eraserhead komentáře u knih

Tak tohle jde opravdu mimo mě. Komentář silně subjektivní. Popravdě, vůbec jsem nepobíral co čtu, nebyl bych nikomu schopen říct, o čem to je - hromada postav, jimž se neustále mění jména, samí bohové, svatí, spirituálně laděná mluva, popisy a rozhovory o ničem, nikam se moc nevinoucí děj. Možná to je jen jedna velká alegorie, možná jen snůška nadýchaných slov, souvětí a květnaté popisnosti, ale přesně styl fantastiky, který nemusím a nebaví mě. Přišlo mi to jako mix Shakespeara, antických bájí a orientální mytologie. Trochu nechápu co na tomhle čtenáři vidí a co jim to dává. Na druhou stranu, je až neuvěřitelné (v tom pozitivním smyslu) jak někoho něco takového napadne a hodí to na papír. A uznávám, že ta forma nakonec i má něco do sebe a není úplně špatná. Nechci tvrdit, že je ta kniha špatná, nudná nebo nezáživná. Ale prostě nejsem cílovka, ani vzdáleně, tohle mě neba...

2 01.11.2020

Abstraktněji laděné povídky jsou trošku slabší, ale tam, kde Nexö zabrousí do syrového realismu až doslova řeže. Tedy, ne, že by ty abstraktnější povídky byly špatné, nejsou, ale ty realistické je převažují. Titulní POBŘEŽÍ DĚTSTVÍ je ještě takové hodně popisné, niterné a vzpomínkové, ale už následující DVA BRATŘI ukazují Nexövu schopnost vystihnout prostotu všedního dne - ŠVÉD LOTERISTA. Zajímavé je až lehce horrorově laděné ŠTĚSTÍ. Zajímavý pohled nejen v prostoru ale i čase do Dánské literatury.

27.10.2020

Další klasika odškrtnuta ze seznamu. Neupírám tomu jistou chmurnou atmosféričnost, některé pasáže jsou výborné (Christinin sestup do podzemí, mučírna), na můj vkus je to ale až příliš dobrodružné, až moc se v příběhu střídá žánr (dobrodružné drama, komedie, gotický horror). Nakonec mi to obecné povědomí o Fantomovi opery přijde děsivější a atmosféričtější než skutečný román.

2 15.10.2020

Dnes už vlastně i historicky zajímavý pohled na počátky Ceny Karla Čapka a ocenění Mlok. Taky ukázka, jak se u nás psala vědecká fantastika bezmála před čtyřiceti lety. Některé povídky jsou úsměvné, jiné pro mě nezáživně nudné, další zase zajímavé. U sborníků a antologií to prostě takhle bývá. Celkově mi z toho vychází silnější průměr.

08.10.2020

Navzdory letům, které uplynuly od jejího vydání a díky tomu, že je zaměřená na mladší čtenáře, je to pořád zajímavá a informativní četba. I poněkud hloubavějším zájemcům může přinést několik zajímavých historických informací. Dobře zpracovaná kniha.

3 05.10.2020

Něco, co z počátku vypadá jako erotizující milostné drama, které M. Bingley jen zahalila tajemným oparem mrazivého tajemství, se (poměrně rychleú nakonec změní v hodně působivý a funkční raně devadestákový horror kombinující hned několik klasických horrorových zápletek. Dvojčata jsou vymyšlena fakt dobře, opravdu (hlavěn z jejich rozdělené mluvy) z nich jde strach, démonický kult je nakonec vykreslen velmi dobře a erotika je hravě jiskrná. Čekal jsem hodně něco "velký špatný", ale poměrně brzy jsem byl přesvědčen, že dostanu mnohem více, než jsem čekal. Poměrně milé překvapení. Světlou skvrnou na jinak temném nebi románu je odfláknutá korektura, ale to asi u knih z Baronetu není nic překvapujícího. Dá se s tím, u tak zajímavých knih, ale žít. prožitku to moc neubírá. 3.5*

2 04.10.2020

Tak tohle mi vážně nesedlo. Pořád, jako by tomu něco chybělo, jako by to k něčemu připravovalo ale nakonec se do vůbec nedostavilo. Typická japonská ujetost, fajn, mám ji rád, ale tady mi přišla trochu bezobsažná a samotný závěr, to jen jako by Cucui už plácal cokoliv, co ho napadne. Ne, tohle mě nezaujalo.

3 30.09.2020

Ač vedro nesnáším a sauny považuji za formu trestu, tahle kniha mi fakt sedla. Přímá, storhá, úderná a vlezlá jako vedro zalézající pod kůži.

