Carlita.cte komentáře u knih

Vrazi bez tváře oscilují mezi dobrým čtením, nudou i patosem. Chybělo mi napětí, které se nepodařilo vybudovat i navzdory kulise drsného severského počasí, které obvykle funguje jako polovina úspěchu. Zatímco v Číňanovi dobře fungují historické pasáže a prokreslení osobního života soudkyně, postava Wallandara je v tomto smyslu spíše chudší.

Většinu českých čtenářů musí notně nadzvednout ze židle pasáž o údajných běžencích z Československa, Lotharu Kraftczykovi a Andreasu Haasovi...

1 12.05.2016

Další kniha z edice Jiný Jih tentokrát od Freda Chappella. Chappell píše pro radost a zábavu. V jeho povídkách jsou nesčetné odkazy na vyšší kulturu, jakož i na žánry, které jsou obvykle označovány jako brakové. V povídkách se často mísí žánry jako detektivka, fantasy, horor a science fiction, avšak nikdy ne na úkor postav, s nimiž by se čtenář nemohl alespoň trochu ztotožnit.

1 20.04.2016

Moudrá krev je v první řadě románem absurdním a groteskním a rozhodně u něj každý čtenář nevydrží. Naopak si myslím, že těch, kteří jej dočtou, bude menšina. Absurdní situace, které často nedávají smysl, jsou pro knihu typickým motivem. V určitém okamžiku tedy musí čtenář zkrátka rezignovat na příběh v klasickém slova smyslu a zvyknout si na to, že na něj na každé stránce budou vypadávat slova jako víra, Ježíš nebo kazatel. Ač je Moudrá krev nelehkým čtením, je to podle mého názoru jedna z těch knih, která i přes všechna úskalí prohlubuje čtenářský vkus a představuje krok k tomu, abychom pochopili jeden z důležitých odstínů americké jižanské literatury.

1 11.04.2016

Výborná kniha z edice Argo Jiný Jih, v níž je zřetelný magický realismus, či snad přesněji příklad tzv. „tall tales“, neboli historek s nadpřirozenými prvky, tvořící typický motiv jižanské literatury. Kniha má podle mého názoru mnohem naléhavější vyznění než Burtonův sentimentální film, tak si ji neváhejte přečíst. Není důležité věřit příběhům, ale věřit na příběhy!

1 09.04.2016

Podivná knihovna na mě zapůsobila jako na dřeň osekaný Konec světa & Hard-boiled Wonderland. Z příběhu zmizela poetika, ale zůstala nějaká ta atmosféra a magické motivy. Netroufám si říct, jak povídka zapůsobí na toho, kdo ještě nic od Murakamiho nečetl, avšak pro jeho věrné čtenáře to bude zřejmě jen bonbonek, po němž nezůstane příchuť moc dlouho.

1 04.04.2016

Všichni se shodneme na tom, že děti je důležité ke knihám a čtení vést, ale ne každý rodič se zaobírá tím, jaké knihy svým dětem předkládá. Proč nedat přednost nestárnoucím skvostům zařazeným v této publikaci před plytkými a kýčovitými příběhy útočící na dětské čtenáře v každém knihkupectví? Při výběru knih bychom dětem měli být dobrými rádci a podněcovat v nich fantazii a lásku k vyprávění a literatuře. Nechat je, aby si samy vybraly knihy, ke kterým se jako dospělí budou jednou s láskou vracet a předčítat z nich svým vlastním dětem.

1 03.04.2016

Gilead je román, za který Marilynne Robinsonová získala Pulitzerovu cenu, mně samotnou však nezasáhla. Řekla bych, že to bylo hlavně bezdějovostí, pomalým tempem, i samotným obsahem. Nevadí mi, že Robinsonová v knize spíše naznačuje, že nám nevyřkne vše o hlavních postavách, ale na druhou stranu je celý prostor knihy vyplněn jakýmsi povídáním, o kterém se nedá ani říct, o čem vlastně je. Přitom prostředí, ve kterém se Ames nachází, ona osadnická snaha vydobýt v Gileadu lepší svět pro budoucí generace, je velmi zajímává a nosná.

