callahanh | Komentáře u knih | Databáze knih

callahanh callahanh komentáře u knih

Zlodějka knih Zlodějka knih Markus Zusak

Zpočátku jsem se nemohl tzv. začíst a chvíli mi trvalo, než jsem si na strohý, ale účinný styl vyprávění zvykl. S přibývajícími stránkami a blížícím se koncem jsem se naopak nemohl odtrhnout, protože příběh je strhující, silný a hluboce lidský. Zusakovi se povedlo zachytit atmosféru nejistoty, strachu, zároveň ale také nevinného dětství a radosti v těžkých dobách, díky tomu, že je příběh vlastně nahlížen očima malého dítěte, působí některé situace mnohem mrazivěji. Zlodějka knih je jedna z těch nemnoha románů, po nichž jsem získal intenzivní dojem, že válka je "svinstvo", které ve výsledku odnáší nevinní lidé, kterým rozvrátí život a mnohdy i rodinu. Oceňuji i to, že se to celé odehrává v Německu a autor nenuceně ukazuje, že ne všichni Němci byli nacisté, ale že naopak chtěli jen přežít, pomáhat a doufali, že válka brzy skončí. Závěr knihy je velice silný a dojemný a donutí člověka k zamyšlení o tom, co je vlastně v životě důležité a jaké náhody někdy mohou zachránit život. V neposlední řadě bych vyzdvihl i to, že autor skvěle poukázal na to, že slova mají hroznou sílu a dokáží jak potěšit, tak i ranit a rozpoutat hrozivé události. Ačkoli si myslím, že potenciál Smrti jako vypravěčky nebyl úplně vytěžen a mohl být možná řešen trošku lépe (její vševědoucnost tu není zachycena nějak moc), hodnotím Zlodějku knih hodně vysoko, protože už dlouho na mě nějaká kniha takhle silně pocitově nezapůsobila. Chvílemi jsem se usmíval, chvílemi mi bylo smutno a dohromady to vytvořilo zajímavý koktejl emocí, po němž si můžete říct akorát to, že život je nevyzpytatelný, válka je vůl, pud lidské sebezáchovy je větší, než si umíme představit a že nejodvážnější jedinci bývají ti, od nichž se to opravdu nečeká. 85%

26.08.2015 4 z 5


Cyklus vlkodlaka Cyklus vlkodlaka Stephen King

Zarytí fanoušci a čtenáři Kinga si toho v Cyklu vlkodlaka moc nenajdou, protože povídka samotná je ničím nepřekvapí. Vzhledem k tomu, že je krátká, nemá autor moc prostoru na svou tradiční propracovanou psychologii, přesto má velmi jednoduchý a filmovou terminologií řečeno "béčkový" příběh své kouzlo, ačkoli jsou v něm použita prakticky všechna žánrová klišé. King ale umí vytvořit jedinečnou atmosféru specifických obav, která čtenáře obklopí a udrží ho v napětí. V tomto případě přidává ještě docela překvapivou pointu, v níž se hrdinou stává ten nejméně pravděpodobný. Na trochu jinou úroveň navíc knihu povyšují parádní ilustrace, které temnější atmosféru ještě dotváří a jsou velmi působivé. Cycle of the Werewolf rozhodně není tím nejlepším, co King kdy napsal a je na něm až moc vidět jeho dětská láska k pokleslým filmům, je ale ideální příležitostí k tomu seznámit se s jeho stylem psaní, viděním světa a důrazem na obyčejnost a vnitřní sílu postav, protože tu chybí zdlouhavé popisy a libování si ve zvláštních detailech. A je také škoda, že se nikdy neodhodlal napsat pokračování, protože některé postavy mají veliký potenciál. 75 %

