Clara_C komentáře u knih

Nemám slov. Byla jsem naprosto uchvácena a pohlcena příběhem i událostmi, které nám paní Hana utkala z pavučiny slov, která se na na vás řítila místy šílenou rychlostí stejně jako doba, ve které se většina děje odehrávala. Musím nechat v sobě všechno doznít, ale i tak už vím, že i přes beznaděj v knížce vidím šanci v životě, v náhodných setkáních, v příbězích kolem nás. O to víc je mi líto, že autorka již není mezi námi..

" My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. Hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdařovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a hladily. Rukopisy milovaných.
Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. Jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěly psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem? "

29 05.05.2021

Naprosto mě příběh pohltil. Moc se mi do čtení nechtělo, ozvlášť když byla knížka novinkou, nemám ráda moc vykřičené reklamy na cokoliv, ale když už jsem měla možnost, začetla jsem se. A rozhodně nelituji. Není to jen krimi, je to příběh, který začal v dětství několika přátel a jak už to tak chodí, před minulostí nikdo neuteče. I když jste tušili konec, či jste si poskládali jednotlivé nitky dřív, než jste se k nim dočetli, je to prostě bravurně napsané tak, že vás to chytne a už nepustí.

" V životě můžete některé věci změnit - svoji váhu, vzezření, dokonce i jméno -, ale pak jsou takové, na kterých žádné přání, snaha ani dřina nezmění vůbec nic. Právě tyhle věci nás utvářejí. Ne ty, které změnit můžeme, ale ty, které ne.

Ne. Nikdo není nikdy opravdu připravený na smrt. Na něco tak konečného. Jakožto lidské bytosti jsme zvyklí, že máme nad svým životem kontrolu. Že ho dokážeme do jisté míry prodloužit. Smrt ale neusmlouváš. Žádná závěrečná obhajoba. Žádné odvolání. Smrt je smrt, drží všechny trumfy. Jednou jí ošidit můžete, podruhé se jí však nevyvléknete."

13 17.04.2021

Nemůžu dát špatné hodnocení knížce od Olgy Tokaczuk. Už pro její obsáhlé znalosti sahající o kolik staletí pozpátku, díky kterým hledám na google doplňující informace a nalézám další a další zajímavosti či osobnosti. K tomu její úžasný cit pro jazyk podpořený skvělými překladateli. Ovšem, kdybych věděla, že je v knížce tolik pasáží o konzervaci lidských těl, jejich částí a obsahu, byť je to určitě zajímavé a nadpozemské téma, sáhnu po jiné její knížce. Konzervace lidských vnitřností či embryí mi prostě nedělá úplně dobře je jak vidět, tak o nich jenom číst. Ale to je pouze můj osobní problém. A tady je zrovna toto téma páteří celé knihy. Nicméně, překonala jsem svoji nechuť a už i to považuji za úspěch!

" V Dopisech mé amputované noze se Filip snažil pečlivě a bez emocí dokázat, že vzhledem k tomu, že tělo a duše jsou v zásadě totožné, že jsou to dva tributy věčného, všeobjímajícího Boha, musí mezi nimi existovat nějaký druh rovnováhy pocházející od Stvořitele. Totam naturam unum esse individuum. Právě to ho vlastně zajímalo ze všeho nejvíce: jakým způsobem se tak různé látky, jako je tělo a duše, v lidském těle propojují a vzájemně se ovlivňují. Jak může rozlehlé tělo navazovat příčinný kontakt s nerozlehlou duší? Jak vzniká a odkud se bere bolest?

Jsme svědky vzniku nových bytostí na Zemi, které již ovládly všechny světadíly a většinu ekologických nik. Jsou stádní a přelétavé, překonávají bez námahy velké vzdálenosti. Právě je sleduji z okna autobusu, ty vzdušné polypy, celá stáda, jež kočují po poušti. Jednotlivci se křečovitě přidržují pouštních rostlinek a hlučně se třepotají ve vzduchu - nejspíš je to jejich způsob komunikace.
Odborníci soudí, že plastové tašky tvoří novou fázi existence, že obracejí vniveč odvyklé zvyklosti přírody, neboť jsou tvořeny výhradně svým povrchem, zatímco uvnitř jsou prázdné, a tato historicky významná rezignace na jakýkoli obsah jim skýtá nečekaně bohaté evoluční výhody. Jsou mobilní a lehké. Uchopné uši jim umožňují zachycovat se o předměty nebo orgány jiných bytostí a tímto způsobem rozšiřovat svůj habitat. "

