evineckY komentáře u knih

Kniha je přesně můj šálek kávy !
Skvělý příběh - skvěle napsaný...
Očekávám další knihy této autorky.
Doporučuji.

56 02.06.2024

Je to taková americká love story naopak - ona bohatá - on chudý...
Skvělý počin od české autorky.
I když jsou v knize vážná témata, většinu času jsem se bavila.
Příběh Vicky a Jasona má dobře našlápnuto a tak doufám v pokračování.

52 31.05.2024

Kniha opravdu jen pro ženy (nic proti mužům).
Je to nádherná, citlivá a čtivá kniha o historii a mateřství s překrásným jazykem.

Hluboko ve staré, dávné noci leží naše město v temném údolí. Za jedním zataženým oknem se žena s úděsem probudí ze strašného snu; ani ve spaní se její zármutek nedokáže utišit. V hrůzném příšeří vidí svůj domov zřícený a rozbořený, pozemky vyprahlé a seschlé, zvířata zmizela, ve vzduchu mrtvé ticho. „a celá Gearagh povadla a seschla, / všichni tví ohaři už byli umlčeni / a ani ptáček nezapípal.“ Za jejího života byla oblast Gearagh porostlá starodávným lužním pralesem, jen tu a tam přerušeným pastvinami a usedlostmi. Ta krajina přišla na svět ještě dávno předtím, když se v Gougane Barra rozpadl glaciální ledovec a vypustil obrovskou masu vody. Jak příval té potopy všechno drtil, mařil a mačkal, z výsledné drti se tvořila návrší. Rostla tráva. Býlí. Hloží. Jen pomalu ubíhala ta stará staletí, kdy se rodil les z hlohů, lísek, dubů a jasanů, kde na každé nové haluzi zpívali noví ptáci nové písničky. Brzy se mezi těmi stromy rozezpívaly i hlasy lidí, pečujících o první generace hovězích čelistí, které trávu Gearaghy přežvýkávaly na mléko. Ženy tam pracovaly s držadly džberů a věder, s košťaty a kartáči, lopatami a hrnci, věšely prádlo na šňůry, sypaly zrní ptákům, krmily telata, tahaly okovy vody ze studní, škrábaly brambory, přikládaly si děti k prsům, zpívaly, vzdychaly a míchaly, a když všechno spalo, skláněly se při svíčce nad látáním roztřepených lemů, aby pozastavily další rozplétání. Taková byla Gearagh, jakou znala Eibhlín Dubh: rušná, nespoutaná, nepřemožitelná. Ticho? Tady? Nemožné. Po staletí tohle místo vzdorovalo její hrůzné vidině a žilo dál se smíchem a písničkou, která se nesla po větru s kouřem z rašeliny.
K první zkáze Gearaghy došlo v textu na papíře. V padesátých letech dvacátého století byly předloženy plány projektu hydroelektrárny se stavbou přehrad a strategickým zaplavením. Zvedly se ruce, podepsaly se listiny. Jeden muž ukázal mapu a zakroužkoval na ní evakuační zónu. Ostatní přikývli. Povozy, krávy, děti, všechny je vedli pryč, všechny jejich věci a zařízení, stoly a židle, košíky, hrnce a deky, všechno se odváželo do bezpečí. Zamkli ti lidé dveře, když odcházeli? Nechali klíče v zámku nebo si je nesli na provázku kolem krku? V dálce čeká řeka. Každá vlnka na ní je napnutá jako struna na harfě. Někdo už na ni brnkl. Chvěje se.
Krutý nápor vody se přivalí drsně a bez okolků rozráží dveře a hrne se dovnitř bez klepání, vtrhne do soukromí pokojů, nachází kousky oblečení, které tam lidé nechali, ty staré, potrhané, nepadnoucí a k ničemu. Voda se usmívá, dělá si z nich maňásky, mává rukávy a roztancuje nohavice, tančí s nimi, až jsou na hadry, až i ty hadry jsou na cáry, tančí a tančit nepřestane, dokud nevytáhne i ten poslední útek z osnovy každých rozedraných šatů. Tohle velké a obyčejné rozplétání ukazuje, jak rychle lze tkaninu zvučné krajiny rozpárat.

