Elsinor024 komentáře u knih

Kresby jsou opravdu povedené, i ty decentně erotické. S příběhem už je to bohužel slabší.
I když na druhou stranu, není nudný a udržuje pozornost. Ale kroutíte nad ním hlavou. Možná je jen třeba si představit nějakou paralelní realitu, kde jsou vysoce nepravděpodobné náhody úplně běžné :)
Trochu spoilery:
Náhodně se setkáte s někým, kdo si vás splete s dávno ztraceným příbuzným,
o kterém vám matka ani nikdo z okolí neřekl, utíkáte před zkušenými zločinci se psem a oni vás vždycky těsně minou, když už vás téměř dostanou, pomůže vám náhodně se vyskytnuvší prezident...
"Zničující pointa" je dobrá, aby příběh nevyzněl plytce. Jako samostatné příběhy se mi to docela líbilo, celek až tolik bohužel nedrží pohromadě.

15 28.08.2020

Tak jsem knihu po pár týdnech dočetla a bude se mi stýskat. Za tu dobu jsem si zvykla na vtípky o lamách, křečcích a paviánech. A jiné legrácky těchhle sympaťáků.
Četla jsem dlouho, protože jsem si chtěla vychutnat veselé povídání o "vlnových excitacích kvantových polí s inherentně náhodnými vlastnostmi" :)
Ale všechno je to polopatické, zábavné a čtivé

Víme toho žalostně málo. Netušíme, jak funguje 95 % (někteří fyzikové se domnívají, že dokonce 96 % ) vesmíru. O tom zbytku, pokud se podíváme dostatečně podrobně, také nevíme nic moc. A to nám k sobě ještě nepasují obecná relativita a kvantová teorie. (Vzpomněla jsem si na Einsteina, jak říkal, že čím víc toho ví, tím víc ví, že nic neví:)
V těch 5 % jsme objevili 12 částic hmoty a nemáme ponětí, k čemu jich většina vůbec je. Nám známá hmota se skládá jen z prvních tří. K nejmenším stavebním dílkům existence máme ještě obrovský kus cesty. Asi tak 10 na 15. úrovní dolů...
Umíme celkem slušně předpovědět souhrnné chování částic celku, jako je třeba skákající míček, ale co to vlastně je ve skutečnosti na nejzákladnější úrovni, "víme prd".
A i když by se nám v budoucnu podařilo kvarky a elektrony rozebrat, je tu dnes už dost pravděpodobná možnost, že ten nejmenší díleček je "nic", jen nepatrně vibrující možnost prostoru.

Kniha mne přivedla k přednáškám jaderného fyzika Jana Raka, který je o tom přesvědčený a s úsměvem vykládá, že na nejhlubší úrovni vlastně vůbec neexistujeme :o)

15 30.07.2020

Řadím Pod dekou k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době četla. Moje náctiletá dcera, která mi knihu brala, sotva jsem ji někde odložila, by to mohla potvrdit. Není možné se nezačíst.
Jak se píše na obálce, autor si nedělá hlavu se sebevražednou upřímností. Příběh patří k těm, které v podstatě nevypráví nic třeskutého a napínavého, ale jdou pod povrch, pod deku.
Není snadné se narodit do rodiny bigotních křesťanů ve výdrholci na konci světa. Prožít bolestnou první lásku a probuzení z toho, co nám rodiče a jim podobní léta vtloukali do hlavy. Podobenství s Platonovou jeskyní je skvěle podané i nakreslené. Vlastně všechno je tady dokonale podané.
Utkvěla mi v hlavě slova učitelky náboženství, která tak sugestivně líčila nebohým dětem utrpení v pekle, jako by odtamtud sama pocházela:)
A také sezení s rodiči, kteří se ptali malého Craiga, jak se asi cítí Ježíš, když on kreslí nahaté paní.
Estetický zážitek na šest hvězdiček.

15 27.03.2019

Podle mého názoru zatím nejlepší díl z celé série. Tři roviny, které se postupně doplňují a odkrývají. Každá je jinak napínavá a jedna z nich řeší nedokončenou záhadu předchozího dílu. Napětí se u všech stupňuje a na konci je těžké se od knihy odtrhnout.
Atmosféra je vykreslena tradičně bravurně, tam není co vytknout. Někdy se přistihnu, když stojím ve frontě v obchodu, že se mi vybavují tyhle barvitě a živě popsané situace v hlavě, jako bych je viděla ve filmu. A přemýšlím chvíli, jestli jsem to viděla nebo četla. Za popis je 6 hvězdiček z 5.
Inspektor Gamache je tu tedy vykreslován trochu jako Old Shatterhand, nemá žádnou špatnou vlastnost a s manželkou mají vztah, že by jim ho záviděli i Bella s Edwardem:-) Ale také nevadí, je příjemné si o tom číst.

