Chesterton komentáře u knih
"Když byli moji dva synové malí, říkali o mé práci, že pomáhám lidem mluvit s jejich duší. Přišlo mi to moc hezké a bylo vidět, jak je pro děti něco takového přirozené.
Můžete přece mluvit s rodiči, zvířátky hračkami, tak proč ne s duší."
Výborná kniha nejen do rodin s dětmi.
U nás ji Ježíšek donese nejmladší vnučce a užitek z ní snad budeme mít celá rodina :o)
Jen bych k úvodu autorky doplnila, že s vlastní duší potřebujeme mluvit nejen prostřednictvím emocí, ale i prostřednictvím svědomí skoro bez emocí - ale to už je křesťanská "vyšší dívčí" a o tom kniha úplně není. To je jen docela zásadní doplněk, kterého se naštěstí dostalo v dětství mě a je s komunikací s vlastním nitrem úzce související a emoce rámující či zastřešující . . .
Díky, mami ;o)
10/10
Výstižné texty co stručným způsobem mapují dětskou žárlivost a výborné obrázky, nad kterými jde rozvinout nejrůznější dialogy o emoci žárlivosti v různých situacích. Obrázky zapamatovatelné, co jdou připomenout i v podobných situacích s odstupem. Zkusím na vnoučata šest a tři a půl a uvidíme co se dozvíme :o)
10/10
Mistr melancholických atmosfér JH mi hodně připomněl náladu z Rybí krve a provázelo mě stejné nadšení z poslechu i díky naprosto výbornému a k obsahu dokonale pro mě ladícímu Robertu Mikušovi !
Střet minulých časů se současnými akcionáři a jejich praktikami přeplácení, zarámované vztahovým tápáním, odlišným pohledem na ukotvení ve vesnici nebo mimo ni, odkaz předků a geniálními popisy poetiky venkova.
Tomáš je postava v mnohém podobná mužům z jiných autorových příběhů... krize středního věku, co potká novou lásku . . .
Kristýna tápe mezi ženatým mužem z města (kterého by mohla rozvést? =jediné místo, kde jsem měla dost osypky, ale současné to je extrémně :() a totálním venkovanem, co je s ní evidentně nekompatibilní ? nejen kvůli věku :o)
Jako celek se vším prolíná venkovský zdravý selský rozum, který v postavě Tomáše působí "nerozumně", ale zaplať Bůh za podobné typy venkovanů (stejně jako Jana283 bych to takhle fakt nedala, ale...) v kontrastu se současnou tápající neuchopitelností líbivých, ale často prázdných ideálů.
Hodně povedená záležitost!
Nemohla jsem potkat lepší poslední knihu do Výzvy.
Obálka je křehce krásná.
10/8
"Tyto legendy, které vyprávějí o životě tam, kde je člověk velmi zranitelný a nedokáže si to připustit, mají všechny stejný vzorec. Vyjadřují dvě největší naděje a nejhlubší obavy židovské komunity. První nadějí je, že si Židé na novém místě zachovají židovskou tradici, a druhou, že je místní obyvatelstvo přijme. A samozřejmě se obávají opaku: že Židé budou od této tradice, jež sahá až k hoře Sinaj, odtrženi a stanou se předmětem rozmarů nežidovské většiny. Tyto obavy ani nemohou být skutečnější, protože komunita v diaspoře znamená zranitelnost. Je to riskantní podnik nejvyššího řádu."
Starý Zákon a Židé představují pro křesťany nejhlubší kořeny víry a starší bratry, kterým ovšem zejména jejich zakonzervováním se v ortodoxní minulosti historicky přineslo nekončící množství nelidského utrpení.
Vůbec jsem netušila detaily krutého osudu Židů v Číně, ani zvrácený postoj Ruska před a mezi válkami, (byť mě nepřekvapil) nebo příběhy amerického Ellis Islandu.
Stejně tak mi unikl hrdinský postoj Dánska nebo příběh Variana Frye z druhé strany spektra.
Jen mi na tom všem vždy drásá, že napětí mezi Židy a nežidy asi reálně nemá řešení směrem do budoucnosti. Díky výrazné odlišnosti židovské kultury vlastně nemohou přestat ultraortodoxní Židé být trnem v oku všem netolerantním a nerespektujícím nevzdělancům už proto, že to je kultura, co si svou semknutostí a nepřehlédnutelností tak často (bohužel) nabíhá na vidle. Jak si autorka všímá, Židé jsou vlastně nejsnazší cíl jakékoli nenávisti a v tom nejhrubším a nejprimitivnějším zlu se tomu asi nelze bránit protože my, co tyhle knihy čteme máme většinou jasno v tom co je dobro a co zlo.
