Eremites komentáře u knih

Skláním se nad mistrovskou schopností autorky pozorovat to hemžení lidského druhu nejen v jeho vnějších projevech, ale i vnitřních pochodech, pohnutkách a dalších záležitostech v celé škále lidské psychiky a následného geniálního přetvoření těchto poznatků do písmen a slov. Román Ke dnu nám nabízí velmi detailní nahlédnutí do života několika postav na malém městě a je to zážitek natolik reálný, hluboký a v podstatě známý, že si možná nevědomky říkáme o kterém z našich sousedů to Bolavá napsala. Je to bolestná a místy depresivní exkurze do běžných životů běžných lidí, o to bolestnějších, že jsou v mnoha věcech vlastně stejní jako my sami.
Zařazuji si autorku do mých TOP spisovatelů, protože oba dva její romány (Do tmy a Ke dnu) mi připravily úžasný čtenářský zýžitek.

37 26.05.2017

Tak dokonale literárně zpracovanou beznaděj jsem snad ještě nečetla....opravdu drsné, syrové a ponuré čtení. Tiše doufám, že se něčeho takového nikdy nedožiju, nevím, zda bych v sobě našla tolik síly co Muž a Chlapec.

37 10.02.2017

Ke knihám pana Herriota se utíkám opakovaně v dobách, kdy mi není veselo, nebo když mě šílené tempo téhle doby příliš zahltí a unaví.
Je to nádherné čtení, o době a krajině, které jsou mi nesmírně blízké. Laskavý a vlídný venkovský veterinář mne svým úžasným vyprávěním vždy vtáhne do úplně jiného světa. Světa, ve kterém bych chtěla žít.
U těchto knih se nahlas zasměju, občas popláču a po zavření poslední stránky si většinou připadám jako po důkladné duševní očistě.

37 24.02.2015

Víte, jaké to je být autistou? Aneb Autismus & Chardonnay z druhé strany barikáry...

Výlet do mysli a života jednoho vysoko funkčního autisty v době, kdy dostane od města přidělen sociální byt a snaží se dle svých možností (a se svým spolubydlícím) alespoň nějak začlenit do běžné společnosti.
Ovšem, oč nudněji vyznívají tyhle moje řádky, o to lidštější, úžasnější a humornější je román samotný...

Nevím, nakolik se autor pohybuje mezi autisty, ale tohle se mu opravdu povedlo. Vyprávění hlavního hrdiny Ellinga vás chňapne za srdce a už nepustí. Prožíváte s ním (a velmi sugestivně) jeho obavy a strachy (z lidí, hluku, cestování a vlastně všeho nového), hluboké a pevné přátelství (ke spolubydlícímu Kjellovi), něhu a zodpovědnost (ke koťatům), nejistotu i touhu (být slavným básníkem), smutek i vztek (když se mu jeho přítel poněkud vzdálí). A najednou jste na konci, a vůbec se vám nechce tenhle Ellingův svět opustit a jít svou stezkou....
Jakožto tvor vcelku asociální jsem se v mnoha Ellingových obavách a nejistotách poznávala více než by se mi líbilo, o to větší pochopení pro jeho svět (a svět těchto lidí) mám. A o to více se mi nechtělo tento příběh opouštět, jako bych ztrácela skutečného přítele...

A jen Manitou ví, jestli se ve mně neukrývají jakési autistické rysy, protože jsem po celou dobu čtení byla naprosto fascinována obálkou (miluju modro žlutou kombinaci barev a neustále čmárám "kudrlinky"). Pořád jsem se k ní až hypnoticky vracela a jen skutečnost, že šlo o knihu půjčenou, mi zabránila, abych nepřidala pár svých "kurdlinek" k již původním...

36 25.01.2019

I bez (virtuálního) mučení přiznávám, že po téhle knize bych bez potřeby (mého soutěživého a hravého já) splnit Čtenářskou výzvu prostě nesáhla.
Ač se mi od Tučkové velmi líbily Žítkovské bohyně, a její styl i řemeslná poctivost mi hodně sedly, osudy jakýchsi textilních brněnských velkopodnikatelů by mi za to nestály.

