evismaior komentáře u knih

50% - od romantické knížky odehrávající se v Dánsku jsem čekala víc. Hlavní hrdinka píáristka Kate se vydává se šesti novináři z Londýna do Kodaně načerpat životní styl nejšťastnějšího národa na světě. A do jednoho původně nepříjemného novináře se zamiluje.
Jenže mně ve stylu hygge přišla snad jen ta pekárna/kavárna Evy, maminky zákazníka, který plánuje v Londýně otevřít hygge obchoďák a pro nějž Kateina agentura pracuje. Jinak to byla přehlídka drahých hotelů, obchodů s bytovými doplňky a luxusních restaurací, což mi popravdě dost narušovalo ten pohodový dojem, který bych ze čtení knížky s takovým tématem chtěla mít. Zřejmě to takhle odpovídá životu samotné autorky, mně to připadalo jako zájezd s našlapaným programem pro influencery a zbohatlíky, kteří prostě potřebují ty své zážitky, osobně jsem ráda, že mám z návštěvy Kodaně jiné pocity a vzpomínky (které dost možná budou i mnohem víc hygge). Kate si dost dlouho natvrdle jela svoji vidinu kariéry a přišla mi spíš nesympatická, mnohem milejší mi byly vedlejší postavy, často jsem se přistihla, že bych se toho chtěla dozvědět víc o zakřiknuté fotografce Fioně, krásné Avril se zdánlivě dokonalým životem a manželstvím, o upovídané milovnici jídla Sophii nebo třeba o sestře/pohromě hlavního hrdiny Benedicta, než o podivně se rozvíjejícím vztahu Benedicta s Kate. Mimochodem jeden z nejhorších popisů milostných scén, jaké jsem v červené literatuře četla.

6 25.04.2024

(SPOILER) 65% - jako někdejší konzument fanfiction, byť z jiného fandomu než Star wars, do kterého autorka svoji původní internetovou verzi tohoto příběhu zasadila (koneckonců hlavní postava Adam se jmenuje podle herce Adama Drivera), a navíc milovník příběhů, jejichž hlavní postavy jsou všemožní geniální vědátoři, v čele s Teorií velkého třesku, jsem se považovala za naprostou cílovku téhle love story z akademické sféry a začetla jsem se do ní opravdu s chutí.
Můj první problém spočíval v tom, že téma předstíraných vztahů je už v literatuře i filmu tolikrát zpracované a všechny peripetie těch drobných lží, které musí hlavní postavy utkat jako pavoučí síť pro všechny ostatní včetně nejbližších přátel, natolik profláklé, že moji pozornost vlastně udrželo jen to univerzitní prostředí a barvitě popisovaný život studentů doktorandského studia se všemi těžkostmi vyplývajícími z podfinancovaných výzkumů, nutnosti umět se prodat (někdy tedy bohužel i doslova, což je děsivá představa, která nevím, jestli do téhle sféry může nalákat víc žen) pro získání grantu a to vše ještě bokem k těm hodinám a hodinám stráveným pokusy s předem nejistým výsledkem. Autorka je sama vědkyně, je to vidět a je to nesmírně osvěžující.
Postavy Olive a Adama mi přišly fajn, včetně toho jejich často pubertálního chování – to, že hlavní hrdinka vychrlí záplavu slov, jimž stěží rozumím, a pak udělá naprosto pitomé rozhodnutí svědčící o její sociální a vztahové nedospělosti – tomu u inteligentních vědců, kteří upřednostňují výzkum před životními zkušenostmi zkrátka věřím (včetně toho nedostatku sexuálních zážitků).
Jenže natahované zápletky založené na vzájemném nesdělení si stěžejních informací prostě nežeru - ona mu lže o své lásce, on jí zas neřekne, že jí stalkuje už léta, což ostatně bylo úplně podivné, proč se o nic nepokusil dřív... Vůbec s Adamem jsem to měla horší – když pominu to jeho opěvované vyposilované tělo s vyrýsovanými břišáky vysvětlené pouze láskou k běhání dlouhých tratí (maratonci fakt jako kulturisti obvykle nevypadají a u vědců trávících dny i noci v laboratoři té schopnosti natrénovat na několik maratonů ročně příliš nevěřím), tak ta jeho náhlá proměna z uzavřeného vědce s nulovým osobním životem v sexuálního náruživce mi přišla hrozně na sílu – ostatně ty tolik diskutované erotické kapitoly (napsané z jejího i jeho pohledu) působily fakt, jako kdyby je napsal někdo úplně jiný, a ač nejsem příznivcem praxe těch moderních školek, které už do batolat cpou pojmy „penis“ a „vulva“, tak tady se mi nad všemi těmi ču**ky, klacky a číčami fakt chtělo nevěřícně smát a představa, že takhle přemýšlejí lidé popsaní jako Olive a Adam, mi zkrátka nesedí. Ovšem s ohledem na to atraktivní prostředí určitě od autorky ještě něco vyzkouším.

