Carlita.cte komentáře u knih

Hana je podle mého názoru zcela průměrnou knihou, která se sice snaží střídáním vypravěčských roviny vytvořit jinotajnou iluzi propracovanosti, ale příběh je v jistých chvílích až banální. Téma holocaustu je vždy tíživé a tragické, ale opravdu se musíme dojímat nad další literární fikcí, když si můžeme přečíst skutečné memoáry přeživších, když můžeme vidět zdařilé dokumenty, nebo navštívit reálná místa? Není nic silnějšího než realita a i přesto, že autorka vychází z historických událostí (epidemie tyfu ve Valašském Meziříčí a transport Židů do Terezína), vytváří jen další z mnoha literárních klišé na téma holocaust. Chcete se něco dozvědět o holocaustu? Tak si přečtěte raději Člověka bez osudu.

Postavy jsou nepropracované. Jako příklad uvedu rodinu Karáskovu, která se v ději objevuje snad jen proto, aby bylo kam „uklidit“ Rosu. Rovněž „vztah“ Rosy s Karlem je nedořečený. Ona naivní, on protivný starý podivín, a najednou je z toho láska? Ironické mi připadlo, když Hana koupí Miře k narozeninám věnečky, jde vidět, že autorce rozhodně nechybí humor…

Dle nadšených recenzí jsem od Hany očekávala literární skvost, ale vedle jiných současných českých románů jako je Zmizet od Petry Soukupové, Rybí krev od Jiřího Hájíčka nebo Žítkovských bohyní od Kateřiny Tučkové, je Hana jen dalším průměrným románem. Haně chybí upřímnost a vytříbený literární jazyk.

25 27.11.2017

Drobnou novelu Květy Legátové jsem dostala darem až po zhlédnutí filmu Želary. Popravdě jsem nevěděla, jestli si knihu vůbec přečtu, protože mě dvakrát nelákala. Avšak později jsem od prvních vět věděla, že mám v ruce výjimečnou knihu. Okouzlil mě především autorčin smysl pro křišťálově čisté a průzračné vyprávění. Jednotlivé věty jsou za sebou řazeny, jako kdyby je někdo navlékal jako pomyslné korálky na nit. V příběhu není nic navíc ani mu nic nechybí. Oceňuji především to, že autorka rozvíjí příběh, o kterém by jistě většina spisovatelů napsala stovky stran, avšak Květa Legátová má co říct a říká to úsporně, nemá zapotřebí mluvit tam, kde to není třeba…

22 05.03.2017

Tak jako v minulých dílech se Hájíček zabývá půdou, její vlastnictvím a historií. Jeho romány jsou civilní a bez patosu přispívají k uchování paměti národa, nedávají zapomenout na všechny, co ztratili domov v dobách kolektivizace nebo výstavby Temelína. Já osobně oceňuji, že Hájíček nesklouzává k laciné kritice města a vynášení vesnice. Jeho romány jsou pro mne důležité proto, že v nich oceňuje půdu jako součást naší identity. Půdu, které se zcela v rozporu s našimi předky pošetile a lehkomyslně vzdáváme. Hájíčkovy romány mne zaujaly jako už dlouho nic v české literatuře a určitě si je pořídím do vlastní knihovny. Jsem ráda, že v době, kdy mnoho lidí odchází za prací do města a nechává domov za svými zády, promluvil Hájíček svými romány k těm mnoha, kteří nemohou zapomenout na svoje kořeny.

17 30.01.2017

Vím, že v generaci našich rodičů ji má snad každý doma a mnoho lidí ji také vnímá jako já. Čekala jsem výborný historický román, ale tam je toho tolik navíc! Otázky o víře, pravdě, o lidském utrpení i radosti. Je v ní běh člověka jakož i lidstva, je v ní všechno o lidském pokolení. Waltari úchvatně přiblížil tak vzdálený egyptský svět, ale nejen to! V knize se jako paleta rozvine celý svět starověký. V textu se opakují krásné jazykové ornamenty, příběhy v příbězích, pohádky v pohádkách… (mimochodem úžasný překlad). Egypt je v podání Waltariho fascinující říší. Vždyť jak říká Gombrich: egyptská říše trvala ze všech říší nejdéle (dokonce déle než naše civilizace).
.
Sinuhet mi bude scházet, bylo v něm tolik dobroty, čistého srdce a upřímnosti. Společně s Quo vadis rozhodně nejlepší historický román, jaký jsem četla. Po jeho přečtení budou ostatní knihy „jako bzučení mouchy u mého ucha. Proč to mu tak je, to nemohu říci.“