Ovšem nelituji. Poslouchala jsem formou audioknihy a nad jejím skvostným zpracováním smekám. Myslím, že i díky tomu mi čtení ušima uběhlo rychle a celkem bezbolestně. Autorka, jak je jejím dobrým zvykem, si dala s historickými prameny záležet a především pro obyvatele Brna, případně jeho příznivce, zpracovala velmi pěkně důležitý kus historie tohoto města.
A pro mě se tím o malinko zvětšil (zatím nepříliš objemný) šuplíček mapující historii českých a moravských měst a městeček.

36 02.01.2019

Velmi krásná kniha, ke které jsem se dostala až díky letošní čtenářské výzvě, což je na jednu stranu trochu ostuda a na druhou stranu velká škoda. Věřím, že v dětském věku bych si ji užila mnohem více. Netuším, jak mne mohla minout ...
Z počátku mi valašské nářečí trochu drhlo v uších, ale po pár kapitolách jsem si ho zamilovala a několikrát se už přistihla, že v duchu občas "kleju" po valašsky :-) Četla jsem příběhy hezky pomalu, před spaním a dělalo mi to moc dobře.

36 29.12.2018

Mistrovské dílo... Malé komorní drama s nesmírně velkými a hlubokými myšlenkami a mnohými otázkami.

Vskutku, nikdy bych neřekla, že mne tak dokonale vtáhne a zaujme kniha, jejíž děj se odehrává v jednom pokoji při dialogu (častěji spíše monologu) dvou starých mužů, kteří se neviděli jedenačtyřicet let a třiačtyřicet dní. Přesto, že byla kniha napsána už v roce 1942, dialogy (tedy spíše monolog) jsou nesmírně živé, aktuální, platné napříč místem a časem. Vyvstávají otázky, které si kladou lidé už věky věků - jaký život má smysl? A má vůbec život nějaký smysl? Kdo jsem?

"Na důležité otázky člověk vždycky nakonec odpovídá celým životem. Není podstatné, co mezitím říká, jakými slovy a argumenty se brání. Nakonec, na konci všeho odpovídá fakty života na otázky, které mu svět tak tvrdošíjně adresoval. Kdo jsi?... Co jsi doopravdy chtěl?... Co jsi doopravdy věděl?... Čemu jsi byl věrný a čemu jsi se zpronevěřil?... Vůči čemu nebo komu jsi byl zbabělý?... Toto jsou ty otázky. A člověk na ně odpovídá, jak umí, upřímně nebo lživě; to ale není moc důležité. Důležité je, že nakonec odpovídá celým svým životem."

"Také si myslíš, že smyslem života není nic jiného než vášeň, která nám jednoho dne prostoupí srdce, duši a tělo a potom hoří navěky, až do smrti? Ať už se mezitím děje cokoli? To je vášeň tak hluboká, tak zlá, tak skvělá a tak nelidská...? A snad ani není určena osobě, jenom touze."

A jako milý bonus má tahle knížka nádhernou obálku, která dokonale vystihuje atmosféru příběhu.

36 13.12.2018

I díky téhle knize jsem si (poněkud nechtěně) oživila vzpomínky na dětství a dospívání v době totality v komunistickém Československu, pod všemocným dikátem Sovětského svazu. A jak příznačné, že se mi čtení této knihy volně propojilo s výročím okupace.

