Ellinek komentáře u knih

(SPOILER) Haleluja! Napotřetí jsem tu knihu dočetla do konce, letos už mě žádný takový heroický počin určitě nepotká! Standardně čtu při práci knihu tři dny, Lea mi i s volnem trvala týden.
Asi nemám žádný nový poznatek, kterým bych mohla přispět, ale…pár jich mám.

Neskutečně mě vytáčela hromada pravopisných i stylistických chyb. Chyběly čárky, tečky, písmenka, spousta vět začínala tak, jako kdyby ji autorka měla na mysli říct takhle, ale pak se to změnilo a dokončila ji úplně jinak, takže věta neměla vůbec smysl. Jednoduché věty, usekané, opakované. Stejně tak výrazy. Přísahám, že jestli ještě někde uvidím slova a spojení jako kobaltové, tyrkysové, indigové, terakotové nebe, vůně pečeného masa, pověděl, tak si nejspíš vážně něco provedu s očima. Nic jiného v knize snad ani neexistuje. Netřeba dodávat, že barvy nebe byly dokonce pospány ve špatnou denní dobu. Ale tak…no, nevadí.

Nejpozoruhodnější na knize mi přišlo především to, že někdo dokázal napsat takový děj, kde byly ty vycpávkové a nedůležité pasáže tak rozvité, zatímco části, které měly potenciál skvěle zahýbat dějem, kdyby se jim autorka věnovala, byly shrnuty do dvou odstavců a sbohem. Návštěva Bellského království a čin královny Belly? Ach, to mohlo vyvolat nějaký velký spor, ale ne, my budeme jenom koukat, co se to vlastně stalo, a pak odtáhneme. Když se královně Lea pomstí? Zatímco Thomas královnu ignoroval, aby nerozpoutal válku, Lea se za ním hrne se svou trofejí s nadšenými slovy hele co mám? A on se nad tím smutně usměje. A je to v pořádku! Smutně se tam vůbec usmívalo pořád hodně lidí. Věštby byly taky povětšinou strašně nevyužité. Prostě tam byly, i u lidí, kteří vám byli vlastně putna. Jak k té své přišel Patrik a vůbec, jak přišel k té lásce, když jsme se do doby, než to čtenáři odhalil, nesetkali ani s jediným náznakem, že by k někomu choval vřelé city? Třpytící se město si odbudeme v jedné kapitole a posléze se vracíme domů, abychom se jako mávnutím kouzelného proutku najednou vrátili do Sluneční vesnice. V téhle zemi se vůbec cestovalo mimořádně rychle. Za den projdete tři země a nic vás to nestojí.

Co mě nakonec zarazilo nejvíc a uvědomila jsem si to až za dlouho, byla skutečnost, že Thomasova milovaná byla unesena a tento fakt před nás byl postaven buď jak buď. Když jsem Leu četla na internetu, alespoň se tam vyskytovala scéna, kde Thomas vyprávěl, možná vzpomínal, nejsem si jistá, jak vlastně zjistil, že jeho milá byla unesena. A přitom našel svůj milovaný šutřík. V knižní podobě tahle scéna ale úplně zmizela a já se poté ptala: jak to, že minimálně Lea přijímá únos jako fakt a ani se nezeptá, jak se to stalo? Přemýšlí nad únosem jako nad hotovou věcí, ale nikdy se vlastně nikoho nezeptala, co přesně se s Perlou stalo. Prostě je to láska jejího manžela, unesená, ano, v pořádku, je to tak, beru to. Vlastně se tím šulí i čtenář, protože ten taky nemá žádnou vzpomínku nebo myšlenku, která by podpořila tezi o únosu. Ano, máme si to myslet, myslí si to i Thomas, všichni víme, že nebyla unesena a byla to léčka, ale chybí tam ten zásadní moment, kdy nám aspoň Thomas vysvětlí, jak sám přišel na to, že to byl únos.

Pohádka o ledové krásce…celou knihu ji vnímáme jako pohádku, ale potom se najednou ocitneme v Zahradě smutku, zjišťujeme, že je to realita, načež zjistíme, že on tam někdo čekal na vysvobození. Přičemž jsme k tomu do té doby neměli jeden jediný náznak! Ale potom se objeví heroická hrdinka, která ani netuší, že má někoho zachránit, ale zachrání, pročež se rovnou málem zabije, to kdyby nám jí náhodou nebylo dost líto.

K postavám se ani nebudu vyjadřovat. Každá se věnuje jen jednomu základnímu rysu své povahy a tím to končí. Dovolím si poznámku pouze k Thomasovi: přestože to byl neuvěřitelně toxický vůl, jemu jedinému jsem jeho city alespoň věřila. Věděla jsem, odkud jeho láska pramení, na koho míří, proč právě na něho a jak a proč ho ovlivňuje. To mi u ostatních strašně chybělo.

Nedotažený svět bez vychytání základních logických prvků, ploché postavy bez jakéhokoliv vývoje. Smutné je, že autorce samotné dle jejích slov nešlo o ten svět, proto se mu prý tak nevěnovala, jako spíše o vývoj a vnitřní svět postav. To je strašně smutné, protože když poznáte na první straně jednu postavu, chová se úplně stejně i na té poslední. A tak to bylo u všech. Knihu respektuji především z toho důvodu, že se umístila ve své fyzické oficiální podobě na pultech knihkupectví. Za to ta jedna hvězdička. Kdyby si autorka dala říct, neodmítala kritiku, pomoc svých bet, redakční zásahy, které nakonec vlastně ani nebyly, více si s příběhem pohrála, věnovala se tomu opravdu podstatnému a pohrála si se vším jako dospělý člověk a nedělala vše pomalu na truc, tak by z toho nemusel být vůbec špatný příběh. Naopak, já v Lee vidím velký potenciál, jen kdyby si autorka dala říct a opravdu pořádně ten příběh překopala a dotáhla do konce. Protože ona by si to ta kniha vlastně i zasloužila.

