fmash komentáře u knih

Po četných zkušenostech s Komárkovými úvahami v různých periodikách a rozhlase je "Muž jako evoluční inovace" mým prvním setkáním s jeho knižní produkcí. Bylo to setkání příjemné, byť nikoli bez výhrad. Kniha je kontinuální soubor úvah na téma samčího fenoménu v dějinách nejen lidských, přičemž šíří záběru se dle mého může směle rovnat třeba s Canettiho Masou a mocí. Pro středně nevzdělaného čtenáře mého typu se jedná o hlubokou studnici zajímavých informací a postřehů, vtipných úvah a podnětů k zamyšlení, podaných čtivě a "srozumitelně". Uvozovky v předchozí větě však nejsou bez důvodu, a zde spočívá jedna ze dvou negativních připomínek, které ke knize mám. Stanislav Komárek je popularizátor známý vytříbeností a hravostí jazyka, který ve svých textech používá. Zde mě však doslova překvapilo nadužívání cizích slov, jimiž se úvahy přímo hemží. Nemluvím o odborných výrazech, bez nichž se leckdy nelze obejít, aniž by utrpěl spád informací atp. – pokud však sourozenci nesoupeří, nýbrž kompetují, vlastností nemáme soubory, ale klastry apod., což jsou jen drobné příklady ze stovek až tisíců, text začíná dle mého zbytečně škobrtat.
Druhou připomínkou je pak sice těžko obhajitelný, leč přítomný dojem, že obrovská erudice autorova hrozí nebezpečím "samospasitelnosti", když na množství podnětných a otevřených otázek někdy až příliš snadno nachází odpovědi sám u sebe. Já se svou v porovnání naopak malou erudicí to těžko mohu posoudit, leč svému čtenářskému deníku tento pocit mohu s klidem svěřit.
Tak či tak, je to výborná, poučná i zábavná kniha hodná vícera přečtení, plná zajímavostí a pro Komárka typického otevřeného myšlení a zdravého rozumu. Už teď se těším, až si pořídím nějakou další.

6 05.02.2013

Kniha, která se nesnaží o třeskutý humor, ale úsměv na rtech vyvolá celkem spolehlivě. Vzpomínka na doby, kdy vlastnit "letní sídlo" patřilo v české kotlině téměř k bontonu. Dost možná, že se ty časy opět vrátí, pokud bude mezi lidmi kromě touhy na víkend zmizet do jiného světa také dost peněz. Což tedy asi jen tak nebude.

3 14.01.2013

Propracovaný, výstižný, přitom zcela přirozeným jazykem psaný text, příběh, ve kterém jako by navzdory letopočtu rezonoval dřívější český underground (a to nejen kvůli jménům, jež se tam objevují). Maně se mi při čtení vybavují vzpomínky na Placákova Fízla, přestože jde o zcela jiný soudek. Intimní schránka je spíše magicky realistická, podmanivá... tím více, že se jedná o autobiografické vzpomínky. Od nynějška pro mě budou mít návštěvy letenských či bubenečských hospod nový přídech. Výborné čtení, i když sám Hakl v popisu jedné z nástěnek v agentuře poznamenává, že "poselství není to, co předkládá přednášející, ale to, co si z toho vezme příjemce".

1 19.11.2012

Jakkoli se může zdát text Polštáře z trávy zpočátku příliš upovídaný, až klopotný, postupně se pozornému čtenáři začne vyjevovat ucelenější scéna. Na pozadí literárních obrazů je popisován tvůrčí proces, jak funguje u Sósekiho -- a nejen u něj. Jako klopýtavé kroky hlavního hrdiny na zpočátku únavné cestě za inspirací získávají pevnější půdu a volně vytvářené a vyhledávané malířské motivy se postupně mění na přirozeně vznikající vnitřní i vnější obrazy plné života, tak se malířova haiku stávají přirozenějšími, jeho duchovní výprava více povznášející... a jak výstřední osobnost paní Nami při bližším pohledu získává tvar plného lidství, tak si čtenář, živící se náznaky myšlenek, nevyslovených citů a dalších prostých tahů pomyslného štětce, buduje náklonnost k této literární obdobě japonské tušové malby.
Jakoby mimochodem lze pozorovat, jak organicky vznikající a zanikající výhonky myšlenek a obrazů vytvářejí prostor pro další růst, a to v několika rovinách. Ať už se jedná o hlavního hrdinu, jeho verše či (nevznikající) obrazy a prolínání těchto dvou tvořivých disciplin, "příběh" knihy, naznačované autorovy názory na městskou a venkovskou společnost, autobiograficky podložené prolínání a porovnávání východního a západního, v neposledku pak odrazy celkového přirozeného japonského kulturního eklekticismu... Na těchto základech Sóseki tvoří mj. tím, že tvůrčí proces podrobně popisuje a analyzuje, rozjímá, navzdory předkládání faktů nerozsuzuje, přičemž zcela organicky a přirozeně (chtělo by se říci, že se "zenovým pragmatismem") akcentuje svá kulturní východiska, jakkoli je otevřený a nestranný.
Duchaplné a povznášející čtení, které mi dalo přesně to, co jsem očekával.

