esma komentáře u knih

Přestože války jsou synonymem toho nejhoršího, co v člověku je, souběžně se v těchto těžkých časech objeví i obětavost, odvaha, soucit a schopnost konat, byť s vědomím, že to může končit vlastní smrtí.
Člověk má tolik tváří...

12 16.05.2021

Giorgione neboli Zorzi patří do generace malířů, kteří se snažili o svobodu uměleckého projevu. Nabízela jim to nová doba : renesance. Člověk jako entita v centru dění, pozorování a zkoumání a vidění světa bez nánosu středověké strnulosti. Knížka také zprostředkovala kus dějin, které jsou spjaty s krásnými, bohatými Benátkami, kde Giorgione žil.
Jeho život byl krátký, mor byl silnější než jeho touha žít. Je na škodu, že své obrazy nepodepisoval, takže u mnoha z nich není prokázáno jeho autorství.

Čtení je dost náročné, ale „vzpomínkové“, které vyvolává četné skloňování Canalu Grande, mostu Rialto, ostrova Murano, Dóžecího paláce a krásných lagun...

12 02.05.2021

Příběhy těch, kteří se rozhodli opustit svou vlast a hledat novou cestu ke spokojenějšímu životu… a taky příběhy těch, kteří zůstali a potýkají se s Indii, s její koloniální minulostí,
s náboženskými a národnostními válkami, s tolika mrtvými, s tolika ubožáky, ( ale z dnešního pohledu také s potenciálem energie a inteligence (hodně Indů je v Sillicon valley ))...

Kiran Desai se nám svou prací s jazykem představuje jako výjimečná autorka. Její krátké věty, kterými dokáže říct vše. Některé zase nekonečně dlouhé a přitom smysluplné. Např ten nekonečný výčet zemí, z kterých se rekrutuji imigranti doslova mrazí. Nebo seznam věcí, které Bidžu nakoupil v supermarketu, kdy se rozhodl vrátit se domů. Přestože se jedná o beletrii, nelze nevnímat, že se na vše dívá z nadhledu. Dokáže popsat osudy mnoha imigrantů žijících v ilegalitě, odsouzených k životu na cestě, nezastírá, že ne každý najde, co hledá, protože někdy ani neví, co hledat. Dokáže také vystihnout to vzduchoprázdno, ve kterém některé její postavy žijí, protože ztratily přímé spojení se svou minulosti a nedokážou na ni navázat.

Ty nejlepší knihy nám umožňují poznat postavy v nich uzamčené natolik, že s nimi soucítíme, chápeme je i jejich činy, ale hlavně hledáme možnosti, jak je dostat z toho soukolí. Není to jednoduché a není to samozřejmost. Knížka pochopitelně vyvolá hodně otázek. Proč právě západní svět je cíl imigrantů ? Proč touží pouze po jeho bohatství, když největším bohatstvím člověka je jeho svoboda ? Renesance pozvedla a přiznala hodnotu právě této entitě - člověku jako jedinci. Ale svobodu budeme darmo hledat tam, kde má prim patriarchát, dědická privilegia, kmenové kultury, lpění na náboženství, které bývá často rozbuškou, zapouzdření se ve stávajícím stavu...
Nechci zjednodušovat, nejsou jenom ekonomické důvody. Ale to už jsou jiné příběhy.

12 05.02.2021

A opět jsme na Ovčích ostrovech. Chudá izolovaná země : na jedné straně zbídačené obyvatelstvo, nemoci, křivdy a bezpráví, na druhé straně světská a církevní vrchnost, někde uprostřed ti šťastnější, kteří mají obživu vlastníc pastviny s ovcemi. Píše se rok 1669. Sociální turbulence jsou spíše ojedinělé, prim hrají pověrčivost, temné síly, zaostalost, bezmocnost proti těm , kteří si uzurpují právo jim vládnout. A Petr Borresen, který přichází na ostrov převzít svůj farní úřad a zatím netuší, jak moc a rychle ho zasáhne život v tomto přístavním městě.
V knize nejde v zásadě o nějakou novou myšlenku, jde vlastně o nekončící souboj dobra a zla, přičemž to zlo dostává nálepky, které bohužel známe i my : zneužívání moci, manipulace, povyšování se nad méně úspěšnými atd, atd... je to příběh univerzální.
Heinesenův román byl oceněn právem. Zviditelňuje tuto zemi, její historii, její osobnosti. A já bych také ráda dala cenu i překladateli Františku Fröhlichovi, jehož archaický jazyk, plný přechodníků, zpřeházeného slovosledu a neobvyklých slov, má sílu vtáhnout čtenáře do děje, který přes veškerou dramatičnosti končí smířeně... s vírou v člověka.

