Eremites komentáře u knih
Mám ráda tuto Žáčkovu sbírku.
Malá ochutnávka:
Stromy
Drží svou vartu. Byly stvořeny
k životu pro druhé. A mlčky slouží.
Drží se země všemi kořeny
a neustoupí. Pijí vláhu z louží,
vystačí s málem. S útlou nadějí
sluneční světlo v kyslík mění.
A ještě po smrti nás věrně zahřejí.
Hej, stromy,
vezměte mě do učení!
Mám ráda veršování Jiřího Žáčka. V několika jednoduchých rýmech dokáže zachytit kolem pádící svět a alespoň na chvíli jej spoutat do slov.
Skvělá knížka nejen pro ty, co by chtěli jít cestou pěstounské péče. Na toto téma jsem nenašla takřka žádné další publikace, když si odmyslím ty zcela odborné. A myslím si,že sdílení konkrétní zkušenosti je stejně důležité jako odborná příprava
Prostředek první pomoci při chřadnutí duše - před použitím netřeba protřepávat, lze užívat kdykoliv a v jakémkoliv množství.
Ověřené pozitivní účinky při použití proti: špatným náladám, smutku, chandře, jarní-letní-podzimní-zimní únavě, stresu, plačtivosti, zhrzené či neopětované lásce, nechuti k životu.
Doporučuje 9 z 10 čtenářú :-)
"Když byly moje děti malé a táta se snažil pohádku před spaním završit nějakým šťastným koncem, tak jedno dítě se vždycky zeptalo: A CO BYLO PAK? Jak jsem jim mohl říct, že Popelka zjistila, že je provdaná za fetišistu fixovaného na nohy, a jak skleněné střevíčky bolí jako blázen? Jak jsem jim mohl číst, že princeznou políbená žába se sice v prince proměnila, ale pořád to vlastně byla žába, která si při snídani místo vloček pochutnává na mouchách?"
Tím, že jsou to z převážné většiny sebrané příběhy různých lidí, není to typický Fulghum, jak jsou čtenáři zvyklí. Takové hodně sladké čtení, doporučuji v období akutní zamilovanosti nebo naopak fáze zoufalství nad neopětovanou láskou - funguje jako kápézetka :).
Spojené vydání dvou románů od M.Skály.
Příjemné oddechové čtení kdy lehké pousmání přechází v chechot a zase naopak.
Ulická utkala překrásnou tapiserii z osudů svých knižních "hrdinů", jejichž příběhy a životy se jako barevné nitky navzájem p(r)otkávají, někdy jen lehounce a letmo, jindy se protnou s osudovou razancí, jiné běží souběžně a pak se náhle ztrácí jen proto, aby se na jiném místě zase objevili, už docela v jiné podobě...
"Téměř každý člověk mívá mimořádný rok, možná sezónu, kdy pupeny potenciálních možností pukají, dochází k osudovým setkáním, protínají se vazby, mění se řečiště, úrovně, život z nížin stoupá do velehor."
Tapiserie životních příběhů (ne)obyčejných lidí tvořící kroniku doby. Kroniku s nesmírnou výpovědní hloubkou. Zachycuje období cca 50 let Ruska (Sovětského svazu) od úmrtí Stalina po konec dvacátého století. Jen tak lehce, jakoby mimochodem, jako bychom seděli s blízkými přáteli u silného čaje při družném hovoru, jsou zde načrtnuty hrůzy sovětského režimu s jeho lágry, špiclováním, udáváním, represemi, nesvobodou, se kterými jsou tito lidé denně konfrontováni. Ulická nezabíhá do drastických podrobností, což ovšem nijak nezmenšuje intenzivní prožitek, který čtenář zažívá spolu s hrdiny. Ulická má mimořádný pozorovací talent, dokáže postavy zachytit mistrně jako malíř - se všemi jejich vnitřními běsy, pochybnostmi, touhami, odvahou, selháními. Čtení je to hluboké, melancholické a mapující padesátiletou historii ruského národa lépe než si to dovolí a dokáže oficiální historická věda. Převládá pocit bezútěšnosti a marnosti, obzvláště proto, že svoboda (slova, pohybu, názorů, myšlení) stále ještě není (nejen) v těchto končinách na pořadu dne.