2 24.09.2020

Kniha zajímavá hlavně svou pestrostí forem a obsahu. Nejen klasiká povídka, ale i divadelní hry, provolání, leták či výběr z korespondence ukazuje nejen autora ale i dobu v níž žil z mnoha zajímavých úhlů. Jak je LENZ trochu slabší a člověk se v něm lehce ztratí, tak jsou LEONCE A LENA, VOJCEK a výběr Z DOPIS" velmi zajímavé. Obecně a celkově zajímavá četba.

24.09.2020

Dosud jsem od Pecha četl jen jeho horrorovou tvorbu. Ale jeho strohý, břitký a svižný styl se mi natolik zamlouvá, že jsem se pohlédl i po jeho jiných knihách. Tohle je první nehorrorová věc, co jsem od něj četl a jsem dost spokojený. Tak jednoduché, prosté a přitom svižné a svým způsobem obsažné. Pech prostě dokáže třemi větami vyjádřit to, na co např. King potřebuje tři odstavce. Když ho vezmu hodně z gruntu a obecně, Pech v Cobainových žácích napsal osudy vnuka hlavního hrdiny Pelcova ... a bude hůř. A já má Pelcovu knihu hodně rád a líbila se mi i ta Pechova. Je zábavná, hodně mě házela do mého vlastního mládí (ne, nebyl jsem jako hlavní hrdina - Lennon, Cobain ani Morrison mi nikdy nic neříkali, nechápal jsem je stejně jako nechápu a nic mi neříkají hlavní hrdinové jak Pelcovy tak Pechovy knihy - ale prostě některé scény, některé věci z té knihy zažil asi každý, nebo znal někoho, kdo je zažil). Ano, lidi jako jsou hrdinové této knihy tak nějak nechápu, nikdy jsem je nechápal, ale jsem rád, že se knihy o nich pořád píšou, protože je rád čtu, když jsou napsané tak dobře jako Cobainovi žáci.

2 14.09.2020

Tohle není žádná chronologická biografie, byť tak částečně může působit. Je to "jen" posbíraný soubor článků a rozhovorů, seřazených pokud možno co nejvíce chronologicky. Žádný ucelený celek, spíše jen smetené drobky. A snad i proto, pro tu pestrost vyjádření a autorských pohledů, to působí zajímavě a poutavě. Jsem fluidní fanda Metallicy - jako malý smrad jsem ji považoval za nejlepší metalovou kapelu, po Black albu ji vypustil z hledáčku, vracel se jen k prvním čtyřem deskám a vrátil se u Death Magnetic. I proto jsem si rád přečetl, co se za doby mé fanouškovské nepřítomnosti s touhle kapelou dělo. Pokud jste supermeganejlepší fanda/fanynka Metalliky, asi vám tenhle výtisk nic moc nového neřekne. Mě ale řekl poměrně dost, i konkrétně o jednotlivých hráčích a některých situacích (pořád tak nějak nemůžu zkousnout, co udělali Newstedovi, mému nejoblíbenějšímu a nejsympatičtějšímu členu kapely), rád jsem se dozvěděl plno nových věcí o (mém druhém nejoblíbenějším a nejsympatičtějším členu) Cliffu Burtonovi. K tomu všemu spousta fotek. Celkově je to zpracováno hodně sympaticky.

4 13.09.2020

Uf, tak tohle je hodně slabé. Poslední nejdelší povídka takřka k neučtení. Valná většina zbytku mě buď nebrala žánrově nebo převážně kvalitou. Díky alespoň za vždy skvělou Annu Šochovou (vyhrála ten ročník právem, o první místo se s následující povídkou dělila neprávem) a zajímavou Holčičku, která si hrála s panenkami. Jinak dost šmíra. převážná část hodnocení jen za povídku Anny Šochové. 1.5*

10.09.2020

Další z knih, která ležela v mé knihovně hodně dlouho a já se jí doteď vyhýbal, protože znám filmovou adaptaci a nechtěl jsem si kazit dojem jak z filmu tak z knihy. Ale jednou to prostě přijít muselo. A super. Dojem z filmu nenarušen, kniha okamžitě zamilována. Už pro tu "nadstavbu", kterou film opomíjel. Bromdenovy psychické stavy a halucinace jsou naprosto úžasné. Když s ním celý pokoj sjížděl do sklepení, úplně jsem vrněl blahem. Ta kniha je prostě super. Svým způsobem stejně smutná jako veselá, strhne do chmur úplně stejně, jako povznese na duchu.

20 08.09.2020

Výborný básnický výběr zajímavého autora. Výbor obsahuje básně vážné (BĚH SVĚTA), veselé (BERLÍNSKÁ LEGENDA, DOBRÁ RADA), pravdivé (POTULNÉ KRYSY), nádherně poetické (PÍSEŇ PÍSNÍ) i misantropicky potěšitelné (POSLEDNÍ VŮLE). Opravdu pestrý výběr stylů i obsahů. Radost číst.

