evismaior komentáře u knih

85% - Jedna z prvních knih, která se pokusila laické veřejnosti vysvětlit věci tak abstraktní a složité, jako je velký třesk, černé díry, rozpínání vesmíru a možná i jeho následný kolaps, pokusy o sjednocení teorie relativity a kvantové mechaniky, a jelikož jde o pojednání o času, tak samozřejmě i jeho povahu - co to vlastně je čas, jaká je jeho souvislost s druhou termodynamickou větou o narůstání entropie, jak jinak, než že si my lidé i naše počítače pamatujeme jen minulost a nikoli budoucnost, lze dokázat, že čas může plynout právě jen jedním směrem, jak to souvisí s rozpínáním vesmíru (a běžel by čas v případě jeho kolapsu pozpátku? Byla by v době kolapsu vůbec možná existence bytostí, jako jsme my?) a třeba také to, zda všude pro všechny pozorovatele plyne čas stejnou rychlostí. Dnes již existuje na toto téma mnoho podrobnějších publikací zahrnujících i poznatky, k nimž se dospělo od roku 1988, kdy Hawkingova kniha vyšla, takže nemohu říct, že bych se dozvěděla něco nového. Co mě ale zaujalo hodně, byl ten přesah do náboženských otázek - člověk tak nějak automaticky považuje vědce za ateisty, protože přece vše lze vysvětlit vědou a není třeba žádného zásahu shůry. Hawking se tomu ovšem nebrání a hledá možnou přítomnost Boha málem za každou černou dírou - ať už rozebírá důvody, proč má vesmír shodnou teplotu všude, a to i v místech, která jsou zkrátka příliš daleko od sebe na to, aby si mohla informaci o své teplotě vyměnit a teplotu vyrovnat (- není to náhodou způsobeno tím, že už soubor fyzikálních zákonitostí v době velkého třesku byl natolik přesný, že teplota zůstala všude stejná - a kdo tato pravidla vytvořil?) anebo dává Bohu dostatečný prostor v prvku neurčitosti, který do vědy přináší kvantová mechanika. Inu asi pořád lepší nějaká ta neurčitost a naděje, že snad můžeme rozhodovat o svém osudu, než opačná deterministická teorie, podle níž by s dostatečnou výpočetní kapacitou a znalostí všech vstupních informací bylo možné přesně vypočítat, jak bude naše budoucnost vypadat, a nikdo by na ni nemohl mít vliv...

"Dokud má vesmír počátek, můžeme předpokládat, že má i stvořitele. Je-li však vesmír uzavřen zcela sám do sebe, nemá-li hranici či okraj, potom nemá ani počátek, ani konec, prostě je. Jak potom máme chápat úlohu Stvořitele všehomíra?"

6 27.02.2023

80% - ředitelka francouzského nakladatelství Juillard Vanessa Springora způsobila svým románem v roce 2020 ve Francii celkem pozdvižení. Popisuje v něm, kterak ve třinácti-čtrnácti letech jako mladičká dívka dávající po rozvodu rodičů přednost spíš knihám navázala sexuální vztah s obdivovaným literátem G.M. ověnčeným mnohými cenami, jak tento vztah probíhal a jak ovlivnil její další život. Kniha je tedy vlastně její autobiografií a dotyčný je skutečnou postavou známou ve francouzských literárních kruzích. A z toho možná mrazí ještě víc - Gabriel Matzneff svou preferenci nezletilých nikterak netajil a ve svých knihách barvitě popisoval své vztahy s mladičkými dívkami, svoje vyjížďky za chlapečky na Filipíny, neváhal na toto téma hovořit v televizních debatách a obhajovat tyto vztahy, které s neotřesitelnou sebedůvěrou považuje za povznášející i pro toho nedospělého člověka. A řada francouzských osobností z literárních kruhů ho dokonce otevřeně podpořila v petici proti kriminalizaci takového jednání z roku 1977 (mj. i Jean-Paul Sartre nebo Simone de Beauvoir). Tak nějak se prostě vědělo, že je to pedofil, ale nikdo se nad tím moc nepozastavoval, dokonce to celkem skousla i autorčina matka (v knize je zmíněno, že s vědomím dceřina vztahu zvala G.M. k nim domů na večeře a dodnes na toto autorce říká, že prostě byla jako dívka předčasně vyspělá a měla svoji hlavu a ona s tím jako matka nic moc nemohla dělat). Až když Springora vydala svůj román, zahájila policie proti osmdesátníkovi Matzneffovi vyšetřování (ovšem autorka si byla vědoma toho, že už je vše promlčené a snad i proto čekala s vydáním tak dlouho - dá se říct, že jí šlo spíš o vyvolání té společenské diskuze, než aby ho po letech viděla za mřížemi, knihu prý začala psát ještě před hnutím Mee too jako způsob jak se vyrovnat s tím, co prožila a s čím pak v sobě bojovala celý život).
Těžko tedy nějak hodnotit literární kvality autobiografického díla. Autorka píše s jistou mírou dospělého nadhledu a ironie (kamarád začal mít zájem o jiné dívky, matka má peníze jen ze zdlouhavých korektur a dceři se moc nevěnuje, otec se na ni vykašlal úplně a zanechal v ní "prázdno a nesmírnou potřebu něčího pohledu. Všechny přepoklady tedy mámě pohromadě".), což na jedné straně působí sympaticky a čtivě, na druhé straně jsem v tom cítila spíš dospělou ženu, která možná spíš podvědomě než záměrně vše popisuje tak, aby nemohla být viněna z ženské hysterie (což Matzneff v souvislosti s dospělými ženami často zmiňuje) - a zkrátka ten pohled dospívající dívky se z toho trochu vytrácí - kniha je navíc poměrně krátká a útržky z autorčina dalšího života negativně ovlivněného touto zkušeností jsou spíš zkratkovité.
Zaujala mě ale její snaha najít odpověď na otázku, zda lze nějak omluvit vztah padesátiletého a třináctileté - a zvláštní je, že její odpověď zní ano, ale ve zcela odlišných případech, kdy by šlo o skutečnou lásku muže, který se do té dívky zamiloval nikoli kvůli jejímu věku, ale prostě kvůli ní - a jinak měl vždy vztah s ženami ve svém věku, není to žádný "specialista" na dospívající mladé lidi.

