Clara_C komentáře u knih

Určitě zajímavé téma, ale podobně jako Adam, mi knížka připadala buď kapku povrchní nebo uspěchaná. Četla jsem pasáže z Osvětimi a Mengeleho pokusy a nic to se mnou nedělalo, měla jsem spíš dojem určitého kalkulu. Závěr překvapil, ale nešokoval, příběh byl plný zkratek k rychlejšímu posunu vpřed, což byla někdy škoda.

" Spousta věcí, víceméně většina, které Adam prováděl, jí doháněla k šílenství. Způsob, jakým jedl: jako toulavé kotě s pusou dokořán, skřípal stoličkami a vrzal čelistmi; firmu a potažmo i její život řídil jako ukradené auto, hnané divoce, kamkoliv se mu zamanulo, a za sebou zanechával stopu z nesplněných slibů, nápadů a zaměstnanců, aby je po něm uklízela. Byl natolik nesmírně, niterně sobecký, že nedokázala rozpoznat, zda jsou pro něj ostatní lidé osobnostmi s vlastními životy a obavami, nebo pouhými hračkami, které mohl použít a vyhodit. "

Já vím, já vím. Bylo vykradeno plno předešlých knih ze série, ale stejně se čte každá knížka Angely Marsons skoro sama.
Ten, kdo nemá načteny předchozí díly, musí být trochu mimo.
Ale pro mě skvěle vystavěný případ, Kim prostě nejde nemít rád. Díl po dílu odhaluje svoje city a přestává být taková tvrďačka, za kterou se schovává.
Už mám připravený další díl, ale musím si tohle čtení dávkovat a prokládat něčím náročnějším :)

Nejsem zrovna ta správná cílová skupina. Byla to teprve druhá knížka z této série, na mně moc zamotané a komplikované, byť všechno do sebe pěkně zapadalo, ale čeho je moc, toho je příliš.
Ale četlo se to dobře, to nemohu říct.

" V závěru je jedno, jak moc někoho milujete.
Vždycky ho musíte nechat jít. "

Další knížka, ke které se musíte prožít. Příběhy jakoby k sobě nepasovaly, jistě, i v životě potkáváme plno lidí, kteří se kolem nás mihnou a zmizí. Někdy se znovu objeví, někdy ne.
Olive je přesně ten typ člověka, kterého snadno zavrhnete, odsoudíte, uděláte si na něj názor, aniž byste tušili, co je ve skutečnosti zač.

" V tom okamžiku Olive pocítila něco, v co už nedoufala: náhlou a naléhavou touhu po životě. Předklonila se a pohlédla oknem ven. Viděla něžné bledé mráčky, sytě modré nebe, mladou zeleň polí a obrovskou, rozlehlou plochu vody - všechno odtud shora se zdálo tak podivuhodné, tak úžasné. Vzpomněla si, co je to naděje, a tohle bylo ono. Ten vnitřní vír, který člověkem pohybuje kupředu, který s ním brázdí životem, tak jako ty čluny dole brázdí třpytící se vodou, tak jako tohle letadlo brázdí vzduchem na nové místo, kde jí potřebují. Požádali jí, aby se stala součástí synova života. "

Typická Kingovka. Pomalu se rozjedeme, přidáme plyn a už frčíme stránku za stránkou. Jasně, je to knížka již staršího data, podobné děsy už máme pomalu na pořadu každého dne a autoři krimi či hororů se předhánějí v brutálnějších scénách. Ale tenhle hotel, to bylo něco. Úplně jsem cítila tu historii, všechno to zlo, které zcela opanovalo hotel, jeho okolí, personál i hosty.
Měla jsem trochu výhodu v tom, že jsem četla nejdřív knížku Doktor spánek, takže jsem věděla, kdo přežije. I když chvílemi mně to moc neuklidňovalo, být v kůži Dannyho, to nechcete.