16 15.12.2022

Můj návrat ke čtení je lemovaný útlými knihami, snad na nic většího nemám energii, nebo se pořádně nedokážu začíst, nebo jen chci mít něco "dokončeno" ve smysluplném čase. Paradoxem je, že Takové maličkosti jsem četla s takovým nadšením, že bych uvítala, kdyby knížka byla pětkrát delší. Vlastně jsem si uvědomila, jak sympatické je po čase číst něco tak hezky stručně napsaného, poetického i drsného zároveň. Něco, co neplýtvá slovy a opisy, ale přesto vyznívá silně. O Takových maličkostech jsem nevěděla nic, ale ta obálka od Pietera Bruegela mi utkvěla v paměti a knížka si mě v knihovně našla. Vlastně mi připomněla jiného oblíbeného irského autora Josepha O´Connora.
.
Je to příběh poctivý, vykresluje něco z Dickensovské tradice - kouzlo rodinného krbu i drsnost světa tam venku. Časově je hodně neukotvený a přestože se má odehrávat v 80. letech, působí, jakoby se vše dělo o třicet i více let dříve. Hlavní postava Bill Furlong prochází jakousi krizí středního věku, řeší, co v jeho životě má doopravdy smysl kromě jeho ženy a pěti dcer. Děj - opentlený příjemnou vánoční atmosférou a rituály - zdá se vůbec nesměřuje k tématu neblaze proslulých Magdaleniných prádelen. Jen mírně a nenápadně plyne jako zlověstná řeka Barrow. Krásný text o naději a lásce, který bude určitě moderní vánoční/zimní klasikou.

15 13.05.2024

Ač je v popředí příběhu vztah Krise k Harey, zaměřuje se Lem na vědecký popis planety Solaris a vědu zvanou solaristiku, snažící se pochopit způsob, jakým planeta funguje a reaguje na lidské snahy o navázání komunikace. Lem nezúčastněně popisuje zvláštní jevy na planetě, které nemají lidé šanci pochopit, a poukazuje na lidskou slabost a sebevědomí, s níž přistupuje k pochopení neznámého bytí. Z příběhu dýchá odcizení, stísněnost a strach. Zvlášť začátek knihy na mě působil vyloženě hororově, ačkoli pocit stísněnosti mě neopustil ani do posledních řádek.

15 28.07.2016

Jako dítě jsem foglarovky nikdy nečetla a měla jsem pocit, že je to pro kluky a že mi to nic neřekne. Chatu v jezerní kotlině jsem poslouchala jako audioknihu a bylo to fajn. Zaplavila mě vlna vzpomínek na dětství, záchvat sentimentu, až nelibý a smutný. Není to žádná vysoká literatura, vždyť je to kniha pro mládež, přesto mě překvapilo, jaké emoce ve mně vyvolala a kolik lidí na ni s láskou vzpomíná.
.
To je na knize právě to krásné, je tak naivní až ve vás ožije i to vaše dětské naivní já. Byly tam okamžiky, které mě braly za srdce (slavnost rudého slunce, odvrácení se od kamaráda) a proto pominu spoustu té naivity a dětinskosti. Akorát ty popisy svalů a sportovních hochů mi přišly lehce úchylné :D

14 15.12.2022

Přiznám se vám upřímně, že Bílá Voda mě neuchvátila. Nepřidám se k zástupu nadšených recenzí, nebudu ji číst znova, ani ji nebudu nikomu doporučovat.
.
Úporná snaha skloubit dohromady mnoho témat, koncentrovat je do příběhu, který je hodně rozklížený, nevěrohodné postavy, průměrný styl psaní, který prosvítal hlavně u pasáží Leny...
.
I když je téma zajímavé, i když je za ním spousta práce, i když román psala autorka deset let...i tak není Bílá Voda mimořádnou knihou. Smůla, že jsem předtím četla Rufina, Johna Fowlese,... protože vedle nich se o to silněji ukazovalo, že vysoké literární umění holt není dáno všem. Je mi líto, no.