6 23.02.2023

70% - Colleen Hooverová psát jednoznačně umí, její knížky se čtou samy, ať už je to styl young adult nebo třeba thriller pro dospělé jako je právě Pravda nebo lež. Příběh vypráví o spíše průměrné spisovatelce Lowen, která se po smrti matky ocitá ve finanční tísni, a tak se smíšenými pocity přijímá nabídku dokončit úspěšnou knižní sérii Verity Crawfordové, která je po autonehodě upoutaná na lůžko bez známek vnímání, zato s proklatě sexy manželem Jeremym, jenž o ni obětavě pečuje a při tom smutní po jejich dvou mrtvých dcerách. Lowen přijíždí do jejich sídla pro Veritiny poznámky o zbývajících dílech série, ale mnohem víc ji upoutá její nalezená autobiografie, která dává situaci v rodině (a smrti dcer) zcela nový rozměr. Anebo je to celé úplně jinak?
Čtení jsem si jako vždy užívala a samozřejmě čekala na ten předpokládaný zvrat na konci - a byť mě samotné běželo hlavou hned několik variant zvratů a rozuzlení, ten, který zvolila autorka, mě ve finále příliš nepotěšil - jednak tím, že ho tak trochu odflákla na pár stranách a za druhé tím, že mi to přišlo šíleně vykonstruované a nepravděpodobné. Myslím, že když už to pojala takhle, tak by to skoro bylo na druhou půlku knihy ve stylu, co bylo poté (zejména jak se s tím hlavní hrdinové vyrovnali), a skoro bych řekla, že by to ještě mohlo být i napínavější než předtím, protože tohle ustát... Takže ve finále super čtení a na samotný konec trochu zklamání.

6 19.01.2023

80% - Doktorka Garrett Gibsonová i bývalý detektiv a nyní spíš vládní špion Ethan Ransome s podezřele ravenelovskýma očima se objevili již ve dvou předchozích dílech ze série Ravenelovi, oba mě zaujali a na jejich romanci jsem tedy byla celkem natěšená. Bylo to tentokrát něco docela jiného - z prostředí paláců a od nevinných dívenek, kterým musí až jejich nestoudný nápadník ukázat, co že to vlastně mají pod šaty, jsme se přesunuli do ne právě bezpečných (a hygienicky čistých) londýnských ulic a k postavě cílevědomé ženy, která se nebojí o svých znalostech anatomie mluvit a ani je použít (což je zdrojem nejedné humorné scénky), a když pozná muže, který ji po všech letech práce a samoty tak přitahuje, tak ho neváhá třebas klidně pozvat domů na ukázku sbírky motýlů - zde tedy motýlího křídla pod mikroskopem:-). Ostatně velice volnou inspirací charismatické Garrett byla reálná postava Elizabeth Garrett Anderson, která se na konci 19. století skutečně stala první britskou lékařkou - ženou - a později i první starostkou, a podobně, jak je to naznačeno v knize, ani ona to neměla v čistě muži ovládané společnosti jednoduché. Knižní špionážní zápletka působí docela jako z dnešní doby, ostatně Ransome by klidně mohl být třeba Jason Bourne, a děj je tedy i docela napínavý, protože vůbec není zřejmé, zda všechny Garrettiny lékařské schopnosti budou nakonec k záchraně její lásky stačit...

