Ei.leen
komentáře u knih
Vrány
Petra Dvořáková
Katuška a Baruna, je jasné, kterou dceru má matka raději. A proč? Protože jedna z nich je ta "hodná", jinými slovy chová se přesně dle matčiných představ, zatímco ta druhá si dělá věci víc po svém. Nedá se ale říct, že by dělala něco natolik hrozného, aby musela doma zažívat takové peklo. Jakožto matku mě na příběhu nejvíc zasáhlo, jak zle se v duchu matka o Báře vyjadřovala. Nedokázala jsem si vysvětlit, kde se v ní bere ta zášť k vlastnímu dítěti, za úplné maličkosti. A nedokázala si to vysvětlit ani ona. Opakovaně se sama sebe ptá, co ji na Baruně tolik rozčiluje. Obraz úplně rozbitých vztahů mezi manželi, rodiči a dětmi a dokonce i mezi sestrami. Šokující je naprostá absence sebereflexe u matky. A proč to všechno? Aby měla doma uklizeno? Jak už tady bylo napsáno, k příběhu se dá říct tolik, ale současně je člověk beze slov. Přečetla jsem za dvě hodiny, protože kniha se nedala odložit.
Neděle odpoledne
Viktorie Hanišová
Knihy skoro nikdy nekupuju, čekám, až budou v knihovně. Ale u téhle to nešlo, tu jsem musela mít. Hanišová mě ani tentokrát nezklamala, ba naopak mi přijde, že se překonala, jestli to vůbec ještě jde. Knížku jsem přečetla za dvě odpoledne a nemohla jsem se odtrhnout. Jako vždy, téma velmi drásavé, temné, vlezlo mi pod kůži. Myslím, že mě nikdy nepřestane bavit, jak realisticky je vykreslená psychologie postav. Díky té přesnosti a barvitosti se dají pochopit i úplně nepochopitelné činy lidí. Myslím, že Hanišová svými knihami může přispívat k rozvoji empatie a tolerance u lidí. No ale co teď? Já chci další její knížku. :-)
Houbařka
Viktorie Hanišová
WOW tak tohle je klenot! Na mém seznamu už je dýl, ale odrazovalo mě přirovnání k Do tmy od Anny Bolavé, protože to pro mě bylo nesrozumitelné. Atmosférou možná trošku podobné, ale jinak pro mě úplně jiný zážitek z knihy. Řadí se teď mezi mé top tři letos přečtené knihy. Nedokázala jsem se odtrhnout. Prolínání minulosti a přítomnosti bylo moc fajn a velmi přirozené. Sára to tedy v životě opravdu nemá lehké. Chování postav mi přišlo velmi realistické. Hodně lidí tady psalo, že chování rodiny Sáry, je nepochopitelné. Jako člověk pracující s lidmi v krizi, musím říct, že vůbec nebylo chování postav neobvyklé. Čímž ale neříkám, že je omluvitelné. Nechci ale zařadit spoiler. Měla jsem dost fantazií o tom, co se které postavě honilo hlavou, zejména pak matce. Autorka to fakt vyšperkovala do posledního detailu. Už jsem od ní četla skoro vše, a nic nebylo zklamání.
Sítě
Petra Dvořáková
Moje první knížka od Petry Dvořákové, určitě chci přečíst i další, abych zjistila, jestli se zařadí mezi mé oblíbené spisovatelky, zatím má k tomu nakročeno, knížka se mi líbila moc. První povídka byla fajn, ale jakožto člověk, který se pohybuje v oboru psychologie, jsem poměrně rychle prokoukla, o co jde, nebylo to pro mě velké překvapení. Druhá povídka se mi líbila nejvíc. Jakožto člověk, který se nikdy nepohyboval mezi věřícími, jsem příběh doslova hltala. Poslední povídka byla taky dobrá, líbil se mi styl, jakým byla napsaná, drsně a bez emocí, dobře to vykreslilo charakter hlavní postavy.