14 15.12.2022

Tuhle knihu vidím jako filmová políčka, vybavuji si před sebou Jana Kačera a Petra Čepka jako rytíře německého řádu. Cítím surovost středověkého příběhu i něžnost přírody a včel. Vidím překrásné černobílé filmové záběry, postavy a situace, které se vryjí do paměti... Poslouchám hlas Jana Kačera a příběh ve mně ožívá. Je to baladický příběh o chlapci, který chtěl žít. Je to příběh vyprávěný úsporným jazykem, bez sebestředného spisovatelského rozmachu, a přece plný nádherných obrazů, jakož i kruté středověké atmosféry.
.
Údolí včel vzniklo jako kniha až o 12 let později než film od Františka Vláčila. Vladimír Körner psal většinou scénáře, které později přetavil do literárních děl. Film i knihu mohu jedině doporučit, najdete v ní netypické středověké téma.

13 15.12.2022

Kniha o Novém zákonu i pro ty, kteří nejsou věřící. Tak nějak bych tuhle knihu od Waltariho shrnula. Říman Marcus je svědkem ukřižování Krista v Jeruzalémě a vydá se na složitou cestu víry. Potkává jeho učedníky, snaží se pochopit "jeho království", svádí boj mezi svým filozofickým římským já a mužem, který zkrátka viděl a uvěřil.
.
Pro věřící bude mít tato kniha určitě hlubší význam, avšak určitě stojí za přečtení i pro ostatní. Už jen tím, jak Marcus zkoumá víru, řeší její rozpory a samou vírou vlastně chápe osobní cestu k naplnění smyslu života. Krásné je, jak podal Kristovy následovníky jako zmatené a tápající. Vystihl tím víru všeobecně (ne jen tu křesťanskou) jako ne pasivní přijímání nějakých pravd, ale osobní hledání, poznávání sebe sama i bolestné prozření. Že osobní víra není jen útěchou, ale klade na nás nároky, kterým se snažíme svým bytím dostát, že je to cesta osobního dozrávání a leckdy velmi těžká.
.
První část knihy pro mě měla větší dynamiku než druhá polovina, kde se to jen hemží hašteřivými ženami, které se snad všechny jmenují Marie. Osobně jsem si ale tuto knihu o víře užila a dozvěděla se i něco nového z Nového zákona. Nejvíce ve mně rezonoval příběh Šimona Kyrénského, který si spokojeně a spravedlivě žil, měl vše, po čem kdy toužil, dokud mu víra neobrátila život naruby. "Na zemi je tedy více, než vidí oko a než ruka ohmatá jako skutečné, i než lze měřit měrou nebo vážit vahami. To je strašné poznání."

Alias Grace je pro mne doposud nejlepším autorčiným románem, který se četl jedním dechem. Románem, který propojil atraktivní příběh s hlubším bádáním o lidském vědomí, vině, soudu a tajemství osudu. Románem, který tichou skromností a citlivými a propracovanými odkazy převyšuje většinu soudobé literární produkce, která staví na vykonstruovaných příbězích, dramatech a nicotném sdělení. Alias Grace odkazuje na klasický velký román v tom nejlepším slova smyslu. Nenechte si ho ujít!

13 16.02.2019

Pro Petru Soukupovou mám slabost a čtu od ní vše. Zatím nejlepší hodnotím Nejlepší pro všechny a nejslabší K moři. Nikdo není sám je napsána zase o něco vybroušeněji než její předchozí knihy a musím říct, že na mě působí zase i trochu víc depresivněji. No vemte si to: žena ve středních letech se ocitá v soukolí problémů nejen svých vlastních dětí, ale i stárnoucích rodičů, řeší svůj kariérní postup, do toho trochu i vztah s manželem a vlastní váhou a večerním popíjením.
.
V knize vlastně není nic překvapivého, co by neřešila i hromada jiných lidí, ale Petra Soukupová to umí napsat (především) pomocí vnitřních monologů tak sugestivně, až z toho někdy mrazí. To, jakým způsobem umí zobrazit všednodennost, všechny ty malé zápasy, které nás potkávají aniž by o nich možná někdo věděl,... v tom je ona mistr. Velké věci prožíváme čas od času my všichni, možná si je jen zprvu neuvědomujeme.
.
Slyšela jsem také názor, že přečíst si jednu knihu od Soukupové je, jako byste si přečetly její všechny. Ano, vím, co se tím chce říct. Její styl se moc nemění, ale pokud vám to sedí, tak se na každý její počin budete těšit. I když to leckdy (často) není lehké čtení...

