capricorn__
komentáře u knih

Docela mě zaráží, že nyní jsou v Americe a Anglii proti románu takové rozbroje a chtějí ji zakázat. "Jako zabít ptáčka" jsem četl v angličtině pro lepší pochopení jazyka a od první stránky jsem se do knihy ponořil kvůli nádhernému stylu psaní a hlavním postavám. Klobouk dolů pro autorku, když toto je její prvotina. Průběh děje je poněkud předvídatelný, ale to mu nic neubírá na kvalitě vzhledem k spisovatelským schopnostem autorky, díky kterým se vám kniha vryje do paměti. Velmi důležitý román popisující nelehkou historii minulého století.


Asi nejmelancholičtější detektivní příběh, který jsem kdy četl. Z celé trilogie je tento díl rozhodně mým nejoblíbenějším. Obvykle nemám potřebu se vracet k detektivkám, protože jaký to má smysl, když už znáte vraha? Jenže k téhle detektivce bych se nevrátil kvůli případu, ale kvůli atmosféře, kterou Peter May vytvořil. Hory, odlehlost, zima, chlad, mlhavost... to je přítomné v celé jeho trilogii, proto je to jedna z mých nejoblíbenějších, ale v této knize autor přesáhl své schopnosti. Bylo mi trochu líto, že jsem knihu přečetl skoro na jeden dech, protože je opravdu nádherná.


Tuhle knížku bych doporučil lidem, kteří zastávají myšlenku, že si Němci odsun(y) zasloužili. Překvapilo mě (vlastně spíš znepokojilo), kolik lidí z okolí se k této myšlence hrdě hlásilo a ještě se na mě koukali jako na blázna, když jsem jim říkal, že nemůžou házet všechny do jednoho pytle. Upřímně, nemám rád spoustu českých autorů, Třeštíkové a Hartlové a Vieweghové mě prostě neberou, proto jsem rád za K. Tučkovou. Tato knížka je napsaná opravdu hezky, čtivě a realisticky, autorka je jaksi nestranná a nechá vás, abyste určili, jestli s osudem Gerty souhlasíte nebo jestli vám jí je líto. Nebylo vůbec jednoduché knížku přečíst - to rozhodně ne, byly chvíle, kdy byla opravdu odporná (a nyní nemyslím stylisticky či literárně), ale tato část historie pěkná nebyla. Vím aspoň sám za sebe, že knížku už nikdy neotevřu, ale vřele ji doporučuju dál.


"Růže pro Algernon" je velmi komplexní knihou, která se zaobírá zajímavou, neotřelou tématikou. Román má velmi drastickou proměnu hlavního hrdiny, ale i jeho okolí. Některé kapitoly či pasáže jsou velmi smutné, jako ve výsledku celá kniha. Hloubka příběhu mě zaujala asi nejvíce. Jediné, za co strhávám hvězdičku, je předvídatelnost (která na druhou stranu zajímavosti a čtivosti vůbec neubírá).


"Egypťan Sinuhet" je jedna z mých nejoblíbenějších knih, která mě perfektně zabavila během prvního lockdownu, ještě cca březen-duben 2020. Měl jsem původně strach z tak velké a obsáhlé knihy, ale překvapilo mě, jak rychle mi stránky mizely po rukou. V žádné části jsem se nenudil, naopak jsem se spoustu naučil. Zaujalo mě, že ne pouze z historie, ale i lékařství či filozofie nebo antropologie. Nejvíce se mi na příběhu líbila atmosféra, popisy prostředí a metafory, díky kterým vám připadá, že si procházíte všemi vrcholy a pády se Sinuhetem. Nezapomenutelná knížka!


