callahanh komentáře u knih

Předně je nutno ocenit nádhernou podobu nového vydání sbírky povídek E.A. Poea, protože obálka i ořízka stránek vypadají naprosto skvěle a v každé knihovně se budou jistě vyjímat. Obsahově je pak sbírka o něco problematičtější, protože ti, kteří čekají hororové povídky, kterými se Poe proslavil nejvíc, budou zklamaní, protože ty jsou v menšině, ačkoli jsou nejlepší. Dýchá z nich poctivá gotická atmosféra, a i když příběhy jsou z dnešního pohledu klišovité a lacině duchařské, mají specifické kouzlo a částečně pracují s psychologií, takže jsou vlastně fajn. Většinu knihy ale tvoří vesměs zvláštní a nejednoznačné povídky, které jsou tu filozofické, tu trochu jinotajné, tu parodické, tu dokonce mírně humoristické. Žádná ale neuchvátí natolik, že by si ji čtenář pamatoval nějak déle, což je veliká škoda. K těm nejvýraznějším příspěvkům patří úvodní Nevídané dobrodružství jistého Hanse Pfaalla, pochopitelně titulní Pád domu Usherů a Proč ten malý Francouz nosí ruku v pásce. Pád domu Usherů a jiné povídky rozhodně stojí za přečtení, jen je třeba počítat s tím, že většina povídek je úplně jiných, než čtenář očekává a také s tím, že kniha trpí podobnými neduhami jako mnoho povídkových výborů, tzn. že v ní je poměrně dost vaty. Na druhou stranu se díky tomu (a plánovaných dalších výborech) čtenář seznámí s kompletní tvorbou spisovatelského velikána. 60 %

2 31.07.2024

Málo se ví, že krom psychologické prózy psal Jaroslav Havlíček též fantaskní a hororové povídky, které představuje tato sbírka. A ačkoli je kvalitativně nevyrovnaná, za pozornost stojí, protože nabízí některé skvosty a zajímavé kousky. K tomu nejlepšímu určitě patří alegorická titulní povídka, která trochu černohumorně vypráví o tom, co se stane, když "zemře" Bůh a mimo to je částečně i zombie hororem, což je úkaz u nás nevídaný! Taktéž závěrečná nedokončená novela Smaragdový příboj je výborná, má skvělou atmosféru, je parádně rozehraná, jen bohužel nedokončená, takže v tom nejlepším skončí (ačkoli v doslovu je konec naznačen), některé scény v ní ale patří k naprostým vrcholům. Za zmínku pak určitě stojí i Přicházející z pekel, což je velmi tajemná povídka s tak absurdní a neuvěřitelnou pointou, že z ní až mrazí, Černá paní pak vychází z určitých lidových pověstí, ale je asi až moc obyčejná, ačkoli se jí nedá upřít hutná atmosféra. Vynikající pak jsou Hodinky pana Balabána, které chvílemi připomínají Stephena Kinga, protože jsou tematicky i stylově velmi podobné a de facto i jejich pointa je nádherně "kingovská", k tomu lepšímu pak patří i Vítr, který jsem ale plně docenil až po přečtení doslovu, který povídku rozklíčoval a postavil do jiného světla. Zbylé povídky pak jsou spíš průměrné a hrozně rychle vyšumí z hlavy, ačkoli mají třeba zajímavý nápad, tak jejich podání není úplně nejlepší, nebo zvláštně experimentující a komplikované (třeba Faustova smrt je zcela jasná alegorie, ale podaná dost složitě a nejasně a po jejím přečtení málokdo ví, o čem vlastně byla). Zánik městečka Olšiny je velmi dobrý soubor povídek českého klasika, který nabídne nové obzory a dokáže, že i v Čechách kdysi vznikala hodně kvalitní díla, která koketovala s tajemnem, fantastikou a hororem a určitě nezaostávala za zahraničními vzory. 75 %

