eraserhead komentáře u knih
Abych se přiznal, vlastně jsem do rozečtení knihy pořádně ani nevěděl, kdo přesně Max Švabinský byl, čím se zabýval, proslavil a zasloužil si o sobě tuhle knihu. Ale komu by to vadilo? Mě ani knize ne, tu to mohlo jen potěšit. A nutno říci, že jsem si po jejím přečtení o něm udělal hezký obrázek, uznal kvality jeho díla. Prostě ta kniha splnila svůj účel na výbornou - seznámila někoho dosud neznalého s umělcem, o němž nic nevěděl. Mám tuhle životopisnou edici rád, vlastním hned několik kusů, takže jsem se nezdráhal sáhnout ani po této. Seznamuje s danou osobností hned z několika pohledů a směrů a konrkétně tato kniha dávkuje svůj obsah tak akorát.
S Pechem máme společné dvě věci. Oba děláme na dráze a oba píšeme. Vždycky, když od něj něco čtu, mám chuť se na vlastní psaní vykašlat. S Pechovou tvorbou jsem se setkal až v její horrorové podobě a jeho styl me zaujal natolik, že jsem si už pořídil několik jeho nehorrorových knih. Jsem ale hrozně rád, že se nakonec odhodlal horrory psát a jít s nimi na trh. Protože patří k našim nejvýraznějším současným horrorovým autorům. Dítě tmy je pechova pocta horroru. Je "jednodušší", přímočarejší, žánrově kompatibilnější a oddechovější než Mainstream. Prostě svižný béčkový nářez, který si však drží jeho autorské prvky - průnik do nitra postav a tvorba zajímavých charakterů. I to retro pozadí potěší. Dítě tmy je výborná oddechová záležitost (přečteno za půl dne), která pohltí a hladí žánrové srdce. Zaujala mě poměrně nápaditá a překvapivá temná "řetezová reakce", naopak trošičku zrozpačitěl závěr a u něktetých věcí bych rád trochu větší rozvedení/odhalení. Suma sumárum ale horrorové béčko jako Freddyho cumel.
Fakt miluju filmovou adaptaci Adriana Lynea, jejím prostřednictvím jsem se s Lolo setkal dříve, než s literární předlohou. Proto jsem se začtení do knihy trochu obával. Ale... V záchvatu nadšení vlastně ani nevím, co napsat. Tak brilantně napsaný příběh, až by člověk s Humbertovým konáním nesouhlasil, ale chápal ho. Příběh, v němž není kladných postav, příběh, který ohromí mnohovrstevnatostí, otevřeností a nebojácností. Tragický příběh nahlédnutý z nezvyklého úhlu. Úžasná slovní, větná, významová a alegorická skladba. Prostě skvost.
Zvláštní mix válečného, "historického", romantického, dramatického, sociálně kritického a antiklerikálního románu. přeskakuje to tak často a plynule, že čtenář ani nestihne přemýšlet, jestli je to dobře nebo špatně, jestli ho to baví nebo nebaví či jestli je to kniha dobrá nebo špatná. Snad si (patrně) každý z širokého výběru vybere to své, co jej zaujme.
Pravděpodobně jsem to tady už napsal ke každé Ellisově knize, co jsem četl, ale když ona je to ohledně jeho tvorby univerzálně platná poučka - Ellis dokáže vystihnout marnost, bezvýznamnost, prázdnotu a existenční nijakost životů určité skupiny lidí. Jeho romány jsou svým způsobem o ničem, stejně jako životy jeho hrdinů. Ale dokáže to podat tak sugestivně a poutavě, že mě vždycky dostane. Jeho prvotina překvapí několika nečekanými přesahy i scénami a osmdesátkovou atmosférou, na kterou já prostě slyším (odkazy na filmy, videohry, hudbu apod.). A jestliže se v Ellisově Glamoramě k zemi neustále snášely konfety, tady jsou všichni modroocí a blond. Hvězdičku ubírám za ne zrovna povedený překlad (i když uznávám, že v době překladu ještě u nás mnoho autorem používaných pojmů, věcí a udělátek nebylo v českém jazyce zavedeno - i tak ale některé překladové obraty bily do modrookých očí hubených blonďáků).
