engelmar komentáře u knih

(SPOILER) Zajímavě psaná kniha, trochu mi to připomínalo styl Tučkové, vlastně vztah otec komunista vs dcera jsem viděl i v románu Bílá Voda, ikdyž tam byl otec vyloženě hovado, tady se nějaká lidskost najít dala, ikdyž se na své dceři taky brutálně podepsal. Taky, jak zde již někdo psal jsem až na konci pochopil, že Bohdana nemluví vůbec a vlastně mi to do logiky příběhu moc nezapadalo, myslel jsem, že je jen nemluvná, nebo žije si vy svém vlastním světě, ale pokud by nemluvila vůbec bez nějaké objektivní příčiny, určitě by už dávno nechodila k nějaké lokální psycholožce z Valašského Meziříčí, která ještě byla popisovaná dost pofiderně. to je podle mě blbost, to už by byla pod drobnohledem nejlepších specialistů. Nakonec mě dost zklamal závěr, jak se příběh pěkně odrazil k nějakému závěru tak najednou vlastně žádný závěr nebyl, nějak jsem se těšil na vyvrcholení příběhu, kam to celou dobu směřovalo, nějakou literárně zajímavou konfrontaci otec dcera, kde se vysvětli jejich postoje a najednou nic, trochu to na mě působí, jako by autorka nevěděla, jak to zakončit, tak to nezakončila, otevřené konce mi nevadí, pokud tam vidím nějakou přidanou hodnotu a tady ji nevidím, tento nezávěr malinko zkazil dojem z knihy, který byl jinak výborný.

13 04.01.2024

Určitě zajímavý nápad, sepsat život s obyčejnými lidmi, kteří žijí na Šumavě, trochu to na mě ale působí, že ani jeden z těch lidí skutečně samotář nebyl, spíš takové trochu ztracené existence, buď v tom hrál roli alkohol, nebo nějaký spiritualismus, nikde jsem necítil, že by to měl někdo promyšleno, jako životní cestu.

11 04.06.2021

Taky jsem se nechal přesvědčit o přečtení této knihy, byla vellmi čtivá, děj mě dostal do oblasti, která mi není tak známá a je velmi zajímavá. Tak mě zaujal příběh českopolské války o těšínsko, o které jsem toho moc nevěděl a dost mě překvapilo, jak se zachovali legionáři barbarsky při té vraždě poláků a jestli je to pravda, tak mě to na ně dost mrz a trochu to kazí jejich kult.

Nebyl jsem z knihy až tak unešený, jako většina lidí zde. Přišlo mi to celkem jednoduchý venkovský příběh, něco ve stylu Vlasta Javořická, co četla moje babička, ale omezilo se to na pár postav a ty ostatní tam ten román v podstatě opustily a byly tam i chyby, například v jedné části byly Ludwikovy sestry uvedeny, jako že jsou starší (Ludwik byl benjamínek), když je popidsováno, jak si ho rodina Tomka a Jurka vzala, tak zase byly sestry mladší, pak úplně zmizely z příběhu. Berutu knihu jako lepší průměr.

10 10.06.2024

Dle mého názoru hodně podobné, jako Žitokovské Bohyně, střídání rovin a spousta různých záznamů atd. Bylsa tam jedna nepřesnost, kdy se v dokumentu stb o Bělovodském knězi zmiňovalo o odbouchnutí kaple a reakce kněze, to ale už nemohlo být, protože kaple byla zlikvidovaná až při jeho pohřbu.

Je to další střípek upozorňující na zločinnost komunistického režimu o všech stránkách a těch nikdy není dost, toto bylo zpracováno perfektně.

10 20.09.2022

Velmi dobře propracované, líbí se mi, jak autor pracuje s postavama, jak člověk odhaluje kousek a pak kousek, na konci románu už člověk ví, jak to s Tomášem, Terezou a Francem dopadne a vlastně dopadne optimisticky, kdy jsou spolu a šťastní a román se uzavře. Vlastně jsem uzavřel i Kunderovo dílo, které jsem si takto přečetl.

8 19.08.2024

Na tuto knihu, jsem byl hodně zvědavý a jako věřící člověk jsem byl zvědav, jak bude pan Dawkins argumentovat.

