Clara_C komentáře u knih

Naprosto mě příběh pohltil. Moc se mi do čtení nechtělo, ozvlášť když byla knížka novinkou, nemám ráda moc vykřičené reklamy na cokoliv, ale když už jsem měla možnost, začetla jsem se. A rozhodně nelituji. Není to jen krimi, je to příběh, který začal v dětství několika přátel a jak už to tak chodí, před minulostí nikdo neuteče. I když jste tušili konec, či jste si poskládali jednotlivé nitky dřív, než jste se k nim dočetli, je to prostě bravurně napsané tak, že vás to chytne a už nepustí.

" V životě můžete některé věci změnit - svoji váhu, vzezření, dokonce i jméno -, ale pak jsou takové, na kterých žádné přání, snaha ani dřina nezmění vůbec nic. Právě tyhle věci nás utvářejí. Ne ty, které změnit můžeme, ale ty, které ne.

Ne. Nikdo není nikdy opravdu připravený na smrt. Na něco tak konečného. Jakožto lidské bytosti jsme zvyklí, že máme nad svým životem kontrolu. Že ho dokážeme do jisté míry prodloužit. Smrt ale neusmlouváš. Žádná závěrečná obhajoba. Žádné odvolání. Smrt je smrt, drží všechny trumfy. Jednou jí ošidit můžete, podruhé se jí však nevyvléknete."

13 17.04.2021

Michaela Klevisová prostě umí. Dobře vystavěný detektivní příběh, věrně vykreslená vesnice, kde si nutně musí každý vidět do talíře a přesto...
Minule moje oblíbené Beskydy, tady prostředí České Kanady a zaniklé příhraniční vesnice, zajímá mě tato oblast zase o kus víc, snad bude příležitost se tam jednou vydat..No a kromě detektivky i pár zajímavých úvah o životě, jak už to paní Klevisová umí a mám jí o to víc ráda.

" Bergman si to ani představovat nechtěl. Virtuální svět ho nezajímal, připadal mu ještě nepředstavitelně uší než vesmír. Vždyť ani fyzicky neexistuje, nedá se na něj sáhnout. Kde jako je? Některé lidi prý deprimuje, když nejsou neustále online - vadí jim, že se na internetu třeba právě děje něco bez nich. Bergman nechápal, jak se může něco dít v neexistujícím prostoru. Vždyť stačí, aby vypadla elektřina, a celý ten slavný virtuální svět zmizí. "

13 11.10.2020

Vskutku bizarní povídky, ale v každé z nich je velká pravda a jako u každé z knih paní Tokarczuk vás nutí nad vším vysloveným přemýšlet. Není to čtení pro každého, ale spisovatelka má můj obdiv, její fantazie a schopnost spojit jí se vskutku ožehavými tématy je geniální.

" Velká hlemýždí ulita, která se zavinuje dovnitř. Uvnitř je království, o to dokonalejší a šťastnější, oč hlouběji do něj hrdinka vstoupí. Spirála nemá konec, stáčí se do nekonečna a bytosti, které jí obývají, jsou prostě stále menší, ale o nic méně dokonalé. Putují do hlubin, kráčí vstříc nekonečnu a dokonalosti. Svět je ulita, celou dobu se pohybuje na obrovském hlemýždi. "

13 01.06.2020

Nedá se popsat úplně přesně, co ve mně knížka vyvolala, ještě dlouho si budu všechny myšlenky, co na mě Olga Tokarczuk vychrlila, rovnat a třídit.. Rozhodně to není četba pro každého, člověk už musí mít něco odžité, aby pochopil..

"A Pavel Božský si v tu bezesnou alkoholovou noc uvědomil, že se dívá přímo do očí narození své smrti. Že právě odbilo poledne jeho života a teď se pomalu, neznatelně začíná blížit ke svému zániku.
Cítil se jako opuštěné dítě, jako hrouda hlíny ležící u silnice. Ležel na zádech v nepřívětivé a neuchopitelné přítomnosti a cítil, že se, spolu s každou vteřinou, rozpadá v nicotu."

13 19.05.2020

Detektivky nyní moc nečtu, ovšem sérii s Kim nemůžu opustit. Opět dobře zvolené téma škol pro děti bohatých rodičů, i to, že před minulostí nikdo neuteče. Angela umí udržet laťku vysoko v každém z dílů.