6 08.11.2022

90% - Série Temná věž spěje do finále ve stejnojmenném dílu, nitky příběhu a všechna kde a kdy se splétají a uzavírají. Je to hutná kniha a přihodí se toho mnoho - od velkých a zásadních střetů až po drobné a napínavé úniky - jakoby do ní autor chtěl vmáčknout všechno, co mu přišlo na mysl za ta dlouhá léta, kdy nosil v hlavě ságu o Rolandově putování k Věži. Nebo snad kdy zachycoval "vysílání" a vkládal ho na papír? Každopádně zde opět platí to, co on sám říká v doslovu - že nikoli cíl, ale právě cesta je radost. Ostatně i jeho postava tentokrát nechybí - jako kdyby se chtěl prostřednictvím této knihy vypořádat se svojí potřebou psát, která určila jeho život. A Rolandovými ústy je celkem sebekritický - "Všichni vypravěči jsou ušiti více méně ze stejné látky. Vyprávějí příběhy, protože se bojí života." (za mě tedy jen povzdech, že není víc ság jako Temná věž, i když určitě nepatří k autorovým nejprodávanějším, protože mě moc baví, jak je to pečlivě promyšlené, barvité, plné symbolů a odkazů na jiné autorovy knihy a postavy ve snaze o stvoření jednotného univerza a nabité velmi jemnou psychologií a neuvěřitelnou chemií mezi postavami).
Třebaže v tomto dílu už mu podle mého názoru trochu ujela ruka se všemi těmi dveřmi, které kdysi byly vzácností a zde se to náhle šikovnými průchody na potřebná místa v potřebný čas jen hemží. A taky postavami s potřebnými schopnostmi, které se objeví vždy v příhodný okamžik. Občas už také bylo při čtení náročné udržet v paměti vše nezbytné ke sledování příběhu. Lidé, roboti, mutanti, taheeni se zvířecí hlavou. Zbídačený Mordred, který nosí odkaz Rolanda i Karmínového krále. A nadaní ale příliš lhostejní Bořitelé Paprsků. Objevilo se dost nových postav a vrátily se i některé staré a nečekané. Jen ta motivace Karmínového krále ke zničení Temné věže a tím i všech světů ve stylu "chci vládnout temnotě" mi přišla, jako že autor nějak nevěděl, co vymyslet. On ostatně Karmínový král jakoby tam byl jen proto, aby měl Roland nějakého protivníka bránícího mu v cestě, jenže v důsledku působí až komicky.
No ale opět jsem si po deseti letech, kdy jsem sérii četla poprvé, poplakala, když došlo na naplnění proroctví z prvního dílu "smrt, ale nikdy ne pro tebe, pistolníku". Jenže na svou Temnou věž přes všechny komnaty života si prostě každý musí vystoupat sám. A mě opět nadchlo, co pro ka-tet autor nakonec přichystal. A ovšem i pro dinha Rolanda. Souhlasím, že takový konec dává smysl (a dává pak smysl i Kingovo vysvětlení pro mě dost neuchopitelného filmu Temná věž z roku 2017, který prý není až tak zfilmováním knih jako spíš pokračováním - byť mi tedy připadalo, že Roland, Jake i Walter mají se svojí literární předlohou společné snad jen jméno). Jsou jiné světy než tento a ka je kolo, a pokud se kolo nepoláme, bude se otáčet. A všechno se nakonec navrátí. Pokud nezapomeneme tvář svého otce a budeme stát věrně.

6 01.08.2022

(SPOILER) 95% - Společenstvo Rolanda z Gileadu svedené osudem (neboli ka-tet, jak je označováno v Kingově typickém jazyku neodmyslitelně spojeném s touto knižní sérií) se od mořského pobřeží vydává do vnitrozemí a po stezce Paprsku dál k Temné věži. A zároveň (nebo možná ne úplně, protože čas v Rolandově světě si, jak známo, běží po svém) v New Yorku vnitřně rozpolcený chlapec Jake Chambers, který by měl být vlastně mrtvý nejdřív vinou Waltera nebo možná třetího "vyvoleného" Jacka Morta a pak znovu kvůli rozhodnutí upřednostnit pronásledování Muže v černém, které Roland kdysi učinil pod horami, pátrá s tajemným klíčem v kapse a růží v srdci po vlastních dveřích do Středosvěta...
Stephen King prokazuje své pisatelské mistrovství nejen ve výstavbě košatého děje a dosazování neuvěřitelného množství vzájemně propletených symbolů, postav, míst a příběhů, ale třeba už v něčem tak zdánlivě prostém, jako je členění textu, kdy oddělené dějové linky Jakea a Rolandovy skupiny jsou čtenáři předkládané vcelku, takže si může nerušeně vychutnávat jak vývoj vztahů mezi pistolníkem Rolandem, bývalým feťákem Eddiem a schizofreničkou Susannah, tak na druhé straně i Jakeova hledání smyslu všeho toho neuvěřitelného, co se mu děje. A pak se dějové linky začnou proplétat a text začne přeskakovat z jednoho světa do druhého, napětí se zvyšuje, pohledy Jakea i ostatních se střídají rychleji a rychleji, aby pak autor přišel s klidnou putovní částí tolik připomínající jeho vzor Pána prstenů, ovšem čtenář se nikdy nesmí nechat ukolébat, protože vše se může náhle změnit. Protože je tu rozpadající se Lud. A koneckonců "Blaine je svízel". A to je pravda.
K sérii Temná věž se vracím po deseti letech a musím říct, že třetí díl Pustiny jsem si pamatovala velmi dobře. První dva díly série byla taková ochutnávka, ale tady už se rozjíždí nezbytná road-movie, ovšem přitom je děj, ač plný symboliky, ještě pořád snadno čitelný (což pokud si vzpomínám zejména o závěrečných dílech už úplně říct nelze). Velice oceňuji i jednotlivé hlavní postavy - nestává se mi často, abych si oblíbila opravdu všechny, se všemi jejich životními příběhy, chybami, sny a vizemi. Chemie mezi nimi funguje dokonale a pocit ka je všudypřítomný. Já vlastně miluju i toho statečného brumláka:) Klidně bych na cestě touto částí Rolandova postapokalyptického světa bývala zůstala ještě o něco déle.

