Eremites komentáře u knih

S paní Bellovou jsme se evidentně nepotkaly na stejném břehu jezera....
Než se pustím do komentáře, upozorňuji, že může obsahovat SPOILERY - nechce se mi dlouze přemýšlet, která informace by mohla být v ději zásadní (mě přišla většina z nich fádní a nezajímavá).

Její studený, strohý, dle mého záměrně "syrový" (jelikož je to "in") a bezemoční styl vyprávění ve mne vyvolal - no (čtenáři div se) stav zcela bez emocí....Tedy abych byla opravdu upřímná, sem tam se nějaké emoce dostavily - nuda, vděk za to, že to má pouhých 186 stran (nerada odkládám knihy bez dočtení, ať už jsou jakékoliv) a občas i skřípění zubů ve chvíli, kdy se do zcela monotónního sledu informací o Namiho životě vloudil nějaký dialog typu:

"Jak se máš Zazo? Často jsem ....víš co...." přeskočí mu hlas.
"Mám se dobře, Nami. Děkuju."
"To je dobře."
"Spěchám Nami."
"Jasně, tak zítra?"
Zaza rychle pohlédne ke dveřím bytovky a pak k oknu.
"Nevím."
"Jak myslíš."
Zaza balancuje s ošatkou vajec opřenou o pravý bok.
"Tak já du."
"Počkej ještě."
"Co?"
"Nevim. Nechoď ještě."
"Ale já musim."

Nekráceno. Toť vrchol děje. Většina knihy je ještě mnohem suchopárnější a jednotvárnější než uvedený dialog. Chápu, že se teď strohý styl plný vulgarit nosí a je to prostě v módě, což mne jen znovu utvrzuje, že cokoliv podléhá módní vlně, není nic pro mne. Budiž pro mne pro příště zdviženým prstem.

Bellová sází na "atraktivní" prostředí Aralského jezera postiženého jednou z největších ekologických katastrof současnosti. Nicméně ho používá pouze jako "cool drsnou" kulisu pro Namiho život, stejně jako nesnášenlivost mezi původním a ruským obyvatelstvem. Zbytky obyvatel na břehu umírajícího jezera líčí jako tupá nevzdělaná hovada s naprostou absencí zájmu o cokoliv jiného než chlast a šoustání (omlouvám se, normálně tyto výrazy nepoužívám, ale zde nelze jinak). Namiho z tohoto vzorku nevyjímaje - snad jen s tím rozdílem, že se neupije hned, ale nejprve zkusí najít svou ztracenou matku. To vše proloženo fakt velkým množstvím vulgarit - a to nejen z "úst" Namiho (coby puberťáka, jak zmiňuje někdo v jiném komentáři), ale vlastně většiny postav, které se příběhem mihnou.

Vzhledem k ročníku narození Bellové soudím, že se zhlédla v počátcích (polského)dabingu u prvních VHS kazet, které po sametové revoluci zaplavily takřka každou domácnost. Pro mladší čtenáře doporučuji malou exkurzi do této doby - kdo tento dabing jednou slyšel, nikdy již nezapomněl, aneb - jeden (většinou mužský) hlas dabuje veškerý děj i postavy ve filmu (ať už to byl nějaký karate kid či porno) naprosto odosobněným jednotvárným monotónním a hlavně zcela bezemočním stylem: "au, nech toho, dobře, jdeme..."
Vyprávění v této knize je přesná kopie tohoto historického dabingu. Hlavní postava (Nami) mi byl (nejen) díky tomu zcela ukradený. Příběh mohl být zrovna tak o černošské holčičce z břehu Viktoriina jezera nebo indickém klukovi žijícím a umírajícím ve slumu někde v Kalkatě. Tragických příběhů je plný svět, vlastně těch dobrých je naprosté minimum. Zásadní ale je, jak nám jej autor dokáže podat, jak ho dokáže uchopit. V případě Bellové mám pocit, jako by jen zcela mechanicky zaznamenala něco, co se odvíjí před očima každého jen trochu bystřejšího pozorovatele světa. Nic navíc, žádná "přidaná hodnota", žádný důvod, proč si zrovna Namiho příběh mám pamatovat či proč by mě měl vlastně zaujmout. Což je škoda.
V přímém srovnání s nedávno dočtenými také velmi neveselými lidskými osudy zachycenými v knihách "Bůh maličkostí" a "Do tmy" z toho pro mne Bellová vychází velmi bídně.