Co se stane se zlým znamením, když zabráníme neštěstí, které předpovídalo? Popraskají-li struny na harfě, ale nikdo nezahyne, kdo o tom bude vyprávět?
Když myslím na znamení, kterých jsme se naučili obávat – rozbité zrcadlo, osamělá straka –, napadá mi, jaké lešení to z nich asi spadlo, jaké byly ty původní neblahé následky, které se po nich dostavily. Všechna naše znamení v sobě skrývají záhadu jakéhosi vážného lidského dopadu, který po něm kdysi následoval a dnes už je zapomenutý, nechal po sobě jen ten zářivý symbol. Ve snaze pochopit nějaké neštěstí někdy hledáme znamení, které ho předznamenalo, protože nalezením takového znaku vnášíme do chaosu jakýsi smysl. A hledáme-li znamení, často se obracíme k ptákům.
V květnu roku 1622, sto padesát let před Artovou smrtí, bylo město z mého snu v plamenech. Oheň se šířil všemi jeho cestičkami a místnostmi, plameny ničily téměř každou strukturu, která jim stála v cestě, ať byla ze dřeva a došků nebo z krve a kostí. V čmoudu a zápachu dohasínajících uhlíků jeden z těch, co to přežili, dospěl k závěru, že podivný ptačí úkaz, který zaznamenali přede dvěma týdny, musel mít s tím katastrofickým požárem něco společného. Zlé znamení. Jak jednou ten názor vyslovil nahlas, šířil se rychle dál, protože Ano, říkali lidé, Ano, ovšem, ti ptáci byli znamení, že přijde ten oheň. Všichni jsme přece viděli ta dvě obrovská hejna špačků, která se ten den houfovala ve vzduchu, že ano, jak křičeli svou strašidelnou písničku? Všichni také viděli tu ptačí válku, která následovala a ulice města po ní byly poseté opeřenými mrtvolkami. Zpočátku tomu nikdo nerozuměl, ale najednou ten požár dával smysl, když se teď dal vysvětlit jako následek zlého znamení. Ta ptačí krev na zdech a střechách domů musela být varováním před rudými plameny, které přijdou. Co jiného je znamení než výklad minulosti, který ji upravuje, aby zapadla do nové formy?
Když se taková znamení rozletí našimi životy, nesou se jako ozvěna. Když si lidé chtějí vyzkoušet ozvěnu, volají vždycky totéž slovo.

57 30.05.2024

Je to jednoduchý, krátký a předvídatelný příběh, ale čtivý a pěkně přeložený.
Zřejmě svou jednoduchostí není na pět hvězd, ale dostal se mi do nálady a
určitě si přečtu pokračování.

56 29.05.2024

Celá historická série je naprosto dokonalá a úžasná !
Potřebuji, aby se vydavatelé rozhodli toto nádherné dílo
vydat celé. Stojí za to ! Moc doporučuji !

56 27.05.2024

Kdysi dávno (když jsem se ještě dívala na televizi) jsem viděla film,
který byl dramatičtější, ale na druhou stranu kniha byla čtivá a krásně
popisná. Až na tu spoustu chyb, za které autorka nemůže,
se mi kniha moc líbila, i když jsem se nebála :-)

63 19.05.2024

Pravá láska patří k sobě.
Za mně naprosto senzační a originální.
Vůbec by mně nenapadl ten konec a čekala jsem úplně něco jiného.
Ač je kniha pro mladší ročníky, moc se mi líbila a pobavila.

64 18.05.2024

Naprosto skvělá kniha s dvěma dějovými linkami.
Malířka Selena utekla z Manchesteru do staré chaloupky ze 16. století,
kde se dějí podivuhodné věci.
Moje srdíčko plesalo nad krásnými popisy přírody, tajemno, nadpřirozeno,
pověry, pověsti a čarodějnictví, až mě mrazilo.
Kniha je úžasně čtivá a s radostí doporučuji.

