callahanh komentáře u knih

U hodnocení Listopádu dost záleží na úhlu pohledu jednotlivého čtenáře. Osobně si myslím, že Mornštajnová nechtěla psát extrémně propracovanou dystopii, ale alternativní budoucnost "jen" využila ke svému oblíbenému tématu života jedince v soukolí velkých dějin a nejlépe totality. A z tohoto pohledu jí to vyšlo, protože Listopád je znovu strhující čtení, které má velkou sílu a velmi jednoduše, nicméně funkčně ukazuje, jak může nesmyslný totalitní režim rozvrátit celé rodiny a programově ničit životy lidí, kteří provedli jen to, že smýšlejí jinak než vrchnost. Atmosféra je hodně hutná a v závěru smutná a Marie je dost tragická hrdinka, která je vláčena dobou a nemůže se nijak bránit, přičemž scénu, kdy se MINISPOILER setká se svou dcerou, považuji za to vůbec nejsilnější, co se v knize objeví KONEC MINISPOILERU. Na osudech Magdaleny je naopak vidět cílené vymývání mozků totalitním režimem, ale i to, že pokud člověk nějaký rozum má, dřív, nebo později se musí projevit a žádný strom neroste do nebe. Pokud autorce někdo vyčítá, že tu není pořádný mužský hrdina, není to úplně fér, protože by se sem moc nehodil a poměrně intenzivní pocit by zbytečně rozmělňoval. Ani to, že tu chybí nějaký výrazný záporák, není úplně spravedlivé, protože tuto funkci supluje státní zřízení a jeho mašinérie jako taková. A je asi úplně jedno, zda by něco podobného opravdu bylo v listopadu 1989 možné (dá se ale říct, že zřejmě ano, protože pokud by se tehdejší pohlaváři rozhodli demonstraci rozehnat vojenskou silou, nikdo neví, jak by se situace nadále vyvíjela, je ale pravděpodobné, že něco podobného, co Mornštajnová popisuje, byť možná v ne tak ostré formě, by se tu rozjelo), protože takřka identické scény se nepochybně dějí v jiných částech světa. Ano, chvíli trvá, než se čtenář začte, což je ale nepochybně dáno tím, že alternativní budoucnost Československa je přece jen neobvyklá a je potřeba si na podobné téma zvyknout, posléze ale autorce vskutku není skoro co vytknout. Mornštajnová může být pro někoho přeceňovaná, pravdou ale je, že oprávněně patří k nejprodávanějším českým autorům, udržuje si poměrně vysokou úroveň a nepodbízí se. 80 %

12 25.04.2023

Velice zvláštní a ne úplně jednoduchý román, jehož hodnocení také není úplně jednoduché. Paradoxně u něj funguje víc první část, která se sice hůře čte, protože je rozvláčná, pomalá, s minimem děje a klade důraz na různé lidové tradice, atmosféru české vesnice a jakýsi kontrast mezi pohanstvím a vírou. Hlavní hrdina v ní působí jako trochu divný průvodce, který bojuje sám se sebou a vnitřní identitou, dokáže si ale ony tradice a slavnosti užít a nachází tu i velkou, i když zničující lásku. Část druhá se čte lépe, protože jazyk je svižnější, popisů už v ní není tolik a je spíše dějová, přesto úplně nefunguje. Od jakéhosi poetického románu se totiž přechází v thriller / horor / detektivku, která je trochu otravná svým jednoznačným viděním světa a vyzněním a je možná až moc přímočará a bohužel i ve fungování různých úřadů a ministerstev malinko zastaralá, což ale autor ve své době nemohl tušit. Samotné finále pak evokuje fantasy a pohádku, což se zase k předchozímu ději tak úplně nehodí. U Hastrmana je fajn, že nejde čtenáři na ruku a očekává od něj nějaké intelektuální napojení a znalosti a je dost osobitý, na druhou stranu je možná zbytečně natahovaný a druhá část úplně neobhájí svou existenci, protože kdyby v knize nebyla, asi by se nic nestalo a dojmy by byly lepší a intenzivnější. 70 %

