Firefox4 komentáře u knih
Tule knížku mi půjčila kamarádka v balíku s takřka červenou knihovnou. Tuhle jedinou knížku jsem nakonec četla a přiznám se, že jen díky recenzím tady, jinak bych ji asi odložila s ostatními. Jak už tady někdo psal, hezká jednohubka na odpoledne a díky tomu, že bydlím na Vinohradech, připadalo mi to trochu jako příběh ze sousedství - sraz v Monoloku, večeře (nebo to byl oběd ?) v Bruxxu.. Tak teď už jen koukám po lidech s igelitkou Billa, jestli v ní taky nemají akvarijní rybku..;-)
Přečtěte si tuhle knihu, dokud jste mladí. Dokud se dovedete podívat na svět očima malé holky a ještě si vzpomenete na dobu, kdy všechno kolem vás bylo nové a zlo nebylo samozřejmou součástí vašeho života, dokud vás ještě dokáže lidská nenávist, hloupost a zatvrzelost nepříjemně zaskočit a dokud jste ještě schopni uvěřit, že svět je plný lidí, jako je Attikus Finch. Pokud tuhle hranici překročíte, je tahle kniha pro vás pohádkou, ale zatraceně dobrou.
Tak snad někdy příště. Tam někde vzadu je vtip, ironie, inteligentní humor, ale všechno je to přetapetováno mnoha a mnoha vrstvami slov. A chybí tomu lehkost, se kterou bych se těmi vrstvami mohla prodírat za tím vším vzadu.
Moc jsem se na ni těšila, ale asi se mi nestrefila do správného rozpoložení. Dovedu si představit, že ve správném věku a ve správné době dokáže oslovit, ale já ji odkládám nedočtenou...
Řekla jsem si, že k létu patří oddechové čtení a sáhla po téhle knize. Příště si dám raději Prousta. Červená knihovna, která popisuje tři různé rodiny, jejichž osudy se vzájemně ovlivňují a v různou dobu protínají a která se v závěru tváří jako psychologické dílo, řešící velká morální dilemata. Já tedy nevím, ale s tímhle příjmením by snad mělo být zakázáno psát nekvalitní literaturu....:-)
P.S. Product placement firmy Tupperware byl tak násilný, že se divím, že kniha nebyla prodávána v jejich krabičkách...:-D
Nedočteno, nehodnotím...Fakt jsem se snažila fenomén Murakami pochopit, přečetla jsem od něj předtím tři knihy, které mi s tím moc nepomohly a pořád mu dávala šanci. Prokousávala jsem se do půlky knížky za dva týdny a to jen díky jízdě z Prahy na Moravu a zpět a tudíž asi tak šesti hodinám poklidného čtení a když jsem si uvědomila, že druhou půlku budu číst asi tak měsíc (protože žádná cesta vlakem není momentálně v plánu) a za tu dobu přečtu asi tak deset jiných knížek, řekla jsem si: Sbohem, pane Murakami. Vás svět je kouzelný, krásný, plný fantazie, ale tak naprosto vzdálený tomu mému, že se v tomto životě asi už nikdy nepotkáme.
Téhle knize by opravdu slušela zkratka. Těšila jsem se na ni, moje očekávání nesplnila, ale alespoň už vím, jak Guenassia začínal.
Četla jsem knihu, poslouchala audio a viděla film a to vše v jednom měsíci, prostě se to tak náhodou všechno ke mně v jednu chvíli dostalo. Určitě stojí za přečtení, pokud jste se nikdy s podobným osudem nesetkali, tak tady máte docela klasický scénář. Jen doba pokročila a knih na tohle téma, podrobnějších, více vykreslujících své hrdiny, je na trhu asi už víc, než v době, kdy vznikla tato kniha.
Vyberte nejlepší současné švédské spisovatele a seřaďte jejich povídky do jedné knihy. Tak já nevím, ale může vůbec vzniknout něco špatného...? :-)
Dávám jen tři hvězdičky a to nejen proto, že jsem fanoušek filmového zpracování a knihu jsem četla až po 199. shlédnutí filmu, ale prostě proto, že kdybych četla předlohu jako první, asi by se mi ulevilo, že se našel někdo, kdo tomu všemu dal řád. Spousta postav je v knize pouze naznačených a jejich jednání poněkud postrádá logiku. Některá místa jsou lepší, některé postavy propracovanější, ale jako celek mi to prostě moc pohromadě nedrží. Je tam cítit velký potenciál, ale na můj vkus se toho až moc odehrává za hranicemi knihy.
Mám Mariusze Szczygieła hrozně ráda. Má vynikající postřehy, dar slova a je vidět, že za jeho lehkými příběhy je i spousta prostudovaného materiálu, byť tím materiálem je někdy prostě "jen" člověk sám. A jako Polák i jiný, ale přece ne cizí úhel pohledu, což je velice osvěžující. Je zajímavé podívat se na sebe očima člověka, který se nevysmívá či neodsuzuje ani pro naše ne příliš lichotivé vlastnosti.
Tahle knížka je geniální, malý prostor dovedl spisovatel naplnit spoustou živých postav, ale naprosto neuvěřitelně plastický je popis hlavního hrdiny - malého chudáka, který se v podstatě omylem a proti své vůli zapletl do soukolí dějin. Tenhle děj se odehrává za II. světové války, ale nestane se nám snad v jakékoliv době, že se zastavíme a nestačíme se divit, kam jsme se krůček po krůčku posunuli a k čemu nás okolnosti donutily.
