dan-sam komentáře u knih
Přiznávám, další díl série jsem už nějaký ten pátek vyhlížel a následně nelenil a hned si pro něj došel. A dopadlo to jako vždycky: ztracen ve vlnách, vynoříc se jen příležitostně. A je zvláštní, jak se můj vztah k postavám v průběhu času mění: po tolika svazcích to přestávají být jen literární skicy a čtenáři na nich záleží skoro jako na opravdových lidech. I proto jsem rád, že autor se drží svého laskavého přístupu a není zbytečně krutý jen pro efekt a čtenářovu fascinaci překvapením. Zároveň je zřejmé i hlubší prokreslení postav nejen proti sáze o Hornblowerovi, ale i oproti některým z předchozích dílů. Ne, O'Brian nezklame. Nyní tedy nezbývá než opět čekat na námořníkův návrat z moře, respektive na moře. Už aby to bylo.
Dočteno, celá série v jednom tahu, mám to tedy čerstvé a trochu srovnatelné se sérií Hadrový panák od Daniela Cola.
Celkově dává smysl, jak se příběh rozvíjí, sedělo mi načatí posledního případu ve druhém díle i přenesení děje o kousek vedle z ostrovů (přeci jen je Dánsko nedílná součást faerského života). Možná jsem čekal trochu hlubší propojení s Reynovou původní rodinou - některé nástiny zůstaly nedořešené, jako by autora svedla v průběhu prací jiná myšlenka vydal se nakonec jiným směrem. Ten ovšem dokázal docela dobře vybrat a příběh tak do sebe zapadl, přičemž si nechává možnost velmi volného navázání někdy v budoucnu.
Celkově není série nijak zvlášť brutální (zdravíme do New Yorku nebo Osla), pěkně zapadá do severského podnebí a snad jen jistá lineárnost (z jednoho svědka vypadne jméno jiného, z něj pak další jméno a tak dál a dál) trochu zlobí když se opakuje už třetí svazek.
Trochu jsem při sáhnutí do knihovny zazmatkoval a tak jsem měl načteno asi 50 stran z posledního dílu, čímž jsem si nechtěně poodkryl závěr Zátoky smutku (naštěstí ne úplně). Postupně jsem ale pronikal hlouběji mezi postavy a jsem rád, že se tentokrát prosadily i jiné: Annika, Danjál a ostatní, protože celkový obrázek místního sboru je mnohem plastičtější. Směle na závěr.
Příjemný rozjezd v atraktivním severském prostředí, které je tak trochu "bokem" velkého světa. Čtenář přitom nemá pocit, že je na konci zeměplochy a že zdejší mikrosvět funguje jak má. Jsem zvědav na další díly a dychtiv se do nich pustit.
Svižně a čtivě napsané (dobré řemeslo se pozná a v případě spisovatelů měří na jednotky dnů), tak trochu úvod do světa skrytých machinací, ze kterého nic výrazně netrčelo ani nerušilo. Možná až překvapivě krátké, ale bylo vlastně příjemné se pročítat románem, který nemá 500+ stran nebo další dvě pokračování. Rozhodně příjemná oddychovka s mezinárodním zasazením.
Forma knihy je překrásná, člověk by jen a jen listoval a s knihou by se tak nějak knihomolsky...pomazlil (i když ten kulatý výřez vepředu příliš praktický není). Obsah je zajímavý a i dle slov autora měl snahu, aby každá z neexistujících zemí měla trochu jiný typ příběhu. Trochu to působí jako "každý pes jiná ves", ale jako odpočinek k večernímu hrnečku čaje to funguje pěkně.
Vydání v roce 2022 snad nemohlo být příznačnější. Naštěstí se čtenáři hraje Ken Follett čistou hru a od prologu nenechává prostor pochybám. I přesto dokáže vzbudit sympatie ke svým postavám a je zřejmé, že některé z nich má doopravdy rád. A tak, když dojde na krutost, která jednoduše musí přijít, nezneužívá vybudovaných náklonností, jako to dělají někteří autoři převážně povídek. Strany (každá z oněch 750) pěkně plynou a kupodivu ani přepínání jednotlivých perspektiv (nezávislých vláken příběhu) nevadí, člověk rád přeskočí z jedné linky k jiné. Velmi solidní, jak se na autora sluší. A nejděsivější je stejně krátká předmluva.
Vlastně se jedná o soubor na sebe navazujících povídek, které obstojí i samy o sobě. Je pravda, že ve srovnání s O'Brianem je série o Hornblowerovi jednodušší, klouže trochu snáz, ale (zatím) nemíří do hlubokých vod. To bude vlastně dosti zajímavé počtení: sledovat, jak se styl vyvíjí, když psal autor knihy na přeskáčku.
Předpokládám, že pokud bude syn v jeho jednou nastavším jinošském věku nějaké námořnické dobrodružství, bude to vhodná volba. A pak, až si začne klást jiné otázky, zvolna podstrčím Aubreyho a Maturina.