9 13.04.2021

Krásný příběh, dá-li se to napsat o životě v Afghánistánu. Žít tam a přežít musí být již několik desetiletí velká odvaha. Afghánci jsou hrdý národ a myslím, že zrovna tam jim republika coby státní zřízení moc neprospěla. Každý si zákony vykládá po svém a nikdo je nesoudí. Když už tak opět po svém. A vměšování cizích států, ať už Ruska nebo Američanů nikdy nikomu nepomohlo. Každopádně příběh moc dobře napsaný, všechno do sebe zapadlo, ovšem člověka úplně obchází hrůza, co všechno si tam zkusí malé děti. Díky všem těm dojemným stránkám odpouštím i drobné chybky v českém vydání a jednu drobnost v závěrečném souhrnu historických událostí, kde je uvedeno, že v roce 1963 se narodil v paštunské rodině budoucí spisovatel Khaled Hosseini. Ale všude má spisovatel uveden rok narození 1965 :- )

" Nakonec Sohráb mou nabídku nikdy nepřijal. Ale ani jí neodmítl. Jistě si uvědomoval, že až sundá obvazy a vrátí nemocniční oblečení, bude z něho jen další bezprizorný hazársky sirotek. Co mu zbývalo? Kam se mohl vydat? Takže to, čemu jsem rozuměl jako souhlasu, bylo ve skutečnosti tiché odevzdání, ani ne tak vědomé přitakání jako spíš rezignace někoho přespříliš ubitého, aby mohl ještě rozhodovat, příliš unaveného, aby uvěřil. Toužil se navrátit do minulosti. Namísto toho dostal mě a Ameriku. Ne že by to byl špatný úděl, ale to jsem mu nemohl vykládat. Budoucnost je luxus, když vám hlavou víří horda démonů. A tak se stalo, že jsme po týdnu přešli pás černé vozovky před nemocnicí, já odvezl Hasanova syna z Afghánistánu do Ameriky, a namísto jistoty domácích zmatků mu zajistil zmatky cizích nejistot. "

22 30.03.2021

Říkáte si, jo super, skvělé hodnocení, kniha pro mládež, není sentimentální, má cca dvě stě stran, taková jednohubka. Přelouskáte jí téměř celou, víte o co jde, jo netvor jako vypravěč příběhů, že svět není spravedlivé místo, posledních čtyřicet stran si necháte, že je dočtete další den a naprosto vás rozsekají na kusy. Mám třináctiletého syna, takže Conorovi velmi rozumím, i tomu strachu, že by měl zůstat sám..No, jeden kapesník mi nestačil, ale krásně zvládnuté téma, dá-li se to o smrti říct. K tomu chválím příhodné ilustrace, takže dojem je dokonán..

" To je ten pocit, takhle to vypadá na samém konci světa, kde se kameny na okraji propasti drolí. Conor jí drží za ruce, přesto mu vyklouzává z dlaní a padá.
Nééé, křičí. Nééé. To nééé!
Mlha se rozplynula a on znovu stál za babiččiným domem, kde si netvor hověl na střeše kanceláře.
Tohle není žádná moje pravda, demolil otřesený Conor. To je jen noční můra. "

17 22.03.2021

Není to veselé čtení. Jak by taky mohlo, v podání MH. Naváží se do stylu života Středoevropanů, jeho hrdina se utápí v depresích, bilancujíc svůj dosavadní život. Vzhledem ke stejnému věku, s podobně rozházeným životem dost myšlenek chápu, byť vím, že je nereálné srovnávat život dnešní doby s životem dob dávno minulých. Kromě sexu, ten byl, je a snad i zůstane pořád živočišný :-) Rozhodně mě číst MH nepobuřuje, servíruje nám hodně věcí nutících k zamyšlení.

