Eremites komentáře u knih

Poněkud nesoudržný příběh osobního života botaničky - vědkyně (ano, to je důležité, je nám to opakovaně připomínáno skrz naskrz celou knihou) s několika (nemnoho) informacemi z říše rostlin (v tomto případě stromů). Místy trochu násilně načrtnutá paralela mezi životem lidským a rostlinným.

Kladu si otázku, co bylo vlastně hlavním impulsem pro napsání knihy - zda nutkavá potřeba upozornit na to, že oblast vědy (obzvlášť botaniky) neoplývá příliš penězi a je fakt těžké výzkum ufinancovat? V tom případě záměr chápu, ale dopad to může mít v tomto případě spíše na americké čtenářstvo. Či snad touha podělit se o svůj životní příběh (dle mého nijak zvlášť zajímavý či neobvyklý) a okořenit jej o poznatky z vlastních výzkumů? Tento důvod je taky pochopitelný, ale.....
..... mám k němu své výhrady. Jednak mi autorčin styl psaní příliš nesedí - střídá suše technicko-vědecké (a leckdy nekonečně rozvláčné) pasáže z výzkumů, laboratoře a života rostlin s odlehčeným stylem popisu zážitků ze života, ale ani ten není zrovna dvakrát čtivý. Kromě jiného sem prosakuje takový ten "americký" patos se srdceryvnými výlevy typu "tohle bylo tou nejúžasnější částí mého života!" - opakováno ovšem několikrát a v různých situacích. Mezi oběma částmi cítím výraznější disharmonii, jaksi spolu neladí. Stejně jako obrázek z přebalu knihy, kde se žalud tváří být součástí březové větvičky....

Další mé výhrady se hnidopišsky týkají některých tvrzení ve vědeckých částech knihy (když nám autorka dle svých slov předkládá ověřená fakta), např:
"Na souši je šestsetkrát víc života než v moři, a většinu z něj tvoří rostliny" (str.9) - nikoliv, většinu tvoří živočichové. Rostlin je cca 300 tis., živočichů (bez prvoků) 7,7 mil. Dále třeba perlička při líčení práce na dalekém severu: "Slunce vůbec nikdy nezapadá" (str. 231). Ehmmm, no třeba o polární noci asi ano. V kapitole o kaktusech je tvrzení: " ...na kratičký okamžik umí něco, co žádná jiná rostlina nedokáže - růst a nebýt zelená" (str. 172). Opět si dovolím nesouhlasit. Třeba řasy ruduchy také nejsou zelené a rostou (mají jiný typ chlorofylu). Ač je někteří zastánci řadí samostatně jako příbuzné rostlin, stále jsou v platných systémech zařazeny v říši Plantae (rostliny). Dále třeba čeleď vyšších rostlin Apodanthaceae je nezelená a roste. Ve většině knih by mi tyhle drobnosti či nepřesnosti nevadily, ale v knize, kde je na každé třetí stránce připomínán fakt, že tohle napsala vědkyně, mne to prostě uráží.

Docela mne mrzí, že vlastně až v samém závěru - epilogu - je nastíněna důležitost stromů a poukázano na jejich drastické kácení. Teprve tady je jakási maličká snaha o osvětu na poli ochrany přírody. Což je bohužel trošku málo. Nicméně jen díky tomu dávám třetí hvězdičku, ten zbytek stojí sotva za dvě.

20 21.11.2017

Zvláštní styl psaní, takový odosobněný a jaksi plochý, přitom vyprávějící o nejvnitřnějších pochodech a pocitech dvou lidí. Nedokázal mne tak úplně vtáhnout, měla jsem (hlavně v první polovině knihy) pocit nezaujatého pozorovatele, kterému je celkem jedno, jak to dopadne.
Samotný příběh Katherine se mi celkem líbil, ovšem dějová linka s Dannym mě štvala. Hodně. Obzvlášť v poslední třetině knihy, kdy se mi při čtení dělalo až fyzicky zle, což ale má samozřejmě souvislost s mými osobními zkušenostmi a prožitky, které o sobě tímto znovu daly vědět.
Tohle nebyla kniha pro mne.