Knihu mohu rozdělit na dvě části, první část mi přišla nosnější, protože jsem se zde dozvěděl spoustu nových věcí, až se trochu stydím, jak člověk, který vyrůstal na křesťanských tradicí vím tak málo o historii, jak bible vznikala, kdy byla psána, kdy se co vybíralo, do bible a tak. Celé mi to přišlo spíš, jako rozbíjení takové té naivní, dětské víry, postavené na to, že co je psáno to je dáno, všechno musí být pravda, zde je vidět, že je to psané pro Američany, kde je většinově zakořeněné křesťanství a ateisté jsou v menšině, zde, kde je situace přesně naopak a my věřící jsme v menšině, už takový vliv mít kniha nemůže.

Druhá část mi přišla už trochu slabší, myslím si, že problematiku evoluce autor daleko lépe popisuje v knize sobecký gen, tohle jsou skutečně základy z evoluční biologie, fyziky, něco z matematiky, ale celé mi to trochu přišlo, jak pro dvanáctileté děti a jestli byl jeho záměr, abych já jako čtenář přestal věřit v Boha, tak se to dost minulo účinkem a trochu mi to přijde absurdní, vědou se podle mě nedá vyvrátit Bůh, stejně, jako je absurdní se snažit vědou dokázat, že Bůh existuje. Duchovní svět je podle mě úplně jiná dimenze, než ten světský, to je prostě každého vnitřní svět, který můžeme částečně sdílet s ostatními a částečně ho máme stejně pro sebe, protože se to moc vysvětlit nedá. Pro mě je víra v Boha postaveného na židovsko křesťanské tradici velmi důležitá a skutečně věřím, že Bůh existuje.

Myslím si, že pan Dawkins si vymyslel nějakého Boha a snaží se vyvrátit, že v něj nevěří, ale v takového Boha, který mává hůlkou a kouzlí život, nebo ladí knoflíky a nastavuje přírodní zákony já nevěřím také. U mě naopak jakákoliv nová informace, kterou se dozvím z vědy a techniky posiluje víru v Boha´, protože mě skutečně spousta věcí v přírodě, včetně evoluce přijde jako obrovský zázrak a čím víc toho vím, tím větší zázrak mi to přijde, něco se vysvětlí, ale příčina proč to tak je, je ještě zajímavější, než to co se snažila dokázat.

Myslím si, že nejsem úplně v přírodních vědách nevzdělaný, ale stejně mé znalosti ani zdaleka nedosahují znalosti např. pana Marka Váchy a nebo Jiřího Grygara, kteří přesto, že o těchto věcech, co pan Dawkins popisuje moc dobře vědí, oba jsou velice vzdělaní v přírodních vědách a sami popularizují vědu, přesto v Boha věří. Pan Vácha je dokonce katolickým knězem. Není podle mě pravda, co píše pan Dawkins v knize, že čím vzdělanější člověk, tím spíš nevěří v Boha, myslím si, že to se vzděláním vůbec nesouvisí.

V knize na mě pan Dawkins udělal velmi dobrý dojem, jeho životní hodnoty lidské morálky sdílím, ale asi bych ocenil, kdyby měl trochu pokory a úcty k věřícím, daleko více by mi seděl styl, já si myslím, že Bůh není protože .......... a ne styl Bůh není jaktože to všichni nechápete? Trochu mám pocit, že nás věřící lidi tak trochu háže do jednoho pytle, jako neskutečné pomatence a to mě na něj mrzí.

8 01.07.2022

(SPOILER) Skvělé, touto knihou se Kundera zařadil mezi moje oblíbené autory. Už jsem byl nadšený s Žertu, ale to je světové dílo a trochu jsem počítal s tím, že podobně, jako Nazí a mrtví a pak to ostatní, Sto roků samoty a pak to ostatní atd, že i u Kundery bude Žert a pak to ostatní.

