etranger
komentáře u knih

Klasický příběh, kde jsou hlavní hrdinové postrkováni vpřed nadpřirozenou postavou, která se průběžně ztrácí a zase objevuje. Tolkien v Hobitovi na malém počtu stran vykouzlil překvapivě hutný obraz fantastického světa s horami a rovinami obydlenými prapodivnými stvořeními. Jen dvě věci bych vytknul: 1. trpaslíci vyrážejí na cestu proč, sednout si u hory a pak teprve vymyslet co budou dělat, pokusí se jen ukrást co se dá, nebo jdou vyhnat draka z hory pryč?; 2. Postava Barda se objeví z ničeho na samém konci knihy bez jakékoliv souvislosti s výpravou.


Anders de la Motte přichystal v Jarní oběti čtenářům příjemné překvapení a zakončil sérii ročních období tak jak ji začal - bez zbytečností, s propracovanou psychologií, prostě stvořil knihu, kterou je radost číst. Kvůli dvěma předcházejícím knihám série jsem Jarní oběť otevíral se skepsí a začínal číst s nechutí, páč jsem čekal opakování téhož, co se nám dostalo dříve. Naštěstí po překombinovaném Podzimním případu a naprázdno jedoucím stroji Zimního ohně de la Motte opustil mnohokrát použité rekvizity (cigarety Prince, hraní si s identitou jedné z postav apod.) vypnul generátor napětí a napsal příběh. S ohledem na čtenáský proži/požitek dávám plný počet.


Skvělá kniha pro děti/o dětech, kde se vlastně nic moc nemuselo stát, aby to přeci jen bylo dokonalé léto na pustém ostrově, s kapitánem Flintem, papouškem a domorodci. Kdo někdy kdysi také jako Roger nebyl plachetnicí, která křižuje proti větru k mamince, protože plachta je přeci jenom plachta? O takovéhle prosté a přeci napínavé dobrodružství jsou dnešní děti ochuzené ustrašenými rodiči a koupenou, profesionály organizovanou zábavou.


Vzhledem k hezky načrtnutému obrazu Říma v době Caesarovy vraždy jsem chvíli uvažoval o třech hvězdách, ale vzhledem k tomu, že pouze tohle román nedělá, že se jedná o knihu slepenou ze dvou nesourodých částí, tak jsem hodnocení snížil. Tahle kniha je jako kino, kde na plátně běží příběh posledních dnů Julia Caesara a v hledišti se špitá cosi o Cinnovi až nakonec se nás autor snaží přesvědčit, že to, co se odehrálo v hledišti bylo důležitější, než co jsme viděli na plátně. Rozpačité je i pátrání antického detektiva, které se spíš než rozplétáním záhady dá popsat jako náhodným "oxidováním" na různých místech. Doteď mi není jasný ani vztah názvu k obsahu knihy. Zkrátka Caesarův trůn je jednoduchou črtou podepřenou jakýmsi strohým detektivním námětem.


Pokud bych Smrtí boj nekončí hodnotil jen jako knihu o boji za svobodu proti tyranii, pak bych dal o hvězdu víc, ale vzhledem k tomu, že se má jednat o historický román z antiky, tak nemohu jinak než za tři. Až příliš je za tématem otrocké vzpoury proti římské republice vidět odpor odbojářů proti nacistickému Německu. Na mě antika ze stránek této knihy nedýchla, bohužel.


"Žil ve zlobě a nenávisti... Připomínal prašivé psisko, které celá léta žilo z odpadků a svinstva na tržišti a nyní se hněvivě ježí při pohledu na smečku vlků." (a jak by se Hyperbolos teprve poměl v době sociálních sítí)
Za to, že se Do poslední kapky dotýká svým tématem současnosti, že tedy není jen umně napsaným historickým artefaktem jsem se přiklonil spíše ke čtyřem hvězdám, ačkoliv jsem chvílemi chtěl dát jen tři. Proč jsem pochyboval byl fakt, že krásný Alexiás není ani zdaleka tak zajímavý, jako doba v níž žil, proto se zdá, že hlavním hrdinou jsou spíš Athény a ty jsou podány znamenitě. Proto je pochopitelné, že čtenáři bez hlubších zájmů o antiku přijde Do poslední kapky jako nudná kniha (jak se ukazuje v mnoha komentářích níže). Přesto, vzhledem k podání křehkosti a nesamozřejmosti demokracie a bezmoci racionality vůči předsudkům a zaostalosti, které naopak překypují samozřejmostí a jistotou jde o román, který by rozhodně neměl zapadnout.
- navíc příběh Alkibiada, jako politika, kterému u jeho příznivců projde téměř jakýkoli zločin ukazuje problém demokratického zřízení, který se dodnes nepodařilo odstranit.