Ti, kteří nikdy nepřestanou útočit na slabší a odlišné protože se třeba jen mstí za vlastní zranění, takovéhle knihy bohužel nečtou a ani by jim to asi nepomohlo.
Výborná kniha.
Nově 6,5/10 :o)
Ještě si sem s dovolením, uložím, co mi z textu oslovilo nejvíc!
"Vzpomíná, jaké to bylo být mladý a v Praze i s tím, co měl na hřbetě, jak se protloukal, jak mohl, co se sám naučil, co za těch okolnosti stihl udělat - odmakat, jak byl pilný, důkladný a precizní. Kam se hrabete, páni profesoři?
A při tom všem tenkrát uměl žit."
"Já jsem býval veselý, venku s lidma jsem se pořád smál a vtipkoval, prachy jsem neměl a stejně mě bavilo žit...
Práce mě těšila... rád jsem se napil... chodili jsme do Lucerny na box s Helmuthem, se Škvordou na volejbal koukat holkám na nohy..., pak všichni odtáhli a zůstal mi už jen ten starej šantala (Franta Jungwirth) kam se všechno ztratilo, všichni, na kom mi záleželo, jsou někde v prdeli po světě, nebo mrtví, to je totéž....
Mám už jenom Tebe a tu práci, ta mi zůstala, i když nemůžu dělat, co bych opravdu chtěl, to je jediný, co mi zůstalo a jsem utahanej jako pes, už nemám na nic silu..."
"Nesnáším, když táta takhle mluví, nesnáším, když je slabý a zlomený, v těle se mi všechno sevře a dusím pláč a mám na tátu vztek - přestanu mluvit a chci jet domů. Jeho smutek mi rve srdce.
Jeho bolest neumím unést. Dnes, v jiném životě a v jiném světě, vím, že jeho žití přežívání byla obrovská síla proti všem a všemu, jeden nekonečný boj od chvíle, kdy mu ukončili dětství, kdy ho zradili rodiče kdy mu zmizeli oni i kamarádi, Škvorecký, Jedlička, Brousek, Mareš, Helmuth..., kdy mu vzali, co chtěl dělat a na ten sajrajt tady zůstal sám, sám se svými dé mony a s nemocí. A bez naděje... Skutečná jistota nejhoršího.
Až do konce.
Kupujeme oplatky a jedeme domů tohle jsou tátovy jediné výlety mimo Prahu na dovolenou společně nikam nejezdíme . . ."
Děkujeme za vzácné vzpomínky, paní Evo!
[četba ČRo]
"Co chcete dělat? Rozdávat růžence?
Mírnit hřích. Mírnit barbarství a surovost a nemravnost a bídu.
Mírnit zášť a nevědomost, zahánět bludy a strach!"
Výborně znázorněná doba jiráskovského pobělohorského temna. Taky díky naprosto excelentnímu Janu Vlasákovi.
Obsahem se autor dopustil klasického totalitního posunu reality, který nás dodnes dohání.
Ano. Nepopírám, že v jednotlivcích se mohla posunout realita směrem od víry k hmotným statkům. Vidíme to ostatně v církvi i dnes, pokušení jsou velká.
Ale Jiří Šotola se veze na Jiráskově vlně odpudivých jezuitů pálících knihy a to je velká škoda.
To je ten rozpor formy a obsahu, kterého si všímá marlove.
Přitom v mnohém jsou rozhovory Vojtěcha Hada hluboké, mířící k podstatě víry i evangelia, protože jezuité zanechali samozřejmě ve společnosti převážně dobrou stopu.
Jenže v prvoplánovém povrchním vnímání českého čtenáře může poškodit nejen vztah ke katolíkům, ale jako bumerang může po staletích škodit i církvím reformovaným. Kontroverze obrovská.
Mě osobně nepřišel text extrémně temný na první dobrou a četl se mi ušima velice dobře a vnímám formu, kterou JŠ zvolil jako naprosto dokonale sevřenou. (Oproti zmíněnému rozvláčnému Steibeckovi:) Často jsem proto poslouchala jednotlivé kapitoly opakovaně kvůli radosti z přesných formulací. Moje představy o období rekatolizace jsou v zásadě nepředstavitelně temné! Nutit kohokoli k jakékoli víře je děsivé a kruté! Přesto Habsburky i jezuity svým způsobem v něčem chápu a jsem vděčná každému jednomu nepatrnému Vojtěchu Hadovi, že se poklady katolické tradice v českých a moravských zemích uchovaly dodnes ...
