Eridan komentáře u knih
(SPOILER) Kniha ztělesňuje American dream v tom nejlepším možném světle. Muž se postaví nepřízni osudu a svou vytrvalou prací a inteligencí nakonec zvítězí s pomocí celého světa, který se (bez ohledu na finance) spojí, aby ho zachránil. Krásné. Z pohledu dnešního chaosu neskutečné. Ale ne nemožné, jak dokazují vlny solidarity během katastrof. Watney je sympatický hrdina, tak trochu mizera, ale s velkým smyslem pro humor. Ten světák, který má pod čepicí. Bavil mě. Vědecké popisy mě nerušily. Příběh hezky plynul. Film (se naštěstí) držel předlohy v 95%. Andy je mistr pera a jediné, co mě na něm mrzí, je že toho zatím nenapsal víc.
Ke knize jsem se dostal více méně náhodou v rámci čtenářské výzvy. Nic jsem o ní nevěděl a to doporučuji, protože mě děj neustále překvapoval. Co se týče příběhů - kniha první a příběh Miry: ten mě vtáhl a hlavní hrdinka mi byla hned sympatická. Autorka skvěle popisuje svět viděný dětskýma očima i první lásky a kamarádské konflikty. Kniha druhá - Ti přede mnou byla pro mě trošku zklamání. Zmizela ich forma, místo ní se vyrojilo spoustu postav. Odkrývání záhad zmizelo a čtenář má najednou k dispozici obsahy myslí všech aktérů. Nic nezůstává skryto. Což je na jednu stranu zajímavé, jako Bůh vidíme vše, na druhou stranu mizí realističnost a prostor pro dohady. Připomíná spíš nějakou rodinnou ságu. Třetí kniha - Já Hana, se vrátila k formě vyprávění knihy první. Tedy opět ich forma, dohady, pocity, soustředění jen na jedince a jeho prožívání. Skvěle vykreslené charaktery a krásný jazyk. Poslední kousky skládačky do sebe zapadly. Příběh mě pohltil. Vřele doporučuji.
Unikátní kniha. Napsána v roce 1949 (autor zemřel o rok později), kdy se toho o totalitách přece jen nevědělo tolik jako dnes. Proto mě překvapily až prorocké pasáže a popisy manipulace Strany. Některé pasáže jakoby vypadly z budovatelských deníků ČSSR. Dílo je rozděleno do tří knih, z nichž každá mi připadala natolik odlišná, že jsem chvíli přemýšlel, zda ji napsal tentýž autor. První je racionální a až suchopárný popis totalitního režimu, druhá emocemi nabitý milostný vztah a třetí kniha je jednoduše řečeno psycho-teror. Přesto to drží pohromadě a zejména ve třetí knize se jednotlivé roviny propojí. Občas mě zamrazilo. Kniha mi dlouho zůstane v mysli. Společně se 451 stupňů Farenheita ji považuji je jedno z nejzdařilejších anti-utopických děl.
Moje první setkání s Kingem dopadlo na výbornou. Knihu jsem žil. Jinak se to nedá nazvat. Svět 50. a 60.let dokázal King tak skvěle popsat, že jsem měl reálný pocit, jako bych tam vážně byl. Dýchal jsem vzduch Dallasu a krčil se u komínu v Derry. Zamiloval se a opravdu dlouho neplakal. Vystřídal Jsem celou škálu emocí a jsem rád, že strach byl jen na okraji. Napětí je asi ta, co převládá. Prostě se v tom světě rozplynete. Pro americké čtenáře to musí znamenat ještě mnohem víc. Cítím z autora fascinaci násilím na nevinných. Jednoznačně doporučuji. Je to ten druh knih, který ve vás rezonuje ještě několik dní.
Monumentální freska souboje dvou světů - pohanského a křesťanského na pozadí milostného shakespearovského příběhu Romea a Julie alias Vinicia a Lýgie. Děj začíná jako detektivka, pak se z něj zrodí milostné drama a nejednou sahá k tragédii. Uchvátila mě autorova znalost historie, mytologie i různé narážky, pozdravy a celková plastičnost světa. Vývoj charakterů je místy překvapivý. Několik soubojů dodává ději šťávu - Tigellinus versus Petronius, Petr versus Nero, Chilón versus Glaukos. Charisma křesťanů je nakažlivé. Několikrát mě autorovo líčení dojalo a citově pohlo. Skutečně mistrovské dílo! Otevřelo se mi úplně nové zákoutí literatury.