V komíně víří jiskry, polínka v krbu syčí a doutnají a zčernalé větvičky praskají jako ohořelé kosti. Kouř se klikatí a stoupá vzhůru, tiše jako kouzlo, a ona natahuje ruce, aby si ohřála dlaně, až se skoro spálí. Za oknem burácí vítr a profukuje skrz okenice. Uhladí si sukni a zadívá se do ohně, pozorujíc plameny, jak poskakují, šlehají do výšky a zase se stahují zpět. Není slyšet nic než praskání ohně...

„No a někde jsem četl, že prý se kdysi věřilo, že to tu postavil sám ďábel.
Ale je to tady až moc krásné na to, aby to vzniklo z něčeho tak zlověstného.“
„Já ti nevím. Moje obrazy jsou dost často přesně o tomhle…
o kráse přírody, která má veškerou moc se změnit, zdivočet,
umí být bouřlivá, a někdy dokonce i nebezpečná,“ zavrtěla Selena hlavou.

68 17.05.2024

Po tolika letech jsem si knihu připomněla.
Pravda je, že že jsem na na střední školu už poněkud starší, a tak nadšená
jako kdysi už taky ne, ale pořád se mi to líbí, hold andělé...
I když bych teď 5 hvězd nedala, ale měnit nebudu. Pro mladé moc doporučuji.
Kniha za to nemůže, že za 15 let a stovky přečtených knih se názor pozměnil.

55 16.05.2024

Skvělý historický román s dobrou detektivní zápletkou.
Ne vždy je padouch ten záporný hrdina...
Kniha se četla dobře a můžu jen doporučit.

„Je mi to docela líto. Vždycky jsem si říkával: Musí mě hodně milovat,
aby si mě vzala, i když je kolem mne tolik podezření.“
„No, teď si můžeš říkat, že nikdy nebyl žádný důvod o tom pochybovat.“
„Ne. A přece mě to nikdy nepřestane překvapovat. Je toho ještě hodně,
co o mně nevíš.“
„To jsem ráda,“ řekla jsem. „Už se těším, jak si doplním vzdělání.“

57 14.05.2024

Skvělý námět, kdyby tam nebyly data, myslela bych,
že je to způsob historického románu.
Kniha se dobře četla, děj byl napínavý, psychologický jen mi přišel takový kostrbatý, něco tomu chybělo.

57 13.05.2024

Jsem maniak na Sylvii Day :-)
Celou sérii mám přečtenou už po deváté... a pořád je moje TOP.
Už teď se těším, až se v další čtecí krizi do ní pustím znovu.

54 13.05.2024

100 bodů !
Sylvia D. je autorka, která mi sedí jako poklička na hrnec a vždy mě dostane ze čtecí krize.
Miluju její knihy a s touto to není jinak. Napínavé, drsné, překvapující...
Není matka jako matka :-(
Kane je miláček jako Gideon :-)
Doporučuji jen těm, kterým se líbil Crossfire.

61 08.05.2024

Když to konečně začalo nabírat grády, tak kniha skončila.
A vydavatel se jaksi na čtenáře vykašlal a co dál ?!!!

53 05.05.2024

Jak nás historie nepřestává učit, jakýkoli systém, ať už náboženský, či myšlenkový, může být využit ku prospěchu stejně jako ke škodě. Závisí vždy na znalostech a úmyslech jednotlivce.

Historický román o strastiplné cestě.
Parta nesourodých lidí utíká před morem a jeden za druhým umírá,
ale ne vinou moru.
Nepomohly proti té hrůze žádné relikvie ani ikony,
jen strach, hlad, šílené pověry a legendy.
Kniha je napínavá a skvělá, moc doporučuji.

Někteří byli šílení hrůzou a zármutkem, jiní měli už tak zkamenělé srdce, že by někoho klidně podřízli pro hrst sušených fazolí. A když to udělali, nikdo nehnul ani prstem, aby je zastavil, jelikož už nebyly soudy, kde by takový člověk mohl být souzen, ani kati, kteří by takového člověka popravili. Občas mě napadlo, jestli náhodou nahoře na nebesích nezemřel i sám Bůh, jestli i brána nebeská není zatlučená a opuštěná a na zlatých chodnících za ní netlejí těla padlých andělů.

