DriftBooks komentáře u knih

Přestože někteří recenzenti vyčítají Janu Němcovi přílišnou jazykovou ekvilibristiku, která zatlačuje samotného Drtikola do pozadí, já říkám pravý opak. Právě ony pasáže mě tahaly do čtenářského nebe. Dojímaly mě a jitřily mé podrážděné emoce. Přinášely mi uspokojení a pocity osvícení.

Ta kniha mi přišla do ruky právě v době, kdy jsem dokázal procítit veškeré nuance nešťastných lásek, kdy jsem se dokázal vcítit do mladého fotografa, ale i do Františka Drtikola vyzrálého, uchylujícího se k okultismu, mystice a východnímu náboženství. Světlo všech těch slov se mi vypalovalo na temnou stranu mé duše. Všechno to světlo ve mně rezonovalo díky alikvotním tónům chrámového gongu, na který dokázal František Drtikol hrát hodiny a hodiny. Prostě – správná kniha ve správný čas. Přeji vám podobně „světelný“ čtenářský zážitek…

7 18.09.2015

Přistupoval jsem ke knize trochu se skepsí. Přeci jen „Kniha Zlín“ umí udělat z komára velblouda – tedy jinak řečeno umí skvěle marketing a své knihy tlačí do světa na všech frontách a s velkou pompou, ač se kolikráte jedná o tituly, které by díru do světa zrovna neudělaly. Ale Skála si nakonec našla cestu do mého Kindla a já se jal jí ztéci…

A nelituji. Opravdu skvělé. Máte pocit, že tohle musel spisovatel zcela jednoznačně prožít na vlastní kůži. Tohle si přeci nevycucal z prstu… Ten pocit autentičnosti dodává knize sílu. Ovšem v závěrečném poděkování se dozvíte, že Peter May na ostrov „jen pět let“ dojížděl. Obdivuhodné. Navíc o lovu mladých terejů jsem viděl kdysi (nelichotivý) dokument a to onen pocit reálného ještě posílilo.

Detektivní motiv je víceméně nedůležitý a pouze rozehrává celkové drama (kritika si pro tento žánr vytvořila škatulku tzv. literary crime, tedy krimi s přesahem do „krásné“ literatury). Více nemá cenu prozrazovat. Přečtěte si to – a to rychle - než to zase „zprzní „ filmaři :-)

7 18.09.2015

Kniha je opravdu jen pro hloubavce, kteří se pohybují na hraně gastronomie. Neobsahuje žádné extra nové a převratné informace, jen jsou hezky poskládané a proložené vtipnou omáčkou. A přestože v úvodu autor upozorňuje, že ji nepsal pro vegetariány, jste-li standardní „masožrout“, který si nehodlá svou flákotu zkazit přemýšlením nad tím, odkud pochází, knihu ani neotevírejte. Ale není-li vám lhostejné co jíte, rozhodně doporučuji k přečtení.

7 18.09.2015

Druhý díl série je poněkud nudnější než Zátiší. Opět Three Pines, opět vražda, opět ti samí lidé. Koukal jsem na internetové stránky Louise Pennyové a zjistil, že v Kanadě už vyšel desátý díl. Jestli se všechny vraždy udály v této malé vísce, zajímalo by mě, zda tam vlastně ještě někdo bydlí... :-) Součástí příběhu je také další vražda, která zdánlivě s případem nesouvisí. A také se stále více a více noříme do osobního života inspektora Gamache.

Autorka se vyžívá v obrázcích jak od Lady – peřiny sněhu, až idylický mráz, útulné teplo bukolických jizbiček, a k tomu neustále nějaké dobré regionální jídlo. Způsob vraždy je však tentokráte daleko složitější, a komplikovaný je také samotný motiv. Propletení a propojení jednotlivých osob má tu a tam téměř nádech telenovely. Nakonec jsem se tím prokousal, ale budu dost uvažovat, zda si pořídím další díly (pokud tedy vůbec u nás vyjdou). Ale v záplavě severských titulů je to milé kanadské osvěžení...