11 22.01.2021

Tohle je skvost! Cokoliv s Drákulou musí moje maličkost zkrátka mít, takže prequelové dílo Stokerova potomka? To mě nesmělo minout!

Zpočátku jsem se bála, jak se s takovou bichlí popasuji, ale příběh mě okamžitě vtáhl tak, že stránky ubíhaly jedna za druhou. Celé to bylo opravdu skvostné. Autoři nádherně vykreslili samotné irské prostředí, do toho prostupuje několik legend o Dearg Due i o samotném Drákulovi. Především první legenda o Dearg Due se mi hrozně líbila, bylo to nádherně sepsané, mělo to úžasnou atmosféru, celé jsem to viděla před očima a celé to propletení postav bylo úžasně nápadité. Drákula byl v příběhu vykreslen mimořádně děsivě, zloduch každým coulem, který se neštítí ničeho. Trošičku mi tam chybělo objasnění jeho původu, nějaká hlubší minulost, protože přeci jen, každé zlo má někde počátek. Ale to byl jen nepatrný stín na jinak mimořádné knize! Celá kniha má fantastickou atmosféru, tajemnou a děsivou, některé chuťovky jsem si zvráceně užívala a způsob vyprávění mi skvěle sedl. Třetí část možná nebyla tak intenzivní, ale konec to všechno zase dohnal.

Skvostná, mimořádná kniha, která má čestné místo v mé knihovně. Příběh protkaný dokonalou, tajemnou a mrazivou atmosférou, která vás vtáhne a nepustí. Spletitost dějové linky vítám a závěrečné rozuzlení je přesně takové, jaké mám ráda. Aneb nic není takové, jaké se na první pohled zdá být. A za ten konec, který - pozor, spoiler - vlastně není úplně šťastný, ale spíše depresivní a smutný, dávám pomyslnou šestou hvězdičku. Mám ráda, když se autor odváže a naservíruje čtenáři jiný konec, než jaký by si možná sám přál. :)

11 16.01.2021

Téma knihy nechci nijak znevažovat, je to vážné a poprat se s něčím takovým není opravdu vůbec jednoduché. I já jsem trpěla záchvaty paniky, ale...bože, Sage mi byla tolik protivná! S největší pravděpodobností ji pasuji na svou nejméně oblíbenou postavu. Luca, April, Gavin, ti všichni byli úžasní a jejich příběhy mě opravdu zajímaly a bavily, ale se Sage jsem si nerozuměla vůbec.

Příběh mě šíleně nebavil. Mám dojem, že pro něj byly zásadní především ty zvratové situace, ale abychom se k nim mohli dostat, musela autorka hodně vyplňovat vatou, kterou představovaly psychologické rozbory a myšlení Sage. A to byla tak děsivá nuda. Nějaké emoce se u mě projevily až čtvrtinu před koncem, což je zoufale málo. Chtěla jsem mí srovnání s Monou Kaste, ale tedy, raději bych přečetla celou její sérii, než se znovu piplat s Nedotýkej se mě.

Téma je vážné. O tom žádná. Ale způsob, jakým byl celý příběh vyprávěn, mě šíleně nebavil a doslova mě nudil. Přemáhala jsem se jen proto, že knihy dočítám a chtěla jsem to mít už za sebou. Závěr byl úplně na facku a jestli někdy najdu kuráž na pokračování, tak to bude jen kvůli Lucovi.

Stále přemýšlím, jak si mohla Sage myslet, že ji otec nenajde, když je kurňa policajt a jeho dcera mu určitě ukázala Lucův instagram? Skoro na každé stránce jsem měla chuť ji proplesknout. A to jsem si sama prošla těžkými psychickými stavy.

11 22.10.2020

Sérii o Cormoranu Strikovi zbožňuji a hrozně ráda sleduji, jak se osobní i profesní život jednonohého detektiva vyvíjí. Čtvrtý díl šel ale s kvalitou poměrně dolů...tedy, ne přímo s kvalitou, ale s přílišnou kombinací.

V případě Smrtící bílé mám dojem, že si toho na sebe autorka naložila až příliš. Já vlastně s větší části knihy neměla žádný problém. Ráda sleduji tok vzpomínek hlavních postav, jejich myšlení, konání, úvahy apod. Vlastně mě to možná baví víc jak samotná zápletka a ta pro mě hraje jen roli takového šmrncovního dochucení. Největší problém mám se závěrem. Rowlingová si jako každý jiný autor vytyčila vlastní vzorec, podle kterého je zkonstruovaná každá kniha. Jenže v případě prvních tří dílů to nebylo nijak výrazně násilné. Corm si najde jeden detail, kdy se nakonec dostane do stavu, kdy mu mozek uhání, všechno spojuje, vyřeší záhadu, kterou si poté nechá ještě chvíli pro sebe a naservíruje nám ji při závěrečném střetu. S tím bych ani neměla problém, protože samotný Corm to pro mě podal vždycky jasně a srozumitelně. Jenže v případě čtvrtého dílu už toho bylo moc. Nevím, jestli za to mohl fakt, že tentokrát nám celý příběh předložila Robin, ale těch informací bylo tolik, zacházelo se zpátky na začátek, k drobným detailům, které čtenář vzhledem k rozsahu knihy ani nemá šanci udržet v paměti, když navíc musí zákonitě číst s velkými mezerami. Někdy jsem se kvůli pracovnímu nasazení ke čtení nedostala i dva dny a to se pak drobnosti snadno vykouří z hlavy. A v takové změti informací pak nastane nehorázný bordel a mně už nakonec bylo jedno, jak to celé bylo, prostě ať si to Robin odkecá a zase se posuneme dál, podíváme se, jak nakonec dopadl pachatel. Rowlingová tady vytvořila tak spletitou zápletku s tolika různými odbočkami, kde se navíc mísilo neskutečné množství možných pachatelů, že konečný obrázek je spíše chaotický, bezduchý, čtenáři je to úplně jedno, prostě nám tady dejte zase Corma a Robin v civilu, ať se dovíme, jak to s nimi bude dál. V tomhle to Rowlingová absolutně nezvládla. Nemám problém s tím, jak často odbíhá od současného dění do minulosti, kdy postavy vzpomínají nebo přemýšlí nad něčím, co se přímo netýká toho současného případu, ale tahle zápletka byla příliš velké sousto i na tak vypsanou autorku, jako je Rowlingová.