V textu je mnoho moudrých slov i přes obsahovou kontroverzi a zaslouženě dostává plný počet hvězd.
"Bez víry a o hladu je člověk jenom lepší slepice!"
"Svoboda vůle je jen pro toho, kdo je jí schopen! Nedělejte z ní komedii, svoboda je příliš vzácný kohoutek, kdo si jí jenom někde upytlačil a nese si jí za křídlo, aby jí doma upekl a snědl a kosti hodil psům, tomu se musí poradit, co s ní .... co vy tvrdíte, to je jen kalvínský kožich obrácený na ruby a nevoďte krávu za ocas, voďte jí za rohy ..."
"Celé Čechy jsou naše v neděli ... a od pondělka do soboty nejsou ničí, pletou si oremus a ornát.
Kdyby sem zítra vpadli Turci nebo Švédové, náš drahý obrácený lid
zase uláme kříže na kaplích. Nedá tam už možná kalich, ale třeba půlku prasete. Anebo nůž ... jsou zlí ..."
"A to už bylo vítězství černých mužů, kteří považovali za nezbytné získat moc, aby mohli rychleji šířit pravdu.
Kteří museli dokonale zvítězit neboť měli poslání a měli ideu. Boj byl těžký, komplikoval se a vlekl, mezitím přestávalo být jasné jejich poslání a idea se povytrácela, nicméně oni zvítězili dokonale.
Oni získali moc a zalíbilo se jim v ní.
Moc je železná klisna, která si jede kam chce!"
Extrémně luxusní rozhlasová četba. Děkuji.
6,5/10
[četba ČRo]
Cynismus, sarkasmus, nihilismus, drsná škola, vše zabalené v nepřekonatelné barevnosti jazyka, popisu atmosféry a chandlerovském humoru. Mnoho částí je radost sama.
Ovšem mou sklenkou kvalitní whisky už se spíš asi nestane.
Sbližujeme se už mnoho let a teprve tentokrát jsem se kvůli vynikajícímu Petru Lněničkovi kousla a dotáhla americkou káru do cíle. Až příliš často mám u Chandlerovy stylizace pocity, které popisuje possekre . . .
Ale zamilovala jsem se do hudrmanice (tak mi s láskou říkala kdysi mamča - tleskám překladateli) a taky do růžového brouka. A do komentáře od HerrPilot samozřejmě.
4/3
Obsáhlá publikace pro každého, kdo se chce vydat do Albánie po vlastní ose nebo tam strávit více týdnů s půjčeným autem a nemá potřebu s převahou ležet na pláži :o) Zajímavé je porovnání současnosti s Albánií před osmi roky. Nevýhodou je extrémně velké množství fotografií, které z průvodce udělaly díky křídovému papíru slušnou bichli :o)
Je asi dobré občas sebrat odvahu a pohlédnout smrti do tváře ... abychom jednou nebyli příliš zaskočeni ...
"Bože, Hospodine Šéfe, Mistře..."
Vrátila jsem se k textu potřetí, tentokrát po roce, díky rozhlasové četbě a nebýt mnohých biblických odkazů, docela by mi Jan Balabán místy dost připomínal Jáchyma Topola. Minimálně záblesky hrubosti a vulgarity.
Zároveň jsem si na druhý poslech užívala daleko víc místa, která se podobají čepovskému jazyku a jeho 'poetice'.
Překvapilo mě, že sám ve svém textu zmiňuje "protestantskou úzkost", kterou jsem vepsala do minulého komentáře... vůbec jsem biblické a církevní odkazy vnímala daleko ostřeji a pozitivněji než při prvním poslechu...
Používá, za mě hanlivé, slůvko 'pobožný' nebo míří kriticky do vlastních řad ohledně návštěvnosti protestatských bohoslužeb stejně jako do řad katolických...
Chvilku jsem pomýšlela nad pátou hvězdou, ale totalitní reminiscence to pro mě trochu zabily i tentokrát...
Jooo a ženské postavy zase nic - ale netuším, zda audiopodoba s excelentním Norbertem Lichým není trochu zkrácená oproti papíru? Nikde jsem to nenašla ...
Možná, že jsme se nepotkali s Janem a Nedomovými naposledy :o)
"Ty rozhodni, jestli to bude příběh soucitný nebo bezcitný."