Tedy Život je jinde. Od začátku, naprosto obyčejný příběh, který se děje jakoby mimochodem s pozadím velkých událostí 20 století, kdyby to napsal kdokoliv jiný než Kundera, mohlo to být docela nudné tlachání, zde ale ne, spousta, metafor paralel, wau efektů. Například 20 uříznutých sluchátek a změny jejího významu, přirozeně začínám chodit s dívkou, která se mi nelíbí, protože se to prostě stane, různé typy slz maminčin a jejich významů, návrat do místa, kde jsem byl počat a přirovní ke hříbku, který zde prostě vyrostl, paralela s Wolkrem a spousty jiných mladých básníků, kteří zemřeli mladí a jejich propojení s matkou, vlastně se propojení matka vs syn prolínalo celou knihou. Různé podoby matky a syna. Matka milující, matka starostivá, matka žárlivá, matka sobecká. No a nakonec ta kapitola čtyřicátník, podle názvu jsem tak nějak počítal, že autor popíše básníka, jako čtyřicátníka a pak jeho smrt, ale to by nebyl Kundera, zde si autor prostě tak nějak s lehkostí odskočil k někomu jinému a jinému příběhu a pak se zase nenuceně vrátil k básníkovi a nechal ho zemřít. Brilantní vyústění.

Vím, že se v poslední době hodně řešila kontroverze Novákovy biografie a Kunderova charakteru. Nemám na to názor, Knihu jsem nečetl a číst nebudu, ale jako spisovatel, je Kundera prostě skvělý, když to srovnám s některými dnešními spisovateli, tak bych skoro napsal Kundera je jinde. Už se těším na další autorovy knihy, které mi zatím tak nějak záhadně zůstali schovány, abych si je mohl pošetřit do současnosti a těšit se s nimi.

8 20.06.2022

Druhý díl románu Šikmý kostel jsem četl přibližně půl roku po prvním, což mě zpočátku zavedlo do mírné nejistoty při orientaci v ději a postavách, které jsem částečně zapomněl. Postupně jsem si však jednotlivé postavy i události oživil a opět se ponořil do příběhu.

Kniha na mě působila inspirativně především díky autentickému zprostředkování atmosféry daného regionu. Prostřednictvím vyprávění jsem nasál specifickou historii oblasti, která se v průběhu 20. století odlišovala od zbytku republiky, a to zejména tím, že nebyla součástí ani protektorátu, ani sudet. Tento historický kontext považuji za velmi zajímavý a podnětný.

Přestože mě kniha místy zaujala, působila na mě spíše jako lehčí čtení, možná až na hranici melodramatu. Chyběla mi jasná dějová linie či výraznější směřování, které by celý román posouvalo kupředu. Upřímně řečeno, úplně nerozumím tomu, co činí tuto knihu tak mimořádnou, že si získala takovou popularitu. Přesto mě zaujaly některé úvahy a myšlenkové pochody postav, které považuji za cenný přínos knihy.

I když mě zpracování nepřesvědčilo po všech stránkách, rozhodně si chci přečíst i třetí díl. Doufám, že se k němu dostanu dříve než za půl roku, abych mohl lépe navázat na zážitek z předchozích dílů.

7 31.01.2025

(SPOILER) Tak přečtení této knihy byl z mé strany trochu hec, kniha s takto krátkým názvem, ale neskutečně dlouhá a propracovaná. Databáze knih mi ji odmítala najít, že mám zadat tři písmena se slovy "Hledaný výraz musí mít alespoň 3 znaky". Četl jsem ji možná měsíc, příběhy sedmi hlavních hrdinů propracované do nejmenších detailů, kde na sebe navazovaly a vracely se navzájem jeden do druhého, myslím si, že není moc autorů, kteří by byli schopni napsat takto komplexní a propracovanou knihu, také King ji psal 4 roky.

Bohužel se styl knihy, pohádky, s nádechem fantasy a hororů až tak nepotkal s mým vkusem, často jsem nechápal smysl toho všeho, popis jakésy příšery, která je někde pod městem a jednou za čtvrtstoletí vyleze a vraždí, trochu jsem čekal, nějaký smysl, závěr, proč to tak je, spíš mi to přišlo, jak silný příběh v okamžiku, který ale tak nějak se motá a nikam nesměřuje, příšera je na konci zabita, půlka Derry spadla, ale co je jinak, co skončilo? Myslím si, že podobný efekt by šel napsat v knize kolem 350 stran, spousta bočních linek, kde jsem čekal nějaký wau efekt nikam nevedla. Proč se Stan Uris tak bál, že spáchal sebevraždu, co viděl navíc? Proč se tam Beverly musela se všema vyspat, jaký účel to mělo? Sex jedenáctiletých dětí mi přijde silně perverzní a pokud to tam nemělo jasný účel, tak to tam být nemělo. Jakou roli tam měl manžel Beverly Tom? Myslel jsem, že když už ho tam autor vymyslí a pošle do Derry za Beverly, že tam bude mít nějakou roli, minimálně jako Audra, Billova žena, něco se stane, ale on prostě zmizí. Takových věcí, které mi tam úplně nezapadají, ale přesto jsou podrobně rozepsané a propracované je spousta a trochu mají pachuť, proč jsem nad touto knihou strávil tolik času, nic to ale nemění na tom, že to je jeden z nejkomplexnějších románů, co jsem kdy čet a tak trochu mám radost, že po letech obcházení jsem To přečetl.