" Byl jsem šťastný, nikdy jsem nebyl tak šťastný a už nikdy jsem tak šťastný být neměl; přesto jsem nezapomínal na pomíjivost situace. Camille byla v DRAF jen na stáží, nevyhnutelně koncem ledna odjede a bude pokračovat ve studiích v Maisons-Alfort. Nevyhnutelně? Mohl jsem jí navrhnout, aby dala studiu sbohem a stala se ženou v domácnosti, tedy mou ženou, a když na to zpětně myslím ( a myslím na to skoro pořád ), myslím, že by souhlasila. Ale neudělal jsem to a nejspíš jsem to udělat nemohl, nebyl jsem k takovému návrhu naformátován, nebylo to součástí mého SW, byl jsem moderní člověk a stejně jako pro všechny mé současníky pro mě byla kariéra žen něco, co je třeba respektovat na prvním místě, šlo o absolutní kritérium, překonání barbarství, opuštění středověku. "

14 21.03.2021

Rozhodně se nedá říct, že anotace knížky odpovídá obsahu. Tedy ne na první pohled. Větička pod názvem spíš nutí k zamyšlení k tomu, že v přírodě se neděje nic prvoplánově, kdežto pouze lidé umí zabíjet ne proto, aby přežili. Ale je to výborně napsaná kniha z divočiny o životě v ní. Každý se snaží jenom nějak přežít. V takových podmínkách se vždy obnaží lidské charaktery. Trochu mi to připomíná současnou společnost. Každý se snaží urvat, co jen jde..

" Zabořím hlavu do polštáře, který je načichlý vlhkem a plísní. Jeho povlak je studený jako mramor. Jenom tady, ve tmě a v samotě, můžu popustit uzdu myšlenkám. Myšlenkám, které se vynořily odnikud, ze snů, které ze mě udělali šílené rukojmí. Toužím po spánku, protože jenom ve spánku se mi daří uniknout poutům v podobě toho, co je pravděpodobné a správné.
Jak jsem však ve svém životě zjistila už tolikrát, to, po čem toužíte nejvíc, vám vždy unikne. "

14 07.03.2021

Mám ráda příběhy, kde se střídají dějové i místopisné linky, které se postupně proplétají a začnou se spojovat. Stejně jako osudy lidí. Po přečtení mi tedy několikero odbočení přišlo ne zbytečné, ale nedotažené nebo ne úplně vysvětlené.
Přesto moc pěkné čtení.

" Ale někdy, až poté, co život prožijete, zjistíte, že nějaký smysl měl, pravděpodobně takový, jaký by vás nikdy nenapadl.

Většina lidí to má obráceně. Myslí si, že žijí podle toho, co chtějí. Ale vlastně je vede to, čeho se bojí. To, co nechtějí. "

8 17.02.2021

Nádherná kniha. Už dlouho se mi nestalo, abych brečela ne při čtení, ale po přečtení. Dostal mě hlavně osud Lindtovy vnučky, ale celá kniha je napsaná tak citlivě a barvitě ( díky za bezchybný překlad ), ale jak zde již někdo psal, určeno pro ty, kteří umí ocenit kvalitu. Jinak vskutku typické Rusko se vším co k němu patří, ať dobře myšleno nebo nedomyšleno.

" Do parčíku už nechodila. Bála se, že znovu uvidí starce, bála se přiznat si, že děti i vnoučata, o kterých tak zoufale a do podrobností snila, ve skutečnosti vůbec nejsou povinny milovat jí na oplátku. Legrační buclaté dětičky, které si hrály na hřišti, nezaručovaly ochranu ani před osamělým stářím, ani před smrtí. Nebyly penzijním fondem ani dlouhodobým doplňkovým spořením s dobrým úrokem. Byly to jen děti - jen tak, pro nic za nic...