6 14.01.2024

(SPOILER) 50% - Jelikož mi hlavní hrdinové téhle princeznovské verze pořadu Farmář hledá ženu America Singerová a princ Maxon připadali v prvním dílu série docela roztomilí, odhodlala jsem se k dalšímu dílu. Jenže to už tedy taková sláva nebyla.
V jednom momentu autorka nechala hlavní hrdinku shrnout její problémy a vyšlo z toho, že potíž tkví v nejasnosti 1) citů Americy k princi 2) citů prince k Americe 3) citů Americy k bývalému příteli Aspenovi a 4) chce America korunu nebo na to nemá? A na rovinu, bohatě stačilo tohle shrnutí, celá kniha o tom fakt být nemusela. Protože to bylo opakující se, ufňukané, nudné a veskrze otravné.
Asi nejvíc mě mrzelo, že tam byly skvělé momenty - zápletka s nejlepší kamarádkou málem jak vystřižená z filmu Anna a král nebo prezentace projektů na pomoc zemi - za mě se tam America vždy zachovala s vášní pro spravedlnost, empatií, upřímností a já se natěšila, že se to konečně rozjede, jenže pak na ni někdo udělal bububu, ona se zhroutila, zastyděla, poníženě omluvila a sklouzlo to zpět k nářkům má mě rád/nemá mě rád, což Maxon zdatně přiživoval svým přístupem "hlavně mít víc želízek v ohni" a "proč si s nějakou neužít, když můžu". Dost se mi zprotivil a nešlo mi na mysl, proč America vždycky tak snadno vyměkne a zase přileze, když zároveň si pořád není jistá. Inu, jsem zvědavá, co s tím autorka provede, a doufám, že třetí díl bude lepší.

6 25.11.2023

85% - Jeden by řekl, že když je vám devět, nemáte maminku, tatínek se ztratil v bouři na moři, žijete ve vile v jednom malém městečku pouze ve společnosti opičky a koně a místní dospělí se na vás dívají trochu podezřívavě (tedy nejraději by vás strčili do dětského domova, kdybyste neměli největší sílu na světě a nedokázali jste se hravě ubránit), budete tak trochu smutní, uzavření a zamlklí. To ale vůbec není případ upovídané zrzavé a culíkaté Pipi Dlouhé punčochy, která si na všem umí najít to dobré (koneckonců když nemáte rodiče, tak vám nikdo nemá co nařizovat kdy jít spát a co jíst a nejíst) a své přátelství (i zděděné peníze) umí kolem sebe rozhazovat plnými hrstmi. Je to ten typ hrdinky, kterou je těžké si i přes její prostořekost a vlažný vztah k dobrému vychování neoblíbit pro její samostatnost, houževnatost, štědrost a šlechetnost, stejně jako pro její neohroženost a občas až lehkovážnost a sklon k fantazírování o těch nejšílenějších příbězích. V dnešní době sice člověk tak trochu nevěřícně zírá u historek, jak si děti hrají s nabitými pistolemi nebo jak Pipi okusuje muchomůrku a někdy ji i napadne vykoupit lékárnu a spolknout všechny léky najednou - to asi není něco, co bych vlastním dětem četla bez náležitě poučného komentáře ;-) Ovšem Pipina dobrosrdečnost a obětavost to bohatě vyvažuje a třeba historky typu plavby s kamarády Tomym a Anikou na ostrůvek v jezeře a kempování, to snad musí přimět k touze po podobném dobrodružství každého dětského čtenáře.
Koneckonců, jak prohlásí i maminka Tomyho a Aniky, která by mohla na drzou Pipi nadávat nejvíc, protože jí kazí čajové dýchánky s přítelkyněmi, nehledě na její vliv na neuspokojivý stav ošacení jejích dětí po dalším Pipině nekonvenčním nápadu:
"Pipi Dlouhá punčocha se sice nechová vždycky jako dáma, ale zato má dobré srdce."

