engelbert komentáře u knih
Zajímalo mě, co na této knize je, že jsou muslimové ochotní kvůli ní vraždit. Můj problém spočívá v tom, že teď hned nedokážu říct, co to mělo celé znamenat. Souvisí to, možná, s mojí mentální kapacitou, nevím jestli jsem četl o nevypočitatelnosti osudu, o zastřenosti božích úmyslů, o ztracené a nalezené lásce k otci. Nevím, a je to vůbec problém?
Kniha si udržela vysokou kvalitu provedení, změna fotografa neměla vliv na kvalitu fotek. Hvězdičku oproti Raději zešílet v divočině jsem strhl, protože příběhy byly pro mně většinou jaksi méně strhující. Možná to bylo tím, že tato osmička zpovídaných z větší části žije na místech, kde žili jejich rodiče, nebo si je zakoupili za účelem odchodu od tuctové společnosti. Přesto nelituji, že jsem si knihu přečetl.
Velmi podnětné čtení. Obávám se však, že si ji přečtou jen ti, kteří nemají potíže s kritickým myšlením, a tedy že na společnost jako celek příliš nezapůsobí.
Kniha je tak dobrá, že dokonce šla z ruky do ruky po celé široké rodině, což se potom už nikdy nepřihodilo, a už vůbec ne u literatury faktu. Mé brožované vydání se tak změnilo na listové.
Přišlo mi to jako terapeutický deník v odmašťovně. Nechápu proč by mě to mělo zajímat. Bohužel není jasné, jestli hospitalizace spojenými sílami dětí a partnera je definitivní zrada, nebo stéblo, kterého se tonoucí chytá. Dle anotace autorka překračuje četná tabu literatury. No, když mi při slavnostní večeři v restauraci naserou do talíře, tak nepochybně budou tabu překročena, ale tleskat jim asi nebude proč.
Borec, který vypadá jako holka, je heterosexuál proti vůli své lesbické matky a balí si přítelkyně v dívčím klubu. Zní to šíleně, ale vyprávění je milé, plynulé a laskavé. S decentní pointou. Jen nevíme jestli Hilda přijela.
(SPOILER) Tak nevím. Podle anotace mělo jít o příběh dvou hráčů se smrtí. Ona nechtěla umírat pomalu v sanatoriu, tak utekla a umírala pomalu ve velké společnosti, kterou pohrdala. On si smrt nepřipouštěl, spíš byl průvodcem z atraktivního prostředí. Ona chrlila celou knihu duchaplné myšlenky, které ale nikomu neřekla a divila se, že jí nikdo nerozumí. Já taky ne.
Je lepší svoboda peněz? Nebo svoboda přirozenosti? Postavy jsou vybrány přesně tak, aby nemusely řešit vydělávání peněz a měly čas na samotnou zápletku. Líbí se mi, že autor neopomněl na jemné detaily, které pro mně dělají postavy uvěřitelnější. Třeba, když otec Constance hodnotí Cliffordovu tvorbu:"...vždyť v tom nic není", napadá mě co je to za člověka, že to dokáže tak rychle posoudit, a hle ke konci příběhu zjišťuji, že je to umělec, a tedy jakési oprávnění k tomu tvrzení má.
Na tuto knihu jsem se hodně těšil. A jsem z ní nadšen. Srozumitelně jsem se dozvěděl ledacos nejen o velkém válečníkovi, ale i o způsobech boje, ideologických nánosech , zamlčování nepříjemných pravd, všudypřítomné nejednotě husitů, nevybíravých způsobech křižáků. Také o obtížích s nedostatkem písemných pramenů nebo jejich neslučitelnosti.
Nebudu opakovat, co zde již bylo napsáno. Dodám jen, že vydání z roku 1978 považuji za mimořádně výtvarně povedené.
Chtěl jsem se něco dozvědět, o příčínách vzniku I. světové války. Asi jsem si nemohl vybrat vhodnější knihu. Knize hodně pomohlo, že autor není Evropan.
