Fazulajda komentáře u knih
Krásný příběh. První polovina mě tedy bavila více, ale i v druhé jsem si nakonec poplakala. Jen škoda nepříliš zdařilého překladu; přechody mezi časy mě vyloženě vytáčely, nejednou jsem hleděla na kostrbatou českou větu a měla ji živě před očima v angličtině, kde by fungovala naprosto nádherně. Pokud se někdy do Millerové pustím znovu, rozhodně sáhnu po originálu.
Jen těžko se mi hledají slova, jakými popsat knihu, která mě uchvátila už od samého začátku a ani na moment mě uchvacovat nepřestala. Většinu knihy jsem se buď culila, nebo napětím ani nedýchala, a nikdy předtím se mi nestalo, abych se u knihy rozbrečela ještě před koncem věty. Nevím, jak se povedlo či nepovedlo některé věci přeložit do češtiny, v angličtině ale každopádně skvěle napsaná kniha (až na pár krkolomnějších vět), atmosféra z toho vyloženě sálala. Rozhodně při čtení člověk potřebuje silný žaludek, ale stoprocentně to stojí za to.
Příjemné překvapení. Děj šel stále kupředu stejným pozvolným tempem, kdy se jedna záhada začala rozmotávat, jen aby se objevily další. Nemyslím si, že bych si knihu někdy zatoužila přečíst znovu, každopádně už se těším na další díl.
(SPOILER) Zatím tedy rozhodně nejslabší díl. Začal skvěle, ale čekala jsem něco trochu jiného, především jsem v tom viděla tunu potenciálu. Doufala jsem, že se budeme pořádně vrtat v Christopherově ztracené paměti a Havranovi, ale ve finále se mu vzpomínky vrátí tak nějak samy. Zatímco v předchozích dílech si musela parta vystačit z velké části sama, tady to spíš působilo, že chodí od osoby k osobě a poslouchají, co se stalo, nebo jak dál. Škoda, nebýt toho, jak jsem si postavy zamilovala, byly by to pěkné 3/5.
Došlo přesně na ty důvody, proč jsem se dlouho k Němcové nedostala. Zbožný život na české vesnici mě zrovna nebaví ani v podání Báry. Nebylo to ovšem špatně početní, neurazí, nenadchne. On i ten konec se mi docela líbil, ale jednu věc mi nikdo nevymluví. Takhle to v knize z té doby samozřejmě být nemůže, ale Bára je na holky, toho se odmítám pustit.
Někdo nazývá autorův styl osobitým, ale těžkopádná souvětí přes půl strany plná jednoduchých vět spojených spojkou a mě úplně neberou. Celé se to četlo jako koncept k potenciálně lepší knize, rozhodně ne jako hluboké dílo hodné rozboru a studia. Pokud se někdo dostatečně snaží, najde ušlechtilé myšlenky v sebevětším blábolu, ať si tu na něco hrál už autor, nebo si skupina češtinářů sedla a spokojeně mlaskala nad tím, jak jsou inteligenčně na výši, protože v tom vidí, co spoustu lidí ne. Cookie-cutter protiválečné myšlenky se dají najít i jinde a tohle "dílo", o tomhle rozsahu v podstatě e-mail, může jakýkoliv student před maturitou s klidem přeskočit.
Když odhlédnu od různých nesrovnalostí, mým největším problémem byl styl. Spíše než že by byla kniha nudná, mi totiž příšlo, že byla špatně napsaná. Možná až líně, ačkoliv někde to byl vyloženě překlad. Hned na začátku jsem si všimla, že se autorka v popisech moc detailům nevěnuje, fajn, na to bych si zvykla, ale rychle se ukázalo, a bylo to tak skoro všude, že spíše než aby psala, co se děje, nám o tom jen řekla. Jako by vzala ono zlaté "show, don't tell" a rozhodla se, že půjde přesně proti tomu. Chci v sérii pokračovat už jen proto, že ji mám celou doma, ale především mě příběh i vcelku zaujal. O to víc mě pak mrzela ta nešťastná forma. Na konci to trochu nabralo spád a proč? Protože nás nechala nerušeně plynout okamžikem, konečně taky něco ukázala. Zbytek knihy byl jako pár scén nalepených na sebe stručným popisem toho, co se dělo mezi nimi.
Vyšší počet postav ani střídání pohledů mi nevadil, orientuju se bez potíží a řekla bych, že to tak v knihách snad i preferuju.
Tak obecně se to četlo jako lehce nadprůměrná wattpadovka, ale jako kniha rozhodně slabší průměr, možná už trochu podprůměr.
Sice mi trvalo o něco déle, než se mi podařilo začíst, nicméně to nic nemění na tom, jak skvělé Obsidio bylo. Posledních 150 stran jsem přečetla jedním dechem.