17 07.11.2017

Autor mi způsobil takřka schizofrenický čtenářský zážitek.
Zatímco v první půlce bylo mé knihomolské já takřka v extázi, v druhé polovině tiše skomíralo v koutě.
Začalo to skvěle - originální postavy (ano, vždy jsou mému srdci bližší poněkud nestandartní a lehce divní jedinci), výborně vystižené mrazivé prostředí Dánska, citlivě, nesentimentálně a osobitě podaný zvláštně křehký vztah mezi Smillou a Izaiášem, děj plný tajemství a otázek okořeněný luxusním satiricko cynickým humorem, tak suchým jako spadané podzimní listí. Navrch ještě úžasně zakomponované informace o Grónsku, Gróňanech, mnoha druzích ledu a sněhu, koloniálním a sociálním aspektu dánské nadvlády nad Grónskem...prostě super!

A pak už byl zřejmě autor unaven, odhodil pero (či klávesnici) do kouta a předal štafetu svému kamarádovi, který je nadšencem pro konstrukce lodí (hlavně těch velkých a ledoborcovitých) a po nocích vášnivě smaží počítačové hry.
Ze Smilly se rázem stává grónská Lara Croft, která ve dne posluhuje na lodi (samozřejmě té největší a nejledoborcovatější jakou si čtenář umí představit) a po nocích běhá, skáče a šplhá po rozličných palubách a podpalubí, je při tom mlácena vším možným i nemožným, řezána, vláčena a bita jak žito šílenou lodní posádkou. Děj zrychlí na nejvyšší obrátky, jeden už neví zda je noc či den, jsme ještě na palubě či v podpalubí nebo na pevnině, zda je hrdinka hlavou dolů či v jiné krkolomné pozici. Jako intermezzo je vkládán podrobný popis celé té velké a ledoborcovité lodi, metr po metru, lano po lanu, od kotvy po ráhno, s tak úzkostlivou pečlivostí, jako by na tom závisel celý osud Smilly Croft.

A teď co s tím....první polovina by byla za plný počet, tu druhou bych nechala autorovi přepsat.

33 05.11.2017

Ufff, dobrat se ke konci téhle knihy mi dalo stejnou práci jako přebrodit moře plné husté, hutné, těžké ovesné kaše. S rozinkama.
Ne, rozhodně to není špatná kniha. Autor oplývá mistrovskou schopností sarkasmu a ironie, kterou umí zabalit do lákavého intelektuálního balení. Ale já bohužel nejsem ten pravý druh homo lectorus, pro kterého byl tento ekvilibristický bonbónek určen. Ignácia a jeho matky (potažmo i ostatních hrdinů) mi bylo po celou dobu knihy spíše líto. Vlastně hodně líto. Těch pár komických situací, u kterých jsem se zasmála, nedokázalo vyvážit převládající pocit naprosté marnosti. Autor má výborný postřeh a pokusil se nacpat velké množství lidských slabostí, neřestí, úchylek a odchylek do tří set stran textu a několika postav, přičemž výsledek je pro mne tudíž takřka nestravitelný. Obzvlášť proto, že ty příšerné (leč v knize vtipně podané) vlastnosti Ignácia vidím (vlivem svého zaměstnání) takřka dnes a denně v lidech kolem sebe - samozřejmě, že ne v jednom člověku, ale jeden kousek tady, druhý tam.... a v reálu mi z toho až tak veselo prostě není.

24 03.11.2017

Krásná záležitost, jemná, tichá a nesmírně bolestná. Psána tak lehce, přitom o tak těžkých věcech. Nestává se moc často, že mne kniha rozpláče. Tentokrát ovšem ano. Četla jsem ji v čekárně u zubaře a najednou se mi po tvářích kutálí slzy.... těžko už někomu vysvětlím, že se své zubařky opravdu nebojím :-)
Tohle je opravdu skvost - tváří se to jako kus obyčejného kamene v prachu cesty, ale když ho zvednete a očistíte, vyklube se z něj hotový drahokam....