"Svět možná zachrání krása, pravda nebo nějaký jiný překrásný nesmysl, ale strach je stejně silnější než cokoliv jiného, strach všechno zahubí - všechny zárodky krásy, výhonky krásného, moudrého a věčného...."
Ulická se nebojí znovu připomínat to, co bylo již z učebnic historie vymazáno a postupně to mizí i z paměti ruského národa. Formou (na první pohled) až poetického vyprávění oživuje dobu, která by neměla upadnout v zapomnění.
"Věra se dívala na černé sklo, za nímž nebylo vidět nic, jen její vlastní mlhavý obraz. I ona věděla, že svědomí působí proti přežití. Ano, biologická evoluce druhu vyplavuje ty, co mají živé svědomí. Přežívají silnější. Nechtěla se vracet k tomuto tématu: lágr, hlad, ponížení, peklo."
Pro znalejší čtenáře, kteří se více orientují v ruské historii bude mít tato kniha ještě další přidanou hodnotu - mnoho z postav Zeleného stanu má svůj skutečný předobraz (akademici, spisovatelé, básníci, učitelé) v realitě a Ulická zpracovala do románu jejich skutečná životopisná fakta, i když bez prozrazení pravých jmen.
Nicméně i pro nás ostatní je to svět velmi inspirující a objevný. Moc se mi líbí doslov Ulické:
"S díky vzpomínám na živé lidi, kteří stáli za zády mých literárních postav a už nejsou mezi námi, na bezúhonné i na ty, které semlel mlýn doby, na ty, kteří obstáli, i na ty, kterým se to tak docela nepovedlo, na svědky i na hrdiny, na oběti, na všechny, kterým náleží věčná památka...".
Smekám svou (již značně omlácenou) donkichotskou přilbici....
Smekám ji před odvahou, nadhledem a vtipností, s jakou dokázala tato mladá právnička otevřeně a bez politické korektnosti popsat jednu svou životní etapu - sen "o jednotlivci, kterej si myslel, že může něco změnit, ale bohužel se zbláznil", rok svého působení v mezinárodní humanitární mírové organizaci (OBSE). Rok idealistického nadšení a plánů, rok plný frustrace a deziluzí, rok zoufalého boje proti byrokracii, lidské hlouposti a lenosti, proti neprůstřelným demagogickým heslům a postojům. A přesto, že toto procitnutí do reality muselo hodně bolet, píše o tom Blanka Čechová natolik vtipně, že místy brečíte smíchy. Ovšem občas se můžete přistihnout, že zcela plynule přecházíte do pláče nad stavem tohoto světa (a všudypřítomných megalomanských organizací všeho druhu) a naprostou marností nad snahou o jakoukoliv změnu.
Její vyprávění je mi nesmírně blízké - ač jsem nikdy nebyla členem žádné mírové mise, nabíjím si svůj idealistický čumák už pěkných pár let obdobným způsobem, kladu si stejné otázky a stejně tak nenacházím jednoznačné odpovědi. Protože:
"Zatímco z tísíckrát omílanejch lží se staly pravdy, postřeh o tom, že lidstvo zapomíná, je jednou z mála pravd, kterou opakovali tak dlouho, až ji všichni začali ignorovat.
Že lidstvo doopravdy zapomíná, si uvědomuju každejch čtrnáct dní na pravidelný masáži mírotvorců v kantýně. Každá nová generace prostě musí zas a znovu uskutečňovat svoji touhu po tribunách a historickým významu, musí pokřtít svůj vlastní systém tvaroslovnech lží, který už tady sice byly, ale stačí pár let a vítr novejch příležitostí z nich sfoukne všechen prach, takže znovu vypadají jako bychom je právě objevili.