4 28.10.2012

Tisíce let staré antické texty mají obecně zajímavou vlastnost, že jsou dodnes srozumitelné, čtivé a často i poučné. Nejinak je tomu u Petroniova Trimalchiona. Přes veškerou popisnost, jež je ostatně podstatou textu, se nedá hovořit o stereotypu, na druhou stranu skutečnost, že se jedná o fragment většího celku, je pochopitelně znát. Odhlédna od celkem podružné vtipnosti a lehkosti stojí dílo za přečtení nejen kvůli svému stáří, ale také pro tu exotickou exkursi do opulentního života maloměstské (snad to tak mohu nazvat) smetánky, kde peníze tehdy stejně jako dnes stály "až na prvním místě" a étos byl přes všechny morální zákruty a záhyby závazný.

2 23.10.2012

Kultivovaná postapokalypsa. Bez přemíry popisů samotné katastrofy a hrůz, což je balzám při dnešní produkci naturalistických rádoby filmových příběhů, plných barvitých obrazů připravených k rychlé konzumaci, nebo ještě lépe k povšimnutí producentů. Zároveň na Dickovy poměry docela "mysticky usedlé". Rozhodně jedna z jeho obecně čtivějších knih, i když ne z mých nejoblíbenějších.

3 20.08.2012

Vtipné a rozverné, pro děti i pro dospělé vhodné. Zatím opatrná čtyřka.

30.07.2012

Čekal jsem poněkud temnější atmosféru a naopak mě překvapilo, jak moc je na zpracování příběhu znát, že je pro dospívající mládež. Na druhou stranu to nevadí příliš a na pokračování jsem zvědavý. Lepší trojka.

2 30.07.2012

Z příběhu se trochu vytrácí původní dilema, protože se téměř nedá pochybovat o tom, že Kira JE padouch a zkažená duše. Ale, s přihlédnutím k jeho původní motivaci, ta otázka ve skutečnosti nezmizela. Pořád je to dobré.

30.07.2012

Vlídné "neepické" vyprávění o střetech různých vnitřních světů. Svým způsobem trochu strašidelné.

2 01.06.2012

Ani první díl nedostál pověsti, jakou mu budují sebechvalné anotace na knize. O druhém dílu nemluvě, to už je jenom celkem zábavná slátanina, která nemá logiku. Elektrické plavky, nájemní zabijáci s vražedným umělým chrupem... Bojím se trojky. Hodně slabé tři hvězdičky, spíš z milosti.

27.05.2012

Hezky nakreslená a celkem poutavá historka... s důrazem na slovo historka. Serióznosti ani náznak.

27.05.2012

Ne pouze temné, ale zpracováním i náladou velmi působivé, na čemž má lví podíl Templesmithova kresba. Svým způsobem unikátní věc, škoda, že se další díly (prý) nechystají.

22.05.2012

Tiché bláznovství v opravdu tiché formě. Velice často se poukazuje na humorné pasáže, že "zde se jedná o humor"... No -- někdy je to asi potřeba, nejen v této knize. Koncentrace paradoxů; vlídná, nenucená pobídka k zamyšlení. Pro chvíle klidu, ať už skutečného, nebo kýženého.

Jezdec se žene plnou ryhlostí, letí jako vítr...
"Kam tak rychle uháníš?" ptá se zenový mnich.
"Já nevím... Zeptej se mého koně!"

1 22.05.2012

Z mého pohledu maximálně kontroverzní kniha, která v sobě snoubí dvě základní vlastnosti. Tou pozitivní je, že velká část povídek v sobě nezapře vypracovanou autorovu fantazii, mají pointu a působí svým způsobem velmi moderně, tím míním nikoli naivně. Některé mně dosud neznámé texty mi přinesly poměrně překvapivé poznání, že velká část současných hororů, zejména filmových, v sobě nese velmi patrné jádro Lovecraftovské inspirace. To je pro mě další důvod k vážnosti, ve které tohoto autora chovám.

Tou negativní vlastností je autorův styl. Jakkoli může tato má poznámka působit absurdně (autorův styl patří k jeho základním atributům, jež nám imponují), je to tak. Sám Lovecraft si to uvědomuje, v povídce "Nepojmenovatelné" se k tomu ústy svého vypravěče přiznává (ovšem bez pocitu provinění), když říká, že mu nejlépe vyhovuje hrůzu jen naznačovat, nikoli popisně zobrazovat. A já k tomu nemám výhrady, jenže jakkoli mám rád Lovecraftův gotický styl, velká část povídek je až trapně patetická a velmi únavná. Za tuto blasfemii se nijak nestydím, protože je to pravda, a poznamenávám si, že příště určitě nemám číst Lovecraftovy povídky na jeden zátah, ale zásadně jako chuťovky a pouze ve správném rozpoložení.