13.06.2024 4 z 5


Zločin a trest Zločin a trest Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Naprostá klasika, která je extrémně nadčasová a pořád má co nabídnout. Je ale pochopitelně nutné vědět, že zrovna Dostojevskij byl ve své době placen od slova, takže jeho romány jsou obsáhlé s mnoha (leckdy nepodstatnými a zbytečnými) odbočkami a vedle jednoduché zápletky se odvíjejí další dva až tři minipříběhy dalších postav. Ale možná právě to z nich dělá fascinující dílo, které sice není pro každého, ale ten, kdo má na podobné "bichle" fetiš, bude nadšený. Zločin a trest není detektivka, je to psychologický román o tom, že v hlavě a plánech vypadá všechno jednoduše, jakmile ale přijde skutečnost, všechno je jiné a některé důsledky sebelépe připravený jedinec nedomyslí. Dostojevskij tu ukazuje, že každý normální člověk má po tak hrůzném činu, jakým vražda bezpochyby je, silné výčitky, s nimiž prakticky nejde žít a jediným řešením je přijmout trest. Navíc tu vytvořil postavu zdánlivě hloupého policisty, který svým chováním pachatele rozhodí a ten se nakonec sám usvědčí (viditelně jím byl inspirován populární Columbo). Pozoruhodné jsou i detailní popisy Ruska své doby a myšlení ruského člověka, na kterém se bohužel mnoho nezměnilo, i další podzápletky s více, či méně tragickými osudy lidí, kteří chtěli žít jinak, nedokázali ale najít způsob, jak to udělat. V neposlední řadě se musí ocenit i zvláštní romantická linie, která dominuje v závěru a potvrzuje teorii, že v určitých případech je možné jednoho člověka "donutit" k lásce jen tím, že se v jeho okolí neustále vyskytuje a zůstává v jeho mysli. Ostatně postava Soni je asi tou nejtragičtější vůbec, protože jako jediná se snažila žít poctivě a pomáhat své rodině, jen jí to okolnosti neumožnily a ona sama sebe potrestala tím, že přijala mnohem vyšší trest, než by bylo záhodno. Ano, Zločin a trest je zdlouhavé dílo plné popisů a jmen, v nichž je trochu těžší se orientovat, není to ale nic, co by zkušený čtenář nedokázal překousnout, protože odměnou mu je fascinující studie o lidské zvrhlosti, zvláštním způsobu uvažování i naprostých mukách, v něž se změní život po spáchání závažného činu. Speciální poděkování patří vydavatelství Rybka Publishers, které knihu vydalo v nádherném ilustrovaném vydání, v němž ilustrace jen dotváří temnou atmosféru díla a i díky kresbám na hřbetu knihy mu dodávají unikátní vzhled, který je ozdobou každé knihovny. 90 %

29.05.2023 4 z 5


Listopád Listopád Alena Mornštajnová

U hodnocení Listopádu dost záleží na úhlu pohledu jednotlivého čtenáře. Osobně si myslím, že Mornštajnová nechtěla psát extrémně propracovanou dystopii, ale alternativní budoucnost "jen" využila ke svému oblíbenému tématu života jedince v soukolí velkých dějin a nejlépe totality. A z tohoto pohledu jí to vyšlo, protože Listopád je znovu strhující čtení, které má velkou sílu a velmi jednoduše, nicméně funkčně ukazuje, jak může nesmyslný totalitní režim rozvrátit celé rodiny a programově ničit životy lidí, kteří provedli jen to, že smýšlejí jinak než vrchnost. Atmosféra je hodně hutná a v závěru smutná a Marie je dost tragická hrdinka, která je vláčena dobou a nemůže se nijak bránit, přičemž scénu, kdy se MINISPOILER setká se svou dcerou, považuji za to vůbec nejsilnější, co se v knize objeví KONEC MINISPOILERU. Na osudech Magdaleny je naopak vidět cílené vymývání mozků totalitním režimem, ale i to, že pokud člověk nějaký rozum má, dřív, nebo později se musí projevit a žádný strom neroste do nebe. Pokud autorce někdo vyčítá, že tu není pořádný mužský hrdina, není to úplně fér, protože by se sem moc nehodil a poměrně intenzivní pocit by zbytečně rozmělňoval. Ani to, že tu chybí nějaký výrazný záporák, není úplně spravedlivé, protože tuto funkci supluje státní zřízení a jeho mašinérie jako taková. A je asi úplně jedno, zda by něco podobného opravdu bylo v listopadu 1989 možné (dá se ale říct, že zřejmě ano, protože pokud by se tehdejší pohlaváři rozhodli demonstraci rozehnat vojenskou silou, nikdo neví, jak by se situace nadále vyvíjela, je ale pravděpodobné, že něco podobného, co Mornštajnová popisuje, byť možná v ne tak ostré formě, by se tu rozjelo), protože takřka identické scény se nepochybně dějí v jiných částech světa. Ano, chvíli trvá, než se čtenář začte, což je ale nepochybně dáno tím, že alternativní budoucnost Československa je přece jen neobvyklá a je potřeba si na podobné téma zvyknout, posléze ale autorce vskutku není skoro co vytknout. Mornštajnová může být pro někoho přeceňovaná, pravdou ale je, že oprávněně patří k nejprodávanějším českým autorům, udržuje si poměrně vysokou úroveň a nepodbízí se. 80 %