Zkušenost moci. Individální pocit, kterým si každej musí projít sám a každej k němu musí zaujmout svůj vlastní postoj. A ten se nedá načíst ze štosů starejch novin. Historie rozhodně nekultivuje lidstvo k humanismu a slušnosti. Možná jen k důmyslnějšímu, neprůhlednějšímu způsobu, jak uchvátit moc."
Blanka Čechová má můj hluboký obdiv, že z tohoto cirkusu dokázala vystoupit, byť to skutečně není jednoduché a jen málokdo to dokáže:
"/Pracuje pro Organizaci!/ - Mám to marný.
/A v Kosovu! Taková statečná. Viděla jsem ve zprávách, jak se tam střílí./
Život olemovanej značkama jako turistická trasa. Právnická fakulta zní sexy. Studium v zahraničí ještě víc. Při Mezinárodním soudu lidi zpozorní. A Organizace? To je trefa do černýho. Bašta pro šťastně vyvolený. Po zelený až na vrchol! Nikdo nevěří, že výhled z toho kopce spíš děsí, ba co hůř - že člověk, kterej nechce zůstat stát na místě nebo chodit do konce života v kruzích po ochozu rozhledny, musí nevyhnutelně absolvovat sestup dolů a že se toho setsakra bojí.
/Bojovat za demokracii! Tyhle lid já prostě obdivuju./
Lidi nechtějí slyšet, jak je to ve skutečnosti. Nikdo nechce mít život komplikovanej pravdou. Snažím se vyprostit ze škatule, ale nejde to. Nositel značkovýho příběhu musí poslouchat. Lidi nechtějí bejt zklamaný, tak jako čtenáři slibnýho románu. Hrdina naší doby je žena, která v sedmadvaceti vydělává jako senátor, neohroženě potírá zlo a bezpráví, uhýbá kulkám nepřátel, demokratizuje, káže o lidských právech a na krku má průkazku s velikým logem, co vypadá jak náprsenka Supermana.
/Tak nám to neber! Neber nám pohádku o někom, kdo žije luxusní život plnej idálů - lepší život, než jsme mohli žít my, kdo to někam dotáhne, komu můžeme držet palce a sledovat jeho kariéru jako seriál./"
Po dočtení ve mne ještě dlouho přetrvává pocit marnosti. A je ze mne zase o kus větší cynik...
Není to vůbec špatné - váhala jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami.
Nicméně k těm čtyřem mi přece jen něco chybí. Celou knihu jsem měla pocit, jakoby ty postavy byly až příliš ploché, nedokázaly mne tak úplně přesvědčit, že zrovna jejich příběh chci číst. Oceňuji originální styl psaní - ty dvě dějové linky jsou vskutku nápadité. Ale jazyk a forma psaní této autorky mi přliš nesedly. Občas jsme měla pocit, že je užívání vulgarit až zbytečně prvoplánové, vyprávění mi sem tam drhlo jak smirkový papír. Ale jak píšu na začátku - není to špatné, jen zrovna teď mám asi laťku hozenou příliš vysoko.
Autor byl geniální vizionář - popsat do takových detailů fungování totalitních režimů (nejen) bývalého východního bloku a ještě k tomu kousek přidat, v době kdy to ještě byla dost vzdálená budoucnost, to je vskutku obdivuhodné.
Nebylo to jednoduché čtení. Bolelo a to hodně. Znovu a znovu se mi povrzuje, že lidé jako společnost jsou prostě nepoučitelní a velmi rádi a rychle zapomínají. Už dříve jsem došla k témuž poznatku, jako autor - a to, že lidé jsou schopni (a leckdy dobrovolně a rádi) vyměnit svobodu za pocit (falešné) jistoty či jak píše autor - za pocit "štěstí". Stejně jako někteří níže komentující mám pocit, že se do této totalitní doby pomalu ale jistě vracíme a ještě si k tomu nadšeně tleskáme. Bohužel.