2 08.07.2024

Velmi dobrá kniha, která vezme diváky za kulisy památného roku v historii Manchesteru United, v němž se mu podařilo získat ojedinělý treble, navíc vítězství v Lize mistrů se zařadilo k těm nejpamátnějším. Dickinson nic nevymýšlí a klasickým reportážním stylem popisuje to nejzásadnější, co se v oné sezóně dělo a tak trochu demytizuje legendárního Alexe Fergussona, který nebyl žádným svatouškem a mnohdy šel malinko přes mrtvoly, aby jeho klub uspěl. K tomu si dokonce vymyslel i vlastní taktiku s pokukováním po hodinkách s blížícím se koncem, která překvapivě fungovala a dostávala rozhodčí pod tlak. Jelikož byl autor mnohdy v kabin, tak přichází i s docela exkluzivním materiálem, který může sloužit dalším koučům jako inspirace v tom, jak tým udržet pohromadě i při těch nejvyšších výzvách. Je moc fajn, že těm největším "hrdinům" sezóny se autor věnuje samostatně a k celému dění se s nimi vrací o mnoho let zpátky a je potěšující, že dnes to někteří z nich vnímají zcela jinak. Možná je škoda, že se zaměřil jen na ty zásadní duely, které povětšinou přinesly buď pořádnou bitku o vítězství, nebo vyčnívaly zcela zaslouženě. Tím pádem pak ono výjimečné období působí jako z rychlíku, což je asi ta jediná výtka, která za autorem může reálně jít. Kniha určitě nepatří k těm, k němž se čtenář bude pravidelně vracet, ale jakožto památka na jeden výjimečný úkaz v dějinách fotbalu funguje víc než dostatečně. 80 %

2 13.06.2024

Nemá smysl bádat nad tím, zda tím, že čteme o sériových vrazích, legitimizujeme zlo, protože od počátku věků podobné činy lidstvo zajímají a fascinující a vskutku nemá cenu se alibisticky podobným knihám / seriálům / filmům vyhýbat, navíc když už je pachatel v cele, nebo po smrti. Philip Carlo na knize Night Stalker odvedl precizní práci a jeho dílo se de facto může ukazovat jako naprosto typický zástupce žánru true crime v podobě, v jaké ho známe nejlépe. To znamená, že autor skoro chronologicky staví portrét lidského monstra, které formovalo drsné dětství, tyranský otec, nevyrovnaná matka a velmi špatné okolí, které ho velmi brzy přivedlo k drogám a tomu nejhoršímu zločinu. Popisy všech vražd a napadení jsou děsivé a detailní a je vskutku zrůdné, že si někdo vybírá oběti zcela náhodně a je vzrušen z toho, když může znásilnit a zabít. O to větší je škoda, že autor v závěru malinko ztratil soudnost a soudní proces s Ramirezem pojímá takřka deníkově a velice podrobně, což není úplně šťastné rozhodnutí, protože víc než co jiného je závěrečná třetina zdlouhavá, defiluje v ní hromada postav, v nichž má čtenář zmatek, dost situací se v ní opakuje (neustálé upozorňování na přítomnost vrahových fanynek u soudu, střídání jeho advokátů) a navíc se ještě zabývá nepříjemnou situací u porotců, což už je opravdu až moc. A také kvůli tomu pak nevyzní samotný závěr, který se zaobírá fenoménem žen, které se zamilují do ohavného vraha a mají zvrácené představy o jejich vztahu, což by stálo za samostatnou knihu. Night Stalker tak ty, kteří tuší, jak strukturované knihy z žánru true crime jsou, ničím nepřekvapí, protože přesně naplňuje žánrovou šablonu, nikterak z ní neuhne, ale svůj účel splní. A nebýt zdlouhavého popisu soudního procesu, bylo by hodnocení o deset procent lepší. 70 %

