freejazz komentáře u knih
príjemná prechádzka dejinami a chuťami strednej Európy. kde sú tie časy, keď si národovci všetkých slovanských krajín rozumeli aj bez tlmočníka. dnes... v Košiciach na Hlavnej som sa s mladými Rusmi musel dohovárať anglicky.
kniha je plná radosti, chutí a lásky, či už k jedlu alebo blížnym svojim. v mnohom mi pripomína rozprávanie Angličana Petra Mayle (https://www.databazeknih.cz/autori/peter-mayle-5767), ktorý svojho času krásne spopularizoval Provence a francúzsku kuchyňu.
po chuťovke Česká babička (https://www.databazeknih.cz/knihy/ceska-babicka-aneb-cizinec-je-nasinec-91953), ktorú som mal v ruke nedávno, ma potešilo, že strednú Európu ako svoj domov vníma ďalší človek.
ano, sama kniha je důkazem toho, co autor tvrdí - každého z přijímatelů jenom utvrdí v jeho názorech:)
jinak si neumím představit, že dneska ještě někdo myslící opravdu věří na Zemi jako plochou desku (i když se nedávno měla konat „vědecká výprava“, která měla tuto skutečnost potvrdit – kde jinde než v Americe:) nebo na cílené úsilí Bila Gatese zlikvidovat lidstvo pomocí očkování...
prostě jako materiál jsme nepoužitelní k serióznímu pokroku, zato kdejaká obskurnost je pro nás svatým grálem. tak jako nevěříme v Boha, nedáme dopustit na čakry a aury, vonné tyčinky a zaříkávání – protože Boha ještě nikdo neviděl (nabízí se mi známý výrok Bohouše z Dědictví, ale nechci vířit vášně:).
ale chvilku vážně – toto není první titul, zabývající se lidským chováním. a přesto nevidím nikde na scéně poučený postup při získávání lidí na svou stranu – poučený v pozitivním smyslu. protože lidé, kterým bych dopřál prostor, mně za pět minut unudí k smrti, nedovedou jednoduše, jasně a srozumitelně říci, o co jim vlastně jde. ovšem kdejaká cvičená opice z kdejakého rozpuštěného cirkusu ovládá masy prostinkými výkřiky bez hlubšího smyslu a významu (za všechny blbost, kterou vídám téměř denně na bilbordu u cesty: Nedovolíme vymeniť kostoly za mešity – a tato krávovina dostala ve volbách přes 8 % hlasů – naštěstí, protože kdyby víc, tak se z toho zjevíme).
proč?
asi to máme v sobě zakódované. je veselejší číst si Blesk, Aha, Nový čas nebo jiný tabloid, než vnímat třeba Hospodárske noviny. všichni přece manipulují, tak ať se u toho aspoň bavíme...
a stav diskusí v e-mediích stojí za všechny prachy. Češi se v nich vesměs představují jako národ hejterů a denunciátorů, v diskusích jde hlavně o to strhat autora článku, seřvat ostatní diskutující a nakonec se vyhlásit za krále, kterému nikdo nerozumí. každá debata se tak odkloní od podstaty a diskutující mnohokkrát přiznávají, že samotný článek ani nečetli – ale hlavně, že mají co k tomu říct... to je něco, k čemu není potřeba ruské trolly. opravdu, nežažil jsem nikde tolik náfuků, urážek, shazování a výsměchu jako na českých webech.
takže i když mi v knize občas schází dopovězení nakousnutého a občas se autor opravdu opakuje (to je ale vizitka odpovědného redaktora!), stojí toto dílko za přečtení – i s obsáhlým citačním aparátem, vždyť jen přečíst všechny zdroje, na které odkazuje autor by stálo za „A“ na zkoušce.