6 12.07.2023

(SPOILER) 85% - Osobně znát Teda Chianga musí být nesmírně inspirující, protože jeho vědomosti a inteligence skloubená s jeho fantazií dává vzniknout povídkám, které se jen tak nevidí. Sbírka Příběhy vašeho života mě sice zvolenými tématy nechytla úplně tak jako Výdech, ale pořád je to v rámci žánru něco ojedinělého.
Autor se dokáže chopit tradičních i moderních témat a rozvinout je do netušených rozměrů, což dokazuje hned v první povídce Babylonská věž, kde se nejenže dozvíme, co ve svém fantaskním pseudobiblickém světě připravil pro ty, jež se prokopají nebeskou klenbou, ale i to, jak by se žilo na takové mnoho mil vysoké rozestavěné věži - dokázal vytvořit celý společenský systém nosičů a stavitelů, z nichž ti ve vyšších patrech by nikdy věž neopustili a žily by tam celé komunity - za mě fascinující vize, kterou bych si uměla představit zfilmovanou.
V povídce Pochopit se zase snaží vžít do mysli člověka, jemuž byl po mozkové smrti podán experimentální lék, jenž mu jako vedlejší účinek obnovení mozkové činnosti umožnil používat i tu kapacitu mozku, o níž se ví, že ji lidé nevyužívají. Co všechno by takový člověk dokázal a k čemu by to mohl využít? A jak by se geniální matematici dokázali popasovat s nezpochybnitelným prokázáním toho, že matematika vlastně vůbec nefunguje (Dělení nulou)? Nebo jak by dle povídky Vývoj lidské vědy fungovala společnost, kde vědu tvoří jen geneticky upravení metalidé a běžní vědci už ji nikdy nebudou schopni pochopit? Nebo další téma - co když nevěříte v Boha, ale víte, že vaše manželka byla vzata na nebesa a vy po smrti chcete za každou cenu za ní (Peklo je nepřítomnost Boha)?
Ted Chiang se hodně věnuje lingvistice, což se projevuje například v povídce Dvaasedmdesát písmen, kde si ve fantazijním světě připomínajícím 19. století pohrává s myšlenkou oživování golemů unikátní kombinací písmen a rovněž s ideou preformace (všichni potomci jsou již obsaženi ve svých rodičích - může být ovšem taková linie generací nekonečná?).
A konečně je tu povídka Příběh tvého života, která mě k autorovi přivedla. Samozřejmě film Příchozí na mě udělal větší dojem, protože je vizuálně velkolepý (v povídce žádné kosmické lodě s pokřivenou gravitací nehledejte, stejně tak jako důvody mimozemské návštěvy a zápletku, která málem vede k válce), ale povídka mi celkem suchým způsobem více osvětlila vědecké myšlenky, na kterých je příběh založen - Fermatův princip, nelineární mimozemské myšlení schopné vnímat současně všechny časové roviny, které se promítá i do stylu jejich psaného jazyka a které umožní totéž každému, kdo se jazyku naučí - se všemi důsledky, jež z toho pro hlavní hrdinku vyplynou.
V závěrečné povídce Když se vám líbí, co vidíte: Dokument se autor ze všech možných úhlů reprezentovaných dotazovanými postavami snaží dobrat závěru, jestli by se všem nežilo lépe, kdybychom mohli vypnout náš smysl soudit ostatní podle jejich vnějšího vzhledu. V poznámkách k povídkám píše, že on sám by to prubnul. Já bych se k němu klidně přidala. Moc se těším na cokoli dalšího, co autor napíše.

"Světelný paprsek musí vědět, kde posléze skončí, ještě než se rozhodne pro dráhu, po které se vydá."

"Existence svobodné vůle znamená, že nemůžeme znát budoucnost. A to, že svobodná vůle existuje, víme, protože s ní máme přímou zkušenost. Volní rozhodnutí jsou neoddělitelnou součástí vědomí. Anebo ne? Co když tu osobu znalost budoucnosti změní? Co když to v ní vyvolá pocit naléhavosti, pocit povinnosti jednat přesně tak, jak ví, že jednat bude?"

6 27.06.2023

85% - Jedna z prvních knih, která se pokusila laické veřejnosti vysvětlit věci tak abstraktní a složité, jako je velký třesk, černé díry, rozpínání vesmíru a možná i jeho následný kolaps, pokusy o sjednocení teorie relativity a kvantové mechaniky, a jelikož jde o pojednání o času, tak samozřejmě i jeho povahu - co to vlastně je čas, jaká je jeho souvislost s druhou termodynamickou větou o narůstání entropie, jak jinak, než že si my lidé i naše počítače pamatujeme jen minulost a nikoli budoucnost, lze dokázat, že čas může plynout právě jen jedním směrem, jak to souvisí s rozpínáním vesmíru (a běžel by čas v případě jeho kolapsu pozpátku? Byla by v době kolapsu vůbec možná existence bytostí, jako jsme my?) a třeba také to, zda všude pro všechny pozorovatele plyne čas stejnou rychlostí. Dnes již existuje na toto téma mnoho podrobnějších publikací zahrnujících i poznatky, k nimž se dospělo od roku 1988, kdy Hawkingova kniha vyšla, takže nemohu říct, že bych se dozvěděla něco nového. Co mě ale zaujalo hodně, byl ten přesah do náboženských otázek - člověk tak nějak automaticky považuje vědce za ateisty, protože přece vše lze vysvětlit vědou a není třeba žádného zásahu shůry. Hawking se tomu ovšem nebrání a hledá možnou přítomnost Boha málem za každou černou dírou - ať už rozebírá důvody, proč má vesmír shodnou teplotu všude, a to i v místech, která jsou zkrátka příliš daleko od sebe na to, aby si mohla informaci o své teplotě vyměnit a teplotu vyrovnat (- není to náhodou způsobeno tím, že už soubor fyzikálních zákonitostí v době velkého třesku byl natolik přesný, že teplota zůstala všude stejná - a kdo tato pravidla vytvořil?) anebo dává Bohu dostatečný prostor v prvku neurčitosti, který do vědy přináší kvantová mechanika. Inu asi pořád lepší nějaká ta neurčitost a naděje, že snad můžeme rozhodovat o svém osudu, než opačná deterministická teorie, podle níž by s dostatečnou výpočetní kapacitou a znalostí všech vstupních informací bylo možné přesně vypočítat, jak bude naše budoucnost vypadat, a nikdo by na ni nemohl mít vliv...