12 01.04.2022

Hodnotit jakoukoli knihu, která se zabývá domácí politikou, je dost ošidné, protože jestli existuje oblast lidského života, kde objektivita prakticky neexistuje, je to politika, která je jen a pouze o emocích. Je nutné ocenit Erika Taberyho, že se pustil do tak komplexní práce, která je výborně strukturována a sestavená, plná ověřených a odzdrojovaných informací a odkazů na další literaturu. Vzhledem k víceméně chronologickému řazení je dobře vidět, že v Česk(oslovensk)u se cyklicky střídají období zmaru s obdobím naděje, což je dobré si uvědomit. Tabery velmi dobře a pochopitelně upozorňuje na to, v čem spočívá nebezpečí populismu a jak je až fatální vytrhávat věci z kontextu a rozšiřovat různé hoaxy a dezinformace. Zásadní problém knihy je ovšem v tom, na co sám autor upozorňuje - společnost je brutálně rozdělená, což nahrává populistům a je to i důvod toho, proč si knihu přečtou jen ti, kteří s ní názorově většinou souzní. Ti druzí totiž hned po zjištění jména autora nemají zájem, protože se odvolávají na "Bakalova poskoka", "laciný antibabišismus" a podobné výkřiky a nenechají se přesvědčit o ověřenosti informací a zdrojů. Cesta ven z toho ale asi není a ani sám Tabery ji nenabízí, proto je dobré přemýšlet nad tím, zda vůbec existuje řešení jak společnost spojit. Opuštěná společnost je na jednu stranu kniha výborná, protože čtivou formou a relativně stručně upozorňuje na neduhy, které česká společnost měla a má a snaží se o komplexní pohled na vývoj demokracie v ní, na stranu druhou ale jde o knihu smutnou, protože je krutě pravdivá a mezi řádky upozorní na to, že ti, kteří snaží o jakousi morální spravedlnost a vyváženost, jsou naivky a snílci. 80 %

12 25.12.2021

Čtveřice nových mistrových novel je rozhodně zajímavá, i když značně nevyrovnaná. Telefon pana Harrigana je typicky kingovská povídka, která připomíná jeho zlatou éru, a i když nepřináší nic nového, je napínavá, čtivá, má spád, atraktivní téma, její pointa je velmi dobrá a svým způsobem donutí k zamyšlení. Chuckův život je asi nejzvláštnější část, protože nedává smysl, začíná jako postapo a končí docela šokující pointou, když se ale čtenář dozví, že je řazena pozpátku a první část je ta poslední, trochu to mění pohled na ni, ale bohužel to nic nemění na tom, že se trochu ztratila v překladu a být psána chronologicky, možná by byl její dopad intenzivnější a jasnější. Titulní Když teče krev je takový "apendix" k Outsiderovi, takže už nikoho nepřekvapí a hodnocení je vesměs stejné a i přes všechny kvality působí tak trochu zbytečně. Krysa je také typicky kingovská záležitost, která je ale tak trochu sterilní a není tak nekompromisní, jak by asi zasloužila a ve finále působí vlastně smířlivě, což určitě není špatně, ale od Kinga by přece jen čtenář čekal o něco víc. Vzato kolem a kolem je Když teče krev solidní sbírka čtyř novel, z nichž se ale čtenář nejspíš vrátí jen k té první a kvůli formě a zpětnému pochopení asi i k té následující. 70 %

12 14.11.2021

Problémem McCartyho je jeho celková čtenářská nepřístupnost. Jeho styl psaní je totiž hodně osobitý a natolik zvláštní, že hodně čtenářů vzdá jeho díla před dočtením. Cesta není jiná - je plná extrémně krátkých a úsečných vět, minima emocí, odtažitosti, přímé řeči, která není v uvozovkách a dlouhé pasáže jsou věnovány detailním popisům prostředí a krajiny. Když si na tohle čtenář zvykne, má co dělat s opravdu výtečnou knihou, jejíž hlavní devízou je temná, depresivní a bezútěšná atmosféra, která je takřka hmatatelná, naprosto dokonale promyšlená a v současné situaci až nepříjemně alarmující a možná i reálná. Obě hlavní postavy jsou záměrně načrtnuty jen minimálně, protože je sledujeme tady a teď, na minulosti nezáleží a budoucnost je nejistá, tak proč si k nim budovat nějaký vztah. Podobné je to i s příběhem, který je schválně epizodický a necelistvý a zvláštním způsobem působivý. Až na jeden moment se navíc McCarthy oprostil od pro sebe typických brutálních a násilných výjevů, takže v tomto směru je román přijatelný. Jediné, co se mu snad dá vytknout, je mnoho "deus ex machina" momentů, které jsou někdy opravdu do očí bijící a vykalkulované. Náboženské podobenství, o němž se mluví v doslovu nového vydání, asi není tak důležité, nicméně je zajímavé, na vyznění románu ale moc nezmění. 80 %

