Delicius
komentáře u knih

Po skvělém úvodu, dostatečném napínání a a naznačování blížící se tragédie se opravdu dostáváme do domu, kde se hraje na schovku a....
...v tento okamžik začne nadšení nahrazovat pocit zklamání, které zůstalo i po dočtení celé knihy.


Nemohl jsem usnout, dokud jsem nedočetl.....
yeah! doufám, že vyjde aj druhý díl!


(SPOILER) Lukjaněnko má opravu rád dialogie.
Mám pocit, že je skvělý ve vykreslení a vytvoření nového, originálního světa, což se mu daří vždy v prvním dílu. Ve druhém dílu se pokouší téma rozvinout a už nemá moc co nabídnout.
Tento pocit jsem měl jak u dialogie Pohraničí (Stráž- Reverz), tak u série Kirill Maximov (Nanečisto- Načisto).
Stejně tak je to v tomto druhém dílu. U Kvazi jsem víc chrochtal blahem, rochnil se v té novosti a originalitě světa... u Kenozoika jsem spíše tak nějak přetrpěl po skvělém startu takovou nicneříkající polovinu knihy bez zápletky až po už klasický konec ve stylu Lukjaněnka (kdy vše naruby obrátí)...
přesto že jsem teda knihu přečetl během dvou dnů, spíše cítím zklamání...


O kus lepší než Clariel; ale tak nějak... možná je to tím stárnutím, ale mám pocit, že původní trilogie byla lepší.
Nicméně jsem to přečetl během jednoho dne, ač opravdu, jsem sem tam nějaký odstaveček přeskočil.
A párkrát si zanadával u hrubek a stylistických nepřesností (kde je korektura textu?).
(a upřímně, obešel bych se bez té stupidní romantiky!)


Krásný výbor z esejů krásné autorky. Zcela se ztotožňuji s předchozím komentářem- skvělý překlad, skvělé eseje, úvahy o pohádkách, magických světech a o popularitě Harryho Pottera. Spousta tipů, co si přečíst dál.
Jen to vydání!- je to paperback, a mám strach, že toho moc nevydrží. Rád bych si připlatil, abych dostal knihu v tvrdé vazbě.


Po pěti letech přečteno. Na jeden zátah, za jeden večer. Přemýšlím, proč to skončilo všechno tak, jak to skončilo? Proč tímto způsobem opouštět mozaiku osudů a života v Jakobijánově domě? Přemýšlím nad jednotlivými příběhy, nad jejich vzájemnou podobností. Proč byly až tak podobné? Ukazovaly nám stejné téma z různých úhlů? V závěru se mi to jevilo hodně vykonstruované.
Pro mě byly nejlepší první kapitoly, začal jsem se nudit až v mešitě u dlouhých proslovů šejcha...
Nicméně dobře se to čte, je to příjemná oddechovka.
Pořád jsem z té knihy cítil závan Skandálu v Káhiře od Naguiba Mahfúze...Azzamův příběh byl hodně podobný...

Vzpomínka- praxe v děsivých chodbách domova důchodců stižený úzkosti ukrývaje se před Velkou sestrou. Zabíjení času Jirousovými dopisy. Aneb o tom, jak mu fyzicky svědčil život v káznici, jak se tam učil angličtinu, aby se nezcvoknul, nekouřil, nechlastal a snad i hubnul. A tak, no.


„Nestárni.“
Před osmadvaceti lety na pohovce v obývacím pokoji se na mne dlouho upřeně díval, řekl jsem
„Potřebuji si promluvit s psychiatrem- mám sexuální obtíže- homosexualita“
Vrátil jsem se domů po trýznivých letech studií. Luvil jsem s ním o víkendu.
Vyděsil se. „Chceš říct, že se ti líbí mít ve svých ústech penis?“
„Ne, ne,“ lhal jsem stejně zděšený, „není to tak, jak to myslíš.“
Teď ležel nahý ve vaně, horká voda odtékala pod jeho nohama.
Silný ramenatý Peter, bývalý zřízenec od ambulance, ho postavil
do vykachlíkovaného prostoru. Utřeli jsme ho do sucha a oblékli mu koupací plášť-
vklopýtal dveřmi do své ložnice pokryté kobercem,
vyčerpaný si sedl na kraj měkké matrace a vykašlával vodový hlen.
Zvedli jsme jeho oteklé nohy, zasypali pudrem a vsunuli je do pyžamových kalhot,
zavázali šňůrku kolem pasu a opatrně mu navlékli noční košili.
Svvraštělá ústa, falešné zuby na misce, otočil se
a se smutným úsměvem pohlédl na Petera, „Nikdy nestárni.“


Pan Yalom opravdu umí psát. Opravdu jo. Málokdo dovede napsat odbornou publikaci, která se tak dobře čte, ke které si sedám s chutí s pocitem, jo jdu na chvíli "zrelaxovat". Úplná relaxace to samozřejmě není, člověk se alespoň kapku konfrontuje se svými tématy- smrt, odpovědnost, samota, smysl života. Taková kniha, kterou právě prolítávám, s chutí ji jednou za rok za dva přečíst znovu, víc si s ní "pobýt".
Přijde mi hezké, jak se zde objevují kazuistiky, které později využil v dalších knihách, třeba v Léčbě Schophenhauerem.