25.04.2023 4 z 5


Příběh služebnice Příběh služebnice Margaret Atwood

Seriál jsem neviděl, takže jsem jím zcela nezatížen a hodnotím jen a pouze na základě dojmů z knihy. Atwood v ní naprosto brilantně vykreslila ponurou a depresivní atmosféru společnosti budoucnosti, která funguje báječně a prozařuje z ní velký smutek. Body navíc přidává i tajemství, s nímž autorka pracuje, protože nikdy úplně neprozradí, co se vlastně stalo, že se (pravděpodobně) USA ponořily do takové totality, vždy jen naznačí a pak hned uhne jinam, což je v tomto případě jen dobře, protože to ve čtenáři probouzí zvědavost. Různé flashbacky nikterak nevadí, i když je zpočátku obtížnější se v nich orientovat, to se ale po chvíli srovná. Jen je škoda, že není víc vysvětleno fungování samotného Gileádu a toho, jak to chodí s čerstvě narozenými dětmi, protože o tom se v knize vůbec nemluví a úplně se tu pomíjí nějaké potenciální setkání potomků se skutečnými matkami. Možná i díky tomu kniha někdy působí naivně (i když většinu času není problém uvěřit, že podobná situace by velmi snadno mohla nastat kdekoli na světě), na druhou stranu je ale nutno brát v potaz, že je konstruována vesměs jako zápisky jedné ženy, která je součástí společnosti a podává svůj subjektivní pohled, na což dost často poukazuje. Těžko říct, zda to, že všechny hrdinky (včetně hlavní) jsou zaměnitelné a ničím moc výrazné, je záměr, opět to ale zase tolik nevadí. Závěr v podobě přednášky z ještě vzdálenější budoucnosti je otevřený a jen povzbuzuje zvědavost ohledně toho, co se dělo dál. Příběh služebnice není paradoxně navzdory názvu o příběhu, který není nijak košatý a složitý, ale o atmosféře, smutku a vzpomínkách na časy, které zmizely kdesi v nenávratnu, aniž by to hrdinky knihy zaznamenaly, zároveň se dá považovat i za varování před tím, co by se mohlo jednoduše stát. 75 %

18.09.2022 4 z 5


Hastrman Hastrman Miloš Urban

Velice zvláštní a ne úplně jednoduchý román, jehož hodnocení také není úplně jednoduché. Paradoxně u něj funguje víc první část, která se sice hůře čte, protože je rozvláčná, pomalá, s minimem děje a klade důraz na různé lidové tradice, atmosféru české vesnice a jakýsi kontrast mezi pohanstvím a vírou. Hlavní hrdina v ní působí jako trochu divný průvodce, který bojuje sám se sebou a vnitřní identitou, dokáže si ale ony tradice a slavnosti užít a nachází tu i velkou, i když zničující lásku. Část druhá se čte lépe, protože jazyk je svižnější, popisů už v ní není tolik a je spíše dějová, přesto úplně nefunguje. Od jakéhosi poetického románu se totiž přechází v thriller / horor / detektivku, která je trochu otravná svým jednoznačným viděním světa a vyzněním a je možná až moc přímočará a bohužel i ve fungování různých úřadů a ministerstev malinko zastaralá, což ale autor ve své době nemohl tušit. Samotné finále pak evokuje fantasy a pohádku, což se zase k předchozímu ději tak úplně nehodí. U Hastrmana je fajn, že nejde čtenáři na ruku a očekává od něj nějaké intelektuální napojení a znalosti a je dost osobitý, na druhou stranu je možná zbytečně natahovaný a druhá část úplně neobhájí svou existenci, protože kdyby v knize nebyla, asi by se nic nestalo a dojmy by byly lepší a intenzivnější. 70 %

01.04.2022 4 z 5


Když teče krev Když teče krev Stephen King

Čtveřice nových mistrových novel je rozhodně zajímavá, i když značně nevyrovnaná. Telefon pana Harrigana je typicky kingovská povídka, která připomíná jeho zlatou éru, a i když nepřináší nic nového, je napínavá, čtivá, má spád, atraktivní téma, její pointa je velmi dobrá a svým způsobem donutí k zamyšlení. Chuckův život je asi nejzvláštnější část, protože nedává smysl, začíná jako postapo a končí docela šokující pointou, když se ale čtenář dozví, že je řazena pozpátku a první část je ta poslední, trochu to mění pohled na ni, ale bohužel to nic nemění na tom, že se trochu ztratila v překladu a být psána chronologicky, možná by byl její dopad intenzivnější a jasnější. Titulní Když teče krev je takový "apendix" k Outsiderovi, takže už nikoho nepřekvapí a hodnocení je vesměs stejné a i přes všechny kvality působí tak trochu zbytečně. Krysa je také typicky kingovská záležitost, která je ale tak trochu sterilní a není tak nekompromisní, jak by asi zasloužila a ve finále působí vlastně smířlivě, což určitě není špatně, ale od Kinga by přece jen čtenář čekal o něco víc. Vzato kolem a kolem je Když teče krev solidní sbírka čtyř novel, z nichž se ale čtenář nejspíš vrátí jen k té první a kvůli formě a zpětnému pochopení asi i k té následující. 70 %

