Clara_C komentáře u knih

Michaela Klevisová prostě umí. Dobře vystavěný detektivní příběh, věrně vykreslená vesnice, kde si nutně musí každý vidět do talíře a přesto...
Minule moje oblíbené Beskydy, tady prostředí České Kanady a zaniklé příhraniční vesnice, zajímá mě tato oblast zase o kus víc, snad bude příležitost se tam jednou vydat..No a kromě detektivky i pár zajímavých úvah o životě, jak už to paní Klevisová umí a mám jí o to víc ráda.

" Bergman si to ani představovat nechtěl. Virtuální svět ho nezajímal, připadal mu ještě nepředstavitelně uší než vesmír. Vždyť ani fyzicky neexistuje, nedá se na něj sáhnout. Kde jako je? Některé lidi prý deprimuje, když nejsou neustále online - vadí jim, že se na internetu třeba právě děje něco bez nich. Bergman nechápal, jak se může něco dít v neexistujícím prostoru. Vždyť stačí, aby vypadla elektřina, a celý ten slavný virtuální svět zmizí. "

I přes rozpačitý začátek hodně dobré čtení. Období, které je i mně blízké, lidské povahy, které se až tak moc nemění, události, které nejsou tak jednoznačné, jak se zdají zkraje být..
Moc dobře umíchaný koktejl, silný a místy hodně hořký.

Vážně jsem se bavila. To bych ale u čtení krimi asi neměla, že? :-) Ale bylo to skvělé čtení, nešlo o krimi jako takovou, o pachateli víme dřív než na konci knížky, jde hlavně o to, jak se vše zamotané rozmotá a navíc se u toho královsky bavíte. Mám ráda tenhle humor. Jdu hledat další knížky Carla Hiaasena.

" Ohledávači mrtvol vždycky dovedli Ala Garcíu vyvést z míry; pokaždé je rozveselilo, když někdo vymyslel nový způsob, jak umřít.
- Jestli ti to připadá legrační, prosím. Však ty budeš provádět pitvu.
- Nejdřív musím získat tady ten guláš.
- Jak šprýmovné, utrousil García. Úžasně vtipné.
Koroner jej poprosil, aby si to tak nebral, že každý potřebuje trochu změny v té monotónnosti, ať jde o jakoukoliv práci.
- Už mě nudí ty střelné rány, stěžoval si lékař. Je to jako kolovrátek. Střelná rána v hrudníku, střelná rána do hlavy, střelná rána do krku - už je to staromódní, Ale."

Moc milá knížka, nádherný jazyk, v určitých pasážích jako bych stála na zahradě s ostatními a dýchala čerstvý jarní vzduch, slyšela bzučet včely a viděla vesnici kolem..
Jak se říká, pokrok nezastavíš, ale přijít o chalupu, pozemky ať už kvůli elektrárně nebo přehradě musí být ohromná ztráta a bolest, kterou ničím nepřebijete.. Málem se v tom smutku Hana utopila a nelze jí to mít za zlé..

"Honza seděl bez hnutí a díval se na lidi, kteří vystupovali z vlaku, nesli tašky nebo aktovky. Jiní nastupovali, bavili se nebo smáli nebo mračili, ale každý jel někam, aby se zase vrátil. Každý měl nějaký život, své starosti a štěstí. Jeho oči hltaly ten všední život tam za oknem. Stouply mi do očí slzy, ale snažila jsem se, aby Honza nic nepoznal. Když najednou promluvil, skoro jsem se lekla. Spíš té úzkosti, která mu svírala hlas.
Pamatuješ, jak jsi mi jednou v létě u strejdy četla že Švejka?
Jenom jsem přikývla, v hrdle jsem cítila dusivý nástup pláče, ale několikrát jsem polkla.
Zrovna zrály letňáky, občas nějaký jabko spadlo na střechu veradny, na ten vlnitej plech, a ty ses vždycky hrozně lekla...
A ty ses mi smál.
Byla jsem tam, v tom letním dni na verandě chalupy u Vltavy. Když jablko spadlo, ozvala se dunivá rána a já sebou cukla. Ségra, ty jsi debil, smál se mi Honza, seděl naproti mně na chladivé podlaze z betonu a poslouchal předčítání z ohmatané, potrhané knihy. Jediná kniha, kterou měl strejda Venca doma kromě několika knížek o rybách a včelaření."

Vynikající a dechberoucí kniha.
Pokud se dá něco takového napsat o hrůzách, které se děly. Ale oproti Trhlině napsáno naprosto bravurně, hrůza se na vás valí z každé stránky, z každé věty.
V první části mě zaujal víc příběh z Ameriky, o mafii a jejich klanech, pravda dobrý výcvik před koncentrákem. Ovšem další čtení už pouze z Osvětimi a východu, celou slavnou mafii naprosto rozprášilo.
Pasáže z Německa a poté z masového vyhlazování Židů na východě mi hodně připomínaly knihu Laskavé bohyně, ale tam to bylo brutálnější a celá kniha byla z pohlednu nacisty, tady bylo vše velmi osobní, díky skvěle vystavěnému příběhu dávného přátelství Němce a Židů.
Přečteno rychle, ovšem u Mengeleho pokusů s přestávkami, jako matku mi určité stránky dávaly dost zabrat. Rozhodně nedoporučuji slabým povahám, ale ve mně bude dlouho doznívat vše, co bylo napsáno v knize a že toho nebylo málo..