"Dokud má vesmír počátek, můžeme předpokládat, že má i stvořitele. Je-li však vesmír uzavřen zcela sám do sebe, nemá-li hranici či okraj, potom nemá ani počátek, ani konec, prostě je. Jak potom máme chápat úlohu Stvořitele všehomíra?"

6 27.02.2023

80% - ředitelka francouzského nakladatelství Juillard Vanessa Springora způsobila svým románem v roce 2020 ve Francii celkem pozdvižení. Popisuje v něm, kterak ve třinácti-čtrnácti letech jako mladičká dívka dávající po rozvodu rodičů přednost spíš knihám navázala sexuální vztah s obdivovaným literátem G.M. ověnčeným mnohými cenami, jak tento vztah probíhal a jak ovlivnil její další život. Kniha je tedy vlastně její autobiografií a dotyčný je skutečnou postavou známou ve francouzských literárních kruzích. A z toho možná mrazí ještě víc - Gabriel Matzneff svou preferenci nezletilých nikterak netajil a ve svých knihách barvitě popisoval své vztahy s mladičkými dívkami, svoje vyjížďky za chlapečky na Filipíny, neváhal na toto téma hovořit v televizních debatách a obhajovat tyto vztahy, které s neotřesitelnou sebedůvěrou považuje za povznášející i pro toho nedospělého člověka. A řada francouzských osobností z literárních kruhů ho dokonce otevřeně podpořila v petici proti kriminalizaci takového jednání z roku 1977 (mj. i Jean-Paul Sartre nebo Simone de Beauvoir). Tak nějak se prostě vědělo, že je to pedofil, ale nikdo se nad tím moc nepozastavoval, dokonce to celkem skousla i autorčina matka (v knize je zmíněno, že s vědomím dceřina vztahu zvala G.M. k nim domů na večeře a dodnes na toto autorce říká, že prostě byla jako dívka předčasně vyspělá a měla svoji hlavu a ona s tím jako matka nic moc nemohla dělat). Až když Springora vydala svůj román, zahájila policie proti osmdesátníkovi Matzneffovi vyšetřování (ovšem autorka si byla vědoma toho, že už je vše promlčené a snad i proto čekala s vydáním tak dlouho - dá se říct, že jí šlo spíš o vyvolání té společenské diskuze, než aby ho po letech viděla za mřížemi, knihu prý začala psát ještě před hnutím Mee too jako způsob jak se vyrovnat s tím, co prožila a s čím pak v sobě bojovala celý život).
Těžko tedy nějak hodnotit literární kvality autobiografického díla. Autorka píše s jistou mírou dospělého nadhledu a ironie (kamarád začal mít zájem o jiné dívky, matka má peníze jen ze zdlouhavých korektur a dceři se moc nevěnuje, otec se na ni vykašlal úplně a zanechal v ní "prázdno a nesmírnou potřebu něčího pohledu. Všechny přepoklady tedy mámě pohromadě".), což na jedné straně působí sympaticky a čtivě, na druhé straně jsem v tom cítila spíš dospělou ženu, která možná spíš podvědomě než záměrně vše popisuje tak, aby nemohla být viněna z ženské hysterie (což Matzneff v souvislosti s dospělými ženami často zmiňuje) - a zkrátka ten pohled dospívající dívky se z toho trochu vytrácí - kniha je navíc poměrně krátká a útržky z autorčina dalšího života negativně ovlivněného touto zkušeností jsou spíš zkratkovité.
Zaujala mě ale její snaha najít odpověď na otázku, zda lze nějak omluvit vztah padesátiletého a třináctileté - a zvláštní je, že její odpověď zní ano, ale ve zcela odlišných případech, kdy by šlo o skutečnou lásku muže, který se do té dívky zamiloval nikoli kvůli jejímu věku, ale prostě kvůli ní - a jinak měl vždy vztah s ženami ve svém věku, není to žádný "specialista" na dospívající mladé lidi.

6 23.02.2023

70% - Colleen Hooverová psát jednoznačně umí, její knížky se čtou samy, ať už je to styl young adult nebo třeba thriller pro dospělé jako je právě Pravda nebo lež. Příběh vypráví o spíše průměrné spisovatelce Lowen, která se po smrti matky ocitá ve finanční tísni, a tak se smíšenými pocity přijímá nabídku dokončit úspěšnou knižní sérii Verity Crawfordové, která je po autonehodě upoutaná na lůžko bez známek vnímání, zato s proklatě sexy manželem Jeremym, jenž o ni obětavě pečuje a při tom smutní po jejich dvou mrtvých dcerách. Lowen přijíždí do jejich sídla pro Veritiny poznámky o zbývajících dílech série, ale mnohem víc ji upoutá její nalezená autobiografie, která dává situaci v rodině (a smrti dcer) zcela nový rozměr. Anebo je to celé úplně jinak?
Čtení jsem si jako vždy užívala a samozřejmě čekala na ten předpokládaný zvrat na konci - a byť mě samotné běželo hlavou hned několik variant zvratů a rozuzlení, ten, který zvolila autorka, mě ve finále příliš nepotěšil - jednak tím, že ho tak trochu odflákla na pár stranách a za druhé tím, že mi to přišlo šíleně vykonstruované a nepravděpodobné. Myslím, že když už to pojala takhle, tak by to skoro bylo na druhou půlku knihy ve stylu, co bylo poté (zejména jak se s tím hlavní hrdinové vyrovnali), a skoro bych řekla, že by to ještě mohlo být i napínavější než předtím, protože tohle ustát... Takže ve finále super čtení a na samotný konec trochu zklamání.