" Ostatně takové haló se dalo pochopit - byl rok 1986 a samotný pojem ' inženýr' se dávno změnil v synonymum neúspěšného blbce, který prošoupává levné zmuchlané kalhoty ve zchudlém výzkumném ústavu, jenž se bůhvíkolikátou pětiletku v pořadí pokouší vynalézt nové splachovadlo k nádržce věčně protékající a legendární sovětské záchodové mísy. Vysoké školy celé země vypouštěly houfy tupých dívek, které snily o okamžité svatbě, a ochablých mladíků, kteří se už předem smířili s osudem chudáka z oblíbených vtipů. "

10 07.02.2021

Detektivky čtu pomálu, ale tahle stála za to. Zhltla jsem jí takřka na posezení, skvěle napsané, děj vygradovaný do poslední stránky.

10 30.01.2021

Stejně jako pro ostatní, vynikající, leč rozsáhlé a náročné dílo. Četba na pokračování, nedala jsem to najednou, to snad ani nejde. Pořád si rovnáte vše v hlavě, musíte přestat, přehodit výhybku a po čase se vrátit zpět na koleje. Miluju jazyk i myšlenky Olgy Tokarczuk, ale teď si musím dát načas od jejích knih pauzu.

"Tak to je, když nám naši rodiče připomínají to, co na sobě nejvíc nenávidíme, a v jejich stárnutí vidíme naše četné hříchy.

Nestojí za to zjišťovat pravdu jen pro pravdu. Pravda sama o sobě je vždy komplikovaná. Je třeba vědět, k čemu nám pravda může posloužit.

Slova jsou jako ještěrky, dokážou utéct z každého vězení.

Hle, jak velká síla slova: tam, kde slovo chybí, mizí svět.

Zákazy stejně nefungují. Vlastně fungují jen ze začátku, pak v nich lidská povaha začne svým dlouhým prstem vrtat díru, nejprve malou, pak, když necítí žádný odpor, stále širší, až je díra konečně větší než to, co díra není. Tak je to s každým zákazem.

Nenápadně si poplakal, zvhly mu oči, ale povedlo se mu ty slova spolknout, odplavaly dovnitř a tam mu omývaly srdce.

V jistém smyslu je život sám takovou neustálou ztrátou. To, že něco získáváme, že se stáváme bohatšími, to je největší klam. Ve skutečnosti jsme nejbohatší v okamžiku svého narození, pak už jen ztrácíme.

Pak jsem si pomyslel, že by byla hloupost očekávat, že lidé jsou pořád stejní jako dřív, a že v nás dříme jistá pýcha, když se sami na sebe díváme jako na nezměnitelný celek, jako bychom byli stále tatáž osoba, protože to přece nejsme.

Žádná duše neodchází z těla, právě naopak, tělo vtahuje duši do sebe, aby jí odneslo do hrobu. Není žádné poslední vydechnutí. Ani žádná duše."

12 26.01.2021

Co napsat? Jsem ráda, že jsem si knížku mohla přečíst, na můj vkus byla trochu přeslazená, ale i to člověk někdy potřebuje k životu. Pasáže o přírodě i o přežívání dívenky v bažinách byly úžasné, pro mě coby člověka obdivujícího přírodu, na kterou se dívám s velikou pokorou a respektem, obzvlášť. Je znát, že je autorka z oboru, její popisy bažin a životě v nich jsou obdivuhodné. Konec mě nepřekvapil. Ale stejně mě celou dobu irituje ten název, pořád si nemůžu zvyknout na to, že by v tichu přírody mohl zpívat rak a ne racek :-)

17 22.01.2021

Líbilo, moc!
Velmi osobní a osobité.
Hravé a přesto vážné.
Nic není takové, jak se zprvu zdálo.

" Hřib pravák
Mezi hřiby se setkáte se dvěma názorovými proudy. Jeden tvrdí, že houby mají shnít přirozenou cestou a zmizet v zemi, odkud vzešly. Ten druhý říká, že náš konec má být na pánvi, aby naše existence měla nějaký smysl a nebyla jen zahleděním do sebe samých. Patřím k druhému proudu...
Pokud jste měli to štěstí a stali se součástí tak skvělé smaženice, jakou dělala Marie, nepochopíte, jak někdo může preferovat konec v podobě uhnívání.

Dnes jakoby nikdo neměl čas se zastavit, poslouchat se a a najít čas na rozmluvu se sebou. Tedy se svým vnitřním partnerem, jak jistě víš z dialogického jednání. Skoro to vypadá, že lidi jsou dnes tak trochu znechucení sami sebou a nemají náladu se spolu bavit.