02.09.2020

Zajímavý soubor esejů, přednášek a článků jejichž společným jmenovatelem jsou literární a filmoví netvoři (a jejich tvůrci), tedy Frankensteinovo monstrum, Mr. Hyde, Dr. Moreau, Dracula, King Kong, Věc (The Thing), Godzilla, Vetřelec a Terminátor) a jejich analýzy na základě mytologického, filosofického, sociálního, kulturního a historického kontextu. Zajímavé je, jak autor kontextuje jednotlivá monstra, jejich univerza a proměny i v rámci děl (ať už literárních či filmových), pokračování, různých zpracování (hlavěn u Věci je to opravdu zajímavé) či kulturního dopadu. Herec dochází k zajímavým pohledům a a závěrům, hraje si s neotřelými a nejednou až provokativními konotacemi. Tohle se mi vždycky líbí – řeklo by se, obyčejný příběh, který má jen pobavit, ale kolik se v něm dá najít skrytých impulsů a detailů, z nichž se dá vyvodit tolik různých a nečekaných podnětů, myšlenek a pohledů. A Herec se v tomhle ohledu opravdu snaží, zachází do oblastí, které by mě u těchto konkrétních případů ani nenapadly. Hned mám chuť si ta díla znovu pustit a přečíst si je. Už jen proto, že na ně budu teď koukat zase trochu jinak, z širšího pohledu. K lehčím negativům bych zařadil některé opakování informací (což ale vychází ze samostatného a ne chronologického vzniku jednotlivých esejů) a slabší rešerše a korektury – kniha hned několikrát Johnu Carpenterovi přisuzuje filmy, které nenatočil.

28.08.2020

Už v rozsáhlé předmluvě k básníkově výběru se píše, že určitá část kritiků Hálkovu tvorbu považovala za jaksi prázdnou a jen oku líbivou. Fakt je, že se po jebo básních v podstatě jen klouže, po dočtení asi nejsem schopen vybavit si pět šest básné, které by mě zaujaly natolik, že by ve mě zanechaly dlouhodobější dojem, na druhou stranu se ale musí uznat jistá okumalebnost autorovy tvorby. jeho básně jsou prosté, ale verše a rýmy sedí a tak nějak vnitřně cinkají. Možná nemají pronikavou hloubku (úplně prázdné ale také nejsou), ale těší a nejednou plesknou nápaditostí. Připomínají veselou písničku, kterou si člověk brouká do skoku. V danou chvíli vystihuje rozpoložení a pomáhá k jeho pozitivitě, ale člověk si nejednou ani neuvědomuje slova, která zpívá. A tak tomu je s Hálkovými básněmi. V danou chvíli lahodí, těší, ale když skočíte z jedné na druhou, ta první už prostě dozvonila. Spíše lahodí a těší, než aby nějak dlouhodobě obohacovaly a zanechávaly nějaké niterné myšlenky a odhalení. Člověk u nich nepřemýšlí, jsou krásou a aktem daného okamžiku, teď, když je čtu je cítím a těší mě, ale jakmile sejdou z očí, obrazně i technicky sejdou z mysli. Ve výběru potěší i některé temnější romance (SEJČEK, MRTVÝCH STRÁŽ), Hálek patřil k těm básníkům, kteří se občas věnovali i v podstatě horrorové poesii. Celkově výběr čistý průměr v tom nejpozitivnějším smyslu. 2.5*