Mnozí tu zmiňují nadstandardní péči nakladatelství, což mohu jen potvrdit. Mám dojem, že nakladatel si vydává Hornblowera pro svou vlastní radost a z celkového zpracování je to poznat jen a jen v dobrém smyslu. Nešidí to, kniha je přesně taková, jakou sám chce. Dobrá práce.
Zase trochu jiný pohled na ne úplně běžnou službu v RAF. Zajímavě vykresluje i vztahy mezi piloty a nelétajícím personálem (tedy i jím), zatímco potvrzuje kamarádství v letců. Bylo zřejmé, že velmi stál o hlubší vztahy s piloty a s některými se to podařilo, což následně vede k vlastní zkušeností se ztrátami. Za mě dva důležité momenty: když do deníku začal zmiňovat svého narozeného syna a když v posledních zápisech píše o vlastním vyčerpání.
Technická výtka: korektury v pořádku, ale překlady bez zasazení do reality - bylo by dobré, kdyby knihu následně přečetl někdo, kdo prostředí rozumí (F/Lt by se překádal jako kapitán, ne jako "létající poručík", totéž zmatky v překladu letek, perutí a křídel). I když chápu, že v Karmelitánském mnoho nadšenců do vojenství není.
Po letech jsem se opět vrátil k důvěrně známému autorovi a nebylo to vůbec těžké: některé archetypy jakoby procházely skrz jeho jiná díla, typicky v Trilogii století (Maisie, Dan, Hugh) nebo z jiných samostatných románů (Rachle v Muži s podivnou minulostí nebo Hugh v oku jehly). Díky tomu má čtenář pocit, že se vrací do důvěrného prostředí vlastně jen o pár generací dřív.
Co se ovšem Kenovi Follettovi upřít nedá, je lehkost se kterou se jeho knihy čtou: poslední roky se občas musím přemlouvat v pokračování v četbě, ale zde oči i pozornost čtenářova klouže po stránkách snadno a jednoduše hltá příběh po desítkách stran. Kupodivu ani prostředí bankovnictví, samo o sobě těžko uchopitelné pro prózu, není překážkou, neb všechny základní ekonomické operace jsou vysvětleny tak, že čtenář jim rozumí a chápe i rozdílné motivy v jednání společníků.
Velmi solidní standard, dojem z života londýnské buržoazie (nijak politicky zabarveno) druhé poloviny předminulého století, je čtivý a dobře podaný.
Jak to tak s povídkovými knihami bývá, byla i úroveň Hrdinů kolísavá. Dovolím si alespoň vypíchnout dvě, které mi přišly nejzajímavější:
Národní hrdina velmi pěkně chytil atmosféru předchozích děl otce série a i na malém prostoru povídkového rozsahu dokáže vtáhnout do velkého světa námořních konfliktů, tentokrát ještě bez výrazné role letadlovek (osvěžující návrat k tradici!).
Komančský měsíc mě potěšil tím, co jsem zatím v sérii postrádal - odkazy na česká specifika (boty od Bati kupříkladu). Když jsem v první knize série četl o chlebu s paštikou na můstku letadlové lodě, byl jsem nadšen, avšak dál se tyhle drobnosti nerozpracovávaly. Tady se to povedlo a příběh je tak mnohem plastičtější a více...český.
Někdy mám pocit, že mi na Harrym záleží víc než na některých živých lidech. Že by zvláštní typ Stockholmského (Osloského) syndromu? Snad. A možná i proto mi celkový rámec prostupující sérií přišel důležitější než konkrétní zápletka, která je možná až příliš odchýlená do temných zákoutí deformované duše pachatele. Po Noži vím, že se nemám moc fixovat na okolní postavy, ale nicméně tentokrát mají mé sympatie i ti, které jsem dřív spíš "přežíval". Ståle Aune zářil a pasáž, která se jej týkala rozhodně vynikala, byť její závěr byl možná až příliš předvídatelný. Poslední, co bych vypíchl, je autorův vztah k "jeho" Oslu. Je zřejmé, že jeho vnímání promítá do Harryho a vedle opakované kritiky Munchova muzea (dle mého oprávněné) je to zřejmé v hlavně v popisu proměn ze 70. let na dnešní kosmopolitní metropoli. To mě baví.
Pro ucelený přehled o historické tématice ideální materiál obsahující i základy fyziky a samozřejmě společenský, vojenský a politický background celého projektu.
Kniha se postupně přelévá z ospalého začátku přes první nesmělé akce (Vemork) až po svižnou jízdu skupiny Alsos dobývanou Evropou a tempo je tak značně proměnlivé od populárně naučného výkladu až po historický popis thrilleru v závěru války. Pohled do kuchyně velkých mužů je zajímavý, přesto by mi nevadilo trochu víc doplnit kontext o jednotlivé fáze projektu Manhattan a také o vhled do japonských snah o konstrukci téže zbraně.
Tak jako tak by se kniha četla snadno nebýt tiskových a korekčních chyb, které sice nejsou v každé kapitole, ale desítka se jich jistě najde. Naopak oceňuji dodatečné materiály a fotografie na autorově webu - pěkný detail.