Na české poměry až monumentální, ale pro Grabińského dílo záslužný, výběr z jeho povídkového díla. To by se, zjednodušeně a zkráceně řečeno, dalo v knize rozdělit to čtyř záběrů - železnice, oheň, erotika a mysteriózní tajemno. Vše však v obecném ranku podivuhodných, neuvěřitelných příběhů, zkráceně hrůza a horror. Výbor obsahuje většinu stěžejního autorova díla i valnou většinu zfilnmovaného díla (takto jsem se s ním setkal nejprve). Je radost vidět, že tento "průkopník" polského modenrího horroru se opět dostává ke slovu nejen v Polsku ale prosakuje í za jeho hranice. Už jen proto, že ukazuje obecnou polohu horrorového žánru své doby - Grabiński by se dal a nejednou je označován za polského H. P. Lovecrafta, ovšem podle všeho jeho dílo neznal a sám tvořil prakticky ve stejné době jako HPL. Je tak ukázkou žánrové tvorby a polohy své doby. Možná někomu nesednou všechny povídky, ale jako celem dokonale a kompletně zobrazují autorům um a rozsah. To vše doplněno rozsahově i obsahově poměrně rozsáhlým překladatelovým doslovem. Co mi torchu vadilo bylo, že některá jména byla překládána/počešťována a některá ne, preferoval bych sladění buď/anebo, takhle to dost bilo do očí.
No super, takže napsaný komentář se z nějakého důvodu neuložil. Tedy jeho zkrácená verze - Neviditelný je grandiózní temné vnitřně drásající dílo. Havlíček v mém soukromém žebříčku oblíbených domácích autorů šplhá na nejvyšší příčky.
Komorněji laděný (málo postav, uzavřený prostor děje) domácí horror, pracující hlavně s atmosférou napětí a tísnivosti. Barták ukázal, že po povídce dokáže ukočírovat i románovou formu. I když mají STINNÁ MÍSTA svá stinná místa (na můj vkus je příběh až moc decentní, snesl bych více akce, ač příběh končí takřka bondovským vyvsvětlovacím závěrem, pořád v určitých věcech tápu - tohle všechno ale mohou být jen čistě mé subjektivní problémy), kniha se četla hodně dobře, příběh odsýpal, domácí prostředí je milý bod k dobru a jde o velmi sympatický domácí počin. Pokud už máte dost brutálních a explicitních horrorů a volíte raději temnější, tajemnější a náznakové záležitosti, tohle by mohla být kniha přesně pro vás. Pro mě jasná jedna věc - další milý český horror. A pak že to u nás nejde! 3.5*
Když jsem zjistil, že má Kubrickův film "Eyes Wide Shut" literární předlohu a že vyšla česky, chtěl jsem si ji přečíst, abych zjistil, co a jak to Kubrick zase zprasil. Zaujal mě i fakt, že jde o rakouského autora a že jsou oba příběhy, které kniha obsahuje, z počátku minulého století. A byl jsem velmi spokojen. Prvnímu, až schizofrenickému, příběhu stihomamu chyběla jen trocha aby to byl temný a depresivní psychologický horror. Druhý příběh zase oplývá neskutečnou elektrizující erotickou atmosférou (kterou se pánovi K. nepodařilo ve filmu zachytit). Výborná kniha se skvělým jazykem, syrovým uchycením a ryzím slovem. Až mě překvapilo, že něco takového v takové době vzniklo. Opravdu tajemné příběhy, které však odhalují hodně o samotném čtenáři.
Nejen díky obsahu ale i díky době jeho vzniku místy velmi zajémavé čtení. Obzvláště pasáže o censuře mě hodně zaujaly. Části o nuceném manželství a v podstatě otroctví z dnešního pohledu až šílené. Jedna z knih této výborné edice, kde i přes propagandistický a ideologicky směřovanou předmluvu a oddatkové poznámky, jejich obsah stále přináší zajímavé informace. Autorův život i pohledy byly opravdu neobyčejné a zajímavé, což knize kontextově a podtextově jen a jen přidává. Krásné na knize je také to, že umožňuje nahlédnout z dneška do minulosti a porovnat, co se za tu dobu změnilo, kam se pohnulo lidské myšlení, vnímání a kam se lidstvo vyvinulo ve vztahu k sobě samotnému. Z některých informací v knize opravdu až zatrne a člověk je rád, že, i když si moc velké ulize nedělá, alespoń někam se to za ten čas pohnulo.
Líbila se mi lehkost, jazyk (četl jsem vydání z roku 1948) a spousta epizodických mikropříběhů (na nichž vlastně podle mě celá kniha stojí). Je to úsměvné, zábavné, nic hlubokého nebo myšlenkově komplikovaného. Ryzí odpočinkové čtení, ovšem v tom nejlepším možném významu.
I když vypustíte tu bezmála čtvrtinu dobového idealismu a propagandistického nadšení, pořád zůstává zajímavá a na informace bohatá kniha o jedné daleké zemi, její historii i (autorovy) současnosti. Kniha bohatě doplněná fotografiemi a kresbami i s trefnými legendami. Kniha, která navzdory svému názvu vlastně není nijak veselá a úsměvná. Kniha, která by nepotřebovala ani ten idealismus ani to nadšení, aby vyzněla vlastně úplně stejně, z historického hlediska ne moc pozitivně a "pro nás" "přijatelně". Kniha o jednom určitém místě v několika ne/určitých časových rovinách.
