dasa6360
komentáře u knih
Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le
Mark Manson
Možná je můj názor zkreslený tím, že nemám ráda motivační knihy, ale za mě se tohle příliš nepovedlo. Především mi vadil přehršel vulgarit (a to jsem starý sprosťák). I když chápu, že Mansonův styl má být autentický a přímočarý, ale čeho je moc...
Dalším problémem byla výplňová vata. Mnohé kapitoly a pasáže se mi zdály zbytečně natažené, bez přínosu. Celkově jsem měla pocit, že se kniha snaží být více provokativní a šokující než skutečně užitečná.
Všichni jsme nosili hvězdu - Vzpomínky spolužáků Anny Frankové
Theo Coster
Je pravda, že číst tuto knihu samostatně asi nedává smysl, ale jako doplněk k Deníku Anne Frankové ji rozhodně mohu doporučit. Poskytne vám totiž hlubší pochopení doby a událostí. Prostřednictvím vzpomínek Aniných spolužáků získáte intimnější pohled na to, jakým způsobem ovlivňoval nacistický režim každodenní život a myšlení obyčejných lidí.
Stalo se na severu Čech 1900/2000
Roman Karpaš
Kniha, kterou pravděpodobně nepřečtete na jeden zátah, ale je zajímavé do ní čas od času nahlédnout. Kdysi jsem ji vybrala jako dárek pro někoho, kdo už tady není, a tak ji teď mám u sebe opět já.
Roman Karpaš vás detailně provede jednotlivými roky, představí zásadní události pro severní Čechy i kuriózní perličky. Samozřejmě nechybí dobové fotografie, které podtrhují atmosféru. Rozhodně doporučuji.
Života bído, přec tě mám rád
Fráňa Šrámek
Fráňa Šrámek v této básnické sbírce, která se dotýká témat, jako je válka, láska a lidské utrpení, jasně dokazuje, jak moc vnímavý a citlivý byl.
Asi nejsilnější pro mne byly básně Zas mne držíš kolem krku a Rukování. Těžký život vojáka, válka, nebezpečí, boj o přežití... Jde mi mráz po zádech z toho, jak těm klukům tenkrát muselo být.
Z babiččiny zahrádky do dědova sklípku
Vladimíra Jakouběová
Kouzelný průvodce, který vás zavede do světa tradičního českého venkova, plného chutí, vůní a vzpomínek. Autorka čerpá z bohaté rodinné tradice a předává znalosti, které se v její rodině dědí po generace. Každý recept a každá rada jsou prověřené časem a praxí.
Kniha, která má v mé knihovničce navždy své čestné místo. A rozhodně si nenechám ujít ani V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc.
Bohatý táta, chudý táta - Co bohatí učí svoje děti a chudí a střední vrstvy ne
Robert T. Kiyosaki
Finanční gramotnost v Česku je z mého pohledu stále nedostatečná a lidé selhávají v základních věcech, proto bych tuto knihu doporučovala zařadit již ve školách. Autor nepíše nijak složitě, takže by výborně posloužila jako vstup do této problematiky, ačkoliv je určena spíš pro americký trh. Některé myšlenky jsou dobré, jiné spíš slabší. K nastartování kritického myšlení a k diskuzi ideální.
O tom, jak pečovat o ženy a jak je zvládnout
Jerome Klapka Jerome
Průvodce pro muže, kteří chtějí porozumět ženám. Autor se v knize zabývá různými situacemi a vztahovými dilematy, kterým muži musí čelit v každodenním životě. Jeho pohled je srozumitelný, často se v něm lze najít i dnes, ačkoliv kniha vznikla již před nějakým časem. A na to je potřeba pamatovat, protože z dnešního pohledu by mohly určité pasáže někomu připadat v rozporu s moderními přístupy k genderové rovnosti.
Přečteno zejména kvůli angličtině. Jsem toho názoru, že autor napsal i lepší knihy, třeba Tři muži ve člunu a na toulkách.
Po zemi do Bangladéše
Majda Slámová
Za normálních okolností bych po této knize asi nesáhla, ale jelikož byla k poslechu na ČRo, neváhala jsem. A určitě nelituji! Majda Slámová je žena s otevřenou myslí i srdcem. V knize na mě čekalo několik zajímavých myšlenek i nových informací, o osudech Rohingů toho vskutku moc nevím, až se stydím. :) Ale doplněno, načteno.
Obecně se jedná o nenáročnou knížku, kterou sfouknete za odpoledne. Některé pasáže by podle mě stály za rozšíření a větší ponor do detailů, ale třeba se dočkáme příště. :)
Klobouk smekám za odvahu, se kterou autorka přespávala u všech těch týpků lačnících po intimním sblížení.
A babička slaví devětadevadesáté narozeniny
Jiří Kratochvil
Zajímavé, zajímavé, zajímavé... Už je to nějaký pátek a já stále nevím, jestli jsem celou hru pochopila správně. Každopádně na ni pořád musím myslet, což mi teď připomnělo jeden Hrabalův citát: „Pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku“.