1 03.04.2016

Ač je kniha obsahově bohatá, není podle mého názoru úplně dobře členěná a smysl textu zaniká v navršeném množství neucelených informací. Často odskakuje tu k pravěku tu ke středověku, některé záležitosti akcentuje až příliš moc (rekonstrukce pečení pravěkého chleba) a některé vůbec (rekonstrukce středověkého jídla). Právě poslední věc knize dost ubírá, protože na jednu stranu chce prakticky demonstrovat podobu jídla našich předků, ovšem nedělá to důsledně. Kniha je ryze teoretická, a ač v závěru přináší některé středověké předpisy a pravěké inspirace, ani v jednom případě se čtenář nedoví, jak asi taková středověká jídla vypadala (fotografie jsou pouze ze středověkých kronik) a jak asi mohla dnešnímu člověku chutnat, což je s ohledem na množství předpisů, škoda.

1 03.04.2016

Měsíční tygr britské autorky Penelope Lively oceněný Booker prize (1987) je knihou zkoumající historii, nejen tu velkou, kterou se učíme ve škole, ale i tu „malou“ historii našich životů. Hlavní hrdinka Claudia je historičkou na smrtelné posteli, která sepisuje dějiny světa společně s dějinami svého života. V roztříštěných kouscích vzpomínek se vrací k manželovi, dceři, milenci, švagrové… nechává zaznít svoji verzi, jakož i jejich, která je dost často odlišná. Měsíční tygr je takový kaleidoskop malého života na pozadí běhu „oficiálních dějin“.
.
Motiv hledání a interpretace historie je v knize nejsilnější a mnohdy zastiňuje děj, který místy působí poslepovaně. Vlastně na mě kniha působí jako pomyslné vlaštovčí hnízdo slepené z autorčiných postřehů o historii na pozadí historičky Claudie. Ty myšlenky mně často přišly trefné, avšak příběh samotný jaksi neživotný a neprocítěný, za což jistě nemůže jen sama postava protivné historičky. Myšlenky o tom, že jsme poskládání z mnohých vrstev, ze starých a nových já (jak blízké Anomálii od Hervé le Telliera!), že legendy jsou mnohem lepší než historie, protože mají logiku a poselství, myšlenky o teorii zjevného údělu i alternativní historii mě nenechávají na pochybách, že autorka má originální jemnocit na „osobní“ dějiny, avšak tam, kde líčí dějiny „velké“ zůstává na mělčině. A jen tak na okraj, nechápu, koho napadlo dát ke knize onu „předmluvu“, kde se vykecává děj, místo toho, aby to byl doslov…
.
„Fikce se může jevit trvalejší než skutečnost. Pierre na bitevním poli, Bennetova děvčata u šití, Tess na mlátičce – ti všichni jsou na věky věků přesně určení, na stránce i v milionech hlav.“

13.05.2024

Za svůj život napsal Forster pouze pět románů, nejznámější z nich je bezesporu Cesta do Indie, ale známé je také Rodinné sídlo (Howard´s End) a Pokoj s vyhlídkou, který do češtiny nikdy přeložen nebyl. Zatímco jiné členy Bloomsbury Group jako V. Woolfovou a Jamese Joyce všichni znají, na E.M. Forstera se někdy zapomíná, jakoby i sama kritika objevila tohoto moderního spisovatele až se značným zpožděním.
.
Zdá se, že E.M. Forster vychází z klasického anglického románu, ale myšlenky které si v něm dovolí říkat a témata, která v něm rozvíjí už patří skutečně do moderní éry 20. století. V pokoji s vyhlídkou je námětem omezenost povýšených středních vrstev anglických turistů, kteří s uchvácením objevují krásy renesanční Itálie, avšak zároveň pohrdají jižním národem. V dalším plánu je pak probuzení a osvobození mladé dívky Lucy Honeychurchové z klamu nepsaných pravidel anglické společnosti, která v ženě vidí jen poslušnou a zbožnou manželku bez vlastního názoru a vášně. Je to vlastně příběh o lásce, ale také o lidské omezenosti vyvěrající z obsedantního nutkání nezproneveřit se společenské vrstě. Z toho také pramení bolestné jindy úsměvné odmítání pravých a jemných krás života, které tady ztělesňuje otec a syn Emersonovi (kterými ostatní samozřejmě náležitě opovrhují).
.
Je to velmi anglický román a nebudu říkat, že toho taktu a jinotajnosti i na mě nebylo chvilkami moc. Přesto vám vřele mohu doporučit film od Jamese Ivorho, kde je každý záběr jako umělecké dílo a hlavně zachycení první části románu ve Florencii je zkrátka úchvatné.