12 17.09.2020

Výtečná kniha, která je bohužel stále aktuální, možná dokonce, že dnes více než kdy dřív. Tím, co knihu výrazně odlišuje, je to, že je vyprávěna z pohledu osmiletého (ano, na svůj věk inteligentnějšího a trochu přemoudřelého, což čtenář musí přijmout, ale není to problém) děvčátka, tím pádem tedy problémy jako rasismus, pokrytectví, sobectví a přetvářku vnímá čtenář právě optikou jakési naivity a nepochopení, o to je to samozřejmě alarmující. Dětský (a nejen ten) pohled totiž nepochopí, proč na jedné straně můžou lidé odsuzovat Hitlera za holocaust a o chvíli později brutálně atakovat černochy a vylučovat je ze společnosti. Harper Lee opravdu na velmi jednoduchém půdorysu vystavěla nadčasový příběh s hodně silnými postavami (kdo by nechtěl být morálně pevný jako Atikus, případně mít takového člověka za otce a vzor), který navíc geniálně klame tělem, protože onen klíčový soudní spor zdaleka není tím hlavním, co se tu odehrává, ale je pouze jednou z mnoha dějových linií, které do sebe zapadají, takže ti, kteří očekávají "grishamovské" soudní drama, budou zklamáni. Hvězdičku jsem ubral pouze z toho důvodu, že někdy se kniha trošku hůř četla a trochu mě zklamal konec, který trochu vyzněl do ztracena a malinko mi v něm chybělo nějaké vyústění. Jako zabít ptáčka je typickým příkladem knihy, o níž se můžou psát sáhodlouhé studie a každý v ní najde něco jiného, její poselství a výpověď jsou ale jasné. Pocitově silná a působivá kniha, k níž se za čas rád vrátím. 90%

12 27.05.2017

Vlastně vůbec nevadí, že kniha cílí "jen" na čtenářskou první signální, když to vlastně vychází a svůj účel splní. Ano, lze jí vytýkat, že je opravdu černobílá, protože černoši jsou tu jen kladní (až na výjimku v podstatě nepodstatné postavy manžela jedné ze služek) a většina bílých zase záporná, nicméně vše je tak čtivé a svižné, že se to dá odpustit. Jestli se něco Stockett povedlo, bylo to dokonalé vykreslení pokryteckého rasismu (černoši mohou vychovávat bílé děti, utírat jim zadečky, vařit celému domu, péci koláče, umývat nádobí atd., ale běda kdyby jedli z jednoho nádobí, jedním příborem a chodili na společný záchod), což je podle mě jedno z největších zel na světě (těžko si představit, že opravdový rasista by na své dítě nechal člověka jiné barvy pleti byť jen sáhnout), z něhož dokázala uplést zajímavý a strhující příběh, který plyne bez větších zádrhelů. Na postavě paní Hilly zase ukázala ten nejhorší typ žen, které se na všechny usmívají, ve skutečnosti jsou to ale ty největší "svině" (omlouvám se za výraz, ale jinak to říct nejde), které neváhají člověka odstřelit jen kvůli tomu, že nepatří do stejné společnosti nebo má jiný názor. Opravdu odporná postava, které přejeme jen to nejhorší. Střídání tří vypravěček a stylů jazyka knihu určitě osvěžuje a nabízí i různé pohledy na stejnou situaci, což je vždycky fajn. Dobrý pocit ještě umocňuje samotný závěr, který je de facto otevřený a ponechává postavám naději na lepší život a v tomto případě se dá říci, že je to lepší, než kdyby byl nějaký doslovný a odhalil, co se dělo dál. Takhle má čtenář prostor pro fantazii, což já osobně vždy ocením. Za největší slabinu pak považuji milostnou linii Skeeter, která v popisech hraničí s červenou knihovnou a podobné chování mi k tak rozumově vyspělé dívce opravdu nešlo. Naštěstí tu těchto pasáží není tak moc a dají se s přimhouřenýma očima přežít. Ke čtení určitě doporučuji, i když tu není tolik vysloveně silných scén (ta se samovolným potratem je ale fantastická) a je to vlastně jen fabulace na základě domnělých pocitů. 80%
PS: Paperbackové vydání je po jazykové stránce slušné, sem tam se opakují předložky a objeví se pravopisná chyba ("polikám" vysloveně tluče do očí), není toho ale tolik, co popisují ti, co četli pevnou vazbu.