Vlastně jediný "lidský" prvek z celé knihy se (pro mne) schovává na samém konci - v postavě starého muže lovícího ze dna jezera ztracené předměty, čímž supluje hledání svého ztraceného syna. To je snad jediná bytost v příběhu, které autorka "dopřála" alespoň nějakou duši, emoce a lidskost.

42 25.05.2017

Intenzivní a velmi niterný...takový je příběh z (alespoň pro mne) neobvyklého prostředí bylin a jejich sběru.

Čtenář je polapen a "uvězněn" v hlavě hlavní hrdinky. I proto mne vyprávění od první stránky tak pevně chytilo a vtáhlo - vše se odehrává jejíma očima, jejími smysly, její optikou. A není úniku. Autorka umí psát natolik sugestivně, že při čtení takřka cítíte vůni sušících se bylin, vnímáte Anninu bolest hlavy, křičíte spolu s ní, vydáváte se na další a další výpravy za bylinami a propadáte se s ní do stále hlubšího šílenství.

Tohle je jedna z těch knih, které ve mě zanechají hlubokou stopu. Vrásku na duši, kterou si uvědomím vždy, když v létě ucítím mateřídoušku, když minu na polní cestě třezalku, když projdu bosá loukou plnou pampelišek. Takovou příjemnou vrásku.

59 18.05.2017

Posloucháno v autě jako audiokniha na dlouhé cestě napříč republikou. Výběr vlastně úplně náhodný - původně zamýšleno jen k zabavení ratolestí cestujícími na téže palubě.
Hnedle dvě prvenství - první setkání s tímto pozoruhodným autorem a moje první kniha čtená "ušima". Dosud jsem se této formě vyhýbala,nechtěla jsem se vzdávat tak krásných záležitostí jako vůně nové knihy, šustění listů, pohlazení povedeného přebalu....

Jsem za toto nečekané a náhodné setkání velmi vděčná. Oceňuji košatou fantazii autora, jeho schopnost hrát si se slovy a jazykem jako kotě s klubíčkem vlny. Co bylo zpočátku zamýšleno jen jako prostředek k zavření tlamiček se stále se opakující a klasickou otázkou "Kdyužtambudém?", skončilo všeobecným veselím a nadšeným nasloucháním. Některé obzvláště povedené slovní hříčky u nás hnedle zdomácněly:
"Tak to ale pláčeš na špatném stromě!"
"Už jsem ti to říkal nejméně pětkrát nebo šestkrát, takže teď ti to řeknu potřetí a naposledy!"
"Byl bezmocný jako beránčí peří..."

A jako v každé správné pohádce, i tady byl konec samozřejmě....zlatosrstý....

30 15.05.2017

Nádhera...
Láska na první písmenko. Miluji tento poetický styl prózy s mnoha neobvyklými souslovími a mimořádnou fantazií vyšperkovanou k dokonalosti!
Tento příběh byl pro mne jako puzzle (nemám toto slovo ráda, ale český ekvivalent "skládačka" mi také nesedí...). Nádherné, barevné, voňavé, šťavnaté, melancholické, opojné, bolestné....puzzle. Z počátku jsem nedokázala jednotlivé věty či slova zařadit, po pár stránkách jsem už našla doplňující dílek, pak další a další. Jak autorka volně proplouvá časem a místy, tak jsem doplňovala jednotlivé dílky z různých stran a úhlů - proto, abych hned po dočtení poslední stránky knihu přečetla ještě jednou - tak jako se člověk rád kochá složeným obrazem z desetitisíců kousků, který najednou dává celistvý smysl a jehož krása bere dech.
Obraz jež vypráví příběh o lásce, mnoha druzích lásky. O touze, bolesti, ztrátách a nadějích. O ztraceném dětství. O nás. Jazykem tak nádherným, tak niterným, tak smyslným...

"Potom znovu otevřel slunečník a odešel v čokoládové róbě a pohodlných sandálech jako zvysoka našlapující velbloud, který musí dodržet úmluvu. Bylo to, jako kdyby táhl bolavé srdce Baby Kochammy za sebou na provázku a ono se za ním belhalo a zakopávalo o listy a malé kamínky. Pohmožděné a téměř zlomené."

O tom, že jsme oběti obětí - o tom, že nešťastní lidé se zlomeným srdcem ubližují a předávají tuto štafetu bolesti dalším a dalším...