Žil jsem jako pedofil
Janek Alexa
Knihu Žil jsem jako pedofil jsem si přečetla po tom, co jsme na kurzu krizové intervence probírali fakt, že na linky důvěry často volají pedofilové, kteří žádné dítě nezneužili, ale pociťují velký problém překonat puzení. To mě přimělo dívat se na pedofily jako na lidi, kteří se narodili se sexuální orientací, kterou si nevybrali a je pro ně těžké s ní žít. Tahle kniha mi byla doporučena jako perfektní ukázka toho, co prožívá pedofil, který si plně uvědomuje závažnost své deviace a nechce nikomu ublížit. Dilemata která takový člověk v sobě řeší, jsou jen těžko představitelná pro někoho, kdo to nezažil a ještě hůř pro toho, kdo pedofily opovrhuje. Podle mě se autorovi podařilo podat co nejupřímnější zprávu o tom, co prožíval, a to bylo přesně to, co jsem od knihy chtěla. Skvělá kniha jak pro psychology a jiné pomáhající profese, tak i pro laiky.
Kde zpívají raci
Delia Owens
Takhle rozporuplné pocity z knížky jsem už dlouho neměla. Navíc z knížky, která je mnohými tak pozitivně a nadšeně hodnocena. Rozporuplné pocity jsem měla v průběhu čtení a mám je i na konci. Ale byla to zajímavá dynamika. Na začátku mě to bralo hodně, příběh je neotřelý. Pak se mi zdálo, že to přešlo v romanci a už to na mě bylo trochu moc, přicházelo mírné zklamání. Poslední třetina už mě zase celkem bavila, i když některé věci byly přitažené za vlasy a až příliš naivní. No ale ten konec? Kdyby kniha skončila o tři stránky dřív, byla bych spokojenější. Zajímavé bylo, že jsem tušila, že to spěje někam, kde se mi to nebude líbit. :-) Stále váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Tak řekněme tři a půl... Ale nemůžu knize upřít, že byla napínavá a nešla odložit.
Odbočka v lesích
Kateřina Karolová
Dala bych spíš tři a půl. Příběh napínavý, místy jsem se bála. Krátké kapitoly drží příběh svižný. Autorka má podle mě potenciál. To vše fajn, přesto tomu podle mě něco chybělo a místy přebývalo. Sem tam klišé, sem tam až moc přemýšlení. Souhlasím s některými, že slavná odbočka mi nějak úplně unikla a nedošlo mi, že už se to děje. Nemusí to nutně být špatně, aspoň to bylo takové plíživé. Postavy nesympatické, ale to mi nevadilo, naopak dobře to sedlo. Chápu přirovnání některých k Trhlině od Kariky na základě příběhu. Stylem psaní ale ani omylem, pro mě Karika lepší. Možná i proto jsem měla vysoká očekávání. Hlavní pointa/vysvětlení pro mě v pořádku, ale finále celkově takové uspěchané, bum bum a najednou konec, to mi přišlo škoda. Nejsem si jistá, jestli mě cliffhanger na konci skoro každé kapitoly bavil nebo štval. Celkově ale dobrý, hezký strávené dva večery s mrazením v zádech.
Eleanor se má vážně skvěle
Gail Honeyman
Eleanor je přesně ta hlavní postava, která mě drží v pozoru. Nemůžu se rozhodnout, jestli je nebo není sympatická. V druhé polovině knihy převážily sympatie. Vzhledem k tomu, že se sama věnuji práci s lidmi, kteří si prošli něčím traumatickým, dívala jsem se na příběh malinko i očima odborníka. Vždy mám radost, když i po této stránce kniha obstojí, i když terapeutka se mi občas zdála trošku hrrr. Terapie je v knihách vždy vykreslena zjednodušeně, to asi jinak nejde, ale nijak mě to neuráželo. Moc se mi líbila cesta, kterou Eleanor ušla. Ráda jsem ji sledovala. Nejednou jsem se i zasmála.