12 13.05.2024

Johnu Wyndhamovi se podařilo knihou zachytit paranoiu ze studené války a poprvé přišel s tématem globálního ohrožení lidstva. Roj meteoritů není náhodným jevem na obloze, ale odrazem válečné strategie umísťování bomb a biologických zbraní na oběžnou dráhu země. Ani trifidi, pohybu schopné rostliny, nejsou natolik vzdáleným tématem, zvlášť v naší době, kdy dochází ke genetickým úpravám rostlin a geneticky se modifikují také hospodářské plodiny. Wyndham živě rozvíjí příběh jednotlivce čelícího globální katastrofě v uvěřitelných detailech. Kam půjde hledat jídlo, jak dlouho mu vydrží, jak se obejde bez elektřiny a bez benzínu, jak bude pěstovat plodiny a jakým způsobem se vyrovná bez vymožeností lidské civilizace? Právě tyto detaily o návratu k základům lidské existence, nutnosti zorat půdu, obstarat si zvířectvo a vlastníma rukama si znovu vydobýt život, činí knihu velmi uvěřitelnou a platnou více než padesát let po jejím vydání.

12 13.02.2017

Polozatopení rodné vesnice i ztráta domova je tragická a dokazuje, že vědecký pokrok a modernita jsou často vykoupeny lidským neštěstím a nenahraditelnými ztrátami. V románu se silně ozývá historická křivda, která se projevuje už u otce, který byl se svými rodiči vysídlen kvůli procesům z padesátých let. Nenaplnění vlastních snů si projektuje do syna, který ale touží jít vlastní cestou. Právě scéna, kdy se Hana loučí se svým bratrem, patří k těm opravdu nejsilnějším v celém románu. Propletené rodinné i kamarádské vztahy román povyšují na něco víc než prostý boj proti atomové energii, proměňují jej na opravdový lidský příběh, který je dojemný i surový zároveň. Ztráta domova, marné ohlížení se za minulostí, přechod z dětství do dospělosti, to jsou univerzální témata, v nichž se čtenáři budou zrcadlit možná jeho vlastní vzpomínky. Podle mého názoru nejlepší Hájíčkův román.

12 30.01.2017

Česká psychologická próza je má oblíbená, přestože v pravém slova smyslu se jí nevěnovalo moc autorů. Vedle Jaroslava Havlíčka se psychologickou tvorbou proslavila Jarmila Glazarová.
.
Vlčí jáma je ztvárněním jednoho nevšedního milostného trojúhelníku, dílem čistě románovým, který autorka napsala pro autobiografických Rocích v kruhu. Spolu s Adventem se jedná o vrchol její tvorby. Bohužel po válce autorka propadla myšlence komunismu a její sláva pohasla.
.
Bylo by však smutné zanevřít na tuto autorku, která přestože nikdy literární ambice neměla, dokázala psát velmi vyzrále. Vlčí jáma má určitá slabší místa (nechci spoilovat), ale z větší části je úchvatná. K vrcholu patří vykreslení tety Kláry, jejích špatných vlastností, její až psí oddanosti na Robertovi.... Do toho používání nářečí v protikladu s němčinou, tvrdý a uzavřený dům plný zašlého harampádí oproti chaloupce vlídné babičky Karolinky. Och, Glazarová zde použila hodně působivých literárních prostředků! Už si brousím zuby na Roky v kruhu a Advent. Ten si však asi skutečně nechám na zimu.
.
Pokud jste viděli film, pak vězte, že dopadne jinak než kniha. Přikládám to autorčině odstupu a její životním zkušenostem, když se podílela na scénáři.

Tuhle knížku všichni doporučovali a já jsem nebyla zklamaná. Prvních 100 stran mě zas až tak nebavilo, ale pak to dostalo spád. Je to hodně "ženská" kniha, mužské postavy tady nejsou důležité. V knize se vše točí kolem mateřství (adopce, neplodnost, náhradní matka, interrupce), ale mě osobně více bavil střet dvou vesmírů v podobě matek. Jedné připomínající matku z Americké krásy, která má dokonalý dům a rodinu, vše naplánované a uhlazené; a druhé, která je umělkyně, žije kočovně a svobodně. Zatímco první v sobě svůj oheň uhasila výměnou za nekomplikovaný život a la Stepford, druhá jej živí na úkor dcery, která nemůže nikde zapustit kořeny. Každá přináší oběť za život, jaký si zvolily...

