Edana komentáře u knih
Jakmile Kupole zaklapne, už nemáte šanci dostat se ven... prostě čtete, čtete, nedíváte se kolik je hodin a čtete... Pokud už máte od Kinga něco za sebou, asi vám budou jisté postavy a náměty povědomé.... Od prvního představení je jasné, kdo bude kladný hrdina a kdo záporný. Ale to zas tak nevadí, prostě se vracíte do starého dobrého Kingova maloměsta v Maine. Stephen o svých spoluobčanech pravděpodobně nemá zrovna vysoké mínění (když uvážím, kolik postav v jeho knihách a v téhle zvláště "příliš rozumu nepobralo"....) a asi mu hodně leží v žaludku ti zatr-pacení pokrytečtí pánbíčkáři.
Je to promyšlené, skvěle napsané (jasně, žádná "vysoká literatura", ale všichni víme, co King píše), postav je tak akorát.... ale nakonec mi po tom všem zůstala taková podivná pachuť. Původ Kupole, pointa, závěr... obvykle mě King dovede na konci knihy rozsekat na kousíčky, ale tady jsem si zklamaně říkala "Do háje, co to má znamenat?!" Neubránila jsem se pocitu, že to mohlo být lepší, tajemnější.... že Junior a Velký Jim vyvázli až moc snadno... zatímco všichni ostatní... Zdálo se mi to nedotažené, nedomyšlené... jakoby to Stephen potřeboval nějak, ale hlavně rychle skončit.
Pro televizní seriál je to i tak skvělý materiál a já se na něj těším. Ale od románu jsem čekala něco víc.
První povídka se mi velmi špatně četla, třináctiletý Lucas byl pro mě velmi nevěrohodný, celý ten příběh je jako schovaný za nějakým snovým závěsem - a pointa sice teoreticky vynikající, ale já měla takový pocit "tohle už jsem někde viděla/četla". Dokonce jsem u první povídky zvažovala, že knihu odložím. Naštěstí pro mě jsem se pustila i do druhé povídky a v tu chvíli mě kniha chytila a už nepustila. Zbývající dvě povídky jsou totiž vynikající, napínavé, mrazivé, dechberoucí. Třetí je ještě lepší než druhá :-)
Oceňuji také různé možnosti a témata pro interpretaci díla. Cunningham (a Whitman - jeho verše dílo úžasně "doplňují") tam vepsal nějaké to "poselství" snad pro každého. Např. to, že pro lidi vždy existuje nějaká skupina, na kterou se budou dívat "skrz prsty" (ať už to byli špinaví chudí dělníci, černoši nebo Nadiané). A přitom "...každý atom, který je můj, je nejinak tvůj."
Výborná "detektivka". Kniha toho totiž nabízí daleko víc než jen detektivní zápletku a já osobně pomalu začínám podléhat kouzlu nizozemských autorů, jelikož dovedou psát velmi "čtivě", vymýšlet skvělé a neotřelé zápletky a zároveň nutí čtenáře k zamyšlení.
Malinko náročné čtení, nic pro slabé povahy. Skuteční zájemci alespoň lehce obeznámení s danou problematikou si knihu však stoprocentně užijí se všemi detaily a konkrétnostmi, které přináší. Mně osobně by pro začátek stačilo pojednání v trochu obecnější rovině...
Krátkou chvíli jsem byla v pokušení hodnotit závěrečný díl trilogie o něco málo lépe než dva předchozí... Měla jsem pocit, že se zbavil formálních nedostatků (kostrbatý překlad, překlepy,...) a že i příběh je napsán jaksi "vyspěleji". Jenže pořád je tady pro mě nesmírně do očí bijící rozpor mezi potenciálem, které dané téma nabízí, a jeho autorským zpracováním. Závěr, který mohl být neuvěřitelně epický a nést jakési poselství pro "budoucí generace", vyznívá nějak do ztracena.
Tak se mi konečně dostalo pod ruku něco rozsáhlejšího z "vyšší literatury". Kniha, kterou nečtete jenom proto, že je napínavá a vy potřebujete zjistit, jak všechno dopadne. U Garpa se musí i maličko přemýšlet a zamýšlet - tedy, pokud si z něho chce člověk skutečně něco odnést. A že toho má tato kniha hodně co nabídnout - od čistě teoretických úvah o "pravdivosti" literatury, přes nejrůznější morální a společenské problémy až k "běžnému" rodinnému životu.