6 13.06.2022

(SPOILER) 80% - Po předchozím dílu Běžkyně, který byl pro mě v rámci této jinak výtečné série docela zklamáním, se Peter May vrátil v plné parádě s případem, kdy v Pekingu neznámý pachatel začne dokonale kopírovat vraždy Jacka Rozparovače. Nejdřív mi to přišlo nezáživné, jako že autorovi už začínají docházet nápady (a Margaret navíc pořád jen seděla doma s ročním dítětem), ale když pak indície náhle dovedly Li Jena až ke jménům z vyšších míst, načež byl suspendován, sebrali mu odznak, auto a zablokovali účty, jeho sestra byla zatčena za údajné přechovávání kokainu a Margaret přišla o vízum a hrozilo jí, že bude muset odjet ze země bez syna, tak to začalo nabírat fakt grády a napjatě jsem čekala, jak to dopadne a kdo bude oním vrahem. K tomu ještě zajímavé téma detektorů lži a technologie založené na odezvách mozku na známé a neznámé podněty. Bohužel konec zase takový uspěchaný, jak je bohužel autorovým zvykem - sice se dozvíme, kdo byl pachatelem, ale už ne, co to vlastně bylo za člověka a jaké měl přesně ke svému jednání pohnutky, a tím méně se dozvíme, jak to dopadlo s Li Jenem, Margaret, jejich synem a jeho sestrou a otcem, to si zase autor zřejmě nechává, aby nás o tom informoval jednou větou kdesi v té následující povídce, která se zas bude odehrávat až za nějakou dobu, takže se tím zcela ztratí ten dojem kontinuity vyprávění. Tohle mě fakt na těch knížkách začíná dost mrzet. Přesto za tu napínavou druhou třetinu hodnotím celkem vysoko.

6 15.02.2022

(SPOILER) 90% - Tahle autorka prostě umí. Už jsem četla knížku Na obtíž, kde vystupovala dívka se sebevražednými sklony, která s rodiči žila v bývalém kostele. Tady zase vystupuje Sky - adoptovaná dívka, která žije v podstatě odříznutá od světa, neboť ji matka vyučuje doma a zakazuje jí přístup ke všem moderním technologiím včetně televize, mobilu a internetu. Vzhledem k okolnostem se mi Sky zdála dost v pohodě a po nástupu do posledního ročníku střední školy dost schopná komunikovat se svými vrstevníky, což pochybuju, že by se někdo v reálu naučil jen proto, že by měl jednu dobrou kamarádku. A právě po nástupu do školy, kdy ve stejné době potká chlapce Holdera se špatnou pověstí ("nezmlátil jsem ho, protože je homosexuál, ale protože je to debil" :-D ), se celý její život změní a na povrch začnou čtenářsky fascinujícím způsobem vyplouvat její dávné vzpomínky. Tady opět drobná připomínka - představa, že by se Holder čirou náhodou přestěhoval zrovna do města, kde bydlela i Sky, mi přišla hodně přizpůsobená ději, ale tak třeba se dočkám nějakého přijatelného zdůvodnění v dalším dílu. Každopádně to, co se Sky dozvídala o svojí minulosti, jakým způsobem se to dozvídala a jak to na ni působilo, to bylo napsáno opravdu skvěle, i když mi trochu nesedělo, že ji ani jednou nenapadlo, že (spoiler!!!) Karen nemusí být žádná šílená únoskyně, protože vzhledem k okolnostem bych si já osobně tohle myslela asi hned na prvním místě už ve snaze Karen, se kterou se jako matka a dcera milovaly, jakkoli omluvit. Ale zase, já čekala, že to bude někdo ze strany matky, kdo chtěl Sky chránit, takže to, jak to nakonec bylo a jak to do sebe pak všechno skvělě zapadlo, nadchlo i mě (konec spoileru).
Poznámka na okraj - nechápu, proč se k právům na vydání knihy nepořizují ty práva jako celek, tedy včetně obálky - autorka v poděkování nadšeně děkuje za obálku, kterou má její kniha v originále, tu si ale český čtenář může najít leda tak na internetu.