12 09.09.2020

Jablečné víno jsem si naordinovala poté, co jsem ve stavitelích četla o koloniální politice v Africe : autor zde zmiňuje Leopolda II, krále Belgie. Za genocidu Konga ho historie zařadila do triumvirátu : Hitler-Stalin-Leopold II.
Takže výběr knížka byl jasný : něco prostého, něžného, něco nenásilného. A byly to vzpomínky prosté, něžné i nenásilné. A hezky napsané : věty rozvité, obtěžkané metafory, přívlastky, synonymy, flóra, fauna a příběhy jeho dětství, funkční rodina.
Druhá část : Španělské víno s houslemi je ale obrazem doby neklidnější, sociální nepokoje vytváří podhoubí pro střety a končí řinčením zbraní. Před dveřmi je Franco a 2 SV.
A tak dává autor svému životopisu širší rozměr, z malého tříletého kluka se vyprofiloval člověk, stává se součástí většího společenství, reaguje na stav světa a vybírá si stranu, na které chce stát.

12 13.06.2020

Proplétat se mezi postavami v rámci různých časových rovin vyžadovalo hodně pozornosti (tvrdí to ostatně i další komentáře). Nevyslovené ale vetkané Memento mori se proplétalo s časovými předěly příběhu : s minulostí, která určuje ona proč ? pak ta nejrychleji pádící přítomnost, kdy nebývá dost času na zastavení a uvědomění si svého já : kdo že to jsem, kam směruji, chybuji/nechybuji, ubližuji/neubližuji ? a budoucnost, to zpětné zrcadlo v nás, kdy svůj život hodnotíme. A právě tato konfrontace bývá a je - nejen pro postavy tohoto příběhu - nejnáročnější. Vděčné téma pro knížky.

12 22.04.2020

Životní příběh Alice Herz Sommerové (1903-2014) vzbudí v každém nesmírný obdiv a úctu. Schválně jsem si knížku vzala k opětovnému čtení o Vánocích, v době hojnosti a přesycení (a bohužel i plýtvání), jako ostrý protiklad toho, jak jinak se dá přistupovat k životu. Narodila se jako židovka, čekal ji Terezín, ztráta manžela v Dachau a přerušena slibná kariéra klavíristky. Milovala hudbu a hudba ji zachránila. Považovala život za obrovský dar a přistupovala tak ke každému dni, který prožila a prožila jich skutečně hodně. Naprosto pozitivní, zásadová, radostná bytost, která nezanevřela na svět, naopak, držela zásadu, že nenávist plodí nenávist a nedala se ze své cesty svést. Pozoruhodná osobnost.

12 31.12.2019

Také Vonnegut konstruuje ve své knize budoucno, počítačové systémy nahradily člověka a současně jej obraly o práci, možnost osobního rozvoje, seberealizaci, důstojnost. Empatický Paul Proteus nás symbolicky převádí na druhý břeh řeky a upozorňuje na prázdno života těch, kteří zůstali nadpočetní, vyřazeni. Vše končí katastrofou.
Knížka vyšla v roce 1952, ale její přesah je čitelný. Na jedné straně určitě pozitivní náhrada těžké práce stroji, automatizace, modernizace a všechny ty -ace, na druhé straně příliš velké množství lidí s absenci životní náplně. S existujícím rozporem : rychlost technického pokroku a mnohem pomalejší schopnost adaptovat se plynou závěry ne nepodobné oné Vonnegutově revoluci ... a my zatím netušíme, zda se nám podaří vyhnout se avizovaným úskalím, které nastávající doba přinese ...

12 26.11.2019

Knížka Martina Šmause Děvčátko, rozdělej ohníček se mi také velmi líbila.
První bod dávám za naprosto čarovnou češtinu, která rezonuje s cikánskou kulturou plnou emocí,
druhý bod za odvahu při volbě tématu a jeho zpracování založené na pečlivé přípravě,
třetí bod za to, že nic neidealizuje, nepředstírá, že neexistují obtíže, se kterými zápasí majorita při spolunaživání s tímto etnikem,
čtvrtý bod za to, že nám nabízí pohled i z druhé strany a lehce připomíná základní morální ideu, že každý člověk je lidská bytost,
pátý bod za hledání toho ... kde, na jaké cestě se poztrácely staré písně, plačtivá a starodávná halgatá, která nejdou napsat do not, leda že by notová osnova byla utkaná z tenkých pavučin a noty z třpytivých kapek ranní rosy, krvavých šípků nebo řežavých uhlíků...
Šestý bod bych dala tomu, kdo by konečně vytvořil pravidla soužití, včetně způsobu jejich vymáhání, které by umožnily oběma stranám žít podle svých představ bez konfliktů a parazitování.