Na druhou stranu jsem ráda, že nechává Corma a Robin kolem sebe zatím jenom kroužit. Je zcela jasné, že Strike považuje Robin za tu, která by ho mohla definitivně odpoutat od Charlotte a dát mu konečně něco většího a skutečnějšího, ale on se umí držet zpátky, za což jsem mu vděčná. Robin začíná prozřívat a začíná v duchu převalovat myšlenku, zda se náhodou nezamilovala. Docela mě štve tak zajetý a typický vzorec - skvělý detektiv potká ženu, ze které se stane jeho asistentka, později parťačka, pročež se do sebe zákonitě zamilují a skončí spolu. V 99 % případů mě tahle linka neskutečně vytáčí. Trošku mě mrzí, že se v tomto duchu nese celá série, je nám všem jasné, že ti dva spolu prostě skončí. Jsem ale ráda, že na to jde Rowlingová opravdu pomalu, nikam nespěchá, nechává je se patlat ve vlastních pocitech a nemusí nutně stavět na tom: miluju tě, ale spíše na tom: teď jsme přátelé, já ti rozumím a jsem tu pro tebe, kdyby něco. Z toho snad potom vyplývají i ty nejhezčí vztahy.

Musím říct, že Smrtící bílá pro mě není detektivka pokračující ve stylu předchozích dílů. Výrazně se odklání od té linie, kterou v tom já vidím, je více rozvitější, ale v podstatě vám ani tolik nepůjde o samotný případ, jako spíše o to, jakým směrem se díky tomu posouvají Corm a Robin. Ten případ je tam spíše v pozadí. Což mně osobně zase tolik nevadilo, protože Corm mi tak přirostl k srdci, že budu s nadšením sledovat všechny jeho cesty, ať už ho zavedou kamkoliv. Tedy, snad ho nezavedou zpátky k té jeho mrše bývalce. :D Vzhledem k tomu mi trochu vadil konec, kdy se na deseti stránkách dovíte celé řešení, ale vlastně vám možná ani nebude dávat pořádně smysl, protože je to tak spletité a složité, že se vám to brzo vykouří z hlavy. Ani Rwlingová není všeuměl. Já jí i přesto děkuji právě za postavu Cormorana Strika. :)

11 05.07.2020

Já hvězdičky zanechávat nebudu, protože by to podle mého nebylo správné. Já poezii zrovna dvakrát nerozumím, takže nejsem dostatečně povolaná na to, abych ji nějak známkovala. Nedopadlo by to dobře. Zůstanu jenom u slovního hodnocení.

Poezii sice nerozumím, ale ta správná si ke mně cestu najde. Třeba Shakespear, Wolker, naše balady...to já můžu a ty správné verše mě skutečně osloví. Tady se to ovšem nestalo. U pár případů jsem si spíš říkala, proč sakra zase musíme přidávat tu válku, toho prezidenta, tuhle současnou situaci. Jasně, když autor chce, odráží ve své tvorbě aktuální situaci, ale zrovna toho už má jeden plné kecky, protože je to všude. Ale aby se neřeklo, rýpnuli jsme si i do současné vlády, aby se váhy vyrovnaly. No a zbytku jsem prostě nerozuměla. Nijak se mě tyhle verše, které mi ani nepřipomínaly verše, nedotkly. Nic ke mně nedoputovalo, nic mě nezasáhlo. Buď to bylo naprosto ploché a nic mi to nedalo, nebo jsem vrtěla hlavou nad tou válkou a spíš mě štvalo, že i tohle tady musí být.

Nejsem poeta, vážně ne, ale když je nějaká poezie dobrá, zasáhne mě. Tahle břitva mě jen přesvědčila o tom, že jestli si ještě někdy přečtu současnou moderní poezii od někoho, od koho bych to vážně nečekala, tak si tu břitvu budu preventivně držet na krku já. Jako pardon, ale jen proto, že člověk pracuje v nakladatelství, ještě neznamená, že se mu musí vydat všechno. Román? Dobře, za mě sice taky nebyl nijak valný, ale nějakou hodnotu měl. Ovšem tahle sbírka, to je spíš taneček na hrobečku těch stromů, co za to padly, o to truchlivější, když je takový nedostatek papíru. A stejně se jím plýtvá. Buď chybami v tiskárnách, nebo tím, že se vydá něco, co opravdu nutně nepotřebuje spatřit světlo světla a mělo by to zůstat spíš v šuplíku. Poezie je hodně nevděčný byznys a tady to opravdu hodně nevyšlo.

