dvojkadvacet
komentáře u knih
Neviditelná města
Italo Calvino
Kniha se skládá z kompozičně řazených medailonků-nápadů měst, která vypráví Marco Polo Kublaj chánovi. Asi jsem nečetl knihu, která by byla bohatší na nápady, na významy... - to všecko umocněné formou, do níž jsou vetknuty, a která je sama o sobě nosným významem.
Pětinároží
Mario Vargas Llosa
Rád čtu méně známé knihy proslulých autorů. Vždy je tam určitý příslib příjemného překvapení. Pětinároží je napínavý, typicky Vargas Llosovsky komponovaný příběh o neblahém vlivu moci na média. Z mnoha úhlů pohledu je líčeno mnoho způsobů, jak se dostat do maléru a jak se v něm pohybovat. V závěru autor nabízí i východisko. Jen doufám, že ne příliš naivní.
Nulorožec
Petr Stančík
Petr Stančík má často dobré nápady. Problém nastává v momentě, kdy se celá suma nápadů vezme a napěchuje do jednoho, nekomplikovaného příběhu - navíc, bez filtrace toho méně zajímavého, což ovšem vyčítám spíš redakci. U Mlýnu na mumie držel příběh pohromadě, jelikož byl pevně situovaný do Prahy konce předminulého století. Nulorožci jako by chybělo médium prostředí, které by kaši výjevů slepilo a dalo jí tvar.
Ambasadov
China Miéville
Ambasadov je ten typ knihy, která svoje tajemství nenabízí zadarmo. Čtenář si ho musí vysoustředit a sám z textu vypřemýšlet. Celé je to v podstatě o pozvolném rozklíčování určitého, autorem domyšleného a vynalézavého konceptu myšlení. O setkání s takovým myšlením. Někoho tenhle způsob vyprávění mine, jiného naopak strhne - patřím k té druhé partě.
Navzdory tomu, kniha je příliš dlouhá, často čtenáři odpírá klasický narativní cukřík. To, co nabízí, je zejména široký prostor pro vlastní uvažování v čase, kdy ji právě nečteme. A to si myslím i přes to, že je plná barevných a barvitých nápadů.
Pohlavky pro zvědavé
Vratislav Effenberger
Živelné psaní. Dočítám knihu právě když za okny zuří sněhová kalamita a už teď se nemůžu dočkat, až se na jaře vyvalím do trávy, otevřu si lahváče a ponořím se do některé z Effenbergerových delších básní. Jediná škoda, že jsem se s autorem nesetkal už v osmnácti.
Odvrácená strana zítřka
Antonín Bartušek
Na jednu stranu je to velmi svojská a rozpoznatelná poezie, některé básně skvělé. Na stranu druhou je celá kniha tak předávkovaná makabrozitou, až je to v podstatě legrační.
Anomálie
Hervé Le Tellier
Čtivý francouzský cyberpunk, který je zároveň půvabným protitrumpovským pamfletem.
Dům v Rugolu
Marka Míková
V "domě v Rugolu" jsem před pár lety strávil jeden letní týden a při četbě této půvabné knížky jsem si znovu vybavil všecky ty pomalované podloubí, stropy a stěny. Místo má opravdu nezaměnitelné kouzlo, které vyzívá k objevování nejenom všech možných zákoutí stavby, ale i vlastní fantazie.
Marie Mračná
Odysseas Elytis
To jak tam na konci mluví o poezii, to je ovšem víc než pětihvězdičkovej materiál.
Obývací nepokoje
Petr Hruška
Nemůžu si pomoct, knížka mi přijde jako počínání "muže v obchodě s vanami".
Srdcadlení
Petr Coufal
Když pominu tu vtíravou dekadentní poetiku, která z nepochopitelných důvodů stále přetrvává v tvůrčích výbojích některých autorů psaného slova, je kniha sympatická. Obsahuje i několik příjemně překvapivých momentů, namátkou spící sklenici nebo splachovací zrcadlo. Fandím spojení více tvůrčích disciplín, myslím, že je to jeden z nadějných způsobů, jak odkrývat dosud neodhalené. V případě Srdcadlení ovšem řemeslná vrstva díla výrazně překonává tu literární.
Vyjměte kost
Marcela Pátková Linhartová
Poezie trápení a traumatu, což je přesně to co mě nezajímá. To je ovšem můj problém, nikoliv problém knihy.
Se slovy autorka šetří, básně tak podněcují k přemýšlení spíše o tom, co zůstalo mezi slovy a verši. Kniha drží pohromadě, vázána celistvou atmosférou, tématem, užitím jazyka.
Při čtení bych myslel nižší hodnocení. Po čase volím o hvězdičku vyšší. Což je vlastně asi jeden z přirozených efektů těhle obtížených textů
Můj přítel Pierot
Raymond Queneau
To je to umění pomlky a nedořečenosti, co pak v člověku rachtá ještě dlouho po dočtení. Jak se to v tý palici spojuje a ohýbá a dochází to... a vůbec.
Diosamante
Alejandro Jodorowsky
Dávám 4*, ale vlastně všechny jsou za kresbu. Story má daleko k nejlepším Jodorowského příběhům.