" Jsou některý věci, který by se neměly povídat žádnýmu šestiletýmu klukovi na světě, ale způsob, jak by měly bejt věci zařízený, a způsob, jak ve skutečnosti zařízený jsou, si sotvakdy odpovídaj. Svět je krutej, Danny. Bezcitnej. Ne, že by nás nenáviděl, ale taky nás nemiluje. Na světě se dějou ošklivý věci, který nikdo nedokáže vysvětlit. Dobrý lidi umíraj v bolestech a nechávaj po sobě osamělý lidi, který je měli rádi. Někdy se zdá, že jen špatný lidi zůstávaj zdravý a daří se jim.
Svět tě nemiluje, ale maminka ano a já taky. "
( Odmaskujte se, odmaskujte se )

Bavilo mně to číst. Rozhodně jsem se nijak nebála, ale děj měl spád a téma víc než zajímavé. Škoda, že konec byl takový uspěchaný a nadpřirozené prvky se nedostaly ke slovu víc.
Každopádně C. J. psát umí. Má dobré postřehy a pár dobrých vzorů.

" Nevěděl, jestli se má smát, plakat, nebo se vrhnout ze skály. Kéž by jí tehdy nepronásledoval. Kéž by nejel za ní. Pouhých pár vteřin. Stačilo změnit pruh. Nebo kdyby se mezi ně dostalo jiné auto. Všechno by bylo jinak. Můžete vinit osud, karmu, hvězdné konstelace. Můžete vinit Boha, že má zvrhlý smysl pro humor. Jenže nakonec je to jen kurevská smůla. "

Velmi zajímavá sonda do života přistěhovalců. Ano, není to tak, že téma uprchlíků či přistěhovalců je něco nového nebo objevného. Odjakživa měli lidé pocit, že jinde jim bude líp a v případě Ruska se jim jeden nemohl divit dříve ani teď.
Byť zmrzlinu nijak nevyhledávám, pasáže o její výrobě a vůbec jejich začátcích byly poutavé. Ale byl to obchod se vším všudy, stejně i tam se šlo přes mrtvoly. Bez dravosti v povaze by podnik neuspěl, a dravost měla Lillian díky nulovému dětství v krvi. Těžko jí mít něco za zlé, i když musela být někdy nesnesitelná.
Co mi trochu vadilo, byly chyby v tisku a musela jsem si vyhledat jak se píše majlant/majland, jelikož v knížce je verze s -d na konci a to mě, pravda, trochu rozčilovalo.

Budu zřejmě vyjímka. Ačkoliv od Kinga jsem četla mnohé, Osvícení mě nějak minulo :) Knihu Doktor spánek mám půjčenou od kamarádky a když jsem jí začínala číst, říkala jsem si, že to není možné, že mi je vše nějak povědomé, ale knížku jsem předtím nečetla. Až mi to došlo - vždyť já viděla zhruba před rokem film. Což je zcela poprvé, že bych viděla nejdřív film a potom četla knižní předlohu. Takže jsem se docela musela nutit do čtení, nicméně za to pan Stephen nemůže. A znova zcela poprvé si přečtu po druhé knížce v sérii tu první.
Každopádně horor to zcela jistě není, ale mám ráda příběhy s nadpřirozenem a tajemnem. A tady je a napsal ho King, takže tak.
Ukázka z knížky pro mě hodně osobní, úplně mě mrazilo, když jsem to četla. Ne proto, že by to bylo strašidelné, ale protože něco podobného jsem zažila a stejně jako se tato proměna blízkého člověka nedá popsat slovy, tak si tu hrůzu z těch chvil rovněž nese člověk v sobě. Napořád. A sám.

" a Lucy věděla, že mu nikdy nedokáže říct, jak strašlivé to doopravdy bylo. Jak otřesný objev učinila. Myslíte si, že chápete základní fakt - žena zestárne, žena ztratí sílu, žena zemře - a pak zjistíte, že je v tom mnohem víc. Tohle zjistíte, když najdete ženu, která napsala několik nejkrásnějších básní své generace, ležet v kaluži vlastní moči, kde řičí na svou vnučku, aby tu bolest zastavila, zastavila, zastavila, madre de Cristo, aby jí zastavila. Když uvidíte dříve hladké předloktí zkroucené jako hadr na nádobí a uslyšíte, jak mu básnířka nadává do kurev zasraných a pak si přeje, aby bolest ustala. Může žena manželovi říct, že ještě napůl spala a byla ochrnutá strachem, že cokoli udělá, bude špatně? Mohla by mu říct, že jí momo podrápala obličej, když se s ní pokusila pohnout, a vyla jako pes přejetý na ulici? Dokázala by vysvětlit, jaké to je nechat milovanou babičku válet se na zemi a jít volat záchranku, a pak vedle ní sedět a čekat na sanitku, nutit jí pít brčkem oxycodone rozpuštěný ve vodě?
Nakonec sanitka přijela a nějaký muž dal momos injekci, která jí poslala do limbu. Dokázaly byste manželovi říct, že jste si přály, aby jí ta injekce zabila? "