Vynikající kniha! Snad ještě lepší než Hana. Rukopis autorky je charakteristický (tak trochu rodinná sága vinoucí se přes desetiletí a v popředí ženské hrdinky bojující proti temné totalitě strachu). Poslední čtvrtinu knihy jsem četl jedním dechem a nedokázal ji ani na okamžik odložit. Reptalům, kteří děj vidí jako přitažený za vlasy vzkazuji, ať si prostudují třeba 50.léta u nás a pražské jaro a následnou normalizaci. Mohlo se to stát, soudruzi, mohlo... Naštěstí však žijeme v jiném světě. I když...?
Kniha Stalker (nebo v dřívější edici Piknik u cesty) vás uchvátí hned z několika důvodů:
1) Je psaná svižným jazykem
2) Hlavní charakter není čenobílý klaďas, spíš se pohybuje ve sféře šedých takřka reálných osob
3) ve vykreslení světa (včetně nástrah Pásma) a vynálezů techniky cítíte invenci a obdivuhodnou kreativitu autora
4) kniha má lehký filozofický přesah, myšlenku. Ta je předána nenásilně a poutavě. Přestože mnoho postav mluví o lepších zítřcích a o tom, co by kontakt s mimozemskou civilizací mohlo přinést dobrého, autor nás nenechává na pochybách, že to o čem píše není nudná oslava lidského ega, ale právě pocit zklamání z nebetyčné lidské chamtivosti a přílišné pýchy.
Je to ten druh knih, který ve vás chvíli zůstane.
Doporučuji všemi deseti!
Nic podobného jsem asi nikdy nečetl. Knihou jsem totálně pohlcen. Hlavní příběh je rozstříhán a vynořuje se jako zdánlivě nesouvisející příhody (asociace paměti). Postupně je ze střípků vzpomínek utkáváno hlavně spousta otazníků - o absurditě života, smrti ale i o přátelství a (ne)svobodě. Autorka má neuvěřitelný přesah a některé myšlenky ve mě ještě budou doznívat. Oslovilo mě i střídání žánrů - kniha se tváří na začátku jako nostalgická komedie, přechází do hororu (scéna z lesa mi dodnes nahání hrůzu), otře se o lovestory i ezo-psycho filozofie. Přesto je to konzistentní a nic mě nerušilo. Naopak příběh graduje a vzájemně se doplňuje. Každý střípek má své místo a nepřišla mi ani jedna vzpomínka zbytečná. Naopak bavilo mě jejich vzájemné prolínání, doplňování a obohacování. Bravo! Tuhle autorku určitě budu sledovat.
Osobně mi tento americký styl psychologie života sedí. Když otevřete knihu psychologie evropského typu, čeká vás spoustu definic a třídění pojmů, přitom v praxi vlastně nevíte, jak poznatky uplatnit. Většinou je závěr těchto knih: Najděte si psychoterapeuta. Tím Bowen netrpí. Místo psychologů cituje filmy a hudební texty. Místo sbírky pouček dostanete jednoduché instantní moudro a k tomu hezkou praktickou metodu jak si ho osvojit. Používá selský rozum. A zasmějete se. Že to je pořád dokola? No a? Vy byste s tou výzvou začali, kdyby to bylo napsáno jinak? Pochybuji... Já s ní začal a zatím se stále nemohu přehoupnout přes první den. Je to boj, ale věřím, že to dám! Díky za inspiraci Bowene!
(SPOILER) Po přečtení knihy mám ambivalentní pocity. Líbí se mi autorův atmosférický přístup. Popis různých detailů, pocitů a duševních pochodů, přibližuje čtenáře k hrdinovi. Ale zapomíná na dějovou linku. Ta se v té atmosféře někdy úplně ztrácí. Prakticky až po 300 stranách, v době kdy jiné knihy končí, se začíná něco dít. A myslím, že jako čtenáři bychom si zasloužili nějak uzavřít linku s diamantem. Když už ne osobní návštěvou Marie v Saint Malo, tak alespoň nějakou úvahou, zamyšlením. Reflexí. To mi tam citelně chybělo.