14.11.2021 4 z 5


Cesta Cesta Cormac McCarthy

Problémem McCartyho je jeho celková čtenářská nepřístupnost. Jeho styl psaní je totiž hodně osobitý a natolik zvláštní, že hodně čtenářů vzdá jeho díla před dočtením. Cesta není jiná - je plná extrémně krátkých a úsečných vět, minima emocí, odtažitosti, přímé řeči, která není v uvozovkách a dlouhé pasáže jsou věnovány detailním popisům prostředí a krajiny. Když si na tohle čtenář zvykne, má co dělat s opravdu výtečnou knihou, jejíž hlavní devízou je temná, depresivní a bezútěšná atmosféra, která je takřka hmatatelná, naprosto dokonale promyšlená a v současné situaci až nepříjemně alarmující a možná i reálná. Obě hlavní postavy jsou záměrně načrtnuty jen minimálně, protože je sledujeme tady a teď, na minulosti nezáleží a budoucnost je nejistá, tak proč si k nim budovat nějaký vztah. Podobné je to i s příběhem, který je schválně epizodický a necelistvý a zvláštním způsobem působivý. Až na jeden moment se navíc McCarthy oprostil od pro sebe typických brutálních a násilných výjevů, takže v tomto směru je román přijatelný. Jediné, co se mu snad dá vytknout, je mnoho "deus ex machina" momentů, které jsou někdy opravdu do očí bijící a vykalkulované. Náboženské podobenství, o němž se mluví v doslovu nového vydání, asi není tak důležité, nicméně je zajímavé, na vyznění románu ale moc nezmění. 80 %

17.09.2020 4 z 5


Jako zabít ptáčka Jako zabít ptáčka Harper Lee

Výtečná kniha, která je bohužel stále aktuální, možná dokonce, že dnes více než kdy dřív. Tím, co knihu výrazně odlišuje, je to, že je vyprávěna z pohledu osmiletého (ano, na svůj věk inteligentnějšího a trochu přemoudřelého, což čtenář musí přijmout, ale není to problém) děvčátka, tím pádem tedy problémy jako rasismus, pokrytectví, sobectví a přetvářku vnímá čtenář právě optikou jakési naivity a nepochopení, o to je to samozřejmě alarmující. Dětský (a nejen ten) pohled totiž nepochopí, proč na jedné straně můžou lidé odsuzovat Hitlera za holocaust a o chvíli později brutálně atakovat černochy a vylučovat je ze společnosti. Harper Lee opravdu na velmi jednoduchém půdorysu vystavěla nadčasový příběh s hodně silnými postavami (kdo by nechtěl být morálně pevný jako Atikus, případně mít takového člověka za otce a vzor), který navíc geniálně klame tělem, protože onen klíčový soudní spor zdaleka není tím hlavním, co se tu odehrává, ale je pouze jednou z mnoha dějových linií, které do sebe zapadají, takže ti, kteří očekávají "grishamovské" soudní drama, budou zklamáni. Hvězdičku jsem ubral pouze z toho důvodu, že někdy se kniha trošku hůř četla a trochu mě zklamal konec, který trochu vyzněl do ztracena a malinko mi v něm chybělo nějaké vyústění. Jako zabít ptáčka je typickým příkladem knihy, o níž se můžou psát sáhodlouhé studie a každý v ní najde něco jiného, její poselství a výpověď jsou ale jasné. Pocitově silná a působivá kniha, k níž se za čas rád vrátím. 90%