Murakami mě opět nezklamal. Už ve chvíli, kdy jsem četl anotaci, jsem věděl, že tuto knihu rozhodně nesmím minout. Od Murakamiho toho mám načteno opravdu hodně, ale i přesto mě vždy překvapí. V tomto díle si všímám, že pozměnil svůj styl psaní, postavy a i jejich přemýšlení mi připadají jiné. Byť v této knize autor filozofuje více než obvykle, kromě toho tyto filozofické části mnohdy zaplňují celé kapitoly, stejně jsem se nikdy nenudil a spíš mě mrzelo, že příběh končí. Nejkladněji hodnotím velmi kvalitně promyšlený symbolismus, zápletky a celkový průběh děje. Rád bych vypíchl i to, že v knihách se poměrně obtížně znázorňují obrazy, které čtenář nevidí a musí si je pouze představit, proto oceňuji autorovy barvité popisy. Jedinečné dílo, bylo by super, kdyby dostalo tolik pozornosti jako například "Norské dřevo".


Knihu mi doporučují známí už nejméně čtyři roky a já se k ní dokopal až teď kvůli mému zájmu o sociální práci a cílovou skupinu drogově závislých. Není to hezké čtení - a nyní nemluvím o jazyku, ten je velice jednoduchý a plynulý. Sice nemám rád knížky, "který jsou napsaný takovýmhle jakoby stylem", ale této knize dodávají na surovosti a uvěřitelnosti. Knihy podobného ražení zkrátka spisovné být nemůžou. Mě kniha děsila především proto, že sám s drogami zkušenost mám (malou, ale přece), takže když jsem četl, že myšlenkové pochody Christiane na začátku její cesty byly dost totožné s těmi mými a kam až s těmito myšlenkami došla, přirozeně jsem se sám sebe začal ptát: "Co by se stalo, kdybych si tehdy vzal o jednu dávku víc..?" Líbí se mi, že pokud odloupnete svrchní vrstvu příběhu o Christiane, získáte dobrou představu o společnosti a o jejích nedostatcích, které se v současnosti sice zlepšují, ale zdaleka nejsou obrázkové a společnost dodnes tak nějak neví, co s problematikou drog dělat. (Z praxí pro různá střediska a organizace a především od příběhů sociálních pracovnic vím svoje.) Shodnu se s mnohými uživateli v komentářích níže, že tuto knihu by si mělo přečíst každé dospívající dítě.


"Malý život" jsem měl na seznamu už od roku 2018, ale odrazovaly mě názory veřejnosti, které buď propagovaly knihu do takové úrovně, až to bylo otravné, nebo naopak kritizovaly autorku za to, že se vyžívá v traumatech a román je celý vystavěný na barvitých popisech těch nejhorších ošklivostí, které se člověku mohou stát. (A já nesnáším obojí.)
Každopádně mě román mile překvapil. Sice jsem se měl problém začíst, začátek je poměrně chaotický a autorka rychle mění pozornost od jedné postavy k další, až se nakonec pohled ustálí. Moc mě bavil její styl psaní, ani mi nevadilo, že autorka je grafomanka a popisuje všechno do těch největších detailů. Během žádné části této velké knihy jsem se nenudil, a to hodnotím jako velký přínos.
Osudy postav mi připadají uvěřitelné (člověk by se někdy divil, kolik si toho někdo musí vytrpět...) a moc se mi líbí, jak se autorka postavila vstříc náročným tématům (př. sebepoškozování či život osoby s postižením), hlavně pak pohledy přátel a jejich jednání vůči těmto tématům - ty jsou napsány dle mého opravdu dobře. Během četby jsem o hlavních postavách přestal přemýšlet jako o postavách, ale vnímal je jako opravdové lidi (a to je jedním z důvodů, proč je tato kniha tak náročná).
Hvězdičku strhávám za předvídatelnost. (SPOILER) Čtenář rychle dojde k závěru, že Jude je právě tou postavou, která bude schytávat všechno to trápení a na které se autorka vyřádí, co se nelidských traumat týče, proto se také dopídí toho, že ve chvíli, kdy Jude zažívá něco pozitivního, mu to bude odejmuto. Z toho důvodu mě občas rozčilovalo vědět, že všechna ta "pozitiva" slouží jen jako další krok k tomu, aby autorka mohla demonstrovat jeho těžký život. (KONEC SPOILERU) Také jsem často obtížně přijímal, že postavy stárnou a od druhé části jde prakticky o životy lidí, kterým je 40-50, v mé hlavě z nějakého důvodu byli pořád mladí dospělí.
Ve výsledku jsem dostal od četby přesně to, co jsem očekával. Věřím, že jde o román, který si zasloužil svoji popularitu. Jen doporučuji knihu dávkovat pomalu a třeba ji prokládat nějakou veselejší literaturou.