Jsem ráda, že jsem četla vydání knihy s "doslovem" Milana Šimečky. On to vlastně, přísně vzato, doslov není, spíše velmi podrobné srovnání literárního příběhu se skutečným reálným socialismem u nás a to někým, kdo jej spoustu let zažíval osobně a na vlastní kůži. Jsou to takové dvě knihy v jednom a je to rozhodně přínos - asi největší pro ty, kteří již tuto dobu nezažili (nebo milosrdně zapomněli).
Mimořádná záležitost.... Rozcupuje vám srdce i duši, ale tak nějak něžně a laskavě....pár slov či vět bez zbytečné pompéznosti vám způsobí takovou bolest, že sotva lapáte po dechu, aby vám vzápětí vzpomínky na lepší časy vyčarovaly na tváři lehce přitroublý úsměv (a to i proti vaší vůli).
Autorka nám svým nádherným jazykem přibližuje osudy jedné židovsko-německé rodiny, osudy Toma, Ráchel a jejich syna Daniela, v období míru a následně války. Prolíná se zde poetické vyprávění o životě v Indii s hrůznými zážitky z koncentračního tábora, vzpomínky na milování a hlubokou lásku hlavních hrdinů s obrovskou vůlí přežít za každých okolností a znovu se shledat.
Přiznám se, že si snad ani nevzpomínám, zda jsem někdy v životě četla knihu psanou tak nádherně poetickým jazykem. Je to jedna velká báseň, velkolepá oslava života a lásky.
"Tom a Ráchel. V mísnosti s mosaznými svícny. V záchvěvech voskového plápolání. Zvuky se změnily v prostor ve vesmíru, volně letí navzdory zákonům gravitace. Černá díra s magickou silou. Jeho dech se v ní kolébá vřetězech semknutých paží, rány po zaťatých nehtech jako vrásky moudrých starců. Kapky potu se mu proplétají porostem hrudníku, její rty je sbírají jako perly. Nepřestávej. Slib mi, že nikdy nepřestaneš. Slib mi to. Její tělo je gotický oblouk. Dlaně cejchují staženou kůži. Nikdy nepřestanu. Vtékal do ní jako řeka. Nikdy tě nepřestanu milovat."
Hodně zajímavé čtení, i přesto (jak už podotkli ostatní ve svých komentářích) že to není bůhví jaký literární skvost. Nicméně pro mne - jakožto člověku, jemuž není vztah lidí a (zbytků) přírody lhostejný - to je velmi cenná kniha. Gilbertová celkem objektivně popisuje Eustaceův příběh od raného dětství až po práh čtyřicítky, jeho obrovské pracovní úsilí i snahu přiblížit lidem život v divočině, to, jak se svým nadšením a entuziasmem snaží navrátit lidi k jejich podstatě. A také fakt, že pro tuto až maniakální snahu vlastně sám zapomíná žít, žít to co ostatním hlásá. Myslím, že to je skvělý studijní materiál pro každého nadšence, který se (podobně jako já) zaobírá myšlenkou vést druhé k poznání, vést je k lásce k přírodě a úctě k celé planetě. Díky tomuto neobyčejnému příběhu Eustace Conwaye můžeme v oblasti environmentálního vzdělávání zkusit najít ten pověstný "zlatý střed" - použít to co funguje a vyhnout se chybám, které jsou jen slepou uličkou.
Tak jo - pustím se do toho.
Nejprve musím předeslat - nejsem čtenářem sci-fi. Po sbírce povídek O.Neffa je to vlastně teprve druhý pokus o přelouskání sci-fi povídek. Tudíž můj komentář budou muset fandové této literatury brát poněkud s rezervou. Ač miluju fantasy a svět kouzel a čar, mágů, draků a všelijakých jiných potvor, světy mimozemské a jejich obyvatelé mi příliš blízcí nejsou. Nějak mi chybí taková ta touha usednout (či ulehnout nebo jinak umístit svou tělesnou schránku) do jakéhosi přemisťovadla (nejčastěji vesmírné lodi) a objevovat území mimo naši modrou kuličku. Asi jsem na to příliš líná :)
Jenže tohle napsal můj milovaný autor, takže jsem pro jednou překonala svou pozemskou pohodlnost a vydala se na (pro mne) poněkud bláznivý trip po hvězdách, během kterého jsem často propadala v nekontrolovaný smích - ne, ty povídky nejsou příliš vtipné, jen já nejsem zvyklá na takové...ehm.....prostě šílenosti (milovníci sci-fi prosím prominou).