Les v domě
Alena Mornštajnová
Moje první knížka od Aleny Mornštajnivé. Do teď jsem ji měla zafixovanou jako autorku Hany, kolem které byl velký povyk. K bestsellerům jsem vždy trochu skeptická a k jejich autorům si dlouho hledám cestu. Les v domě mě ale okamžitě zaujal svou anotací, ze které jsem cítila, že kniha bude asi jiná, než co autorka obvykle píše. A i podle recenzí to tak asi je. Moje intuice zafungovala správně, protože příběh jsem hltala a přečetla v podstatě za den. Rozhodně chci ale dát šanci i dalším autorčiným knihám. Jsem ráda, že byl můj odstup prolomen.
Les v domě je teda těžké a temné čtení. Já jsem na podobné příběhy docela zvyklá, těch dysfunkčních rodin se v české literatuře vyskytuje dost. Ale tohle je tak dobře napsané, že mě to rozdrásalo na kusy...
Soběstačný
Zuzana Dostálová
Hodně silný příběh. Moc jsem toho o knize dopředu nevěděla. Myslela jsem, že je "jen" o rozvodu, ale je tam toho tolik, co hlavní hrdina musí zažít. Ve 14 letech zkusí tolik, co spousta lidí nežije za celý život. Je to smutné čtení, ale možná i díky tomu jsem těch pár krásných chvil, které Štěpán zažije, prožívala mnohem víc. Knížky z pohledu dítěte jsou poslední dobou mé oblíbené. Začala jsem se Soukupovou, která je moje oblíbenkyně. Tahle knížka je jiná, ale taky skvělá. Bavila mě moc.
Anežka
Viktorie Hanišová
Hanišová mě ještě nikdy nezklamala. Nedávno jsem si přečetla rozhovor s ní, kde promluvila o těžkém období na mateřské, kdy také vznikala tato kniha. Už trochu víc rozumím tomu, proč je to vše tak temné. Ale ke knize... Obyčejně mi otevřené konce nevadí, ale tady mě to mrzelo, hodně jsem se vžila do Agnes a zajímalo mě, jak to s ní dopadne. Julie se skutečně chovala jako kráva, jak tady v komentářích zaznělo, avšak mám pro ni velké pochopení. Myslím, že si nedokážeme představit, jaké to je, vychovávat adoptované dítě, natož odlišné. A stejně tak, co adoptované dítě prožívá. Věřím, že za Juliinou lží byl dobrý úmysl, ale samozřejmě se to zvrtlo. Říct zpětně pravdu už by asi bylo dost těžké, i když ne nemožné, ale rozhodně správné. Oceňuji autenticitu všech postav, včetně policistů, kurátorky apod. To je ostatně něco, co u autorky velmi obdivuji - jak realisticky a autenticky dokáže vykreslit, jak se lidé chovají, co prožívají. Pro mě ne lepší než Houbařka, ale je to první kniha, wow.
Osamělost prvočísel
Paolo Giordano
Prvočíselná dvojčata, dokonalá definice pro vztah hlavních hrdinů. V knize je tolik momentů s atmosférou, která by se dala krájet. Tolikrát jsem v duchu mluvila k oběma postavám a říkala jim, co mají udělat, protože to bylo tak do očí bijící! Oni to ostatně věděli sami moc dobře, přesto se rozhodli jinak.
Útek z tábora 14
Blaine Harden
Musím se přiznat, že než jsem četla tuhle knihu, tak jsem o situaci v Severní Koreji věděla jen velmi málo. Tahle knížka mi otevřela oči a doslova mě propleskla. Přečetla jsem ji jedním dechem a nevěřila jsem, co vidím. I já jsem některé odstavce četla nevěřícně dvakrát. Zpočátku jsem si myslela, že mi novinářský styl psaní taky nebude moc vyhovovat, jak píše hodně lidí, ale nakonec jsem za to byla ráda. Je tam hodně vsuvek o politice a o životě mimo tábor v SK, které pro mě byly hodně přínosné, protože jsem moc neznala to pozadí. Na základě toho jsem si i vyhledala hodně článků a každá další kniha, která byla v Útěku z tábora 14 doporučena, mě láká k přečtení. V průběhů čtení knihy, kdy jsem si už trochu "zvykla" (pokud se to tak dá napsat) na krutosti, které autor popisuje, mě začalo mnohem víc pohoršovat a šokovat to, co se Sinem ten tábor udělal. Jak pokřivil jeho osobnost. Doporučuji přečíst všem. Hlavně těm, kteří volí komunisty, kteří ještě do Severní Koreje posílají kondolence a přijde jim to v pořádku.