13 10.05.2020

Pěkný románek, poplatný své době. Sic jsem si u knížky poplakala, příběh byl protkán všemi cnostmi, které snad jen existují. Přesto nelituji času, pouze doporučuji číst neočesaný překlad a obě části jako celek. Někdy je potřeba být sentimentální..

13 02.05.2020

Chvíli mi trvalo než jsem se do příběhu začetla, ale poslední třetinu jsem doslova zhltla. I když jsem tušila a poté i věděla, stejně mě příběh pohltil. Rozhodně čtení pro ženy, ve stylu Zoufalých manželek. Nikdy nemůžete vědět, co se odehrává za dveřmi byť nejlepších přítelkyň a proto nikoho nesoudím ani v reálném životě. Každopádně moc pěkná knížka.

13 17.02.2019

Při čtení jsem si občas vzpomněla na knihy Irvina Welshe, Trainspoting a další dílka. Ze stejné doby, ze stejné mizérie. Tam kraluje hérák, tady chlast.
Zde je velmi umocněno autentickým osobním příběhem autora.
Tři sourozenci a každý se s matčinou závislostí vyrovnává jinak.
Krutost dětí k někomu, kdo je jiný.
Hodně dobrá kniha sic neveselého obsahu.
Smekám před autorem, i před každým, kdo se dokázal prosadit osudu navzdory.

12 31.10.2024

Jestli umí někdo psát poeticky o válce, pak je to Narine.
Tragedie jednotlivých rodin zachycené mezi slovy o ranních mlhách, učesaném nebi pro svítání a poprašku hvězd na noční obloze.
Až nemůžete věřit, že se děly takové krutosti jako se děly a dějí stále. A potom chytí nepřítele, zajmou jej a zjistí, že je to ještě téměř děcko. Tuhle krutost na obou stranách nikdy nepochopím.

" Nunik si často představovala svět, který teď obývají bratr s matkou. Teče tam řeka Gjandžačaj, v kamenných sklepech kvasí polosladké víno a na policích dozrává průsvitné kaki - poslední dar odchazejícího slunce -, zdrženlivě tam vyzvání zvon protestantského kostela - Němce za druhé světové války vysídlili do Kazachstánu, ale kostel nestrhli a tak tam zůstal stát, mlčenlivý, se zatlučenými okenicemi a dveřmi. Jediná cesta vedoucí do tohoto milosrdného světa tonula v houští ostružiní a mohutné platany, shrbené věčně dujícím větrem, nad ní semkly své větve a proměnily ji ve stinnou alej.
Nunik věděla, že se tam jednou ocitne také. Trpělivě a důstojně čekala na příchod smrti. Nepospíchala, ale ani nelpěla na životě. Občas, když provázela pohledem sokola, který tu vzácně křižoval nebe, na okamžik strnula s pohledem upřeným kamsi vzhůru, jako by čekala na nějaké znamení, ale pak s povzdechem sklopila oči. K Bohu už se s prosbami neobracela. "

12 15.09.2024

To bylo čtení. Seveřani. Temní až do morku kostí. Vyprávění, ze kterého vám tuhne krev v žilách. Podtržené neobvyklým stylem. Určitě se pustím do dalšího dílu, protože janakippová, její bratr, John a bůhvíkdoještě si zaslouží nejen druhou šanci, i když normální život je asi nikdy nepotká. Skvělý překlad a fotky spisovatelky na konci knihy jsem se téměř lekla :-)

"Myslela jsem, že už je mrtvý ale očividně nebyl. Stejně jako obyčejná slušná prasata se i lidské svině dožívají pozoruhodného věku.

Před usnutím jsem ještě na chvilku zašla do žlutého pokoje. Seděla jsem na studené dřevěné podlaze. V prstech jsem otáčela hliněné panáky a hledala jsem vodítka. Přišlo mi že jsem nad svým životem ztratila kontrolu. Věci se děly a já jsem jim v tom nedokázala zabránit. Byl to nový pocit a nemohla jsem s jistotou tvrdit že je dobrý ale byl tady a křičel jako shromáždění probuzenců.
Zhasla jsem ve žlutém pokoji a vlezla si mezi prostěradlo a přeloženou přikrývku s matčiným monogramem. SR. S jako siri. Vlastně jsem ani neznala její dívčí jméno."