6 19.01.2023

80% - Na jedné straně mi chybí ten Sapkowského přístup ke vtipnému přepisování dobře známých pohádek, na druhé straně oceňuji, že tenhle díl je spíš už román než sbírka více či méně souvisejících příběhů. I když se jedná spíš o takovou ochutnávku velkých věcí, ke kterým se teprve schyluje.
Geralt odváží Ciri, která přežila pád Cintry, na zaklínačské sídlo a společně s dalšími zaklínači se ji snaží cvičit pro její budoucí dráhu. Jenže Ciri je dospívající dívka s dosud netušenými schopnostmi a to chce trochu jemnější zacházení, takže se na scéně objevuje najdřív čarodějka Triss Ranuncul a pak i samotná Yennefer. A mezitím se elfové a další nelidé začínají bouřit a za řekou narůstá hrozba Nilfgaardu. A všichni by právě Ciri, dědičku Cintry, moc rádi našli, a to zdaleka ne jen z počestných důvodů...
...
"Buďme moudřejší! Poněvadž teď jsme na řadě my (...) Nilfgaard stojí na březích Jarugy, a já přesto neustále slyším: ,nic se neděje´ anebo ,dál už nepůjde´. Ale Nilfgaard dál půjde, přesvědčíte se."
...
Ciri: "Jejda... Omlouvám se, paní Yennefer. Asi jsem... uvolnila trochu moc najednou..."
"Trochu. Netrap se tím. Pojď sem. Ke mně, malá."
"A... ta kůlna."
"To se stává. Celkem vzato byl tvůj debut úspěšný. A ta kůlna tě mrzet nemusí. Byla to dost ošklivá bouda a nemyslím si, že bude někomu chybět (...) Opakuji, že se nic nestalo, jen je třeba uklidit ta prkna. Budou dobrá na otop."

6 31.12.2022

80% - Doktorka Garrett Gibsonová i bývalý detektiv a nyní spíš vládní špion Ethan Ransome s podezřele ravenelovskýma očima se objevili již ve dvou předchozích dílech ze série Ravenelovi, oba mě zaujali a na jejich romanci jsem tedy byla celkem natěšená. Bylo to tentokrát něco docela jiného - z prostředí paláců a od nevinných dívenek, kterým musí až jejich nestoudný nápadník ukázat, co že to vlastně mají pod šaty, jsme se přesunuli do ne právě bezpečných (a hygienicky čistých) londýnských ulic a k postavě cílevědomé ženy, která se nebojí o svých znalostech anatomie mluvit a ani je použít (což je zdrojem nejedné humorné scénky), a když pozná muže, který ji po všech letech práce a samoty tak přitahuje, tak ho neváhá třebas klidně pozvat domů na ukázku sbírky motýlů - zde tedy motýlího křídla pod mikroskopem:-). Ostatně velice volnou inspirací charismatické Garrett byla reálná postava Elizabeth Garrett Anderson, která se na konci 19. století skutečně stala první britskou lékařkou - ženou - a později i první starostkou, a podobně, jak je to naznačeno v knize, ani ona to neměla v čistě muži ovládané společnosti jednoduché. Knižní špionážní zápletka působí docela jako z dnešní doby, ostatně Ransome by klidně mohl být třeba Jason Bourne, a děj je tedy i docela napínavý, protože vůbec není zřejmé, zda všechny Garrettiny lékařské schopnosti budou nakonec k záchraně její lásky stačit...

6 08.11.2022

(SPOILER) 80% - Po předchozím dílu Běžkyně, který byl pro mě v rámci této jinak výtečné série docela zklamáním, se Peter May vrátil v plné parádě s případem, kdy v Pekingu neznámý pachatel začne dokonale kopírovat vraždy Jacka Rozparovače. Nejdřív mi to přišlo nezáživné, jako že autorovi už začínají docházet nápady (a Margaret navíc pořád jen seděla doma s ročním dítětem), ale když pak indície náhle dovedly Li Jena až ke jménům z vyšších míst, načež byl suspendován, sebrali mu odznak, auto a zablokovali účty, jeho sestra byla zatčena za údajné přechovávání kokainu a Margaret přišla o vízum a hrozilo jí, že bude muset odjet ze země bez syna, tak to začalo nabírat fakt grády a napjatě jsem čekala, jak to dopadne a kdo bude oním vrahem. K tomu ještě zajímavé téma detektorů lži a technologie založené na odezvách mozku na známé a neznámé podněty. Bohužel konec zase takový uspěchaný, jak je bohužel autorovým zvykem - sice se dozvíme, kdo byl pachatelem, ale už ne, co to vlastně bylo za člověka a jaké měl přesně ke svému jednání pohnutky, a tím méně se dozvíme, jak to dopadlo s Li Jenem, Margaret, jejich synem a jeho sestrou a otcem, to si zase autor zřejmě nechává, aby nás o tom informoval jednou větou kdesi v té následující povídce, která se zas bude odehrávat až za nějakou dobu, takže se tím zcela ztratí ten dojem kontinuity vyprávění. Tohle mě fakt na těch knížkách začíná dost mrzet. Přesto za tu napínavou druhou třetinu hodnotím celkem vysoko.