2 02.06.2024

Rozhodně zajímavá kniha, která nemá za cíl někoho obhájit, ospravedlnit nebo jakkoli omluvit, ale snaží se podat jakž takž objektivní náhled na člověka, který je možná nejlepší herec na světě, chudák, nebo absolutně nepříčetný. Ani po přečtení nedostane čtenář jasnou odpověď, což je jedině dobře, protože něco takového ani neexistuje. Na jednu stranu se nechce věřit, že jeden člověk může mít uvnitř tolik dalších identit, které fungují samostatně a nezávisle na ostatních, na druhou stranu se zase nechce věřit tomu, že by dokázal obelhat několik psychiatrů a kontrolovat se i před příbuznými. Keyes všechno sestavuje dohromady v podobě strhujícího příběhu zneužívaného chlapce, kterého se nikdo nezastal, a v němž se rozvinula psychická nemoc, která měla za následky několik těžkých a neomluvitelných zločinů. Celé je to čtivé a velmi dobře napsané, skoro až autentické. Další rozměr pak poskytuje to, jak si na podobném případu dokážou nahánět body politici, kteří tak křehkou bytost vezmou jako rukojmí předvolebního boje a následky jsou jim jedno. Je trochu škoda, že tu chybí větší doslov o dalších osudech hlavního (anti)hrdiny, které se omezí na pár obecných vět. A asi by neuškodilo se tu trochu více zmínit o dalším pohledu psychiatrie na podobné případy, který se v průběhu let od napsání knihy určitě v mnohém posunul. I tak je ale The Minds of Billy Milligan strhující portrét nešťastné bytosti, která bohužel spáchala zločiny, za které možná nemohla, přesto jsou neomluvitelné. Navíc se dá říct, že Daniel Keyes předběhl dobu a už v osmdesátých letech přispěl do žánru true crime (ačkoli o zařazení bychom mohli spekulovat), který se stal populární až mnohem mnohem později. 80 %

2 10.02.2024

Označovat tuto knihu za román není úplně nejlepší, protože jde o literaturu faktu, která je sice psána beletristicky, pořád ale splňuje požadavky literatury faktu. Je znát, že Jager trávil dekádu svého života studiem různých pramenů, soudních zápisů, další literatury a nejrůznějších spisů, protože celou aféru popisuje do nejmenšího detailu, stejně jako tehdejší dobové rozpoložení ve Francii, všemožné zbraně, které se používaly, společenskou náladu atd. Někdy je těch informací opravdu hodně a číst si třeba o přípravě arény na boj, rituálech a pravidlech soubojů a chování je místy ubíjející a pomalé a některé pojmy jsou ne úplně známé, extrémní milovníci historie si ale rozhodně přijdou na své. Tyto chvíle pak do značné míry kompenzují informace, které dnes působí až bizarně (ze znásilnění nemůže být počato dítě, Bůh nechává vyhrát toho nevinného) a neuvěřitelně a po jejich přečtení si uvědomíme, že je dobře, že od středověku se toho událo tolik, že podobné teze už jsou dnes "směšné". Poslední souboj je poměrně dobrá kniha, jen je potřeba počítat s tím, že nejde o klasickou beletrii, k čemuž filmová adaptace pochopitelně vybízí, protože mnoho čtenářů pak může být zbytečně zklamaných. 70 %

2 28.03.2023

Nejzvláštnější kniha, kterou jsem v posledních letech četl a svým způsobem oceňuji, že ještě někdo v dnešní době píše knihy, které absolutně nemají šanci stát se bestsellerem a plně je ocení jen promile čtenářů. Laurent Binet sice neodolá a dost často literárně onanuje nad svými znalostmi a někdy je toho filozofování přespříliš, tím pádem se kniha nečte úplně snadno, některé pasáže jsou na druhou stranu neodolatelně vtipné (intelektuální jazykové souboje, v nichž lze přijít o prsty) a působí až jako parodie na různé špionážní a konspirační romány. Pochopitelně, že plno odkazů pochopí jen ti, kteří hodně detailně znají sémiotiku, jazykovědu a filozofy, kteří se jí zabývali a moc na tom nezmění ani na konci uvedený rejstřík nejslavnějších osobností a událostí. Na zábavnosti přidává i to, že postava vyšetřujícího studenta si uvědomuje, že je jen literární postavou a není životná, což ale není úplně vytěženo a mohlo to být využito ještě mnohem vtipněji. Popisy některých sexuálních výjevů také stojí za to, ačkoli někdy už jsou samoúčelné a až dehonestující, epizodní účast Umberta Eca je víc než co jiného poctou tomuto géniovi. Obrovskou pochvalu pak zaslouží Michala Marková, protože přeložit toto dílo nebylo jednoduché a ona to zvládla s naprostou bravurou. Sedmá funkce jazyka je unikátní intelektuální thriller, který ocení jen minimální množství čtenářů a někdy není jednoduché ho dočíst, odměnou je ale několik opravdu chytře řešených a vtipných momentů. 70%