Po letech jsem sehnal obě "antické" knihy Obrazů ze života doby, Periklovo řecko i Řím Marca Aurelia. Zjistil jsem, že i více jak třicet roků po vydání je Periklovo Řecko velmi dobrou knihou a nemá asi dodnes srovnatelnou konkurenci, protože autorům se podařilo perfektně skloubit odbornou literaturu s historickým bedekrem. Nabízí se otázka, zda v dnešní době by se stále jednalo o populárně naučnou publikaci, protože autoři předpokládají u čtenáře dost vysokou znalost antické mytologie, historie atd. Jediným velkým editorským pochybením je na začátku knihy dost častá záměna Areopagu jako Areova kopce za Aeropag, tedy Větrnou hůrku.


Básně, které nejsou jen kladením slovíček vedle sebe, nejsou jen odkazy na odkazy, které jsou zcela původními odkazy, jak je dnes v poezii velmi časté. Silné výpovědi a snesitelné množství slovních hříček. Úžasný výlet "polocestami".


Z Půlkrále mám rozpačitý dojem. Některé věci mě nadchly - pěkně naznačený fikční svět a některé hodně zklamaly - děj osekaný na překotně se valící dějovou linku, honem honem jen aby se nám čtenář nedej bože nezačal nudit. Několik zřídkavých zvolnění, kdy se Jarvi zamýšlí pak překvapí a působí skoro nepatřičně. Půl krále je také půl young adult literatura, někdy i mnohem víc než půl, zvláště v topornosti intrik, podivné ne-pomsty, absenci sexuality a platonickém toužení hlavního hrdiny.


Celkem povedený devadesátkový thriller zasazený do neurčitého fantasy světa rozepjatého od raného novověku do dvacátého století. Děj je vyprávěn svižně a je přímo nabitý krkolomnými zvraty, oscilováním mezi naprostou zkázou a naprostou, pouze v knize uvěřitelnou záchranou, odtud přirovnání k oblíbenému žánru devadesátých let. Autorka má nepochybné nadání páchat New York Times bestsellery. Jedinou výtkou, která mě vedla snížit o bod hodnocení bylo mechanicky se opakující schéma nakousnutí nějakého tajemství na konci jedné kapitoly, přičemž v další kapitole si nás vypravěč veme decentně stranou a sdělí nám nějaký ten podstatný střípek minulosti. Pěkné, ale pokračovat ve čtení série nebudu, protože je na světě spousta jiných knih, které na mě čekají.


Oheň a krev je další "neplnohodnotnou" knihou ze světa Ledu a ohně. Kombinace jakože kroniky a moderního převyprávění není zrovna šťastná, protože výsledný text není ani jedno ani druhé, je to něco mezi, takže ve výsledku téměř zbytečný počin. Ze záplavy jmen a koster nejrůznějších příběhů jen málo co utkví v paměti a to z prostého důvodu: proč by taky mělo? Některé motivy se opakují z Písně: např. obrovský mlčenlivý člen královské gardy mladého Aegona III., vzpoura náboženských fanatiků. V samém závěru mi vytanul na mysl de Funes, když Aegon říká: "Mou politikou budou plná břicha a tančící medvědi." Prostě "moje politika ve třech bodech..." Místo tahání peněz z fanoušků by měl Martin dopsat Vichry zimy, které nám už leta slibuje.


Les mytág patří ke knihám, které jsou na databázi brutálně nadhodnocené. Čím by si tahle kniha měla vysloužit přes 80%? Všechno v ní je víceméně statické a bez života, popisy i dialogy, to vše jsou jenom takové střepy smetené na jednu hromadu a nasypané do pytle s nápisem Jungiánské harampádí proceděné skrz EZO TV: když Jagad zvolá "propadnete mi všichni do jednoho... na mé zavolání přijdete nebo nepřijdete, podle toho jak se věci budou mít." tak nevím jestli se mám smát, nebo mrštit knížkou do nejbližšího rohu.
Dočetl jsem to s největším sebezapřením. Zřejmě na tom neměl vinu jenom autor, ale i překladatel.