27.05.2017 4 z 5


Černobílý svět Černobílý svět Kathryn Stockett

Vlastně vůbec nevadí, že kniha cílí "jen" na čtenářskou první signální, když to vlastně vychází a svůj účel splní. Ano, lze jí vytýkat, že je opravdu černobílá, protože černoši jsou tu jen kladní (až na výjimku v podstatě nepodstatné postavy manžela jedné ze služek) a většina bílých zase záporná, nicméně vše je tak čtivé a svižné, že se to dá odpustit. Jestli se něco Stockett povedlo, bylo to dokonalé vykreslení pokryteckého rasismu (černoši mohou vychovávat bílé děti, utírat jim zadečky, vařit celému domu, péci koláče, umývat nádobí atd., ale běda kdyby jedli z jednoho nádobí, jedním příborem a chodili na společný záchod), což je podle mě jedno z největších zel na světě (těžko si představit, že opravdový rasista by na své dítě nechal člověka jiné barvy pleti byť jen sáhnout), z něhož dokázala uplést zajímavý a strhující příběh, který plyne bez větších zádrhelů. Na postavě paní Hilly zase ukázala ten nejhorší typ žen, které se na všechny usmívají, ve skutečnosti jsou to ale ty největší "svině" (omlouvám se za výraz, ale jinak to říct nejde), které neváhají člověka odstřelit jen kvůli tomu, že nepatří do stejné společnosti nebo má jiný názor. Opravdu odporná postava, které přejeme jen to nejhorší. Střídání tří vypravěček a stylů jazyka knihu určitě osvěžuje a nabízí i různé pohledy na stejnou situaci, což je vždycky fajn. Dobrý pocit ještě umocňuje samotný závěr, který je de facto otevřený a ponechává postavám naději na lepší život a v tomto případě se dá říci, že je to lepší, než kdyby byl nějaký doslovný a odhalil, co se dělo dál. Takhle má čtenář prostor pro fantazii, což já osobně vždy ocením. Za největší slabinu pak považuji milostnou linii Skeeter, která v popisech hraničí s červenou knihovnou a podobné chování mi k tak rozumově vyspělé dívce opravdu nešlo. Naštěstí tu těchto pasáží není tak moc a dají se s přimhouřenýma očima přežít. Ke čtení určitě doporučuji, i když tu není tolik vysloveně silných scén (ta se samovolným potratem je ale fantastická) a je to vlastně jen fabulace na základě domnělých pocitů. 80%
PS: Paperbackové vydání je po jazykové stránce slušné, sem tam se opakují předložky a objeví se pravopisná chyba ("polikám" vysloveně tluče do očí), není toho ale tolik, co popisují ti, co četli pevnou vazbu.

10.03.2016 4 z 5


Neviditelný Neviditelný Jaroslav Havlíček

Ne nadarmo patří Jaroslav Havlíček k absolutním klasikům naší literatury. Nejvíc je to vidět právě na Neviditelném, protože jeho styl psaní je natolik živý a současný, že ho bez problémů rozklíčuje i moderní čtenář a nebude se jím trápit. Děj je navíc hodně atraktivní a nadčasový, protože zpracovává těžké téma prokletí psychických nemocí a jejich dědičnost. A dělá to opravdu důsledně, protože jeho studie propadání šílenství a různým bludům je vskutku detailní a neopomíjí žádné aspekty. Autor velmi dobře popisuje, jak moc podobné záležitosti ničí život rodiny a prakticky je soustředí jen na jednu věc, protože na ostatní není čas. Možná trochu odvážně udělal hlavního hrdinu z člověka, který není úplně sympatický, ba naopak je dost vypočítavý, chladný a arogantní, nicméně v průběhu děje ho čtenář přece jen chápe, ačkoli jeho úděl může působit jako něco podobného oné pověstné karmě, která je zdarma. Těžko říct, zda to autor ve své době tak myslel, ale knihu můžeme chápat i jako metaforu určitého ustupování a potlačování vážného problému, který později stejně vybouchne do obličeje a je ještě větších rozměrů než v počátcích. Sympatické je i to, že Havlíček nijak nevyměkne a i samotný závěr koresponduje s předchozím dějem a hlavního hrdinu nechá ve své podstatě dál trpět a pohybovat se v kruhu, z něhož není cesta ven. Nebýt trochu zdlouhavějších pasáží zejména na začátku a zhruba uprostřed, zasloužila by kniha plný počet. Takhle "jen" 90 %.