Ač autor popisuje své dětství na Ukrajině (tehdy součástí SSSR) a následnou emigraci přes Rakousko do Ameriky jazykem lehkým a čtivým, s velkým nadhledem, bez patosu a plačtivosti, ba naopak s humorem až sžíravě cynickým a drsným, lehce mi při čtení nebylo. V živých barvách se mi připomněla tehdejší všudypřítomná propaganda a vymývání mozků (které se dělo na Ukrajině stejně jako u nás). Vzpomínáte si, Vy dříve narození?:

"Po vzoru všech úspěšných diktatur rozpoznávala komunistická strana význam indoktrinace mladých jedinců. Jakmile začalo dítě první třídu, skrmili ho v dobře naolejovaném stroji propagandy, v něm první kolečko představovala organizace říjnových dětí, okťjabrjata. (...) Pionýr představoval nadstupeň okťjabrjat a členství bylo vážnou záležitostí (...) pionýři vykračovali vpřed a začínali doopravdy sloužit rodné zemi. Člověk se mohl připojit od třetí třídy a účast byla volitelná. Nechtěli na nás tlačit. Chtěli, aby rozhodnutí šlo od srdce, a když byl sem tam nějaký jedinec příliš natvrdlý či dětinský na to, aby se do spolku nepřihlásil, většinou ho k tomu nepozději v páté třídě dokopali."

"Žádný příčetný člověk by nevzdoroval SSSR, znělo oficiální stanovisko diktatury. Takže jinak řečeno, protože: a) komunismus představoval vrcholnou formu humanitní společnosti; b) normální lidé přirozeně tíhnou k ideálům; a pak c) kdokoliv zavrhuje ideální řešení, je očividně choromyslný. Choromyslný lidé patří do blázince, a proto disidenti často končili právě tam."

V lepším případě.

Tento román (respektive jeho první část) by měla být povinnou četbou pro mladší ročníky, jimž občas nějak nejsem schopna vysvětlit, cože se to vlastně u nás (a nejen u nás) tehdy dělo, protože "lidé se snadno přizpůsobují, obzvláště když na ně někdo míří zbraněmi".
"Sotva se komunisté chopili moci, začali likvidovat inteligenci. Zabili kněze, zabili rabíny, zabili učitele, zabili soudce, zabili kohokoli, kdo sloužil jako zdroj vědomostí a inspirace. Odvedli umělce a spisovatele, neboť rozptylovali dělníky; inženýry sebrali kvůli výpadku proudu. Zavraždili znalé zemědělce, protože nastal nedostatek jídla. Zabíjeli s veškerou pílí, zabíjeli s hrdostí, zabíjeli a zabíjeli (...) zničili svatostánky a předělali je na tělocvičny a pionýrská mládežnická střediska, lidské duše zůstaly obnažené a roztřesené a komunisté dosáhli svého cíle. Bolševici tomu rozuměli: zničte kulturu a zbytek odumře sám."

Neměli bychom zapomenout, nikdy. Protože historie se ráda opakuje, když je zapomenuta.

Druhá a třetí část knihy je poněkud optimističtější, společně s autorem se čtenář ocitá nejprve v uprchlickém centru v Rakousku, posléze ve vytoužené Americe. Obdivuji autora za otevřenost a upřímnost, s jakou dokázal popsat obrovskou rozpolcenost, kterou zažívali mnozí emigranti ze zemí bývalého východního bloku. Na jedné straně ohromení z nadbytku a konzumního stylu života, prostupující velký vděk, na straně druhé pocit vykořeněnosti a hlubokého smutku, provázející nelehké začátky v cizí zemi, kdy jazyková bariéra byla pouze jedním z velkých problémů nového startu.

Pro mne mimořádný zážitek.

36 21.08.2018

Moje premiérové setkání s M.Cunninghamem. Vůbec jsem netušila, co mám čekat a dostalo se mi úžasných darů... Tohle je jedna z nemnoha knih, které jsem prostě musela číst pomalu. Velmi, velmi pomalu. Což je u mne věc nevídaná! Na rozdíl od mé fyzické schránky je má mysl neposedná a splašená jako makak, a knihy obvykle hltá až neslušně. Ovšem v tomto případě to nešlo... K větám i odstavcům jsem se opakovaně vracela a to nikoliv z důvodu, že by to bylo čtení těžké či nesrozumitelné. Bylo ... takové zvláštně vnitřní.
Měla jsem dojem, že Cunningham píše o lidech, jejich životech, myšlenkách a vnitřních pochodech z rubu, z vnitřní ukryté strany, z hloubek které má v sobě každý, ale málokdo má odvahu do nich nahlížet. Tento autor je, v pozitivním smyslu, patologem lidských duší... dokáže rozpitvat a vynést na Boží světlo naše strachy, úzkosti, obavy, naděje, lásku, otázky bez odpovědí. Jsem si jistá, že tato kniha (a její autor) na mne záměrně čekali až do mé pozdní dospělosti. V době mladistvější bych ji zřejmě nedokázala dostatečně docenit.