24 29.10.2017

Ač je Monika Zgustová má dvorní spisovatelka, ke které se nesmírně ráda vracím a v jejichž řádcích se odráží mé vidění světa, tentokrát jsem z této útlé knížky spíše rozmrzelá.
Čeština opět nádherná, styl vybroušený, atmosféra horkého srpna ve Španělsku dokonalá a podmanivá .... ale hlavní postava - Vadim - mi byla z hloubi duše nesympatická. Opravdu nemám ráda slepé zbožňování kohokoliv, tím méně "slavných osobností". Vadimova urputnost a vtíravost mi byla až fyzicky nepříjemná a připomínala mi lísání neodbytného a mnohokrát poníženého psa. Vlastně všechny tři ústřední postavy (ruský spisovatel Vadim, malířka Patricie a bojovná Radhika) byly spíše sobecké (byť pro to měly své důvody a jakousi omluvu z minulosti) a zahleděné do sebe. Tři světy, které se vlastně ani neprolnuly, vzájemně se nepochopily, neslyšely, nevnímaly. Jako intermezzo je vložen příběh Vadimova otce, z jehož pohledu ruského vojáka sledujeme vpád ruských tanků do naší země v roce 1968.
Z celého příběhu na mne čiší jakási nesoudržnost a roztříštěnost, kterou se mi bohužel nepodařilo překonat.

13 29.10.2017

Kratičký milý návrat do světa čar a kouzel :-) Klidně bych těch čarodějných pohádek snesla více, ale i to málo potěšilo. Nejvíce mne pobavila Králice Alice a chechtavý pařez (a samozřejmě Brumbálovy poznámky). Naladilo mne to na skoro nostalgickou notu, Harryho jsem četla už před čtrnácti lety! Dostala jsem chuť se zase znovu podívat do světa mudlů a čarodějů, takže si v brzké době pravděpodobně střihnu druhé kolo celého Harryho Pottera.

22 25.10.2017

Čteno podruhé, s odstupem více než dvaceti let. A musím souhlasit s Olgou Tokarczuk, která ve svých úvahách (Okamžik medvěda - https://www.databazeknih.cz/knihy/okamzik-medveda-189882) doporučuje jednu knihu číst vícekrát za život s odstupem minimálně pěti až deseti let. Opravdu jsem v tom příběhu našla tolik nových věcí, které jsem prostě v -nácti nevnímala. Jako bych četla úplně jinou knihu.
Stejně jako kdysi mi přišla velmi milá, čtivá a vtipná. Ale tentokrát jsem viděla i to nesmírné, šílené, nepředstavitelné množství dřiny na slepičí farmě uprostřed divočiny, takřka bez (dnes již tak samozřejmé) mechanizace. Myslím, že takovou dřinu by dnes již současní zhýčkaní farmáři prostě nezvládli (nemluvě o běžných městských smrtelnících). A Betty a její muž Bob ji nejenže zvládli, ona o tom dokázala ještě vtipně psát! Měla by dostat medaili za hrdinství prvního řádu in memorian.

Nejsem vhodným šálkem pro tento druh čaje. Bohužel.

Vzhledem k mimořádně vysoké úrodě "hvězdiček" mých oblíbených uživatelů DK a množství superlativů v komentářích níže, jsem došla k závěru, že chyba je na mé straně vesmíru. Zřejmě jsem knihu četla nikoliv s elegancí, nýbrž s inteligencí ježka. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč pro mne čtení bylo takřka utrpením a dočetla jsem do konce jen díky naději, že je to vše myšleno jako vtip či nadsázka. Bohužel zřejmě nebyla, nebo jsem si toho, v ježčím inteligenčním spektru, nevšimla.