2 04.01.2023

Třetí díl monumentální biografie má zásadní problém ve značné čtenářské náročnosti, protože odborných termínů je v něm přece jen až moc a kvůli tomu se celý hůř a pomaleji čte. Jinak ale práce Stacha s informacemi a dostupnými prameny je ukázková a svým způsobem fascinující. Celou biografii pojal spíš jako román, v němž vše uvádí do dobových souvislostí a z Kafky se leckdy stává vedlejší postava, k níž se ale vše postupně stáčí zpátky. I díky tomu tak staví Franze Kafku do jiného světla a nabízí inovativní interpretace jeho děl, které nejsou obecně úplně přijímané nebo uváděné. Paradoxně sám Kafka by z knihy moc nadšený nebyl, protože jakékoli interpretace a publicitu odmítal, jeho osobnost ale byla extrémně složitá, což je znát z každé stránky tohoto opusu. Opravdu to jediné, co může potenciální zájemce odradit, je krom značné délky právě přehnaná odbornost, která je v závěrečné části hodně znát a vyžaduje pozorného a trpělivého čtenáře, který zná základní odbornou terminologii. Nejspíš i proto je všechny díly nemožné přečíst v kuse, ono to ale nevadí, protože až tolik k sobě neodkazují a dají se číst postupně, ale nikoli za sebou. 70 %

2 14.09.2022

V množství literatury, která o mafiánovi, který se stal premiérem, vychází, je těžké cokoli nového objevit, přesto neuškodí mít pohromadě dvacet komentářů od těch, kteří mu sloužit nechtějí a šíře se zabývají jeho vlivem na mediální prostor. Ten, kdo je s nimi názorově na jedné vlně, bude s většinou souhlasit (snad jen s trošku problematičtějším příspěvkem Martina Gromana, který věc možná zlehčuje a jako by nevidí důsledky) a dá si dohromady poměrně komplexní obraz destrukce kdysi důležitých a tradičních médií, která už se nejspíš dohromady nikdy nedají. Kniha má tak stejný problém jako jí podobné - ti, ke kterým by měla mluvit, ji ani neotevřou, protože "je to všechno kampaň" a ti ostatní si jen upevní svůj názor. Přesto je důležité, aby podobné sborníky vznikaly. 80 %

2 14.07.2022

V rámci celé wallanderovské série trochu úkrok stranou a tak trochu návrat ke kořenům. Mankell tentokráte do popředí staví komplikovaný vztah dcery a otce a celá kriminální zápletka jako by byla trochu upozaděna, podobně jako je Kurt Wallander de facto vedlejší postavou. Zločiny jsou potřebně brutální a tajemné, velmi brzy je ale jasné, jakým směrem se pátrání bude ubírat a kdo je pravděpodobně pachatel. Samotný příběh je trochu přitažený za vlasy a těch náhod je tu přece jen trochu víc, než by bylo záhodno a v tomto směru kniha silně připomíná úplně první Wallanderův případ Mrtví ve člunu. Na druhou stranu tu čtenář, který celou sérii postupně prochází, poznává ystadského komisaře z trochu jiného, lidského hlediska, které nemusí být každému příjemné, každopádně z něj dělá obyčejného hrdinu z masa a kostí, což je fajn. Totéž se dá říct o jeho dceři, která také prošla určitou proměnou a bojuje s celkovým vztahem k rodičům a s tím, že se stává tím, čím její otec. Podobně jako v předchozích knihách se dá říct, že i tato je psána čtivě a svižně a je svým způsobem atraktivní zejména díky tématu náboženského fanatismu, i když její atmosféra není nijak temná a tentokrát se navíc autor zcela oprostil od výletu do exotiky, který je tu jen na pár stránkách. V kontextu celé série je Než přijde mráz trochu slabším článkem, pořád jde ale o nadprůměrné čtení, které je v rámci vývoje postav poměrně zásadní, jinak ale nikterak výrazné. 70 %