Zhruba od poloviny knihy jsem se ptal na dvě otázky: 1) Proč to autorka napsala? 2) Proč to někdo chce číst? Na první otázku mi odpověděl rozhovor v DvTv (postihnout historii regionu z pohledu ženy a trochu ho očistit od generalizací v mysli společnosti). O druhé otázce stále přemýšlím. Proč? Připomíná to klasickou literaturu (rodinná sága). Ale rušilo mě několik věcí. 1) Charaktery jsou hodně ploché - přestože je tam hodně postav, časem jsem měl dojem, že vlastně čtu jen o dvou hlavních postavách. Archetyp ženy - zpočátku plná energie, diva, postupem času vyčerpaná, udřená, melancholická osoba. Bez přítomnosti muže (buď mrtev nebo v hospodě), beznaděj. Rodinu má sice ráda, ale přináší jí spoustu starostí. Archetyp muže - zpočátku docela sympaťák, časem štamgast, který se otočí za každou sukní a rodiny si moc nevšímá. Světlou výjimkou je Ludwik a jeho rodina. 2) Časové skoky a množství postav mě někdy pocitově dost mátly. Nedokázal jsem si nějakou postavu vyloženě oblíbit, dýchat za ni. Většinou z toho důvodu, že když už se mi začala líbit, děj poskočil a postava zmizela na několik desítek stran nebo se proměnila v někoho nesympatického. Méně je někdy více. Osobně by mi vyhovovalo spíš něco ve stylu Morštajnové - dvě, tři silné postavy, jejichž osud sledujeme kontinuálně a individuálně. 3) Některé historické motivy byly dost nevyužité - třeba první světová válka. O tom se Ludwik zmíní ve dvou větách a pak se už řeší jen lazaret. Co se mi naopak líbilo, byla poslední čtvrtina knihy - česko-polské vztahy.
Tedy proč to někdo čte? Asi se ujistí, že žije v docela dobré době, že jeho rodinné vazby jsou fajn. Věřím autorce, že takto se skutečně žilo. V regionu mám rodinné kořeny. Přesto mi chyběl nějaký přesah, nějaká moudrost, prostě nějaká silnější myšlenka než jen popis tehdejší bídy a postavení nejen žen. Všeobecná melancholie mě spíše ubíjela a chyběl mi nějaký pozitivní nadhled (jako na pár stránkách ukázal Jurek než se z něj stal morous). Druhý díl si nechám ujít.
Gump si mě získal. Zprvu to bylo takové nervózní nedůvěřivé očichávání, které ale zejména závěr proměnil v srdcovou záležitost. Pohledem psa je ten náš svět docela chladný a někdy hodně krutý. Snad je ta naivita skutečně chrání před šrámy na psí duši. Hezké dílko k zamyšlení. Něco sladko-bolného ve vás po přečtení zůstane...
Kdybych měl jedním slovem vyjádřit, o čem kniha byla především - pak řeknu o dospívání. O hledání sama sebe, nezávislosti na rodičích a jejich kritice, o růstu sebevědomí a vyrovnávání se s pocity méněcennosti. O hledání důvěrnosti, intimnosti a přítele. Holocaust není hlavní téma, jen tohle všechno urychlil. Kniha je stejně rozpolcená, jako její hlavní hrdinka. První polovinu píše kritická hádavá holčička, druhou polovinu melancholická bytost, která hledá sama sebe a své místo ve světě. Je mi líto, že nikdy nemohla dospět a splnit si tak svůj sen stát se spisovatelkou. Na druhou stranu by tak asi nikdy nevyšel její deník. Myslím, že by ho přepracovala na knihu o zadním domě.
Nekonečno vítá ohleduplné řidiče: Kniha vyšla v roce 1989, kdy měl seriál za sebou první dvě sezóny a před sebou ještě dalekou cestu. Více nebo méně v ní narazíme hlavně na epizody Konec, Ozvěny budoucnosti, Kryton, Já na druhou a Lepší než život. Některým fanouškům se kniha příliš nelíbí a musím říct, že i já jsem byl zejména první polovinou knihy překvapen. Proč? Člověk očekává seriál, ale autoři pracují s knihou a chtějí maximálně využít její potenciál. V seriálech sází na skeče a povrchní charaktery, rychlý děj. Marnivý kocour, neurotický Rimmer, pohodářské prasátko Lister a uklízecí maniak Kryton. (Ne)souhra těchto charakterů vyvolává komické situace. V knize tohle všechno samozřejmě nechybí, ale dostaneme i hlubší vhled do postav, do jejich mysli, přemýšlení a charakterů. Musím říct, že občas mi bylo Rimmera nebo Listera líto. Postavy najednou získávají na lidskosti a není to jen výplach smíchem. Myslím, že to je to, co lidem očekávajícím smích od začátku do konce nemusí sednout. Já jsem si zvykl a přijal to. Oproti seriálu se dozvíte spoustu detailů navíc (jak se poznal Lister s Rimmerem, proč se Lister upsal službě na Trpaslíku nebo proč šel do stáze). Vše je navíc propojeno do jednoho příběhu. A některé myšlenky jsou propracovány víc, než jim seriál dovolil, něco je dokonce od seriálu odlišné. Takže se nemusíte bát, že znalost seriálu pro vás bude handicapem. Doporučuje pět z pěti toustovačů!