6 29.01.2022

80% - Detektivka z roku 1999 a přitom tedy děsivě aktuální - geneticky upravená superrýže, kterou nenapadají škůdci a má mnohem větší výnosnost, takže nakrmí nejen miliardovou Čínu, ale může být odpovědí na hladomor i v jiných zemích? Kdo by po ní netoužil, že? Ale modifikace za použití neškodných virů už nemusí být tak neškodná. A pak se jistě najde někdo, kdo si namastí kapsu při vývoji léku. A nemocní za něj ještě budou vděční... Jako první jsem z téhle série četla až následující druhý díl, takže postavy americké patoložky Margaret a čínského detektiva Li už pro mě byly důvěrně známé. Ti dva tvoří při zkoumání tajemné vraždy upálením působivý kontrast americké nezávislosti a čínského konzervativního smýšlení, střet kultur mezi těmi dvěma pěkně jiskří a nejen ten. Opět zaujaly čínské reálie. Jen ten konec mi přišel takový useklý až odfláknutý, tak ještě že existují ty navazující díly.

6 09.11.2021

90% - Jedna z nejoblíbenějších knížek mého dětství, ke které se navíc vždy po pár letech vracím, a jak stárnu a sama nabírám dospělé a rodičovské zkušenosti, tak mnohem víc dokážu ocenit nejen dětská dobrodružství Klárky, Vládi, Tondy, Zdeňka a Vojtíška, ale i to, co se děje mezi jejich rodiči. Moment, kdy Klárka přemýšlí o tom, že až jednou vyroste, tak to zařídí tak, aby rodiče, kteří někde odložili svoje děti (tak jako jí u babičky, i když to tam miluje), tak za nimi už nikdy nebudou moci, aby se děti netrápily pokaždé, když zase odjedou, patří určitě mezi ty nejsilnější. Stejně jako Vojtíšek, když ho zdrtí zpráva o smrti kamarádova pejska, když přitom ví, že jeho rodiče Vláďovi odmítli zastavit a svézt ho autem do nemocnice. Tonda je takový v pohodě kluk z lesa, který se tak akorát směje svojí zamilované starší sestře, za to Vláďa bolestně prožívá rozchod rodičů, nechápe, proč mu nikdo nic pořádně nevysvětlí, a do toho se ještě ve škole potká se svým novým nevlastním bratrem Zdeňkem, kterého jeho otec po svatbě se Zdeňkovou matou přijal za vlastního. Ale ani Zdeněk to nemá snadné, když pod maskou suverénního výrostka a věčného potížisty skrývá nejistého kluka, který od malička vyrůstá bez mužského vzoru jen s matkou a po vlastním otci mu zbyla jen pečlivě chráněná vybledlá fotografie. Že existuje nějaký seriál, jsem ani netušila, teprve nedávno jsem se na něj podívala a větší dojem ve mně nezanechal, holt efekt prvně čtené knížky a vlastních fantazií. Jen si vybavuji, že oduševnělý výraz Vláďovy maminky v podání Jany Šulcové mi k paní z kravína vůbec neseděl ;-)

6 05.11.2021

75% - Moje první kniha s Davidem Rakerem a vlastně i první od Tima Weavera, a i když jsem se místy přirozeně trochu nechytala, co se týkalo Rakerových minulých "dobrodružství" nebyla to špatná volba. Zpočátku to vypadá tak triviálně, chlápek se cestou do zaměstnání ztratí v metru, ale ve chvíli, kdy se na scéně objevují pochybné existence obchodníků s lidmi, a začne se zjišťovat, že Sam Wren nebyl úplně tím, za kterého ho měla jeho manželka a kolegové, začne to být dost napínavé.

6 17.07.2021

75% - čekala jsem, že třetí díl bude poslední, protože bitva s netvory a stvůrami byla vybojována a téma se zdálo vyčerpané, a on ten příběh kupodivu docela zajímavě pokračuje. Tentokrát se přesunul do Ameriky a víceméně do současnosti, kam se s hlavním hrdinou Jacobem přesunuly i podivné děti včetně slečny Peregrinové. Podezřívaví rodiče byli elegantně odsunuti z domu a děti mají za úkol navštěvovat Ďáblův akr a pracovat na obnově světa podivných. Jenže takový nanicovatý úkol většině z nich není po chuti, a když objeví tajné skrýše Jacobova dědečka a kontaktují jeho někdejšího spolubojovníka, dostanou se brzy k mnohem dobrodružnější misi - najít a přivést do úkrytu dosud nekontaktovanou, ale velmi mocnou podivnou - indiánskou dívku Noor, která umí moc pěkně pracovat se světlem. Americký svět podivných se ovšem řídí úplně jinými pravidly, než na jaká byli Jacob a jeho přátelé zvyklí... U všech pokračování původního sirotčince vnímám jako největší slabinu, že se už vytratil ten wow efekt z prvního dílu - nápad s podivnými a hlavně ty dobové fotografie, které první díl pěkně dokreslovaly (vlastně hlavně podle nich autor stvořil jednotlivé hlavní hrdiny). V dalších dílech knihy už ale logicky další fotky hlavních hrdinů nenajdeme, naopak vedlejší postavy, které se často příběhu účastní jen na pár řádcích, jsou do knihy vsouvány záměrně podle toho, jaké fotky se autorovi zrovna dostaly do ruky. A ono je to na tom textu bohužel dost vidět.

