engelbert komentáře u knih
Hmmm, to bylo hodně syrové. Postavou hlavního hrdiny mi to chvílemi připomínalo Plechový bubínek. Beru si z toho poučení o škodlivosti jakéhokoliv fanatismu, zejména náboženského. Bůh je totiž zároveň omluvenka pro ty, kteří jeho jménem konají.
Ano, ve válkách se dějí hrozné věci, které způsobují další hrůzu. To nejhorší, co se skrývá v lidech, se dere na povrch.
Část knihy navíc velmi rezonuje s jedním mým úporně se opakujícím snem - situaci Gerty, která vyhnána přebývá na venkově bez práva, bez budoucnosti, jen ze soucitu některých místních. Nevzpomínám si, že by se mi nějaký autor takto dokázal dostat pod kůži.
Nevím odkud začít. Dojmů z této knihy mám spoustu. V každém případě to byl velmi příjemný zážitek. Ačkoliv se kniha odehrává v nepředstavitelně obtížné a brutální době, je prosycena jakousi všudypřítomnou laskavostí, i postavy zabijáků si dělají starosti o někoho dalšího. Dlouho jsem podezříval autora, že hlavní hrdinku nechal oslepnout, aby její příběh víc brnkal na city čtenářů, ale pochopil jsem, že její handicap prospěl příběhu i popisům míst.
Tato kniha má pro mně jednu vadu. Špatně si pamatuji data a tak mi nezbylo, než si dělat poznámky, která ze tří vypravěček kdy vypráví, než jsem našel sytém. Pak už toho nebylo třeba. Dále už následovala jen samá pozitiva. Myslel jsem, že mě čeká napínavý krvák a dočkal jsem se velmi dobře dávkovaného vyprávění, tak akorát abych byl na vážkách co se vlastně stalo? A pak jak to dopadne? Vypravěčka je v takovém stavu, že ztrácí kontakt s realitou a velmi pozvolna vyplouvá na povrch, že nějaký problém v hlavě mají všichni.
Čtvrt století jsem měl knihu doma a odhodlával jsem se do ní pustit. Zbytečně, četla se mi sama. Napadají mě k ní zejména slova jiného autora: " ...a neuvěřitelné se stalo skutkem." Měl jsem za to, že největší zlo uplynulého století bylo v německých koncentračních táborech, ale tam alespoň vězni tušili proč jsou likvidováni. V Sovětském svazu se jen plnil plán.
Jízda hned od prvních řádků. To, že nevím kam, je spíše můj problém. Při prvním čtení to byla spíše fantastická taškařice, při druhém podobenství o lidstvu, při třetím... Kolikrát ji ještě budu muset číst?
Kniha dostála svému názvu. Byly to hodiny z olova a běžel ten čas, kdy jsem chtěl knihu odložit, protože jsem v nekonečných hovorech o literatuře, tradicích, doktríně středu proložených řadou setkání, večírky, komentovaných imaginárními průvodci, nebyly sto zahlédnout cíl a smysl vyprávění. Naštěstí jsem vydržel, ale zvláštní potěšení se nekoná - děj se zrychlil, zdramatizoval a mě zbývá přemýšlet v jak otráveném světě to žijeme, a co mohu, vlastně musím, udělat abych pomohl dosáhnout nápravy.
Možná ji, pokud se někdy ještě přiměji po této knize sáhnout, ocením lépe, ale pocit rozvláčné bezvýchodnosti teď u mně převládá. Pokud se tak stane, budu si vypisovat myšlenky, moudra a duchaplná sdělení, kterými kniha oplývá.
Poněkud mě štvalo, že všechny trable světa má na svědomí mužská nadvláda nad otročícími ženami. Neboť muž od ženy ledacos očekává a nesnese, že by jej žena v něčem mohla převýšit, zatímco ženy zřejmě neočekávají od muže nic, a nemají žádnou možnost jak si prosadit svou. Tento způsob soužití se však dosti rozchází se zkušeností, kterou jsem zatím učinil.
Postavy románu jsou ploché, neprocházejí žádným vnitřním vývojem. O zápletce nemůže být řeči, konflikty spočívají zpravidla v tom, že postava A chce něco říci, ale nedokáže to, případně postava B to nechce poslouchat. Případně perly jako "na tváři si nahmatal několokacentimetrové strniště". Ty včely na tom byly nejlepší.
S odstupem času dodávám - nechápu, že to tolik čtenářů nevidí.
Nevěděl jsem, co od této knihy očekávat. Od prvních stránek mě naprosto pohltila. Trochu mi vadila nedovtipnost hlavní hrdinky, které trvalo příliš dlouho, než zaznamenala, že Schwantz/Švanc je stejná osoba.
Po dlouhé době kniha, kterou jsem zhltnul skoro na jeden zátah. Velmi originální téma, velmi originální lidé. Krásná kniha po všech stránkách, na křídovém papíře s výbornými fotografiemi.
Mimo jiné se mi líbilo, že to nebyla žádná mnohodílná sága, ale stručný průlet dějinami jednoho místa v pohraničí. A přesto postavy byly uvěřitelné a dokázal jsem chápat všechny ty předsudky, nedorozumění, nenávisti osobní i etnické. Je mi z toho smutno.