No nic, já v tom prostě vidím hořkou komedii o tom, jak snadno lze v mezilidských vztazích sklouznout k automatismu. Dvojníci zrcadlí myšlenku, že lidé často „hrají“ své předpokládané role, aniž by kdokoli skutečně poznal jejich pravou osobnost. Tím tedy vyvstává otázka, nakolik jsme ve společnosti rodiny sami sebou a kolik prostoru věnujeme tomu, aby nás druzí viděli takové, jací skutečně jsme. A postava smrti? Podle mě je zde jako metafora, aby Janek konečně pochopil, že se jeho blízcí stali symbolickými „mrtvými“ ve svých předem definovaných rolích. Odjezd je pak únikem z koloběhu iluzí a přetvářky, i když se Janek nakonec stejně rozhodne vrátit.
Nebo je to celé o posmrtném životě? Kdy by mohli dvojníci symbolizovat to, jak se po smrti přestáváme držet konkrétní podoby, a spíš přejímáme role, které jsme hráli během života – už nejsme sami sebou, ale tím, co si o nás druzí pamatují? To je asi blbost, že? Možná mi skutečný smysl pořád uniká. Škoda, že tu nejsou další komentáře. Zajímalo by mě, co si myslí někdo jiný.
Marianniny rozmary / Neradno s láskou zahrávat si
Alfred de Musset
Přečíst si něco od Musseta jsem toužila od doby, co jsem poprvé viděla film Děti století. A než se vrhnu na Zpověď dítěte svého věku, zkusila jsem jeho hru Marianniny rozmary, která je klasicky o lásce, touze a zklamání – a možná také o tom, jak snadno mohou dobré úmysly sklouznout k tragédii.
Zápletku prozrazovat nechci, ale prozradím, že Mussetův smysl pro detaily je opravdu skvělý. Postavy nejsou černobílé: Cœlio je romantický snílek, ale i slaboch; Octave vtipný a cynický, zároveň však trochu sobecký. A Marianna? Ta zůstává uvězněná v sociálních normách, prožívá nespokojenost, ale nedokáže být upřímná ani sama k sobě.
Fernando Krapp mi napsal tenhle dopis
Tankred Dorst
Co je láska? Lze ji koupit, nebo si ji vynutit? Jak tenká může být hranice mezi vášní a ovládáním? A jaká je vlastně hodnota pravdy ve světě, kde se vše jeví jako hra přetvářek a domněnek?
Dorstova hra není přímá, je náročnější na pozornost i trpělivost, čtenář / divák musí jednotlivé vrstvy postupně odhalovat, zato je náramně poutavá svou stupňující se atmosférou – každá replika, každý pohled mezi postavami, a dokonce i ticho tu má svou váhu.
Po dokončení pak zůstávají v hlavě stovky otázek, které se navzájem tříští, aby vyvolaly další a další.
On je fakt boží
Louise Rennison
Tuhle knihu jsem četla, když mi bylo asi třináct let, což už je sakra dávno. :) Přesto se mi vybaví vždy jako první, když vzpomínám na knihy, které jsem tehdy četla. V té době jsem samozřejmě řešila hlavně kluky, první lásky, trable s rodiči, přátelství, ale i otázky ohledně holení, líčení a dalších holčičích věcí. A tahle knížka všechno tohle podala tak lidsky a s humorem, že jsem měla pocit, jako by mluvila přímo o mně.
Pro dnešní mladou generaci by to asi byl výlet do pravěku, a pokud už vás puberta minula, taky z toho nejspíš nezaplesáte. Ale tehdy? Tehdy to byla jízda! :)
A kdo by mohl zapomenout na Anguse, Georgiina kocoura, který nebyl jen obyčejný mazlíček, ale jakási divoká kočkovitá šelma, jež terorizovala sousedy a měla charakter stejně výrazný jako hlavní hrdinka!
Žltá tapeta
Charlotte Perkins Gilman
Krátká novela, po které byste rozhodně měli sáhnout, pokud patříte mezi fanoušky feministické literatury. Příběh je napsán formou deníkových záznamů ženy, které byla diagnostikována duševní porucha, a na základě doporučení svého manžela (lékaře) je izolována v pokoji se žlutou tapetou a prakticky léčena klidem, který jí ale samozřejmě škodí ještě víc. Samotný text však není jen o psychických problémech, nýbrž také o boji s mentalitou tehdejší doby, která absolutně neakceptovala ženské pocity a potřeby.
Zajímavostí je, že se Gilman údajně při psaní inspirovala svým prvním manželem a také svým ošetřujícím lékařem, který se pokoušel léčit její poporodní deprese „klidovou léčbou“. Ideální adept do HPNP. Za mě jasných 5 hvězd!