(SPOILER) Sluníčkový konec mi nevadil, ale víceméně zůstávají moje výtky z minulých dílů. Čte se to všechno hezky, mě to baví, nicméně radši bych se dozvěděla více o válce na spadnutí než o tom, jak strašně je Rhysand neodolatelný. Kdyby nechala autorka nějakou z postav zemřít, možná by i strach o jejich bezpečí byl větší, ale co už.
Kupodivu mě akce v poslední asi třetině knihy nebavila ani zdaleka tolik, jako začátek. Byl sice pomalejší, ale o to lepší. Bavilo mě pozorovat, jak si Feyre postupně zvyká na nový život a buduje vztahy s ostatními. Autorčin styl psaní mi sice příliš nevyhovuje, ale můj požitek z knihy to neovlivnilo.
Čteno do čtenářské výzvy, jinak bych se knihy pravděpodobně ani nedotkla. Asi bych tím o moc nepřišla, ale jako čtení na chvilku svou roli splnilo. Velké plus si zaslouží především ilustrace, které byly děsivější, než jsem od dětské knížky čekala.
Trochu se bojím komentovat knihu z 19. století, ale jakožto čtenář z dnešní doby musím říct, že teda nic moc. Bylo to čtivé, prolítla jsem tím prakticky hned, ale neřekla bych, že je to něco, co bych si potřebovala někdy zopakovat. O to víc mě překvapil doslov se všemi možnými adaptacemi a bůhví, čím ještě. Nevím, co k tomu víc říct, nemastné neslané. Vyvolalo to ve mně nějaké emoce? Ne.
Myslím, že na velkolepý návrat ze čtenářské krize jsem si vybrala opravdu dobrou knihu. Tak v polovině se začala trochu táhnout, především kvůli popisům dvorského života a Alininým tréninkům, nevím, přežila bych to, i kdyby to autorka jen nějak shrnula. Ale začátek a postupný konec byly výborné. Šest vran v mých očích nastavilo laťku prostě moc vysoko.
Chvilku mi trvalo než jsem si zvykla na novou dvojici, ale musím říct, že poté mi byli snad ještě sympatičtější než v Illuminae. Přepisů z kamer tu bylo podstatně víc, což je formát, který nepatří mezi mé oblíbené. Jinak jsem moc nepátrala po tom, zda jsou lehce za vlasy přitažené věci, které se staly, reálné, nicméně vše dopadlo tak, jak jsem chtěla a jsme spoko. :D
Co dodat, je to natolik jednoduché, že si člověk odpočine, i kdyby nechtěl.
Musím uznat, že v této knize se stalo opravdu hodně. Seděla, respektive jsem ležela, nad knihou celé hodiny a nebyla schopna se odtrhnout. Konečně se projevila komplexita světa, který Maasová vytvořila. Ale Manoniny kapitoly mě nudily k zbláznění. Číst o tom, co s kde šustne ve Wendlynu se Celaenou nebo v Adarlandu s Dorianem a Chaolem mě baví, ale dokud není Manon a vše okolo ní podstatné pro příběh tak, jak zatím je, je mi to naprosto ukradené.
Poslední dva díly jsem nečetla a asi už je ani dočítat nebudu, ale dovoluji si tvrdit, že tohle byl nejlepší díl. Normálně přečtu od padesáti do stopadesáti stran, tenhle díl bych byla schopná přečíst za den, kdyby na to byl čas. Jednu hvězdu jsem strhla protože prostě Harry Potter.
Nejsem si úplně jistá, že to bylo stejné, jako první díl. Chtělo by to více odlišnosti. Protože když si člověk čte, jak už asi desáta aktivistka tmavé pleti viděla projev rasismu a rozhodla se bojovat, začne mu to být mírně řečeno jedno.
Četla jsem každou knihu zvlášť a jsem za to ráda. Teď to bude hodně povrchní, ale já si na vzhledu knih celkem zakládám.
Když se podíváte na obálky těch tří knih (první bez přebalu), zjistíte, že jsou moc pěkné. Kdežto tohle mi přijde jako skutečná katastrofa. Samotný obrázek je z filmu, což je něco, za co bych vraždila, pokud se to nepovede udělat pěkně, plus ta scéna v knize, mám, pocit ani nebyla. Kdyby to byl alespoň přebal a pod tím to bylo taky tak pěkné, ale je to tam natisklé a (nevím jestli, to jsem nezkoumala) "pohyblivý" (jako u mnohem zdařenějších Hunger Games) efekt tomu opravdu moc nepřidal. A pak, když už jsem myslela, že to horší nebude, vezmu tu knihu do ruky a zjistím, že strany jsou (na okrajích) ohavně zelené. Nevím, jak to vypadá, když už to máte doma, ale mně to přijde jako něco, co mělo vzniknout jinak nebo vůbec.
Příběh je opravdu dobrý, proto mi přijde jako výsměch ho obléct do takového kabátku
Není to žádné wau. Zanechá to ve vás stopu, ale spíše postupem času. Nečetlo se to zrovna svižně, to ovšem neznamená, že to bylo špatně napsané. Nápad byl zajímavý.