Africký kontinent je plný protikladů. Díky knihám Josefa Vágnera mám k Africe téměř romantický vztah, i když vím, že je to nesmysl. Proto zřejmě chápu romantické linky a velkou naivitu Evropských dívek v této knížce, ale vadila mi roztříštěnost a skoky od jednoho turisty k druhému. Možná dobré na povídky, protože některé dobře rozehrané příběhy v první třetině umřou a už se nedozvíme co bylo dál.
Škoda. Ze života v Africe, jejích vůní, intenzity života, se dalo vytěžit víc.

Výborně napsaná kniha. Časté, nepěkné téma, zpracované velmi sugestivně.
Z oběti je jednodušší udělat viníka. Ve všech rodinách jsou tajemství, ovšem, pokud nefunguje základní model rodič - dítě = opora a podpora, je to strašné.
Sběr hub beru jako zástupnou, nicméně důležitou součást. Zrovna v tomto období, kdy při ranních procházkách se psem občas zabloudí můj pohled mezi kořeny stromů a pročesávám mech, jestli neobjevím houbu s molitanem. Protože podle knihy jsem se pasovala na přizdisráče :-)

" Vzpomněla jsem si, jak si matka v divadle zakrývala oči rukama. Když se na jevišti odehrávalo něco děsivého, dívala se před sebe úzkými průzory mezi prsty. Obraz před ní zešedl a vzdálil se, viděla jen tupé odlesky toho, co se v dramatu odehrávalo, už jí to nenahánělo strach.
Ve skutečném životě to dělala podobně. Odjakživa byla zvyklá dívat se na svět přimhouřenýma očima, měla klapky na očích jako kůň zapřažený do povozu a viděla jen omezenou výseč před sebou. Přefiltrovala si svět mezi roztaženými prsty a s tím, co z něj zbylo, zacházela jako s modelínou. Všechny ostré a špičaté hrany zatlačila, chtěla jen samé oblé měkké záhyby. "

Totálně rozporuplná kniha. Tápala jsem co je realita, co jsou sny či představy. Tápala jsem v minulosti, v přítomnosti. V polovině knížky jsem s knížkou chtěla praštit a nechat jí nedočtenou. Ale říkala jsem si, dvěstě stran, to dáš. A na posledních stránkách se mi to začalo líbit, ale to už bylo prostě trochu pozdě. Nicméně Marii na jednu stranu chápu, každý se občas potácíme mezi sny a realitou, snažíme se uvědomit si, jestli ještě žijeme nebo už se spíš jen tak potácíme životem, ale těch depresí na mně bylo na tak málo stránkách strašně moc. A že jich momentálně v životě mám taky. Mít povahu Marie, asi už si to hodím :)

"Pak jsem taky četla, že hodně z těch, který se o sebevraždu pokoušej, se pohybujou mezi touhou žít a touhou zemřít. Jejich postoj je k výsledku jejich sebevražednýho jednání provázenej silnou ambivalencí. Jsou od sebe sama oddělený. Jedna jejich část chce žít, ta druhá je sebedestruktivní. Třeba lidi, kteří přežili skok z Golden Gate, pozdějc uvedli, že v okamžiku, kdy skočili a padali dolů z mostu do vodu, litovali svýho rozhodnutí. Zatoužili žít."

Moc milá knížka, která není pro každého. Je svérázně praštěná, citlivá, podivná až si někdy říkáte, jestli to jde všechno dohromady. Ale jde a dokonce moc dobře. Také mi připomínala jiné knížky podobně laděné, ale tak už to chodí. Ovšem Mariana Leky si s životem a jeho vrtochy poradila v příběhu moc pěkně.
Chválím překlad knížky, tady je hra se slovy velmi důležitá. A nikde žádná chybka tisku, tedy nic, co by odvádělo pozornost od čtení.