Lepší než život: Kniha vyšla v roce 1991, kdy měl seriál za sebou čtvrtou sezónu. Zpracovává zejména díly Lepší než život, Trosečníci, Bílá díra, Polymorf a Pozpátku. První kniha byla takový remaster seriálu nebo chcete-li director´s cut. Starý dobrý obsah, plus pár nových příběhů a lehce vyleštěno do krásy hloubky knihy. Druhá kniha se vydává odlišnou cestou. Seriál v ní připomíná spíše pár ozvěn a volnou inspiraci. Fantazie autorů se jím nedává spoutat, tak jako v první knize, ale tvoří nové příběhy. Musím říct, že ani tentokrát jsem nebyl zklamán a výtečně jsem se bavil. Hold vzdávám Juanitě a Toustovači. A asi zkouknu film Život je krásný.
Poslední člověk: Kniha navazuje na Lepší než život, stejně jako Grantovo Pozpátku vydané o rok později. Každý z autorského dua měl tak jedinečnou šanci na sólo konec Červeného Trpaslíka. A za mě se to mnohem lépe povedlo právě Naylorovi. V mnohém je styl (akční jízda) a někdy i děj (uvězněni ve virtuální realitě, útěk z vězení) podobný předchozí knize. Přece jen je ale vyprávění konzistentnější a překvapivější. V Lepší než život mě bavila nespoutaná akce, u Nekonečna hlubší popis charakterů než umožnil seriál. A tyto klady si plně bere i Poslední člověk. Přidává ještě trochu epičnosti v závěru. Proměna charakterů (Lister 2, Rimmer) je nenásilná, zapadá do konceptu a vede k zamyšlení. Což je nadstavba, které předchozí díly neobsahovaly. Kochanskou jsem si oblíbil. Za n.u.n.s.j.z a McGrudera dávám 10 bodů!
Pozpátku: Autorské duo Grant Naylor se rozpůlilo a to nejen jako spisovatelské ale i jako tvůrci seriálu. V roce 1993, kdy má seriál za sebou 6 řad v něm již Grant nepokračuje a na dlouhé 4 roky má seriál pauzu, než ho Naylor vzkřísí. Ještě před tímto povstáním z popela vydávají autoři své sólo knihy. A za mě by měla být kniha Pozpátku třetím dílem tetralogie. Proč? Inu, Naylor přeci jen uzavírá příběh Trpaslíka lépe, než se to povedlo Grantovi a teoreticky by mohla kniha Pozpátku pokračovat Posledním člověkem (naopak nikoliv). Pamatuji si, že mě docela zklamalo, když jsem po Posledním člověku šel v ději zpět k Pozpátku. V knize jsou zejména seriálové díly Pozpátku, Jiná dimenze a Pistolníci z Apokalypsy. Stejně jako v knize Lepší než život je seriál jen volnou inspirací pro nové příběhy. Tempo knihy je také podobné - akční jízda bez sebemenší přestávky, snad jen na trochu toho sarkasmu cestou. Nestačil jsem se nudit, bylo to fajn. Možná jen ta jízda byla celkově méně cenzurovaná - brutálnější a sprostší. Pravdou je, že mě Nekonečno a Lepší než život bavily krapet více. Občas něco nebylo úplně dotažené - např. puberta chlapců v polovině knihy jaksi zmizela a začali se chovat dospěle. A závěr mi přišel lehce uspěchaný a ne moc věrný charakterům, které celou dobu Grant buduje. Zejména Lister se zachoval nelisterovsky. Ale autor to pak napravil, takže závěr mě pohladil.