12 10.03.2016

Zarytí fanoušci a čtenáři Kinga si toho v Cyklu vlkodlaka moc nenajdou, protože povídka samotná je ničím nepřekvapí. Vzhledem k tomu, že je krátká, nemá autor moc prostoru na svou tradiční propracovanou psychologii, přesto má velmi jednoduchý a filmovou terminologií řečeno "béčkový" příběh své kouzlo, ačkoli jsou v něm použita prakticky všechna žánrová klišé. King ale umí vytvořit jedinečnou atmosféru specifických obav, která čtenáře obklopí a udrží ho v napětí. V tomto případě přidává ještě docela překvapivou pointu, v níž se hrdinou stává ten nejméně pravděpodobný. Na trochu jinou úroveň navíc knihu povyšují parádní ilustrace, které temnější atmosféru ještě dotváří a jsou velmi působivé. Cycle of the Werewolf rozhodně není tím nejlepším, co King kdy napsal a je na něm až moc vidět jeho dětská láska k pokleslým filmům, je ale ideální příležitostí k tomu seznámit se s jeho stylem psaní, viděním světa a důrazem na obyčejnost a vnitřní sílu postav, protože tu chybí zdlouhavé popisy a libování si ve zvláštních detailech. A je také škoda, že se nikdy neodhodlal napsat pokračování, protože některé postavy mají veliký potenciál. 75 %

11 13.06.2024

Devátý příběh Carla Morcka a jeho party je naprosto standardní severskou detektivkou, která má spád, dobře se čte a nechybí v ní vyšinutý pachatel, který postupuje dle zvláštního schématu. V rámci návaznosti na celou sérii jde o trochu "temnější" díl, protože humor ustoupil do pozadí a je ho tu minimum, navíc je tu velmi dobře (i když málo) využita nedávná covidová realita, která také optimismu nepřidá. Chemie mezi hlavními postavami je vskutku dobrá, jen tu chybí ono vzájemné špičkování, což je ale dáno právě řádící pandemií a docela těžkým případem, v němž jde o minuty. Ocenit se musí i přirozené směřování k vyvrcholení celé série, které snad konečně poodhalí, co se stalo v případu, který Morcka dostal do Oddělení Q, a k němuž pochopitelně spěl autor už od první knihy. I proto onen cliffhanger, který láká na další čtení, ale byl malinko očekávaný, protože od poloviny knihy je jasné, že tenhle případ se hned tak neuzavře. Jen je škoda, že Adler-Olsen se nevyhýbá klasickým klišé, kdy vyšetřovatelé mají štěstí a jsou vesměs geniální a dokáží najít pachatelovu oběť mezi tisíci potenciálními adepty a samozřejmě MINISPOILER přijdou těsně před dokonáním posledního činu KONEC MINISPOILERU. Když to ale čtenář pomine, je Chlorid sodný slušnou zábavou, která sice nepatří k tomu úplně nejlepšímu ze série o Oddělení Q, rozhodně jí ale nedělá ostudu, hrdiny posune zase někam dál, především ale slibuje epické zakončení. 75 %