Konečně jsem se přiměl přečíst klasiku, kterou jsem měl naučenou kdysi z hodin literatury, ale kromě očekávaných frází a závěrů jsem nic víc neznal. Příběh je tak veskrze nevěrohodný, že tím i uniká jakési poučení, či varovaní, nebo jak to nazvat. Prokop je čtyřicátník, učinil velký objev na koleně v kůlně za Smíchovem, budiž. Jeho fyzické dispozice jsou nadpozemské, jeho fyzické výkony probíhají v horečnatých stavech, kdy běžní smrtelníci upadají do mdlob. Chová se jako puberťák zalitý hormony, kdy mu hlavu splete prakticky každá sukně, která se mu připlete do cesty. Jeho jezdecký výcvik pozorováním mě taky dostal. Scény, kdy milenci upadají takřka do extáze, jen co druhý vstoupí do místnosti, přikládám dobovému vkusu. Prakticky nejlepší část knihy pro mně byla, když princezna Prokopovi vysvětlovala, že může mít ji, ale nikdy ne princeznu.
Příval záchvatů historie mi téměř nedovolil všimnout si jistých nepravděpodobností. Jak může být stoletý stařík čiperný a zdravý a jestli je běžné, aby si tramvaják mohl na stará kolena dovolit službu převozníka. Líbilo se mi jak soustavné vyprávění o bitvě u Hradce Králové, překolejení Alp, Libereckém žárovišti pozvolna odhaluje osobní příběhy obou cestujících. A potěšila mě zmínka o brněnském stínovém výpravčím. Nenapadlo mě, že zdejší figurka bude mít takový ohlas.
Svět je vlastně hrozně jednoduchý. Hlavně se nestarat o politiku. To by asi tak mohlo být mottem knihy. Poměrně vtipný příběh je znehodnocen nedostatkem jakékoliv motivace. Hrdinové v něm nemají žádný důvod, proč by takto konali, stačí že nejednají v souladu s očekáváním společnosti, reprezentované tupými úředníky. Autor vlastně žije v jednoduchém světě, kde stačí říct o někom, že je neuvěřitelně hloupý, a pro dokreslení toho tvrzení stačí, že si plete pravou a levou stranu, a protože tuto jednoduchost očekává i od čtenáře, připomíná mu to při každé zmínce. Hrdinům se daří docela dobře, protože jsou v balíku a ani je nenapadne se o něj handrkovat.
Bonus pro mně - jsem na stopě zavedeného klišé severské populární literatury. Po přečtení Stoletého staříka a před tím Milénia, začínám mít pocit, že ve Švédsku není jiné zločinecké struktury, než jsou motorkářské kluby.
Přesto dávám 2 hvězdičky, protože mě nesmírně bavilo fabulační úsilí autora, který vytvořil v podstatě zbytečnou postavu Herberta, jen aby o něm mohl někdo utrousit: "Však on to není žádný Einstein." Jako velmi prosté zábavné čtení to plynulo slušně, ale nesměl jsem se zamyslet, pak už to drhlo. Číst znovu? Never Again!
Je zvláštní jak mě knížka hned chytila a nepustila. Vypravěč, přemoudřelý svým založením a omezený svým prostředím, povídá příběh, ze kterého nešlo uniknout. Po odložení knížky si najednou uvědomuji nepravděpodobnosti, které příběh doprovázejí.
Krutý žert jako forma pomsty za příkoří způsobené nepochopeným žertem. Hrdina si myslí, že má vše v rukou, a zatím nic není tak jak mělo být. Žertem osudu, nebo chcete-li shodou náhod, nemá žert fatální následek. Velmi působivě, i když až jakoby mimoděk, vyjádřen duch doby, která posílal lidi do vězení za jiný než správný názor, prozření nadšenců a věčná proměna kariéristů, kteří šli s dobou tehdy, dnes a jistě půjdou i zítra.
Líbilo se mi, kolik různých problémů, ať už fyzikálních, společenských nebo etických se do knihy srozumitelně vešlo. Naopak postavy působily zvláštním schematickým neživým dojmem, nedokázal jsem se do nich vžít.
Prosím čtenáře, kteří po Enderově hře zlomili hůl nad celou ságou, aby svůj názor přehodnotili. Enderova hra je vlastně jen prologem k dalším dílům, které jsou, alespoň podle mého soudu, pestřejší a zajímavější.
Knihu jsem začal číst, protože jsem na ni zaznamenal kladné ohlasy. Myslím, že její největší hodnota je v tom, že píše o době, o které se doposud tolik nepsalo. Obě rodiny, česká i německá, jsou tak naivně stylizované, že jim příliš nevěřím. V podstatě by to byla podhorská idyla, nebýt toho Tomečka. Přesto jsou, pro nás zhýčkané současníky, tehdejší události nesnesitelně nepředstavitelné. Blbé je, že pro pochopení celku je nezbytně nutné znát historii, která tomu předcházela. Autor ji sice několikrát zmínil, ale prostor v knize byl až pro ošklivé činy Čechů.
Zvláštní bylo systematicky chybné skloňování rodiny Smolíkových, zatímco v jiných rodinách se tato pravopisná chyba nevyskytovala.