Agatha mistrně ovládá lidskou psychiku a má neuvěřitelnou fantazii při vymýšlení zápletky. Pohltí vás paranoia a když už si budete myslet, že víte, kdo je vrah, Christie vás opět doběhne. Všechny mé 4 teorie byly postupně zborceny jako domeček z karet, i když pravda byla někde uprostřed. Bavil jsem se, bál a lámal si hlavu. A tohle vše má pořádná detektivka přece mít.
Můj pohled na život nijak zásadně neovlivnila. Kniha, která má být o smyslu života, mi spíše připomíná sbírku klišé, které se dá najít v jakémkoli lepším hollywoodském filmu. Tedy hlavní myšlenky? "Peníze a kariéra Ti chlapče nepřinesou štěstí. Víc se zaměř na vztahy. Nebuď sobec a dávej." Toť vše. Nic víc moudrosti vás nečeká. Ano, je hezky napsaná, ano, plná pozitivních emocí. Ale myšlenkově to je docela nuda. Škoda...
Můj první Bradbury a určitě ne poslední. Stále aktuální. Děj se povětšinou odehrává hlavně v chytrých dialozích. Je jakousi inspekcí do světa, který zapomněl na hloubku a vše prožívá jen povrchně skrze monitory televizorů. Tuto hlavní dějovou linku ještě autor občas protká dalšími otázkami, které jsou aktuální i dnes - např. jaká je hodnota humanitních oborů (např. dějepis, filozofie) oproti těm ´praktickým´? K čemu povede přílišná tolerance a snaha se přizpůsobit každému (v éře inkluze hodně probírané téma, taktéž v éře multikultury a otázek kolem islámu a islamistů)? Jak by mělo vypadat vzdělávání (jen hustění informací do žáků nebo je učit přemýšlet)? Musím říct, že jsem byl knihou pohlcen a nedokázal jsem úplně odhadnout její děj. Bradbury mě napínal do posledního okamžiku. Děkuji, mistře.
Životopis hodný sira. Plastický podrobný obraz velikána fantasy ("Nesměj se, Terry"). Díky němu mám opravdu pocit, že jsem mohl být chvilku vedle něj a sledovat, jak píše další dvě knihy, jí svou oblíbenou kapustu, hraje Morrowind, rozšiřuje skleník nebo absolvuje další tour s fanoušky a ano - rozčiluje se. Asi nejvíc mě bavily střípky z tvůrčího procesu - jak vznikla ta a ona postava, co ji vlastně v reálném světe odráží. Díky Robe!
Enderova hra je kniha plná fantazie a aktuálních témat. Jednou z hlavních otázek vnímám pořekadlo zda "Účel světí prostředky." Je hrozba možného nebezpečí dostatečným důvodem k manipulaci či dokonce ke zničení mladých ideálů a životů? Je "nejlepší obranou útok"? A touha po moci vrozená všem lidem? Je anonymita internetu požehnáním pro demagogy a budoucí diktátory naivních mas? To ve mě zůstalo po přečtení této knihy. Zneklidňující a snad prorocké. Za nejsilnější pasáže pokládám Hru s obrem. Autor by byl mistrný tvůrce počítačových her! Svět skřítků je mistrně protkán freudovskými obrazy. Petr = id, Ender = ego, Valy = superego. Těším se na další díl. Hvězdičku odebírám za opakující se trauma šikany.
Prvních 5 stránek mě totálně odbouralo, válel jsem se smíchy. Dalších sto stránek jsem se dobře bavil, a něco přes 100 dalších stránek to byla docela nuda s občasným vtipem. Sám si říkám proč? Moje teorie zní: 1) Charaktery jsou dost ploché. Autor si vystačí s jednoslovnou charakteristikou, na které staví všechny vtipy. Otec - skrblík, Spock - hypochondr, matka - Američanka, Josef - nesnáší muflony, apod. Dříve nebo později vás to prostě musí přestat bavit. 2) Chybí něco dramatického - není tam žádný vrchol, vlastně ani příběh, který by se odněkud někam odvíjel. Možná by pomohl pocit ohrožení nebo vztahu (linie s Maxem je totálně nevyužitá).
Chvílemi to připomíná svou absurdností Pelíšky nebo Saturnina. V obou byl však nějaký příběh, riziko, vztah. To mi u Aristokratky chybělo. Přesto to není špatná kniha a prvních sto stran je úchvatných!