Mé dojmy a postřehy:
Dvě ukrutně nesympatické, povrchní, arogantní hlavní hrdinky - z toho jedna mladá, druhá postarší - opovrhující šmahem všemi, jež nejsou dostatečně inteligenčně na výši a zároveň (!) maximálně dělnického původu. Protože cokoliv jiného než prostý dělník či domovnice již spadá do škatule "hnusných bohatých buržoazních pitomých náfuků závislých na antidepresivech či drogách". Malý příklad, kterak ušlechtilá domovnice Renée (jež všechny své volné chvíle tráví četbou a poslechem těch nejklasičtějších klasiků, a hloubáním nad nejvýznamnějšími filozofickými díly minulosti i současnosti) častuje ve svých úvahách dceru těch nechutných zbohatlíků z (bůhví kterého) patra:
"Kolombína Josseová je specifický druh blonďaté bradavice, která se obléká jako cikánská zlodějka. Jestli něco opravdu nesnáším, pak je to právě tahle perverznost bohatých lidí, kteří se oblékají jako nuzáci - zmačkaná a zplihlá látka, šedá vlněná čepice, boty jak od bezdomovců a košile s květinovým vzorem pod sepraným svetrem. Nejenže je to ošklivé, ale navíc to uráží. Není nic opovrženíhodnějšího, než když bohatí lidé pohrdají touhami chudých."
Ehmmm - tohle měl být ten humor, který spisovatelka zamýšlela? Nebo důkaz vznešené osobnosti dřímající v prosté domovnici, jež svou sečtělost a prudkou inteligenci musí skrývat kvůli předsudkům bohatých vrstev??? Nebohá Kolombína si to pěkně schytává i na dalších stránkách, když se milá Renée zmocní její soukromé pošty a bez ostychu si pročítá rozepsanou diplomovou práci slečny Kolombíny, aby z ní (Renée) poté vypadly následující (ušlechtilé a chápající, jak jinak) perly:
"Zběžně přelétnu stránky opatřené minimálním množstvím poznámek, což zjevně ukazuje na některou z finálních verzí, a jsem zcela konsternována. Musím slečně přiznat rukopis, který se dokáže ohánět, ačkoliv je v něm znát jistá mladickost. Ale skutečnost, že střední vrstvy se do úmoru dřou, aby mohly svým úsilím a daněmi financovat tak zbytečné a pochybné snažení, mně nedovolí ani vydechnout. Sekretářky, řemeslníci, zaměstnanci, nižší funkcionáři, taxikáři a domovnice musejí nést důsledky každodenních úmorných rán. Dobře zajištěná francouzská mládež rozmařile plýtvá výsledky jejich černé práce, která je obětována na oltář směšného studia."

Jako bych se ocitla v dobách tuhého komunismu v našich končinách.... Skutečně mi tahle hlavní postava má být sympatická? Opravdu pro ni mám mít pochopení? Ač rozhodně nejsem bohatá, ani nepocházím z vyšších společenských vrstev a v žilách mi nebublá modrá krev, tohle (a množství podobných blábolů v celé knize) mi způsobuje zimnici, nikoliv pobavení a pocit krásna ze čtení.
O druhé hlavní hrdince - dvanácti-leté Palomě už se ani nebudu blíže rozepisovat, koneckonců můj hlavní dojem v závěru shrnula o sobě sama: "Myslím, že jsem chtěla umřít a nechat Kolombínu a mamku a taťku trpět, protože jsem zatím nikdy opravdu netrpěla. Nebo spíš - trpěla jsem, ale nikdy mě to nebolelo, a teď najednou vypadají všechny moje plány jako srandičky bezproblémového, zajištěného puberťáka. Bylo to jenom plané rozumování bohaté holčičky, která se chtěla udělat zajímavou." Tímto děkuji autorce za alespoň špetku soudnosti, díky tomu snad ta druhá hvězdička v hodnocení.

Celý ten příběh - nepříběh je prošpikován filozofickými vsuvkami a úvahami jako králík česnekem. Místy to s dějem ani nesouvisí (nebo jsem to ve svém ježčím alter egu nepostřehla) a přišlo mi to jako taková malá duševní exhibice autorky - heč, já jsem vystudovala filozofii, koukejte, co všechno vím!
A do této neuvěřitelné směsice předsudků, přetvářek a filozofie najednou Barbery vchrstne zápletku obšlehnutou z laciné červené knihovny. Tak! Aby si užili opravdu všichni - jak nižší dělnická třída, tak ženy milující romantiku, tak japanofilové (ještě jsem se nezmínila o tom, že vše, co je dobré, je dle Barbery jedině japonské) a samozřejmě filozofové.

Nicméně, jak jsem psala na začátku - chyba musí být jednoznačně ve mně (a mé natvrdlosti), tudíž bych případné další čtenáře nerada odradila.
Ježkům zdar!

50 17.10.2017

Je velkým darem, když si čtenář najde svého autora, jehož styl a způsob psaní mu dokonale ladí s tóny jeho duše. Mě se to stalo s Monikou Zgustovou. Její nádherná a bohatá čeština mne nepřestává okouzlovat; svět okolo i uvnitř lidí popisuje přesně tak, jako bych to dělala já (kdybych ovšem měla ono spisovatelské nadání). Ať už píše o záležitostech samoty, smutku nebo těžkých časech v době totality, zanechávají ve mě její řádky pocit hřejivé náruče.