Skandálně nekorektní politická satyra? Skandálně nevtipná spíš. Na spočítání dobrých hlodů stačí prsty jedné ruky. Obětování kozla? Prostě postmoderní, překombinovaný canc. Škoda.
P.S. Andrej karikování sebe sama zvládá líp a originálněji.


Nic zásadního se nekonalo. Nic převratného jsme nezjistili, snad jen, že v čele pirátské strany je člověk z generace prvních kapitalistických dětí a z toho plynou i zásadní omezení. Moderní myšlení naráží na limity - hlavně nebýt moc levicovej; takže ve výsledku se Bartoš shodne se strýkem Andrejem - dobro je jen otázkou správné technologie. Kontroverze se nekonají, pomineme li tedy rovinu účesu.


Nejvýstížnějším popisem pro tento díl série je: ještě více toho samého. Co v Konci léta perfektně fungovalo (mimojiné i proto, že to bylo nové) začalo v Podzimním případu drhnout a v Zimním ohni už je to vysloveně otravné: balancování u jedné z postav, jestli je tím, čím je, nebo jestlo to je celé naopak (zde skrytá kamarádka z dětství), stále stejné rekvizity např. cigarety Princ atd. Na Jarní oběť už se proto moc netěším.


"V Čechách zuří zase jednou zvláštní občanská válka, ve které místo tanků vyjíždějí fekální vozy."
Jak povědomě zní dnes tahle slova Pavla Kohouta z ledna 1977. Kalendárium Prvních sto dnů Charty 77 je natolik dobrou knihou, že stačí k usvědčení ze lži všechny ty, kteří vidí dnešek "jako ještě horší, než to, co bylo za komunistů". Zvolený formát knihy je naplno využit v prvních zhruba dvou třetinách, kdy poskytuje plastický pohled na představované události. Dech však autorům došel v rozhodující fázi, tedy okolo 300. stránky, kdy nás zahlcují nekonečnými citacemi z estébáckých protokolů a je zde poskrovnu jak obrazového doprovodu, tak vzpomínek chartistů, což je zarážející zejména v případě smrti a pohřbu Jana Patočky.


Hodnotím čtyřmi spíš z nostalgických důvodů, jinak by si Underground na chomutovsku zasloužil spíš tři hvězdy. Chybí mi alespoň podtitul, že publikace je primárně o komunitě na Nové Vísce, chybí obsah a seznam použité literatury. Hojný fotografický doprovod je z většiny bez popisků, nebo (na začátku knihy) jsou fotografie očíslovány na přeskáčku. Pochválit jde grafickou stránku a celkem plastický popis nejen života v samotné Vísce ale i toho, co předcházelo a co následovalo, což je u tak efemerního jevu (komunita existovala sotva dva roky) naprosto nezbytné. Závěrem lze říci, že Underground na chomutovsku je především doprovodnou brožurou k výstavě, ale jako odborná publikace silně pokulhává.


Další z mých restů, který jsem měl na nočním stolku několik let a ve výsledku moje děti z něj měly větší radost než já, takže jsem "zlatou knížku" neustále hledal po bytě. Towlesovi se podařilo poskládat 470 stran textu v němž je hodně dobrého řemesla, ale skoro žádné umění. Příběh je utlachanou slátaninou, které by prospělo zkrácení minimálně o polovinu. Zajímavé je, že Gentleman v Moskvě je vlastně žalostný pokus o dadaistický román (hodněkrát jsem si při četbě vzpomněl na Julia Jurenita od Erenburga), žalostný proto, že není v ničem nový, překvapivý, neříká nic o přítomnosti ani o minulosti, není kontroverzní a ve výsledku je jen sladkobolnou selankou očištěnou od jakékoliv kontroverze. Obzvlášť úsměvný je Rostov a jeho hra na zaměstnání.


Poněkud překvapive kniha představuje sociální stát jako přežilou formu. Po přečtení musím souhlasit, ale co na jeho místo? Zatím, co tuhle otázku nemáme zodpovězenou, tak kolem nás vzniká ne sociální stát, ale přímo socialismus pro bohaté.


Zajímavý vhled do problematiky práce s delikventy, mnohé z toho, co je popisováno autorem jako běžná praxe na západ od našich hranic k nám dodnes nedorazilo.