"Začínám chápat, v čem spočívá základní rozdíl mezi mládím a stářím. Mladí lidé mají dost času plánovat všechno možné a vymýšlet stále nové nápady. Starší jedinci vynakládají veškerou energii na to, aby stačili držet krok s tím, couž je v pohybu."

V mnoha částech knihy jsem se našla, mnohé její části se mne intenzivně dotkly - ať už bolestně či slastně.

"Těžko jsem jí mohl vykládat, že mi každý den připadá krásný a že mě nikdy neunaví pohled na telefonní dráty, pozlacené kolem šesté ráno prvním slunečním paprskem. Když jsem byl mladší, těšil jsem se, že se mi jednou podaří překlenout propast mezi sebou, jak se znám já, a tím, co jsem slyšel o sobě říkat. Čekal jsem, že si pak snad konečně budu připadat jako jediná osoba."

36 03.04.2018

Ufff, tahle knížka mou duši rozsekala na kousíčky a jen pomalu ji skládám zpět.

Vynikající, zvláštní a neobvyklý styl psaní mne (zcela nepřipravenou) zanesl zpět do časů mého dětství a mládí a že to byly časy vskutku temné a neveselé. Příběh sice zahrnuje delší časové období - zasahuje i do let válečných a těsně poválečných - ale doba usilovného budování socialismu a následný kotrmelec do vod kapitalismu má pro mne přece jen osobnější ráz.

Skláním se před mistrovskou schopností autorky ponořit se až na dno lidských duší a to vytěžené bahno a svinstvo, všechnu touhu a lásku, nenávist a předsudky, závist a nízkost, zmařené sny a naděje posléze slovy (zdánlivě lehkými až hravými) přenést na papír a naservírovat čtenáři v tak lákavé formě, že nedokáže knihu odložit.
Nedokázala jsem to ani já, přestože mi bylo místy až na zvracení, svíral se mi žaludek nad vší tou otevřenou zlobou a nenávistí, bolelo mně srdce nad neláskou matek k dcerám a přemáhalo mě zoufalství nad pochopením, že takoví lidé prostě jsou....
Necháváme své životy ovládat strachem z odsouzení od okolí a sousedů, skláníme hlavy aby moc nevyčuhovaly, zavíráme oči nad nespravedlnostmi a tiše doufáme, že naše děti - ty už to přece budou mít úplně jinak.....

A přesto je v této knize i mnoho úsměvných chvil, vtipů a vtípků, rázovitých postav:

"Jadviga Straková z Březiny vymýšlela spoustu průpovídek, které nikdo jiný nepoužíval, a ani jim nerozuměl. Libovolně kombinovala různá přísloví tak, že je v půli usekávala a dodávala k nim kousky z jiných, ze kterých používala taky jenom části. Zbytky smetala, smotávala do kuličky a schovávala do kapsy u zástěry, že se ještě můžou někdy hodit. Její jazyk byl šílený patchwork, plný prapodivných vzorů, podivuhodná krajina. Kdyby někdo takovou deku ušil, už jen od samého dívání by člověka rozbolely oči, ale stejně by přitahovala pohledy, protože všichni by se ptali, jestli se švadlena zbláznila, nebo jestli má nějaký tajemný cíl.
O starých a rozbitých věcech říkala, že volají po guláši, a nejlepší mouku chválila, že je bílá jako nohy Panenky Marie v neděli. (....) Říkala své dceři, že co je komu psané, tomu se slehne zem."

