dan-sam
přečtené 318
Komodor
2024,
Patrick O'Brian
Přiznávám, další díl série jsem už nějaký ten pátek vyhlížel a následně nelenil a hned si pro něj došel. A dopadlo to jako vždycky: ztracen ve vlnách, vynoříc se jen příležitostně. A je zvláštní, jak se můj vztah k postavám v průběhu času mění: po tolika svazcích to přestávají být jen literární skicy a čtenáři na nich záleží skoro jako na opravdových lidech. I proto jsem rád, že autor se drží svého laskavého přístupu a není zbytečně krutý jen pro efekt a čtenářovu fascinaci překvapením. Zároveň je zřejmé i hlubší prokreslení postav nejen proti sáze o Hornblowerovi, ale i oproti některým z předchozích dílů. Ne, O'Brian nezklame. Nyní tedy nezbývá než opět čekat na námořníkův návrat z moře, respektive na moře. Už aby to bylo.... celý text
Oheň na pláži
2022,
Chris Ould
Dočteno, celá série v jednom tahu, mám to tedy čerstvé a trochu srovnatelné se sérií Hadrový panák od Daniela Cola. Celkově dává smysl, jak se příběh rozvíjí, sedělo mi načatí posledního případu ve druhém díle i přenesení děje o kousek vedle z ostrovů (přeci jen je Dánsko nedílná součást faerského života). Možná jsem čekal trochu hlubší propojení s Reynovou původní rodinou - některé nástiny zůstaly nedořešené, jako by autora svedla v průběhu prací jiná myšlenka vydal se nakonec jiným směrem. Ten ovšem dokázal docela dobře vybrat a příběh tak do sebe zapadl, přičemž si nechává možnost velmi volného navázání někdy v budoucnu. Celkově není série nijak zvlášť brutální (zdravíme do New Yorku nebo Osla), pěkně zapadá do severského podnebí a snad jen jistá lineárnost (z jednoho svědka vypadne jméno jiného, z něj pak další jméno a tak dál a dál) trochu zlobí když se opakuje už třetí svazek.... celý text
Zátoka smutku
2021,
Chris Ould
Trochu jsem při sáhnutí do knihovny zazmatkoval a tak jsem měl načteno asi 50 stran z posledního dílu, čímž jsem si nechtěně poodkryl závěr Zátoky smutku (naštěstí ne úplně). Postupně jsem ale pronikal hlouběji mezi postavy a jsem rád, že se tentokrát prosadily i jiné: Annika, Danjál a ostatní, protože celkový obrázek místního sboru je mnohem plastičtější. Směle na závěr.... celý text
Neklidné pobřeží
2020,
Chris Ould
Příjemný rozjezd v atraktivním severském prostředí, které je tak trochu "bokem" velkého světa. Čtenář přitom nemá pocit, že je na konci zeměplochy a že zdejší mikrosvět funguje jak má. Jsem zvědav na další díly a dychtiv se do nich pustit.... celý text
Liška
2020,
Frederick Forsyth
Svižně a čtivě napsané (dobré řemeslo se pozná a v případě spisovatelů měří na jednotky dnů), tak trochu úvod do světa skrytých machinací, ze kterého nic výrazně netrčelo ani nerušilo. Možná až překvapivě krátké, ale bylo vlastně příjemné se pročítat románem, který nemá 500+ stran nebo další dvě pokračování. Rozhodně příjemná oddychovka s mezinárodním zasazením.... celý text
Atlas zemí, které neexistují
2016,
Nick Middleton
Forma knihy je překrásná, člověk by jen a jen listoval a s knihou by se tak nějak knihomolsky...pomazlil (i když ten kulatý výřez vepředu příliš praktický není). Obsah je zajímavý a i dle slov autora měl snahu, aby každá z neexistujících zemí měla trochu jiný typ příběhu. Trochu to působí jako "každý pes jiná ves", ale jako odpočinek k večernímu hrnečku čaje to funguje pěkně.... celý text
Nikdy
2022,
Ken Follett
Vydání v roce 2022 snad nemohlo být příznačnější. Naštěstí se čtenáři hraje Ken Follett čistou hru a od prologu nenechává prostor pochybám. I přesto dokáže vzbudit sympatie ke svým postavám a je zřejmé, že některé z nich má doopravdy rád. A tak, když dojde na krutost, která jednoduše musí přijít, nezneužívá vybudovaných náklonností, jako to dělají někteří autoři převážně povídek. Strany (každá z oněch 750) pěkně plynou a kupodivu ani přepínání jednotlivých perspektiv (nezávislých vláken příběhu) nevadí, člověk rád přeskočí z jedné linky k jiné. Velmi solidní, jak se na autora sluší. A nejděsivější je stejně krátká předmluva.... celý text
Někdy mám pocit, že mi na Harrym záleží víc než na některých živých lidech. Že by zvláštní typ Stockholmského (Osloského) syndromu? Snad. A možná i proto mi celkový rámec prostupující sérií přišel důležitější než konkrétní zápletka, která je možná až příliš odchýlená do temných zákoutí deformované duše pachatele. Po Noži vím, že se nemám moc fixovat na okolní postavy, ale nicméně tentokrát mají mé sympatie i ti, které jsem dřív spíš "přežíval". Ståle Aune zářil a pasáž, která se jej týkala rozhodně vynikala, byť její závěr byl možná až příliš předvídatelný. Poslední, co bych vypíchl, je autorův vztah k "jeho" Oslu. Je zřejmé, že jeho vnímání promítá do Harryho a vedle opakované kritiky Munchova muzea (dle mého oprávněné) je to zřejmé v hlavně v popisu proměn ze 70. let na dnešní kosmopolitní metropoli. To mě baví.... celý text