13.05.2024

Moje první setkání s Paulem Austrem. Řekla bych, že to bylo takové průměrné rande a já ještě nevím, jestli chci na další. Brooklynské panoptikum je fajn kniha o osudech obyvatel jedné brooklynské čtvrti, proplétají se v něm lehkou rukou psané příběhy stárnoucího Nathana, jeho synovce Toma, jejich objektů lásky i jiných více či méně obyčejných lidí.
.
Nezapřu, že mě nejvíc bavily exkurzy do světa literatury, jako třeba ten o Kafkovi (a jeho dopisům ztracené panence), či o E.A. Poeovi a celé to bylo fajn a čtivé,... Ale pořád to bylo jaksi průměrné a za dva dny jsem ani nevěděla, jak ta kniha skončila. Zkrátka ta kniha je průměrná asi jako tento neslaný nemastný příspěvek :D Myslím, že by si zasloužil ještě nějakou šanci, jak mě okouzlit, takže jestli máte s Paulem Austrem zkušenost, tak sem s ní. P.S.: taky už máte dost toho, jak se v každém příběhu z New Yorku musí nutně zakomponovat události z 11. září 2001?

13.05.2024

Dvě milostné novelky - jedna před první světovou válkou (Výlet na Rheinsberg, 1912) a druhá těsně před převzetím moci fašisty (Zámek Gripsholm, 1931). První psaná lehkým perem, bez stínu obav a strachu, druhá už s prvky šířícího se zla. Obě mají společné vylíčení něžné a nesentimentální romantiky, humoru a sem tam i ironického odstupu od světa povinností, světa mimo milenecký vztah. Dnešní optikou se zvláště první příběh může zdát takový o ničem, zkrátka po jeho dočtení nebudete vědět, o čem jste to před chvílí četli. Ale v době svého vzniku, tedy na začátku 20. století byla tato povídka neskrývavě moderní a svěží a pro mladou generaci především dílkem vymezujícím ze starého světa jejich otců a předsudků.
.
Prchavost Výletu na Rheinsberg zdánlivě pokračuje i v příběhu milenecké dvojice v Zámku Gripsholm, ale tato novela už je přece jen uzrálejší. Krásná kulisa švédského zámku, příroda, ležení v trávě, zámecká paní, milenecké žvatlání a pošťuchování, idealistický měsíc prázdnin ukradený ze světa povinností a reality. Může se zdát, že lehkost námětu jde ruku v ruce i s významem díla, ale opravdu musím docenit (zvláště po čtení celkem trudomyslných knih v poslední době), že je příjemné si po čase užít literaturu idylickou, lehkou a svěží jako letní vánek na prázdninovém výletě.
.
I tuto novelu je nutné číst optikou doby, ve které byla napsána, neboť v ní vrcholí autorova skepse vůči budoucnosti Německa, jehož občanství byl v roce 1933 zbaven a jeho knihy byly páleny. V této době již ale čtyři roky pobýval v emigraci a to právě ve Švédsku. Proto je zdánlivě idylický příběh lásky "narušen" linkou o pomoci dítěti, které trpí v dětském penzionátu pod sadistickou vedoucí. Ač se dítě podaří zachránit, je jen nevyřčenou a smutnou pravdou, že jiné tu musí zůstat a trpět. Tím se i předznamenává smutný konec autora samotného, který v roce 1935 předčasně ukončil svůj život.