4/5
Ještě dlouho potom, co jsem několikrát po sobě vyposlechla hlas Terezy Ramba prosycený láskou k životu, světu, cestování, životnímu partnerovi i všem parťákům....listuju excelentně provedenou knihou papírovou a cestuju s Terezkou skrze fotky a znovu a znovu k tomu poslouchám i její hlas ;o)
Stále to probouzí mojí dobrou náladu!!!
"Spí. Zadělávám na kvásek a piju ranní kávu. Nejdřív se na náš kávovar jen tak dívám a raduju se. Dlouho přemýšlím, jestli si dám kávu normální, nebo vanilkovou a mléko normální, nebo kokosové. Těm možnostem se usmívám. Tyhle drobnosti si vždycky snažím užívat co nejdýl, než si zase zvyknu a budu je považovat za samo- zřejmost. Namíchám těsto, hezky rukama. Kyne a já si listuju Rettigovou. Mám ještě čaj a džus a všechno to mixuju v břiše. Je před sedmou ráno. V Praze je zima a mlha. Město spí. Já mám jet lag a tyhle tři hodiny ranní budu věnovat lívancům. A domácí šlehačce.
Rozbordelím milión mističek, protože můžu.
Větrám a topím, protože můžu. Vypiju milión kafí, protože můžu.
Protelefonuju milión minut s babičkama, tetama a mámama, protože můžu.
Vyperu milión praček, protože musím. Moje oblečení je hlínou úplně ztvrdlý, ale je pravda, že nikdo jinej tolik nepadal.
Pozvu ty, co mám ráda, a kdo nebude moct, tomu rozvezu.
Budou v nich jablka a skořice s cukrem. S bílým cukrem! Budou nadýchaný a tlustý jako ruka. Přesně tak, jak je dělá babi Mařenka.
Abych si připomněla, že jsem doma. Abych si připomněla, že je podzim. A že civilizace není tak špatná, protože generuje lívance.
A i když teď budu bojovat s časovým posunem.
Nedostatkem samoty.
Nedostatkem času.
Dostatkem lidí.
Dneska tě vzbudí vůně."
Znepokojivé, ale zároveň i neuctivě odfláknuté, jak píše Aghatte.
Nejlepší komentář napsala Jizi!
Do kamene tesat.
Velice zkreslený je pohled z komentáře Sissi: "Vanessu nelze označit za jednoznačnou oběť a Stranea za jednoznačného násilníka"! To je v případě pedagoga tragický posun reality. Ostatně stejně jako v Lolitě samotné.
"Vanesso, kdykoli jsme spokuz, jako by ty temné stránky ve mně vyplouvaly a spojily se s temnotou v tobě."
Vydržela jsem soustředěně číst do poloviny, ale nepřijde mi to ani extra čtivé. Méně by asi bylo více. Téma je v současnosti velice potřebné i obálka je výborná, ale vše si zasloužilo výrazně lepší zpracování a zejména vyznění. Škoda.
Na druhé straně patnáctiletou (spíš starší vzhledem ke scéně s pyžamkem s jahůdkama, fuj!) vnučku bych to možná (po konzultaci s rodiči) nechala přečíst ?, zvlášť, kdyby jí hrozila 'elitní škola', která v příběhu nese hlavní díl viny!
2/3
Obrovsky mě zaujala práce se slovy a úsporný styl psaní, který autor používá k plastickému vystižení atmosféry Klodzka po Velké válce. Zprvu jsem se musela mnohokrát vracet zpět, abych pochopila o čem čtu, ale potom všechno zaklaplo a chraplák Jakuba Gottwalda výborně dokreslil ponurou meziválečnou atmosféru.
Stejně jako jaroivu mě detektivní linka až tolik nebrala.
Daleko víc mě bavilo, kterak Duszyński slovy dokonale vykreslil poválečnou temnotu nedůvěry, podezřívání, pomsty, která měla sílu zplodit následné příšery ... všechno je pečlivě cizelováno, jak píše milary!
Taky bylo fajn nutné dohledávání informací o Výmarské republice a jiné oprášené dějepisné mezery v mém vzdělání ...
Úvod s opilým profesorem pobavil, ale i tajemný Klein a jím vybraný Franz Koschella jsou dobrá dvojka a občas něco zajiskřilo.
Dlouho jsem váhala, ale nakonec dám plný počet i přesto, že závěrečné ultratemno v podobě zednáře Langera a jeho vizí mi překombinovaností trochu zkazilo celkový dojem, ale stejně se už těším na další díly.