Poučení první: Spěchej pomalu!
Poučení druhé: Neboj se!
Poučení třetí: Nauč se být sám!
Poučení čtvrté: Nedělej ksichty!
Poučení páté: Někdy jsou poučky k ničemu! "

11 05.01.2021

Vzhledem k mému stavu před rozvodem, kdy jsem ovšem od rodiny odešla já a ne kvůli někomu jinému, a syn, kterému je třináct bydlí ve dvou domácnostech, je pro mě téma knížky hodně na tělo. Nicméně nejlepší pasáže byly ty viděné dětmi, ženské myšlení jde autorce velmi, ale nejde prostě nic paušalizovat.
Přečteno rychle, ale musím si v sobě srovnat všechny pocity, což vskutku není jednoduché.
Každý se musí naučit žít a vyjít hlavně sám se sebou a to je sakra dřina.

12 03.01.2021

Poslední moje kniha letos, ale bylo to hutné čtení. Pozoruhodná sonda do života anglické spodiny i šlechty. Jak může movitý poblouzněný muž zamávat s osudem prostitutky. A jak potom může ona zamávat s ním. Pro mně, z hlediska ženy, hodně zajímavá témata ohledně hygieny, antikoncepce z té doby, navíc z pera muže :-)

Román o spoustě stranách, které se vyplatí číst velmi důkladně.

" Celý život, a protekl jako chcanky v uličce, naříká hlas v její hlavě. Úhoři mi vyžerou oči a nikdo se ani nedozví, že jsem žila. "

21 31.12.2020

Milá knížka. Díky knížkám pana Hájíčka mám ráda jižní Čechy ještě o kus víc. Ale už jsem tedy od pana spisovatele četla lepší příběhy, které šly víc na dřeň. Tady mi přišlo plno nevyřčeného, nevím, jestli to byl záměr. Je možné, že vzhledem k mému podobnému věku s Marií, podobným strastem, jaké prožívá Marie, jsem čekala nějaké rozhřešení, které pochopitelně neexistuje, ale přes krásnou práci s jazykem mi příběh přišel pouze takový povrchní, jakoby klouzal na vlnách jako ta plachetnice z rumových vinět.

"Co bych o vlastní matce dokázala říct? Znám jí vůbec? A nakolik jí znám? Marie si vzpomněla na svou disertační práci. Měla jí založenou v polici s knihami. Už pár let jí nevzala do ruky. Psychologický portrét paní Dallowayové. Svázané v tvrdých deskách od knihaře. S anglickým resumé na konci. The Psychological Portrait of Mrs. Dalloway. Dokázala jsem napsat psychologický portrét ženy, která neexistuje. Je to jen románová postava. A rozebrala jsem jí na šedesáti stranách. O vlastní matce bych zřejmě nebyla schopná napsat jediný odstavec, který by dával smysl. Tvář se jí roztáhla do úsměvu. Nástup pláče někdy připomíná smích, začíná podobně a také tak zní. "

15 09.12.2020

Prvních sto padesát stran jsem nechápala, proč má knížka tak vysoké hodnocení a zvykala jsem si na krátké kapitoly, které byly ještě z poloviny odhaleny svým názvem.
Nicméně potom mi to už ani nepřišlo, bratry jsem obdivovala, ke konci mě i rozesmáli, i skoro rozplakali, mám ráda příběhy obyčejných lidí, protože jsou často neobyčejní..

" Všichni nosej trikoloru, protože bude svoboda.
Karel chvíli mlčel.
Vojto, a co uděláme s těma sviněma? Vždyť tu budou žít s náma dál. Změníš možná režim, ale lidi ne..Svobodu si musíš vybojovat a mít jí v sobě. "

" Vzali jste nám pole, strávili jsme s Františkem nehezká léta. Teď říkáš, že nám to všechno vrátíte. Ale víte, co nám nikdy nevrátíte?
Hojdák nechápal.
Čas. Vzali jste nám čas. Čas svobody. Je mi dvaasedmdesát. Co si počnu s polema a lesem? Nemůžou nám vrátit nic. "