Ještě jedna věc tam ve mě rezonovala, moc s tím nesouvisí, ale pro pobavení ji tam dopíši, King asi nikdy nečetl Foglara a možná ani neví, že existoval, ale podoba sedmi statečných dětí s Rychlými Šípy a zároveň partičky Henryho Bowersem s bratrstvem kočičí pracky byla takřka dokonalá. :-)

7 17.12.2022

(SPOILER) Výborná kniha, ze začátku jsem se v těch jménech docela ztrácel, pak se ale příběh rozjel a příběh zajímavý od začátku až do konce.

S realitou to samozřejmě nemá nic společného, taková trochu pohádka pro dospělé, v některých postavách jsem viděl paralely k jiným postavám Alexandra Dumase a Victora Huga, je ne tom znát, že to byli všechno současníci, kteří se navzájem ovlivňovali a ve Francii se v té době takto psalo, hrdina, který obětuje celý svůj život, aby splnil slib, jinému hrdinovi, kterého znal ani ne hodinu.

Trochu mě zklamalo, to že v tom nakonec měl osobní zájem, trochu jsem čekal podobnou pointu, jako Jean Valjean a Cosette. Láska dávající se, ne láska chtivá, spíš láska otcovská, ne láska milenecká, vychovávám ji pro někoho jiného, ne pro sebe. Spíš by mi dávalo smysl, kdyby si Legardere vzal Auroru matku, než dívku, kterou vychoval, to je nemohu si pomoc divné a hraničí to u mě s incestem. Auroru bych spíš viděl pro Chavernyho.

To je ale asi jediný nedostatek této knihy, jinak čtivý, dobrodružný příběh francouzského romantismu, takové mám rád.

6 20.02.2023

Zajímavá kniha rozhovorů a pro mě, jako pro člověka, který není úplně queer friendly, velmi užitečná, že jsem mohl do této pro mě ne úplně příjemné problematiky proniknout. Líbila se mi Filipova schopnost se ptát cíleně i po stranách vysvětlivky, pro takové lidi, kteří této problematice nerozumí, podobně jako já.

Co se týče rozhovorů, velmi se mi líbila jejich pestrost, od těch nosných, jako je manželství, Bůh, historie, až po ty z mého pohledu bizáry, jako je bipolární, nebo drag. Vyloženě špatně se mi četly jen první dva rozhovory, u Vojtka je to asi můj osobní problém s ním, protože ho vůbec nepovažuji za odborníka, ta série deníku N s ním mi absolutně nesedla a nepamatuji si, že by tam dal nějakou užitečnou radu a u té Lenky Králové už je to na mě moc i s ohledem na to, že měl ženu a malé dítě, pořád jsem četbu musel přerušovat a myslet na ně, jak to asi dali a vůbec si nedovedu představit, že mě by se stalo něco podobného.

Asi mi vadila i přílišná otevřenost ohledně promiskuity dotazovaných, ty různé křovíčka za nádražím, kam si homosexuálové chodí anonymně udělat dobře (doufám, že jsem termín z knihy ocitoval přesně), už taky byly silně za hranou mého vkusu.

Celkově ale vnímám pozitivně, že mě tato kniha částečně vykolejila z mé komfortní zóny, donutila mě o této problematice přemýšlet a snad to více pochopit, abych až se to bude týkat někoho z mého okolí byl k této problematice tolerantnější, než jsem teď a neubližoval ostatním zbytečně moc.

6 26.06.2022

Výborná kniha, dostal jsem se k ní poměrně pozdě, možná proto, že jsem si děj pamatoval z literatury, ale přestože jsem pointu znal, četl jsem jí jedním dechem, v té knize je snad všechno. smutek, radost vztek, naděje, zklamání, ale hlavně láska. Postava Lucie se do mě pevně otiskla, možná právě to tajemno a neurčito, že o ní člověk prakticky nevěděl způsobilo, že i já jsem se do ní skrze knihu zakoukal a toužil po ní.