12 28.08.2018

Vždy jsem obdivovala Stefana Zweiga pro jeho schopnost odkrýt a popsat i ty nejhlubší zákoutí lidské duše, kterou jako chirurg rozpitval do nejtitěrnějších detailů. Umožňovalo mu to nejenom jeho nadání a nesmírně bohatý literární jazyk, ale i znalost psychologie, znal díla S. Freuda, dokázal popsat jakoukoliv variantu lidského chování od prvního probuzeného citu až po jeho dramatické vyústění.
Smutné je představit si, co vše prožil tento znalec lidských emocí a lidských povah, když jemu - židovskému spisovateli v roce 1933 pálili knihy, když zažil nástup fašismu, když za jeho života v Evropě řádila další (druhá) světová válka ...

Není to kompletní životopis o Antonínovi Dvořákovi, autor se věnoval pouze jeho americkému pobytu, kdy zkomponoval svou slavnou devátou symfonii e moll Z nového světa. Číst nemůžete bez dojetí, protože přes obdiv a slávu, která mu byla prokazována už za jeho života, byl člověk skromný, milující svou rodinu a svou vlast a pocty přijímal s pokorou. Kniha je založena na autentických dokumentech, korespondenci a vzpomínkách těch, kteří se pohybovali v jeho profesním životě a také na dobových článcích z novin, vč oslavných článků po uvedení Novosvětské v Carnegie Hall 16. prosince 1893, (V pražském Rudolfinu to bylo až v lednu 1896). Při čtení jsem jeho hudbu současně i poslouchala a nemůžu říct nic jiného než že je jeho hudba nádherná. Pro mně bylo oboje zážitek, i poslouchat i číst o tomto velkém člověku, který každému z nás umožnil si jeho velký umělecký talent užívat plnými doušky.

12 01.04.2017

Malovaný dům od Johna Grishama jsem četla už víckrát a viděla i film a pokaždé mě dostane příběh malého chlapce, který žije se svými rodiči a starými rodiči na farmě v Arkansasu, kde se živí sběrem bavlny. Těžká práce, závislost na počasí (povodně) jim ale přináší kromě denních prostých radostí i těžké rozhodnutí z ekonomických důvodů tento kraj opustit. Luke tu ambivalenci těžkého života, nekonečnost bavlníkových polí s bílými kvítky, prostředí, kde vyrůstá a pestrou směs lidí nejrůznějších charakterů, kteří ho obklopují, vnímá svým sedmiletým já a všechno, co zažil a uložil do svého podvědomí, nám autor poeticky popsal ve svém autobiografickém románu.

12 10.02.2017

O bídě, nouzi, utrpení a beznaději bylo napsáno nespočetně knih a jednou z nich je i knížka V Brooklynu roste strom. V roce 1912, kdy příběh začíná, má zvídavá a přemýšlivá holčička Fany jedenáct let. Stejně jako semínko brooklynského stromu nebes je i Fany velmi životaschopná a záhy pochopí, že k jinému životu ji může dopomoct vzdělání. Není to pro ní jednoduché, fyzicky pracuje již jako holčička, když ji zemře tatínek, finančně podporuje celou rodinu, práce má přednost před školou. Těžko říct, kde by toto semínko skončilo, kdyby se její maminka podruhé nevdala za muže lépe finančně zajištěného. Přesto mám pocit, že její vůle byla tak silná, že by to zvládla i sama. Betty Smith ví o čem píše, sama v Brooklynu vyrůstala.

12 09.09.2016

Znovu magické hory a příroda s neustále se opakujícími změnami. Toužíte se vrátit na podobná místa, kde jste taky cítili to volání, (i když to bylo jenom o dovolené). Knížka je velmi pozitivní. Žádná postava to nemá jednoduché, hledá místo, to správné místo, kde ... vítr změní směr, pohladí hory a zanese
k nám vůní lesů, ale především, když pochopíme, že rámec přírody může být sebekrásnější, ke štěstí se ale musíme propracovat sami. Příkladem můžou být Santorsova slova (jedna z postav), kterými vítá vlka : svět patří tomu, kdo si ho vezme.

11 30.11.2023

Iana McEwana mám po tolika jeho knížkách zapsaného jako autora, kterému stačí malý podnět a píše velký příběh se všemi atributy kvalitní knihy. Píše k věci, tématem vždy překvapí, takřka pravidelně dokáže do svých knih vměstnat aktuální stav světa. Žádné sladké příběhy, naopak. Nabízí zločin : do nemocného světa nemocné postavy, které strhne mamon a žárlivost, to vše řešeno z pohledu nenarozeného dítěte, které se cítí oprávněno konat a zasáhnout do světa dospělých.