12 05.12.2020

Za mně parádní jízda. Četlo se to samo, jasný, sprostá slova musí být, kdo se jich bojí, nechť se ani nesnaží Welshe číst. Je to syrové, stejně jako život sám..Přátelství nade vše, i když jsou hoši schopní rozmlátit si hubu, tahle přímočarost je u kluků prostě lepší než leckdy faleš jako u nás, holek. Hodně dobrých myšlenek z hlavy N -SIGN Carla, Business Birrell jako ten správňák, Limo Terry coby flákač a holkař a smolař Gally, obyčejní kluci ze sídliště, kteří umí držet spolu, když je nejhůř - když pominu ty kila drog, kdo to dneska má.

" Sny jsou zvláštní ptákoviny, to je jasný. Hodně jsem si toho o nich přečetl, od populární psychologie až k Freudovi, ale nikdo si u nich není ničím stoprocentně jistej. A proto nesnáším na světě většiny. Příliš moc blbců tvrdí, že něco je nějak. Jenže ve skutečnosti chtějí říct, že takhle to vnímají ONI. Kam se doprdele poděly pochybnosti? Kam zmizela tváří v tvář v tý úžasný složitosti tohohle obrovskýho vesmíru pokora? "

" Ať se cítíš dobře nebo mizerně pamatuj si, že nic dobrého ani špatného netrvá věčně a dnešek je začátek zbytku tvýho života. "

6 28.11.2020

Příběh jedné rodiny, hlavně tedy dvou sester a jednoho muže a jak moc socialistické okolnosti a sobectví ( nebo snaha zachránit si vlastní kůži? ) zasáhne několik generací žen. Zradit vlastní krev, před tím nikdo neuteče a nikam se neschová, minulost vás stejně jednou dožene.
Mohlo se stát kdekoliv ve východním bloku. Rusko a jeho metody. Fakt hnus jak celé roky pasou po jednom člověku a co jsou schopní pro jakoukoliv výpověď udělat všem lidem okolo a poznamenat a zničit jejich vztahy a osudy. Bůhví, jak by se zachoval každý z nás..
" Ruce jí svázali za zády a na hlavu natáhli pytel. Pak odešli. Skrz látku nebylo nic vidět. Odněkud kapala na podlahu voda. Zápach sklepa pronikal i pytlem. Otevřely se dveře. Holínky. Jak z Aliide rvali košili, knoflíky zacinkaly o podlahu, jeden odlétl až ke zdi, německé skleněné knoflíčky, a potom - změnila se v myš v rohu místnosti, v mouchu na žárovce, odletěla, změnila se v hřebík, v zrezivělý napínáček, byla zrezivělým napínáčkem ve zdi. Byla mouchou a pochodovala po nahých ženských ňadrech, žena stála uprostřed místnosti, na hlavě pytel, a ona přešla přes čerstvou zhmožděninu, krev se městnala pod kůží ženina ňadra, přes pohmožděniny se táhla krvavá muší stopa. Když se ženina nahá kůže dotkla kamenné podlahy, žena se již nehýbala."

9 18.11.2020

Michaela Klevisová prostě umí. Dobře vystavěný detektivní příběh, věrně vykreslená vesnice, kde si nutně musí každý vidět do talíře a přesto...
Minule moje oblíbené Beskydy, tady prostředí České Kanady a zaniklé příhraniční vesnice, zajímá mě tato oblast zase o kus víc, snad bude příležitost se tam jednou vydat..No a kromě detektivky i pár zajímavých úvah o životě, jak už to paní Klevisová umí a mám jí o to víc ráda.

" Bergman si to ani představovat nechtěl. Virtuální svět ho nezajímal, připadal mu ještě nepředstavitelně uší než vesmír. Vždyť ani fyzicky neexistuje, nedá se na něj sáhnout. Kde jako je? Některé lidi prý deprimuje, když nejsou neustále online - vadí jim, že se na internetu třeba právě děje něco bez nich. Bergman nechápal, jak se může něco dít v neexistujícím prostoru. Vždyť stačí, aby vypadla elektřina, a celý ten slavný virtuální svět zmizí. "

13 11.10.2020