14.11.2024 4 z 5


Chlorid sodný Chlorid sodný Jussi Adler-Olsen

Devátý příběh Carla Morcka a jeho party je naprosto standardní severskou detektivkou, která má spád, dobře se čte a nechybí v ní vyšinutý pachatel, který postupuje dle zvláštního schématu. V rámci návaznosti na celou sérii jde o trochu "temnější" díl, protože humor ustoupil do pozadí a je ho tu minimum, navíc je tu velmi dobře (i když málo) využita nedávná covidová realita, která také optimismu nepřidá. Chemie mezi hlavními postavami je vskutku dobrá, jen tu chybí ono vzájemné špičkování, což je ale dáno právě řádící pandemií a docela těžkým případem, v němž jde o minuty. Ocenit se musí i přirozené směřování k vyvrcholení celé série, které snad konečně poodhalí, co se stalo v případu, který Morcka dostal do Oddělení Q, a k němuž pochopitelně spěl autor už od první knihy. I proto onen cliffhanger, který láká na další čtení, ale byl malinko očekávaný, protože od poloviny knihy je jasné, že tenhle případ se hned tak neuzavře. Jen je škoda, že Adler-Olsen se nevyhýbá klasickým klišé, kdy vyšetřovatelé mají štěstí a jsou vesměs geniální a dokáží najít pachatelovu oběť mezi tisíci potenciálními adepty a samozřejmě MINISPOILER přijdou těsně před dokonáním posledního činu KONEC MINISPOILERU. Když to ale čtenář pomine, je Chlorid sodný slušnou zábavou, která sice nepatří k tomu úplně nejlepšímu ze série o Oddělení Q, rozhodně jí ale nedělá ostudu, hrdiny posune zase někam dál, především ale slibuje epické zakončení. 75 %

27.11.2023 4 z 5


Alias Grace Alias Grace Margaret Atwood

Hodně zajímavý román, který plyne pomalu a je hodně košatý, což milovníci klasiky ocení. Atwoodová nikam nespěchá a dává si prostor na skoro autentické vylíčení dobového prostředí a atmosféry, které je vesměs detailní a postupně ve flashbacích vypráví spletitý příběh o jednom zločinu. Ten se postupně zamotává a vstupují do toho tak trochu osudy přistěhovalců do USA, boje o posun psychiatrie a částečně i boj za lepší postavení žen. Ačkoli četba není strhující, je hodně atraktivní a minimálně první tři čtvrtiny jsou fantastické. Závěr je poněkud zvláštní a většinou se odbývá formou dopisů, což je příjemná změna, na druhou stranu to v kontextu románu působí trochu odosobněně a samotná pointa je až moc romantická a jako by se nehodící k tomu, co se předtím dělo. Je tedy rozhodně dobře, že Atwoodová čtenářům nevnucuje, zda je Grace vinna, či nikoliv a v závěru ještě všechna fakta shrne v doslovu, takže rozhodnutí nechává na nich, vyvrcholení ale asi opravdu mohlo být výraznější a možná i o něco méně smířlivé. Alias Grace ale rozhodně stojí za pozornost a trpělivému čtenáři se v mnohém odmění. 80 %

31.01.2023 4 z 5


My My Jevgenij Ivanovič Zamjatin

My je typickou ukázkou díla, které rozjelo určitý směr, ale v záplavě mnoha následovníků zůstalo trochu upozaděno a navíc bylo asi trochu překonáno. Zamjatin zaslouží uznání, že ukázal cestu mnoha dalším autorům a de facto založil žánr dystopie. Jeho dílo je však trochu náročnější, protože jeho technické vzdělání je znát z každé stránky a spoustu matematických odkazů vskutku plně pochopí jen ti, kteří rozumí složitější matematice a i z toho důvodu se román ne úplně dobře čte a někdy se čtenář musí vracet k jednotlivým větám, aby pochopil jejich alespoň základní význam. To je ale asi to jediné, co můžeme vytýkat, protože atmosféra odosobněného světa, v němž jsou všichni jen čísla, život mají rozplánovaný po minutách, volný čas mají přesně určený a žijí ve skleněných domech, je naprosto dokonalá a chvílemi až mrazivá. Působivá je i proto, že hlavní hrdina s tímto režimem souzní, je mu naprosto oddaný a považuje ho za správný. O to víc pak vynikne jeho boj, když pozná, že může existovat i něco jiného, kde může být sám za sebe, poznat cosi jako svobodu a nechat průchod svým citům. Závěr je pak naprosto zdrcující, trpký a deziluzivní. Kniha není nikterak dlouhá a poměrně dost věcí nevysvětluje, to ale nevadí, protože už jen představa podobného společenství je naprosto děsivá a je bohužel smutné, že se o něj lidstvo mnohokrát pokusilo. Zamjatin byl ohromný vizionář a je fascinující, že My vzniklo před sto lety, a přesto je tak současné. Nebýt již zmiňované čtenářské náročnosti a přespřílišných hrátek s jazykem a vyjadřovacími prostředky, kterými od sebe přece jen autor potenciální zájemce trochu odhání, bylo by asi dílo mnohem slavnější a přístupnější další generacím. 70 %