6 22.08.2021

Z mého pohledu je to naprosto brilantně napsaný román, jak se občas říká o kriticích, že nejsou schopni napsat román, tak zde to na mě působí jako kritik napsal román, aby ukázal, jak se to dělá.

Precizně propracované postavy, míchání, přítomnosti s minulostí, normalizace popsaná z pohledu dětí a jejich bezstarostností, na druhou stranu i z pohledu rodičů, jejich strachů, drobných setkání.

Vždycky v té kapitole se to posunulo o rok, u malého Pavlíka, ale i u jeho otce, postupně se do dostávalo do let, které už jsme znali z vyprávění dítěte a zase to dostalo, úplně jiný rozměr, do toho rovina revoluce a současnost a problémy s rozpadlými vztahy a ztrátou rodičů.

A pak najednou strana 400 a pecka, všechno je úplně jinak, podle komentářů to hodně lidí zklamalo, mě to ale přišlo, jako naprosto brilantní posun, nemohu nikoho soudit jen sám sebe, sám jsem ten estébák, po pravdě řečeno jsem v souvislosti se dvěma Machama čekal ještě trochu jiný závěr, že malý Pavlík se bude na Karlovku stále vracet a postupně se stane mladším a starším Machem zároveň jak půjdou roky a takto se příběh propíše sám do sebe a ve stylu sto roků samoty se sám v sobě i uzavře.

Ale závěr já viním Borovičku, já strejdánka a oba se mýlíme, také není špatný, všechno je jenom dvakrát, na všechno se dá dívat z různých pohledů.

Zcela jsem z té knihy nadšen, řek bych že je to možná nejlepší český román, který jsem četl za poslední roky, komplexností a prostorovostí to od těch 100 roků samoty nemá až tak daleko.

Asi to není kniha úplně pro každého, ale pro mě v časech koronavirových neskutečný čtenářský zážitek.

6 24.03.2020

Jedna z nejlepších knih, kterou jsem četl, od začátku to mělo několik rovin, když už se to někde usadilo, najednou wau, všechno je úplně jinak, tatínek nepomáhal židům, on napsal protižidovský pamflet, měl jsem pocit, že zjišťuji, objevuji, ponořuji se do děje. V některých s komentářů níže čtu, že se nejedná o knihu popisující holocaust, dovolím si nesouhlasit, knihy které popisovali hoclocaust vycházely již v padesátých letech, tato popisuje vyrovnání se s minulostí, reflexe této problematiky postupem času, asi to patří do podobné kategorie, jako Plechový bubínek či sto roků samoty, není to jednoduchá kniha a není pro každého.

6 28.02.2020

(SPOILER) Další s Kunderových knih, kterou musím označit plným počtem hvězdiček. Ze začátku se děj rozjížděl pomalu, ale pak se to rozjelo a perfektně to do sebe začalo zapadat. Kundera už pro sebe v typicky rozbil konvence, jak se má psát román, zde to ale dostalo nový rozměr, náhodné setkání se ženou v sauně a jejího letmého gesta vystaví celý příběh spuusta paralel, opakování příběhů, autor do děje vstupuje, jeho zpráva z rádia, kde mladá žena chce udělat sebevraždu uprostřed silnice způsobí smrt Agnes, Agnes její postava se najednou ukáže, jako postava loutnistky v příběhu, který jakoby do celkového motivu vůbec nezapadal. Do toho příběh Hamingwaye a Goetheho, který je označen, jako střed dějin. Mistrně sepsáno, myslím si, že není mnoho spisovatelů, který by dokázaly takto mistrně román sepsat, od začátku až do konce, možná proto je Kundera tak světový.

