Forestwalker
komentáře u knih
Den Trifidů
John Wyndham (p)
Sci-fi nepatří k mým oblíbeným žánrům, ale v každém z nich je alespoň pár klasických románů, které stojí za to si přečíst. Trifidy jsem ulovil v knihobudce, takže to byla jasná volba. Obyčejně vracím knížky zase zpátky, ale tentokrát za ni půjde do světa nějaká detektivka, co s ní, když znám stejně vraha.
Příběh je velmi čtivý a nastíněné následky rozpadu civilizace vypadají opravdu logicky a hodnověrně.
Děti z Bullerbynu
Astrid Lindgren
Přečtení knihy jsem velice dlouho odkládal a dostal jsem se k ní teprve teď, kdy ji v rámci rodiny musíme posunout zase o dům dál. V době mého dětství to byla kultovka, kterou kromě mne četl každý a o které se neustále mluvilo ve škole. A musím uznat, že ta knížka je výborná, příjemná a že chápu, proč se dětem líbí. Ohlédnu-li se zpátky, vlastně jsme v té době měli hodně podobné dětství jako hrdinové knížky, snad byla trochu jiná forma, ale obsah ne. A tak chápu, že se v ní tehdy leckdo dokázal najít.
Zbabělci
Josef Škvorecký
Odjakživa jsem měl květnové povstání spojené s barvotiskovým krásným počasím a rozkvetlými šeříky. A ejhle, půlka ho propršela a byla hnusná zima.
Zbabělci se očima hlavního hrdiny dívají na konec války realisticky a ukazují ho takový, jaký byl. Danny je ovšem velmi rozporuplná figura, někdy hrdina, někdy zbabělec, někdy fatalista, jednou je to slavoman a podruhé zase člověk, kterému je nepřijemná vidina, jak ho tahají po slavnostech a plácají po ramenou.
Umělecky je to ale velký román, jeden z největších, jaké u nás v druhé polovině 20. století vyšly. A v roce vydání to musela být tedy absolutní bomba, protože doba si tehdy žádala spíš ten barvotisk než realismus a Zbabělci museli tehdejší oficiální úzus dost narušit.
Pobavilo mě, jak některé dnešní čtenáře a čtenářky deptá Dannyho zájem o ženy; to bude mít asi něco společného s biologií, protože zájmy mladých mužů byly, jsou a budou pořád stejné. Leda by se někdo poučil od ochránců koček a zavedl velkorysé kastrační programy. A že jsou dívky ve Zbabělcích Dannyho slovy pitomé? No to jsou, ale Danny je autorovo alter ego (až natolik, že u odvodu udává autorovo datum narození) a Škvorecký opravdu ženy za hloupé považoval. Píše to třeba v Samožerbuchu (který se tu dá taky stáhnout zdarma) právě v kapitole o vzniku Zbabělců.
Josef Mareš - Moje případy z 1. oddělení
Martin Moravec
Přečteno za 2 dny. Kniha mě opravdu bavila, za šťastný považuji i zvolený formát rozhovoru. Odpovědi nejsou přehnaně dlouhé a Martin Moravec je často prokládá doplňujícími otázkami.
Jako věrný divák a čtenář true crime jsem sice řadu zmiňovaných přípdů znal, ale zase mě na druhou stranu zaujal popis policejní práce, s níž má zpovídaný mnohaleté zkušenosti a s níž se v této podobě setká naštěstí málokdo z ulice. Některé věci samozřejmě pan Mareš úmyslně zamlčel, resp. odmítl zodpovědět - třeba jak nejlépe schovat vražednou zbraň, ale člověk taky nemůže chtít všechno.
A jak říká komentující e.s.e.t., tohle přímo láká na předchozí Moravcovy knihy.