"Jakmile tichost přišla, zůstala v Esthovi a rozšířila se v něm. Rozpínala se z jeho hlavy a svírala ho svými rozbředlými pažemi. Kolébala ho do rytmu dávného bušení srdce lidského plodu. Pomalu sunula svá plíživá chapadla s přísavkami podél vnitřní části jeho lebky, vysávala pahorky a kotliny jeho paměti, vyháněla staré věty a smetala mu je ze špičky jazyka, Zbavovala jeho myšlenky slov, která je popisovala, a nechávala je oloupané a nahé. Nevyslovitelné. Ochromené."

I po druhém dočtení knihy ve mne slova příběhu dlouho rezonovala a budou se ozývat ještě dlouho. Jako ozvěna. Jako něco, co v hloubi duše dobře znám....

"Jako kdyby ticho nadzvedlo své sukně a lezlo jako pavoučí žena nahoru po kluzké stěně koupelny."

28 11.05.2017

Další díl této mimořádné série za námi (čtu společně se syny, aby nedošlo k mýlce, že o sobě píšu v množném čísle).
Tentokrát příběh temný jako samotná noc duše. Bolestný. Osamělost a zoufalství Toraka jsou autorkou popsány tak autenticky až bolí u srdce.
Složité období dospívání a z toho pramenící nejistota v sebe samého i druhé. Zrada mezi nejbližšími a těžké znovunalezení důvěry.
V tomto díle je hlavním hybatelem děje Renn a její čarodějné schopnosti. Nenápadné poselství autorky, že i když hraje v dobrodružství hlavní roli mladý muž, bez ženského elementu se neobejde.

22 02.05.2017

Vcelku vtipně pojatý cestopis jednoho milého mladého muže napříč Tureckem a částí Izraele, okořeněný notnou dávkou idealismu a nadšení. Ládík (jak autor sám sebe často nazývá) v sobě nezapře studenta žurnalistiky - styl psaní je lehký, někdy (až příliš plánovitě) vtipný, nechybí sebereflexe.

Nicméně mne nedokázal úplně zaujmout. Už v půlce knihy jsem se těšila na konec, k dočítání se musela trochu přemlouvat. Přitom vyprávění z cest obecně ráda mám, pěší chůzi taktéž. Asi jsme se s Ládíkem tak úplně nepotkali na stejné pěšině.

21 02.05.2017

Mimořádná kniha.
Pavlína Brzáková má můj hluboký obdiv - nejen za odvahu a odhodlání vracet se znovu a znovu do tajgy, ale i za styl a formu ztvárnění svých zážitků.

Je to čtení hluboké jako noci na Sibiři, drsné jako duše přežívajících Evenků, místy melancholické jako tajga se svými modříny, omamné jako vodka v hrdlech tamních obyvatel a tak neskutečně ryzí, pravdivé a syrové jako život sám....

19 24.04.2017

Velmi příjemné putování do exotikou vonící Barmy. Plujeme společně s (na první pohled) nudným anglickým patronem, který celý svůj život zasvětil ladění pian zn.Erard. Prvotní záplava informací ohledně politického uspořádání tehdejší Barmy by mohla možná leckoho odradit, ale ona je tam vlastně docela důležitá. A postupně během putování můžeme kromě barevné voňavé vzdálené země objevovat hloubku Edgarova lidství a vášně pro hudbu. Na rozdíl od mnou nedávno přečteného románu Stavitelé mostů je zde válka nahlížena mě bližší optikou - jako zbytečná a leckdy vlastně uměle udržovaná. Prostor zde dostávají úvahy, že mír lze udržet velmi rozmanitými způsoby a pro místní obyvatelstvo je (na rozdíl od kolonizátorů) rozhodně lepší cestou.
Krásný příběh....

23 19.04.2017

Jsem nesmírně ráda, že tato kniha vznikla - děkuji pane Wohllebene! - a že se ke mě dostala (děkuji můj milý!).

Je to skvělý příklad prolnutí humanitního postoje a exaktní vědy - jak tuto nezbytnost v ochraně přírody a krajiny krásně vystihl V.Cílek v díle Krajiny vnitřní a vnější. Protože ekologie vychází z přírodních věd, ale zkoumá chování (nejen) lidí a jejich vztahy a interakce k okolí (přírodě, krajině, stromům, zvířatům....). Pan Wohlleben je osvícená duše, která umí pracovat s vědecky podloženými fakty a zakomponovat je do lidských emocí, do lidské duše, zabrnkat na ty správné struny citu. V mých očích je to přesně ten přístup, který je v environmentální výchově naprosto zásadní a který má největší šanci na úspěch.