Ach. Ach ach ach. Víc snad ze sebe ani nedostanu. Zamilovala jsem se do celého příběhu a i když je těžké vybrat od Colleen nejlepší knihu, asi je zrovna tahle pro mě o setinku lepší než všechny ostatní. Ben a Fallon jsou naprosto úžasné bytosti, Ben tedy o krapet víc, ale tady se snad ani nedá porovnávat. Prostě je musíte milovat. Colleen má úžasnou knihu přimět mě cilut se jako blbeček na jedné knize, aby mě na druhé rozbrečela a připravila mi ty největší infarkty, jaké jsou jen možné. Ale miluju to. Dobrovolně se takhle mučím, protože vím, že na konci mě Colleen znovu poskládá dohromady. Jinou, ale úplnou, díky jejím knihám možná ještě s něčím navíc. Tenhle příběh je tak půvabný a jímavý, že prostě....ach. Miluju to.

10 20.11.2021

Dojemný a půvabný příběh o tvrdé skutečnosti. Námět Alzheimerovy nemoci je vždycky těžký, ale autorka, která do příběhu navíc přetavila vlastní zkušenost, si s tím poradila moc hezky a vytvořila dojemný příběh o lásce a zapomínání, ale především o tom, že člověk nikdy tak úplně nezapomene a nakonec neodchází jen s prázdnou hlavou. Tildina minulost se navíc odehrává paralelně se současností, kdy jako dospělá žena řeší vlastní zamrznutí, starost o otce a obavy o budoucnost manželství. Všechno je krásně a citlivě napsáno a nejednou člověka všechna slova donutí přemýšlet. Přestože jde v příběhu o něco smutného, i v tom se dá najít to krásné a důvod, proč nezapomenout. Buďme vděční za to, co máme a jaké lidi máme ve svých životech. Když je milujeme, nikdy nezapomeneme.

10 29.09.2021

Úžasná knížka! Asi to bude všechno jen o jednom slově - úžasný příběh, úžasné popisy, úžasná doba, úžasné postavy. Jakmile jsem začala číst, nemohla jsem se odtrhnout a stránky jsem otáčela jednu za druhou.

Příběh odehrávající se ve dvou rovinách, které se protínají víc, než by si jeden pomyslel. Sympatická Kate, úchvatný a zbožňovaný Simon a roztomilý Nick, kterého Kate tiše závidím. :D I toho Simona! Důmyslně propletený příběh, který v sobě snoubí tajemné pověsti, velkou lásku, kruté vyvrcholení několika osudů, a především magickou a opojnou atmosféru Hořejšího jezera. Ačkoli je Warton smyšlené městečko, hned bych se do něj přestěhovala! Zapojení mystična a duchů už potom bylo jen třešničkou na dortu.

Po předchozí knize, kterou jsem nedokázala dočíst, pro mě byly Dcery jezera dokonalou vzpruhou. K většině knih Našeho nakladatelství mám výhrady, ale tohle je zapomenutá perla, jíž by se mělo dostat mnohem větší pozornosti, protože za to určitě stojí. Kniha mě okouzlila natolik, že si ji musím pořídit do své knihovny a ráda na ni budu ještě dlouho vzpomínat. Nedělám to často, ale u této knihy je mi jasné, že si ji jednou znovu přečtu.

10 13.01.2021

Námět, který si Colleen zvolila, je v podstatě docela vypsaný a neexistuje už moc způsobů, jak jinak ho uchopit a najít v něm něco nového. Ale víte co? U Colleen to vůbec ničemu nevadí!

Někde před stou stránkou mi bylo jasné, jak příběh dopadne, kde nastanou jaké zvraty a kdo je nakonec ten padouch a kdo ten "lepší". A bylo mi to fuk. Čtenářský požitek mi to vůbec nezkazilo. Naopak, Colleen je mistr vypravěč a každá její kniha mě baví. Umí čtenáře vtáhnout do děje, nutí ho prožívat všechno s postavami a cítit každou emoci, kterou do knihy dá. Verity (zůstávám u původního názvu) je skvělý psychothriller a myslím, že snad neexistuje nic, co by Colleen nedokázala napsat. Jestli někdo dokáže povýšit slovo dokonalost, pak je to právě Colleen. Ještě více oceňuji v příběhu to, že byl tak propletený s procesem tvůrčího psaní. Všechno bylo naservírováno přesně tak, jak mělo být. Všechno bylo odhaleno v tu správnou chvíli. Já osobně byla z konce zvráceně nadšená, protože sama ho otevřeně nevnímám. Vzala jsem si z toho to, co jsem z příběhu cítila, a to mi stačí. V tom je kouzlo příběhu - každý si z něj vezme něco jiného, jinak na něj působí, jinak ho vnímá a v konečném důsledku ho chápe jinak. Ano, byť nejsem matka, pracuji s dětmi a ten mateřský pud je ve mně silně zakořeněný, takže asi u dvou pasáží jsem měla co dělat, abych potlačila ten nepříjemný pocit, kdy jsem se musela schoulit do sebe a přemlouvat žaludek, aby se tak zběsile nepřevracel. Bylo to silné, podobně jako celá kniha.

Osobně by mi ani nevadilo, kdyby se Colleen do takových vod pouštěla častěji. Skvěle jí to sedlo a ona zkrátka dokáže nemožné. Je opravdu mimořádná vypravěčka, která vás zkrátka přikurtuje ke knize a nedovolí vám odejít. Nenávidím na ní jen to, že mám její novinku tak rychle přečtenou a nemám se zase do čeho tak parádně začíst. Colleen je úžasná autorka s úžasným stylem a Verity nám nabízí jiný pohled na její tvorbu. Je zvrácený, šílený, ale pořád stejně návykový. Až vyrostu, chci být jako ty. :)))

10 06.06.2020

Poezie nejsou moje vody, ale jestli něco takového chápu, pak jsou to právě Shakespearovy Sonety. Stále nesmrtelné, stále pravdivé, aktuální tehdy i dnes. Nesou v sobě velkou pravdu a nutí k zamyšlení.