Sněžný měsíc
Michaela Klevisová
Moje první setkání s detektivkou M. Klevisové. A klidně si přečtu i nějakou další. Děj plyne pomalu, do první vraždy uteče spousta stránek, ty ovšem autorka využije k podrobné expozici zúčastněných postav.
David Hecl: Mluví k vám kapitán
Martin Moravec
Moje poslední kniha rozhovorů od pana Moravce, o nic míň zajímavá než ty předešlé. Zvlášť pro ty, kdo mají rádi létání a zajímají se o (dopravní) letectví je to takový splněný sen, protože autor popisuje celou genezi své kariéry od učiliště v Žilině přes práci u ČSA až po působení u opravdu velkých a významných asijských leteckých společností. Velká část knihy je věnována autorovým zkušenostem s Airbusem A380, největším dopravním letadlem vůbec, jehož "kariéru" zničil souběh nešťastných okolností, především ekonomických.
Dost mě zaujal popis života pilota, věčné cestování, nemožnost trávení času s rodinou a také opravdu mizerné platy, především u začínajících pilotů nízkonákladových společností, přičemž jen samotné získání kvalifikace stojí zájemce opravdu velké peníze.
Kopretiny pro zámeckou paní
Stanislav Rudolf
Příjemný dívčí román, jehož filmová podoba až na malé rozdíly věrně kopíruje předlohu. Film má silnou stránku v osobě představitelky hlavní postavy (Sylva Julinová), která ovšem později dala před herectvím přednost zubařině, na straně druhé zase kniha o dost podrobněji dokáže vykreslit charaktery jednotlivých postav a také jejich historii (např. dost ošklivé vztahy v rodině správce Gusty).
Čenž
Jaroslav Velinský
Čtu najednou de Montherlanta a Wyndhama, stačí, když si otevřu Velinského, a klasici jdou hned stranou. Další skvělá - detektivka a především literatura jako taková. A jako vždycky mě to donutilo otevřít si Mapy a toulat se s Otou po Strašnicích a Holešovicích, ačkoli ku Praze mám nulový vztah. Něco tam z padesátých let zůstalo a něco zase ne. Překvapivě. A dozvěděl jsem se taky konečně, jak je budova Pragokovu umělecky cenná.
Čekání na kocoura
Michaela Klevisová
Milé povídání o lidech žijících své smutné a prázdné životy, dokud jim do nich nevstoupí a výrazně je nevylepší kočka.
Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem
Martin Moravec
Nejsem žádný rychločtenář, ale tohle je další kniha pana Moravce, kterou jsem přečetl za dva dny. Tyhle knížky jsou neuvěřitelně čtivé a rychle odsýpají.
Marek Dvořák má opravdu hodně rušný život, až si říkám, jestli ten 0 - 1 volný den měsíčně není přece jen trochu životu nebezpečný. Na druhou stranu se ale čtenář může dozvědět podrobnosti jak ze záchranky, tak i z urgentu a dokonce i z poradenství při natáčení seriálů.
A od Martina Moravce si co nejdřív seženu i další knihy rozhovorů, které mi ještě k přečtení chybějí.
Prima sezóna
Josef Škvorecký
Dokonalý příklad toho, že mladí lidé jsou pořád stejní, i když žijí v dobách, kdy musí pít řídké pivo a žaludovou kávu, případně bojovat s německou cenzurou a zákazy tance. Představa, že nadšeně poslouchají cizí rozhlas a pak si zapichují do mapy vlaječky, příliš neobstojí.
Vždycky jsem měl pocit, že se na střední škole můj život nějak zpomalil a zintenzivněl. A připadá mi, jako kdyby Škvorecký měl stejný pocit, každopádně době svého dospívání věnuje ve svém díle nemalý prostor. Při čtení jsem si říkal, které ze slečen bych asi dal přednost já; Ireny bych si dneska asi ani nevšiml, ale v sedmnácti bych po ní nejspíš taky šílel.
