Carlita.cte komentáře u knih
Jak popsat tuhle knihu? Jak popsat tenhle ženský text? Je to o tíži mateřského života, irské šlechtičně a jejím žalozpěvu nad mrtvým manželem, o nasycení duše, o neviditelné každodenní ženské práci, o vymazávání…
.
Přízrak v hrdle je umný konglomerát toho všeho a všechno to spolu souvisí. Mateřství tu není zalité sluncem, ale je fyzické, bolestivé, jde na dřeň ženského života, dávání, obětování. Vyzvedávání života Eibhlín Dubh Ní Chonaill z prachu je působivé, ale nedokáže plně uspokojit… je v něm tolik prázdných míst. A pak je tu ženský úděl, nedoceněný a nedocenitelný. A není to vyřčeno ve feministické proklamaci, ale smutným pokrčením ramen, že tolik ženských slov nebylo hodných k uchování ve světě těch báječných velkých mužů.
.
Místy jsem se neubránila dojmu, že je autorka tak trochu trhlá (hlavně opakované vracení se na pitevnu), ale chápu, že se jedná o součást básnické duše. Zvláštní je, že její příhody nejsou vlastně až tak pozoruhodné, ale spisovatelka o nich umí pozoruhodně psát. Když se dostává ke slovu její básnivost, imaginace a fantazie, tak kniha dostává grády i tam, kde by jinak nedržela při sobě.
.
Okouzlila mě, vytrhla ze čtenářského stereotypu, probudila zájem o poezii, o poetické vidění světa. Ve své autenticitě mi přišla až obscénní, což považuji v dnešním světě za něco ojedinělého a pozoruhodného… A jako máma nechápu, jak si na napsání něčeho takového dokázala najít čas?!
Pokud máte rádi český film, tak budete mít rádi i tuhle knihu. Povedená grafická práce jde ruku v ruce s obsáhlým množstvím fotografií z archivu a citlivým textem dcery Jany Brejchové a Vlastimila Brodského Terezy Brodské. Všichni, kteří do knihy nahlédli, se do ní začetli a já se od ní také nemohla odtrhnout.
ak dlouho jsem se fenoménu "Zibura" vyhýbala, až jsem si ho přečetla. A musím vám říct, že to bylo docela fajn čtení. Přiznávám, grafická úprava mi není dvakrát po chuti a svého času jsem měla pocit, že už je "přeziburováno", ale nastal čas dát mu šanci. Evropu jsem si vybrala záměrně, protože mě lákalo přečíst si o cestování na severu... aby mě nakonec mnohem více bavilo cestování po jihu :)
.
Je vlastně docela umění nalákat na cestopis i čtenáře, kteří vlastně cestopisy nečtou, necestují a ani je to neláká... Myslím, že úspěch Ladislava Zibury je v tom, že se zajímá o lidi a o toulání více než o výčet pamětihodností, že věci bere s humorem (skutečně je tak pohotový, nebo až při psaní svých knížek? :)), užívá si chvíle, snaží se podporovat místní a je celý takový "neturistický". Aspoň tak na mě působil a bylo mi s ním na autostopu po Evropě dobře.
Srdce temnoty není rozsáhlým románem, což asi většina čtenářů uvítá, protože čtení je to těžké, tíživé a velmi hutné. Skoro nic zde není řečeno naplno a vše si musí čtenář neustále domýšlet a převracet ve své hlavě. Kromě jiného je tento román jedním z prvních, ve kterých se kriticky pohlíží na zhoubu kolonialismu. I když jej Conrad nekritizuje přímo, poukazuje na temný střet evropské touhy ovládat s naprostou izolovaností a vládou temného světa venku.
Upřímně, Divočina není knihou, u které byste oslavovali její literární styl nebo autorčinu schopnost psát. Nemyslím si, že by se Divočina literárním zpracováním vymykala autobiografickým knihám s obdobným tématem, ale přesto je velmi dobrá. Námět knihy, reálné prožitky a reflexe jsou to, co z knihy dělá silný zážitek. Cesta Cheryl se na chvíli stane i vaší cestou a vy ji provázíte a přemýšlíte, co všechno jí cesta dá (sebedůvěru a odvahu) a vezme (nehty na nohou). A i když je zážitek z cesty nepřenositelný, je Cherylino dobrodružství strhující. Jak si poradí s nepřekonatelné těžkým batohem, podivnými autostopy, dotěrnými lovci, ztracenou botou, zvířaty, vyprahlou studánkou, bolestí a samotou? Co jsem zvlášť ocenila je, že autorka není příliš vážná, nelituje se a nepitvá se ve fyzické bolesti, přestože musela být během cesty opravdu velká. Stejně tak Cheryl nehovoří o tom, jakou lekci jí cesta dala, nezveličuje ji v její spiritualitě, zkrátka nikomu nic nevnucuje. Vlastně tomu odpovídá i samotný konec.