10 11.05.2020

Ani do třetice se mi nedaří koukat na Darcy jako na hororovou autorku. Ano, u prvních dvou dílů jsem zpočátku měla trochu husinu, ale jakmile se ukázalo, co tam řádí za zlo, už to bylo v pohodě. Zde bylo podle námětu jasné, co tady straší, takže děs se...jaksi nedostavil.

Po překonání první stovky stránek mi připadalo, že čtu spíše paranormální verzi Deseti malých černoušků, načež to za polovinou zmutovalo spolu s filmem Strašidelný dům. A funguje tady ještě jakýsi třetí mutagen, ale nedokáži ho přesně přiřadit. Zlo zde nebylo překvapující. Duchové a přízraky byli rozmanití a skvělí. Dům byl mimořádný, společenská místnost obzvlášť. No a po událostech kolem Taje pro mě začala asi nejpůsobivější pasáž. Nebylo to překvapující, ani nijak mimořádně děsivé, padouch byl jasný, ale jakmile se parta pustila do protiútoku, začalo to mít pořádné grády. Tohle Darcy umí. Jak všichni postupovali domem a honili se za vším možným, četla jsem a četla, adrenalin mi proudil žilami a celá ta akce a energie se mi opravdu líbily. Jenže pak se ke slovu dostala opět Marjorie a bylo jasné, jak to celé dopadne. Ono to bylo jasné už od začátku, ale ten největší boom vyšel najevo právě s Marjorie a upřímně...to byla tak nehorázná blbost. Na to, jak temně chce Darcy psát, má pořád strašně sluníčkové konce. Jako kdyby se na světě nemohlo dít žádné bezpráví. Jak zaznělo níže: co bylo mrtvé, mělo mrtvé zůstat. Takhle je život krásný a traumata jsou pryč.

Mimo akci v druhé půli knihy a celkový náboj ještě chválím postavy. Skupinka byla opravdu rozmanitá, můj favorit byl Bernard. :D Chemie mezi Remy a Markem byla uvěřitelná, Mark byl celkem sympoš, ale nejvíc tleskám za Remy, protože jsem neměla chuť ji zabít. A já bych většinu ženských postav nejraději zabila. :D Darcy ale umí psát sympatické ženské hrdinky a Remy byla ta nejlepší. Zdravě odvážná, zdravě bojácná, vůči své pozici průvodkyně zdravě zodpovědná. Taková vyvážená postava. Oproti minulým dílům mi tu chyběla kočka. :D

Celkovou atmosférou a laděním příběhu je to nejpovedenější kniha z celého tria. Co se týče konců, ty Darcy zkrátka moc nezvládá. Prozatím vede závěr Craven Manor, protože co umře, to taky umře. A hlavně to mrtvé zůstane.

10 23.04.2020

Milý, zábavný a hlavně oddechový komiks, který zhltnete během cesty autobusem. Což je nebezpečné, protože se budete smát třeba i nahlas, když se najdete na nějakém obrázku. A že já jsem se našla prakticky všude. :D Milé a trefné postřehy ze života milovníků knih. A po přečtení na sebe stejně budete hrdí. Jednou čtenář, navždy čtenář. :3

10 05.03.2020

Není to kniha pro každého a není to snadné čtení. Vstupujete do mysli závislého člověka a poznáváte, jak myslí, vnímá a cítí a proč to vlastně dělá. A že to on sám nemyslí v podstatě špatně, ale je to natolik komplikované, že to, co nám přijde nelogické, závislému člověku připadá správné. Podobné příběhy opravdu oceňuji - všichni jsme jenom lidé a to pozlátko neznamená, že se máme dobře. Možná právě naopak. Doufám, že Mattyho další roky už nebudou poznamenány něčím tak devastujícím a svou sílu bojovat a nepodlehnout si udrží. A moc bych mu přála, aby našel tu spřízněnou duši, s níž by mohl založit rodinu. :)

9 24.02.2023

Znamenitá mrtvola je opravdu znamenitá. Hned na začátku jste vrženi do procesu porážky a bourání masa a já jako holka, co vyrostla na farmě, jsem to četla s pokyvováním hlavy, protože takhle to opravdu je, takhle to funguje, tyhle principy jsou skutečné...a pak vám dojde, že ale nepřemýšlíte nad krávou, ale nad člověkem. A když sledujete proces vykrvení, zase si říkáte jojo, tak to dělají. A zase vám dojde, že tam visí člověk. Dojde vám, jak je to vlastně zvrácené. Ale autorka tady vlastně nepředstavuje žádnou utopii. Celá kniha je skvostným příkladem toho, co se stane, když lidem dojde lidskost. Je pravda, že jsem u žádné stránky netrpěla tolik, jako když šlo o nevinná zvířata, psy a štěňata, ale...tak to je. S lidmi mi už asi soucit došel, se zvířaty nikdy.

Když jsem někdy na jaře zjistila, že tahle knížka vyjde a co je jejím ústředním motivem, trošku jsem si povzdechla, že očekávaný zájem Marcose o darovanou samici je nasnadě. Ale od poloviny knihy jsem si začala říkat, že pes bude zakopaný úplně někde jinde a nakonec jsem měla pravdu. A já za to autorce děkuju! Přerod Marcosova vědomí a svědomí je fascinující, stejně jako děsivý. Co všechno je člověk schopný obětovat pro to, co skutečně chce? Dokonce i vlastní lidskost.