13.05.2024

Nevěra - téma staré jako lidstvo samo, o němž pojednává milion příběhů a konec konců i tento Nejsmutnější od Forda Madoxe Forda. Říkala jsem si, že to bude lehké čtení, ale opak byl pravdou. Příběh vyprávěný podvedeným manželem nebyl žádné snadné čtení, neustálé přeskakování v čase, nakusování témat, která jsou ke čtenářově utrpení rozvita až po dalších sto stranách, nespolehlivý vypravěč, kterému můžete věřit a nemusíte, autorova zamýšlená roztříštěnost,...to vše dá čtenáři zabrat (a ne málo to jistě dalo zabrat skvělému překladateli Janu Zábranovi). Přesto je Nejsmutnější příběh něčím zvláštním výjimečný, jistě ne melodramatickým námětem, ale zvláštní formou, která vás nutí číst dál a dál: na straně 50 jsem to chtěla vzdát, na straně 100 jsem si říkala, to nebude pěkná recenze, na straně 150 jsem tomu přišla na chuť, aby mi na straně 276 bylo podivně líto, že příběh končí.
.
V dějinném smyslu lze příběh pokládat za konec jistot a morálních hodnot staré epochy, vždyť román vyšel uprostřed 1. světové války. Ve smyslu osobním, pak jako deziluzivní příběh o rozpadu lásky a lidských vztahů. Na knihu lze pohlížet jen jako na tragédii znuděných boháčů, ale domnívám se, že je v něm zachyceno cosi chladného a zlého z lidských milostných vztahů, cosi z univerzálních pravd o drobných lžích, neupřímnosti, vztahových manipulacích a jiných bolech, které jsou si schopni uštědřit jen muž a žena ve vztahu.
.
Kniha se původně jmenovala Nejsmutnější příběh, ale nakladateli se tento název nelíbil - leckoho by se tento námět o milostných pletkách boháčů mohl s ohledem na běsnící válku dotknout. Kniha vyšla pod názvem Dobrý voják (The Good Soldier), avšak v českém prostředí evokující Švejka. Proto se překladatel Jan Zábrana přiklonil k původnímu názvu Nejsmutnější příběh, jak ostatně i příběh začíná: "Tohle je ten nejsmutnější příběh..."

13.05.2024

Kniha malého formátu (148 stran), ale velká svým sdělením předkládá něco mezi beletrií a literaturou faktu. Nenechte se odradit tím, že se jedná o šestnáct kapitol o anšlusu Rakouska a že se vám nechce číst nic dalšího o druhé světové. Tento reportážní román oceněný roku 2017 Gouncourtovou cenou je znepokojivým a bohužel i univerzálním příběhem o drobných krůčcích zla ke své moci, o selhávání autorit, o nevinných ústupcích, o lehkomyslnosti a zbabělosti.
.
Je to smutný příběh o přitakávání nacismu ze strany průmyslníků, kterým šlo o zisk a jejich společnosti dnes nadále existují a prosperují. Je to smutný příběh o selhání západních elit, které brali hrozbu nacismu na lehkou váhu…
.
Vuillard vychází z množství detailních historických faktů, ale jeho text je strohý a velmi stručný. Nesnaží se prodat za každou cenu vše, co si nastudoval a nechce ani nahrazovat historické knihy o stovkách stran. Ve stručnosti, s jemnou ironií probublávající v detailech (nezapomenutelné šaškování Ribbentropa na obědě v Downing street, zaseknutá kolona při obsazení Rakouska, Schuschniggův Beethoven…) líčí Vuillard svým subjektivním úhlem pohledu ověřená fakta o obsazení Rakouska. Zabývá se důsledky jednání jednotlivých aktérů, někdy je následuje až k Norimberskému procesu, jindy si všímá množství sebevražd rakouských občanů a z jejich smrti neobviňuje vnitřní beznaděj, ale označuje ji za zločin někoho úplně jiného, tu si všímá rozesmátých rakouských děvčat vítajících nacisty a přemýšlí, zda ještě žijí a jak o tom ony samy smýšlejí dnes… A v neposlední řadě hovoří o velkých průmyslových jménech, které jaksi (cíleně) „pozapomínají“ na svoji „hrdou“ nacistickou minulost… Vskutku jiná lekce dějepisu, než na jakou jsme běžně zvyklí.

31.12.2022

Myslím, že tahle kniha si vyřazení z knihovny fakt nezasloužila. Příběh v řeči nepřímé je totiž zajímavou knihou o jedné rodině z českého pohraničí odehrávající se v 50. a následujících letech.
.
Já vlastně nevím, jestli to byla autobiografie, ale tak nějak jsem z ní cítila tu opravdovost, dětské vjemy a zážitky, ryzí emoce a něčí skutečný život.
Není to nějak veselý příběh, ale ani ne úplně tragický – asi tak, jako život někdy sám. Příběh o vůdčí matce, rozdělených sourozencích, rozdvojených životech, nenaplněných studijních touhách, skřípajících vztazích. Bylo to autentické, normalizačně ponuré, skličující.