36 14.02.2017

Koncentrace deprese, úzkosti a beznaděje. Sepsaná strojově, bezemočně, odtažitě, bezvýchodně. Esence marnosti. Bez děje i příběhu. Postavy ploché, šedé, zaměnitelné, nudné. Zdánlivý obraz současné společnosti. Autorčina obsese psychofarmaky, které jsou (zřejmě) zároveň příčinou i následkem vší té prázdnoty a rozkladu. Žádný náznak lidskosti či možného východiska.
Autorka se s urputným odhodláním točí stále dokola na místě, rochní se v popisech vší té vnitřní hrůzy, prázdnoty a nesmyslnosti současného žití, hledá nová a nová slova, kterými to ještě lze přiblížit, více zdůraznit, zveličit, čtenáře tím zasypat, zahrnout, ušlapat, zničit. Aby na konci toho všeho, s pohrdavým a škodolibým úšklebkem v tváři kopla naposledy a odkráčela s výrazem "Máte, co jste chtěli, šmejdi. Poznáváte se?".

Skvěle namluvené Terezou Dočkalovou. Má můj velký obdiv, že to zvládla namluvit a neskočit při tom z okna. Já při poslechu mnohokrát překonávala dávicí reflex.

Komentář od Sigurd_Lesandi mi hovoří z duše.

35 10.03.2023

Nesmírně milé a příjemné čtení...

Louis de Berniéres mi v této knize podal ruku a provedl mne tiše a jemně krajinou svého dětství. Krajinou venkova staré dobré Anglie s jeho lehce výstředními a svéráznými obyvateli, kteří si, ať chcete či ne, najdou cestu až do vašeho srdce.
Procházka to byla lehce nostalgická, se špetkou anglického humoru (ale jen takového mírného, který vám občas pozvedne koutky úst), místy poetická, chvílemi až drsně upřímná, ale jako celek velmi příjemná.

Nejvíc a nezapomenutelně mne oslovil příběh Lízinky - opuštěného havraního mláděte a jejího zachránce Roberta, hned potom hovory starého zahradníka Johna (a nejen jeho) s pavoukem Georgem :-).

Ještě dlouho po dočtení mi na tváři přetrvával takový ten lehce přiblblý šťastný úsměv a hřejivý pocit na hrudi (parafráze na Otce prasátek od T. Pratchetta - ne není to pálení žáhy, Alberte!).

35 25.01.2019

Pršeli ptáci.... a napršeli mi až do duše a do srdce. Nezapomenutelná, lehce snová, drsně něžná, svobodymyslná, lásky plná, bolesti plná, překvapivá, jiná....taková a mnohá jiná, je tato kniha. Jedno ztracené pírko z tohoto příběhu se už navždy stalo mou součástí...

Pett to opravdu vystihla dokonale, jen stěží k tomu více dodat.

"Svoboda je, když si můžeš vybrat, jak budeš žít. A jak zemřeš."

"Marie Sněžná mu seděla po boku, vždycky mu byla po boku, kamkoli šli (...) chodili spolu. Hodiny, dny, týdny i měsíce prožívala jako samostatné chvíle, jednu po druhé, nebrala zřetelna ubíhající čas. Kolik dní, kolik měsíců zbývá? Bezpředmětná otázka, dokud tu byl ten muž a držl ji svou velkou rukou na zemi. Byl její síla, její váha, její tíže, její zemská přitažlivost."

35 21.08.2018

Opulentní hostina pro milovníky hororů!
Což tedy já (bohužel) nejsem. Tak proč jsem to vlastně četla? Inu, protože mám od Kinga oblíbené jeho - asi ne úplně typické - knihy jako je Běh o život, Dlouhý pochod, Zelená míle....a miluju jeho styl psaní. Tak jsem si řekla, že zvládnu i jeho, pravděpodobně nejslavnější, hororové dílo.