Tučková píše zajímavě a poutavě a člověk se přistihne, že román o textilních baronech, o kterém si myslel, že bude nudný, nakonec nemůže odložit z ruky. Na stránkách knihy znovu ožívá Brno 19. století a představuje se nám jako silná textilní metropole, která byla pojmem v celé Evropě.
Fabriku oceňuji také z hlediska originálního konceptu k výstavě. Román o rodu Offermannů má potencionál vytěžit z tohoto tématu něco víc než jen muzejní popisku, na kterou po skončení výstavy většina zapomene. Kateřina Tučková na stránkách Fabriky citlivě oživuje už málem mrtvou tvář města Brna, ve které je však něco pozoruhodně jímavého. Něco, co ještě odolává zubu času, ne jako v prachu zmizelé továrny a propadlé hroby, o něž se už nikdo nepostará.
Mlýn na mumie je dekadentní detektivkou, magicko-groteskním výletem do devatenáctého století, kdy se schylovalo k rakousko-pruské válce u Hradce Králové, brakovým thrillerem stejně jako erudovaným kukátkem do obrozeneckého hnutí. Poživačný komisař Durman se vydává po stopách tajemného vraha poštovních doručovatelů, a u toho si vždy udělá čas na dobré pivo, chutnou krmi a návštěvu věhlasného vykřičeného domu Jeruzalém.
Upřímně, stojí tahle novela za tolik povyku?
.
Stejně jako kdysi, i na druhé přečtení mě to utvrdilo v tom, že Capote dle mého názoru napsal mnohem lepší novely a povídky než je tato. Může za to slavný melodramatický film? Já ho neviděla, ale vsadím se, že toho moc s knihou společného nemá, protože si nějak nedokážu představit Audrey Hepburn, jak šlape newyorské chodníky. V jádru je totiž tahle novela skutečně dost depresivní a Hollyina maska roztomilého a roztžitého diblíka zakrývá utržené šrámy z nelehkého dětství. Dnešním pohledem by se dalo říct, že Holly je taková zlatokopka, sice se zlatým srdcem, ale pořád zlatokopka, která sice touží po klidném koutu, ale jde na to dost naivně a vypočítavě.
.
Nechápejte mě špatně, je to dobře napsané, ale Holly mi zkrátka k srdci nepřirostla. Ano, ta scéna s kocourem na konci je dojemná, ale že by mě to vystřelilo na jinou planetu, tak to zas ne. Osobně mi vůbec nesedl překlad a přimlouvám se za nový, protože tohle bylo dost hrozné. Capote napsal spoustu lepších věcí, z novel třeba Luční harfu, ale tohle je pro mě trochu přeceněné dílko.
Kosmický horor, tak by se jistě dala nazvat novela H.P. Lovecrafta V horách šílenství (poprvé vydaná v roce 1936), která spojuje prvky sci-fi i hororu. Hlavní postavou tohoto příběhu je geolog, který s výzkumným týmem odjíždí v roce 1930 na Antarktidu, kde skupina provádí pomocí nejnovějších metod rozsáhlé průzkumy. Neznámé území však brzo vydává doposud netušené tajemství, které popírá dosud akceptované dějiny lidstva.
Kresba Gó Tanabeho je úchvatná, nejen zachycení polárního prostředí, ale především jeho nepochopitelná schopnost dát podobu všem prapodivným stvořením, kterých není v Horách šílenství zrovna málo. Kdyby to nakreslil někdo jen s o málo menším talentem, byla by z toho směšná fraška, ale Gó Tanabe odvedl neuvěřitelnou práci.
Po skoro všech přečtených knihách od Jiřího Hájíčka, se ke mně dostala i kniha Zloději zelených koní. Kdysi jsem viděla film, který mi herecky moc nesedl, ale téma mě zaujalo. Parta nadšenců hledajících vltavíny - jdoucí často až na dřeň sběratelské posedlosti - je prostředím originálním a to i díky typu ojedinělého minerálu (který je ryze českou záležitostí). Hájíček tady opět zkoumá českou krajinu, její historii a dědictví, které nám předává, tak jako i ve svých jiných knihách. Příběh Pavla je poutavý, je napsaný střízlivě věcným stylem, který mám u Hájíčka tak moc ráda.
.