Dlouho jsem nečetl knihu, ze které bych byl tolik rozpolcený. K románu jsem se dostal ze zvědavosti (a taky kvůli čtenářské výzvě), protože mě zajímalo, jestli román, který je v současnosti k vidění ve výloze snad každého knihkupectví, stojí za četbu.
Začnu pozitivy. Nejvíce se mi na knize líbí nápad, který je v románové podobě provedený velmi dobře a nemůžu říct, že by mě vývoj Evelyn Hugo zklamal. Zaujala mě i forma příběhu, mluvím o novinových článcích, které děj okoření, příběh odsýpal a neexistovalo žádné místo, kde bych se nudil, protože mě bavilo se o Evelyn dozvídat další informace. Dovedu si představit, že by "Sedm manželů Evelyn Hugo" bylo zfilmované. Také se mi líbí, že - ačkoliv hodnotím třemi hvězdami - ve mně příběh cosi zanechal a vím, že na něj jen tak nezapomenu. Snad se k němu i vrátím.
Ale k těm horším aspektům... Nejvíce jsem bojoval se stylem psaní, a to už od samotného začátku (prvních padesát stránek jsem si myslel, že nezvládnu číst knihu dál a odložím ji) - autorka nezabíhá do detailů, popisů čehokoliv, metafor... Nic osobitého a jedinečného. Pokud popisuje lásku či romantická gesta, pak velmi plytce a povrchně, bez špetky nějakého ryzího citu (viz "Miluji tvoje oči a tvoje prsa, miluju tvůj talent. Miluju, že nemáš absolutně žádný zadek. Miluju na tobě úplně všechno." - Tohle je zkrátka... nic moc, v nejlepším případě). Trochu mě mrzí, že byť se příběh odehrává v tolika ikonických érách, právě kvůli onomu neosobnímu stylu psaní to nepoznáte. Nepoznáte ani změnu prostředí. Všechno je stejné a jakási kulisa. Tento problém jsem měl i s postavami, které mi připadaly velmi umělé, skoro nelidské, nedokázal jsem se s nimi úplně propojit a pochopit je. Upřímně, ani s Evelyn Hugo jsem se nedokázal zcela propojit (rozebráno ve "spoilerech"), protože mi zkrátka její osoba nepřipadala uvěřitelná. Občas rád sáhnu po životopise nějaké slavné osobnosti, a proto jsem se těšil i na tento fiktivní životopis, nicméně Evelyn Hugo chyběla komplexnost - byla načrtnutá a autorka o ní hodně mluvila, četl jsem často o tom, že Evelyn Hugo je kontrastní, ale nikde se tak zcela neprojevila.
SPOILERY:
Trochu rozeberu moje problémové body. Začnu Monique a její cestou k psaní životopisu - v této části jsem chtěl přestat číst, protože mi připadalo jako strašné klišé, že si "ohromná celebrita" vybírá dívku odnikud, která je samozřejmě stydlivá, nedaří se jí a vedení se po ní vozí. Jenže tato tichá dívka se začne právě díky ikonické Evelyn Hugo drasticky měnit (a nakonec si i dupne!). To mi připadá strašně ohrané a i zbytečné. Nakonec se mi líbil důvod, proč si Monique vybrala, ale mohlo to být provedené lépe (úplně stejného efektu by bylo docíleno, pokud by Monique byla oblíbená a žádaná novinářka - bylo by to i více uvěřitelné). Nakonec stejně linie z časopisu úplně vymřela. Doteď nechápu, proč Evelyn měla takové problémy s tím, že by se nechala vyfotit do toho skromného článku a Monique psala její životopis během schůzek.
No a k popisům doby/prostředí a k postavám... Pro to, abych pochopil komplexnost Evelyn Hugo, bych potřeboval (jako to bylo doslova v každém jiném životopise, který jsem četl) propojení její minulosti a přítomnosti či budoucnosti, zasažení do děje, místa a času. To tady nebylo. Evelyn Hugo vyrůstala ve velmi krušném prostředí, ale autorka to jen tak projede a dál už nic - nemůžete se jejím životem "projít", nevíte, jak vše konkrétně vypadalo a jaké z toho měla dojmy, nevíte, jak okolí "vonělo", jací tam byli lidé... Takové ty "drobnosti", které příběh oživí a dodají mu hloubku.
Kdykoliv čtete o jakékoliv celebritě, která měla těžké dětství, vždycky dovedete spojit body a určit, jak dětství/vyrůstání ovlivnilo umělecké směřování/vystupování (např. Madonna a její konzervativní výchova a následné rebélie proti katolictví v umělecké kariéře). V těchto chvílích pochopíte komplexnost celebrit, Evelyn Hugo tento aspekt sice měla, ale nebyl nikdy zcela rozvržen. Skoro se mi zdá, jako by se s každým novým manželem zrodila nová verze Evelyn, která tu předchozí nepřipomíná skoro ničím. Kromě toho mě trochu mrzelo, že těch "sedm manželů" lze brát pouze s rezervou, protože většinu z nich si vzala jen pro to, aby mohla být se svojí pravou láskou (které stejně pořád dávala najevo, že sláva je pro ni přednější) nebo aby z daného manželství měla profit.