Kniha se mi líbí víc než stejnojmenný seriál, i když Kachyňa knihu převedl velmi věrně. Ale knížka má lepší feeling a představitel hlavní role je sice výborný muzikant, ale není zkrátka herec, takže Danny v seriálu vypadá spíš jako zoufalec a loudil.
Bílé noci
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Hezká knížka, ale myslím, že kdyby se autor vyvíjel tímhle směrem, snad by byl známý ve své době, ale nikdy by se z něj nestal tvůrce s přesahem až do dnešní doby. Je to asi hloupé napsat, ale řekl bych, že rozsudek smrti byl pro Dostojevského tvorbu požehnáním. Osobně si jeho tvorbu dělím na před popravou a po popravě s tím, že pozdější práce mi připadají výrazně zajímavější a lepší. Třeba by k tomu dospěl časem sám od sebe, ale spíš si myslím, že ne.
Paradoxně je kniha uvedena citátem Turgeněva, se kterým se později Dostojevskij do krve rozhádal a navěky ho znectil v Běsech v postavě spisovatele Karmazinova.
Zmizení princezny
Jaroslav Velinský
Otu Finka jsem si nechal doporučit Dějinami české detektivky, které jsem četl před pár měsíci.
Knížka je skvělá! Ani ne tak co do kvality detektivní zápletky, ale fascinuje mě autorova představivost, bohatá čeština a vykreslení atmosféry padesátých let. Tohle kdyby někdo natočil jako film, to by byla skvostná dobovka.
Pobavilo mě, jakou si dal autor práci s popisem nejmenovaného severočeského města. Mohl si cokoli vymyslet, ale on si zrekonstruoval trasu libereckých tramvají z roku 1957 a názvy ulic si upravil jen tak mírně, aby je kdokoli z místních okamžitě poznal. Je docela zábavné otevřít si mapu a sledovat Otu, jak přebíhá z Rámového vršku na Březovou alej.
Růže pro Algernon
Daniel Keyes
Velice silná kniha o etických problémech spojených s "vylepšováním" člověka. Jestli tohle téma bylo aktuální před nějakými 60 lety, tak dnes je aktuální tuplem. Vidím, že nejsem sám, kdo by se k Růži pro Algernon bez letošní KV nejspíš nikdy nedostal. To se mi ostatně se sci-fi stává skoro každý rok.
Také musím souhlasit s těmi, kdo oceňují překlad R. Podaného (mimochodem specialisty na překlady Palahniuka), který si s touhle knihou opravdu pohrál.
Dívka s copem
Jaroslav Velinský
No, a máme tip na rodinný výlet, Slatiny... Knížka opět velmi čtivá, pokud jde o zápletku, tohle se klidně mohlo stát. Občas si vzpomenu na Agátu Ch., kde lidé umírají z leknutí a pachatelé běžně využívají nepravděpodobných záměn osob.
U Velinského textů se mi líbí řada použitých kulturních odkazů. Opět jsem se ale přesvědčil, že je lepší číst finkovky chronologicky, i tentokrát se objevují odkazy na nedávné děje a Ota se stýká se známými ze starších případů, ke kterým jsem se ještě nedostal; upřímně řečeno, plnil jsem si totiž zpětně ČV 2021, kde bylo za úkol přečíst knihu s názvem obsahujícím část lidského těla. Což cop samozřejmě je.
Stopařův průvodce Galaxií
Douglas Adams
Využívám Knižní výzvu hlavně proto, abych se konečně donutil přečíst knížky z vlastní knihovny, ke kterým jsem se dosud nedostal. Jinak by mě asi nikdo nedonutil přečíst si sci-fi. A byla by to škoda, knížka je vtipná a zábavná a její kultovní status docela chápu.
V bouřích ocele
Ernst Jünger
Fantastická věc a nebojím se dodat, že i povinnost pro každého, koho zajímá ať už 1. světová válka, nebo zkušenosti člověka, vystaveného dlouhodobě naprosto krajním situacím.