11 19.11.2023

Dnes a denně můžeme pozorovat překotný vývoj v různých odvětvích a není divu, že na to reaguje i literatura. Ian McEwan nás ve své knize pobízí k přemýšlení o budoucím soužití s androidy. Budoucí uměla inteligence předčí člověka v jeho rychlosti či v uplatňování logiky. Člověk je ale zajímavý svou komplexnosti, je schopen brát věci z mnoha hledisek najednou. Možná, že v budoucnu toho určitě dosáhne i robot.
Vývoj přinese nové problémy : např etické či právní. McEwanove Stroje to avizují a přináší zajímavé otázky : bude někdy možné naprogramovat hranici, na které lež milosrdná přechází v lež opravdovou? nebo nakolik je etické dosahovat spravedlnosti nekorektními prostředky...
Přemýšlejme o budoucnosti, čeká nás možná dřív, než jsme ochotni si připustit.

11 02.10.2023

Není divu, že Donal Ryan svou knihu získal tolik cen, je úžasná. Každá z 21 postav odvypráví svůj pohled a svou roli ve společném příběhu. Co člověk, to jiná mentální, emocionální, rozumová úroveň, co člověk, to jiné prostředí, které ho formovalo (a dovedlo mnohdy do hlubin) a my jako 22. postava máme šanci pozorovat, jak variabilní je lidský osud, jaké důsledky mají naše činy, jak velkou roli v lidském životě hraje obecně láska. Kohokoliv ku komukoliv.
Napsané krásným jazykem, k překladu žádná výtka, jenom jsem na obálce neviděla ten obrtlík. Srdcem prochází mříž. V knize bychom našly důvody, proč tomu tak může být, ale autor za obálku odpovědný není. Překlad originálního názvu knihy The Spinning Heart je Točící se srdce a točící srdíčko bylo jenom artefaktem na brance jednoho z domků městečka.

11 20.08.2023

Čtení trochu pomalejší, ale když se seznámíme s kapitolou Průvodce nezvyklými výrazy, zorientujeme se. Ludmila Vaňková vymodelovala středověký život stříbrného města s akcentem na příběh svých dvou hlavních postav, které historie zná :
jedním je Michal Smíšek z Vrchovišť- patricij a horní úředník, odpovědný za stavbu resp dostavbu chrámu svaté Barbory a druhou postavou je Matěj Rejsek z Prostějova - kameník a sochař, který pro nás zanechal v Kutné Hoře trvalý hmotný odkaz : chrám dotýkající se nebes, s nadýchanými sukýnkami, z kterých vyrůstají jako ze zahrádky stvoly fiál střídající se s chrliči jako upomínka, že svět je obojaký.
Kutnohorští totiž Matěje Rejska nevítali, naopak. Byl pro ně konkurencí (jiný cech), byl z Prahy, kde sice za sebou nechal již v té době významné práce, ale vítězila nevraživost. Přesto zde strávil celou poslední třetinu svého života, asi 17 let, z toho deset bylo krušných.
Dnes to už není podstatné, protože Barbora stojí a má v sobě ukrytou dlouhou historii, ve které má své výjimečné místo i on. Dobudoval triforium, okenní stěnu vysokého chóru a současně jej opatřil síťovou hvězdovou klenbou a vnější opěrný systém, který v průvodcích označují jako krajkoví, doplnil dech beroucí kamenickou dekorativní výzdobou.
V běžných zdrojích najdete poznámku, že po své smrti v roce 1506 byl pohřben v chrámě, ale náhrobek zde nehledejte. Důvodem možná bylo, že kvůli stavbě Jezuitské koleje byl zrušen hřbitov (rozkládal se kolem chrámu) a do základů byly roztlučené náhrobky použity jako stavební materiál.

Ludmila Vaňková vymyslela zápletku, zadala historické kulisy a kdo chce, příběh si poskládá, má k dispozici autorčinu obrazotvornost i historické reálie.

11 12.04.2023

Tragické selhání rodičovské role. Výbušný materiál, ale nějak ho tam bylo na mně přespříliš. Absence jakéhokoliv náznaku řešení, strnulost.

11 05.03.2023

Citelný pozorovací talent autorky, prostředí tíživé : psychiatrické léčebna a její pacienti. Přesto se v knize objeví věty : ...Vím, že na mně civí, protože k nim na návštěvu nikdo nechodí, a že tajně doufají, že jdu za nimi. Jsou odepsané z lidského společenství, a přece se v nich někdy najde tolik lidského, že by to člověk nenašel u všech normálních lidí, které potkal za jeden den…
A pak i sbírka těch „normálních“ lidí, až jsem měla mnohdy dojem, že to autorka prohodila.
A závěr (na přebalu) : jak obtížné je někdy řešit zdánlivě jednoduché věci.

11 18.02.2023