7 17.01.2015

(...) "reklama na tampony, reklama na prací prášek, reklama na vložky, reklama na okenu. Zdálo by se, že ženy nedělají nic jiného, než uklízejí a menstruují..." píše Gillian Flynnová ve Zmizelé. Safra - tak to si pište, že ona do kategorie zmíněných žen nepatří. Pište si, že tahle baba píše jako... jako Bůh (nebo to bylo líbá? :-)

Po dlouhé době kniha, od které se mi nechtělo zmizet...

7 30.10.2014

Tak - další oslavovaný debut a bohužel dalši zklamání. Pokročilého - jinak řečeno staršího - českého čtenáře, odkojeného Besídkami zvláštní školy Šimka a Grossmanna a následně divadlem Járy da Cimrmana tato kniha nemůže ničím překvapit.

Knihu jsem zakoupil jako elektronickou v jakési vlně slev a nechal v e- knihovně na nějaké ty dlouhé zimní večery. Zima byla mírná a tak nějak nebyl čas, ale když jsem zahlédl v edičním plánu nakladatelsví Paseka, že chystají další knihu od tohoto autora - přišel čas se do Stoletého staříka pustit...

Začátek mě navnadil - a těšil jsem se na dalši humorné eskapády, ale nakonec to sklouzlo do známeho modelu absurdních náhod a setkání a situací, které po chvili začínají nudit a nepomůže ani občasný - skutečně dobrý - fórek.

Knihu jsem přečetl - je na druhou stranu napsána vskutku dobře a přiměřeně svižně - něco člověk prostě přetrpí, někde se s chutí zasměje, větsinou jsem lovil z paměti, kde se už podobný vtip objevil - Forest Gump, Švejk, Hlava 22 atd atd...

Nevím - celosvětový úspěch přikládám tomu, že v zaplavě všech těch akčních a temných věci, které se hrnou ze severu je tohle prostě veselé, nenáročné a usmáté, ale já přeci jen raději toho Cimrmana... :-)

7 27.02.2014

A jeje... Tady se budu brodit silně proti proudu... Problém dočíst Bryndzovo knihu jsem měl už u předešlého dílu série. A tuto jsem tedy opravdu nedočetl. Inu tak už to někdy bývá. Hlavní hrdinka mi prostě není příliš sympatická. A ani mi nesedí Bryndzův styl vyprávění. Ostatně stejný problém mám s Joem Nesbøem. Harry Hole je mi protivný a tak to nečtu. A také mám problém s Lincolnem Rhymem. Takže nečtu ani Deavera. Aha… tak to já vlastně budu takový problematický čtenář. Takže raději mé plkání ani nečtěte. Co zajímavého by asi tak mohl psát takový asociál a neruda (myslím jako nerudný).

Nebo – nejsem nakonec ten „kulturní snob?“ To je přeci dnes moderní. Tak třeba – nemám televizi. Tu a tam se tím ve společnosti pochlubím, protože tím samozřejmě dost lidí uvedu do rozpaků. Cítí se provinile, že každý večer sjíždějí Nemocnici na kraji města, nebo vlastně Ordinaci někde v něčem, nebo jak se to jmenuje (ostatně dávat najevo, že neznám názvy pořadů a jména postav je také součástí tvoření mýtu kulturního snoba). Jejich reakce mě baví. Dost lidí se chytí a předstírá, že oni vlastně také nekoukají a žádný z pořadů neznají, přestože v jiné společnosti dokážou vyjmenovat všechny postavy z Ulice včetně jejich životopisů. Je to taková drobná škodolibá zábava. Přiznávám. Asi není úplně košer. Protože pravdou je, že televizi nemám z naprosto nekulturních důvodů. Prásknul nám blesk do satelitu a televizi uvnitř vypálil. Měl jsem se stěhovat, tak jsem koupi nové neřešil. Pak jsem se nestěhoval, ale stále je ke koupi něco důležitějšího, než televize. S mou bývalou ženou jsme často a s oblibou trávili nedělní odpoledne sjížděním seriálů jako třeba Vraždy v Midsomeru, Hercule Poirot, nebo Columbo. Takový ty seriály pro starší a pokročilé, že… Himbajs…

Takže když to shrnu – necítím se být kulturním snobem. Naopak. Jen se mi prostě něco líbí, a něco ne. Něco mě baví a něco ne. Nic hlubšího v tom není…

6 04.06.2019

Plíživě. Řekl bych. Že tedy umírá demokracie. Umírá především tam, kde se striktně dodržuje. Západní demokracie je totiž natolik demokratická, že sama sebe pomalu užírá. Svou korektností. Vším tím, co si za ta léta těžko vydobyla. Všechna ta práva pro všechny. Na jednu stranu je to úchvatné a skvělé. Na druhou stranu stravující a destruktivní.