Oč kratší název, o to delší obsah. Megalomansky grafomanská smršť všeho, co si v hororech (ne)dokážete představit: vraždící klauni, vlkodlaci, strašidla, upíři, pavouci, obří ptáci, brouci a červi, mrtví i nemrtví, roztodivné bytosti rozkládající se i celistvé, pozemské i mimozemské; tuny roztříštěných kostí, hektolitry krve, potoky hnisu a hnusu, tekutiny všech možných i nemožných barev a konzistencí; strašidelné domy a klaustrofobické kanalizační potrubí, džungle; domácí násilí a sex; vidiny, šílené představy i amnézie, prostě VŠECHNO. TO všechno. Asi bych nedokázala vymyslet nic, co by v téhle Encyklopedii hororu chybělo.
Na druhou stranu je třeba říci, že to vše dohromady celkem pěkně drží poutavým příběhem kamarádů z dětství, jejichž postavy jsou uvěřitelné, rozmanité a sympatické. V tom spatřuji Kingův takřka nadlidský výkon - stmelit to nesmírné množství hororových fragmentů do pevného příběhu s poutavým dějem. Nicméně mám pocit, že kratší verze by knize jen prospěla. Konec jsem vyhlížela se stejnou zoufalou nadějí jako námořník v rozbouřeném moři světlo majáku. Bylo toho všeho prostě příliš.

35 11.07.2017

Tahle knížka mě v období dospívání naprosto uhranula, četla jsem ji několikrát a pokaždé mne zasáhla velmi hluboce. Řadím ji mezi knihy, které velmi ovlivnily můž život.

35 08.12.2012

Těžko napsat něco, co ještě v předchozích více než tisíci komentářích napsáno nebylo...
Z těch posledních to moc pěkně vystihli kap66 a matewr84.

Takže jen stručné shrnutí emocionálních pochodů, které mou osobou při čtení jednotlivých povídek cloumaly, zmítaly, prostupovaly, plynuly i jinak se hemžily...

Vykoupení z věznice Shawshank - velmi nerada čtu knižní předlohy k filmům, které jsem stihla vidět dřív, než číst knížku. Dosud jsem měla pocit, že si to prostě nemůžu užít se vším všudy, jakobych si předem nastudovala detailní chemické složení nějaké fakt dobré (pro mě nové a neznámé) bašty včetně všech chemických vzorců jednotlivých přísad, a pak si měla to jídlo vychutnat bez předsudků a očekávání... A přece! U Kinga se mi to poprvé podařilo - znalost filmu mi nikterak nezkazila požitek ze čtení a napětí. Skvělé, prostě skvělé!

Nadaný žák - ufff, tak tohle byl nářez (a rozhodně ne šunkový...). Ač to vůbec nebylo laděno do mistrova oblíbeného hororového hávu, vzbudilo to ve mě děs přímo učebnicový. Myslím, že odteď, když se řekne King, bezpečně si vybavím především tuto povídku. A říkám si, opravdu jsou lidé (ještě stále a nepoučitelně) schopni až takových zvěrstev? A logická odpověď, související s ústředním tématem povídky, musí znít - bohužel ano...

Dýchací metoda - temné, zneklidňující, napínavé. Kingova vysoká laťka je zde zachována, čtenář je natahován na skřipec zneklidňujících okolností až do závěrečné katarze s hororovými prvky.

Tělo - no, slabší kus nejen téhle povídkové knihy, ale celkové tvorby Kinga. Měla jsem neodbytný pocit, že se mistr pera nutkavě potřeboval vypořádat s čímsi ve svém dětství a vyventiloval si to do téhle povídky. Ospalá, pomalá , lepkavá atmosféra jednoho letního prázdninového dne a parta kamarádů. Místy malinko znepokojivé, ve větší míře spíše nostalgické vyprávění o jednom zvláštním putování.

34 28.04.2019

Zdařilá příručka pro poznávání nejběžnějších druhů ptáků našich zahrad, parků a lesů. Největším plus je přiložené CD s hlasy jednotlivých ptáků, takže nadšenci se mohou naučit poznávat jednotlivé druhy i podle hlasu.

34 28.04.2019

Ač zase popádluju proti většinovému proudu, nemůžu si pomoci - celkový dojem z téhle knihy je poněkud rozpačitý...