" Svině! mumlal, když procházel kolem zmasakrovaných dozorců. Vůbec je nemuseli zabíjet, nebylo to potřeba, říkal Jonasovi a vrtěl hlavou. Ani Ress, kráčející za nimi, takové barbarství nechápal. Co jim ti muži udělali? Jenom hlídali věznici, určitě měli rodiny a děti. "
- Myšlení nacistů, kteří vybíjeli Židy po stovkách tisíc bylo vskutku zvrácené.

Stejně tak nelze odsoudit činy, které byly páchány na německých civilistech:
"Hiler k nim žádný soucit ani lítost. Němci, jejich vlastní lidé, tohle všechno vyvolali. Osobní vina už dávno nehrála roli, kdyby k nim pocítil lítost, nebo se jich nedej bože zastal, zradil by stotisíce svých mrtvých, kteří byli taky nevinní. Navíc Němcům nevadilo, co se děje, dokud jejich vojáci na frontách vítězili. Ani jednoho z ružomberských Němců neviděl Viktor na vlakovém nádraží, když je hnali do dobytčáků a posílali do Osvětimi. A nikdo z těch, kdo tam tehdy nestáli a nesnažili se tomu zabránit, pro něj nebyl nevinný."

NĚKTEŘÍ LIDÉ JSOU MOŽNÁ Z PRACHU TÉ SAMÉ HVĚZDY.

Což o to, četlo se to dobře, ale pod kůži se mi knížka úplně nedostala, vše klouzalo po povrchu, něco tomu prostě chybělo.
Jistě, každý, kdo neměl ideální dětství, si nese stigma celý život, každý se s tím vyrovnává po svém, leč tady mi to nepřišlo úplně účelné a knížka jako celek u mně úplně neobstála.

Pěkně sarkastické čtení. Konec vyrazil dech, byť se něco podobného dalo čekat, když si někdo hraje s ohněm. Četla jsem poprvé knížku od M.H. a rozhodně jsem nebyla zklamaná. Ale není to čtení pro puritány ani příliš jemné duše:-) Téma zápaďacké kultury přinejmenším zaujalo.

" Dávat tělo jako zdroj rozkoše, to už zápaďáci neumí. Naprosto ztratili smysl pro dávání. Můžou se přetrhnout, ale už nejsou schopni prožívat sex jako přirozený. Nejenže se stydí za svoje tělo, které nedosahuje standardů porna, ale ze stejných důvodů je už vůbec nepřitahuje ani tělo druhého...
Stali jsme se chladnými, rozumnými, příliš si uvědomujeme svou individuální existenci a svá práva; hlavně se chceme vyhnout odcizení a závislosti; navíc jsme posedlí zdravím a hygienou: to skutečně nejsou ideální podmínky pro lásku.."

Naprosto dokonalá, melancholická knížka. Není to pouze o krizi první čtvrtiny života, jak se píše v doslovu, je to zkrátka o životních krizích, kdy člověk najednou neví co sám se sebou..Skvěle poskládaný příběh kousku života, proložený uměleckými díly ( ty si časem projdu všechny, někdy je až neuvěřitelné, co všechno se dá považovat či schovat za slovo umění ). Ještě mi chvíli potrvá, než se z toku Franiných myšlenek vzpamatuji. Je to možná i tím, že se s ní v mnohém velmi ztotožňuji, byť neprožívám krizi překročení čtvrtstoletí, to už dávno ne :-)

" Se mnou vlastně nic moc není, říkám, jenom prostě nejsem jako ostatní, nechci to, co chtějí oni. A to je špatné, chci říct, že podle nich je to špatné a já mám pocit, že oni se cítí povinni nějak mě znormalizovat, že jim nepřipadá v pořádku, když někdo nechce to co oni, rozumíte? "

" Takže je to nějak tak, že já se cítím ve své kůži docela dobře, ale zároveň vím, že ta moje kůže neodpovídá představě ostatních lidí o tom, jak by se měl život žít, a z toho jsem tak trochu zničená, upřímně řečeno si moc nevím rady, jak ty dvě věci sladit : abych byla přijatelnou členkou společnosti a přitom se zároveň cítila ve své kůži"

Přečteno podruhé a je to čím dál lepší. K něčemu se prostě musí člověk dospět, pročíst, a něco si odžít..A neplatí to jen pro knížky, že jo.