Kniha se zabývá především Amerikou. Po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách začalo být zřejmé, že ani v zemi s nejdelší demokratickou tradicí není demokracie čímsi provždy daným a že o ni četní občané snad ani úplně nestojí… Už téměř jedno století žijeme v blahobytu. V nadbytku. V luxusu. A to i přesto, že i v nejvyspělejších západních civilizacích existují propastné sociální rozdíly. A mám pocit, že lidé na to často zapomínají. Především u voleb…

Zda demokracie nadále zůstane tím „nejlepším ze všech špatných způsobů vládnutí“, jak pravil Winston Churchill, je dnes opravdu zásadní otázkou.

6 04.06.2019

Když se něco rozbije, má člověk tendenci zjistit, proč se tomu tak stalo. Člověk chce zjistit, zda se dá věc opravit. A pokud ne, tak co udělat příště, aby se podobné situaci vyhnul. Prostě a jednoduše – chybami se člověk učí. Nebo se také říká – žádný učený z nebe nespadl. A co si budeme povídat – věc jménem „láska“ je rozbitá jaksi permanentně.

Vztah mezi mužem a ženou – láska, partnerství, manželství – je něčím, co se asi nikdy nenaučíme dokonale ovládat. Všichni po tom toužíme. Všichni se neustále v tomto oboru vzděláváme. Celoživotně. A téměř naprostá většina zažila nějaké to „rozbití“. Rozchod, rozvod, neopětovanou lásku…

Mě po třiceti letech opustila žena. Našla si jiného partnera. A tak hledám odpověď na to, proč… A také hledám odpověď na otázku, zda se to dá ještě spravit. A pokud ne, čeho se vyvarovat příště. Protože bez lásky stojí život tak nějak za nic. To člověk zjistí ve chvíli, kdy o ni přijde. Ale takovéto moudra jste už milionkrát slyšeli, nebo o nich četli. Nebo jste je sami prožili. Takže – Pět jazyků lásky je jednou z těch milionů učebnic, které radí, jak na lásku. Jak na partnerství. Jak na manželství. A rady jsou v ní – jářku – řekl bych vskutku dobré. Mohli by fungovat. Jen jsem si tu knihu měl přečíst před pár lety. Jenomže před pár lety jsem si myslel, že nic rozbitého není, a že rozhodně žádné rozbití ani nemůže přijít. Na rozdíl od mé ženy…

Takže – jak už radil jeden slavný revolucionář – je potřeba učit se, učit se, učit se…

6 04.06.2019

Životní bod zlomu... Určitě už každého z vás někdy potkal. Mě dvakrát. Ten první jsem zažil zhruba před dvaceti lety. Potkal jsem po letech dobrého kamaráda a on mi položil jednoduchou otázku: ty ještě jíš maso? Následovala debata a já se jako lusknutím prstů stal vegetariánem a naprostým abstinentem. Následně pak i má žena i dcery. Trvalo to zhruba třináct let, než jsme se pomalými krůčky dostali zpět do „masitého“ režimu. Bylo to opravdu náhlé a okamžité rozhodnutí. A dodnes si pamatuji na rozporuplné reakce okolí. Na údiv manželky. Na její prohlášení, že ať si tedy vařím sám, když jsem tak chytrej… :_) Zejména rodina ze Slovenska to dlouho nemohla pochopit. Švagr plné sklípky vína a domácího páleného. Tchyně plné spíže klobás a dalších zabijačkových pochoutek. Nedělní oběd tam je obřad o několika chodech, zejména masitých. Myslím, že to nepochopili nikdy, ale naučili se to relativně tolerovat. Na ukázku pár replik, které mě nejvíce pobavily:

„… a to si nedáš ani rybu? Vždyť to není maso! To se jí v době půstu, přece…“

„… klidně si dej, tady tě nikdo neuvidí, nikdo to tvým kamarádům neřekne… “

„… jak nepiješ? Co je to za kecy! Tohle není alkohol, to je domácí…!“

„…a když nejíš maso, co teda vlastně jako jíš? Vždyť přece žádný pořádný jídlo bez masa neexistuje…!“

Takže jistě pochopíte, že jsem k této knize přistupoval docela s očekáváním. Jenomže jsem ji nakonec nedočetl. Ano – partner i rodina ženy, která se rozhodla nejíst maso, se chovají dle očekávání. Ta zkušenost je prostě stejná bez ohledu na místo, národnost, či kulturu. Ale zbytek příběhu mi prostě nesedl. Snad je to mým dlouhodobým rozpoložením, že nemám chuť číst podobné věci. Věci, co jsou plné nočních můr, plné krve a násilí… Asi bych si raději přečetl něco „civilnějšího“. Určitě bych se rád dozvěděl víc o jihokorejské kultuře, o zvycích, o pravidlech. Mám tento typ literatury vcelku v oblibě. Ale ne tímto stylem. Škoda…

6 20.11.2018

Úplně první „kingovka“, co jsem četl. Půjčil mi ji kamarád, aniž by tušil, co spustí za lavinu. No – lavinu. Tehdy to tuším byla jediná Kingova kniha na československém trhu. Vydalo jí slovensky v roce 1987 nakladatelství Smena. Slovensky pak vyšla v roce 1989 ještě Podpaľačka (Žhářka). Pak přišla sametová revoluce a začalo se konečně sypat…

Při opětovném čtení Mrtvé zóny (zhruba po třiceti letech) jsem znovu pochopil, proč mě King tak náramně baví. Je to prostě vypravěč par excellence. Naopak při pokusu shlédnout film jsem se utvrdil v přesvědčení, že King je – přes mnohé pokusy – prakticky nezfilmovatelný. Scénář k filmu Mrtvá zóna je jenom takový slabý odvar silného příběhu. Jako když podesáté zalijete pytlíček Pigi čaje. Já měl navíc problém s protagonisty hlavních postav. Christopher Walken mi vůbec nesedl. A Herberta Loma mám (bohužel) zaškatulkovaného jako komisaře Dreyfuse, takže jsem si v duchu říkal, kdy už se konečně objeví Clouseau, popřípadě Kato.

Kniha mě opět po letech nadchla, film jsem nedokoukal.

6 01.11.2018

Jeden můj dobrý kamarád je buzna. Osobně mu říkám Velkej Buzna. A on mě občas počastuje nějakým tím buznovským dárkem. Naposledy třeba knihou Pražskej buzna. K padesátinám. Předpokládám, že ho k tomu inspirovala věta z anotace: „v knize je přichystán i přehled toho, co byste jako začínající buzna měli vědět, pro případ, že by vás konvenční heterosexuální život začal nudit.“ On totiž, coby neúnavný apoštol homosexuality, hlásá, že teplý jsou všichni chlapi, jenom někteří to ještě neví. I já zatím žiju v blažené nevědomosti…

Jo – říkat buznám buzna je prý v poho. Píše se to v té knize… Napsal jí buzna. Jak jinak…

Chvíli jsem váhal, zda knihu do čtenářského deníčku vůbec zařadit. Zda se k tomu, že jsem ji četl vůbec přiznat. Zejména když jsem v recenzích našel perličky typu – skvělá kniha pro fandy teplého čtení – knížka jim poslouží i pro seznamování na veřejnosti (protože, upřímně, když v šalině – pro Pražáky v tramvaji – někdo drží knihu s názvem Pražská buzna, je dost pravděpodobné, že nebude úplně hetero). Aha…?! Knihu jsem tedy raději četl pouze doma, abych náhodou někde na veřejnosti nevzbuzoval plané naděje… A nakonec jsem se dobře pobavil. Takové příjemné odlehčení od veškeré té seriózní heterosexuality... ehm...

Je nutné říct, že to skutečně není čtení pro každého. Nahlédnout do toho pražského buzince je pro neznalého trochu zjevení. Tipoval bych, že pokud si ji přečte nějaký mladý hledač sama sebe, žijící kdesi na maloměstě, nebo nedej Bože na vsi, tak si svůj coming out rozhodně na dlouho rozmyslí… Kniha je opravdu velmi vtipná. Ovšem docela sžíravě. Nemilosrdně. Tak nějak hodně… pražsky.