Těch pět set stran uteklo až příliš rychle. Nejvíce se mi na knize líbí především nadčasovost, vypadá to, že kdyby se příběh lehce poupravil, Sibiř se smázla, slovník postav pozměnil, stejně by mohl být vydán dnes a lehce by zapadl. Nechci hodnotit pouze Raskolnikova, na kterého pořád nemám stálý názor, protože se během knihy několikrát pozměnil, ale i další skvěle napsané postavy, které byly velmi uvěřitelné a lidské. Před čtením jsem věděl, o čem příběh bude, matně jsem si vybavoval i průběh knihy, ale i tak mi to vůbec nezkazilo zážitek z četby. Dostojevský je mistr na psychologii postav a hlavní myšlenka je podaná skvěle. Byť "Zločin a trest" spadá pod realismus, autor vše vylíčí dopodrobna, stejně se mu podařilo do knihy vepsat filozofii a životní otázky, které se vrací i dlouho po přečtení.


K Potterovi jsem se dostal až v sedmnácti letech, potom, co jsem se mu celý život úspěšně vyhýbal, protože jsem k smrti nesnášel vše, co měli rádi ostatní a co bylo všude a všichni o tom mluvili. Mojí první myšlenkou během čtení bylo, že jsem se ochudil o hodně, protože vím, že v dětských letech by mě tahle série pohltila. Když jsem knihu četl poprvé, měl jsem radost z toho, že mě odvedla za ruku pryč od problémů do světa, který byl tolik vzdálený od mého. Podle stylu psaní autorky, podle hlavních postav, ale i preciznosti děje vidíte, že byla do svých příběhů zamilovaná až po uši, a je to během četby dost dobře poznat.