Povídky jsou každá úplně jiná - s jinými (po)tvory a na jiných světech, takže mi vždycky trochu trvalo, než jsem se dokázala naladit na tu správnou frekvenci. Nicméně jedno bych viděla skoro pro všechny povídky společné - neměli by je číst klaustrofobici, velmi často se totiž odehrávají v tunelech, podzemích, ve tmě - prostě v hlubinách (čehokoliv).
1. Ve znamení kříže a draka - tak ta mne nadchla, dala bych 4/5. Vidím v ní krásně škodolibý štulec do katolické církve s jejími dogmaty a zkostnatělostí, která (jak vidno) dokáže překonat i milióny let. Bavila jsem se královsky, je to velmi inteligentně podaná kritika náboženského fanatismu. Obzvlášť mě Martin potěšil, když i sem dokázal vecpat mé milované draky (podezírám ho, že má pro ne stejnou slabost jako já):
"A draci jsou roztomilý detail. Domnívám se, že i vaše církev by mohla najít způsob, jak je zapracovat do katechismu. Draci jsou úchvatná stvoření."
"Vymyšlená, namítl jsem."
"To sotva. Jen si je prohlédněte...."
2. Krutinky - tož, nebylo to špatné....jen....možná jsem to prostě plně nepochopila. Taková príma paleta barev poněkud zhuleného malíře, nad jehož plátnem se vám nakrčí čelo jako štěněti šarpeje a v očích vám vyvstane otazník - ehm??? 3/5
3. Sídlo červa - vcelku drsné a temné. Občas jsem se ztrácela - mimo temných podzemních chodeb i v postavách a hierarchii té prazvláštní společnosti, ale jako jo. Bála jsem se a to byl zcela jistě účel. Představa červa velkého jako metro je moje zhmotnělá noční můra, takže 4/5.
4. Rychlodružka - a je to tady. Lítání v mezigalaktických prostorech sem a tam a změť různých tvorů, netvorů a jiné havěti. Hlavní myšlenka se mi líbila - je silnější láska nebo strach? Taková věčná otázka....A líbila se mi "andělka". Nebylo by k dostání i mužské vydání tohohle vynálezu? Pokud jo, dávám 4/5.
5. Kamenné město - no jo no. Srdce fanouška sci-fi se tetelí blahem - tolik popsaných světů, planet, hvězd a jejich obyvatel aby jeden pohledal. Pro mne ovšem jeden velký meziplanetární guláš s jasným závěrem - když už nevíš kudy kam, dolů a hlouběji to jde vždycky (neplatí pro již zmíněné klaustrofobiky). Nebudu hodnotit, nebylo by to asi fér.
6. Nebešťanka - tohle taky napsal Martin? To není možné....Přišlo mi to jako úplně jiný styl psaní i myšlení. Líbila se mi nejméně ze všech. Obávám se, že kdyby byla v knize jako první, odložila bych ji po pár stránkách. Přišla mi povrchní, plytká. Že by záměr? Jako já vím, že ve světě pasáků a jejich děvek (na jakékoliv planetě) je život krutý a nefér a tak. Ale čekala bych nějakou novou myšlenku, nedočkala jsem se. 2/5
7. Písečníci - jo, jo ,jo! To byl zřejmě důvod, proč se mi kniha měla dostat do tlap. To bylo přímo luxusní! Famózně propracované, neúprosně spějící k jedinému možnému konci, napětí stupňované až na hranici snesitelnosti. Tady mi nestačí hodnocení - pouhých 5* mi přijde trestuhodně málo....
Brilantní příběh!