2 17.06.2022

Velice komplexní kniha, která se dá jednoznačně doporučit všem, pro které je Charles Manson jen jméno masového vraha, o němž se toho v našich končinách zase tolik neví. Jeff Guinn ji pojímá hodně rozsáhle, takže nikam nespěchá a jde opravdu hodně daleko do Mansonova rodokmenu, aby dal čtenáři pochopit, z jakých poměrů vzešel a že už od jeho dětství bylo vesměs jasné, že neskončí úplně nejlépe. Paradoxně právě v těchto částech je kniha zdlouhavá, protože je v ní hodně jmen, v nichž se špatně orientuje a ani čtivost není nijak velká. Jakmile ale tato pasáž skončí, úroveň se rapidně zvedá a najednou vše odsýpá, je nesmírně zajímavé až strhující. Autor udělal dobře, že Mansonovy činy zasazuje do dobového rámce a detailně popisuje klíčové události, které mu umožnily provést to, co provedl a ovlivňovaly celou tehdejší americkou společnost. Při popisech bestiálních vražd se sice autor uchyluje ke klasickým krátkým větám a odstavcům a celé je popisuje spíše filmově, to ale nijak nevadí, protože jejich efekt je hodně silný. Je až fascinující, jak se Mansonovi povedlo zmanipulovat tolik lidí a přimět je k naprosto otřesným činům, čemuž také autor věnuje značnou pozornost. Jediné, co snad krom zdlouhavého začátku chybí k dokonalosti, je nějaká obrazová příloha, aby měl čtenář vizuální představu o členech Rodiny, to se ale dá snadno dohledat kdekoli jinde. Charles Manson - Život a doba je vynikající kniha o tom, jak se zrodilo monstrum a jak byla šedesátá léta zcela unikátní po celém světě, akorát že v každé zemi jinak. 80 %

2 18.04.2022

K úplnému docenění moderní verze Kupce benátského je potřeba znát původní hru, protože je v ní mnoho narážek, které nejdou pochopit. Pokud jste hru neviděli, nebo si ji nepamatujete, budete mít co dělat se zajímavým, ale strašně složitě a filozoficky psaným příběhem o střetu křesťanství se židovstvím, který je plný různých úvah, zvláštních postav a notně absurdního humoru, který je na něm to asi nejlepší. Navíc vše korunuje ironický konec, který možná naznačuje, že celý předchozí děj byl ve své podstatě úplně zbytečný. I přes přijatelný rozsah je román náročný a je poměrně obtížné se v něm orientovat, protože přece jen postav je tu trochu víc a dialogy mají svou hloubku a asi je nutné něco vědět o podstatě židovství. Jestliže předchozí příspěvky do výborné série Hogarth Shakespeare jsou přístupné a originální, Šajlok, to jsem já je jen originální, protože přístupný a čtivý tolik není a je potřeba u něj trochu víc přemýšlet a znát různé souvislosti, což se nepochybně u mnoha čtenářů mine účinkem. 60 %