První knihu, kterou jsem od autora přečetl na základě doporučení cizince, který vztah této dvojice přirovnal k jednomu z mých nejoblíbenějších hudebních alb. (Nesouvisí s knihou jako takovou, asi to nikoho nezajímá, ale šlo o "Ultraviolence" od Lany del Rey.) Překvapilo mě to, proto jsem se ke knize dostal. A rozhodně jsem nelitoval, příběh mě chytil už od prvních stránek, které jsou velice náladové a expresivní. Okusit Kunderův poetický a inteligentní styl psaní po přečtení spousty románů s plackou, které jsou psané jako přes kopírák, tohle bylo velice dobré osvěžení, které mi vnutilo zájem o klasickou literaturu. Nemám, co bych knize vytkl, protože se mi líbila úplně celá. Hlavní postava, zápletky, popsání doby, začátek, konec, styl psaní... Jen jsem (podle mě) v 18 letech nebyl na knihu úplně zralý, proto věřím, že při dalším přečtením se do knihy zamiluju ještě o něco více.


Pár dní zpátky jsem dočetl "Na východ od ráje", tak jsem dostal chuť napsat komentář i k další skvělé knížce od Steinbecka. "O myších a lidech" se ke mně dostalo na střední škole, kde jsme museli tuto knihu přečíst a psát z ní test. Kdykoliv jsem měl číst knihu na sílu, trápil jsem se u toho, i když mě čtení baví. Ihned po povídkách od Poea (správně vyskloňováno? :D) byla "O myších a lidech" první povinná četba, která mě moc bavila. Líbí se mi popis doby a prostředí, atmosféra novely není nutně hutná, ale cítíte z ní nesnáze, charakteristickou nudu a smutek z nenaplnitelných snů. Steinbeck je mistr na popisování hlavních postav a i ty z této knihy jsou bravurně vykreslené a nezapomenutelné. Konec je hodně smutný - i když jsem věděl, co se stane (učitelka spoilerovala...), stejně můj čtenářský zážitek nebyl nijak ochuzen.


Aaa, tak tohle je ta detektivka, která u mě nastavila laťku tak nesmírně vysoko, že většina dalších knih tohoto žánru, které jsem přečetl, mi připadala nedodělaná, nudná, nepropracovaná či zkrátka neucházející. (Až na Dana Browna, ale ten píše detektivky úplně jiným stylem.) Celá tahle série je úžasná a líbí se mi na ní všechno: od hlavních postav, jejich příběhů, osudů, po dějové linie, způsob řešení případů, propracovanost, ale i jazyk, který je velice bohatý a intelektuální (nevím, jakým jiným vhodnějším přídavným jménem slovo nahradit). "Muži, kteří nenávidí ženy" se mi z celé trilogie líbí nejvíc, nejspíš už jen proto, že se mi líbilo řešení případu z minulosti, kostlivce ve skříni rodin jsou zajímavé. Četba není jednoduchá, naopak celkem hutná, některé scény a popisy jsou opravdu těžké na žaludek, ale... no, je to thriller, ten by tak asi měl vypadat. Je to jedna z mála knih, které jsem hltal tak moc, že jsem s radostí vynechal spánek nebo četl, dokud mě nepálily oči.


Knížce moc pomohlo, že je napsána dobrou kamarádkou Edith Piaf, takže o ní věděla spoustu věcí a mohla tedy i s přesností odhadnout, proč se zachovala v určitých situacích tak či onak. Opravdu nenávidím biografie, které popisují danou osobnost skoro jako dalšího Boha a překypují větami: "Podívejte, jak tohle udělala, jako nikdo jiný... Tohle bylo zcela legendární a nikdy neviděné." Líbí se mi proto, že tato kniha je napsaná lidsky: ukazuje totiž všechny stránky ze života Edith Piaf, nebojí se zabruslit i do temných koutů, říct, jaká byla citlivá a milující, ale třeba prohlásit, že to byla docela komplikovaná osobnost (jako nad všichni umělci), častokrát mi jí bylo dost líto. Francouzsky neumím (ačkoliv jsem vždycky chtěl), ale líbí se mi, že k tomu, abyste jejím písničkám porozuměli, znalost francouzštiny ani nepotřebujete - Edith Piaf vás svým hlasem dovede přesně tam, kam potřebuje. "La Vie En Rose" je snad moje nejoblíbenější písnička ze všech.