6 13.04.2021

(SPOILER) 75% - Jak je to u Neila Gaimana zvykem, on dokáže stvořit parádní kulisy příběhu a výborné vedlejší postavy, které by čtenář rád pronásledoval i přes oceán na konci uličky ve snaze se o nich dozvědět něco víc. Těmito postavami jsou zde kamarádka hlavního hrdiny Lettie (a její matka a babička stará snad jako sám svět či vesmír), která ho vezme s sebou na výpravu do světa mimo naše obvyklé sféry zahnat zlo, jež se probudilo k životu, když nájemník rodičů hlavního hrdiny spáchal kvůli penězům v jejich autě sebevraždu. Protože začít se v noci dusit mincí v krku opravdu nechcete. Mise se ale nezdaří a jak už to tak bývá, zlo náhle útočí z mnohem větší blízkosti, než by kterýkoli hlavní hrdina chtěl, i kdyby mu bylo víc než sedm let. Protože náhle mohou být nepřítelem i ti, kteří by vám měli poskytnout ten největší pocit bezpečí. Hlavní hrdina mi ale moc neseděl, na jedné straně byly jeho pocity dítěte, které bere smrtelně vážně i ty nejpodivnější zážitky, jimž by dospělí prostě odmítli věřit, popsány opravdu věrohodně, ale na druhé straně on byl vlastně jen pozorovatel nedobrovolně zatažený do nepěkné bitvy dobro-zlo, ve které by byl ochoten se snad i obětovat, což jsem mu s ohledem na těch sedm let nějak nedokázala věřit. Z Uršuly mě tedy ale mraz doteď:-)

6 01.12.2020

20% - tohle je vážně bestseller New York Times?! Mám romanťárny ráda, ale u tohoto jsem vážně povětšinou koulela očima v čiré nevíře. Jasně, otravný soused je pouze nutná předehra k tomu, aby se z něj stal muž snů, ale co ten balast k tomu? Jakože spolu budou každodenně polonazí spát v jedné posteli a k tomu si skálopevně namlouvat, že jsou jen nejlepšími kamarády? A největší zápletkou bude "ona si se mnou jen hraje" vs. "poprvé se vyspím až s tím pravým"? To bylo hodně hloupoučké, ale snad ještě víc to jejich chování ve stylu třináctiletých puberťáků, přestože se mělo prý jednat o středoškolské učitele. No nic moc zábava to čtení nebylo...

6 11.09.2020

80% - Než jsem se dostala k této knížce, viděla jsem výborný film s Anthonym Hopkinsem a Emmou Thompson (a Hughem Grantem:-)). Proto jsem se na knížku moc těšila, neboť jsem očekávala mnohem hlubší vhled do příběhu. Toho se mi však nedostalo - film je opravdu velmi věrný a skvěle románovou předlohu adaptuje a představitelé hlavních rolí jsou ve svém výkonu tak poplatní románové předloze, že jsem je při čtení stále měla před očima. Kniha je napsaná formou vzpomínek pana Stevense během jeho možná první delší dovolené, když v době, kdy má panství lorda Darlingtona svá slavná léta dávno za sebou, jede navštívit bývalou hospodyni, o níž vzhledem ke svojí zaslepenosti a oddanosti jediné myšlence - dokonale sloužit - ani neví, že si na něj kdysi myslela. Zprvu bylo dost obtížné včíst se do jeho stylu uvažování, který není schopný vybočit ze zajetých kolejí, bylo to jako se ocitnout v kleci něčí hodně omezené hlavy. Ale postupně se dalo proniknout trochu pod povrch a utěšit se tím, že minimálně i on nakonec trochu přemýšlel o tom, jaká byla role a názory jeho pána v období před a během druhé světové války. Myslím, že asi nejlépe ho charakterizuje mrazivá scéna, kdy mu umírá otec a on se vrací obsluhovat na konferenci - protože i otec, bývalý majordomus, by to takhle považoval za správné. A pan Stevens je tak zaujatý povinností, že si ani nevšimne svých vlastních slz.