Třešničkou na dortu jsou skvělé ironické scény, vydařené dialogy a naprosto jedineční hrdinové a jejich osudy. A přestože se autor věnuje i velmi temným záležitostem a většina postav si musí projít prakticky peklem - měla jsem na závěr z celé knihy velmi kladný pocit. Jakoby v ní byla skrytá nějaká pozitivní energie :-)
Stránky se mi otáčely pod rukama skoro samy, velmi snadno a rychle se tohleto dílko četlo a bavilo mě. Sice je zápletka trošičku přitažená za vlasy (zničehonic českou kotlinu zaplaví "zázračná" houba a najednou o ní ví každý druhý...), ale to se během čtení tak nějak vstřebá.O to víc se musím pousmát nad snahou Urbana poukázat na z hlediska morálky velmi špatný stav naší společnosti (ale prezident s poprsím pobavil, to se musí nechat) - přijde mi to jako hodně laciný pokus o "umění". Ale po vysvětlení původu houby jsem se málem plácla do čela, neb tohle mi mělo dojít rozhodně dřív, narážek tam bylo dost :-)
A přitom stačilo, aby Bart chtěl žít. Všechno by bylo "v pořádku" (přestěhoval by prádelnu, koupil nový dům a žil by klidně a spokojeně s Mary). Jenže on se prostě rozhodl, že už nic nemá cenu. Osobně se domnívám, že takhle rozhodnutý musel být už ve chvíli, kdy ztratil syna. Rozšíření dálnice a likvidace všeho kolem pak už fungovalo jenom jako katalyzátor....
Trochu jiné a nezvyklé, ani ne moc děsivé (tedy pokud vás neděsí lidé v depresích se sebedestruktivními sklony), ale stejně úžasně čtivé. Ani ne moc napínavé, ten konec je dost očekávatelný....ale stejně je výborně zachycena ta postupná cesta k totální sebedestrukci.
Neuvěřitelná koncentrace osamělosti, bezmoci, bolesti, strachu a hnusu se promíchává s něhou a citlivostí. Výsledek je skvěle napsaný a bere dech (a v jednu chvíli taky obrací žaludek....). Těžko představitelné, že tohle všechno se vejde do jednoho dne a do jedné útlé knížečky.
Sice jsem kromě téhle knihy četla ze severu jenom Larssenovo Milénium...ale Švédi z těchto děl zatím nevycházejí zrovna s lichotivým obrázkem (vesměs jsou prezentováni jako strašní dobytci, akorát sem tam se najde nějak "zářivý hrdina" :-)
Ale hlavně k "Touze léta" - rozhodně není tak špatná, jak by se mohlo zdát z hodnocení tady na Databázi....ale taky není tak dobrá jak se snaží tvrdit přebal knihy. Není to typický příběh, kde geniální detektiv všechno vyřeší, odhalí a viníci jsou potrestáni. Spíš je to hodně netypický příběh (a taky trošičku netypicky napsaný). Pro českého čtenáře neznalého kontextu může být problematické, že některé postavy zůstávají bezejmenné - naopak většina Švédů si Olofa Palmeho identifikuje asi okamžitě. Ale i tak si myslím, že ten, kdo má rád konspirační teorie a má smysl pro opravdu svérázný suchý humor, může této knize směle dát šanci :-)
Kniha se mi v knihovně do ruky přimotala tak nějak náhodou...Zaujal mě název, zápletka taky nezněla úplně špatně. Jenže když jsem začala číst, dlouho jsem tak úplně nerozuměla záměru...A po celou dobu čtení jsem se nemohla rozhodnout, jestli je tohleto fakt umění nebo jestli je to opravdu tak nějak... o ničem. Příběh je v zásadě strašně jednoduchý, závěr lehce předvídatelný, veskrze všechny postavy "nesympatické". Ale "něco tam je". Nevím, jestli za to může ta "poutavě" zachycená atmosféra (hodnoty, móda, zábava...) přelomu tisíciletí, nebo ďábelský Marmaduke, ale nakonec jsem rozhodla pro 4 hvězdičky (kdyby to bylo možné, dala bych 3,5).
Vyprávění začíná v zásadě lehce a nevinně, ale jak jde děj kupředu, čtenář za tou prosluněnou lehkostí začíná tušit přicházející katastrofy. Autorka si pohrává se (skoro až básnickým) stylem, časem i prostorem a já jsem naprosto podlehla kouzlu této knihy.
Chvilku mi trvalo, než jsem si srovnala názor na tuto knihu. Ono to s ní totiž vůbec není jednoduché, přestože by to tak na první pohled mohlo vypadat.
Zpočátku (prvních sto stran) bylo čtení trošičku náročné, ale následně čtení nabralo na tempu a já třeba s hrůzou zjistila, že je půl druhé v noci... Simmons asi jednoduše umí vtáhnout. Samozřejmě mu nahrává výborně zvolené téma a prostředí. O Franklinově ztracené expedici jsem kdysi něco četla, naštěstí jsem to úspěšně zapomněla, takže jsem všem těm sympatickým (no, všichni samozřejmě sympatičtí nebyli...) chlapům, z nichž charisma čišelo už podle jména (korvetní kapitán James Fitzjames, poručík Graham Gore, H.T.D. Le Vesconte, John Irving, Charles De Voux, v neposlední řadě Francis Rawdon Moira Crozier a další jako ledařský mistr Blanky, Peglar, Bridgens...) neuvěřitelně držela pěsti... Párkrát jsem tak měla slzy v očích, hodně mě zasáhl konec pana Jopsona a po neuvěřitelné zákeřnosti od Cornelia Hickeyho jsem měla chuť knížku zahodit.