15 18.10.2018

Mám ráda příběhy s nahlédnutím do jiného světa. Tady se jedná o komunitu sikhů v londýnském Southallu, Malou Indii. Klasický střet nové zemi víceméně přizpůsobených jedinců s těmi, kteří si přinesli Paňdžáb do Evropy. Autorka si zachovává příjemný nadhled a nebojí se poukázat na to, že některé dovezené zvyky nejsou úplně v pořádku.
Na wiki jsem si našla, že sikh je ten, kdo musí uznat "rovnost mužů a žen před Stvořitelem". Je to jeden z pilířů sikhismu. V reálu to vypadá ovšem podle všeho jinak.

Myslím, že autorka není daleko od pravdy v tom, když líčí, jak se jedna tradiční žena upřímně podivuje nad tím, že v Anglii v trestním zákoníku existuje něco takového, jako je znásilnění v manželství. Manžel má přeci právo na všechno kdykoliv. Nebo ne?
Příběh s malou detektivní zápletkou se čte celkem dobře, konec je možná trochu uspěchaný. Také jsem čekala, že o zvycích této nám vzdálené komunity se dozvíme přeci jen víc, zvlášť v souvislosti s domluveným sňatkem sestry hlavní hrdinky, který se potom jen mihne dějem.
Celkově to vidím za tři a půl hvězdy jako dost povedené.
A ještě poslední poznámka. V knize je dost překlepů, jak už se stává skoro tradicí v nakladatelství Argo.

14 27.09.2020

Tahle kniha se mi opravdu líbila. První, co jsem od Harrise četla.
Autor musí mít talent, aby udržel pozornost čtenáře v podstatě jen na dvou místech s partou protivných a jízlivých seniorů :) Důvěrná sonda do nitra státu, který je prý "poslední zemí, kde smí hlavu státu volit pouze muž".
Myslím si, že děj není daleko od pravdy, pokud se týká množství přebujelého ega a s tím se pojící touze po moci u mnoha špiček katolické církve. Také intrikaření, pomlouvání a kupčení s hlasy bych si troufla odhadnout jako pravdivé.
Měla jsem možnost mluvit s bývalým opatem řádu "bílých bratrů". Říkal, že chlapi, které měl na starosti, na sebe celkem nebratrsky donášeli, pomlouvali se a soupeřili spolu.
Prostě žádní svatí muži, ale obyčejní lidé jako my. Tedy velká většina, abychom zůstali spravedliví.
Docela mě pobavilo, když před pár měsíci kardinál Duka označil film s podobnou tématikou - Dva papežové - za "nepravdivý, urážlivý a pomlouvající".

Jeden z mých nejoblíbenějších autorů A. de Mello byl bývalým papežem Ratzingerem rozpoznám jako kacíř a posmrtně vyobcován z církve. Já těmhle tématům poodhalujícím zákulisí Vatikánu prostě musím fandit :o)
Kvůli knize jsem si i vyhledala informace o zajímavých papežích, jako byl Jan XXIII. a Jan Pavel I. Vnášeli do zatuchlých prostor trochu čerstvého větru. Ale podle mého názoru je to stále málo.

14 14.08.2020

Záleží na tom, jestli máte ještě v čerstvé paměti originální povídky. Pokud si chcete přečíst něco od EAP v komiksu, je to dost nepovedené a jen velmi volně převyprávěné, spíš lehce inspirované. Chápu, že jsou lidé v komentářích trochu znechucení, protože se tímhle pojetím téměř úplně ztratilo kouzlo sugestivního vyprávění velkého romantika, milujícího melancholii a alkohol.
Jestli ale chcete jen duchařské povídky na dlouhé zimní večery a ve vlastním zájmu zapomenete, že kniha má mít s Edgarem cokoliv společného, není to zase tak špatné.
Beru tohle dílo jako práci talentovaného a oceňovaného výtvarníka, který se ve svých obrazech umí pěkně rozmáchnout.
Jen tedy nedocením, že většina žen má prsa jak Věstonická venuše:-)