11 27.11.2023

Seriál jsem neviděl, takže jsem jím zcela nezatížen a hodnotím jen a pouze na základě dojmů z knihy. Atwood v ní naprosto brilantně vykreslila ponurou a depresivní atmosféru společnosti budoucnosti, která funguje báječně a prozařuje z ní velký smutek. Body navíc přidává i tajemství, s nímž autorka pracuje, protože nikdy úplně neprozradí, co se vlastně stalo, že se (pravděpodobně) USA ponořily do takové totality, vždy jen naznačí a pak hned uhne jinam, což je v tomto případě jen dobře, protože to ve čtenáři probouzí zvědavost. Různé flashbacky nikterak nevadí, i když je zpočátku obtížnější se v nich orientovat, to se ale po chvíli srovná. Jen je škoda, že není víc vysvětleno fungování samotného Gileádu a toho, jak to chodí s čerstvě narozenými dětmi, protože o tom se v knize vůbec nemluví a úplně se tu pomíjí nějaké potenciální setkání potomků se skutečnými matkami. Možná i díky tomu kniha někdy působí naivně (i když většinu času není problém uvěřit, že podobná situace by velmi snadno mohla nastat kdekoli na světě), na druhou stranu je ale nutno brát v potaz, že je konstruována vesměs jako zápisky jedné ženy, která je součástí společnosti a podává svůj subjektivní pohled, na což dost často poukazuje. Těžko říct, zda to, že všechny hrdinky (včetně hlavní) jsou zaměnitelné a ničím moc výrazné, je záměr, opět to ale zase tolik nevadí. Závěr v podobě přednášky z ještě vzdálenější budoucnosti je otevřený a jen povzbuzuje zvědavost ohledně toho, co se dělo dál. Příběh služebnice není paradoxně navzdory názvu o příběhu, který není nijak košatý a složitý, ale o atmosféře, smutku a vzpomínkách na časy, které zmizely kdesi v nenávratnu, aniž by to hrdinky knihy zaznamenaly, zároveň se dá považovat i za varování před tím, co by se mohlo jednoduše stát. 75 %

11 18.09.2022

Dominik Dán už má takové jméno, že čtenáři vědí, co dostanou a vesměs se to beze zbytku splní. Platí to i v tomto případě, ačkoli je pravda, že tentokrát se řeší hodně brutální případ, který se nečte úplně lehce a je jasné, že jakékoli rozuzlení nebude hezké a pachatel by měl za své činy trpět. Už úvodní slovo autora dává tušit, že nahlédneme do temných stran církve, což se brzy ukáže a není to úplně příjemné, což se potvrdí v samotném závěru citací některých novinových článků. Jinak jsou ale hlavní hrdinové pořád stejně sympatičtí a přibližují se čtenářům soukromými trápeními. Krauz tedy zůstává trochu v pozadí na úkor Hanzela, o němž se zase dozvíme o něco víc, i když to není úplně optimistické, v závěru i Chosého, který zjišťuje, že bonvivánský život nemusí zůstat bez následků. Hřích náš každodenní je opět čtivě napsaný, svižný, atraktivní a opět posune sympatie k příslušníkům Oddělení vražd Našeho města o dobrý kus dál. 70 %

11 10.05.2022

Co si budeme povídat, od současného Kinga už nejde čekat příliš originalitu, ale spíš už jen variaci sama na sebe. Ústav je trochu To, trochu Žhářka, trochu Carrie, trochu Mrtvá zóna a našli bychom tu prvky i z jiných děl. Vadí to? Nevadí, protože King je pořád mistr psychologie a na malém prostoru dokáže stvořit tak úžasně propracované postavy a dokáže čtenáři dostat do hlavy hodně zajímavé myšlenky a témata, které jsou leckdy zajímavou alternativou vývoje našeho světa. Nechybí tu ani hutná atmosféra nejistoty, detailní popisy procesů, které se v Ústavu provádí, ani sympatičtí hrdinové, na nichž je znát, že ve své (ne)obyčejnosti jsou předurčeni k velkým věcem. Je pochopitelně nutné přijmout fakt, že dětští hrdinové jsou přemoudřelí a předčasně vyspělí, což ale Kingovým fanouškům nevadí. Je pravda, že tu chybí jeho určitá poetika a záporáci už nejsou tak ultimátně zlí a tak nějak je jasné, že konec bude přece jen optimističtější, opět to ale moc nevadí. O trochu horší je to s již zmiňovaným momentem u plotu, který působí trochu naivně a na Kinga až lacině. Na druhou stranu je evidentní, že román klidně mohl být typicky rozmáchlý a dlouhý, tomu se ale autor naštěstí vyhnul a délku odhadl tak akorát. Ústav asi nebude kniha, k níž se zarytí příznivci Kinga budou často vracet a nejspíš ji přečtou jen jednou, laťku mu ale udržuje pořád hodně vysoko a dokazuje, že tahle legenda má prostě námětů celou řadu a studnice pořád nevysychá. 70 %