Tak jsem to tedy přečetl, chvílemi se smál nahlas, a co si budeme povídat – v hetero světě to vlastně zas tak moc jinak nefunguje…

6 27.07.2018

Vyšetřování starých, nevyřešených případů bývá oblíbeným motivem. Nové technologie, nové možnosti forenzní vědy, nové myšlení nového vyšetřovacího týmu. Do těchto temných hlubin se pouští i Erika Fosterová, detektivka se slovenskými kořeny. Příběh už není tak svižný, jako v předchozích dvou dílech. Daleko více se věnuje osobnímu životu detektivky, daleko více se nimrá ve vztazích, daleko více hraje na city. Nechci být nekorektní, ale jakoby se tu více projevila „ženská“ stránka spisovatele. Prostě a jednoduše – nemá to ty správné „koule“… Na druhou stranu – může to být záměr a může to být jedním z důvodů onoho velkého úspěchu. Statistiky mluví jasně. Ženy čtou daleko více, než muži… :-)

Pořád ale platí to, že je to vcelku čtivé, a že Bryndza umí udržet čtenářovu pozornost. Uvidíme, jak tomu bude dál. V Anglii už vyšlo páté pokračování, smlouvu má Bryndza prý na dílů šest, ale rád by v sérii pokračoval. Zda dokáže nadále udržet slušnou úroveň a zda příběhy Eriky Fosterové nezačnou nudit je tím, oč tu běží…

6 02.02.2018

Je tomu pár týdnů, co jsem při nočním přepínáním televize narazil na starý černobílý seriál Bouvard a Pécuchet aneb Byli jednou dva písaři v němž hlavní role ztvárnili nezapomenutelní Miroslav Horníček a Jiří Sovák. Kdysi dávno jsem viděl pár dílů a řekl si, že jednou… no znáte to. Jednou už bude minimálně třicet let a já si nepřečetl ani knižní předlohu, ani si neudělal čas na to, zkouknout všechny díly. Proč o tom ale mluvím…

Do knihy V mrazivých časech jsem se zprvu nedokázal začíst. Neměl jsem žádná očekávání. E-knihu jsem koupil v balíčku dalších zlevněných knih. Takže jsem se u čtení neklidně vrtěl a měl tendenci ji navěky odložit do hlubin mého hard disku. Ale ten styl, ten podivný humor a jakýsi slabý nádech zajímavé absurdity mě stále nutil se do děje vracet. A jsem tomu rád. Když jsem se konečně naladil na tu správnou vlnu, bylo to jako vstoupit do černobílého seriálu Bouvard a Pécuchet. Jen místo písařů tu máme komisaře Adamsberga a majora Danglarda. Jemný, ale zároveň uštěpačně ironický humor. Chytré až chytrolínské. Vskutku zábavné a přitom poučné. Kniha má totiž i svou druhou, neméně zajímavou podobu… Fred Vargas (vlastním jménem Frédérique Audouin-Rouzeauová) je pseudonym vystudované historičky. A ta své rozsáhlé historické znalosti dokáže výborně využít v zápletkách svých detektivních příběhů. Naši „písaři“ se tak během vyšetřování octnou „v mrazivých časech“ Francouzské revoluce, v měsíci Thermidoru, v době nejtvrdšího teroru a hrůzovlády neúplatného Maximiliena Robespierra. V době, kdy se schyluje i k jeho popravě… a v současnosti k vraždám jeho následovníků.

Revoluci – s tím profláknutým heslem „Liberté, égalité, fraternité“ (Volnost, rovnost, bratrství) – jsem měl spojenou s jakousi romantickou představou o vítězství dobra nad zlem, svobody nad útlakem. Slavné dobytí Bastilly, vznik republiky. Obdivuhodné vítězství prostého lidu nad zlým feudalismem… Ono to tak samozřejmě částečně i bylo, ale… Z onoho vzletného hesla se postupem doby ztratil dovětek „ou la mort“ – nebo smrt. A té přináší téměř každá revoluce většinou až přespříliš. A každá revoluce se nakonec zvrtne do podoby, o kterou nikdo nestojí. Z Výboru pro veřejné blaho až ke Kultu Nejvyšší Bytosti. Veškerá romantika a úžas z nových možností se nakonec utopí v… Teroru. Veškeré vznešené ideály se ztratí v osobních sporech, v touze po moci a po náhle uvolněném bohatství. A celý ten kolotoč začíná nanovo…