Protože před lety jsem tyto pocity neprožíval tak intenzivně, váhám, zda jde změna na vrub posunu mého vkusu, nebo na vrub konkrétního výběru. Rozhodně ale nelze nic vytknout podobě knihy a zejména skvěle padnoucím Štormovým ilustracím.

6 15.05.2012

Povídky podobného ražení, jako je Solženicynův Jeden den Ivana Denisoviče. Čtivé, poutavé, bez tragického patosu napsané vyprávění, popisující "běžný" život v gulagu, takto stroji na práci, výloze režimní absurdity, tyglíku povah lidských supů a místě zotročení těl i duší milionů. Autor se snaží o co nejvýstižnější ztvárnění prázdnoty mysli hladového, vyčerpaného a porobeného obyvatele pracovních táborů, pekla, kde se kromě ďáblů v podobě strážných a démonů z řad ostatních vězňů občas objevují i dobré duše - jak už to v lidských společenstvích bývá. A nutno říct, že se to autorovi daří, protože vnitřní stav otroctví jeho hrdinů na čtenáře opravdu působí.
Rozšířené a kompletizované vydání, které má být prvním svazkem sebraných spisů.

8 15.05.2012

Akciové trhy se dají předpovědět asi jako zemětřesení. To sice neumím posoudit, ale dobře se to čte. Knihu bych neoznačil za zvlášť objevnou, nicméně její téma je závažné a čtivá je asi jako obsáhlejší časopisecký článek, jímž v podstatě je. Čekal bych ale trochu víc, než jen snůšku obecných tlachů k nealko pivu.

2 29.04.2012

Zpočátku je záměr pojmout zombie téma z jiné strany dost znát, ale výsledný dojem je kladný. Kniha tíhne spíš k (někdy až školometské) popisnosti na úkor akce, ale nakonec je to v kontextu dobře. S autorem bych se sice asi názorově nesešel, ale jedna z hlavních myšlenek, které mi šly při čtení hlavou, byla na téma všeobjímající tolerance (na severu zvlášť zdomácnělé), při které lidé kolikrát už ani nevědí, k čemu všemu zaujímat korektní postoje. Nicméně možná zas tak vedle nejsem, když vezmu v potaz závěr knihy. Ale kdo ví, pravda je možná někde jinde a Lindqvist si sám také není jistý.

20.04.2012

Vítejte ve světě úpadku a nedostatku, v němž vládnou nadnárodní korporace, patentová práva, korupce a cynismus. Genové inženýrství zničilo přírodu a zdroje obživy, nové a nové mutace chorob jsou neustálou hrozbou a jedinou záchranou hladovějících národů jsou patentované plodiny, za jejichž sterilní variety si genofirmy nechávají dobře platit. Líbit se vám v tomto Bacigalupiho světě nebude, ale budete uchváceni jeho celistvostí a přesvědčivým ztvárněním.
Příběh samotný navazuje na povídku Na žlutou kartu z u nás nedávno vydané sbírky Čerpadlo 6. Konec dvaadvacátého století v Bangkoku, z posledních sil odolávající baště zbudované thajským králem proti ničivé západní rozpínavosti a hamižnosti, nevzbuzuje ani trochu příjemné pocity. Ale autor čtenáři rozhodně nic neusnadňuje, nic není černobílé, žádná postava není kladná, jen jsou některé (a jen v některých situacích) méně záporné. Jak už to u lidí často bývá. Záměrným paradoxem (ale naštěstí nikoli uměle zdůrazňovaným) je, že nejlidštějším dojmem působí "novočlověk", opovrhovaná genetická hříčka, dívka na klíček.
"Styl" knihy na mě působí poněkud jednotvárně, nebo snad těžkopádně, a sice častým využíváním koloritních výrazů (dodnes pořádně nevím, jestli udělat "khrab" znamená rituální pukrle, nebo zaklít) a také totálním cynismem a do krajnosti hnanou emoční nezaujatostí vyprávění. To je nicméně otázka vkusu, někomu jinému možná vrchovatá míra beznaděje nečiní žádný problém. Tato má jediná stížnost je ale vyvážena chválou rozmáchlosti a bravury, s jakou autor svůj svět zvládá.
Rozhodně doporučeníhodné čtení nejen pro skeptiky.

6 10.04.2012

Vážně se tvářící, ale s přiznanou nadsázkou sepsané pokyny pro situaci, kdy se v ulicích objeví to, co všichni diváci hororů tak trochu očekávají: zombie. Po dvou letech jsem si knihu rád přečetl znovu (pravda již s menším nadšením), je to zábavná jednohubka, možná ne určená pro každého, ale příjemné šimrání paranoie vyvolat dovede. Rozhodně nutnost pro čtenáře Světové války Z.

10.04.2012