Sledujeme přerod hlavní postavy v úseku několika let, jeho ideály a životní sny, které se mění s jeho propadáním se až na dno hráčské posedlosti po dalších a dalších kamenech. Nikdy nejste na pochybách o tom, že vše myslí dobře a jeho srdce je čisté a oddané lásce a české krajině, avšak půda kolem něj doslova propadá erozi a on s ní. Citlivost, se kterou Hájíček k tématu přistupuje, hledání vlastní životní cesty jdoucí často proti představě a přání okolí, jemné éterické prvky přesahující lidské bytí, to vše je důvod, proč jsem se od téhle knihy nemohla odtrhnout. Jestli máte pár hodin času (140 stran), tak si ji na podzim dejte. Určitě nebudeme zklamáni.
Tyhle náhody mám ráda. Zkrátka to, jakým způsobem si vás určitá kniha najde. V tomhle případě je to kniha vyřazená z fondu knihovny. Jméno autorky mi vyvolalo dávné vzpomínky na film Strach a chvění, tak jsem si řekla, že to nebude špatné...
.
A hleďme, ono to bylo vynikající. Příběh autorky o jejím pobytu v Japonsku je jakousi druhou stranou Strachu a chvění - stranou osobní, vztahovou, milostnou. Autorka zde otevřeně s cynismem a vysokým literárním umem líčí vztah a později zasnoubení s Japoncem. A k tomu spoustu drobných i větších zážitků z japonské kultury. Nečekejte však nějaké "turistické" hodnocení a kulturní odlišnosti. Amélie N. v Japonsku žila jako dítě a později dospívala v jiných asijských zemích. Její "pokročilý" vhled do japonské kultury společně s literárním nadáním dělá knihu opravdu zajímavou a také vtipnou. Další knihy od autorky už mám v merku, protože tohle bylo velmi příjemné překvapení. Povinnost pro všechny japonofily :D
Třetí kniha od Delphine de Vigan. A tentokrát o mnoho lepší než No a já. Ve stručnosti je to román o bossingu. Uvěřitelný, mrazivý a takový trochu psycho.
.
Popis přecpaných ranních vlaků, úzkosti z pracovního prostředí, vyprázdněnost života. Nečetlo se to zrovna nejlíp, zvlášť pokud si nesete nějakou tu vzpomínku z vlastní pracovní minulosti.
.
Je to taky kniha, kde si s vámi autorka zahraje hru. Záleží na jaké konce více věříte. Osobně mi to dost sedlo, i když mi právě takové romány o zdrcující síle a šedi všednodennosti dávají nejvíce zabrat.
Nevím, proč tomu tak je, ale na podzim si mě obvykle najde téma holocaustu. Ať je to dokument či kniha, v tomhle ročním období se to zkrátka opakuje rok co rok. A letos jsem intuitivně šáhla po knize od Eddiho Jaku, kterou mám doma už dlouho. Osobně uznávám na toto téma jen dokumenty a knihy napsané přeživšími, popř. faktografickou literaturu. Nemám ráda romány, které tohoto tématu využívají jako senzace a snaží se na něm vydělat.
.
Pokud se o tohle téma trochu zajímáte, vždy vás překvapí každý příběh přeživšího. Žádný totiž není stejný a pokaždé v něm najdete spoustu zvláštních náhod, vědomých rozhodnutí i situací, díky nimž bylo některým dáno přežít. A příběh Eddiho Jaku je silný, plný strašných hrůz, bolesti i naděje. Blíží se doba, kdy už nebude žít nikdo z přeživších, i proto je jeho příběh tak důležitý....
Já přemýšlela delší čas, jak na mě vlastně tento klasický román zapůsobil. Na východ od ráje je novodobé podobenství o Kainovi a Abelovi a tenhle příběh se tady variuje hned dvakrát. Těch paralel je tady obrovské množství, takže dojdou i sebe zatvrdlejšímu čtenáři. Když však odhlédnu od ústředního námětu, nemohu se ubránit dojmu, že kniha byla Steinbeckovi hlavně místem pro jeho dalekosáhlé filozofické rozpravy. A ty jsou někdy opravdu moc rozvleklé a vystupuje z nich poučný tón. Myslím, že didaktičnost je nejvíce vidět na postavě Leeho a Samuela Hamiltona.
"Má člověk právo využít jedinečné příležitosti, neuvěřitelné souhry náhod, a převzít životní roli někoho, komu záviděl štěstí a úspěch?"
.
Některé knihy se k nám dostanou zvláštní cestou. Tahle byla vyřazená v knihovně, evidentně ani nebyla zařazena do fondu. Hned mě zaujala svým dějem: příběh sester, z níž jedné se vše daří a druhá je v jejím stínu a osud jim prazvláštně vymění role.
.