" Optika hned na cestě začaly postrkovat jeho vnitřní hlasy. Optik v sobě choval celé bytové společenství plné hlasů. Byli to ti nejhorší spolubydlící, jaké si jen člověk dovede představit. Pořád dělali rámus, zvlášť po dvaadvacáté hodině, pustošili optikův interiér, bylo jich moc, nikdy neplatili nájem, nešlo jim dát výpověď.

Už více než pět let matka uvažovala, jestli má opustit mého otce. Byla té otázky plná. Vždy jí kladla jen sama sobě, ale tak často a intenzivně, že si na ní nikdy nestačila odpovědět, a kvůli téhle ustavičné otázce měla často halucinace. Otázka Mám ho opusit? byla všude. Když matka ráno otevřela oči, vyspaná otázka už jí tančila před obličejem. Točila se v hrnečku, když si matka míchala ranní kávu s mlékem, splétala se z kouře matčiny první cigarety. Ležela na límci kabátů zákaznic, které přicházely do květinářství, a spočívala za jejich klobouky. Byla vytištěná na balícím papíru. Stoupala jako pára z hrnce, když matka vařila večeři.

Selma s námi chtěla mluvit o smrti, ale my jsme jí nenechali, jako by smrt byla vzdálený příbuzný, který se jednou choval nepatřičně, a tak ho ignorujeme.
Podívala jsem se na Selmu ve zpětném zrcátku. usmívala se. 'Chováte se jako děti, které věří, že když si zakryjí oči, nikdo je neuvidí', řekla tiše. "

To mi zase King nasadil do hlavy brouka. O cestování v čase nic nevím, nikdy jsem to nezkoušela a ani toto téma nijak nevyhledávám. Nejsem člověk, který by se nějak výrazně zabýval myšlenkami Co by, kdyby. Ale v podání Stephena Kinga se mi rozvířily myšlenky všemi směry. Možná byl prostředek knihy moc popisný a zdlouhavý, ale díky němu jsem se ocitla přesně v tom čase a místě, kde se děj odehrává. Už už jsem si přála, aby to zamilovanému párečku dobře dopadlo, když jsem si uvědomila,kdo tu knihu napsal! :-) Každopádně skvěle napsáno, konec vynikající, ještě mi bude všechno dlouho rezonovat v hlavě. A to přece jde, ne?

" Hloupost je jedna ze dvou věcí, které vidíme nejjasněji až při zpětném pohledu. Tou druhou je propásnutá šance.

Život je příliš krásný na to, než aby se ho člověk vzdával bez boje, nemyslíte?

Sarkastičtí lidé bývají pod tvrdou slupkou hrozné měkkoty. Já nejsem jiná.

Čas je strom s mnoha větvemi. "

Dobře ujetá knížka. Nic není nemožné a všichni jsou ujetí, případně sjetí a v nejhorším případě mrtví. Bavilo.

" Život je svinská záležitost. Kéž by každý kousek skládačky zapadl na své místo, každé slovo bylo vlídné, každá nehoda končila šťastně - ale tak tomu neni. Život je svinská záležitost. A lidi všeobecně jsou svině. "

Amen :-)

Chtěla jsem si po čase přečíst něco od Stephena Kinga, tak tedy měla jsem ho mít. Výborné čtení, ovšem, kdo nečetl trilogii Pan Mercedes, bude asi někdy mírně nesvůj, jelikož jsou tam dost zmínky a přítomnost Holly tento fakt jenom podtrhuje.
Shlédnutí seriálu mě lákalo, ale chtěla jsem si přečíst nejdřív originál, takže teď už můžu :- )

Letní jednohubka. Vtipná, někdy až nuceně, ale četla se lehce. Na konci se vše v dobré obrátilo, prostě život zn. ideál.
Někdy se podobné čtení hodí, každopádně teď potřebuji zpět do kruté reality, takže pádím do knihovny pro něco od Stephena Kinga :-)

Krásný nadčasový román. Nemá cenu psát o ději, který nelze v několika větách obsáhnout. A navíc je zde řečeno asi již vše. Sovětský svaz potažmo Rusko, to je studnice osudů, které jsou zde brilantně utkány v pestrém koberci. Každý si v knize najde svoje pasáže, se kterými souzní víc než s jinými.
Půjčeno z knihovny, určitě si knihu časem koupím, není to četba na jedno odpoledne a nekončí přečtením poslední věty.