14 18.11.2019

Jen málokterý spisovatel by dokázal udržet pozornost čtenáře na skoro 460 stranách popisem pouhých tří čtyř dnů v klášteře. Louise Penny to s přehledem zvládne. Určitě je dobré znát předchozí díly, na které se ve vyprávění často odkazuje.
Gamache se statečně pere se svými vnitřními běsy, i s těmi běsy ztělesněnými. Cestou ochraňuje a zachraňuje, co se dá. Je to tedy sice trošku takový černobílý souboj dobra a zla, Old Shatterhand a podlý padouch Santer, je jasné, na čí máme stát straně. Ale ráda se k těmhle "májovkám" vracím.
Autorce pro její skvělé vypravěčské nadání věříme i to, že v Kanadě existuje úžasná malebná vesnička, která není na mapě, lidé se tam mají rádi jako rodina, občas se tak nějak pochopitelně zamordují, uvěříme i existenci kláštera, o kterém neví ani Vatikán. (Tedy opat ohlásil vraždu svému nadřízenému arcibiskupovi, ten ale podle všeho spolupracoval v konspiraci o naprostém utajení těchhle mnichů vyrábějících neodolatelně dobré borůvky v čokoládě:)

Sečteno a podtrženo určitě stojí za přečtení, další parádní kousek sedminásobně oceněné nástupkyně Agathy Christie. Ke čtení nejlépe s "ještě teplou křupavou bagetou a čerstvým sýrem".

14 05.06.2019

Tohle je tak pěkné:)
Anděl spící v lípě. Pavla Čecha inspirovaly k napsání knihy nádherné Skácelovy verše:
novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

Jako obvykle, je tady všechno podmanivé, snové a vzbuzující tajemně (ne)známé pocity, co se prosakují hluboko do duše.
Přátelství lípy a dubu, ochraňují se a jsou si blízcí. Vzpomněla jsem si na knihu Tajný život stromů od lesníka P. Wohllebena. Jak spolu tito nehybní tvorové komunikují, sdílí informace, pomáhají si, pamatují.
A bůhví, kdo v nich všechno dřímá:)

13 12.04.2024

Už jsem o DT četla knihu novináře Boba Woodwarda. To byla, myslím, větší síla a mnohem lépe napsané, než rodinné vyprávění Trumpovy neteře.
Jak je asi jasné, tahle široká rodina není vzorem laskavosti, empatie a porozumění. Vychází ze strohého německého podhoubí, které vplulo do divokého (polo)mafiánského prostředí v Americe počátkem 20. století.
Všichni se k sobě chovají chladně, bez emocí, dvě nejmladší z pěti dětí (jedno z nich je Donald) dokonce dlouhou dobu vyrůstají bez fungující matky. Jejich fyzické potřeby jsou zajištěny, ostatní jako by neexistovaly.
Zaujala mě rodinná historka, kdy se nejstarší syn Freddy zeptá u večeře, jak se mimina dostanou mamince do bříška. Jeho otec a babička ztuhnou, vstanou a beze slova odejdou od nesnědeného jídla. Chlapec je zmatený a nikdo mu nevysvětlí, co řekl tak strašného.
To, že otec nakonec ze všech svých dětí upřednostňoval jediné, protože bylo ten správný dravec a jak Trump nejstarší rád říkal "zabiják", nepřekvapí. V podstatě ve svém synovi podporoval jeho horší vlastnosti na úkor jiných. Nejstarší syn Freddy doplatil na to, že modelu svého otce neodpovídal a neměl dost síly si stát za svým názorem, jak chce prožít život. Jeho odchodu nikdo z rodičů a sourozenců nijak zvlášť nelitoval... Co s ním, slabochem.
Je jasné, že Donald Trump má všechny myslitelné negativní vlastnosti, ale tahle kniha ho alespoň u mě trochu polidštila.
Autorka (povoláním psycholožka) se zuby nehty snaží být objektivní. Na konci ale její nenávist ke strýci, který ji podle všeho připravil o milionové dědictví, přeci jen vypluje na povrch. To když tvrdí, že DT by s velkou chutí klečel na krku George Floyda místo policisty.

Možná si autorka, dcera zavrženého nejstaršího syna, neuvědomuje, že ji samotnou dysfunkční rodina Trumpových mohla také dost poznamenat.
Nicméně bylo docela zajímavé do téhle (ne)mocné rodiny prostřednictvím jednoho člena nahlédnout.

13 16.11.2020

Už se stává pravidlem, že všechno od Pavla Čecha je skvělé. Tahle malovaná báseň s minimem slov je, jako když se díváte na film ukrytý v knížce. Obrazy samy vystupují ven a mluví svými vlastními slovy. Pohlcují naši pozornost do trochu potemnělého mrazivého světa starých domů a zahrad, kde se nečekaně může objevit něco kouzelného.

