Firefox4 komentáře u knih
Vynikající ve všech směrech. Možná později svůj komentář rozšířím, teď v sobě zpracovávám dojmy z knihy. Vzbudila ve mně zvědavost, zájem a určitě i pocit lítosti a lidského zmaru.
"Těm nejkrásnějším věcem je třeba věřit, abyste je spatřili." Miluju knížky člověka, který je schopný to nejkrásnější vidět každý den všude kolem sebe. Přesto, aby v dnešním světě nebylo té nádhery moc a nezačala se přece jenom zajídat či zavánět falší, je dobré číst tuhle knížku postupně, prokládat klidně jinou literaturou a pak se vrátit zpátky do téhle přívětivé, usměvavé náruče.
Měla jsem obavy, jestli mě bude bavit popis myšlenkových pochodů autistického chlapce a byla jsem příjemně překvapená. Četlo se to výborně a ani matematické pasáže jsem nepřeskakovala. Naopak jsem byla překvapená, jak jsou mi některé myšlenkové pochody vlastní. Pokud by hrdina byl jiný chlapec, kniha by asi skončila v dětském oddělení vedle Honzíkovi cesty. Psáno z pohledu hlavního hrdiny je z ní najednou velice dospělá kniha, která místy donutí i k vážnému zamyšlení.
Ta kniha mi nepřijde tak temná a děsivá, jak byla uvedena na trh. Naopak, je v ní pohled dítěte, který dokáže život Fina vidět z jeho lepší stránky i přes neuvěřitelnou sbírku traumatizujících událostí, které se v knize vynořují postupně a velice přesně dávkované, až k překvapivému (očekávanému) konci. Díky tomu se dobře čte, autor udržuje napětí a karty vykládá velice promyšleně.
Severská road movie, kdy jsem v půlce měla neodolatelnou chuť vyrazit na cesty (se zajícem, pochopitelně). Ta zvláštní nadsázka, kdy už ani nevmímáte, že je to humor, ale máte pocit, že jde o realitu. Já osobně se u Paasilinnových knih pořád usmívám, jsou prostě milé.
Mám Mariusze Szczygieła hrozně ráda. Má vynikající postřehy, dar slova a je vidět, že za jeho lehkými příběhy je i spousta prostudovaného materiálu, byť tím materiálem je někdy prostě "jen" člověk sám. A jako Polák i jiný, ale přece ne cizí úhel pohledu, což je velice osvěžující. Je zajímavé podívat se na sebe očima člověka, který se nevysmívá či neodsuzuje ani pro naše ne příliš lichotivé vlastnosti.
Tak dobře, uznávám, že ze seznamu autorů jsem znala jen J. Deavera a McBaina a podobné antologie většinou nevyhledávám (připadají mi jako dárkové koše, kdy kvůli tresčím játrům musím zkonzumovat ještě mandarinkový kompot a kávu, která voní hezky). Nicméně tahle mě jako milovníka (ne však znalce) detektivních románů potěšila. Takové povedené degustační menu, kde si můžu vybrat, co mi nejvíc zachutnalo a čeho si příště dám plnou porci. Mimochodem, nepodvádějte jako já a opravdu čtěte od začátku do konce. Já začala poslední povídkou a připravila se o to nejlepší...:-)
Je v ní všechno, co mě zajímá - dobrý příběh, psychologie, poučení a vznikla z toho dobrá kniha. Pro mě skvělá.