12 12.09.2024

Není to příběh, spíš úvahy a filozofování nad příběhem, který nemohl dopadnout jinak.
Teď se dívám, že Malýmedvěd má stejný názor :-) Asi podobně jako autor, který milionkrát rozebere jedno téma, a to lásku, kam jsme až schopní zajít, anebo také ne. Realita se těžce střetává s romantickými představami, podobně jako schopnost milovat v devatenácti a po dvou dětech. Právě konfrontace vztahu z pohledu ženy by byla jistě zajímavá.

"Joan po mě chtěla, abych byl dospělý. Byl jsem ochotný to zkusit, pokud to pomůže Susan, jenže z dospělosti mě pořád jímala hrůza. Za prvé jsem si nebyl jistý, jestli dospělosti lze vůbec dosáhnout. Za druhé, i kdyby tomu tak bylo, je to vůbec žádoucí? A za třetí, i kdyby to žádoucí bylo, pak pouze v porovnání s dětstvím a pubertálním věkem. A proč jsem měl takový odpor a nedůvěru k dospělosti? Co mi na dospělých a dospělosti vadilo? Stručně řečeno: pocit, že mají na všechno patent, pocit nadřazenosti, předpoklad, že všechno vědí líp, ne-li nejlíp, nesmírná banalita dospělých názorů, to, jak si ženy vyndávají pudřenky a pudrují si nosy, jak muži sedávají v křeslech s roztaženýma nohama a v jejich kalhotách se až příliš těžce rýsují jejich intimní partie, jak klábosí o zahrádkách a zahrádkaření, jak zírají přes ty své brýle a vy zase zíráte na ty zjevy, které ze sebe dokázali udělat, to jejich pití a kouření, to jejich burácivé zahleněné chrchlání, ty umělé vůně, které na sebe stříkají, aby zakryly své zvířecí pachy, to, jak muži plešatí a ženy si tvary svých účesů lepí lakem na vlasy, ta odporná představa, že možná ještě pořád spolu souloží, to jejich poslušné dodržování společenských norem, jízlivé odmítání čehokoli ironického nebo zpochybňujícího, předpoklad, že úspěch jejich dětí se bude určovat podle toho, jak dobře dokážou napodobit své rodiče.....jak pátrají po zbytcích jídla, které jim uvízlo mezi zuby, to, jak se o mě moc nezajímají a jak se zase zajímají příliš, když o to nestojím...To byl jenom stručný seznam, do něhož jsem pochopitelně nepočítal Susan.

-Tvrdila, že se chce opřít o mý rameno zlehka jako ptáček. Připadalo mi to poetický a taky naprosto dokonalý. Přesně to, co chlap potřebuje. Nikdy jsem se nechtěl citově vázat.
Mělo to dva háčky. Za prvé, ptáci odlétají, že jo? Jsou to ptáci, mají to v povaze. Za druhý, vždycky než odletí, tak vám to rameno poserou. "

12 01.09.2024

No teda. Chtěla jsem nějakou pořádnou vypalovačku po náročných knížkách, které jsem teď četla. To jsem si dala. Čekala jsem dobrý mrazivý horor, ale tohle. Tohle je tak děsně možné a blížící se realitě budoucnosti, že se úplně bojím pomyslet na to, co zde necháváme našim dětem jako odkaz a snad bych si i přála, aby moje dítě žádné další děti nemělo.
Když člověk jen tak letmo sleduje zprávy, vidí jak se nejen Evropa řítíme do průšvihu, ví, že se katastrofy způsobené lidskou nadutostí a hloupostí cyklicky opakují, tedy, že jako lidstvo jsme nepoučitelní, no, brrrr.
Jdu si najít nějakou pěknou romantickou knížku s dobrým koncem :-)

"Nikdo si o sobě nemyslí, že je padouch.
Všichni si namlouváme, že jsme hrdinové příběhu.
A obvykle to není pravda.
Ve filmech jsou dobří a zlí jasně rozlišení. Černí a bílí. Světlá a temná strana. Bojovníci za svobodu a zlé impérium. V životě to takhle není. Hranice se stírají. Lidé nejsou černobílí, každý vidíme situaci ze svého úhlu. Pro jednoho bojovník za svobodu, pro druhého terorista. Pro jednoho šílený génius, pro druhého nebezpečný psychopat. Pro jednoho vůdce, pro druhého utlačovatel. Tak funguje společnost, jeden o voze, druhý o koze.
Apokalypsu nikdy nezpůsobí zlouni, zombie, ani třeba virus. Nastane kvůli obyčejným lidem. Protože jsme někde cestou ztratili smysl pro společenství, pro sounáležitost. Zapomněli jsme, že bychom se měli snažit vidět věci i z druhé strany. Místo toho jsme se všichni zakopali ještě hloub na svých pozicích, odmítali se hnout a ostřelovali ty, kdo se opovážili zpochybnit náš krátkozraký pohled. Ani klaďasové, ani padouchové. Jen parta vystrašených sráčů, co se snaží najít cestu domů."