"Každý člověk může být zrůda, stačí mu k tomu dát příležitost..."
Kniha jako taková není špatná, určitě autor umí jiné téma zpracovat zajímavě a čtivě (tohle je první kniha, kterou jsem od něj četla), ale v tomto případě jsem se absolutně nemohla ztotožnit se životní filosofií hlavní hrdinky.
Nejdřív mě zarazilo, že povídkám většinou chybí pointa. Některé měly začátek, ale konec jakoby chyběl, ještě bych čekala alespoň jednu stránku, jeden odstavec, který tomu všemu dá smysl. Některé příběhy jak by vystoupily z jiných knih, bez konce a bez začátku, jen se svojí zvláštní atmosférou, která mě obklopovala, jakmile jsem se začetla.
Ale pak mi došlo, že každý okamžik nemá pointu, některý prostě jenom je. Jako pocity nebo vzpomínky. Prostě se najednou objeví a zase zmizí a život jde dál. A je jen na nás, jestli ten prchavý okamžik dokážeme prožít a nebo ho prostě bez povšimnutí necháme zapadnout a zapomeneme.
Tuhle knížku bych koupila svojí mamince. Je o válce, ale dokáže o ní vyprávět laskavě, přitom nezastírat realitu a vzbudit zvědavost.
Ze začátku jsem se nemohla začíst do stylu vyprávění formou dopisů, trochu zmatek a nepřehlednost. Ale pak jsem začala postavy rozeznávat a všechno do sebe pomalu zapadalo. Díky dopisům se mohou střídat i různé formy jazyka a styl vyprávění, čtenáři se dostane i několik různých pohledů na jednu a tutéž událost.
!!! SPOILER !!! A samozřejmě, jako u všech knížek pro maminku, nechybí šťastný konec.
Mimo čtivost a skvělou stavbu příběhů P. Maye (myslím tím zatím Skálu a tuto knihu) oceňuji ještě jednu věc - uvěřitelnost hlavního hrdiny. Jasně, má za sebou životní tragédii, ale přesto to není duše rozervaná, minulostí zmítaný alkoholik či drsný chlapík, co tvrdou slupkou chrání své přecitlivělé nitro. Fin je pořád člověk - váhající, chybující, občas unavený, občas zmatený, ale pořád člověk, kterého si dovedu představit, že tam někde na ostrovech žije.
Doháním resty a čtu si autory, kteří byli u nás před revolucí zakázaní (jo, byly i takové časy). Porevoluční euforie, antikvariáty plné úžasných knih, které lidi prodávali, aby uvolnili místo zakázané literatuře a můj neodbytný pocit, že největší devizou těchto knih je, že už jsou zase u nás v prodeji. Ale kvalitu a koně neschováš a tak jsem jako jednoho z mála četla Josefa Škvoreckého už tenkrát.
Seznámil mě s ním Dany Smiřický, který dodnes dokáže každou mojí sezonu udělat prima, ale pak jsem na dlouho tohoto autora odložila ("Tankový prapor" ze 125. kopie na cyklostylu a s polovinou chybějících stránek jako první přečtenou nepočítám). A děkuji za návrat právě skrze tuto knihu, protože je v ní Škvorecký tak, jak ho mám ráda - on prostě vypráví, jak staří bardové, co dokázali ponuré večery při svíčkách oživit svými příběhy. Nejenom, že její hrdiny vidím, citím jejich pocity, rozkoše a zklamání, ale navíc - a to je na jeho knihách to nekrásnější- já přitom slyším jazz.
Pro mě je propagace téhle knihy na našem trhu úplné fiasko. Barvotisková obálka, styl humoru údajně připomínající Stoletého staříka a vy si myslíte, že budete číst humoristický román. Humor v téhle knize je ale úplně jiný, je lidský až na dřeň, stejně jako Ove. A vy si projdete celým jeho životem, aniž byste museli vylézat oknem nebo třeba opouštět jedinou ulici, kde podstatnou část svého života prožil. Díky němu zjistíte, že pokud na chvíli přestanete hájit zeď kolem sebe, která vás odděluje od lidí okolo vás, najdou si vás a rádi. A můžete marně skrývat svoje velké srdce.
Pokud už s něčím srovnávat, tak určitě film Lepší už to nebudu plynule se prolínající s Gran Torinem.
Knížka je to dobrá, přečtete ji na jeden zátah nebo za pár večerů a už teď se těším na Chlapce, který přestal plakat. Jen si neodpustím přidat jednu svoji, ryze soukromou poznámku A POZOR, MOŽNÝ SPOILER: proč v každé knize, v každém filmu, možná v každé povídce přijede žena do cizího /známého /rodného města a potká tam svoji životní lásku místo toho, aby se po pár dnech prostě rozhlédla kolem sebe a zjistila, že tady na alespoň trochu slušného chlapa prostě nenarazí, jak tomu většinou v reálu bývá? :-D
Příjemné překvapení - výborná atmosféra, styl vyprávění a občas do hry vstupující vypravěč jako malý bonus. Některé pasáže jsou poněkud drsnější, ale ani o trochu víc, než je pro děj nezbytně nutné.A na to, že to není žádná bichle, jsem si ji užívala několik večerů.