6 07.02.2019

100 % - Jedna z mála opravdu must read knih. Židé jako myši, Němci jako kočky, Američani jako psi a Poláci jako prasata. Intenzívní životní příběh podaný formou komiksu, který ho na jedné straně zpřístupňuje širokým masám (i malého předškoláka kniha okamžitě zaujala), jež by tentýž příběh zpracovaný formou románu nejspíš ani neotevřeli, ale přitom tím neztrácí ani kousek opravdovosti a naléhavosti. V těch úsporných černobílých obrázcích a v podstatě dost kuse sdělovaných informacích je velká síla, kterou jsem znovu pocítila nedávno, kdy jsem se po letech k této knize vrátila. Už taková drobnost, že autor na pár obrázcích sám pochybuje, zda vůbec má právo a schopnosti sepsat podobným způsobem zážitky svého otce z (před)válečného Polska a následně hrůzy z Osvětimi, tahle jeho pokora mě jako čtenáře velmi oslovila. Stejně jako jeho upřímnost - mohl by otce vykreslit jako hrdinu bez jediného kazu, který dokázal přežít a začít v Americe nový život. Ale on ho čtenáři bez obalu servíruje svými vlastními slovy až rasisticky jako toho typického lakomého Žida, který za války i po ní dokáže pro sebe využít jakékoli výhody - nejdřív, aby přežil, později, protože je ovlivněn tím, jak přežil. Povahově nesympatický člověk, leč s neuvěřitelnou vůlí k životu, kterou lze jen obdivovat. Na jeho opravdovosti tím víc vyniká zrůdnost všeho, co se za války v ghettech a koncentračních táborech dělo.

6 12.06.2018

75% - Můj první román od autorky Hypotéza lásky mě zaujal zejména barvitým popisem peripetií života mladých doktorandů a to vědecké prostředí mě moc bavilo, i když jinak jsem měla k věrohodnosti děje a jednání postav dost výhrady. Ale zkusila jsem vytrvat a začetla se do Hlavy plné lásky a zdá se mi, že to bylo o dost lepší. Přece jen už to není prvotina převzatá z internetové publikace a přitom ta atraktivnost vědeckého prostředí (tentokrát neurověda, NASA atd.) tam zůstává. Bee mi byla docela sympatická, trochu problém jsem měla s Levim, zejména s tou jeho nasvalenou atraktivností a schopností po letech sexuální neaktivity předvádět erotické výkony hodné slušně placeného pornoherce či gigola - zkrátka to bylo tak trochu podobné postavě Adama z Hypotézy lásky. Erotické scény byly napsány opět trochu, já nevím, až nechutně, ale to je také přetrvávající problém. Aspoň že na pojmosloví už autorka trochu zapracovala, nehemžilo se to tam číčami a označení č**ák bylo vyhrazeno spíš pro namyšlené mužské vědce neuznávající své ženské kolegyně. Pak mi ještě moc nesedlo to Beeino svěřování se s internetovým kamarádem Shmacem, u kterého bylo čtenáři okamžitě jasné, kdože to asi bude, čímž ovšem autorka (nechtěně?) dost spoilerovala, protože jsme pak až příliš rychle zjistili, jak je to s tou domnělou Leviho přezíravostí až nenávistí.
Jak jsem již ale napsala, to vědecké prostředí jako zásadní pozadí romantické linky je prostě super. Je poznat na první pohled, že autorka je vědkyně, v tom světě žije a zažívá všechna ta příkoří od politiky sporů o patenty, přes obtíže se získáváním grantů až po znevýhodňování žen a obecně slabších sociálních skupin, které zkrátka nemají dost finančních prostředků, aby se např. řádně připravily na přijímačky na postgraduál. Trochu mi to připomnělo tolik diskutované přijímačky na střední školy, kde jsou také zpravidla úspěšnější ti, kteří mají příležitost zaplatit si odpovídající přípravný kurz.
Autorka zkrátka chytře navázala na úspěch projektů typu Teorie velkého třesku a já se těším, až si od ní zase něco přečtu.

5 27.11.2024

75% - "Vysvlékni ho," ozval se horal, zatímco vytáhl křesadlo.
"To bych měl?"
"Ano, to oblečení je mokré a studené. Rozdělám oheň a najdeme mu něco jiného."
Minangar se zarazil. "Proč já?"
"Je to dítě."
"A?"
"A ty se pohybuješ kolem ženských."
"Ano, a?"
"A ženské mají děti."
"Ne ty, kolem kterých já se pohybuju!"
Bohatá slovní zásoba (i když při psaní soubojů občas neobratně tvořená jen citoslovci), svižné psaní, vtipné dialogy hlavních postav, které autorka sází s takovou lehkostí, jako kdyby jen zachycovala na papír to, co její postavy říkají, to je hlavním kladem téhle české fantasy.
Ten svět není nikterak výjimečný či propracovaný, středověkou krajinu autorka prostě jen naplnila postavami a stvořeními dobře známými z jiných románů - draci, skřítci, trollové a mnozí další, s nimiž se hlavní hrdinové potýkají. A ano, společně putující přátelé bojovník Cuchenan a bard Minangar okamžitě čtenáři připomenou Zaklínače a Marigolda, byť autorčin horal je sympaticky prostý a trochu neobratný bývalý otrok za severu, který celkem náhodně našel kouzelný meč a skolil s ním draka, a bard i přes typický sklon k prostopášnosti jeví i přívětivou dávku empatie a jeho vnímání hudby je vykreslené velmi citlivě.
Rozjezd knihy se zabitím draka a usídlením se hlavních hrdinů v Dussu úplně čtivý nebyl a zpočátku jsem se do čtení musela nutit, ale některé další kapitoly (samostatné, byť na sebe navazující příběhy) byly napsané dobře - nejvíc se mi asi líbila ta s únosem Cuchenana ze strany synů jeho bývalého pána nebo ta, kde přátelé zachrání princeznu před skřetem, který je držitelem velmi podivného náramku, jehož duší je mocná vlčí bytost.