Po přečtení Skleněného pokoje jsem měla chuť vyrazit do Brna a podívat se na vilu Tugendhat osobně, po přečtení Mendelova trpaslíka jsem záviděla všem, co mohou vychutnávat taje a kouzla studia genetiky. Dívka, která spadla z nebe ve mně podobné pocity nezanechala, ba právě naopak. Pokud tohle má být beletristicky zpracovaná zpráva o ženách ve francouzském odboji, je načase si rychle přečíst něco jiného, protože bych byla jen velmi nerada, aby ve mně zůstal tenhle dojem. POZOR, SPOILER: A mimochodem, četla jsem opravdu tak mizerně, nebo Clémentovi za celou dobu nevyřídila, že Kowarski je na stopě elementu devadesát čtyři...? :-D
Taková delší povídka, rozpracovaná na několik kapitol, řekla bych. Bez ohledu na původ vzniku je milá, přesně tohle slovo mě napadlo... A pak, když jsem šla z knihovny (protože takové knížky čtu rovnou mezi regály), napadlo mě, že přesně takhle píše o andělech chlap.
Moc jsem se na ni těšila, ale asi se mi nestrefila do správného rozpoložení. Dovedu si představit, že ve správném věku a ve správné době dokáže oslovit, ale já ji odkládám nedočtenou...
Nedočteno, nehodnotím...Fakt jsem se snažila fenomén Murakami pochopit, přečetla jsem od něj předtím tři knihy, které mi s tím moc nepomohly a pořád mu dávala šanci. Prokousávala jsem se do půlky knížky za dva týdny a to jen díky jízdě z Prahy na Moravu a zpět a tudíž asi tak šesti hodinám poklidného čtení a když jsem si uvědomila, že druhou půlku budu číst asi tak měsíc (protože žádná cesta vlakem není momentálně v plánu) a za tu dobu přečtu asi tak deset jiných knížek, řekla jsem si: Sbohem, pane Murakami. Vás svět je kouzelný, krásný, plný fantazie, ale tak naprosto vzdálený tomu mému, že se v tomto životě asi už nikdy nepotkáme.
Nejdřív mě zarazilo, že povídkám většinou chybí pointa. Některé měly začátek, ale konec jakoby chyběl, ještě bych čekala alespoň jednu stránku, jeden odstavec, který tomu všemu dá smysl. Některé příběhy jak by vystoupily z jiných knih, bez konce a bez začátku, jen se svojí zvláštní atmosférou, která mě obklopovala, jakmile jsem se začetla.
Ale pak mi došlo, že každý okamžik nemá pointu, některý prostě jenom je. Jako pocity nebo vzpomínky. Prostě se najednou objeví a zase zmizí a život jde dál. A je jen na nás, jestli ten prchavý okamžik dokážeme prožít a nebo ho prostě bez povšimnutí necháme zapadnout a zapomeneme.
Škoda jen, že Nicholas Shakespeare nezdědil se jménem i literární schopnosti. Pak by se dalo o této knize říct snad víc, než jen - nápad výborný, zpracování nic moc.
Sebrané spisy psychologické literatury okořeněné postavou velkého detektiva. Celkem zbytečně, je to stejné, jako když bůček zabalíte do salátu - zdravé ani jedlé to pak stejně není :-(
Šedivá je teorie proti zelenému stromu života, to je ta základní myšlenka, která ve mně po přečtení zůstala.
Začátek je příjemná oddychovka, která se výborně hodí k předvánoční náladě lidem, kteří milují Grinche a koledy nejlépe v podání stárnoucích rockových zpěváků. Konec už mě tolik nebavil, ale určitě zařazuji do povinného adventního čtení.
Líbila se mi, přečetla jsem ji za tři večery... je vtipní, je milá, je inteligentní... ale zase, když to srovnám s tím výletem na Kokořín...:-)
Jako malá jsem viděla film a dojem z něj přetrval doteď. Víceméně náhodou jsem narazila na knihu a překvapilo mě, jak útlá je předloha k celovečerního filmu. Po přečtení už jsem se nedivila, vešlo se toho na pár stránek opravdu hodně a kvalitního k tomu.
Dodnes jí můžu otevřít na jakémkoliv místě a některé texty umím nazpaměť. Knížka, která mi ukázala, že i v písni může být (a dle mého názoru by měla být) i poezie.