Kniha mě tak nakonec vcelku nadchla. Tím, že mě nenásilně provedla kouskem francouzské historie. Pobavila mě značně netradičními vyšetřovacími metodami, za kterými stojí značně netradiční tým kriminalistů pod vedením komisaře Adamsbera. Bavil mě trochu netradiční rytmus knihy. Často se mluví o „suchém anglickém humoru“. V tomto případě bych se nebál použít termín „typický francouzský humor v lanýžové omáčce, se špetkou dobrého Beaujolais, prokládaný lyonskými bramboráčky…“

6 20.12.2017

Mám rád překvapení. A tato kniha mě překvapila. Hned od první strany. Opravdu svižný a vtipný rozjezd. Akce, střih, dobrý hlášky… tetelil jsem se a těšil na další jízdu. Americká drsná škola jednadvacátého století. Nadupanej, béčkovej biják… Ano, béčkovej… a v tom byl nakonec ten drobný zádrhel.

Kniha postupně sklouzla do jakési futuristické, téměř dystopické a brutální urban fantasy. Příběh sice šlape stejně svižně a vtipně, ale z reality nenápadně sklouznete do komiksu. Bavíte se… tedy pokud vás oslovuje akční „marvelovský“ svět, případně drsné filmy z hongkongské provenience například pod taktovkou Johna Woo. Rychlá, dobře nastříhaná záležitost, kde sviští kulky a stříká krev. Kniha plná bolesti, únavy a vyhrocených emocí. Dobře napsaná a přes všechnu brutalitu paradoxně docela vtipná. Kdyby se autor dokázal udržet v realitě, mohla by to být zajímavá výpověď o úpadku západní civilizace - jako je třeba kniha Sráči. Takhle je to "jenom" – výbornej béčkovej biják.

6 20.12.2017

Keplerovci jsou řemeslníci par excellence. Mám pocit, že pečlivě sledují všechny trendy. Statistiky úspěšnosti konkurenčních děl. A tomu všemu přizpůsobují své psaní. Lovec králíků je výrazně filmový. Plný krátkých úsečných vět. Expresivních obrazů. Filmových detailů. Filmového střihu. Jenomže to působí – tak nějak vykalkulovaně. Prostě a jednoduše mě to nebavilo. Uznávám, že umí vyhmátnout to podstatné, co si tento žánr žádá. Jenom tomu chybí… autentičnost. Je to skvělý thriller. Nablýskaný. Plný záblesků, akčních scén, bizarních masek. Vizuálně snad pohledné. Ale neživé. Nezáživné. V kině bych se pravděpodobně bavil. Knihu jsem přečetl jen s velkým úsilím.

6 13.12.2017

Okolo knih Roberta Bryndzy se rozpoutala docela velká reklamní masáž. Mě zaujalo zejména to, že Bryndza žije se svým manželem (Bryndzou) v Nitře, ačkoliv je původem z Londýna. Do Nitry jezdím poměrně často. Jsme vlastně skoro sousedé. Trochu jsem asi čekal, že v knize najdu pár střípků vztahujících se k životu cizince na Slovensku. Nebyly tam, ale nechyběly.

Po přečtení jsem si uvědomil jednu věc. Knihám, které jsou zábavné a dobře se čtou, dokážu odpustit věci, které mi jinde vadí. Prostě forma zvítězí nad detaily. Takže máte-li rádi dobrou detektivku, nejste-li úplně prudérní a nemáte-li v plánu mermomocí vyšťourat drobné nelogičnosti – jsou pro vás slovenské halušky s londýnským Bryndzou to pravé.

6 30.11.2017

S tím, že existují věci, kterým nikdy neporozumím, jsem se smířil. Nikdy si neopravím pračku. Nezapojím zásuvku. Nebude ze mě kosmonaut. Nezaložím žádný start-up. A nebudu bohatý. Při čtení podobných knih si to uvědomuji daleko silněji. Jak mi ujíždí vlak. No, on mi vlastně už ujel. To ale neznamená, že by mě věci, kterým nerozumím, nefascinovali.