Nesporným faktem je, že Ivan Kučera má obrovský cit pro vykreslení prostředí a mnohých postav. Jenže kromě tohohle (a strohé "svižnosti") mi Prasa vlastně nemělo co nabídnout. Ta kniha se měla jmenovat spíše Enzechštejn, než Prasa, protože je hlavně a spíše o něm než o titulním zvířeti, kterému je vlastně věnována hlavně druhá půle příběhu. Hodně mi v knize chybělo nějaké dějové propojení Rosinských a prasete, jejich dějových rovin. A že by se našlo hned několik možností. Takhle kniha, její děj působí spíše epizodně, první půlka Rosinští, druhá Prase. I když je příběh psán vcelku stroze čtení odsýpá, děj už tak neubíhá a občas se trochu vleče. K tomu ještě několik detailů a věcí, které utkví v paměti pro svou ne přímo nelogičnost, ale člověka bací, přemýšlí nad nimi a zjistí, že to nejednou trochu nesedí. Tohle měla odhalit již první editace textu. Co mě dost zklamalo je závěr. Od příběhu, který je údajně "tvrdý, jako rána kladivem do hlavy" jsem opravdu čekal více. Podle mě by dva kratší samostatné příběhy (Enzechštejn vs Rosinští a Enzechštejn vs Prasa) působili mnohem lépe a úderněji, než takhle spletené do jednoho.
Švejk mě nikdy nějak zvlášť nezaujal (popravdě, čistě subjektivně nechápu z celého Haškova díla zrovna jeho oblibu). Proto i u této knihy hlavní záběr hodnocení zabírá nešvejkovský obsah. I když musím přiznat, že zde není Švejk tak suchý a vyprázdněný jako ve své knižní podobě. Nešvějkovské povídky oplývají klasickým Haškovským humorem, škodolibým, výsměšným. Mám hrozně rád, když ze sebe někdo nevědomky dělá blba mu ještě přiložit, aby byl větší blbec, dohnat jeho blbství ad absurdum. A na tomhle Hašek nejednou staví své pointy. Tedy pro mě veskrze sympatické.
Místy zajímavé pohledy života slovenského autora v Praze. Příběhy na začátku a na konci knihy jsou fajn, prostředek lehce nevýrazný. Velmi mě ale zaujala forma, autor píše opravdu československy. Některé příběhy jsou česky, některé slovensky, ale ať už je psal jedním z obou jazyků, Češi v nich mluví česky a Slováci Slovensky, to je opravdu velmi zajímavé a sympatické.
Martin Štefko to se mnou jako se čtenářem nemá vůbec lehké. Plně uznávám jeho spisovatelské schopnosti, Štefko umí zaujmout, umí načrtnout a vygradovat scénu, umí si hrát se slovy, umí pobavit trefně zvolenou hláškou, umí vtáhnout do atmosféry, strhnout akcí, Martin Štefko prostě píše dobře a každou knihou se jen a jen zlepšuje. Jen prostě většinou nepíše příběhy, které by byli mou skleničkou jahodového džusu co se týče zaměření a žánru. Zombie postapo, až komiksově akčně (fantastické) superhrdinovky se silně stylizovanými hrdiny či western fakt není něco, po čem bych sahal v knihovně pravidelně. Vlastně jím není ani krimi thriller. Ale už po pár stránkách Mrtvých žen to dost hlasitě bouchlo a co myslíte - bylo to tam. Mrtvé ženy jsou prakticky dokonale napsanou knihou. Kašlat na to, že mě ani tenhle žánr zrovna dvakrát moc nebaví a nejednou mi nemá co nabídnout (čest vyjímkám), ale Mrtvé ženy mě draply za koule a dotáhly po drsné dlažbě až do konce. Už dlouho se mi nestalo, že jsem kvůli knize odkládal jinou práci a ukrajoval jí čas jen proto, abych mohl jen o pár minut déle číst. Mrtvé ženy to dokázaly a v mých očích se staly Štefkovou dosud nejlepší knihou. S přehledem válcují minimálně polovinu všech krimi thrillerů co jsem dosud přečetl (mám hrozně rád Grahama Mastertona, hlavně teda jeho horrory, ale jsem rád i za tu krimi thriller sérii, co mu teď u nás vydávají - Mrtvé ženy za sebou nechávají některé díly Mastertonovy série a s dalšími bez zadýchání drží lajnu). Já vlastně nevím, co tady napsat negativního, protože mě vůbec nic nenapadá. Hrozně rád bych si od Štefka zase přečetl takhle skvěle napsaný horror, ale vlastně budu úplně spokojený, když to bude pokračování Mrtvých žen. Já nikdy moc nechápal, jak může tak žánrově přeskakovat a možná u některých knih to v mých očích i ubíralo na kvalitách a mém osobním hodnocení, ale tady jsem úplně cítil, jak si to sedlo. A myslím si, že krimi thriller Štefkovi sedl jako pověstná prdel na hrnec. Protože dobrý, poutavý, strhující, drsný a současně i zábavný krimi thriller může vzniknout kdekoliv, nemusí na jeho obálce být seversky znějící jméno nebo drsně působící anglický pseudonym typu John Dirt. Na knize hlavně oceňuji práci s charaktery postav a odvahu nebát se přitvrdit, když je to třeba. Snesu hodně, ale některé scény... Wau... Takže, kolik Mrtvých žen si musím koupit, aby bylo pokračování?