Skvělá pohádka, kterou nikdy nebudu číst svým dětem. Holt myslím, že to není pro děti, které ještě neumí číst samy.
A ano je to spousta postav, tak jako v Sekorovi, ale pozor, já se v nich orientuju!
(a i teď po měsíci si některá jména pamatuju, což většinou u knih nehrozí.)


Postavy jsou užvaněné, spousta vaty a blábolů zabalených v dlouhých monolozích. Hromada postav- a v každém řádku se jmenují jinak- a nejsou jejich celá jména vypsána v postavách na začátku, a u jedné postavy nemám tucha jestli zemřela nebo ne (přišlo mi to kapku zamotané).


Jungova autobiografie ve které vynechává většinu externích podnětů, až na dětství se moc nerozepisuje o lidech co potkal, co prožil... Místo toho píše o svém vnitřním životě, o svých vizích, setkání s Bohem, útoku nevědomých obsahů- který na rozdíl od Nietzsche přežil.... o tom jak stavěl kamenou věž u jezera...


Kniha o zemi Fantasii. Kniha o fantasii. Po přečtení této knihy, je pro mě hlavním hrdinou fantasie, neuvěřitelné obrazy, variace, co autor vytvořil. Bohužel jsem už starý člověk, a nebyl jsem schopen ponechat si své vnitřní dítě, a proto nejsem schopen představit si bohatý materiál, který mi autor poskytuje.
Kniha má dvě častí, první Atrejovo putování a Druhou Bastianovo putování. Druhá část mě chytla mnohem více, měl jsem větší nutkání číst dál. Zvláštní věcí na této knize pro mě bylo, to že mě uspávala. Po dvou až třech kapitolách jsem vždy usnul...


I prefere men to cauliflower.
Mám raději Jimovu poesii v angličtině, obvzvláště v jeho vlastní interpretaci,
When all fail we can whip the horses eye And make him sleep And cry
Wow I m sick of doubts Living life of certain south cruel bindness The servents have the power Dog men and their mean woman Pulling poor blankets over our sailors,
třeba deska American prayer, kde je pár básní co je i v textech (Orange county suite)
Celebration of Lizard King
The end
When the music´s over
a tak dále
Jsem moc rád za tuto knihu, že jsou jeho texty pohromadě. A Jim měl něco do sebe.

Kniha se svým kouzlem, úžasnou pasáží popisující vývoj vytvarného umění, básnický jazyk (protože básnící umí nejlíp psát i prózu, viz Hrabal, Proust, Kerouac,...), postavou anarchistického bankéře, umělkyně-malířky, jejíž pokojík je vyzdoben malbami Henriho Rousseau, hromady slavných děl, obrazů, že on ten Ferlinghetti taky maluje?,...
Spousta mi toho utekla, a il est necessaire de relirer.
(jako ukázka toho, že občas to s tou fráninou Lawrence přehnal)


Po prvním přečtení takové jako jo, ale ve srovnání s hrama...
Po druhém přečtení, na jeden zátah v rozjetém vlaku po roce či dvěma mi to přišlo ohromné. V některých prvcích jsem se našel, a je to kniha, která pro mě měla dvě naprosto úžasné pasáže, naplněné takovoutou životní moudrostí, znalostí autora.
Znalostí, která není klišém, ale dává něco nového člověku.


Geniální překlad od Jana Zábrany.
tak nějak si říkám, že na gymplu do nás měli radši cpát tuto poesii (a tak nám ukázat, že poesie není sračka), místo naivně ubohoučké romantiky ve stylu "Znám já křišťálovou studánku..."
Je zvláštní, jak jsou básníci v tomto výboru pro mě snadněji pochopitelní- v porovnání s jinnými překlady (např. Sandburg (Zábrana x Kolář, u dalších se mi nechce hledat kdo to překládal, z hlavy nevím) )


Zvláštní a úžasná kniha. Občas se směju, tomu jak je Deml opilý, a co ze sebe vypouští, uvědomuju si, že asi nebyl zrovna člověk, se kterým bych si sedl. A nadává že by se aj dlaždič začervenal, to ano, to je to krásné.
"...autor Božské komedie, ctitel Beatrice a Panny Marie, byl veliký prasák a ještě větší sviňák. Byl to, jako Paul Verlaine, člověk eroticky perversní...
vždyť i o Dostojevském se píše, že měl rád přirození malých děvčátek, sic jinak prý by to byl ve svých románech nemohl tak pěkně popsat... "
a mé oblíbené...
"zasrané koště"