6 15.02.2022

(SPOILER) 90% - Tahle autorka prostě umí. Už jsem četla knížku Na obtíž, kde vystupovala dívka se sebevražednými sklony, která s rodiči žila v bývalém kostele. Tady zase vystupuje Sky - adoptovaná dívka, která žije v podstatě odříznutá od světa, neboť ji matka vyučuje doma a zakazuje jí přístup ke všem moderním technologiím včetně televize, mobilu a internetu. Vzhledem k okolnostem se mi Sky zdála dost v pohodě a po nástupu do posledního ročníku střední školy dost schopná komunikovat se svými vrstevníky, což pochybuju, že by se někdo v reálu naučil jen proto, že by měl jednu dobrou kamarádku. A právě po nástupu do školy, kdy ve stejné době potká chlapce Holdera se špatnou pověstí ("nezmlátil jsem ho, protože je homosexuál, ale protože je to debil" :-D ), se celý její život změní a na povrch začnou čtenářsky fascinujícím způsobem vyplouvat její dávné vzpomínky. Tady opět drobná připomínka - představa, že by se Holder čirou náhodou přestěhoval zrovna do města, kde bydlela i Sky, mi přišla hodně přizpůsobená ději, ale tak třeba se dočkám nějakého přijatelného zdůvodnění v dalším dílu. Každopádně to, co se Sky dozvídala o svojí minulosti, jakým způsobem se to dozvídala a jak to na ni působilo, to bylo napsáno opravdu skvěle, i když mi trochu nesedělo, že ji ani jednou nenapadlo, že (spoiler!!!) Karen nemusí být žádná šílená únoskyně, protože vzhledem k okolnostem bych si já osobně tohle myslela asi hned na prvním místě už ve snaze Karen, se kterou se jako matka a dcera milovaly, jakkoli omluvit. Ale zase, já čekala, že to bude někdo ze strany matky, kdo chtěl Sky chránit, takže to, jak to nakonec bylo a jak to do sebe pak všechno skvělě zapadlo, nadchlo i mě (konec spoileru).
Poznámka na okraj - nechápu, proč se k právům na vydání knihy nepořizují ty práva jako celek, tedy včetně obálky - autorka v poděkování nadšeně děkuje za obálku, kterou má její kniha v originále, tu si ale český čtenář může najít leda tak na internetu.

6 29.01.2022

80% - Detektivka z roku 1999 a přitom tedy děsivě aktuální - geneticky upravená superrýže, kterou nenapadají škůdci a má mnohem větší výnosnost, takže nakrmí nejen miliardovou Čínu, ale může být odpovědí na hladomor i v jiných zemích? Kdo by po ní netoužil, že? Ale modifikace za použití neškodných virů už nemusí být tak neškodná. A pak se jistě najde někdo, kdo si namastí kapsu při vývoji léku. A nemocní za něj ještě budou vděční... Jako první jsem z téhle série četla až následující druhý díl, takže postavy americké patoložky Margaret a čínského detektiva Li už pro mě byly důvěrně známé. Ti dva tvoří při zkoumání tajemné vraždy upálením působivý kontrast americké nezávislosti a čínského konzervativního smýšlení, střet kultur mezi těmi dvěma pěkně jiskří a nejen ten. Opět zaujaly čínské reálie. Jen ten konec mi přišel takový useklý až odfláknutý, tak ještě že existují ty navazující díly.

6 09.11.2021

90% - Jedna z nejoblíbenějších knížek mého dětství, ke které se navíc vždy po pár letech vracím, a jak stárnu a sama nabírám dospělé a rodičovské zkušenosti, tak mnohem víc dokážu ocenit nejen dětská dobrodružství Klárky, Vládi, Tondy, Zdeňka a Vojtíška, ale i to, co se děje mezi jejich rodiči. Moment, kdy Klárka přemýšlí o tom, že až jednou vyroste, tak to zařídí tak, aby rodiče, kteří někde odložili svoje děti (tak jako jí u babičky, i když to tam miluje), tak za nimi už nikdy nebudou moci, aby se děti netrápily pokaždé, když zase odjedou, patří určitě mezi ty nejsilnější. Stejně jako Vojtíšek, když ho zdrtí zpráva o smrti kamarádova pejska, když přitom ví, že jeho rodiče Vláďovi odmítli zastavit a svézt ho autem do nemocnice. Tonda je takový v pohodě kluk z lesa, který se tak akorát směje svojí zamilované starší sestře, za to Vláďa bolestně prožívá rozchod rodičů, nechápe, proč mu nikdo nic pořádně nevysvětlí, a do toho se ještě ve škole potká se svým novým nevlastním bratrem Zdeňkem, kterého jeho otec po svatbě se Zdeňkovou matou přijal za vlastního. Ale ani Zdeněk to nemá snadné, když pod maskou suverénního výrostka a věčného potížisty skrývá nejistého kluka, který od malička vyrůstá bez mužského vzoru jen s matkou a po vlastním otci mu zbyla jen pečlivě chráněná vybledlá fotografie. Že existuje nějaký seriál, jsem ani netušila, teprve nedávno jsem se na něj podívala a větší dojem ve mně nezanechal, holt efekt prvně čtené knížky a vlastních fantazií. Jen si vybavuji, že oduševnělý výraz Vláďovy maminky v podání Jany Šulcové mi k paní z kravína vůbec neseděl ;-)