Tenhle kniha vyšla poprvé ve 30. letech. Nádherná čeština, krásný romantický námět v duchu klasického románu. Nebojte, není to červená knihovna, blíže je to psychologickému románu. Výborně se četla a já si ji nechám v knihovně.
Od téhle knížky jsem moc neočekávala, ale ze zvědavosti jsem si ji půjčila v knihovně. Myslím, že je ideální pro lidi, kteří reálně uvažují o tom, že by se sami stali živnostníky v oblastech kulturních a kreativních. Kniha vám nedá specifický návod na to, jak podnikat, ale je spíše souhrnem zkušeností na různá témata (newslettery, účetnictví, webovky, atd.), které se mohou hodit a vedou k zamyšlení. Kniha není o tom, jak vytřískat prachy z podnikání, ale jak dělat práci, která vás baví, přijmout odpovědnost, kontrolu nad životem a zažít volnost. Kniha je o podnikání, stejně jako o životní filozofii a férovému přístupu k vlastnímu životu. Je to knížka, která vás nakopne a nebojí se říct věci, které už na západě dávno vědí: že workoholik je otrokem své práce, sociální sítě nikoho nespasí, a že na to, abyste byli výkonní potřebujete i dávku lenosti a nicnedělání. Autorovo vidění světa je mi blízké a určitě si přečtu i jeho další knížky....
Severní vody Iana McGuirea jsou strhujícím příběhem, který v sobě míchá klasický dobrodružný román s jeho současnou realisticky pojatou podobou. Zároveň se v něm vine téměř detektivní linka spojená s určitou filozofickou hloubkou. Všechny tyto linky se vzájemně prolínají a vytváří komplexní příběh, který ve svém tempu ani na jedinou chvíli neustává.
Severní vody jsou za opravdu dlouhou dobu novou knihou, která mě strhla a přečetla jsem ji skoro na jeden zátah. Její napětí je až filmové a místy mi atmosférou připomínala Revenanta. Je brilantně napsaná a čtenáře strhne atmosférou i svým působivým jazykem. Tohle je rozhodně jeden z nejlepších historických románů, co jsem četla a ráda se k němu budu vracet.
Naposled je příběhem o selhání mladého umělce, pokřivenou reminiscencí na legendárního Tintina i výpravou do děsivého fantaskního světa. To vše se míchá dohromady zprvu zdánlivě nesourodě, avšak čím více se příběh chýlí ke konci, tím více do sebe jednotlivé linky začínají zapadat. Naposled určitě není komiksem na první přečtení, protože se v něm skrývá celá řada odkazů, vizuálních nápadů i sdělení, která nejsou zprvu ihned zřejmé. Hlavní hrdina Doug se snaží dát psychiky dohromady po rozpadu vztahu s dívkou Sárou, která je pronásledována násilným ex-přítelem. Doug musí čelit nejen fyzickému napadení, ale i osobnímu selhání, které se v děsivé podobě odráží ve snových pasážích. V nich se Doug objevuje jako jakýsi Tintin ve světě podivně připomínajícím tento slavný komiks. Akorát s tím rozdílem, že se nevydává za lákavými dobrodružstvími, ale ocitá se tváří v tvář svým nejděsivějším nočním můrám. Surreálné výjevy, situace i postavy vzbuzují až fyzický odpor a hnus. Burns se zřejmě v této poněkud nevšední poetice cítí jako doma. Právě v tomto světě upside-down se Doughovi promítají v jakési instantní a brutální podobě důsledky jeho činů, vzpomínky, neschopnost se vzepřít a nést odpovědnost.
Vegetariánka je možná alegorický příběh, ale není v ní třeba hledat odpovědi na všechny otázky, rozebírat ji a hledat všechny skryté motivy. Je příjemné užít si její literární jazyk, smyslovou rozvolněnost a nezvyklý motiv bez typického konfliktu. Zajímavý je i osud překladu Vegetariánky do angličtiny, který sice trpí mnohými překladovými vadami (a ne zrovna malými), ale i tak dokázal literární obec zaujmout způsobem, že si spolu s autorkou Han Kang překladatelka Debora Smithová rozdělila odměnu spojenou s Man Bookerovou cenou. A proč Vegetariánka tolik oslovila západní literární svět? Možná proto, že není pouze o odmítání masa, ale o odmítání světa násilí, fyzického a psychického útlaku, který nedovoluje odchylky od předepsaných společenských pravidel, který nedovoluje projevit vlastní individualitu.
Příběh o Pepíkovi, trochu ustrašeném chlapci, je nostalgickým výletem do chlapecké fantazie, kde vítězí křehkost a srdce na správném místě...