Mám přečten tento svazek, několik více set stran a na konci nevím o moc více, než na samém začátku. V každém případě mě to moc bavilo. Nabízí se srovnání s jiným populárním tlustopisem, ságou G.R.R. Martina (vtíralo se mi začít iniciály J.R.R.). Strach moudrého muže nehledí na svůj svět shora a intriky mocných jsou zde patrné jen na Maersově dvoře. Neválí se tu tisíce mrtvých, magie je podána téměř vědeckým způsobem, přesto je stále za příběhem cítit hrůzu z neznámých sil, které ženou hlavního hrdinu. Ta hrůza je stále hodně skrytá, a o to děsivější. Pro mně jsou to významné body do plusu, domnívám se, že explicitního násilí je všude nadbytek. Stále mě udivuje, kolik lidí považuje za normální sledovat před spaním vraždy v kruhu, pak v labyrintu nebo někde jinde. Ale to odbočuji. Moc se mi líbí, jak mě autor nutí přemýšlet o postavách. Třeba kdo je Bast, kdy se v příběhu objeví Scarpi, vypravěč z Tarbeanu a Kronikářův spolupracovník, proč je Auri tak zvláštní. S odhalováním tajemství autor nespěchá a za každým odhaleným je řada dalších. Vztah Kvotha s Dennou mi brnká na vlastní vzpomínky o dívkách, které mi dokázaly kdysi omámit hlavu a zcela nepochopitelně z toho nikdy nic nebylo.
Hvězdičku navíc jsem nedal, protože je jasné, že příběh zdaleka ještě nespěje k cíli a obávám se, zda se to někdy podaří.
S knihou jsem velmi spokojen. Nejsou tu žádné osudové bitvy, intriky mocných, nekácí se tu trůny. Přesto je příběh poutavý a posedlost hlavního hrdiny hledáním tajemství o zkáze jeho rodiny, je uvěřitelná. Nejsou tu nevyužité příležitosti (vlčí mláďata ve Hře o trůny), ani inflace mimořádných schopností (Píseň krve zná ve stejnojmenné knize na konci skoro každý). Trochu samoúčelná jsou data, která zcela opouštějí náš kalendář.
Odsouzen nadosmrti k výčitkám svědomí. Hledá své místo zpět ve společnost v bombardovaném Londýně. Je lepší pamatovat si, nebo zapomenout?
Tato kniha má u mně vroubek. Velmi důkladně mi připomněla to nesnesitelně ošklivé covidové období, které se hodně snažím vytěsnit z hlavy. Atmosféra místa mi hodně připomíná Rudišovu národní třídu. Kniha není strhující, chybí mu pointa, a přesto se čte sama a rychle. Bohužel pro ty, kteří si tuto dobu nebudou pamatovat, nebude příběh srozumitelný.
Asi se k této knížce vracet nebudu, ale to neznamená, že by byla špatná, nebo mě nebavila. New Orleans je v knize zabydlen postavami neuvěřitelně nemožnými. Stačí se však porozhlédnout a je jich všude kolem plno. Zvláštní práci si dal autor s Ignáciem, který je neskutečně arogatní, bezohledný a zbabělý a svému okolí přináší jen potíže.
Jde mi z toho hlava kolem. Stále není jasné, kdo je představitelem dobra a kdo zla. Těším se na další díl, i když je jasné, že kolem nás je urrumae a nejdůležitější věci se odehrávají vskrytu.
Netuším jak moc jde o slohové cvičení na téma deník, nebo snad o jakousi míru autobiografie. Románem bych to nenazýval. Znepokojivá je pro mne míra pokrytectví hrdiny (autorky) a jejího manžela. Nic se nepodařilo vyřešit, nebo dotáhnout do konce.
Příběh jako dokreslení filozofického pojednání o smyslu života. Sledoval jsem jej však jakoby zúženým průzorem bez patřičného rozhledu. Dokážu tak sledovat autorovy úvahy, ale nedokážu již domýšlet jejich důsledky. Chápu jeho rozčarování nad pojetím filmového zpracování.
Ke čtení této knihy mě vedla zvědavost. On měl Flaubert nějakého papouška? Čím se vyznačoval, že o něm někdo napíše knihu? A pak už jsem jen hltal příběh autora Paní Bovaryové vyprávěný velmi zvláštním a podnětným způsobem. Spousta myšlenek, inspirujících citátů, postřehů. Budu si muset brzy přečíst něco od Flauberta.