Je třeba si uvědomit, že nejde o bůhvíjaký literární skvost - autor je především praktik - nicméně to (alespoň u mne) na významu této knihy nijak neubírá. Taky mám podezření (čistě subjektivní, německy číst neumím), že se příliš nepovedl ani překlad. Ovšem v případě této knihy jsem to ochotna prominout.

44 11.04.2017

Bravurní....Pochod přímo do pekla. Na který se účastníci vydávají dokonce dobrovolně. Výborně zpracovaná psychologie osobností některých z chodců. Drsná beznaděj, kdy i čtenář je vtažen do "hry" - zda je lepší rovnou vzdát a umřít nebo se potácet několik dalších mil a své trápení si ještě prodloužit....a umřít.

Souhlasím s komentářem uživatelky lucimark (proti většíně ostatních) - že závěr je prostě dokonalý - jakékoliv další rozpitvávání by bylo jen ke škodě. Myslím, že to byl Bachmanův záměr - ponechat tomuto příběhu jeho surovost a syrovost se vším všudy. Nebo je skutečně někdo přesvědčen, že ten, kdo dokáže jako poslední přežít tento "pochod smrti" je ještě schopen racionálně myslet, hodnotit, radovat se či jinak projevovat "lidství"? Zcela jistě nikoliv....V tomto (díkybohu zatím fiktivním) druhu "zábavy" pro znuděné masy lidí jde přece hlavně o smrt - a to smrt všech, včetně "vítěze".

A když zde mnozí srovnávají toto dílko s jinými romány od S.Kinga, nepřijde mi to úplně fér. On sám v předmluvě vysvětluje, že nechce, aby se toto jeho alter ego a jeho díla spojovaly s Kingovou literární tvorbou. Popisuje, jak byl z prozrazení identity R.Bachmana sám rozhořčen a rozčarován. Detailně osvětluje, v čem se tvorba Bachmana od Kinga liší - tak bychom to my, čtenáři, mohli respektovat.

41 11.04.2017

Moje premiérové setkání s touto první dámou detektivky a rozhodně mne nezklamala. Dílko ač rozsahem útlé, náplní přímo luxusní! Skvěle strávená jedna pošmourná neděle.

34 09.04.2017

Moje první čtenářské putování s Pavlínou Brzákovou po sibiřské tajze. A zcela určitě to nebude putování poslední. Její vyprávění je mi blízké,našlo si mne.

12 08.04.2017

Řemeslně výborně napsané, zajímavé osudy bratrů, napsáno lehce, čtivě, ale soustředěno víceméně pouze na popis děje, většinou se nedozvíme, jak události jednotlivé postavy vnímají, jak se cítí, po čem touží - s vyjímkou Lauritze, který touží především po svatbě s Ingeborg. Postavy jsou dle mého poněkud ploché.Vlastně jediná postava, u které známe alespoň částečně nějaké vnitřní postoje, názory a duševní pochody je Ingeborg. Muži jsou líčeni především jako gentlemani zapálení do své práce a svého poslání, zodpovědní, nezlomní - ale jaksi plošší, studení, v zajetí jakési sevřené formálnosti, odtažití. Tak nevím - chápu, že doba tehdy byla jiná, na odiv se dávaly jiné přednosti, ale lidé (tedy muži) snad také něco cítili...
Popisy "dobrodružství" v Africe mne místy až fyzicky bolely - detailně číst o tom, jak kolonizaci černého kontinentu včetně neskutečného rabování surovin a brutálního vybíjení slonů chápali tehdejší Evropané jako "dar kultury, náboženství a vzdělání barbarské Africe" je prostě nářez. Za to samozřejmě autor nemůže, to jsou fakta. Nicméně bolestná a následky tohohle šílenství neseme dodnes.
Stejně tak první světová válka - tedy její popisovaná část odehrávající se v Africe. Jak neskutečně nesmyslné a zbytečné.... Prostě nějak nedokážu "docenit" chytrou německou válečnou strategii a taktiku, kdy dokázali úspěšně vzdorovat takové přesile....v místech, která by neměla mít s "evropskou" válkou vlastně nic společného...