5/4
"Zlo je absolutně nekreativní, je pořád stejné. Dobro je naopak jiskřivé, tvůrčí, roztančené, sebeironické a velmi humorné. Znáte snad nějakého diktátora, který by měl smysl pro humor? Když přijde kajícník ke zpovědi, myslí si, jaké kdovíjak extra originální hříchy má. Ale není to pravda, každý máme stejné. Zlo je opravdu zoufale nekreativní."
"Všichni vyčítají křesťanům, že jsou pokrytci, že hlásají Desatero, ale že sami podle něj nežijí, že jsou závistiví, sobečtí a pokrytečtí. Ten postřeh je přesný a je to tak. Všechny kritiky zvu na prvních pět minut jakékoli mše svaté. První společnou a nahlas deklarovanou modlitbou je: „Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším, myšlením, slovy i skutky, a nekonám, co mám konat. Je to má vina, má veliká vina..." Do kostela tedy přicházíme jako parta průšvihářů, lidí, kteří velmi dobře vědí, že s Desaterem problémy mají, že by podle něj mohli a asi i chtěli žít, ale že vůle člověka je slabá, že nám to moc nejde a že víme moc dobře, že nám to nejde a že nejsme lepší než ostatní. Opět Chesterton řekne, že světec je ten, kdo ví že je hříšník. To je ten rozdíl. Zdá se, že Putin, Stalin a další diktátoři takto o sobě neuvažují."
Další rozhovor, který měl dělat úplně někdo jiný. Zejména úvodní slova Kláry Mandausové mě donutila na chvíli knihu odhodit. Manžel ji četl neskutečně dlouho z podobných důvodů. Orko je v zásadě stále stejný a konzistentní, ale špatně si vybírá s kým rozhovor vést. Mohu podepsat komentář Žirka. Takový Martin Veselovský by určitě vedl čtivější i hlubší rozhovor :o)
Ovšem, komu KM nepřekáží, určitě čtěte a přidejte si čtvrtou hvězdu. Inspirativních témat a pohledů je v knize dostatek!
3/4
"Ari Ben Kanaan patří k těm výjimečným lidem, kteří se dokážou spolehnout jen sami na sebe. Od té doby, co se jako chlapec naučil zacházet s býkovcem svého otce, už nikdy nepotřeboval jiného člověka .... je povznesen nad všechny pocity, které ovládají ostatní smrtelníky..."
Krutý a bolestný příběh z mnoha důvodů i z toho současného stavu věcí v Gaze.
Četla jsem v roce 1991, když kniha poprvé vyšla česky a byla jsem 'nadšená'. Zejména z informační hodnoty příběhu zjemněné příběhem románovým.
Druhý kontakt po letech už byl střízlivější.
Zkrátka "do stejné řeky dvakrát nevstoupíš"!
Samozřejmě jsem cítila stejnou bolest a nespravedlnost nekončícího utrpení židovského národa, co je stále obětním beránkem pro svou semknutost, odlišnost a určitou věrnost. Zároveň opovržení až zhnusení nad poválečnou britskou správou.
Jen k tomu vnímám navrch smutnou marnost lpění národa na překonaných starozákonních formách.
V něčem mnohé chápu, ale zároveň bych tomuto národu přála, aby alespoň trochu a alespoň část Židů dokázala v něčem překročit svůj stín. Což je samozřejmě obrovsky těžké až nereálné se staletími kulturního i bolestného dědictví v zádech. Ale u tohoto textu a reality současnosti mi to nemohlo nejít hlavou...
"Izrael je mostem mezi temnotou a světlem"?
Moc se mi líbí poslední odstavec komentáře lilites! A hodně souzním i s helena8303 a Sobolosh nebo dědekhank.
Rozhodně stojí za přečtení i přes lehkou idealizaci Židů a možná zbytečnou americko-izraelskou milostnou linku :o)
Vladislav Beneš se zhostil audiopodoby na výbornou!
6/6
Název není ideální, ale naznačuje směr, kterým může kráčet bezduchá část společnosti.
Stejně tak text mohl mít ještě nepatrně lepší strukturu ...
Podstatou je vysvětlit původní keltský význam a smysl předvečera svátku všech svatých, kterému křesťanství přidalo hloubku a realismus. Komerční Helloween potom postupně vyprazdňuje a překrucuje obojí.
Je Helloween snahou zesměšnit realitu a vážnost smrti? Odsunout vážnější myšlenky do pozadí a rozptýlit se rejem masek?