Skála Vratanka
Robert Wudy
Stojím pod Vratankou, je noc a na kamenné záhyby a výčnělky skály dopadá modré měsíční světlo. Tento výstup bude výzva, i když mám s sebou jištění v podobě přečtené autorovy předchozí knihy Nové pověsti, na níž ta aktuální zvolna navazuje. Vratanku stačí zběžně prolistovat, abych naznal, že se Wudy opět nekrotil a vytesal do papíru sousoší dlouhých básní/poém výrazně rozmanitých tvarů. Dochází mi, že skalní cesta na Vratanku je pro zkušené a obratné lezce a že respekt, který před ní cítím, je zároveň pozvánkou na strhující dobrosružství četby.
Nejprve se přesvědčím, na jaký druh horniny vlastně lezeu: Kniha je rozdělena do dvou etap, z nichž ta první – Otevírání Vratanky – obnáší čtyři básně/lezecké techniky; a ta druhá – Zavírání Vratanky – je rozdělena na další tři. Je to komplikovaná kompozice fraktálovitého charakteru, která se nadále prohlubuje, čím hlouběji v textu se nacházíme. Na chvostu dokoce plápolá poznámkový aparát plný vlastních jmen bohů entit, zloduchů i herojů – ale toho se nebojím – Wudy vytváří pro mýty natolik překvapivé prostředí, že jejich do věků vrostlé principy končí přebudovány a předhozeny fantazii čtenáře jako plody čerstvého exotického ovoce.
Jak už jsem naznačil, také jednotlivé básně mají vlastní strukturu. Šplhám od alfy po ný, od pondělí do neděle, od narození po smrt, dlaně a chodidla připravená na každou další báseň, každý další verš. Kladu prsty do kapes plných jazykové hravosti obdařené nebývalou vynalézavostí, halím se do stínů pod převisy temných stavů mysli, abych se s vypětím přitáhl a nahlédl do pukliny s nápisy v neznámé řeči. O něco výše je skála svázána přísnou geometrií sonetů.
Je to náročná trasa, ale každá dřina je odměněna hormonem štěstí. Když stanu nahoře, konečně se mi naskytne výhled do dáli. A vidět je odtud zase o něco dál.
Během čtení jsem žil v iluzi, že lezu po skále, jejíž podobu formulovaly tisíciletí tlaku a eroze. Že její vrásnění vznikalo náhodně z popudu vnějších vlivů. Z perspektivy člověka stojícího nad dočtenou knihou však musím konstatovat, že Vratanka není jenom obyčejná skála, ale drahokam pečlivě broušený z vůle a imaginace svého autora – a tvar je to skutečně pozoruhodný.
Už je tady zas
Timur Vermes
Od knihy jsem moc nečekal. Nakonec mě překvapilo, že to nebylo úplně pitomé (alespoň pro člověka, který se z mentálně hygienických důvodů o druhou světovou nikdy nezajímal, historik by možná mluvil jinak. Nevím...) a nemusel jsem knihu hned odložit. Čtu si tady komenty, že je příběh "děsivý". Mě naopak připadá, že se společnost vypořádává se situací ještě dost dobře. Přestože je Hitlerův pořad nekorektní, je vnímaný jako svrchovaně demokratický.
Docela by mě zajímalo, jak to pokračuje dál.
Warax
Pavel Hak
Syrový román o světě, v němž neexistuje nic dobrého. Životy postav se mění v boj o přežití inscenovaným zrůdnou figurou Eda Teda Waraxe, prosazujícího své psychopatické vedení moderní války. V téhle hře nemá žádná z postav šanci dostat se ani k šachovnici, natož k prvnímu ofenzivnímu tahu.
Přestože text vyžaduje soustředění, nenudí ani na okamžik. Rychlé kapitoly odsýpají a vtahují čtenáře stále hlouběji do nekonečné spálené pouště beznaděje.
Sedm bláznů
Roberto Arlt
Každý z charakterů je to nejubožejší hovado nebo sráč. Navíc je celá jejich zhůvěřilost velmi poctivě napsaná. A přestože příběh asi ve třetině ztratí drajv, pořád je to solidní nářez.
Na počátku bylo moře
Tomás González
Milá jednohubka. Ale textu by slušelo, kdyby byl delší a vztahy mezi J. a obyvateli ostrova byly popsány obšírněji. Nebo kratší, jako povídka. V tomhle formátu si nejsem jistý, jestli toho bylo moc, nebo málo.
Šáhinšáh
Ryszard Kapuściński
Překvapivě čtivá kniha. Jak se to v lidech dme, když jsou nespokojení, a zároveň co v nich zůstává potom, co se s nespokojeností "vypořádají". Trochu mě z toho zachvátil pocit ochvějnosti věcí, když si představim, že ještě nedávno tu panoval totalitní režim (ačkoliv oproti Íránské verzi popisované v knize v soft formě) a co z něj tady zůstalo. Jak naznačuje Kapuscinski, to jsou věci, které neodchází jen tak, protože se jim řeklo, aby odešly.