21 06.04.2017

Další, neméně strhující a napínavý, díl Letopisů z hlubin věků. Opět se potkáváme s Torakem, Renn a Vlčkem - a taky s Pojídači duší v tváří tvář. Tento díl je mnohem temnější než díly předchozí, kromě odvahy a pevného pouta přátelství z minulých dílů přichází na řadu i pochybnosti a zjištění, že v každém z nás se nachází kousek zla - a někdo ho ovládá a někdo se jím nechá ovládat....
Mimořádný vypravěčský talent Michelle Paverové nenechá čtenáře vydechnout ani na okamžik.

Vyzdvihnout musím i nádherné ilustrace na přebalu jednotlivých dílů - korespondují s dějem a výborně doplňují atmosféru.

21 02.04.2017

Asi už není co více dodat ke komentářům níže....
Čtení velmi bolí. Ač jsou nelidské zrůdnosti vykresleny poetickým perem, pohledem samotných dětských obětí, neubírá to nic na síle výpovědi ani na emocích, které čtení provází.

"...moje srdce se právě řítilo do nejčernějších hlubin, do míst, o jakých neměl tušení ani Strýček, a tam dole se svléklo z kůže, porostlo trny, vyválelo se ve žluči a obalilo se novou slupkou. Takhle obrněný vyšplhal ten vynalézavý orgán po žebříku mých žeber zpátky na místo. A já udělala, co by si Perla přála..."

"Noc tehdy zapomněla, že v Osvětimi by neměla být krásná."

23 02.04.2017

Příjemné a nebolestivé čtení od mé oblíbené spisovatelky. Po Zeleném stanu taková oddechovka, nicméně s podobnými lidmi a v podobném prostředí - jako by se člověk vrátil ke svým oblíbeným příbuzným.

14 29.03.2017

Nepříliš veselý, nicméně precizně zvládnutý, výlet do naší (ne až tak dávné) historie. Přestože jsem částečně onu dobu ještě zažila, hodně o ní slyšela a načetla, uvedená fakta a souvislosti mne přesto obohatily, někdy hodně překvapily a místy doslova ohromily. Díky za to!
Tohle by opravdu měla být povinná četba - a nejen pro ty, jež tu dobu nezažili a může jim to přijít jako nepovedená sci-fi, ale i pro pamětníky té doby, kteří tak rádi zapomínají, případně vytěsňují.

26 25.03.2017

Další výlet do hlubin věků - řekla bych, že ještě lepší než první díl. Mnohem vyváženější, opět plný moudrosti a lásky k přírodě, úctě ke zvířatům, odvahy a síly.
Čteno opět společně se syny 10 -13 let, chvílemi jsme se společně i báli, chvílemi ani nedýchali napětím. Mnohokrát byla posunuta večerka, protože ani já jsem nedokázala přestat číst. Vynikající čtení, v takové kvalitě jsem pro tuto cílovou skupinu mnoho podobných nenašla. Už se moc těším na další pokračování Torakových dobrodružství.

18 24.03.2017

Pestrá paleta povídek vonící dálkami, mořem, láskou, smutkem a nezměrnou hloubkou. Každá povídka je jiná, ale každá z nich má velmi originální námět, který nenudí. Zachyceno krásným jazykem jenž umožňuje zažít popisované emoce takřka na vlastní kůži.

Mne osobně nejvíce oslovila povídka úplně poslední - Mkondo. Autor v ní dokonale zachytil ztrátu svobody, pocit, jak se cítí lapené divoké zvíře zavřené do klece, touhu po slunci, větru, obloze a volnosti. Tu pradávnou potřebu žít v souladu s matkou Zemí, kterou už většina lidí ztratila, dobrovolně zamkla na nepřístupná místa svých srdcí. odehnala od sebe jako otravný hmyz. Tu odvěkou potřebu vrátit se zpět ke svým kořenům, kterou velká část světa vyměnila za sterilní umělohmotný svět velkoměst. Tu nezměrnou hlubokou bolest pramenící ze ztráty naší přirozenosti, kterou lidé ve své nevědomosti léčí farmaky, alkoholem a jinými drogami.

14 23.03.2017

Útlounká knížka plná krásných slov...

Poklekni

V pytli kůže
Za plástvemi masa
Pod klenbou kostí
Za sedmero horami bolestí
V drátech nervů kterých není dovoleno
se dotýkat
i když jsou na zem spadlé
Na soutoku žil

Je zatavené srdce

Očisti nástroje
a poklekni

15 20.03.2017