Zimní zahrada není ani tak román o volbě hlavní hrdinky mezi dvěma muži, jako spíše o složitosti lidských citů, o vzájemném nepochopení, o tom, že naše světy se mohou dotýkat světů druhých lidí na mnoha místech, mít mnoho společného, a přesto se třeba nikdy neprotnou. Je to příběh o osamění a přesto velké hrdosti a síle.

23 14.10.2017

Úžasná záležitost...
Velké plus za velmi krásný a něžný přebal (nepamatuji se, kdy jsem naposledy byla tak mimořádně esteticky potěšena obálkou knihy). Ač tedy skoro vůbec nekoresponduje s drsným a jednoznačně nesentimentálním stylem vyprávění, je příjemným úvodem. Úvodem do nelehkého příběhu žen několika generací, které spojuje, jako pevná kotva života, jeden starý dům ve Starém kraji.
"Někdy v noci, když přišla bouře, sténal dům jako loď, která se zmítá sem a tam v neklidném moři. Nárazy větru se s kvílením zakusovaly do starých zdí. Takhle zní křik čarodějnic, když je upalují, říkala si Vera, nebo dětí, které si skřípnou prsty. Dům sténal, ale nikdy se nepotopil. Naježená střecha stále pevně držela na trámech. Rákosové došky, kterými prorůstala hnízda zeleného mechu, se jen na hřebeni místy prohýbaly."

Kromě bravurně zachycených osudů jednotlivých žen je román prošpikován syrově sarkastickým humorem, popisujícím mentální střet dvou vzdálených civilizací - měšťáků a venkovanů. Autorka nicméně nesklouzává k laciným vtípkům a klišé, její humor je nesmírně inteligentní a pronikavě bystrý.

32 14.10.2017

Ufff, nelehké to bylo čtení. Vyžaduje od čtenáře velkou míru soustředění i času, nedá se uspěchat. Na pozadí tří příběhů tří žen spřízeněných rodovým poutem autorka rozvíjí nesmírné množství úvah nejen o smrti (a tím pádem i o životě), ale i o vztazích - jak mezilidských, tak k sobě samému, tak třeba k procesu umírání.
Na první pohled je celé vyprávění jedno velké spletité klubko, ze kterého si čtenář vybere tu svou nitku, tu, kterou chce následovat, a které chce porozumět. Těch nitek je nepřeberné množství, věřím, že kdybych četla knihu ještě dvakrát či třikrát, najdu další a další myšlenky či střípky, za kterými se pustím a objevím zase nové pohledy a pravdy.

První příběh Idy pro mne byl nejtěžší. Mrazilo mne z něj až do hloubi duše. Kdo ví, jaké asociace z mého života mi vlastně připomněl a co si z něj nakonec, až si sedne na to správné místo ve mě, vlastně vezmu...
Druhé vyprávění o stařence Paraskevje a smrti jejího muže Petra ve mne zanechalo pocit tiché melancholie a velkého smíření.
Poslední část, odehrávající se na ostrově v Jihočínském moři mne oslovila nejvíc. Ač jsem nikdy na takovém ostrově nebyla, pocity horka, potápění, zvuků a vůní byly při čtení nesmírně autentické.
"Moře se skládá z vrstev, jemných, proměnlivých, neviditelných. Je možné ho cítit jen tělem, celou jeho velikost. Kdo pronikne mezi ně, pocítí úlevu, jako by se vrátil do dávno ztraceného domova, do skoro zapomenutého velkého společného těla. Zelenomodrá barva vody kompnezuje ostré bodavé slunce. Malé bublinky plují z hlubin na hladinu jako zhmotněla znamení radosti."

18 14.10.2017

Výborné čtení!
Společně s předchozím příběhem z volné série "Krev na sněhu" ve mně zanechalo čtení velmi příjemný pocit. Dva příběhy takových "normálních zabijáků", podané velmi čtivou a svěží formou, plnou vyšponovaného napětí, místy nechybí lehce černý humor, případně filozofické úvahy. Na rozdíl od příběhů s HH mi tyhle dva příběhy přijdou mnohem více.... lidské. Autor si dovolil více zabrousit do běžných "člověčích" citů a emocí, do potřeby milovat a být milován. A v tom rozhodně (na rozdíl od jiných hodnotících) nespatřuji nic špatného.