Autor se hned v roce 1914 dostává na západní frontu, kde stráví v zákopech téměř 4 roky při těch nejnebezpečnějších činnostech, ať už jako velitel zákopových stráží, nebo úderných oddílů. Prakticky všechny postavy, které se v autentických vzpomínkách frontového vojáka objeví, také dříve či později padnou. Vůbec v téhle knize prakticky na každé stránce umírá spousta lidí, přestože se nejedná o žádný komplexní popis velkých válečných operací a děj se odehrává na malých úsecích fronty. Na vojáky neustále prší dělostřelecké granáty, které zabíjejí živé a z hrobů vyhazují loňské mrtvoly, na nepřítele člověk nedohlédne, ale jakmile se najde příležitost vyřídit si to s ním tváří v tvář, najde se vždycky spousta dobrovolníků, nadšených myšlenkou vydat se do protilehlých zákopů zabíjet.
Autor sám komentuje až na výjimky všechno věcně, snad až s mrazivým odstupem - ať už se jedná o jeho čtrnáct vlastních zranění, nebo o smrt spolubojovníků: "Posadili jsme se na dno zákopu, vyčkávali a kouřili anglické cigarety... Raněný se zásahem břicha, mladíček, ležel mezi námi a protahoval se v teplých paprscích zapadajícího slunce téměř blaženě jako kočka. Odebíral se ve spánku s dětských úsměvem vstříc smrti. Byl to pohled, při kterém mě nic neskličovalo, měl jsem jen pocit bratrské náklonnosti k umírajícímu."
Doporučuji všemi deseti, je to jedna z nejsilnějších věcí, jaké jsem v životě četl. Pokud by se snad Academia rozhodla v podobném duchu navázat, přimlouval bych se za Ersnta von Salomona a jeho autobiografické knihy o poválečných bojích Freikorps proti komunistům, ať už v Pobaltí nebo přímo v Německu.
Ostře sledované vlaky
Bohumil Hrabal
To zacházení s jazykem mě u Hrabala tedy fascinuje. Třeba jak tady popisuje celý proces sebevraždy vrcholící ochutnáváním malinovky se slanou příchutí (tj. vody plné krve z podřezaných žil), to je vážně něco.
Jenom nevím, jestli je to úplně vhodná četba k maturitě - knížka je sice tenká, ale na střední škole by mě nejspíš svými složitými souvětími a nepříliš rozvinutým příběhem asi spíš otrávila. Potom to chudák autor ještě schytá v hodnocení na Databázi knih.
Tmavá studnice
Jaroslav Velinský
Uznávám, že začátek je pozvolný, ale je třeba říct, že autor v něm postupně exponuje celou řadu postav, které následně procházejí i dalšími knihami série. Zamotá se to až zhruba ve třetině knihy, kdy se ztratí a posléze zase najde pes jedné z postav.
Je to opět zábavné a vtipné, líbil se mi třeba popis Laokoona zápasícího s armaturou. A opět jsem si musel některé výrazy dohledávat, protože na některé věci z padesátých let se už prostě zapomnělo. Hlavně by mě zajímalo, jak vypadala ta papundeklová hansa, protože Google mi na daný dotaz ukazuje jen samé krásné leštěnky.
Něžně háčkovaný čas
Stanislav Rudolf
Knížku jsem si vzal z knihobudky kvůli čtenářské výzvě (autor, který zemřel v roce 2022). Jde o první vydání, úplně rozdrbané, je vidět, že minulí majitelé knihu četli opakovaně.
Myslím, že pan Rudolf dívčí svět popsal pravdivě, jen mě ve starší české literatuře a filmech zaráží, že největší výchovné a prospěchové problémy pravidelně mívají posluchačky opery a čtenářky Dostojevského. Ani ty ovšem neuniknou zálibě v plochých a nudných panácích, jako je knižní Láďa.