6 05.11.2021

75% - čekala jsem, že třetí díl bude poslední, protože bitva s netvory a stvůrami byla vybojována a téma se zdálo vyčerpané, a on ten příběh kupodivu docela zajímavě pokračuje. Tentokrát se přesunul do Ameriky a víceméně do současnosti, kam se s hlavním hrdinou Jacobem přesunuly i podivné děti včetně slečny Peregrinové. Podezřívaví rodiče byli elegantně odsunuti z domu a děti mají za úkol navštěvovat Ďáblův akr a pracovat na obnově světa podivných. Jenže takový nanicovatý úkol většině z nich není po chuti, a když objeví tajné skrýše Jacobova dědečka a kontaktují jeho někdejšího spolubojovníka, dostanou se brzy k mnohem dobrodružnější misi - najít a přivést do úkrytu dosud nekontaktovanou, ale velmi mocnou podivnou - indiánskou dívku Noor, která umí moc pěkně pracovat se světlem. Americký svět podivných se ovšem řídí úplně jinými pravidly, než na jaká byli Jacob a jeho přátelé zvyklí... U všech pokračování původního sirotčince vnímám jako největší slabinu, že se už vytratil ten wow efekt z prvního dílu - nápad s podivnými a hlavně ty dobové fotografie, které první díl pěkně dokreslovaly (vlastně hlavně podle nich autor stvořil jednotlivé hlavní hrdiny). V dalších dílech knihy už ale logicky další fotky hlavních hrdinů nenajdeme, naopak vedlejší postavy, které se často příběhu účastní jen na pár řádcích, jsou do knihy vsouvány záměrně podle toho, jaké fotky se autorovi zrovna dostaly do ruky. A ono je to na tom textu bohužel dost vidět.

6 13.04.2021

(SPOILER) 75% - Jak je to u Neila Gaimana zvykem, on dokáže stvořit parádní kulisy příběhu a výborné vedlejší postavy, které by čtenář rád pronásledoval i přes oceán na konci uličky ve snaze se o nich dozvědět něco víc. Těmito postavami jsou zde kamarádka hlavního hrdiny Lettie (a její matka a babička stará snad jako sám svět či vesmír), která ho vezme s sebou na výpravu do světa mimo naše obvyklé sféry zahnat zlo, jež se probudilo k životu, když nájemník rodičů hlavního hrdiny spáchal kvůli penězům v jejich autě sebevraždu. Protože začít se v noci dusit mincí v krku opravdu nechcete. Mise se ale nezdaří a jak už to tak bývá, zlo náhle útočí z mnohem větší blízkosti, než by kterýkoli hlavní hrdina chtěl, i kdyby mu bylo víc než sedm let. Protože náhle mohou být nepřítelem i ti, kteří by vám měli poskytnout ten největší pocit bezpečí. Hlavní hrdina mi ale moc neseděl, na jedné straně byly jeho pocity dítěte, které bere smrtelně vážně i ty nejpodivnější zážitky, jimž by dospělí prostě odmítli věřit, popsány opravdu věrohodně, ale na druhé straně on byl vlastně jen pozorovatel nedobrovolně zatažený do nepěkné bitvy dobro-zlo, ve které by byl ochoten se snad i obětovat, což jsem mu s ohledem na těch sedm let nějak nedokázala věřit. Z Uršuly mě tedy ale mraz doteď:-)

6 01.12.2020

20% - tohle je vážně bestseller New York Times?! Mám romanťárny ráda, ale u tohoto jsem vážně povětšinou koulela očima v čiré nevíře. Jasně, otravný soused je pouze nutná předehra k tomu, aby se z něj stal muž snů, ale co ten balast k tomu? Jakože spolu budou každodenně polonazí spát v jedné posteli a k tomu si skálopevně namlouvat, že jsou jen nejlepšími kamarády? A největší zápletkou bude "ona si se mnou jen hraje" vs. "poprvé se vyspím až s tím pravým"? To bylo hodně hloupoučké, ale snad ještě víc to jejich chování ve stylu třináctiletých puberťáků, přestože se mělo prý jednat o středoškolské učitele. No nic moc zábava to čtení nebylo...