Malá ukázka:
"Můj dědeček byl architekt. (...) Navrhoval kostely. Protože mu to šlo, říkal, ne proto, že by věřil v existenci nějakých božstev. Bylo to jeho životbytí. (...) Své kostely nazýval útočišti. Útočišti před strachem ze smrti. Útočišti pro nezkrotnou lidskou naději na věčný život. Vyšlo by levněji dát lidem pro útěchu dudlíka a plyšového medvídka, povídal. Jenže je lepší, když navrhuju kostely, na které se dá koukat, než když tu práci dostanou nějací pitomci, kteří dnes zaneřáďují zemi těmi paskvily, jimž říkají kostely."

26 14.10.2017

Skvělá oddechovka. Na rozdíl od takzvaných užvaněných a plytkých "bestsellerů" Nesbo skutečně psát umí. Je to mistr pera. Ani si nepamatuju, zda jsem si někdy tak moc oblíbila hlavního hrdinu, který má jako své povolání nájemné vraždy :-) Olav je prostě sympaťák každým coulem. Vlastně se mi to líbilo ještě více než příběhy s HH.

24 12.10.2017

Už zase....
Po několika opravdu skvělých knihách jsem sáhla po tuctovce a bylo to jako rána kladivem. Proč tohle jen dělám.... Tušila jsem to už z anotace, ale nedala jsem si říct. Styl autorky mne skoro týral, postavy vesrkze nesympatické, jaksi ploché a prapodivné (aneb hra na téma "kdo z nás je šílenější"), zápletka průhledná, konec bych shrnula do výrazu "ehmm?" provázený nakrčeným čelem šarpeje.
Tož dobře mi tak.

34 12.10.2017

Moje premiérové setkání s Palahniukem, tudíž jsem nebyla zatížena žádným očekáváním ani neměla s čím srovnávat.
A musím říct, že pan autor na mne zapůsobil kladně, hlavně svým stylem - tak úsečným a tvrdým jako by jednotlivá slova odsekával sekáčkem na led, nekompromisně, bez emocí. Což se k tomuto dílu skvěle hodí. Je drsné, cynické a....řekla bych, že velmi výstižné. V temnějších dnech svého žití vidím lidstvo přesně takto. Ovšem to neznamená, že hned sáhnu po Palahniukových dalších dílech, mohlo by se stát, že ty temnější nálady by pak u mne převládly a pak nevím, nevím.

Malá ukázka cynického a vybroušeného humoru:
"Před staletími mořeplavci při dlouhých cestách nechávali na každém neobydleném ostrově pár prasat. Nebo tam nechali pár koz. Tak či onak, při jakékoliv příští návštěvě byl ostrov zdrojem masa. (....) Námořníci tomu říkali "masná setba". Ústřice říká: "Nepřipomíná ti to něco? Třeba ten starej případ s Adamem a Evou?" Vyhlíží z okna auta a říká: "Nenapadlo tě, kdy se asi Bůh vrátí se spoustou dochucovadel?"

16 07.10.2017

Z této knihy mé oblíbené spisovatelky mám pocit, jako bych si s ní povídala u dobrého čaje nebo kávy. Rozvíjí zde své postřehy, úvahy, postoje, které jsou pro mne velkou inspirací. Některé části pobaví, jiné zaujmou (nikdy mne nenapadlo tak detailně uvažovat třeba o mateřském jazyku a jeho vlivu na nás mluvčí), další pohladí po duši - jako třeba úvaha o řece Odře (kterou mám taky "za domem"):

"U břehu staré Odry jsem vídávala zelené rosničky sedící na plovoucích listech. Měly tak dokonalý tvar, že vypadaly jako vyřezané ze zeleného kamene. Rosničky byly jako brože, kterými se stará paní Odra odpoledne zdobila. Anebo vážky - létající bižuterie. Pohyb užovek ve vodě, rovný, harmonický. Dokonale kulatá kola na hladině, když se do ní hodil klacík. Proměnlivé a chvějící se skvrny dopadajících paprsků slunce vypadaly jako odlesky kamínků v prstýncích. Ticho vibrovalo šelestem, pískotem a skřípáním, které se ozývalo z trávy, korun stromů, odevšud. Nažloutlé ztrouchnivělé dřevo starých vyvrácených stromů. Brouci s geometrickými kresbami na krovkách, které určitě musely něco znamenat, ale nevěděli jsme co."