15.12.2022

Nebylo to špatné, ale nebyla to ani žádná sláva... Co taky čekat od novelky, kterou si Capote evidentně nepřál vydat a skončila s jeho dalšími písemnosti na chodníku před jeho brooklynským bytem? Ale to by tu nesměli být správci pozůstalosti, kteří Letní plavbu museli vydat, aby nebylo lidstvo ochuzeno...
.
Letní plavba je krátká a připomíná Snídani u Tiffanyho, kterou si budu muset zase osvěžit, i když kvalit Chladnokrevně ani Luční harfy nedosahuje. Vlastně toho Capote zas až tak moc nenapsal, když vezmete v potaz jeho slávu... Určitě by mě ale zajímaly jeho povídky.
.
Starosti mladé naivní dívky z bohaté rodiny, která neví, kam se vrtnout a začne si s hlídačem parkoviště, jsou povrchní a nějak mě to neoslnilo. Vlastně mi ty postavy byly dost protivné. Závěr by možná nebyl zas až tak špatný (realistické spadnutí na dno), kdyby se ho hrdinka nesnažila řešit tím nejvíce prvoplánovým způsobem....

15.12.2022

S historickými komiksy se roztrhl pytel, já vím. Ale tenhle za pozornost opravdu stojí. Hlavně českému publiku představuje často přehlíženou osobnost Milana Rastislava Štefánika v celé jeho složitosti a neuchopitelnosti. Nečekejte žádné hymnické ódy na tuto postavu československých dějin, ale sofistikovaný příběh o možnostech někoho skutečně poznat a pochopit. Úchvatné kresby Václava Šlajcha, povedený scénář a délka tak akorát, abyste vás kniha vtáhla do vesmíru zvaného Štefánik.

24.07.2021

Po knize Požíračích srdcí jsem v knihkupectví sáhla vlastně omylem, ale protože se toto téma věnuje oblasti dunajské monarchie, byla jsem na ni zvědavá. Musím přiznat, že úvod je hodně chaotický a aspiruje na příklad toho, jak by úvod opravdu vypadat neměl. Vlastní text je ale hodně zajímavý a množství zmiňovaných pramenů mu dodává důvěryhodnost a propracovanost. Osobně jsem se z knihy dozvěděla pár opravdu zajímavých informací, o kterých jsem dřív neměla ani tušení a velmi mě potěšila také kapitola o Eleonoře von Schwarzenberg, velmi zajímavé šlechtičně pobývající v Českém Krumlově, jejíž příběh se měl objevit i v první verzi knihy Dracula od Brama Stokera.

Z bohatého množství pramenů autorka vychází v kapitole o čarodějnicích, jejich sabatech i nejznámějších procesech s nimi, ale nezapomíná také na bohaté téma o loupežnících a jejich brutálních zločinech tak odlišné od naší představy sympatického loupežníčka Rumcajse. Velmi zajímavá je také kapitola věnující se pověře o „zlodějských světlech“, na niž se používalo useknutých rukou malých i nenarozených dětí

05.03.2017

Koho zajímají židovské hřbitovy a výzdoba náhrobků, asi ví, že o této tématice dosud nevznikla žádná souvislá publikace, která by se této bezpochyby zajímavé tématice věnovala. A tak vznikla Maceva, krásná dvojjazyčná kniha o symbolice židovských náhrobků. Bohatý zdroj informací a krásných fotografií.

05.03.2017

Kniha o Franzi Werfelovi mě mile překvapila. Dočkala jsem se také drobných pasáží pojednávajících o Stefanu Zweigovi, Arthuru Schnitzlerovi a dalších. Tento životopis je vzorovým příkladem, jak by správná biografie měla vypadat. Kniha je opatřena rozsáhlým poznámkovým aparátem, který je umístěn na konec knihy, takže text rozšiřuje, ale zbytečně neruší. Samozřejmostí je chronologická tabulka a fotografie. Zpracování textu je čtivé, s důrazem na podstatné prvky určující Werfelův život. Vyprávění je citlivě uváděno do historického kontextu jako anšlus Rakouska, nástup Hitlera k moci, apod. V neposlední řadě musím zmínit poslední odstavce kapitol psané kurzívou. Ty jsou totiž návratem do současnosti, v nichž se autor knihy vydává na místa, kde Werfel žil, rozmlouvá s pamětníky a probírá se krabicemi s množstvím fragmentů Werfelova díla a života.

05.03.2017