Mou knihovnu zdobí hezké vydání z konce padesátých let. Roky jsem kolem něj chodil, pak ale nakonec ho vytáhl, zfoukl prach, přivoněl a začetl se. Popravdě, zpočátku mě Marťanská kronika, příběh o "současném" dobývání Marsu, moc nezaujaly. První povídky mi přišly poněkud zvláštní - pro mě nesympatickým způsobem. Ale čím dále jsem četl, tím více mě kniha získávala a když se nad příběhy zatáhly takřka až horrorové chmury, byl jsem zcela lapen. Ta kniha je prostě nádherná. Je svým způsobem krásná, byť vyvolává a zanechává spíše chmurný dojem, rozpaky a kdesi ukrytou vnitřní zlost. Některé kapitoly/příběhy jsou ve své pronikavosti a formě jednoduše úchvatné.
Život fakt připravuje zajímavé situace. Daniela Bartáka jsem poznal jako horrorového spisovatele. Že trénuje bojové sporty a hlavně MMA jsem okrajově věděl, ale nezajímalo mě to. S André Raindersem jsme se kdysi před lety párkrát setkali a mluvili spolu. Že dělá nějaké bojové sporty jsem věděl, ale nezajímalo mě to (i když mi ukazoval pár chvatů a úderů). Tehdy ještě MMA nedělal a kdo ví, jestli by si dneska vůbec vzpomněl. Kdysi dávno jsem byl na jednom večeru bojovníků (MMA tam tehdy ještě nebylo) a občas s kamarády sledoval K1 zápasy. Ale až před rokem jsem si dost oblíbil MMA (a můžou za to hlavně ženské bojovnice). No a od toho už byl jen krůček k tomu, dostat od Daniela knihu i s věnováním a podpisem. Kniha je zajímavým (byť silně subjektivním) pohledem na historii českého MMA. Nejde v ní jen o Danovy vzpomínky, prostor dostanou i další trenéři, bojovníci, bojovnice a promotéři. Dokonce i Josef Melen, což mě docela rozsekalo. Konečně jsem zjistil, co dělal ten, jenž nechtěl pětku. Pokud patříte k těm, kteří k MMA přičichli poměrně nedávno, dozvíte se o lidech, o nichž jste patrně nikdy moc neslyšeli. Dozvíte se ale také o začátcích MMA, co se smělo a kam se tento sport vyvinul za těch dlouhých dvacet let. Kniha by zasloužila ještě jednu korekturu, páč při čtení praští pár překlepů a chybějících/nadbývajících slov, ale pocitově, pocitově jde o velmi skvělou záležitost a já jsem rád, že jsem se k ní dostal a mohl si ji přečíst. Jako někomu, kdo k MMA čistě fanouškovsky přičichl sotva před pár měsíci, mi dala fakt hodně.
Tohle není kniha o tom, jak má literatura vypadat nebo jak ji psát. Neřekne vám to (což je dobře). "Jen" čtenáře seznámí s
mnoha různými úhly pohledu na ni. Jak na ni bylo/je nahlíženo v toku času. Hodně dobře jsem si početl, kniha nabízí mnoho zajímavých pohledů a úplně nejlepší na ní je, že i když napsaná takřka před 80. lety, nijak nezastarala.
Stejně jako Ottovy komiksy - prostě nemám slov. Ryzí horror v mnoha jeho podobách. Ott jednoduše vezme za ruku a protáhne vás příběhy děsivými, znepokojivými, bizarními, podivuhodnými, ať chcete nebo ne. Jakmile jednou otevřete knihy jeho příběhů, jste ztraceni. Opravdová lahůdka u níž jsem rád, že jsem ji "nečetl" před spaním.