5 08.04.2024

Tato kniha se skutečně minula s mým vkusem a stále přemýšlím, co koho na této knize mohlo bavit, od začátku do konce je tady popisovaná skupina lidí zaměstnaných v zážitkové firmě, kteří se celou dobu patlali ve svých problémech, každý sobecky řešil sám sebe, kniha plná detailních popisů intimnosti. Celou dobu jsem řešil, která postava mi je méně sympatická, která se chová více sobecky, dlouho to bylo vyrovnané, ale nakonec tomu dala korunu Andrea, která v podstatě z mého pohledu, zavinila smrt své tchyně, ani náznak sebereflexe tam ale nebyl, opět jediné , co řeší, je jaká je ona chudinka a jak využít majetek Květy. Po této kapitole jsem se opravdu nutil to dočíst, protože už mi z té knihy bylo zle a dočetl jsem to jen pro to, že málokdy knihu odkládám a chtěl jsem mít celkový pohled na knihu a možná trochu doufal, jestli tam přijde nějak zajímavé rozuzlení, což ovšem nepřišlo. Naštěstí pevně doufám, že toto je skutečně pohled na svět jen pana Hartla a co mám zkušenosti, tak v životě lidi tak špatní nejsou, dokáží myslet i na druhé a dokáží řešit i jiné hodnoty, než sami sebe.

Jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četl, dostal jsem se k ní vlastně náhodou, když jsem četl něco o Lycku autorově rodném městě, je to podobný námět, jako Předčítač, vyrovnávání s vlastní historií válečných zločinů, ale bavila mě o dost víc než předčítač a postupné objevování proplétání dvou rovin, určitě doporučuji.

5 28.02.2020

Vedle Sofiiny volby a Sto roků samoty je to jedna z knih, která se mi nejvíce líbila. Poutavý děj, od začátku mě to vtáhlo do děje, vždycky přišlo nějaké překvapení. Je to už pár let, co jsem tu knihu četl, rozpomínám si zpětně, snad to někdy přečtu ještě jednou.

5 28.02.2020

Literatura o holocaustu a vzpomínky pamětníků mě vždy zajímaly. Přečetl jsem již mnoho knih na toto téma, protože považuji za důležité poznávat největší hrůzy 20. století z různých perspektiv. Přesto mi kniha Františka Krause přinesla nový pohled, který mě hluboce zasáhl.

František Kraus přežil holocaust jako muž středního věku. Tato skutečnost dodává jeho svědectví další rozměr, protože jako dospělý muž už měl vybudovaný život a rodinu, a také pevně zakotvené představy o normálním světě. Právě díky této perspektivě dokáže Kraus brilantně poukázat na nesmyslnost a absurditu nacistického režimu. Zajímavé je také to, že kniha vyšla již v roce 1945, tedy prakticky okamžitě po skončení války, což z ní činí jedno z prvních svědectví o holocaustu. Tato bezprostřednost dodává textu mimořádnou autentičnost.

Krausův popis událostí je mimořádně silný a detailní. Čtenář cítí tíživou atmosféru a zůstává otřesen hrůzami, které autor popisuje. I ve mně kniha vyvolala více otázek než odpovědí, což považuji za znak skutečně hlubokého a podnětného díla. Nutí mě dál hledat a přemýšlet o tom, co se stalo a jak podobným událostem v budoucnosti zabránit.

Velmi si vážím odvahy Františka Krause, který se rozhodl své svědectví sepsat. Díky jeho práci máme možnost i po více než osmdesáti letech nahlédnout do temných kapitol lidské historie. Je to připomínka, že na tyto události nesmíme nikdy zapomenout.

4 07.01.2025

„Candide“ považuji za velmi propracované dílo 18. století, které mě zaujalo svým hlubokým filozofickým přesahem. Román Voltairea brilantně zobrazuje lidskou touhu po kráse a dokonalosti, což je ztělesněno v postavě Kunhuty. Zajímavým aspektem je, že i když Candide svou vysněnou Kunhutu nakonec dostihne, ona svou krásu ztratí, avšak on si ji přesto vezme a spokojí se s obyčejným životem.

Byl jsem překvapen krutostí té doby, jak je v románu popsána, často do brutálních podrobností. Na druhé straně je zde vykresleno i vysněné Eldorádo, které však zůstává nedosažitelné. Eldorádo v tomto kontextu představuje ideál lidské touhy po dokonalosti a utopii, která je v reálném světě nedostižná.

Dílo na mě působí místy depresivně, avšak závěr mě povzbudil svou jednoduchou, avšak hlubokou myšlenkou. Není třeba honit se za iluzemi a ideály; stačí žít svůj obyčejný život. Tento dramatický závěr je skutečně mistrovsky zpracovaný a dodává celému románu zvláštní kouzlo.

4 24.07.2024