5 27.06.2024

80% - od Gaimana jsem toho četla nemálo, ale proslulé komiksy se Sandmanem mě zatím kupodivu míjely. Tyhle začátky (kde on sám přiznává, že to nebylo úplně ono) mi sice s ohledem na to, jak znám jeho spisovatelské umění, připadají trochu neobratné, ale atmosféru těmhle prvním osmi příběhům upřít nemohu.
Samotná postava Sandmana (hrdiny DC univerza, kterého si Gaiman přetvořil podle svého) lapeného v roce 1916 do pasti zlotřilým Burgessem (který chtěl ve skutečnosti přemoci Smrt) čtenáře hned zaujme. Mladší bratříček Smrti po svém osvobození pátrá po svých symbolech moci - měšci s pískem (podle dávné germánské mytologie se písek sype do očí lidem a přináší spánek a sny - a to mě na Gaimanovi odjakživa nesmírně baví, jak umí pracovat s mýty, pověstmi atd. - viz jeho společný počin o přátelství anděla a démona Dobrá znamení napsaný s Terrym Pratchettem), helmě (pro tu se musí vydat až do pekla) a mocném rubínu, který si přivlastnil doktor Destiny, který právě uprchl z ústavu... A nakonec se seznámíme i s jeho sestrou Smrtí.
Mně připadaly asi nejzajímavější ty drobné střípky ze života (a snů) různých nedůležitých lidí, kteří byli tak či onak postiženi Sandmanovým zajetím. V kombinaci s výraznou a velmi výstižnou kresbou to byl silný zážitek.

5 05.06.2024

90% - "Američané nikdy nepochopili, jak to v Japonsku chodí. Ani na vteřinu to nepochopili. U nich doma se to možná osvědčilo, jenže v Japonsku to chodí jinak. Úplně jinak. Poslušnost a loajalita, to jsou hodnoty, které tuhle zemi sjednocovaly. Snad to zní nadneseně, ale je to tak. Lidé byli vázáni smyslem pro povinnost. Povinností k rodině, k nadřízeným, k vlasti. Místo toho teď máme všichni plnou pusu demokracie. Ohánějí se jí všichni, i když se chovají jako sobci a rádi by na své závazky zapomněli," říká tchán hlavní hrdinky Ecuko pan Ogata a hodně mi tím připomíná hlavního hrdinu Ishigurova románu Malíř pomíjivého světla, který se rovněž nedokáže vyrovnat s minulostí a s tím, jak se Japonsko následkem událostí druhé světové války změnilo.
Jenže přestože mám několik Ishigurových románů již za sebou, z této vcelku útlé knížky, která je jeho prvotinou, budu mít ještě nejspíš docela dlouho zamotanou hlavu. Vše se zdá jasné - stárnoucí Ecuko po sebevraždě starší dcery a návštěvě té mladší v Anglii, kam se kdysi z Japonska odstěhovala, vzpomíná na dobu, kdy byla v poválečném zničeném, a přesto pomalu ožívajícím Nagasaki těhotná. Jako autorův typický nespolehlivý vypravěč vzpomíná na manžela, který život zasvětil práci, manipulativního tchána, majitelku restaurace paní Fudžiwarovou, která ve válce přišla kromě jednoho o všechny syny, a přece přesně tak, jako většina Japonců, nechce prodlévat v minulosti a hledí raději dopředu. Ty drobné příhody a rozhovory vypovídají o poválečném Japonsku víc, než leckterá historická kniha. Japonci nikdy nedají tak úplně najevo svoje skutečné pocity, ale když už jim v rozhovoru něco uteče, tak z toho mrazí (střípky z bombardovaného Tokya, atomová bomba v Nagasaki...).
Jenže pak je tu naprosto tajemná paní Sačiko žijící v domku uprostřed rozbahněné pustiny u řeky. A její dcera Mariko. A koťátka, kterých se holčička nechce vzdát. A jakýsi Američan Frank, který si prý Sačiko má odvézt s sebou domů. A tam jsem opravdu v koncích a dávám za pravdu kafkovské zmínce z přebalu knihy. A bohužel dost pochybuji, i kdybych román četla ještě pětkrát, že dokážu rozklíčovat, co z toho bylo skutečné a kolik jsme se z toho o Ecuko ve skutečnosti dozvěděli. Znepokojivé. Autor to zkrátka uměl podat už na začátku své pisatelské kariéry.

5 23.05.2024