13 04.04.2019

Kanadský cestovatel a pozorovatel, který píše se skrytou identitou. V jeho slovech je znát, že je poutníkem i po životě, co píše citová haiku bez hranic a šablony. Každá z jeho básní nebásní je citát do zápisníku. Hluboké a opravdové, ryzí a nádherné.

Slibuje slunce, že bude svítit?
Ne, ale přesto bude -
i ze těmi nejtemnějšími mračny,
a žádný slib
je nepřiměje svítit déle či jasněji,
protože takový je jeho osud
planout, dokud nezhasne.
Milovat tě není můj slib,
je to můj osud:
planout pro tebe,
dokud nezhasnu.

Naše básně
byly vzkazy
zanechané
těm
zmateným
dětem v nás.

13 02.04.2019

Pokračuje divoká italská jízda, kdy na jednom rohu narazíme na camorru propojenou s fašisty, na dalším komunisty (i bohaté) svorně spolupracující s teroristy, nahlédneme do odpudivé továrny na maso, kde si místní feudál mezi salámy a uzeným užívá s podřízenými ženami. Kolem toho všeho výbušná politická situace, která je opravdu detailně rozebraná.
A znovu je nám nastaveno nelítostné zrcadlo, v jehož alespoň jednom střípku se musíme najít. Máme vysoké morální nároky na druhé a udílíme moudré rady. Ale jakmile do stejné situace vplujeme sami, všechno je rázem jiné. Musíte nás pochopit, jinak to nešlo.
V jednom okamžiku je nám jasné, jak se máme zachovat, co je správné a co musí skončit blbě, kdybychom to provedli. V další chvíli na sebe nevěřícně zíráme a pozorujeme, jak jsme udělali pravý opak našich moudrých úvah. Neovládáme své životy, jsme jak herci na jevišti světa, co musí zahrát svoji roli a pak nést následky. Hlavní hrdinka dokonce napíše o takovém chování u žen akademiky ceněnou knihu, aby se pak díky silným emocím zachovala jako dokonalý prototyp toho, co z duše nesnáší.
No je to velká síla. Originální, dokonalé! Věřím, že po dalším přečtení by se našly jiné roviny, které člověk není schopný pobrat na první záběr.

13 07.01.2019

Kdo se chce poučit o absolutní nestálosti života, nemusí studovat filozofické a duchovní knihy, stačí sáhnout po Geniální přítelkyni. Kdo se chce podívat po skrývaných a temných zákoutích něčí mysli, kam i u sebe neradi chodíme, klidně může, vypravěčka nás do nich ochotně pustí.
Popisuje, málokdy soudí, nic netají. Každý její hrdina je svým způsobem sobecký, vlastní osoba je vždycky středobod zájmu, někdy dobře skrývaný. Ego vítězí na celé čáře. Vznešené a inteligentní fráze, jimiž se někdo zahaluje, aby se odlišil, se jedním silnějším fouknutím setřou a na povrch se znovu ego vítězně vydrápe.
"Jak rychle se měnili lidi, jejich zájmy, city. Dobře vystavěné věty se jen nahradí jinými dobře vystavěnými větami, čas je proud jen zdánlivě souvislých slov, kdo jich má víc, víc jich splácá dohromady."
Nakonec dojdeme k tomu, že "čas jednoduše plyne bez jakéhokoliv smyslu a že je krásné se jen občas vidět, abychom slyšely, jak se bláznivý zvuk mozku jedné odráží v bláznivém zvuku mozku té druhé."

13 18.12.2018

Tohle je docela silný kalibr. Riad Sattouf brutálně upřímně popisuje život v Lybii a Sýrii s rodinou.
Dostala mě babička, která olizuje vnukům oči a celkově tak trochu žije v době kamenné. Strýc, který i když je "Hádždž", okrade svého bratra. A hlavně autorův otec. Riad ho má velmi rád, dokáže ale vidět, že je nespolehlivý, vypočítavý, s minimem empatie, pověrčivý i přes doktorát z univerzity v Paříži. Bratranci a kamarádi svorně nenávidí všechno židovské, chybí jim jakýkoliv soucit se zvířaty (případ osel a hlavně to nebohé štěně...) Až si člověk říká, kde je to pozitivní, někde tam přece být muselo. Ono tam vlastně je, ale spíš jen takové záblesky mezi směsí nacionalismu, násilí a zabedněnosti.
Rozhodně to není komiks pro děti, jak třeba tvrdí v nabídce Kosmas, spíš jen pro trochu otrlejší mládež.