"Kdybychom tedy někdy z nějakého důvodu ztratili pouto k určitému místu, vzpomeňme si na vlastní řeku."

Byla jsem velmi poctěna, že jsem mohla nahlédnout do vnitřního světa Olgy Tokarczuk i jinak, než prostřednictvím jejích románů.

20 07.10.2017

Hluboké a melancholické jako samotná ruská duše...
Ač se děj odehrává v srpnu (ve třech rozdílných letech 1923, 1939 a 1941), ze čtení přebíhá mráz po zádech a zanechává v duši nevlídno až mrazivo. Vypráví o různých podobách (ne)lásky, o vnitřní rozervanosti a bolesti básnířky, o naději a zoufalství v době "z kloubů vymknuté".

"Oba jsem už před dávným časem pochopili, že jak rychle Marina láskou zahořela, stejně rychle jí byla otrávená, její románky nebyly nic jiného než výplody její představivosti, pokaždé ten stejný scénář, jako Ježíš a fíkovník, ale její verše to potřebovaly jako země hnojivo, podmínkou nové básně byl vždy nový a nadpozemský cíl spojující zemi a nebe, jazyk a duši, to byla její poetika, a všichni lidé, včetně nás, byli jen prostředky, statisté v jejím velkém představení."

Klobouk dolů před schopností autorky (R.Pelo) zpracovat příběh tak sugestivním způsobem. Čtenář je drásán, rozerván, ušlapáván a (ne)milován společně s hlavními postavami.
Na rozdíl od jiných čtenářů mne Aljina "poezie" nerušila, vnímala jsem to jako zajímavý způsob doplnění chybějících střípků do celkového obrazu života Mariny a její rodiny.

21 07.10.2017

Velmi zajímavá sonda do zákulisí novinářského prostředí a především do životů lidí s touto redakcí spojených. Aneb - o tom, jak chceme (či si alespoň přejeme), aby nás ostatní vnímali a jaká je realita našich životů ve skutečnosti. Případně jak velký rozpor může být mezi tím, jak si nás přejí vidět ostatní a jací doopravdy jsme, a k jakým kotrmelcům může docházet, když se této představě snažíme vyhovět.
Ač současné novináře a celé novinářské prostředí nemám příliš v oblibě, protože souhlasím s názorem jedné postavy z knihy, že novinařina a morálka se navzájem vylučují, kniha mne bavila a to velmi. Příběhy jednotlivých protagonistů jsou hodně uvěřitelné (možná bychom se až divili, kolik podobných se v našem blízkém okolí odehrává), někdy dojemné, leckdy vtipné, často smutné. Autor má vynikající pozorovací schopnosti, dokáže lidské osudy zachytit s lehkostí a přitom velmi autenticky. Kniha je mimořádná v tom, že každý příběh je zachycen z pohledu toho kterého hrdiny, a to velmi přesvědčivě.

17 01.10.2017

Ke knize jsem přistupovala lehce nedůvěřivě a opatrně. Vždyť co je to Pravda? Pro mne už mnoho let jen úhel pohledu různých lidí dle jejich zkušeností, znalostí, prožitků....Bála jsem se dogmatismu. A to přesto, že se mi kniha Gottland od stejného autora líbila moc.
A bála jsem se zbytečně. Mariusz Szczygiel je člověk, který umí lidem naslouchat, umí slyšené jemně a nenásilně vepsat do slov, je schopen hlubokých úvah i občasné sebereflexe. Kniha je skvělá! Možná bych místo slovo "pravda" použila jiné - snad moudrost či přesvědčení či poznatek, ale to vlastně není podstatné. Je to soubor hlubokých zamyšlení, zastavení a úvah velmi různorodého spektra lidí. Některé "pravdy" mi byly nesmírně blízké, jiné mne spíše pobavily, některé zcela minuly. Ale v této knize (dle mého) nejde ani tak o definování jednotlivých "pravd", jako o ten proces, kterým k nim dochází. Je to kniha hluboce lidská, rozmanitá, plná zajímavých myšlenek a různých úhlů pohledu na to každodenní člověčí snažení.

Jako bonus pro mne byly fotografie Lenky Faltejskové, které knihu nesmírně obohacují. Tuto fotografku obdivuji už hodně let, takže toto nečekané setkání bylo velmi milé a příjemné.

16 01.10.2017