Škoda, že tohle byla povinná četba už v sedmé třídě, takže mi trvalo dlouho, než jsem se zbavil mírného odporu, který ve mně "Lakomec" zanechal. Je to skvělá, nadčasová divadelní hra s velmi symbolickými postavami, o kterých se mluví v různých kontextech dodnes. Styl psaní je pro mě jediná obtíž, ale co čekat od 17. století? "Lakomce" doporučuju pro charakteristicky ironický humor a i za konec, ten se mi líbí z celé knihy asi nejvíc.


Od Steinbecka jsou "Hrozny hněvu" mojí nejoblíbenější knihou. I když jsem nikdy nezažil chudobu a nikdy nemusel cestovat do jiné části země, abych nemusel živořit, stejně jsem si všechno mohl prožít s hlavními postavami a zažívat s nimi jejich těžkosti, cítit kalifornská vedra a brát si k tělu urážky ostatních lidí. John Steinbeck je perfektní vypravěč, který - dle mého - nejvíce exceluje v tom, že umí perfektně vystihnout dobu a psychologii postav. (Takový americký Dostojevský.) Píše velmi lidsky a citlivě, ale zároveň se nebojí ukázat tuto ošklivou část historie takovou, jaká byla, aby si čtenář udělal dobrý obrázek. Vím, že i když je kniha dlouhá, stejně utekla velmi rychle a moc mě bavila.


Přečetl jsem hodně knih, dokonce i z klasické literatury a mně blízké ruské literatury 19. století, ale žádná z knih na mě nezapůsobila tolik jako "Evžen Oněgin". Pokud jsem zrovna neobdivoval průběh románu, pak jsem žasl nad stavbou veršů. Moc se mi líbí hlavní postavy, samotná pointa a především nadčasovost tohoto díla. Rád se k románu někdy zase vrátím.


Dlouho se mi nestalo, že bych cítil mírný smutek z toho, že se mi pod rukou tenčí počet stran. "Obyčejný život" je bezpochyby mé nejoblíbenější Čapkovo dílo. (Ne)obyčejný příběh mě pohltil už od první stránky a já se moc těšil na chvíle, kdy knihu zase otevřu. Kombinace velmi lidského příběhu a filozofie člověka a jeho existence pro mě fungovala skvěle. Čapek byl opravdu zajímavým a mimořádným autorem s velice živými postavami a flexibilním stylem psaní, kdy se autor chová jako chameleon proto, aby jeho hlavní myšlenka snáz došla k lidem. Nemám knize, co vytknout, skvělá, nadčasová četba!


"Mistr a Markétka" je moje krevní skupina. Když jsem asi týden zpátky četl první kapitolu, říkal jsem si, že to je jeden z nejsilnějších a nejslibnějších knižních začátků, který se mi dostal pod ruku. Moje prvotní nadšení po cca 50 stránkách mírně opadlo, protože jsem se ztrácel v postavách, v ději a začal mi ucházet smysl celé knihy a hlavní myšlenka. Jenže pak přišli na scénu Mistr (a Markétka) a nadšení se vrátilo zpátky, dokonce ještě zesílilo. Na knize se mi nejvíce líbí atmosféra, kdy z jedné strany cítíte mírný strach či úzkost, a z té druhé komičnost a grotesknost, perfektně se držící za ruce. V určitých momentech je kniha i brutální a nechutná. Líbí se mi, jak Bulgakov tvoří věty a jaké používá slova, jeho styl psaní je mi moc blízký, tato kniha se mi četla sama. Také věřím, že až se ke knize někdy vrátím (což se určitě stane), najdu v knize něco nového, protože jsem si jist, že "Mistr a Markétka" odkrývá spoustu odlišných rovin a myšlenek, takže záleží na čtenáři, které dá přednost. (Mě v tomto prvním čtení nejvíce přitáhlo téma víry a lásky, například zrcadlení doby jsem tolik nevnímal.) Magický realismus v nejlepší formě.