" Plánování je onanie. Dokud to nestojí, je to jen takový pokus, představa. Až když je stavba hotová a začne sloužit, následuje sex, čili splynutí s prostorem. A když nakonec slouží k jinýmu účelu, je to sex obdařenej určitou úchylkou. Tak to si myslím o architektuře.
Ole si řekne, panebože, splynutí s prostorem, co to jako je?
Jestli vůbec život není jenom takovej pokus. "

Peter May napsal skvělou trilogii, průměrnou sérii Akta Enzo, pár čtivých knížek, čínskou sérii jsem tedy nečetla, ale už poslední knížka Ochráním tě nebyla bůhvíco a Karanténa pokračuje v sestupné linii. Bohužel už večer asi nebudu vědět, o čem to vlastně bylo. Jediné co na mě zapůsobilo byla poslední věta, což není mnoho..

První knížka od pana Hájíčka a rozhodně ne poslední. Krásné povídky, nenásilně propojené, vytříbený styl.

" A jestli přece jen usnu, tak budu ve snu tancovat a bude hrát muzika, kolem stolu budou sedět hrozně povědomí, ale přesto jakoby cizí lidé, jeden přes druhého budou povídat a já budu jen sedět a poslouchat, ale stejně se nic nedozvím a nikdo mi nepoví, jak mám žít. "

Mně se příběh líbil. Pochopitelně, že byl děj někdy předvídatelný, Máša nesnesitelná, lidé naivní, ale to už tak v životě chodí.. Jediné, co mi přišlo příliš zdlouhavé byl pobyt hostů ve sklepě, ze kterého se neměli jak dostat. Nicméně oceňuji lehkost čtení, vykreslení postav, určitě to nebyla ztráta času.

Milá knížka, hodila se přesně na toto období, rozmarného léta.
Nicméně, po přečtení dvou podobných knih od stejné autorky, se těším na jinou, náročnější četbu. Každopádně vítaný relax.

Milá knížka, přesně takovou jsem teď potřebovala. Sice mám raději psy než kočky, ale v knížkách je na milost vezmu a nakonec proč ne. Jsou to elegantní a svobodomyslná stvoření a příběhy s nimi mě zaujaly.

Bohužel, neoslovila mě ani jedna povídka. Sic jsem knihu přečetla celou, ale její četba ve mně nezanechala žádný dojem, poučení, pocit, nic. Zřejmě nejsem cílová skupina :-)

Líbilo. Moc. Ale chápu, že pro někoho je téma nezajímavé. Já jsem litovala, že už je konec, chtěla bych znát další osudy Cécile, Francka i Leonida. Život v Rusku byl a zřejmě stále je jedna velká neznámá.

"Člověk nemá spřádat sny a považovat iluze za realitu"

Na tom něco bude:-)

Dávám čtyři a půl hvězdy. Jako vždy čtivá knížka se svižným dějem, nicméně víc než samotná zápletka mě zajímalo, co se děje v týmu po smrti Dawsona, a to jak se s tím vyrovnává Kim. A nevím, prostě motiv pro takové kruťárny mi přišel maličko vykalkulovaný. Ale i tak se už těším na další z knih o Kim.

Prostě King. Každý, komu Kingovo umění zaleze za nehty, má své favority mezi tou haldou knih, co mistr napsal. A Svědectví je u mně v top ten i se svými zápory. Velká škoda těch hrubek, překlepů a někdy věcných chyb, ale za to originál nemůže.

Vskutku bizarní povídky, ale v každé z nich je velká pravda a jako u každé z knih paní Tokarczuk vás nutí nad vším vysloveným přemýšlet. Není to čtení pro každého, ale spisovatelka má můj obdiv, její fantazie a schopnost spojit jí se vskutku ožehavými tématy je geniální.

" Velká hlemýždí ulita, která se zavinuje dovnitř. Uvnitř je království, o to dokonalejší a šťastnější, oč hlouběji do něj hrdinka vstoupí. Spirála nemá konec, stáčí se do nekonečna a bytosti, které jí obývají, jsou prostě stále menší, ale o nic méně dokonalé. Putují do hlubin, kráčí vstříc nekonečnu a dokonalosti. Svět je ulita, celou dobu se pohybuje na obrovském hlemýždi. "

Mohla bych napsat, že kniha byla moc sentimentální, příliš vykonstruovaná, že v ní bylo plno rádoby pouček o životě, o kterém pochopitelně víme sami všechno nejlépe..
Ale ano, knížka taková je. Je plná lidských osudů a ať už je nebo není o blbcich, je zrovna tak o vás, jako o mně..
Děkuji za podobné knihy, pomáhají mi přežít každý den..

"Přitom každý den potkáváme na ulici lidi, kteří se cítí stejně jako vy a já a mnozí z nich ani nevědí, co s nimi je. Celé měsíce se jim špatně dýchá, chodí od doktora k doktorovi a myslí si, že mají něco s plícemi. Jenom proto, že je strašně těžké si přiznat, že.. závada je někde jinde. Že je to bolest duše, neviditelná olověná závaží v krvi, nepopsatelný tlak na prsou. Mozek nám lže, tvrdí nám, že umíráme. "