Možná se na konci nedovíme, jak to vlastně s tím virem skutečně bylo, ale ničemu to nevadí. Protože to podstatné už se stalo, z lidí se stali tvorové horší než zvířata. Ta aspoň ve většině případů zabíjí jen pro potravu. Lidé pro vlastní potěchu. Co všechno autorka vymyslela je pro mně fascinující a zvrácené a já to vítám, i když to zní divně. Nic z toho, co napsala, není tak daleko od pravdy. Tohle je člověk, tohle je lidstvo. Tohle je pravda. Jednou to přijde. V jakékoliv podobě. A my si to stejně neuvědomíme a nezabráníme tomu.

Jak bylo zmíněno v knize, nejhorším virem je člověk sám.

9 30.07.2022

(SPOILER) Když čtete knihu inspirovanou skutečným životem - přičemž díky většině toho, co o knize autorka řekla, vám spíš přijde, že jde o ryze autobiografický román - o klukovi, který s napsáním knížky souhlasí, a vy ji zavřete se slovy: "super, takže on je rád, že někdo napsal knížku o tom, jaký je to vlastně kokot", tak si nejsem jistá, kde přesně došlo k chybě v matrixu.

Čekala jsem svěží čtení o druhé straně barikády, kde není všechno růžové a láska vás nespasí. Zpočátku to tak možná i vypadalo, po první kapitole jsem si říkala jojo, tohle by mohla být moje krevní skupina. Já jsem taky sarkastický člověk, obzvlášť hodně morbidní a kolikrát lidi znervózním tím, co plácnu, ale tohle bylo silné kafe i na mě. Ne proto, že by to snad bylo drsně sarkastické, až vám to sroluje ponožky, ale spíš proto, že to už ani nebylo vtipné. Rádoby poznámky a přirovnání sice umí být vtipné, ale když jste v hlavě toho člověka přes tři sta stran, tak tu osobu už chcete po nějaké době praštit pánvičkou. Nějakou tou pořádnou od Horsta, co vydrží i apokalypsu. Žít v hlavě Adri bylo mimořádně náročné a jsem ráda, že je tomu konec.

Já sama jsem si svým způsobem toxickým vztahem prošla a mám také v životě člověka, který si jako jediný vysloužil mou lásku a přízeň, ale nejsme spolu. Ale já jsem oproti Adri ráda, že tento člověk je šťastný, má někoho, kdo ho miluje a je schopný mu dát to, co já ne. Jsem prostě ráda za to, že je šťastný a o to podle mě jde. V tomhle mě Adri hrozně vytáčela. Iracionálně nenávidí Matyášovu přítelkyni, místo toho, aby pro svůj šílený crush chtěla trochu toho štěstí. A jestli si myslí, že má být šťastný s ní, tak s tím krucinál holka něco udělej! Dobře, asi jsem byla na začátku moc přísná, Matyáš asi není až takový kokot. Nic Adri neslíbil, k ničemu se nezavázal. Jasně, člověka naprdne, když s ním takhle někdo zametá i po domluvě, ale když to Adri pořád obhajuje tím, že je to herec, je na roztrhání atd., tak se snad na to nakonec vykašlu a nebudu si trhat žíly, když se hvězda neuráčí přijít. No tak nepřišel, svět se přece nezboří. Adri má očividně dost náplastí, co tuhle díru zalepí.

Což byla další věc, které se mi nechtělo moc věřit. Já autorku nijak neshazuji, ale...co teda dělám špatně já, že na ni letí polovina Brna a pomalu i celé republiky, zatímco o mě kluk pomalu ani nezakopne? Každý kluk, kterého potká, by s ní chtěl pomalu zcestovat svět, nemluvě o tom, že se na ni chytí i lesba. Jasně, mně jednou taky vyjádřila náklonnost lesba, ale upřímně...já to jako lichotku zrovna nebrala. :D Nevím, přijde mi to takové zvláštní, že každý, koho potká, by pro ni chtěl být tím životním partnerem. Ono asi půl bídy, ale co bylo už přes čáru, tak její divoká jízda za chlapi. Protože když může Matyáš, může i ona! Takže se rovnou pustí do barmana, který ji nabaluje už nějakou dobu, pak vydrbe s chudákem Kamilem...a to je v pořádku? Když tohle dělá kluk, je kurevník, ale když to dělá ženská, je to v pořádku? Ona může? Jako odsaď podsaď. To už jsem chtěla autorce regulérně knížku omlátit o hlavu.

Co se děje týče, žádný tam ani nebyl. Celá knížka je o tom, že Adri chodí do divadla, kde jí střídavě dělají garde její přátelé, o kterých ale víme velké prd a nakonec se vám začnou motat, protože to jsou jenom jména. Pokud Adri zrovna neútočí na divadlo, přesměruje svoje síly na hospody, kam taky chodí s kamarády, které si ale zase začnete brzo plést. A když to není ani divadlo, ani hospoda, tak je to nějaká jiná akce...kde se pije a kde jsou kluci, na kterých si můžeme látat zraněnou dušinku od kluka, který vám nikdy nic neslíbil. Sem tam Adri pokročí ve svých špercích a tím asi náplň života končí. Sakra, taky bych chtěla mít tolik volna! Ale houby, nechtěla. Oproti tomuhle si na svůj život nemůžu stěžovat, i když jsem teda sama. Ono je to někdy to nejlepší, co pro sebe taky můžete udělat, ženy!

Jo a pokud jde o obálku, tak jestli má flakonek od parfému nějakým záhadným způsobem evokovat pepřák, který vám podaruje váš crush, tak já jsem potom prezidentka Matyášova fanklubu.