STŘEDISKO
Majetek ZáVěJ
Záchranné vědecké jednotky

12 20.08.2024

Tohle vám zaleze pod kůži. Drsné a syrové. Smrad cítíte snad až doma. U některých pasáží nedoporučuji konzumovat cokoliv. Chvílema jsem měla pana neomylného, veledůležitého a věčně nadrženého, plný zuby, neskutečně mě jeho arogance vytáčela.
Jo, na konci vám plno věcí dojde, ale kdo jsme my, abychom kohokoliv soudili?
Bruciiiiii, toho se budu dlouho zbavovat.

" Společnost se změnila a zákon s ní neudržel krok. Není možný stíhat lidi pro jejich spotřebitelský preference. Pak by je bylo třeba taky možný zavírat za to, že maj raději kukuřičný lupínky než celozrnný, a mraky takovejch nesmyslů. "

12 14.03.2024

Dalo by se napsat, že je to milá knížka, kdyby se Meredith neschovávala před světem z tak vážného důvodu. A její nejbližší, kteří by při ní měli stát, jí v tom nechali.
Krásně napsáno, za překlepy autorka nemůže, ale je to nyní celkem častý nešvar, což shazuje celkový dojem z knih.

"Máma byla bosa, přes šaty s flitry měla přehozený starý baloňák. Zakrýval jí postavu a dosahoval téměř na chodník. Jelikož pásek chyběl, měla ruce zkřížené na prsou, aby se cípy kabátu nerozevíraly. Nikdy předtím jsem ho u ní neviděla. Nakrátko jsem zauvažovala, odkud ho asi má, ale pak jsem si řekla, že to asi nechci vědět.
Život se může změnit během pár vteřin, ať už k lepšímu, nebo horšímu. Někdo se nadechne poprvé, jiný naposled. Auta bourají, letadla se řítí do oceánu. Uzdravovací proces po desetiletích plných křivd může začít obyčejným gestem.
Nebo otázkou- Jsi v pořádku?
Ale tahle chvíle k takovým momentům nepatřila. "

12 28.12.2023

Je těžké uvědomit si někdy sám sebe. A v podobně náročné profesi obzvlášť. Myslím, že toto nejde vykonávat bez citu, ale také ne na doživotí. Práce s lidmi je psychicky náročná a se speciálními lidmi musí být časem neúnosná. Smekám před každým, kdo dokáže pracovat s lidmi, kteří jedou na jiné frekvenci než bychom si přáli.
Pana Martina jsem četla prvně, byť jej sleduji ( ne na Instagramu :-) ), ale vystihuje nevyřčeným přesně to, co by měl vyslovit nahlas. Nejen on. Díky.

12 20.11.2023

Skvělá diskuze mezi panem Třeštíkem a panem Třeštíkem o umění. To, jako celek, jde tak nějak mimo mně, ovšem tady je znát láska k tvoření už jen z vyznání se k jednotlivým pastelům. Já jako naprostý neznalec mohu prohlásit, že od neurčitých barevných skvrn se pan Třeštík vypracoval na celkem určité čáry a linky :-) Ovšem nejvíc zaujala kombinace čar a textu.
Děkuji za rozšíření obzorů.

12 07.04.2023

Seveřani mají prostě svůj smysl pro humor, svoje brutální kriminálky, jsou zřejmě z nedostatku slunečního svitu víc syroví a cyničtí. Aby nedošlo k omylu, tohle není brutální kriminálka, ani kniha anekdot. Přesto je tam detektivní zápletka, pár mrtvol, konkurenční boj, věčné téma mužů a žen a plno úvah proč se všechno tak nějak semlelo.