11 17.05.2021

Minulost Asada a tajemství kolem ní slibovaly velký potenciál a udržovaly ve čtenářích určitá očekávání. Nedá se říct, že by je Adler-Olsen v osmém románu o Oddělení Q vysloveně zklamal, na druhou stranu ale asi většinu úplně neuspokojil. Dost překvapivě rezignoval na pro něj typický lehce ironický a slovní humor a celý román se odehrává v temnějším duchu, což není primárně špatně, jenže ona zápletka s plánovaným teroristickým útokem připomíná spíše klasický hollywoodský thriller, a i když je docela napínavá a dobře napsaná, ono kouzlo starých nevyřešených případů, které se začínají rozplétat, jí zkrátka chybí. Možná i díky její závažnosti je druhá linie s vraždícím teenagerem dost upozaděna, i když je paradoxně mnohem zajímavější. O čtivosti a spádu děje nemá smysl psát, protože s tím nemá autor žádný problém, neboť píše úsporně, ale nesmírně efektivně. Obět 2117 je na jednu stranu zcela zásadní díl celé série, protože odhaluje Asadovu minulost a čtenář na něj tím pádem získá úplně jiný náhled, na tu druhou je ale asi až moc rozmáchlý a určitou komornost obětoval snahám vytvořit případ s mezinárodním dopadem. To, zda je to dobře, nebo špatně, už si musí každý rozhodnout sám. 70 %

11 25.12.2020

Kdo jiný by měl dostat na starosti moderní převod shakespearovského dramatu než Jo Nesbø? A nutno říct, že se s ním popral obstojně. Temná a depresivní atmosféra blíže nespecifikovaného města po nějaké (pravděpodobně globální) válce funguje výborně a slouží jako pozadí ke klasickému příběhu o zradě, touze po moci a spalující touze. Jestli ale na něco autor naráží, je to právě předloha, protože množství postav je vskutku extrémní a orientace v nich není snadná a ona divadelní zkratka tu úplně nefunguje, protože některé z nich mění své chování hodně extrémně a bez větší motivace a bohužel slouží jen jako figurky na autorově šachovnici bez lidského pozadí. Nesbø ale naštěstí umí psát, takže většina románu je čtivá, má svižné tempo, dost odsýpá a je potřebně násilná a brutální. Ocenit musím i to, jak se autor vyrovnal s pro Shakespeara typickým využitím nadpřirozena tím, že z Macbetha udělal feťáka, jenž má halucinace. Dojem ale kazí začátek a paradoxně i konec knihy, kde je dost akce, která není zvládnutá úplně dobře a je popsána dost chaoticky, čtenář se v ní ztrácí a působí hodně překombinovaně. To, že skoro žádná postava není úplně sympatická, se v tomto případě dá odpustit, protože to k Shakespearovi tak nějak patří a jako metafora těch nejhorších lidských vlastností to stačí. Nesbø tedy svůj souboj s absolutním klasikem neprohrál, možná ale jen doplatil na rozsáhlost předlohy, které se snažil zachovat věrnost a na to, že román přece jen musí být koncipován jinak než drama a co projde na divadle, v knize tak úplně ne. 70 %