10.06.2022 4 z 5


Hřích náš každodenní Hřích náš každodenní Dominik Dán

Dominik Dán už má takové jméno, že čtenáři vědí, co dostanou a vesměs se to beze zbytku splní. Platí to i v tomto případě, ačkoli je pravda, že tentokrát se řeší hodně brutální případ, který se nečte úplně lehce a je jasné, že jakékoli rozuzlení nebude hezké a pachatel by měl za své činy trpět. Už úvodní slovo autora dává tušit, že nahlédneme do temných stran církve, což se brzy ukáže a není to úplně příjemné, což se potvrdí v samotném závěru citací některých novinových článků. Jinak jsou ale hlavní hrdinové pořád stejně sympatičtí a přibližují se čtenářům soukromými trápeními. Krauz tedy zůstává trochu v pozadí na úkor Hanzela, o němž se zase dozvíme o něco víc, i když to není úplně optimistické, v závěru i Chosého, který zjišťuje, že bonvivánský život nemusí zůstat bez následků. Hřích náš každodenní je opět čtivě napsaný, svižný, atraktivní a opět posune sympatie k příslušníkům Oddělení vražd Našeho města o dobrý kus dál. 70 %

10.05.2022 4 z 5


Ústav Ústav Stephen King

Co si budeme povídat, od současného Kinga už nejde čekat příliš originalitu, ale spíš už jen variaci sama na sebe. Ústav je trochu To, trochu Žhářka, trochu Carrie, trochu Mrtvá zóna a našli bychom tu prvky i z jiných děl. Vadí to? Nevadí, protože King je pořád mistr psychologie a na malém prostoru dokáže stvořit tak úžasně propracované postavy a dokáže čtenáři dostat do hlavy hodně zajímavé myšlenky a témata, které jsou leckdy zajímavou alternativou vývoje našeho světa. Nechybí tu ani hutná atmosféra nejistoty, detailní popisy procesů, které se v Ústavu provádí, ani sympatičtí hrdinové, na nichž je znát, že ve své (ne)obyčejnosti jsou předurčeni k velkým věcem. Je pochopitelně nutné přijmout fakt, že dětští hrdinové jsou přemoudřelí a předčasně vyspělí, což ale Kingovým fanouškům nevadí. Je pravda, že tu chybí jeho určitá poetika a záporáci už nejsou tak ultimátně zlí a tak nějak je jasné, že konec bude přece jen optimističtější, opět to ale moc nevadí. O trochu horší je to s již zmiňovaným momentem u plotu, který působí trochu naivně a na Kinga až lacině. Na druhou stranu je evidentní, že román klidně mohl být typicky rozmáchlý a dlouhý, tomu se ale autor naštěstí vyhnul a délku odhadl tak akorát. Ústav asi nebude kniha, k níž se zarytí příznivci Kinga budou často vracet a nejspíš ji přečtou jen jednou, laťku mu ale udržuje pořád hodně vysoko a dokazuje, že tahle legenda má prostě námětů celou řadu a studnice pořád nevysychá. 70 %

17.05.2021 4 z 5


Oběť 2117 Oběť 2117 Jussi Adler-Olsen

Minulost Asada a tajemství kolem ní slibovaly velký potenciál a udržovaly ve čtenářích určitá očekávání. Nedá se říct, že by je Adler-Olsen v osmém románu o Oddělení Q vysloveně zklamal, na druhou stranu ale asi většinu úplně neuspokojil. Dost překvapivě rezignoval na pro něj typický lehce ironický a slovní humor a celý román se odehrává v temnějším duchu, což není primárně špatně, jenže ona zápletka s plánovaným teroristickým útokem připomíná spíše klasický hollywoodský thriller, a i když je docela napínavá a dobře napsaná, ono kouzlo starých nevyřešených případů, které se začínají rozplétat, jí zkrátka chybí. Možná i díky její závažnosti je druhá linie s vraždícím teenagerem dost upozaděna, i když je paradoxně mnohem zajímavější. O čtivosti a spádu děje nemá smysl psát, protože s tím nemá autor žádný problém, neboť píše úsporně, ale nesmírně efektivně. Obět 2117 je na jednu stranu zcela zásadní díl celé série, protože odhaluje Asadovu minulost a čtenář na něj tím pádem získá úplně jiný náhled, na tu druhou je ale asi až moc rozmáchlý a určitou komornost obětoval snahám vytvořit případ s mezinárodním dopadem. To, zda je to dobře, nebo špatně, už si musí každý rozhodnout sám. 70 %