Může za tím být i víc a minimálně je dobré to vědět a mluvit o tom, protože žádné naše konání by nemělo být bezduché.
Je tu komentář odpad, který obsah textu asi příliš nepochopil - nejde o to brát dětem oblíbenou zábavu, ale upozornit na možné směřování hravé formy do hlubin okultismu. Což asi u velké části dětí vyřezávajících dýně nehrozí, ale dospělí by to vědět měli a dětem vysvětlit. Smyslem textu není něco odsoudit, ale dát vše do správných souvislostí.
5/4
Starosvětské, nenáročné, ale čtivé. Phyllida je svou nesnesitelností často vtipná zvlášť v kombinaci s řidičem Brandfordem a štěnětem Myrtle. Další díly spíš vyhledávat nebudu, ale pro jednou jsem si tu laskavou jednoduchost užila.
3/4
Měla jsem maličko strach, jak bude Ota Fink znít do ucha a bylo to excelentní. Libor Hruška je vynikající interpret našeho Oťáska a jde mu i holka House a kdejakej komunistickej týpek.
Vychutnala jsem si podruhé atmosféru padesátých let s návratem do poválečných časů Otova mládí do posledního detailu. A už vím, co je flachcangle :o)
Děkuji nakladatelství Tympanum, že sáhlo do tvorby Mistra Velinského. Jen tak dál.
6/6
Podobně jako u J. R. R. Tolkiena jsem nadšená z úvodních životopisných kapitol, kde jsem se dozvěděla i pár maličkostí, které jsem jinde nečetla. Třeba, že:
"Z nenápadného oxfordského akademika se v průběhu válečných let stala celebrita mezinárodního věhlasu. Jeho nezaměnitelný hlas byl díky rozhlasovým promluvám v domácnostech po celé Velké Británii druhým nejznámějším. Tím prvním byl hlas Winstona Churchilla."
Nebo Lewisovy dětské zážitky s MacDonaldovou knihou Snílci, kdy: "Kvalita, která mě okouzlovala v jeho fantazijních dílech, se nakonec ukázala být kvalitou skutečného vesmíru, té božské, zázračné, děsivé a úžasné skutečnosti, ve které všichni žijeme."
Ovšem části, které se týkají více teologie než osobnosti C.S.Lewise, jsou pro mě zvláštním způsobem krkolomné. Je to už pár let, co jsem přečetla velkou část Lewisova díla svěžím zrakem třiceti let věku, ale snaha Pavla Hoška o napasování na motiv tance mi nevím proč úplně nesedí. Radši zase někdy sáhnu po knize přímo od Lewise :o)
3/3
Takoví jsme!
Duše pápěrkové létají ze země do země
Duše lehkovážné vyměňují zemi svou za zemi cizí
Duše pevné ve své zemi setrvávají
ale z nejvyšší Duše, Duše přesvaté
Do země padají, takže my chodíme po duších,
chodíme si po Duších a bereme chaos na lehkou váhu---
jako by bylo samozřejmé procházeti chaosem
a přitom vycházeti z řádu !
1967 Ivan Diviš
9. května
____________
Fascinující, třpytivý kamínek do mozaiky obrovské šíře a dosahu víry, kultury, ale i prostého života rodiny Reynků.
Kromě veršů, grafik či fotek, objevíte kdo dělal korouhvičku s kohoutem na petrkovský zámeček či čítával s Jirkou a Daníkem "prostonárodní" pohádky na "pohádkové lavici"... Kterak Bohdan Holomíček fotil Annu Fárovou při kydání hnoje a francouzské konverzaci...
A vůbec nevadí, že se vám každý rukopis nepovede do detailu rozluštit.
Díky Aleši Paláne.
7/7
"„Stane se tím člověkem?" opakovala. „Ajto. Zvostane tomu aj vaše vzpomínání a všecko. Jenomže... vás to změní. Dá vám to spoustu sily, ale oplantá vás to a přívlastní si vás to. A ten poslední maličký zvostateček, co z vás eště zbývá... no, ten sa nejspíš bude bránit a bránit, ale bude čím dál tím menší a menší, až zmizí docela a z vás zvostanou enem vzpomínky."
Výrazně lepší než první díl. Humor je stejně vynikající jako pozorování mezilidských vztahů a zákonitostí. A hodně vážných témat. Tonička v dialogu s bábi Zlopočasnou výborné. Dost tady autor zabrousil do magie a občas mu to zaskřípalo, ale to je jen má rozmazlenost Lewisem a Tolkienem. Terry asi neměl na víc...
3/4