26.08.2020

Kdybych měl tuhle antologii povídek vystihnout jedním slovem, použil bych slovo "rozverná". Protože valná většina povídek je rozverných a to i když právě zcela nekolidují s proklamovaným erotickým nádechem příběhů (povídky JWP nebo Haniny Veselé). Iniciátor knihy Jan Vavřička mě kdysi krátce zpovídal na kameru, chvíli přede mnou zpovídal dívku do půl pasu nahou. Mne do půl pasu nechtěl. Svou oblibu v erotice a ženské kráse nezapře ani ve svých povídkách, které se mi (i v tandemech s dalšími dvěma autory) z knihy líbily nejvíce. Připomněly mi staré (socialistické nebo za socialismu u nás vycházející) komediální sci-fi povídky, které mám poměrně rád, byť sci-fi jinak nějak zvlášť neholduju. Obzvláště zábavná je povídka ZÁSNUBY či JAK JSEM ZASPAL DOBU (napsaná společně s Milanem Čechurou). Druhý Vavřičkův spoluautor Diuk se mi svého času pokoušel ukázat, že zvládne horror, ale řekl bych, že nejblíže se k němu dostává právě v podobných odlehčených fantastických žánrových koktejlech, jako je povídka KOLONIZACE (a ať už zní toto mé vyjádření jakkoliv, má mít pozitivní a uznalé vyznění). Diuk totiž svůj přístup ke komice a komické ironii nezapře, což je dobře, protože mu jde dobře. Z ostatních autorů určitě zaujme Kristina Haidingerová svým až étericky hladivým STEREOGRAMem, do něhož je třeba se otevřeně položit. Fandy a fanynky Haniny Veselé jistě potěší její sebepropagační fantasy DARKLADY HLEDÁ HRDINU, mě však tenhle styl (a vlastně ani žánr) prakticky vůbec nic neříká a ač jsem ochoten uznat autorčiny pisatelské kvality, povídka mi šla jedním okem tam a druhým ven. Problémem povídky Michala Březiny DLOUHÝ DEN VLASTY ŘEHÁKA může být znalost autorovy další (v mém případě povídkové) tvorby - v tom případě vás závěr povídky nijak nepřekvapí ani vlastně nepobaví, protože je Březinovi vlastní. Nic to ale neubírá na lehkosti a zábavnosti povídky, plně odpovídající předkládané spojovací linii příběhů. Kniha působí jako příjemné, lehce zamýšlení hodné, odlehčení a pobavení, což evidentně byl její cíl. Potěší sympatické a příjemné zpracování a formát tak akorát do ruky (věc, na kterou si u Golden Dog lze rychle zvyknout). Tohle je prostě milá, nevážná, oddechová a navzdory proklamovaným spojnicím obsahově pestrá kniha. Golden Dog mě prostě přiměje číst i žánry, které normálně nevyhledávám (byť nelze zapřít, že jistou roli hraje i známost či osobní setkání se všemi autory až na jednoho). 3.5*

5 23.08.2020

Něco, co začně jako drsné drama z kláštera, změní se v lesbickou romantiku z kláštera a skončí jako komplikovaný vtípek. Román, u něhož je třeba znát determinační pozadí, neb bez něj patrně ztratí značnou část své síly a smyslu. Opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Ve své době to muselo vyvolat určitě dost velké haló, dokážu si představit, že i dnes v určitých kruzích na tu knihu nehledí zrovna pozitivně.

22.08.2020

Jak obsahem, tak kvalitou, dosahem i zaujetím pestrá povídková sbírka. Některé povídky jsou poetické, jiné smutné, další veselé, ironické, komické, dramatické, někdy jde v podstatě jen o jakýsi rozmáchlý popis. Jako celek to však vcelku sedí.

17.08.2020

kdysi jsem od Amada četl knihu Jubiabá a docela se mi líbila. A tak, když se mi naskytla tahle kniha, sáhl jsem po ní. A vůbec nelituji, tohle je místy až nepříjemný realismus, sonda do nitra a mysli člověka ve vleku vlastního intelektu i působícího okolí. Kniha o střetu opravdové lásky s vlastnickou formou tohoto pojmu a citu, o střetu odcházejících pořádků s těmi nastupujícími, střetu zastaralosti s moderností. Amado ve svém románu jednoho maloměsta, které se mění (má snahu se změnit) ve velkoměsto dokázal jednolitě a poutavě nastínit hned několik společenských témat a problémů. U knihy mě několikrát napadlo, že by si ji měli přečíst zastánci starých pořádků a tradic - tohle opravdu velebí a chtějí? Svět, kde je naprosto legální a normální zastřelit nevěrnou ženu i jejího milence, zatímco trestající manžel zahýbá kde může? Svět, kde osobní snaha a vůle prakticky vůbec nic neznamená? Svět, kde se pokrytectví mnohdy ani nesnaží zakrývat za jakousi falešnou oponou? Svět, kde jedinec neznamená nic, neboť je ve vleku "civilizace", né te skutečné ale té malované, předstírané? Na druhou stranu by se sami divili, jak byl tento svět multikulturní... Titulní Gabriela, ač je jen nepřímým průvodcem celého příběhu a na scénu přijde až někde ve čtvrtině, je naprosto skvěle propracovaná a vybudovaná postava. Už dlouho jsem se tak se žádnou vnitřně a myšlenkově nesžil. Knihu doprovází naprosto výstižný a trefně shrnující doslov (s ohledem na datum mého vydání bez nepříjemného ideologického zabarvení), který o románu vypoví hodně a funguje jako rozsáhlejší anotace. Pod něj bych se vklidu podepsal. Nejvýstižnější v něm zaznívá pravdivý fakt, že Amado v románu nevytvořil černobílé postavy, ale barvité, z jednoho ohledu pozitivní, ze druhého negativní. Mulatka Gabriela je na svou dobu sice lehce idealistický, ale přesto (možná i díky tomu) úchvatný román.

3 12.08.2020