13 17.01.2018

Odkudsi se vynoří tajemná Nimona a přidá se k "největšímu padouchovi" s odpovídajícím jménem Ballister Blackheart - Temnotaj jako jeho trochu zdivočelá pobočnice. Proti nim Institut a klaďas s ještě lepším jménem Ambrosius Zlatobříšek.
V příběhu se vyskytují morfomágové, zlokořeny, rytíři, draci. Trochu jako Hra o trůny namíchaná s Harry Potterem, kde postavy spolu komunikují pomocí videokonference.
Všechno se to potom nějak promíchá a zamotá a věci nejsou, čím se zdají. A to tím víc, čím jsou si některé postavy bližší.
Za cestou Nimony a Ballistera se kupí hromady mrtvol, ale nikdo, hlavně autorka, se tím nijak neznepokojují a neřeší to.
Začátek je trochu přibržděný, chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, druhá půlka už odsýpala lépe. Hlavní postavy jsou (až na ty mrtvoly, co je nechávají víceméně chladnými) docela sympatické a je možné jim fandit. Obrázky si nehrají na hezkou podívanou, nejvíc Nimona, která je plešatý, oplácaný, protivný adolescent, co ovšem pod slupkou tvrďáka skrývá tajemství.
SPOILER: No a ten duhový konec mezi dvěma dospělými postavami mi byl jasný hned:)

12 16.10.2020

Nečte se to snadno a alespoň já si musela dávat i přestávky. Dlouho jsem si ale chtěla přečíst něco od téhle autorky, která za své psaní a sbírání příběhů dostala Nobelovu cenu (a spoustu jiných ocenění).
Myslím, že vyburcovat takové fanatické nadšení do války a obrany vlasti se mohlo podařit jen ve stalinském Rusku. Vlast byla nejvyšší hodnota a drtivá většina mužů a v tomto případě mladých a taky docela malých holek se hrnula do obrany své země hlava nehlava.
Věci, které ve válce prožily a viděly, jim potom obrátily život vzhůru nohama.
Když šlo do tuhého a Němci se dostali hluboko na území SSSR, vydal Stalin proslulý rozkaz č. 227 - "Ani krok zpátky". Do zad bojujících byly poslány "přehradné oddíly" a ty váhavé bez milosti popravovali.
V téhle knize Světlana Alexijevič ukazuje ženskou tvář války, kdy se dozvíme, že kromě všech nesmírných hrůz, co prožívaly vojačky spolu s muži, dostávalo se jim i jiného zacházení.
Vlastní spolubojovníci si jich vážili a ochraňovali je, nedali na ně dopustit. Ale po válce se s nimi málokdo chtěl oženit. Pokud měla některá z nich štěstí a válku přežila, muži je brali buď za sestry nebo prostitutky. Tolik let žít pohromadě s tolika chlapy.
Jak se rozčílila seržantka Valentina Č. pár desítek let poté:
"Tak vy říkáte, že jste si holek vážili a v jaký jste je měli úctě?! Tak mi řekněte, proč jsou dneska prakticky všechny osamělý. Neprovdaný. Proč žijou ve společných bytech? Komu je jich dneska líto, kdo je ochrání?"
A k tomu její kolegyně dodává: "Ženský Němci do zajetí nebrali, hned je popravovali." Někdy je i strašně mordovali a zohavovali jako neženské zrůdy.

Zkrátka to není veselé čtení, ale nelituju, že jsem se do knihy pustila. Právě tahle tvář války není nikde moc prezentovaná a ukazovaná.

12 07.08.2020

Uf, musela jsem si dát trochu časový odstup, aby ze mě vyprchaly emoce.
Chápu, že ti lidé v tom žijí od mala, vtloukají jim pravěké názory do hlavy celý život, v podstatě moc nemají na výběr.
Z filozofického hlediska "Skutečnost nemá problém" :)
Jen bychom si neměli zakrývat pravdu, že něco je tak, jak to je.