25.12.2020 4 z 5


Mefisto Mefisto Klaus Mann

Z dnešního pohledu se Mannovu dílu dá vytýkat snad jen přímočarost a doslovnost, s níž je napsáno, protože se opravdu nesnaží o žádné metafory ani jinotaje a vše naopak pojmenovává konkrétně a bez naprostých pochyb, koho kým myslí, i když se jména postav nevyskytují. Jinak si ale není nač stěžovat, protože Mefisto je brilantní a mrazivou studií bezcharakterního člověka bez názoru, který vidí jen svou kariéru a vše ostatní mu je jedno. Mannovi se podařilo vystihnout dekadentní atmosféru Výmarské republiky a popis nočních klubů a divadelního prostředí této doby je naprosto fantastický a čtenář je do nich úplně vtažen. Hodně zajímavé je i zachycení určité sexuální frustrace hlavního hrdiny, která tu probleskuje, nikdy ale není naplno řečeno, že jde vlastně o SM praktiky. K nejsilnějším momentům pak patří samotný závěr, kdy si Höfgen začíná uvědomovat svou naprostou tragédii a ví, že nevede cesta zpět. Tempo je možná trochu pozvolnější a postav asi zbytečně moc, to ale tolik nevadí, protože jako nadčasový portrét bezpáteřního člověka, který se neštítí ničeho, funguje Mefisto fantasticky a pořád může být určitým zdvihnutým prstem společnosti, protože každá doba má své Höfgeny, kteří "chtějí jenom hrát" a nic kolem neřešit. 85 %

16.08.2020 4 z 5


Macbeth Macbeth Jo Nesbø

Kdo jiný by měl dostat na starosti moderní převod shakespearovského dramatu než Jo Nesbø? A nutno říct, že se s ním popral obstojně. Temná a depresivní atmosféra blíže nespecifikovaného města po nějaké (pravděpodobně globální) válce funguje výborně a slouží jako pozadí ke klasickému příběhu o zradě, touze po moci a spalující touze. Jestli ale na něco autor naráží, je to právě předloha, protože množství postav je vskutku extrémní a orientace v nich není snadná a ona divadelní zkratka tu úplně nefunguje, protože některé z nich mění své chování hodně extrémně a bez větší motivace a bohužel slouží jen jako figurky na autorově šachovnici bez lidského pozadí. Nesbø ale naštěstí umí psát, takže většina románu je čtivá, má svižné tempo, dost odsýpá a je potřebně násilná a brutální. Ocenit musím i to, jak se autor vyrovnal s pro Shakespeara typickým využitím nadpřirozena tím, že z Macbetha udělal feťáka, jenž má halucinace. Dojem ale kazí začátek a paradoxně i konec knihy, kde je dost akce, která není zvládnutá úplně dobře a je popsána dost chaoticky, čtenář se v ní ztrácí a působí hodně překombinovaně. To, že skoro žádná postava není úplně sympatická, se v tomto případě dá odpustit, protože to k Shakespearovi tak nějak patří a jako metafora těch nejhorších lidských vlastností to stačí. Nesbø tedy svůj souboj s absolutním klasikem neprohrál, možná ale jen doplatil na rozsáhlost předlohy, které se snažil zachovat věrnost a na to, že román přece jen musí být koncipován jinak než drama a co projde na divadle, v knize tak úplně ne. 70 %

17.05.2020 4 z 5


Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice? Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice? Martin Lavay

Nepochybně zajímavá kniha, která uvede do tématu jedné velké záhady, jejíž rozřešení se nikdy spolehlivě nedozvíme. Jejím velkým pozitivem je to, že autor nikomu nic nepodsouvá a pouze uvádí všemožné teorie, jak mohla celá událost proběhnout, k žádné se ale nepřiklání a přidává pro i proti těmto teoriím. Za zmínku pak stojí i použité fotky, které jsou ale v knize nekvalitně otištěny a mnohdy na nich není nic vidět, každopádně jejich morbidita je místy děsivá. K dobru budiž přičteno i to, že se dostane i na dva poměrně rozsáhlé názory českých "badatelů" a je uvedena i další literatura, kterou číst dál. Tím ale pozitiva končí, protože ačkoli je kniha čtivá a má spád, informace se velmi často opakují, čímž působí hodně úmorně. Trochu zbytečné se pak zdá množství poznámek pod čarou, které většinou s událostí nesouvisí a vysvětlují okrajové záležitosti. Trochu nedůvěryhodně pak působí i to, že údaje nejsou odzrojovány a nikdy není uvedeno jméno badatele, na kterého se autor odvolává. Ve výsledku tak je kniha Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice? dobrým úvodem do rozsáhlého tématu, které je děsivé a fascinující zároveň, chybí jí ale větší hloubka a trošku větší "fundovanost". 60 %

10.09.2019 3 z 5