Solidní literární práce, která trpí svým formátem - i když Jo umí psát povídky, mnohem víc mu sluší větší prostor pro rozmáchnutí, což se projevuje i v této sbírce. Jakmile je povídka delší, tím hutnější se stává, zatímco krátké jsou spíš takové jednohubky k občasnému zakousnutí. Jako celek ale fungují.
Pro mě první setkání s autorkou považovanou za "ženskou" a hádám, že na tom něco bude - důraz na prožívání, hodnocení postav i tajná místa našich životů (slepé mapy, chcete-li) ji výrazně odlišují od běžné románové literatury. Tak lehké to ale není: kniha se čte sama, málokdy se mi stane, že závěr čtu za chůze od vlaku (snad jen Harry Hole...) a zároveň vyprávění místy bezstarostné až si člověk vybaví Hemingwaye. Ale zase knize schází jeho krutost...nebo...je spíš přítomna v jiné, podprahové a pocitové formě obav a náznaků. Možná i proto chrtí závod do závěru, který knize (a Anežce) sluší. Příjemná byla spíš první polovina, druhá, kdy se forma změní na 1. osobu, pro mě byla hůře uchopitelná. Předávám ke čtení manželce, která mě knihou podarovala, a jsem zvědav na její vnímání.
Od pana Váchy už jsem pár knih četl, ale tahle byla, myslím, nejhezčí. Možná paradoxně spíš faktická než románová, místy víc hořká než sladká (ledaskdy víc než podobná Když nelétali... o československých stíhačích). A tak jsem ukrajoval kapitoly jednu za druhou, tu se s "našimi" radoval, tu smutnil, ale celkově strávil velmi příjemný čas. Konec...inu, takový, jaký byl i pro ně, dobře popsaný, skoro jako návrat Svěrákova Františka Slámy na nádraží v Konicích.
Zvláštní zmínku si zaslouží zdrojování - velmi obsáhlé (včetně odkazů do Paměti národa!) a přitom neobtěžující nekončícím listováním na konec knihy.
Těším se, až lehce natrhnutý přebal zalepím a uložím do knihovny, kde bude čekat na zájem mého syna - nepochybuji, že ji nemine.
Přijde mi, že tento díl patří mezi výplňové, trochu podobné jako Rub medaile. Nicméně se téměř výlučně odehrává na moři, což je O'Brianovo silné téma (to asi nikoho nepřekvapí), takže pěkně plyne. Čekal jsem, a měl několik teorií, proč se kniha jmenuje právě takto a nakonec se potvrdila ta méně divoká. Příjemné je, že se stále držíme v jedné dlouhé kampani (již třetí kniha a tuším, že ještě jedna nás čeká), ve které se toho stalo už docela dost aniž by posádka viděla byť jen Doverské útesy. Těším se na Wine Dark Sea!
Hotovo, po pár letech se příběh uzavřel a já jsem rád, že nápaditá obálka prvního dílu mě v knihkupectví zaujala. Podobně jako v předchozích dílech, je autor nejsilnější v drobných českých detailech (onehdá to byl chleba s paštikou na velitelském můstku nebo pštros Václav). Pokaždé, když takový detail probleskne mezi vlnami, člověk se báječně baví. Škoda, že se nepovedlo tyhle če(cháčkov)ské rysy hlouběji vtisknout do charakteru postav i flotil (i když nadporučík od ženistů se docela povedl).
Co všem až děsivé, je paralela a se skutečnými událostmi a způsobem, jakým Rusáci bojují. Přesné jak projektil z Jagellonského.
Jo Nesbø má zvláštní dar mě téměř vždycky nějak vypéct, že nad otevřenou knihou sedím s otevřenými ústy, zatímco v hlavě se mi spojují všechny souvislosti. I tentokrát se mu to párkrát povedlo, nicméně mi přijde, že povídkový formát mu k tomu nedopřává dostatek prostoru (i když třeba první Krev na sněhu byla excelentní). Přesto jako menu oddychových literárních jednohubek ideální, čas rozhodně ztracený nebyl.
Má opravdu první zkušenost s Hemingwayam mimo školní lavice. Stařičké vydání z roku 1958 se ke mně dostalo z pozůstalosti a já neodolal a začetl se do stránek z papíru, který člověk prsty i vůní cítí jinak než dnešní. Jak patřičné. Vlastně to bylo hezké čtení, krvavé jižní frontě navzdory. Možná víc jako deníkové zápisky než ucelená kniha. Chvilku jsem si zvykal na autorův specifický styl, který rozvíjí tu jedno, tu druhé, tu nic a jen nechá konverzaci plynout. Ale vlak už se rozjel a já čekal, do jaké stanice dojede. A...možná vlastně dost nepatřičně, se mi vybavil film Million Dollar Baby, který plynul úplně podobně a já si říkal "Dobrý, dobrý, ale proč to všichni znají?" a stejné pocity jako u filmu jsem cítil i při posledním zavírání desek a ukládání zpět do papírového přebalu. Už vím. Nevím, jestli jsem to vědět chtěl, ale vím.