Z Amorova deníku
Vítězslav Hálek
Dopisy Dorotce Horáčkové (budoucí manželce Vítězslava Hálka) mě vrátily do dob, kdy jsem podobně laděná psaní posílala svému milému. A ačkoliv byly zajímavé minimálně z toho důvodu, že čtenářům představí 19. století zase trochu z jiného úhlu, musím přiznat, že ve mně nic hlubšího nezanechaly, což je pravděpodobně způsobené tím, že zkrátka patřily jen Vítězslavu a Dorotce.
Co se mi ale velmi líbilo, to byly všechny povídky – Domácí učitel, Přívozník, Muzikantská Liduška. Všechny velmi procítěně líčí milostná trápení nešťastných milenců, které mnohdy rozděluje majetek. A je jedno, zda se příběh odehrává v Praze, nebo na venkově.
Pásmo
Guillaume Apollinaire
Dílo, které ve své době rozhodně překročilo hranice tehdejší poezie a nastavilo nové standardy pro 20. století. V básni chybí tradiční veršovaná struktura, díky čemuž mohl Apollinaire pravděpodobně lépe vyjádřit své myšlenky, jež se dotýkají jak moderního světa a technologických pokroků, tak nostalgických ohlédnutí za starým světem.
Obzvláště mě zaujala kombinace každodenních výrazů s poetickými výrazy, které nutí k zamyšlení.
„Nyní ty kráčíš sám davem po Paříži
Kol tebe stáda autobusů řvou řičí a víří
Bolestná úzkost lásky hrdlo svírá ti
Jak bys už nikdy se neměl lásky dočkati“
I z toho důvodu si myslím, že je Pásmo báseň, na kterou potřebujete čas, plnou pozornost a pravděpodobně i chuť se jí poddat.
Sganarel čili Domnělý paroháč
Molière (p)
Méně známá Moliérova hra, přesto naprosto výborná! Hlavními tématy jsou žárlivost, důvěra a komunikační bariéry mezi lidmi. Hlavní postava – Sganarel – podezírá svou ženu z nevěry, a jeho podezření ho vede do řady komických situací a absurdních nedorozumění. Bavila jsem se od začátku do konce, Moliér mě opět nezklamal. A ještě něco bych chtěla vyzdvihnout – výborný překlad, který lahodí očím.
Mandragora
Niccolò Machiavelli
Výborná renesanční komedie, ve které si Machiavelli bere na paškál běžné lidské vlastnosti jako chamtivost, hloupost, pokrytectví a zkaženost.
Kallimach je typickým příkladem mazaného hrdiny, který k dosažení svého cílé využívá svůj intelekt. Lukrecie, ačkoli je na počátku pasivní, se nakonec ráda přizpůsobí okolnostem. A Mikula je jen komickou figurkou, která představuje hloupost a naivitu. Další postavy jsou prohnané až hanba a jen koukají, aby ze všeho utrhly ten největší kus.
Nejvíc se mi ale hnusil Fráter Timotej, který je krásnou ukázkou církevní zkaženosti, což je téma, které se objevuje i v dalších Machiavelliho dílech. Když si představím, kolik lidí tito duchovní za ta léta vmanipulovali přesně tam, kam chtěli, a jaké prostředky k tomu používali, dělá se mi zle.
Se žlutou hvězdou
Karel Poláček
Krátké útržky z doby, kdy měl Karel Poláček za sebou nešťastné manželství, prohranou rozluku, okupaci země, vyhazov z redakce Lidových novin pro židovský původ, povinnost nosit žlutou hvězdu a následně na něj čekal transport do terezínského ghetta a poté do Osvětimy. Trochu moc na jednoho člověka. Ze zápisků už je cítit odevzdanost, určitá apatie, nechuť... Není to pěkné čtení, a teď nemyslím formu nebo styl.
Hodnotit, proč v té době někdo odešel / neodešel, mi přijde z našeho dnešního pohledu minimálně nevhodné.
Mým národům
Adolf Born
Mým národům je krásný kolibřík, který potěší nejen milovníky Bornova umění, ale i všechny, kdo mají rádi historii a kulturu prezentovanou s humorem a nadsázkou. Ze stránek je cítit, jak moc byl pan Born vnímavý, intelektuálně založený a aktivní s velkým množstvím nejrůznějších zálib – zkrátka pravý bohém.
Souzním s jeho názory a děkuji za rozšíření obzorů ohledně jmen různých umělců, z nichž některá mi zatím unikala.
Rozdělat oheň
Jack London
(SPOILER) Rozdělat oheň je krátký příběh o muži, který se vydává na cestu skrz arktickou divočinu v extrémních podmínkách. Přes varování zkušenějších obyvatel ignoruje nebezpečí a vypraví se na trasu sám, doprovázen pouze svým psem. Už brzy se však ukáže, že podcenil sílu přírody a jeho neznalost a arogance se mu stanou osudovou chybou.
Londona znám především jako spisovatele, který používá drsný a živý styl plný detailů, které vytvářejí napětí a perfektně budují atmosféru, ale tady mě naprosto dostal, popisy mrazivého chladu jsou tu tak realistické, že jsem téměř fyzicky cítila ten kousavý mráz.