11 17.05.2020

Nepochybně zajímavá kniha, která uvede do tématu jedné velké záhady, jejíž rozřešení se nikdy spolehlivě nedozvíme. Jejím velkým pozitivem je to, že autor nikomu nic nepodsouvá a pouze uvádí všemožné teorie, jak mohla celá událost proběhnout, k žádné se ale nepřiklání a přidává pro i proti těmto teoriím. Za zmínku pak stojí i použité fotky, které jsou ale v knize nekvalitně otištěny a mnohdy na nich není nic vidět, každopádně jejich morbidita je místy děsivá. K dobru budiž přičteno i to, že se dostane i na dva poměrně rozsáhlé názory českých "badatelů" a je uvedena i další literatura, kterou číst dál. Tím ale pozitiva končí, protože ačkoli je kniha čtivá a má spád, informace se velmi často opakují, čímž působí hodně úmorně. Trochu zbytečné se pak zdá množství poznámek pod čarou, které většinou s událostí nesouvisí a vysvětlují okrajové záležitosti. Trochu nedůvěryhodně pak působí i to, že údaje nejsou odzrojovány a nikdy není uvedeno jméno badatele, na kterého se autor odvolává. Ve výsledku tak je kniha Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice? dobrým úvodem do rozsáhlého tématu, které je děsivé a fascinující zároveň, chybí jí ale větší hloubka a trošku větší "fundovanost". 60 %

11 10.09.2019

Růženky nedosahují kvalit těch nejlepších Kingových děl, ale pořád jsou výborné. King tu opět rozjíždí svůj oblíbený velký příběh (a asi je jedno, jaká byla dělba práce mezi ním a juniorem), a i když v rámci své tvorby není tak originální, zaujme a strhne zajímavým příběhem o tom, co se stane, když na světě zůstanou jen muži. Kniha má spád, je potřebně epická, v úvodu je dokonce seznam postav, aby se čtenář lépe orientoval, nechybí tu typicky "libové" kingovské hororové výjevy, brutální násilí a černý humor. Tentokrát jsem měl ale pocit, že linie se světem, v němž žijí ženy, které usnuly, je tu jaksi navíc a trochu zdržuje. Chyběly mi tu i typicky kingovské minispoilery a bohužel i pořádný záporák, protože Frank, který k němu má nejblíž, není úplně zlý a vzbuzuje trochu soucit, což není primárně špatně, jen je to u Kinga neobvyklé. Trochu moc tu vystupují i jakési feministické vyznění a reakce na aktuální rasové problémy v USA, lehce zklame i smířlivý konec. Růženky jsou samy o sobě výborné dílo, jelikož ho ale napsal Stephen King, čtenář má automaticky vyšší očekávání, což ho tedy trochu sráží. 80 %

11 09.04.2019

Velice zajímavý a typicky kunderovsky odosobněný román je plný metafor a filozofických úvah, které doplňují příběh jednoho básníka, který si vytvořil vlastní, odvážnější alterego, jemuž přisuzoval hrdinské skutky, sám byl ale zbabělec, upsal se nastupujícímu komunismu a celý život byl pod silným vlivem panovačné matky. Dilema umělců krutých padesátých let tu Kundera vystihl výborně a na Jaromilovi popsal velkou část národa, která se sklonila před totalitou a nebála se udávat. Velkou roli tu opět hraje pro autora zcela signifikantní nevinný žert, který se změní v osudovou záležitost a změní život hned několika lidem. Autorova schopnost ironie je zcela jedinečná, a vzhledem k tomu, že nad svými hrdiny má nadhled a de facto se jim vysmívá, je pak pointa celého příběhu o to krutější. Možná, že si mohl ušetřit srovnávání Jaromilova života s ostatními básnickými velikány, to je ale snad jediná výtka, kterou lze k románu mít. Život je jinde je výborná kniha o selhání levicového intelektuála, české malosti a o tom, jaká tragédie je nemít vlastní názor, být neustále pod něčím vlivem a o zoufalé snaze proslavit se. 80 %

11 25.02.2019

U Dekameronu záleží na tom, jak k jeho četbě čtenář přistoupí. Důležité je hledět na něj optikou doby, v níž vznikl, kdy opravdu mohl způsobit skandál mnoha lechtivými povídkami, které by dnes mohly sloužit jako scénář k pornu a nemusely by se moc upravovat, upozorňováním na rozmařilost církve, hloupost lidí a naopak jejich "vyčůranost". Z dnešního pohledu je pochopitelně kniha strašlivě naivní, nepropracovaná, a jelikož se skládá jen z povídek, nemá jednolitý děj a záleží, co koho baví. To, jak Boccaccio dokázal eufemisticky popsat soulož, ale zaslouží obdiv, protože v jeho podání působil tento akt až roztomile a romanticky, nejlepší je za mě jednoznačně vymítání ďábla a zahánění ho do jeskyně, to nepřekonalo nic, navíc jsem toto spojení ihned zařadil do svého slovníku. Jestli je ale kniha něčím cenná, je to poměrně drsný a realistický popis morové rány, který je hned na začátku, a který evokuje to, jak bezmocní proti ní všichni byli. Dekameron není jednoduchá četba, ale rozhodně se vyplatí do něj alespoň nahlédnout a jeden den z něj si přečíst, aby si člověk udělal představu o tom, jak se literatura za ty stovky let vyvinula. 70 %