Moje první setkání se Stephenem Kingem (alias Richardem Bachmanem) a zcela jistě ne poslední.
Není to žádná hluboká psychologická sonda a přesto je tam vývoj lidstva a společnosti jako takové (v nepříliš vzdálené budoucnosti) popsáno vynikajícím a velmi sugestivním způsobem. Dokonce bych řekla, že je to velmi uvěřitelný vývoj.... Chléb a hry....aneb lidé se neumí poučit z vlastní minulosti.
Autor dokázal přímočaře, stručně, syrově až surově podat jednání a myšlení otupělého (a zmanipulovaného) davu tak, že z toho mrazí a vstávají chlupy i tam, kde žádné nejsou.
Příběh (na pouhých dvou set stranách) tak nacpaný akčností, napětím a adrenalinem, že na něj jen tak lehce nezapomenete.
A konec je skvělý, takový....no typicky Richardsovský :-)
Velmi hezký příběh. Čteno společně s dětmi.
M.Paverová má příjemný styl psaní, umí příběh vystupňovat, chvílemi čtenář ani nedýchá napětím. U této autorky nejvíce oceňuji, že své příběhy staví na pevném a hlubokém přátelství mezi dětmi a zvířaty, přičemž je vždy část příběhu vyprávěna pohledem zvířete, v tomto případě delfína. A musím říct, že vůbec ne špatně, a hlavně při tom nezabředává do (u jiných autorů častých) sentimentálních kolejí.
Četla jsem společně se syny.
Oceňuji propracovanost knihy, originální námět, úžasné přátelství chlapce a vlka. Autorka psát umí, napětí by se dalo krájet, jen velmi těžce se kniha odkládá.
Možná jedna malá výtka - té "akčnosti", těch katastrof, které postihnou hlavního hrdinu Toraka, je dle mého názoru možná až příliš. Čtenář nemá ani chvilku na vydechnutí, s hlavním hrdinou se v jedné chvíli topí, v druhé padá do pukliny v ledu, ve třetí ho odsoudí klan k smrti.....Prostě tohle vražedné tempo by nevydržel ani Rambo :-) I kdyby těch pohrom byla jen polovina, příběhu by to neubralo na čtivosti a napínavosti ani trochu.
Nebylo to špatné. Jen mi došlo, jak těžké to mají autoři sci-fi....čas není jejich přítelem. Často i originální a výborné povídky se stále se zrychlujícím vývojem nových technologií tak ztrácí na své působivosti a čtivosti.
Nicméně Neff píše dobře, místy hodně vtipně, takže za přečtení to určitě stálo.
Ufff, tahle knížka mou duši rozsekala na kousíčky a jen pomalu ji skládám zpět.
Vynikající, zvláštní a neobvyklý styl psaní mne (zcela nepřipravenou) zanesl zpět do časů mého dětství a mládí a že to byly časy vskutku temné a neveselé. Příběh sice zahrnuje delší časové období - zasahuje i do let válečných a těsně poválečných - ale doba usilovného budování socialismu a následný kotrmelec do vod kapitalismu má pro mne přece jen osobnější ráz.
Skláním se před mistrovskou schopností autorky ponořit se až na dno lidských duší a to vytěžené bahno a svinstvo, všechnu touhu a lásku, nenávist a předsudky, závist a nízkost, zmařené sny a naděje posléze slovy (zdánlivě lehkými až hravými) přenést na papír a naservírovat čtenáři v tak lákavé formě, že nedokáže knihu odložit.
Nedokázala jsem to ani já, přestože mi bylo místy až na zvracení, svíral se mi žaludek nad vší tou otevřenou zlobou a nenávistí, bolelo mně srdce nad neláskou matek k dcerám a přemáhalo mě zoufalství nad pochopením, že takoví lidé prostě jsou....
Necháváme své životy ovládat strachem z odsouzení od okolí a sousedů, skláníme hlavy aby moc nevyčuhovaly, zavíráme oči nad nespravedlnostmi a tiše doufáme, že naše děti - ty už to přece budou mít úplně jinak.....