Ale oni se na mě nezlobí, protože jsem stará. Jsem taková kuriozita, co vypráví zvláštní příběhy, kterým rádi naslouchají, přestože jim tak docela nevěří. Nyní už mi odpustili i mou jizvu, jelikož když zestárnete, stanete se bezpohlavní. Mužům začnou vousy padat, zatímco ženám rašit. Mužům narostou cecky jak vemena, zatímco ženám se prsa scvrknou na dvě plácačky a kůže na břiše se prověsí tak, že jen Bůh ví, co se pod ní skrývá, když už se to, co se pod ní skrývá, beztak ani nehne navzdory všemu, co byste si přáli. Až naše těla červi ohlodají na kost, kdo bude umět rozeznat muže od ženy, krásku od zvířete?

Tehdy jsem zjistila pravdu o jizvách. Muž s válečnými jizvami je veterán, hrdina, na něhož čeká čestné místo u každého krbu. Malí chlapci k němu zbožně vzhlíží a sní o tom, jak jednou sami získají podobné odznaky odvahy. Děvečky mu leští stehna svými zadečky, zatímco se sklánějí, aby mu dolily pivo. Ženy kolem něj poskakují a rozmazlují ho, a když se jeho vyprávění o hrdinských činech jednou ostatním mužům maličko omrzí, začnou dbát o to, aby mu sloužící dolévali, dokud ho neopijí a on nezačne tiše klimbat v teple žhavých uhlíků.
Avšak zjizvenou ženu nikdo nepobízí, aby vyprávěla svůj příběh. Malí chlapci se jí posmívají a matky se při pohledu na ni křižují.
Bezpochyby znáte vyprávění o krásce a zvířeti. O tom, jak se krásná panna zamiluje do zrůdy, pod jejímž děsivým zevnějškem zahlédne nádhernou duši. Ale o tom, jak se krásný mladík zamiluje do zrůdné ženy a najde v její lásce štěstí, jste jistě nikdy neslyšeli, protože něco takového se nestává dokonce ani v pohádkách.

63 02.05.2024

Příběh o jedné smutné a osamocené holce s malým rošťákem,
ale s pěkným a pozitivním koncem.
Kniha se četla moc pěkně a doporučuji.

55 30.04.2024

Pro mne je tato kniha opět krásné a milé pokračování z Cornwallu a s prvním dílem si v ničem nezadal. Autorka píše moc pěkně a čtivě.
Život v majáku, starosti ostrovanů, nádherná příroda, divoké a neodpouštějící moře...
Nesmím zapomenout na roztomilého papuchalka Neila.
A opět na konci skvělé recepty.

V tuhle chvíli měla chuť sedět ve svém orlím hnízdě neboli obýváku na vršíčku věže, popíjet čaj, přikusovat sýrovou kroucenou tyčku a prostě odpočívat a vychutnávat si výhled – na moře, neustále proměnlivé; na mračna ženoucí se tak blízko, že by si na ně mohla sáhnout; na vybledlou zeleň a hněď rybářských loděk houpajících se na vodě, zatížených vzadu navijáky a sítěmi a jevících se oproti široširé mořské hladině drobounce a křehce.

Dnešní jarní den už ani nemohl být jasnější. Na jaře si Polly nedovedla představit, že by žila jinde než v Mount Polbearne. Ne že by ale v létě nezažívala stejné pocity. Léto zase přinášelo rachocení kyblíků a lopatek, vůni opalovacích krémů, zmrzlinu a ztracené dětské sluneční brýlky z růžového a modrého plastu, pečlivě vyskládané na přístavní zdi pro případ, že se pro ně jejich majitelé vrátí. A líbil se jí podzim, kdy přijížděli surfaři, aby si v černých oblecích připomínajících tuleně užili vln poblíž místního vlnolamu, a pak se zmrzlí a vyhládlí objevili u ní v pekárně. V tom čase, kdy už se po letních prázdninách děti vrátily do škol, a byl větší klid, podávala i kávu a polévku. A měla ráda zimu, kdy bývalo tak větrno a mrazivo, že nemělo smysl vycházet, takže zatímco venku zuřily bouře, choulili se k sobě s Hucklem ve svém orlím hnízdečku...