Tajemství přirozené výchovy: Co nás tradiční kultury učí o výchově šťastných dětí
Michaeleen Doucleff
Asi se rozepíšu, protože k této knize mám velmi ambivalentní postoj. Základní myšlenka je fajn. Jsem vděčná za každou knížku, která se snaží předat myšlenku, že rodičovství jde dělat i jinak, než jak ho dělá většina lidí. Dá se vlastně i říct, že se spoustou myšlenek souhlasím. Ale jsou tam pro mě dva zásadní zadrhely. Prvním z nich je způsob, jakým je to napsané. Je to šíleně tendenční - vše v západní výchově je špatně a vše z tradičních kultur je správně. Místy mi to přijde i podané jako pro blbce - jako kdyby snad žádný západní rodič nikdy nejednal s dítětem jako se sobě rovným anebo s respektem a jakoby tohle byl úplně nový převratný koncept. Knihy o rodičovství mám docela načtené a tahle myšlenka opravdu není nic nového. No a ten druhý problém je ten, že v některých technikách vnímám velký rozpor, respektu v nich nevidím ani za nehet a nedávají mi smysl - výchova strachem (když si dítě neuklízí hračky, vyhodím je; aby dítě nechodilo blízko k vodě, řeknu mu, že tam žije příšera, která ho odnese; pokud dítě kňourá, ignoruju ho apod). Někde jako by autorka úplně ignorovala současný výzkum o vývoji dětského mozku. A přitom jindy se na něj odvolává. Asi jak jí to zrovna pasuje. Celé mi to přijde jako kdyby úplně nekriticky přejala vše, co v daných kmenech viděla jako posvátné a zázračné techniky.
Ještě na okraj, nedostatek, který ale vnímám snad u všech knih o rodičovství, kniha se nevěnuje tématu, jak má rodič pracovat sám se sebou a se svým vztekem. Je to tam sice nakousnuté, ale tak zjednodušeně, že to je spíš na škodu. Ve výsledku pak takové knížky vytváří spíš tlak na rodiče, že by měli být furt v klidu a nikdy nekřičet, jenže to bez práce na sobě není možné (a ani tak to nejde vždy).
Abych ale nebyla jen negativní, je moc dobře, že je v knize vysvětleno, že pro člověka není přirozené, aby dítě vychovával jeden nebo dva lidi. Ta absence "vesnice" je opravdu problém západního světa a je dobré si uvědomit, že když to občas nezvládáme, je to vlastně legitimní. Oceňuji i vhledy z toho, jak žijí jednotlivé kmeny.
Je hlína k snědku?
Jakuba Katalpa (p)
Po přečtení tolika kontroverzních komentářů a i povzdechů, že lidi nechápou, o čem to celé je, jsem si musela knihu přečíst. Protože anotace slibuje, že si člověk bude lebedit. No nevím, přidávám se k těm, kteří to prostě nepochopili. Ač jsem se snažila fakt hodně. Přečetla jsem knihu do konce, přestože jsem ji několikrát chtěla už nechat být. Pořád jsem si slibovala, že to nakonec nějak bude dávát smysl. Uznávám, že tam smysl asi je, ale zůstal mi skryt. Trochu mě štve, že je to má první kniha od Katalpy, mám teď k ní dost ambivalentní vztah, ale šanci jí ještě dám.