Je to mé první setkání s Štifterem, nevěděla jsem, co očekávat. Styl psaní mi vcelku sedl, kniha se čte lehce, nekomplikovaně. Velmi často se mi nabízelo srovnání jednak s Mornštajnovou a její Slepou mapou (příběh ve třech časových liniích z podobné doby) a Hájíčkem. Kvalit Mornštajnové v mém hodnocení Štifter bohužel nedosahuje, Hájíčka naopak (naštěstí) dost převyšuje, i když styl a způsob psaní je lehce podobný.

Příběh je rozdělen do tří dějových linií v různých dobách, které jsou navzájem propojeny několika hlavními postavami. Dějová linie třicátých i padesátých let se mi líbila, vnímala jsem i výbornou propracovanost reálií, myslím, že si autor dal skutečně záležet. Bohužel o to více jsem byla zklamaná z dějové linie ze současnosti. Přílišná snaha o soudobou mluvu mládeže (či čerstvě dospělých), přílišná křečovitost a nevěrohodnost v upínání se na diskriminační a nerovné podmínky mladého Dominika, který sice dle autora vystudoval soukromou střední obchodní školu, ale o pár stránek dál netuší, co znamená slovo antikvariát a musí dělat na stavbách pouze pomocného dělníka. O co více se autor snažil u prvních dvou dějových linií, o to více to odflákl u té třetí, kde zřejmě čerpal pouze z urban legends či zpráv v novinách.

34 29.12.2018

Bojíte se sami v lese? Ne? Ani v hluboké noci? Měli byste.... protože nikdy nevíte, co je v tom lese s vámi...

"Měla hada přímo pod rukou, schovával se v suchém listí a měla ho přímo pod rukou. Zřejmě nekousal, díky Bohu. Ale co když je jich tu víc? Co když ti ostatní jsou jedovatí? Co když je jich les plný? A oni tu určitě byli, lesy byly plné všeho možného, co člověk nemá rád, všeho možného, čeho se bojí a instinktivně si to hnusí, všeho možného, co se vás snaží ochromit hnusnou, nepříčetnou panikou."

Tentokrát sází mistr pera na naše nejhlubší podvědomé animální strachy příliš zcivilizovaného člověka a zcela se obejde bez nadpřirozených bytostí, rozmanitých strašidel a jeho obvyklé krvelačnosti. Vystačí si s hlubokými rozlehlými a opuštěnými lesy plnými bažin a jednou malou, devítiletou holčičkou, která se v nich ztratila.
A jako vždy je brilantní ve vtáhnutí čtenáře do děje, v popisu atmosféry, v plíživém děsu, který se vám usazuje v břiše.

Pro mne snad jediné malé mínus je v mé absolutní neznalosti baseballu, děj je totiž částečně postaven na paralele baseballového zápasu. Myslím, že pro ty, kterým je tento sport blízký, musí mít kniha ještě mnohem větší kouzlo.

34 29.07.2018

Mé první setkání s Jiřím Hájíčkem a jeho romány z venkova.
Námět knihy je moc fajn, zpracování už méně. Příběh je vystavěn uvěřitelně, období dospívání Hany je podáno velmi sugestivně. Přiznám se, že coby "Husákovo dítě" jsem dospívala ve stejných letech jako hlavní hrdinka, taktéž na vesnici (byť ne v jihočeské) a v podobném prostředí. A tohle Hájíček opravdu umí - navodit atmosféru té doby se vším všudy. Snad i proto, jsem knihu "zhltla" takřka na posezení a emoce se mnou zacloumaly.
Ovšem způsob, jakým Hájíček píše, mnou zacloumal také - tentokrát spíše v negativním směru. Chvílema jsem měla pocit, že čtu deník nějaké -náctileté puberťačky; dialogy byly prostinké... až chudé duchem. Myslím, že autorovi by prospělo tvořit v tandemu s někým, kdo to spisovatelské řemeslo ovládá přece jen trochu lépe.

34 19.04.2018