2 29.10.2021

Jelikož téma volby prezidenta v moderní historii České republiky zpracované ještě nebylo, je Taberyho kniha de facto tím jediným pořádným pramenem, k němuž se lze obrátit. A nutno říct, že svou práci udělal důkladně, a i když viditelně straní Václavu Havlovi, dá se jeho práce považovat za poměrně objektivní. K tomu přispívá i několik neznámých výpovědí, které byly pochopitelně zveřejněny pod zárukou anonymity, které ukazují nové skutečnosti a poskytují trochu jiný náhled na již známá fakta. Taberyho novinářská minulost je znát, protože všechno je čtivé, psáno jednoduchým jazykem a kapitoly jsou krátké a vystihují jen to nejdůležitější. Navíc autor neopomíjí ani ohlasy svých kolegů na jednotlivé volby a hodně detailně nahlíží do jejich zákulisí. Knihu je dobré číst s odstupem několika let, kdy už emoce vychladly a na některé události je možné nahlížet s nadhledem. Je smutné, že komunistická strana byla hlavním hybatelem především Klausovy volby, což leccos vypovídá o ní samotné i o Klausovi, bohužel ale z toho je málokomu úplně dobře. Po přečtení knihy si většina čtenářů jen utvrdí názor, že přímá volba prezidenta, jakkoli s ohledem na ústavu zbytečná a přeceňovaná a s vědomím, kdo v ní vyhrál, je to nejlepší možné řešení, protože ono nechutné obchodování, výhružky, ať už reálné, nebo nikoli, neskutečné podlézání komunistické straně i celé divadlo kolem volby jsou přesně tím, co občan opravdu sledovat nechce. 80 %

2 16.07.2021

Jak už to u podobných výborů ze studií bývá, některé jsou zajímavé, některé méně, některé jsou odbornější, jiné méně. Jako člověk, který se o film zajímá poměrně do hloubky, ale zároveň není filmový vědec, považuji za nejlepší práce o dětském filmu, proměnách festivalu v Karlových Varech, festivalu pracujících a dějinách putovního kina. Zajímavé jsou i počátky armádního filmu, na nichž je vidět, že vojenská a filmová propaganda leckdy nejdou dohromady. Nejzajímavější je určitě motiv, který se prolíná všemi články - snaha komunistů využít film jako propagandu a promýšlení cest, jak k tomu dojít co nejsofistikovaněji a nejlevněji. Přínos spočívá také v tom, že mnohým autoři odkryjí existenci putovních kin, o nichž se dnes moc nemluví a také o tom, jak zoufalá byla snaha strany dostat propagandu i do těch nejmenších vesnic. Oceňuji, že všichni autoři jsou odborní jen v těch nejnutnějších případech a jinak se snaží psát srozumitelně a ani poznámek pod čarou není až tolik. Spíše pro fajnšmekry a znalce jsou určeny studie o vývoji technického zázemí kin a souboje mezi kinaři a televizí. Tyto už jsou opravdu extrémně odborné, pracují s hodně odbornými pojmy, mnoha čísly a pro neznalého člověka jsou nestravitelné a nic moc mu nedají. Na druhou stranu se dá pochopit, že v rámci pojetí tematiky a náhledu na ni ze všech stran tu něco podobného být musí. Naplánovaná kinematografie už není tak čtivá jako třeba podobná Kinematografie zapomnění a je o dost odbornější a náročnější, pro zájemce o vývoj československé kinematografie za dob tuhé a nastupující totality ale určitě za přečtení stojí, protože se jim osvětlí některé věci a získají i několik tipů na zapomenuté filmy, i když jich bohužel není tolik. 70 %

2 19.04.2021

Je znát, že jde o disertační práci, protože jazyk je hodně odborný a koncept se neustále opakuje. To znamená, že vždy přijde dobový kontext a převyprávění celého filmu, což není úplně špatně, ale tím pádem se čtenářská základna zužuje. To, že je vše stereotypní, asi nelze vytýkat, protože v disertační práci se s něčím podobným počítá. Opět ale platí, že čtenářů, kteří si knihu přečtou, bude málo a těch, kteří ji plně pochopí, bude ještě méně, protože k tomu, aby se plně orientovali, je třeba znát Helgeho filmy. Nejzajímavější tak je rozhovor se samotným filmařem, z něhož je poznat, že byl svérázem československé kinematografie a tehdejší režim moc nevěděl, co s ním, protože ať ho dal kamkoli, vždy "dělal problémy". Ve výsledku je kniha rozhodně zajímavá, naláká ke zhlédnutí minimálně tří filmů, ale vzhledem ke zvolenému jazyku a celkově odbornému charakteru je opravdu určena jen malému okruhu čtenářů, kteří se o film zajímají hlouběji, což je u takové osobnosti trochu škoda. 70 %