Jedna tahle kniha podle skutečných událostí je jako všechny Kingovy horory dohromady. Je to mnohem děsivější.
Nejhorší na těch případech mi přijde to, že se nedějí jako excesy vyšinutých jedinců, ale se souhlasem drtivé části veřejnosti.
Tak si to shrneme, tu špičku ledovce, kterou vypátrala norská novinářka (kdo nechce prozradit část děje, nečtěte):

Jordánsko, které je jednou z nejvyspělejších islámských zemí. V šedesátých letech je možné, aby tam došlo davem k ukamenování sedmileté holčičky, která byla znásilněná. Musela toho násilníka nějak vyprovokovat, to je jasný. Pošlapala tak rodinnou čest, co s ní…

Matka odejde od rodiny, kvůli otci násilníkovi. Celé město se rodině posmívá. Syn (jedenáctiletý) na přání otce a bratra matku najde a zabije. Posměváčci se jdou rodině omluvit, všechno je zase v naprostém pořádku, otec i synové jsou opět váženými a plnohodnotnými občany.

Dcera lesba si vymění jeden polibek se svojí přítelkyní. Protože v hadísech se mluví o tom, že homosexualita je horší zločin než pedofilie, incesty a podobně, to jsou jen „běžné hříchy“, je tím odsouzena k záhubě.
Matka jí okamžitě navrhne sebevraždu, cituje jí z koránu příslušné pasáže. Nakonec to dopadne tak, že je dcera zavřená do vězení(!), kvůli své ochraně před rodinou. Otec podepíše papír, že dceři nic neudělá a doma v klidu jí i své mladší dceři (ta měla ten hřích, že svoji sestru doprovodila do nemocnice při záchvatu úzkosti, samozřejmě tím také pošpinila čest) rozstřílí obličej. Mladší dcera běsnění přežije s těžkým znetvořením a je následně zavřená na 13 let do vězení (ta úplně nevinná a je jí právě 16 let), samozřejmě kvůli své ochraně, bez soudu a bez obvinění.

Tohle si vynásobte 139 krát a máte případy, které se podařilo novinářce vypátrat.
Podívejte se do jordánského trestního zákoníku a najdete paragraf 341:
„Vražda je v souladu se zákonem, pokud osoba, která zabije či fyzicky ublíží jiné osobě, tak učiní v obraně vlastního života NEBO VLASTNÍ CTI.“
Tedy vlastně od roku 2013 je velká modernizace tohoto šíleného paragrafu, jaký pokrok: „Pokud manžel nebo blízký příbuzný zabije ženu v situaci, kdy existuje zvláštní důvod se domnívat, že se dopustila nevěry, bude k této skutečnosti přihlédnuto a bude vyměřen nižší trest.“
V roce 2015 jordánský ministr vnitra prohlásil, že jeho země vyznává islám a právo šaría a tudíž je legalizace homosexuálů nezákonná a porušuje jordánskou ústavu.
V knize se dál dočteme, že je možné, aby byl zavřený do vězení básník, který ve svých básních použil verše z koránu. Také zneuctívač, jak jinak.

Také jsem si rozšířila obzory v tom, že Alláh mluví pouze arabsky a korán, knihu knih, má u sebe v kopii – pro jistotu. Proto každý pravý věřící musí číst a citovat korán v originále, božím jazykem. Všechno ostatní je špatně.

Asi tolik k jedné z nejvyspělejších islámských zemí.
(I když si nedělám iluze, že i jiná náboženství braná doslova a se státně uznanou mocí by své zemi nějak významně prospěla. Ale v současnosti jiné podobné státy, kde jsou tak děsivě pošlapávána lidská a hlavně ženská práva, neznám.)

12 02.09.2019

Parádní spojení dvou nadaných lidí. Je to takové milé pohlazení slovy i obrazy současně. Úplně jsem před sebou chvílemi viděla ten krásný olomoucký park, kde Radkovi Malému šeptal vítr slova do básní:)

Listonoš vítr ze své brašny
už listy stihl vysypat
do každé louže, každé kašny.
Tak čtěte si... pak běžte spát

Pojedem spolu celou zimu
na oslíkovi ty a já,
budeme zpívat o podzimu
a dojedeme do jara.

12 11.06.2019

S každou další knihou je L. Penny lepší. V předchozích dílech chvíli trvalo, než se člověk začetl, ale ty dva tři poslední jedou naplno hned od začátku. Také dřív vypadalo, že postavy zůstanou ve své šabloně a ejhle, překročily ji! O to jsou tradičně výborné vyprávění a popisy zajímavější.
Jak je znovu vidět, detektivka jde napsat čtivě i bez krve, mordování (kromě jedné dvou ne až tak brutálních vražd:) a sexu na každé páté stránce. Skvělé k teplému čaji o zimních večerech.

12 11.12.2018