11 09.09.2018

Farma zvířat je proslulou satirou, která byla v zemích východního bloku zakázaná, neboť se v ní soudruzi ze Sovětského svazu příliš poznávali. Napoleon tak představuje Stalina, Kuliš Trockého, psi tajnou policii a uštvaný Boxer trpící lid. Orwell vystihl hlavní rysy totalitního režimu jako je propaganda, ovládání nejobyčejnějších vrstev, překrucování minulosti, zastrašování a vytváření obrazu třídního nepřítele.

Farma zvířat je tak poselstvím o tom, že všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.

11 04.10.2017

V téhle knize Petry Soukupové najdete vše, na co jste u autorky zvyklí. Výborně popsaná jedna rodina a její pomalý rozpad. Naštěstí už to není tak depresivní jako K moři, je tu i naděje a světlejší momenty.
.
Mně autorčin styl vyhovuje, ale jak už ji mám načtenou, tak vám upřímně řeknu: nečekejte nic extra nového. Přesto je laťka vysoko a já neznám nikoho jiného, kdo by uměl popsat složité rodinné vztahy právě tak přesně jako Petra Soukupová.

10 15.12.2022

Zdá se, že české čtenářky si rády přisadí a nenechají na bývalé první dámě nit suchou. Padá na mě trochu smutek, jak se ženy chovají k ženám, jak si nachází jen to negativní a místo toho, aby se podporovaly, posilují společenské předsudky. Och, moc zdůrazňuje rasu, moc se chválí, pěje samé ódy na manžela, furt si stěžuje, to nepsala ona… Jako opravdu? Ano, není to kniha, která by mně nějak změnila život, ale bylo fajn nahlédnout pod pokličku prezidentského úřadu ženskýma očima. Jsou tady místa, která jsou nudná a neakční, ale vyvažují to pasáže o prezidentské kampani a životě v Bílém domě. Michelle Obama mi utkvěla jako žena s vlastním názorem, vděčná, pokorná, milující a jako žena hlásající ideály, které jsou věru někdy moc americké, ale je dobré k nim aspoň směřovat.

10 03.01.2022

Celest Ng v knize rozpracovala hodně pozoruhodných motivů, o kterých bych si přečetla román klidně i o pár stovek stran delší. K tomu nejpovedenějšímu patří pohled na předsudky společnosti (jižanská dívka jako doktorka, Asiat jako učitel předmětu „Kovboj v americké kultuře“) a rasistickou předpojatost nejen v „klasickém“ vztahu Američani – Afroameričani. Pozoruhodné je i to, že na výkon a šanci vyniknout tu dozírá matka Američanka, zatímco asijský otec lpí na oblíbenosti a určité snaze zapadnout. V románu zaznívají také složité feministicky laděné otázky, třeba jak dosáhnout úspěchu a seberealizace a přitom neutonout v banalitě péče o rodinu. Jak tyto dvě zdánlivě (?) protichůdné náplně ženského života skloubit do vyvážené harmonie.

Románový debut Celest Ng mne zaujal více než Ohníčky všude kolem, kde bylo cítit, že mnohé motivy byly naroubovány do ladícího celku. V knize Vše, co jsme si nikdy neřekli je děj mnohem ucelenější a funguje mnohem lépe. Nelze však nevidět, že některé motivy jsou v obou knihách velmi podobné. Samotný styl autorky je čtivý a přitom literárně zajímavý, někdy však sklouzává ke sterilitě. Vztahy jsou vylíčeny jenom v tom, co nefunguje, což nutně vykresluje dosti depresivní obraz jedné americké rodiny. Z druhé strany to však může čtenář vnímat jako upřímné a drsné zobrazení rodinných vztahů, o nichž se jen málo kdo bojí mluvit nahlas a otevřeně tak, jak se to autorce povedlo ústy svých hrdinů. Protože v každé – i na oko dokonalé rodině – existuje mnoho, co jsem si nikdy neřekli.

10 04.01.2019