Fascinuje mě právě ta nekonečná šíře lidské fantazie a lidské tvořivosti. Kryptoměna… prosím, její smysl a funkci v ekonomice řekněme chápu. Ale představa, že se virtuální bitcoin virtuálně těží kdesi v nekonečné síti virtuálního světa? Že můžu coby novodobý prospektor pouze s laptopem a připojením k internetu těžit prachy? Sedět v kavárně, popíjet macchiato a rejžovat kryptozlato? Jasně. První bitcoiny žádnou cenu neměly. A dnes můžete těžit virtuální nuggety pouze s počítači o výkonech milionů koní… nebo něčeho podobného… Ale to není podstatné. Podstatné – tedy fascinující – je na to vše přijít. Vymyslet. Zrealizovat. Uvést z virtuálna do reálna. A dnes se vlastně dá říct i z reálna do virtuálna. Ať je to parní stroj, elektřina, internet, nebo digitální zlato…

6 30.11.2017

Tato kniha je důkazem toho, jak důležitá je literatura. A ještě více – dobře napsaná literatura. Už dlouho jsem se tak netetelil blahem nad úžasným jazykem, originálními obraty, nad celkovou koncepcí, nad vtipem, sarkasmem, důrazným nasráním i hlubokým pochopením. Skvělá kniha. Nejen z hlediska literárního...

Dělat zlé věci pro dobrou věc, s dobrým úmyslem, z dobrých důvodů… to je nitka, která se vine desítkami příběhů. V knize Ratajský les pak především v části ze současnosti. Samozřejmě. Člověk to bere s nadsázkou. A z tohoto pohledu je to vlastně až zábavné. Groteskní. Ovšem v celkovém kontextu kniha rozhodně humorná není.

S kolegou vedeme dlouhé hovory o tom, co je legitimní odboj, jaké násilí se dá ještě ospravedlnit třídním bojem, a které je už za hranou. Co je ještě revoluce, a co už jen bezbřehý chaos. Z mého pohledu je špatné jakékoliv násilí. Že je to zbabělé? A že ne každý se chce stát mučedníkem? Nevím. Má generace (zatím) nemusela řešit složitá dilemata na hraně života a smrti. A sám v sobě si nenesu hluboké křivdy. Dokážu ale vést vášnivé řeči. V kavárně. V teple a v bezpečí. Třeba nad podobnými knihami…

6 30.11.2017

Podvědomí si občas dělá, co chce. A tak jsem si jednu kapitolu nechtěně přejmenoval na „Mezi Googlem a socialismem“. Až z kontextu jsem pochopil, že správně je to „Mezi Gogolem a socialismem“. Pravdou je, že velkou většinu věcí, o kterých Kryštopa píše na Googlu nenajdete. Nenajdete tam ten zmar, opotřebovanost, únavu a nekonečné potoky vodky. Nenajdete tam otřesnou chudobu, vztek a frustraci. Nenajdete tam tu typickou východoevropskou zpupnost a aroganci. A pohostinnost, A ten bezbřehý smutek. Takové ty dlouhé filmové záběry na chvějící se břízy podbarvené tklivou balalajkou, typické snad pro každý ruský film. Já vím. Ukrajina není Rusko. Je takovým nárazníkem mezi západem a východem. Ale Rusko tu zanechalo spoušť. Rusko se zakouslo do ukrajinských duší jako buldok. Důkazem toho je současná občanská válka. Anexe Krymu. Ale to sem nepatří. Vraťme se ke knize…

Ta mě bavila. Moc. Rád cestuji, ale vím, že do končin, o kterých se v ní píše, se nikdy nepodívám. Na to jsem příliš zbabělý a pohodlný. Dění na Ukrajině samozřejmě sleduji. Ne nějak podrobně, prostě to, co mi předloží média. A tak jsem rád, že si mohu udělat daleko autentičtější představu. A jsem přesvědčen, že by si to mělo přečíst co nejvíce lidí. Zejména těch, co nostalgicky pláčou za starými dobrými soudružskými časy. Stakan vodky na to…

6 17.01.2017