Na to, že byl Medovník prezentován jako něco vtipného, s čím se ztotožníte, jsem to v tom nenašla. Spíš super návod na to, jak rozhodně nechcete dopadnout. Toxické vztahy existují a každý si nějakým určitě prošel. Ale na to, že tady měla být jakousi obětí Adri, na konci svého sáhodlouhého komentáře soucítím spíše s Matyášem a k autorce získávám až nezdravě negativní vztah. Chtěla jsem knížce věřit, opravdu jsem se snažila, ale na konci naší společné cesty s křikem utíkám a koupi této růžovky definitivně vzdávám. Žádná katarze, prozření, smíření...že přestanete na půl roku komunikovat s Matyášem, to za řešení a katarzi moc nepovažuji. Je sice fajn, že si Adri něco málo uvědomila, ale podle mě to od slov nedošlo až k jejímu srdíčku a nepřijala tohle nové přesvědčení za své.

Škoda promarněného potenciálu. O to horší to podle mě je, když to autorka prezentuje jako vlastní skutečné zážitky a události.

9 03.06.2022

(SPOILER) ...co jsem to vlastně četla?

Tuhle knihu mám na čekačce asi tři čtyři týdny, od chvíle, kdy mi povolaný člověk z nakladatelství zamával pomyslným rudým hadrem před očima s tím, že je to strašně super, ale ten konec celkem bída. No a to je věc, kterou já si nemůžu nechat ujít!

Až na to, že souhlasím jen z polovinou výroku. Jo, konec - bída. Ale popořadě, začátek a prostředek ještě.

Do půlky knihy jsem si vlastně ani nevšimla, že se něco děje. Ona zásadní odbočka, která se promítla i do názvu, mě samotnou nějak minula a po chvíli jsem si uvědomila aha! My už jsme v té jakože krizi! Pro mě to tedy byla krize už od začátku. Čte se to dobře, svižně, rychle to utíká (kvůli tomu jsem si to taky vybrala, krátké kapitoly a jednoduchý styl psaní se skvěle hodí, když potřebujete ještě vyplnit závěr čtecího měsíce). Ale to je tak všechno. Postavy? Jedna vedle druhé to jsou pitomci, kterým bych nejradši vlepila pár facek, aby se probrali. Asi jsem dokázala mírně pochopit možná tak Dalibora, chalan z vesnice, no to my si rozumíme! A jeho Gábina se taky ještě docela dala, ale Michael (jehož jméno mě tak strašně iritovalo a Majkl ještě víc), Felix a Karin, hlavně ta Karin! Jak ti mě štvali! A Laura se tam plácala stranou, nevěděla, kam patří, což ji celou tak nějak vystihuje. Ale pozor, na to, že jsem ty postavy tak nenáviděla, ve mně čtení vlastně nezanechávalo vůbec žádné emoce. Prostě čtu, čtu, čtu, něco se děje, tak jo, já dál čtu, čtu, čtu...a nic. Pro mě to bylo prostě strašně ploché, ty postavy byly tak nesympatické, že mi bylo jedno, co se jim děje a vůbec by mi nevadilo, kdyby tam zkapali všichni. Prostě celé strašně bez emocí.

V jednu chvíli jsem si vzpomněla na Kariku, ale to jen námětem, taková ta mystická, tajemná místa, kde se dějí nevysvětlitelné věci, ale jelikož jsem ho nečetla, tak mi to nic víc neřeklo. Každopádně, čekala jsem víc. Čekala jsem něco promyšleného, něco velkolepého, něco, u čeho si řeknu: sakra, jo! Ale to sakra se nedostavilo. Když potom začali všichni padat jako hrušky, aby se nakonec dopátrali toho, proč se to všechno děje, koukala jsem na stránku a říkala si: jako vážně?

BIG SPOILER

Jako vážně, toxický blivajz schovaný v půdě, co vám způsobí mega halušky? Né, prosím né! Jako když už nic mystického, tak aspoň něco...jako obyčejného, ale ne až takovou obyčejnou blbost! Šlápnu na mech a otrávím se, to už je jako zvířená radiace v Černobylu.

KONEC SPOILERU, ABY SE NEŘEKLO.

Nakonec měla výše zmíněná paní pravdu. Ten konec se nepovedl. Když před vysvětlením oněch podivností zavřu oči i uši, tak budiž, ale celé to bylo hrozně nahuštěné a celé odbyté v jediném sledu. Raz, dva, tři, máme vás, jsme tady! A stalo se to proto a proto, takže tak, sbohem a šáteček. Na posledních pár stránkách se nám to sejde, vysvětlí a rozejde. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. A já se cítím tak nějak ošizeně.

Oceňuji alespoň ten trošinku drsnější konec, přece jen to není typický happy end, čehož já si u autorů vždycky vážím, když se nebojí do těch postav pořádně říznout. Ovšem jak se nám ta Laura celou dobu plácala tak nějak bokem, tak...se nám pořád plácá tak nějak bokem. A jelikož jsem z Beskyd a vyrostla jsem v obklopení lesů...tak se bát stejně nebudu, protože okolní půdu a mechy znám jako své boty. :D

9 01.05.2022

Laskavý příběh o tom, jakým přítelem mohou knihy skutečně být. Dle anotace jsem očekávala něco trochu jiného, takže jsem byla malinko zklamaná, ale to knize neubírá na kráse. Navíc mě hned první kapitola rozesmála, protože zákaznice v knihkupectví jako by z oka vypadla lidem, kteří chodí i k nám. Nevím, jestli si tuhle práci autor někdy vyzkoušel, nebo je tak skvělý pozorovatel, ale přesně tak to se zákazníky chodí. No a pokud jde o samotného Knihonoše...takového milého pána by chtěl poznat nejspíš každý. A jeho šéfové bych to tedy pořádně vytmavila. I s ní je to ale láskyplný příběh o knihách, o tom, co pro člověka můžou znamenat, stejně jako o tom, že ty správné knihy ho můžou zachránit, otevřít oči, pohladit po duši. Jako Carl mám zaplněné knihovny a doufám, že nikdy neskončí úplně prázdné. Čas od času si je jenom tak prohlížet, to je stejně tak dobrý koníček, jako jejich čtení. Jsou to zkrátka přátelé, kteří nikdy neumírají a člověka neopouštějí.