Nechal se částečně omámit pocitem vlastní prospěšnosti. Uvěřil, že vydělá peníze i pro farmu, uvěřil, že potřebují hezké věci, nebo dokonce luxusní. Ne že by hezké věci nebyly důležité; to Polly ví. Ale nejsou tak důležité jako to ostatní, co mají.
Přemýšlel o Candice s Ronem, jak s vážným výrazem na tvářích tvrdě vydělávají a bezohledně utrácejí a plní garáž lyžemi, sněžnými skútry či vychytávkami k bazénu a do rámečků si vsazují fotografie z drahých turistických destinací, jako by si odškrtávali další políčko v jakési pomyslné životní soutěži, v níž ani neví, proti komu hrají, ani jaká jsou pravidla, kromě jediného, které nikdo z nich nebere na vědomí, že totiž nejbohatší veřejně známí lidé zpravidla patří k nejnešťastnějším.

63 28.04.2024

Nevím, jestli nemám v krvi nějaké vikingské předky. ale takové knihy jsou můj šálek kávy. Zdánlivě obyčejné...
Hned první setkání Polly s papuchalkem Neilem a bylo to jasné :-)
Nádherná příroda, těžký život ostrovanů a jejich složité životní osudy...
Někomu se může zdát příběh naivní a zdánlivě obyčejný, pravda je, že na takovém ostrově, kde je pořád všechno stejné, jen dennodenní boj o přežití, stejní obyvatelé a najednou se přistěhuje podnikavá holka, která způsobí pozdvižení a rozvíří i zkamenělá srdce.
Dnes, když na to máte, tak si můžete koupit úplně všechn''o'', tak proč ne maják?
Mi by se to moc líbilo, jen v bouři bych tam být teda nechtěla.
Až na tu americkou svatbu, no to už bylo moc, byla kniha čtivá, místy vtipná, ale více smutná.
Na konci nám autorka nabízí hned několik receptů a mimo jiné i na chleba.
A přesně takový mám po mamince, jen vodu dávám napůl s pivem a přidávám kmín. Peču v kulaté formě a je jako kolo od vozu. Ten určitě vyzkoušejte.

Kéž bych jen já byl rybářem
houpaný na mořích,
kde mizí v dáli suchá zem
vzpomínek přehořkých.
Svých sítí lano vypouštět,
s láskou a odevzdán,
nepřikrčený pod stropem,
nad hlavou hvězdná báň.
Tak jasno v hlavě mít,
jen s tebou v náručí...
Juhů!

65 28.04.2024

Hlavní linka je vražda a únos dítěte, ale krásná viktoriánská doba, pozvolně plynoucí děj, inteligentní příběh a nádherný jazyk ...
A podívejte na tu obálku !
Zkrátka našla jsem novou lásku a úžasnou autorku

Ačkoli se níže uvedený nápis nachází na náhrobku v Oxfordshiru, na farním
hřbitově v Chipping Norton, a ne v Hampshiru (a byl vyryt o sto let dříve, než se
uskutečnila Lizziina cesta na jižní pobřeží), přesto právě on zažehl jiskřičku,
z níž se zrodil tento příběh.


Zde leží tělo PHILLIS,
ženy JOHNA HUMPHREYSE,
krysaře,
který pobýval
v mnoha městech
a cestoval (sic) široko daleko.
Věk a smrt
jí (sic) odsoudily
k jejímu poslednímu spočinutí zde.
Zemřela v červnu roku (sic) 1763
ve věku 58 let.

57 25.04.2024

Jak nečtu detektivky, tato kniha se mi líbila.
Holt - stará dobrá Anglie, to já můžu v jakékoli podobě.

58 24.04.2024