11 31.01.2019

Nemůžu si pomoct, ale Katyně je kniha, v níž obsah zvítězil nad formou. Kdyby totiž byla přímočařejší a ne tak složitě strukturovaná, mohlo jít o druhého Spalovače mrtvol. Kohout se nebojí těžké ironie, černočerného humoru, který je pronášen jakoby mimochodem a používá velkou nadsázku, navíc to, o čem žertuje, je mrazivé a děsivé zároveň. Kniha má několik vrcholů (k těm nejlepším patří krátká vojenská kariéra Šimsova, která zcela přesně popisuje fungování totalitní mašinerie, dále pak samotný závěr nebo líčení praktické maturitní zkoušky) a je v ní znát detailní autorova příprava, protože všemožné úkony a dějiny trestu smrti zná perfektně. O to větší je škoda, že forma je zbytečně složitá, používá zvláštní způsob přímé řeči, která je vysvětlivkami oddělována v úplně jiné fázi vět, než jsme zvyklí, kombinuje současnost s několika flashbacky a velice těžce se v ní orientuje a to, co se stalo některým postavám, dojde čtenářům až s velkým zpožděním. Proto se román nečte úplně jednoduše, což ještě ztěžuje užívání různých odkazů a cizojazyčných a nepřeložených citátů. Někomu nemusí sednout ani několik možná trochu samoúčelných erotických scén, které jsou z dnešního pohledu decentní, ale až takový význam pro děj nemají. Zajímavostí budiž to, že hlavní hrdinka nemá snad žádný dialog ani monolog a jedinou větu pronese až na samotném konci. Katyně je velmi dobrá kniha, která poukazuje na praktiky totalitních režimů a ad absurdum dotahuje situaci, kdy by trest smrti byl na denním pořádku. Jen opakuji, že je škoda, že ji Kohout píše tak složitě a nejde čtenáři naproti, protože zrovna tato kniha by si to zasloužila. 70 %

11 13.09.2018

Měl-li bych vybrat jeden jediný válečný román, který by si měli všichni přečíst, volil bych určitě Na západní frontě klid. Ač "stará" klasika, pořád má čtenářům co předat a navíc skvěle vystihuje, že válka je nejzbytečnější věc na světě. Proč mají skoro děti vraždit někoho, kdo jim nic neudělal a "jen" pochází z nepřátelského tábora? Remarque tu skvěle zachytil pocity generace, které bylo přerváno dětství a byla vržena hned do té nejkrutější dospělosti. Je fascinující, že i na tak malé ploše dovede popsat jak pocity totálního zmaru, tak krátkého veselí a bezstarostnosti, ale také toho, že ti, kteří byli na frontě, nikdy nemohli rozumět někomu, kdo tam nebyl a naopak. Nechybí kruté líčení bitev, pobytu v nemocnici, i toho, jak člověk ztrácí kamarády a nemůže s tím nic dělat. V druhém plánu lze z knihy vyčíst, že morální autorita v podstatě není, když učitel, kterého bychom si měli vážit, nás "nenápadně" pošle na frontu, ačkoli nemá představu, jak to tam vypadá a jak zbytečné boje jsou. Alarmující dílo, které náš přetechnizovaný a uspěchaný svět nenásilně upozorní na to, že většinou řešíme neuvěřitelné blbosti a nemáme ani představu o tom, jak tenká hranice může být mezi životem a smrtí a že k životu vlastně potřebujeme naprosté minimum. Objektivně není knize co vytknout, jen jí dle mého názoru chybí trochu větší konzistence a opravdu emotivní scéna. 90%

11 09.05.2016