" Noční myšlenky jsou kostlivci denních myšlenek, překroucená těla snů. Pochopil jsem to ve čtyři hodiny, když jsem se probudil z krátkého, útržkovitého spánku. Bál jsem se, že jsem žil špatně, že jsem si zahodil život. Byl to strach z nezvratného, jako bych přeběhl přes okraj srázu a zakmital nohama do prázdna. "

12 03.03.2023

Těžké téma, určitě donutí každého přehodnotit své malicherné problémy ve srovnání s předčasně dospělým Štěpánem. Nicméně vzhledem k tomu, že mám doma syna v podobném věku, vztahy s děvčaty rozhodně nemá na pořadu dne ( a rozhodně není sám ), takže tomu se spíš pousmívám. Ve vyprávění mně rozptylovaly nákupy v Ikea, názvy výrobků a prostřední část, jakoby vypadla z pořadu, co se dnes děje v Bille.
Je tam i dost nedotažených otázek a odpovědí na ně, ale přesto je to knížka, která vás nutí přemýšlet.

" Posadil jsem se a četl dál, obracel stránku za stránkou a docházelo mi, jak jsou lidi zlí a člověk s tím nic nenadělá. Zrovna jako když se Avi vysmívali, že je tmavá. A Maruška, že koktá.
Co má člověk dělat? Bůh mu dal ramena, dává mu i břemena, přečetl jsem si několikrát a začínal tomu čím dál víc rozumět.
Jako by se mi i trochu ulevilo. "

12 30.10.2021

Budu zřejmě vyjímka. Ačkoliv od Kinga jsem četla mnohé, Osvícení mě nějak minulo :) Knihu Doktor spánek mám půjčenou od kamarádky a když jsem jí začínala číst, říkala jsem si, že to není možné, že mi je vše nějak povědomé, ale knížku jsem předtím nečetla. Až mi to došlo - vždyť já viděla zhruba před rokem film. Což je zcela poprvé, že bych viděla nejdřív film a potom četla knižní předlohu. Takže jsem se docela musela nutit do čtení, nicméně za to pan Stephen nemůže. A znova zcela poprvé si přečtu po druhé knížce v sérii tu první.
Každopádně horor to zcela jistě není, ale mám ráda příběhy s nadpřirozenem a tajemnem. A tady je a napsal ho King, takže tak.
Ukázka z knížky pro mě hodně osobní, úplně mě mrazilo, když jsem to četla. Ne proto, že by to bylo strašidelné, ale protože něco podobného jsem zažila a stejně jako se tato proměna blízkého člověka nedá popsat slovy, tak si tu hrůzu z těch chvil rovněž nese člověk v sobě. Napořád. A sám.

" a Lucy věděla, že mu nikdy nedokáže říct, jak strašlivé to doopravdy bylo. Jak otřesný objev učinila. Myslíte si, že chápete základní fakt - žena zestárne, žena ztratí sílu, žena zemře - a pak zjistíte, že je v tom mnohem víc. Tohle zjistíte, když najdete ženu, která napsala několik nejkrásnějších básní své generace, ležet v kaluži vlastní moči, kde řičí na svou vnučku, aby tu bolest zastavila, zastavila, zastavila, madre de Cristo, aby jí zastavila. Když uvidíte dříve hladké předloktí zkroucené jako hadr na nádobí a uslyšíte, jak mu básnířka nadává do kurev zasraných a pak si přeje, aby bolest ustala. Může žena manželovi říct, že ještě napůl spala a byla ochrnutá strachem, že cokoli udělá, bude špatně? Mohla by mu říct, že jí momo podrápala obličej, když se s ní pokusila pohnout, a vyla jako pes přejetý na ulici? Dokázala by vysvětlit, jaké to je nechat milovanou babičku válet se na zemi a jít volat záchranku, a pak vedle ní sedět a čekat na sanitku, nutit jí pít brčkem oxycodone rozpuštěný ve vodě?
Nakonec sanitka přijela a nějaký muž dal momos injekci, která jí poslala do limbu. Dokázaly byste manželovi říct, že jste si přály, aby jí ta injekce zabila? "

12 03.09.2021

Moc dobré povídky. Žádné dlouhé obšlapování kolem horké kaše. Všechno jsme to my. Nejsou to žádné přelomové okamžiky v životech, prostě střípky banalit, které nás ovšem činí tím, čím jsme. Poslední povídka mně na konci rozesmála - to je totiž přesně ono. Chceme stále na někoho udělat dojem, zavděčit se, ukázat co v nás je, ale pokud to neděláme hlavně kvůli sobě, vždycky je z toho akorát průšvih.
Paní Bellová povídky umí.

12 05.06.2021