A přesto je v této knize i mnoho úsměvných chvil, vtipů a vtípků, rázovitých postav:
"Jadviga Straková z Březiny vymýšlela spoustu průpovídek, které nikdo jiný nepoužíval, a ani jim nerozuměl. Libovolně kombinovala různá přísloví tak, že je v půli usekávala a dodávala k nim kousky z jiných, ze kterých používala taky jenom části. Zbytky smetala, smotávala do kuličky a schovávala do kapsy u zástěry, že se ještě můžou někdy hodit. Její jazyk byl šílený patchwork, plný prapodivných vzorů, podivuhodná krajina. Kdyby někdo takovou deku ušil, už jen od samého dívání by člověka rozbolely oči, ale stejně by přitahovala pohledy, protože všichni by se ptali, jestli se švadlena zbláznila, nebo jestli má nějaký tajemný cíl.
O starých a rozbitých věcech říkala, že volají po guláši, a nejlepší mouku chválila, že je bílá jako nohy Panenky Marie v neděli. (....) Říkala své dceři, že co je komu psané, tomu se slehne zem."
Dokonalé, prostě dokonalé....
Musím nejprve uvést, že skutečně nemám ráda příběhy o upírech (o filmech ani nemluvě). Jenže čekání na další díl ságy Písně ledu a ohně je tak dlouhé a prostě mi chyběl Martinův styl vyprávění, tak jsem to riskla. Koupila za pár korun v bazaru a moc nadějí tomu nedávala. O to větší překvapení pro mne tenhle fantasticky napsaný příběh byl...
Možná se mnou budou ostatní nesouhlasit, ale ono podle mne vlastně nejde hlavně o upíry....můžete si za ně dosadit jakýkoliv jiný druh...lidí....nebo spíše živočišného druhu. Lidé noci a lidé dne... Je to příběh o idejích, odvaze, morálce, svědomí, pocitech viny, o rozhodování, protože (slovem autora): "když nemáte možnost volby, neexistuje dobro a zlo".
Hlavní postava - kapitán Abner Marsh - si čtenáře okamžitě získá. Svou buldočí zatvrzelostí, ryzím srdcem, odvahou...vidím v něm tak trochu samotného autora...
Vlastně všechny postavy v tomto příběhu jsou dokonale psychologicky propracované, uvěřitelné. Detailně propracovaná je i historie původu Lidí noci - kdo ví, třeba to tak opravdu bylo....
Příběh je zasazen do doby největšího rozkvětu lodní dopravy a kolesových parníků na řece Mississippi, pro mne opravdu úžasný zážitek - nikdy předtím jsem se o toto období a reálie příliš nezajímala (jen letmo si pamatuju sem tam střípek z příběhů legendárního Toma Sawyera). Autor má natolik sugestivní styl vyprávění, že i když jste regulérní suchozemská krysa (jako já) a v životě jste se neplavili ani na neckách po místním potoku, vše kolem parníků a paroplavby si (alespoň po dobu čtení téhle knihy) zamilujete. Další třešinkou na pomyslném čtenářském dortu je pro mne schopnost autora do tohohle příběhu dostat poezii....dokonce mého oblíbeného Lorda Byrona. A jeho verše nakonec v příběhu sehrají docela podstatnou roli.
"K čemu všechny ty vznešený řečičky byly? Když chtěl ten Byron něco říct, proč se prostě nesebral a neřek to jednoduše a rovnou? To mi pověz."
"Inu, kapitáne, opáčil Jeffers se sarkastickým úsměvem, na poezii je hlavní to, že je krásná. jde o to, jak se slova hodí jedno ke druhému, o rytmus, o to, jaké obrazy slova vytvářejí. Básně jsou milé, když se přednášejí nahlas. Rýmy, vnitřní melodičnost, prostě to, jak znějí. Je obtížné ti to vysvětlovat, když to necítíš. Ale je to něco jako parník, kapitáne."
A nakonec i kapitán poezii porozuměl a nejen jí....