2 13.12.2020

Přenesení mohutného a rozsáhlého dramatu na plochu pár stránek a jednoho dne je veskrze zajímavé a svým způsobem originální. Chevalier dokázala na malém prostoru vystihnout všechno, s čím se děti / teenageři potýkají (vyčlenění ze společnosti, rasismus, zlomyslnost, intriky) a poměrně atraktivně vtáhnout do děje, který už z podstaty předlohy nemůže skončit dobře. Psychologie postav samozřejmě není nikterak hluboká, ale pro účel děje bohatě stačí, navíc se autorce podařilo vystihnout, jak moc jsou předsudky a s nimi i potenciálně rasismus zakořeněné v naší společnosti, a že se de facto dědí z generace na generaci. Nutno říct, že Shakespearovu hru detailně neznám, takže nejsem schopen ohodnotit, jak se jí Chevalier (ne)držela, možná i proto mám z knihy pozitivní dojmy. Asi mohla být o něco delší a děj se mohl trochu rozvíjet, protože přece jen vzájemné vztahy vznikají a zanikají dost překotně a nejsou tak úplně důvěryhodné, nicméně intenzivní závěr to do značné míry kompenzuje. Jen nevím, zda by teenageři mluvili až tak relativně spisovně, jak se v knize píše. 70 %

2 07.09.2020

Drogbu jsem jako útočníka nikdy nemusel, ale respektoval jsem ho, i díky němu Chelsea válela a sáhla si i na vytoužený pohár pro vítěze Champions League. Jeho biografie je upřímná a čtivá, její největší přínos je ale v pohledu na život v Africe a na to, že na tomto kontinentu znamená fotbal mnohem víc než jinde na světě - pro mnoho afrických chlapců je jízdenkou ven, za lepším životem, většími možnostmi a pak i zpětně za šancí pomoci chudému regionu alespoň v nějakém rozvoji. To vše Drogba dělá a sympaticky se snaží budovat nemocnice, pomáhat těm nejchudším a šířit myšlenku míru. Ony pasáže o tom, jak vyrůstal snad se sedmi sourozenci v malém bytě, jeho příbuzní nebyli nijak moc vzdělaní a on sám věděl, že fotbal je pro něj jediná cesta ven, protože jinak by se stal povalečem a možná i gangsterem, jsou tím nejsilnějším, co v knize najdeme. Paradoxně se nedočkáme žádného skandálu uvnitř tak velkého klubu, jakým Chelsea je, nedozvíme se toho moc o Drogbově útočné technice a vlastně ani moc nenahlédneme do jeho hlavy. I proto mohou knihu přečíst i ti nejvlažnější fotbaloví fanoušci, protože o fotbal tu vlastně tolik nejde. Oddanost je příběh jednoho afrického kluka, který měl talent, na němž pracoval od mládí, především ale byl natolik inteligentní, že mu došlo, že zůstat v Pobřeží Slonoviny je cesta do pekel a hra s ohněm. Oddanost je též slovo, které vystihuje celý Drogbův život - je plně oddaný své manželce a rodině, příbuzným, Chelsea a rodnému a milovanému Pobřeží Slonoviny, pro nějž dělá první poslední. Inspirativní kniha, která tzv. rozšíří obzory. 80 %