Pouta
Delphine de Vigan
Přestože je kniha celkem minimalistické dílo, jak rozsahem, tak i způsobem popisu událostí, nic v ní za mě nechybí. Čtení je to smutné a drásavé. Ukazuje, co ve vztazích dělá nefunkční komunikace. Jak děti chrání své rodiče a co rodiče nakládají na své děti, přestože to nejsou schopny unést. Nečinné přihlížení nesprávného je tady normou, proti tomu zúčastněná starost o druhého je považována za přehánění. Všímejme si, co lidi kolem nás prožívají.
Kéž by to naši četli
Philippa Perry
Já si z knihy odnáším dva hlavní závěry. Rodič by neměl nikdy popírat/zlehčovat/ignorovat emoce svého dítěte (jakkoliv "nevhodně" je může projevovat). No a zadruhé to nejlepší, co můžeme jako rodiče dětem dát, je naše pozornost, zájem a kvalitně strávený společný čas. Když tyhle dvě věci budu mít denně na paměti, snad se mi podaří vychovat člověka s co nejméně traumaty. Knížka je skvělá a čtivá, žádné složité poučky. Pomůže rodiči vcítit se do toho, co dítě zažívá a proč se chová jak se chová. Za mě taky boří spoustu strachů a mýtů, hlavně strach abychom děti nerozmazlili, aby nám nepřerostly přes hlavu nebo že se děti musí trénovat (ať už je to nočník, samostatné spaní, schopnost být bez rodiče apod.).
Teorie podivnosti
Pavla Horáková
Tohle bylo tak podivné a tak super! Dumaní nad chuchvalcem textilu v pupku a jak dlouho by asi trvalo než by se na nás oblečení rozpadlo, mi utkvělo. Ale to je jen jedna ze stovek, někdy absurdních, úvah a teorií, které hlavní hrdinka rozvíjí v bdělosti. V noci ve spánku pak její mozek plodí futuristické vynálezy. Fakt geniální. Podobnou knížku jsem nečetla. Za mě jedna z nejlepších, které jsem za uplynulý rok přečetla, přestože jsem si ji musela dávkovat, protože někdy toho dumaní bylo na mě moc.
Poupátka
Hana Lehečková
Jako spoustu čtenářů přede mnou, taky jsem byla malinko zklamaná, ale to bude tím, že jsem měla hodně velká očekávání. Stále jsou ale Poupátka nadprůměrná knížka. Otevřený konec se mi líbil, seděl tam. Hlavní hrdinka mi byla, nevím proč, celkem nesympatická, ale i to se mi vlastně líbilo. Moc se mi líbilo, jak realisticky bylo vyobrazené chování a přemýšlení dětí v takové situaci, jak mnozí vedoucího dokonce bránili. Stejně tak postava vedoucího byla velmi dobře napsaná, zejména to jak dětem systematicky vymýval mozky. Bylo šokující, jakým způsobem se zneužívání odehrávalo, to jsem nečekala ani v nejmenším. Za mě dobrý, jsem ráda, že jsem si knížku přečetla. Podobná témata ve mně vždy vzbuzují pocity bezmoci, zejména od doby, co mám dítě. Moc bych si přála, abych měla se svým dítětem tak důvěrný vztah, aby pro něj bylo naprosto samozřejmé se mi s něčím podobným svěřit.
Vzdělaná
Tara Westover
Měla jsem od knihy velké očekávání, které se s prvními stránkami spíš nenaplňovalo, ale nakonec jsem nemohla přestat číst. Pro mě naprosto neuvěřitelné, že někde v civilizovaném světě takhle rodiny mohou žít. U tolika situací jsem si říkala, že tohle by se snad u nás nemohlo nikdy stát. Ale co mi běželo hlavou od chvíle, kdy se Tara dostala na vysokou školu, bylo "Kdy už půjdeš na terapii, vždyť máš trauma jako prase!" Nedovedu si představit, jak bolestné musí být vyrůstat v rodině, která staví svou víru nad lásku k vlastním dětem.