Kdo nečetl, nechť nečte dál.

" Jistě by mě přijali s nadšením a láskou, kdyby byla Tekla vydržela dobu, která už nebyla její, kdyby Stasia směla následovat Petra Vasiljeva, kdyby Ramaz Iosebidze nedovolil, aby si jeho žena na onom silvestrovském bále sundala masku, kdyby Ida zdolala naději, kdyby můj dědeček nalezl dveře mezi mořem a obzorem a otevřel je, kdyby nebylo zapotřebí šití po operaci ve školní třídě, kdyby se Andro Eristavi dozvěděl, že Kitty kvůli jeho pomýlenosti vyrvali z břicha dítě, kdyby Kitty zadržela smrt, kdyby byla zůstala, kdyby svět vykastroval Malé velké muže, než mohli zasít svá semena, kdyby přízraky směly své písně dozpívat až do konce a kdyby hlad nebyl silnější než láska. Ano, pak by bylo všechno lepší, svět by vypadal tak, jak vypadat má, když se jeden chystá narodit: milující rodiče, svobodná země bez Brežněva - a Lou Reed pro všechny. "

Krásná knížka, kterou musíte prostě číst a vstřebávat všemi smysly venkov, jabloňové sady, chov zvířat, ať už jakýchkoliv - zakrslý králíček sám v kleci: " Chov o samotě. Druhově nepřirozené". Vnímáte přírodu, její stálý koloběh, stejný jako naše životy. Každý chce a očekává od života něco jiného a přitom je to stále dokola stejný příběh. Příběh protkaný několika generacemi, jizvy z války byly nevědomky předané potomkům, kteří si s nimi poradili každý po svém. Bravurně napsané i citlivě přeložené, Starý kraj vás přesvědčí, že pro štěstí a klid stačí málo.

" S domem zrenovovali i Heinricha, tak to Veře připadalo. Hrával s nimi skat až dlouho do noci a na ráno si už nenařizoval budík, porušoval své vlastní zákony. Možná i Heinrich Luhrs vycítil, že byl ve svém životě jen pacholkem, a ne pánem, a že přísná pravidla k ničemu nejsou.
Vera nikdy nedělala to správné, a stejně se u ní vše v dobré obrátilo. Měla malého chlapce, který u ní ráno vysedával v kuchyni a maloval si, neteř, která se jí podobala a odvážila se posadit na jejího koně. Dokonce si nechávala dát dům do pucu, nikdy předtím pro to nehnula ani prstem.
Byl ve svém domě sám, udržoval statek k ničemu a pro nikoho a jeho vnoučata mu podupala zahradu a házela po něm čokoládová kuřátka. "

Moc dobré povídky. Žádné dlouhé obšlapování kolem horké kaše. Všechno jsme to my. Nejsou to žádné přelomové okamžiky v životech, prostě střípky banalit, které nás ovšem činí tím, čím jsme. Poslední povídka mně na konci rozesmála - to je totiž přesně ono. Chceme stále na někoho udělat dojem, zavděčit se, ukázat co v nás je, ale pokud to neděláme hlavně kvůli sobě, vždycky je z toho akorát průšvih.
Paní Bellová povídky umí.

Bylo zvláštní číst o lásce dvou mužů, chlapců. Nejdřív jsem s tím měla malinko problém hlavně v popisu intimních scén, nicméně city prožívame všichni stejně, ať jde o lásku k ženě nebo k muži. Ovšem nevázanost se přesně hodí do prostředí, ve kterém se jejich romance odehrává.

" Věděl jsem, že naše minuty jsou sečteny, neodvážil jsem se je však přepočítat. Stejně tak jsem věděl, kam tohle všechno směřuje, ale neobtěžoval jsem se číst si ukazatele. V jedné chvíli jsem úmyslně přestal odhazovat drobečky na zpáteční cestu; namísto toho jsem je snědl. Může se z něj vyklubat naprostý magor, může mě navždy změnit nebo zničit, zatímco čas a pomluvy mohou úplně vykuchat všechno, co mezi námi je, všechno to oškubat, až zůstane jenom rybí kostra. "