2 30.05.2018

Každý sport má své velké příběhy a fotbalová Premiéer League si ten největší za poslední desítky let prožila v sezóně 2015/2016, kdy titul vyhrál tým z Leicesteru, tedy tým, který se o sezónu dřív sotva zachránil. Kniha mapuje tento nepravděpodobný a silný příběh hodně detailně, Northcroft se snaží představit ty nejdůležitější hráče z celého týmu, což se mu poměrně daří a vzhledem k tomu, že je kniha psána s určitým odstupem, není tak euforická, ale na vše je nahlíženo s rezervou. Knihu bych doporučil přečíst každému fotbalovému fanouškovi, aby si lépe uvědomil, že na hřišti / v televizi je vidět opravdu jen výsledek dlouhé a poměrně náročné práce, jejíž pilování zná málokdo. Autor tu také decentně nahlíží do hlavy trenéra a ukazuje, že někdy ten musí zapírat a v rámci matení soupeře lhát, takže je pak třeba za hlupáka i v očích vlastních fanoušků. Je také fajn, že autor neopomněl připomenout, že s klubem žilo v tu chvíli celé město, v němž toho moc není a fotbalisté tam byli za bohy, což jim pochopitelně dodávalo sílu a dost je to svazovalo. Jestli bych měl něco vytknout, bylo by to asi to, že autor vůbec nereflektuje věci negativní - to znamená, že jestli došlo v týmu k nějakým sporům, čtenář se to nedozví, vše tedy vypadá hodně idylicky a zdá se, že všichni tahali za jeden provaz a žádný z hráčů nedělal větší problémy (ať už jakéhokoli charakteru) a také to, že popisy jednotlivých akcí, z nichž padly góly, se tak úplně nepodařily a jsou těžkopádně (může to být ale dáno překladem). Kniha je ale jinak výborným přiblížením fascinujícího a nepravděpodobného příběhu, který už se asi dlouho opakovat nebude, protože to, že by všechny týmy z tzv. velké pětky měly v jeden rok naráz velké problémy a přestavovaly mužstvo, je silně nepravděpodobné.
PS: Kvituji i samotný závěr, který na příkladu talentovaného hráče N’Gola Kantého, který okamžitě po sezóně odešel do Chelsea, skvěle ukázal, že i přes vítězství v nejtěžší lize světa zůstal Leicester malým klubem, který budoucím hvězdám slouží jako mezistanice na cestě ke slávě. 85 %

2 12.03.2018

Nejzásadnější problém knihy je ten, že Bowers v podstatě nedostal povolení psát autorizovanou biografii, takže to vyřešil tak, že hodně velký prostor věnuje historii Srbska jako takového. Špatný nápad to a priori není, protože pak čtenář lépe pochopí, proč je Djokovič tak hrdý, na druhou stranu jsou tyto psáže zbytečně dlouhé a bezvýznamné. O samotném Djokovičovi se tedy čtenář moc nedozví, což je škoda, protože určitě má zajímavý osud, jen prostě nechtěl Bowersovi poskytnout vzpomínky, protože si je šetří na vlastní biografii. Vydání ani nepřidá tradičně špatná editace Omegy, kde překlad vypadá hodně strojově a nesmyslně (překládat anglické slovo goal doslova a mluvit o “tenistových gólech“, je diletantsví), sem tam se zamění hráči v jednom odstavci a interpunkce je špatně. Čtení je tedy trošku náročné a docela těžkopádné. Vzato kolem a kolem je tahle kniha spíš takovým úvodem k Djokovičovi, který odhalí jen něco málo, ale o jeho osobě toho zas tolik neprozradí. 60 %

2 08.12.2017

Případ Pelikán ukazuje, že Grisham je silnější v příbězích, kde jde o právnickou kauzu, hlavní hrdina je právník a děj se odehrává povětšinou v soudní síni. V tomto případě sice pracuje s atraktivní premisou, zajímavým nápadem a dění v tajných službách i nejvyšších patrech politiky popisuje hodně dobře, příběhu ale chybí napětí, je v něm vskutku mnoho postav a celkově je to psáno spíš jako beletrizovaný scénář, kdy se přeskakuje z jednoho místa na druhé, nijak složité dialogy střídají akci a hlavní hrdinové jsou charakterizováni jen v naprostém základu. U Darby třeba chybí motivace toho, proč se do zkoumání případu vůbec dala a jak přišla na onu kauzu. Grishamovi ale nelze upřít příjemná atmosféra dob, kdy byl internet v plenkách, všechno se ověřovalo telefonicky a obří kauzy na titulních stranách novin měly velkou váhu a šlo jim ještě z velké části věřit, svižné a čtivé tempo a cit pro nedlouhý rozsah, který je v tomto případě tak akorát. Chtěl jsem původně dát jen tři hvězdy, ale za poslední třetinu knihy, kdy se vše skládá dohromady, vyselektují se ty nejdůležitější postavy a příběh má ještě větší spád, nakonec přidávám hvězdu čtvrtou. 70 %

2 17.11.2017