Přiznávám, že "objasnění" příšery mě trochu zklamalo a nelíbí se mi, že Simmons se nenamáhal popsat osud poslední skupiny pod vedením De Vouxe. A ten úplný konec s mrtvolou v kapitánově kajutě jsem už vůbec nepochopila (kdo to měl být??). Jenže právě díky tomu mi zůstane Terror v hlavě ještě nějakou dobu, můžu (spíš musím...) o něm přemýšlet, snažit se přijít tomu na kloub a zkoušet vymyslet něco jako alternativní konec.
Sečteno a podtrženo to byl úžasný zážitek (umocněný skvělým počasím venku, kdy se nás v půlce března zimní počasí rozhodlo ještě potrápit mrazem, sněhem a pořádným větrem) a nic menšího než 5 hvězdiček si nezaslouží.
Tohle jsou aspoň upíři! Žádné třpytící se, vnitřně rozervané, zamilované "bytosti"... ale skutečně děsivé, (většinou) krvelačné bestie. Vynikající přehled vývoje žánru, skvělé průvodní slovo. Některé povídky sice byly malinko slabší, ale celkový dojem to příliš nekazí. Za nejpovedenější (při jejich čtení se dostavilo lehké mrazení v zádech a mírně tísnivý pocit) považuji "Nech mrtvé odpočívat v pokoji", "Osud madam Cabanelové", "Rendez-vous", "Mortonova podivná smrt" a "Dívka s hladovýma očima". Poslední povídka "Místo setkání" má skutečně podařenou pointu.
Příběh námořníka Velasca je sám o sobě neuvěřitelný, úžasný. Když ho navíc literárně zpracuje takový pan spisovatel, jako je G. G. Márquez, čtenáři se v rukou ocitne jedinečný zážitek.
To se vezme harvardský profesor (specialista na symboly a náboženství), dáma v nesnázích (pokud možno sirotek, kterého vychovával hodný strýček), katolíci, tajemná bratrstva, hádanky a samozřejmě spousta dramatických odhalení a máme z toho - kasovní trhák. Jelikož jsem četla už před nějakou dobou Šifru, zůstane mi v paměti asi jako ta originálnější a lepší kniha.
Andělé a démoni jsou sice svým způsobem BOMBAstičtější, mají stejný spád a člověk se nemůže odtrhnout....ale má taky čas pozastavit se nad takovými detaily, jako je třeba neznalost Raffaelova celého jména u rodilé Italky (navíc vědkyně) nebo skutečnost, že Langdon přiletěl do Říma a "před hangár pražilo podvečerní slunce", ale když nasedne do helikoptéry a míří k Vatikánu, už vidí "ranní mlhu"...
Samotný závěr mi přišel možná až trochu moc překombinovaný a laciný a definitivně mě odradil od udělení čtyř hvězdiček.
Moje druhá kniha od Barnese (mám za sebou vynikajícího Arthura a George) a jsem opět spokojená. Že je hlavní hrdinka trošku prostoduchá mi zas tak nevadilo, naopak musím obdivovat jednak způsob, jak ji autor ztvárnil, jednak ten neuvěřitelný vývoj, kterým prošla - během let nabrala spoustu zkušeností, na první pohled jakoby zmoudřela, ale přesto zůstala stále stejná. Stejně jako u Arthura a George jsem měla pocit, že kniha mohla skončit o pár stránek dříve. Resp. od jisté chvíle se již ani tak nejedná o příběh Jean, nýbrž najednou jakoby Barnes popustil uzdu fantazii a nutně se musel podělit o své představy o technologickém vývoji v následujících letech (originál vyšel 1986 a příběh Jean a jejího syna přesahuje rok 2000) a zároveň předat lidstvu zásadní životní poselství...No, v případě některých vlastností Všeobecného počítače se celkem trefil: "Všeobecný počítač zacházel s člověkem jako s dítětem nebo cizincem. Říct to jinak. Vysvětlit. Byl náladový a zlomyslný." (Můj počítač někdy taky vypadá, že si žije vlastním životem.)
Každopádně to bylo kvalitní čtení a jednoho dne možná přijdu i na to, proč je vlastně norek tak houževnatý....
"Kosmický děs" jsem sice při čtení povídek příliš nezažívala, ovšem povídkám se rozhodně nedá upřít skvěle vykreslená atmosféra. Za nejpovedenější z této sbírky považuji "Stíny nad Innsmouthem" a "Dědictví Peabodyů" (ty měly krom skvělé atmosféry i jisté napětí). Spoustu nových titulů k přečtení mi pak přinesla studie "Nadpřirozená hrůza v literatuře".
Komentář, který tuto knihu asi vystihuje nejlépe (alespoň pro mě) - příjemné čtení. Nic dalšího by snad ani nebylo potřeba dodávat, snad jen, že až na knihu narazím někde v knihkupectví, pravděpodobně si ji pořídím do své knihovničky. Vyplatí se to.
Ačkoliv se autor dle mého názoru občas ve svých názorech nevydává úplně správnou cestou a odsuzuje i to, co snad odsouzeníhodné není....daleko častěji jsou jeho výroky nesmírně aktuální i pro dnešní dobu a mnohé z nich by se měly tesat do kamene. Škoda, že toto dílo není známější.