6 11.09.2020

80% - Než jsem se dostala k této knížce, viděla jsem výborný film s Anthonym Hopkinsem a Emmou Thompson (a Hughem Grantem:-)). Proto jsem se na knížku moc těšila, neboť jsem očekávala mnohem hlubší vhled do příběhu. Toho se mi však nedostalo - film je opravdu velmi věrný a skvěle románovou předlohu adaptuje a představitelé hlavních rolí jsou ve svém výkonu tak poplatní románové předloze, že jsem je při čtení stále měla před očima. Kniha je napsaná formou vzpomínek pana Stevense během jeho možná první delší dovolené, když v době, kdy má panství lorda Darlingtona svá slavná léta dávno za sebou, jede navštívit bývalou hospodyni, o níž vzhledem ke svojí zaslepenosti a oddanosti jediné myšlence - dokonale sloužit - ani neví, že si na něj kdysi myslela. Zprvu bylo dost obtížné včíst se do jeho stylu uvažování, který není schopný vybočit ze zajetých kolejí, bylo to jako se ocitnout v kleci něčí hodně omezené hlavy. Ale postupně se dalo proniknout trochu pod povrch a utěšit se tím, že minimálně i on nakonec trochu přemýšlel o tom, jaká byla role a názory jeho pána v období před a během druhé světové války. Myslím, že asi nejlépe ho charakterizuje mrazivá scéna, kdy mu umírá otec a on se vrací obsluhovat na konferenci - protože i otec, bývalý majordomus, by to takhle považoval za správné. A pan Stevens je tak zaujatý povinností, že si ani nevšimne svých vlastních slz.

6 07.02.2019

100 % - Jedna z mála opravdu must read knih. Židé jako myši, Němci jako kočky, Američani jako psi a Poláci jako prasata. Intenzívní životní příběh podaný formou komiksu, který ho na jedné straně zpřístupňuje širokým masám (i malého předškoláka kniha okamžitě zaujala), jež by tentýž příběh zpracovaný formou románu nejspíš ani neotevřeli, ale přitom tím neztrácí ani kousek opravdovosti a naléhavosti. V těch úsporných černobílých obrázcích a v podstatě dost kuse sdělovaných informacích je velká síla, kterou jsem znovu pocítila nedávno, kdy jsem se po letech k této knize vrátila. Už taková drobnost, že autor na pár obrázcích sám pochybuje, zda vůbec má právo a schopnosti sepsat podobným způsobem zážitky svého otce z (před)válečného Polska a následně hrůzy z Osvětimi, tahle jeho pokora mě jako čtenáře velmi oslovila. Stejně jako jeho upřímnost - mohl by otce vykreslit jako hrdinu bez jediného kazu, který dokázal přežít a začít v Americe nový život. Ale on ho čtenáři bez obalu servíruje svými vlastními slovy až rasisticky jako toho typického lakomého Žida, který za války i po ní dokáže pro sebe využít jakékoli výhody - nejdřív, aby přežil, později, protože je ovlivněn tím, jak přežil. Povahově nesympatický člověk, leč s neuvěřitelnou vůlí k životu, kterou lze jen obdivovat. Na jeho opravdovosti tím víc vyniká zrůdnost všeho, co se za války v ghettech a koncentračních táborech dělo.

6 12.06.2018

80% - "To chcete říct," začal pomalu vrah, "že to, co tady máme, je první městský drak?"
"Taková už je evoluce," usmál se na něj mág spokojeně. "Jistě se mu tady bude také dařit. Míst k hnízdění tady najde nepočítaně a o zdrojích potravin ani nemluvím..."
Po jeho prohlášení nastalo hrobové ticho, až se nakonec ozval obchodník. "A co vlastně ti draci žerou?"
Zloděj pokrčil rameny. "Matně si vybavuju nějaké pověsti o pannách přikovaných k velkým balvanům," pokusil se.
"Tak to by u nás chcípl hladem," ušklíbl se vrah. "Město stojí na jílu."

Jistý proradný občan Ankh-Morporku kolem sebe shromáždí partu rádoby magických budižkničemů a s pomocí knihy ukořistěné z Neviditelné univerzity přivolá do města draka. Protože když se objeví drak, objeví se dozajista i chrabrý ztracený následník trůnu a také se objeví vůle lidu tohoto následníka na ten trůn dosadit. A když bude následník dostatečně tupý, může se snadno stát, že ve skutečnosti bude vládnout ten, kdo to všechno spunktoval.
A tak se městem prohání drak, Patricij se v klidu ukrývá ve svém vězení se superinteligentními krysami, které sežraly moc odpadků z Neviditelné univerzity (ano, předobraz Úžasného Maurice je zjevný), chovatelka dráčků lady Berankinová září střídavě nadšením a hrůzou a ve středobodu toho všeho se ocitají příslušníci Noční hlídky - kapitán Elánius, seržant Tračník, desátník Nóblhóch a nový rekrut Karotka, kterého vychovali trpaslíci a teď chce bránit spravedlnost za každou cenu.
Možná je to tím, že ty knihy čtu už podruhé, ale tady mi ty autorovy vtipy přišly už občas na sílu a ne vždycky zas tak vtipné. Ale skvadra postaviček v tomto konkrétním dílu je luxusní. Oook!

5 03.02.2025