9 26.03.2022

Byť to zní hrozně, i o takových knihách lze říci, že nebyly zpracovány dobře...a tohle naštěstí není ten případ. Brutální přiznání - Šikmý kostel jsem nečetla. Ale Životice si to už jen tím očekáváním žádaly, takže po naskladnění okamžitě přišly na přetřes.

Svým zpracováním mi to hodně připomínalo knihu Poslední souboj, kterou jsem četla nedávno. Je to v podstatě takový dokument prokládaný románovými útržky, kde vám ale autorka neříká, abyste nenáviděli toho či tamtoho. Prostě vám zprostředkovává fakta, poukazuje, kudy se to tak mohlo ubírat, ale nutně nemuselo. Oceňuji, že autorka nesoudí, to je mnohdy důležité, i když jde třeba o lidi, kteří se přímo provinili. Ale co my, ta třetí strana, vzdálená tolik desetiletí dopředu, může vědět. Můžeme si to přebrat, jak sami chceme, ale soudit stejně nemáme právo. To mají jen ti, co si vším tím bahnem museli projít.

Jako každá kniha s podobným námětem, i tahle je potřebná. Možná o to víc, že jde o tragédii, která byla odsunuta do pozadí dějin. Takových je určitě spousty, ale o to důležitější je, že jsou opět vynášeny na světlo. Ano, přečtěte si to. Už jen proto, aby se zase nezapomnělo. I když věřím, že po tom, co dokázala paní Lednická, se tohle přece jen posune směrem k lepšímu. Protože ať tak či onak, pro propagaci a připomenutí tohoto regionu a jeho historie udělala prostě nejvíc právě paní Lednická. To se jí nedá upřít. A už jsem při čekání na knihu potakala několik lidí, kteří se k tomu vyjádřili a byli k této tragédii osobně, byť nepřímo, připoutáni. A sdělují to úplně cizímu člověku, mně, která to v celé šíři ani pochopit nemůže. Ale lidé o tom začínají mluvit a to je dobře. Takže ano, kniha svůj účel plní na sto procent.

9 24.03.2022

Na to, že mi Kingův styl prostě nesedí, se vždycky objeví nějaká knížka, která mě nakonec zláká a já se do ní pustím. Nejinak tomu bylo i u Později, ačkoliv jsem ji četla se znatelným zpožděním, ale nalákala mě reklama na knihu s infem, že bude film. Ha!

K mému překvapení se v téhle knížce neukrývá ten King, na kterého jsem zvyklá z jiných děl, a za mě osobně to bylo dobře. Četlo se mi to mnohem lépe, velmi se mi líbilo, jak nás dějem provází dospělá verze onoho malého chlapce, sem tam trochu odběhne, sem tam k mé potěše hodí pár sarkastických poznámek. Začala jsem číst v práci a musela jsem dočíst ještě večer po šichtě, protože se mi to prostě hrozně líbilo. Není to nic převratného, námět je známý, ale já si to i tak užila. Příjemné mrazení v zádech vyvolané spoustou prostřelených hlav, řekla bych. :D Ale já s takovými věcmi moc velký problém nemám.

Jsem spokojená, mile překvapená a Později mě nakoplo k tomu, abych, ehm, později (haha), dala autorovi zase šanci. Nejsem Kingův věrný čtenář, ale vždycky na mě vybalí něco, co mě přesvědčí, abych to ještě zkusila. Takže...později.

9 07.03.2022

Tak tohle byl hodně dobrej úlet. Námět mě zaujal kvůli jednomu podobnému filmu a navíc jsem byla sebemrskačsky zvědavá, jaké názory Vondruška v takové budoucnosti čtenáři podsune...a chlapec nezklamal, jakmile došlo na covid, už jsem se neudržela a musela se smát nahlas. Jojo, do dvou let očkovaní umřou a potom předěláme vakcínu, aby čipovala lidi. Mám pocit, že se autor snažil zastat pozici nového Orwella, ale moc se mu to tedy nepodařilo. Jasně, vize budoucnosti jako takové - proč by ne? Proč by se svět nemohl posunout technicky dopředu, ale myšlením se vrátil k chybám dob ne tak vzdálených? Spousta toho by se klidně stát mohla a spousta toho se i dnes pořád ještě děje. Ideologie, masy, klidně ovce, jestli chcete, když se člověk podívá na dnešní společnost, je to to samé v bledě růžové. Ale nejde ani tak o covid, jako spíš o lidskou povahu, hamižnost, sobeckost...tohle bylo na knize v pořádku. Zpracování ale dost pokulhává. Zbytečně chaotické, až z toho vylezla spousta nepřesností. A Klaud byla tak příšerná hrdinka, že by mi nevadilo, kdyby to Barbor dotáhla do konce. Žárlit kvůli chlapovi na vlastní matku, i když sotva pár měsíců víte, co to vůbec je být ženou a mít chlapa. Sobecká puberťačka jak vyšitá. Bylo to celé takové zvláštní. Lepší bude držet se svého a zůstat u historických románů. To Vondruškovi jde a svoje názory ať si radši nechá pro sebe a nikomu je necpe.

9 05.01.2022