ďalšia odložená kniha. a to až tak, že som ju odložil do knižnej poličky na tržnici. ale aj tak si nemyslím, že si dokáže nájsť čitateľa. odolával som dlho, veď Nobelova cena, však... ale rozhodne nemohla byť za toto nevyzreté pubertálne vytĺkanie klinu klinom, neschopnosť riešiť problém ako dospelý človek, neustále utekanie pred realitou až do umelohmotných vykonštruovaných pseudovzťahov...
jednoducho nie.
zaškrtávam položku NEDOČTENÉ.
a neviem, či niekedy siahnem po inom diele tohto autora.
vzdal som to. nemám toľko času, aby som sa prehrýzal textami, ktoré riešia problém zmyslu svojej vlastnej existencie a toho, čo vlastne chcú povedať a o čom by mali byť. ale možno som len nebol naladený na tú správnu strunu. v každom prípade mi tu chýba v menu položka NEDOČÍTANÉ, teda NEDOČTENÉ (hoci to by mohlo zvádzať k hodnoteniu NEDOTČENÉ.
s takým menom a v našich končinách sa môže seriózny človek zaoberať naozaj iba humorom. našťastie na veľmi vysokej úrovni a so schopnosťou presvedčiť aj laika, že téme rozumie. krásna kniha, výborný autor. škoda, že som ho zatiaľ nemal príležitosť stretnúť naživo. bolo by sa o čom baviť.
odporúčam, ak chcete získať základný vhľad do problematiky humoru, smiechu a komična v našom živote.
Kým som prečítal túto knihu...
zmontoval som 28 stranový časopis
navarili sme so ženou asi 40 litrov levanduľového sirupu
bol som na spomienkovej slávnosti na počesť Jana Husa
asi 200x som vybuchol a zasa spľasol
nespočetne veľakrát som si v aute vynadal do debilov
v duchu som spísal hádam 1500 strán dialógov a akčných scén, nehovoriac o filozofických úvahách o živote, čiže som na najlepšej ceste začať písať drsnú knihu
zasmial som sa na množstve dobrých i slabších vtipov
nevedel som ani raz zastaviť príval spomienok a útržkov zo svojho života, lebo Knausgard je ako štartér, len čo sa do neho raz pustíte, neviete prestať
pozrel som si niekoľko ďalších rozhovorov s autorom, ale aj s Lindou
vyhľadal som si Tonje
pokúsil som sa vygúgliť niečo o mojom otcovi, ale nepodarilo sa mi to, žil v praveku, v ére pred internetom
prečítal som niekoľko ďalších kníh, lebo čítať Knausgarda na jeden záťah je makačka na bedňu
vypočul som si pár starých ľudí, aby som z ich príbehov spracoval poviedky do spomienkovej knihy
prečítal a zredigoval som ďalších 120 krátkych príbehov, vlastne dejiny celej dediny
a po dočítaní som zasa začal mať pocit, že už nič lepšie čítať nebudem, tak, ako sa mi to stalo pred tridsiatimi rokmi, keď som dočítal Hercovu zpověď
syn mi na to povedal, že sa na to mám vykašľať, že keby som už do konca života nič neprečítal, nič sa nestane, lebo mám načítané na tri životy
a nažité? nažité mám na koľko kníh?
asi to idem spočítať...
ak ste sa do Knausgarda ešte nepustili, začnite Môj boj čítať od začiatku. aj keď vám budú tvrdiť, že sa dá čítať ako šesť samostatných kníh. dá, ale nemá to ten šmak.
prvá vás bude možno trochu nudiť, budete sa cítiť oklamaní, ale každá ďalšia vás presvedčí, že stojí nielen za čítanie, ale aj premýšľanie. o vlastnom živote.
a ešte som zabudol: premiestnil som 2 tony štrku.
je ľahšie knihu napísať alebo prečítať?
príjemné čítanie, pri ktorom si človek uvedomí, že „cizinci“ vedia častokrát o „našincoch“ oveľa viac.
a fajn je aj ten spodný tón, v ktorom prevažuje hrdosť na pôvod a históriu.
vynikajúce poviedky. vyniknú o to viac, keď si človek uvedomí, kedy boli napísané. pretože chvíľami som mal pocit, akoby autor sedel niekde v kaviarni nablízku a iba opisoval, čo vidí v našej súčasnosti. samozrejme, bez kvalitného prekladu by to nebolo ono, ten si tiež zaslúži ocenenie.
odporúčam najmä čitateľom, ktorí zásadne nečítajú sci-fi. myslím si, že toto je kniha, ktorá dokáže tú zásadu vyvrátiť:)
pohodovka, aká sa dá očakávať od Hájíčka. má jedinú vadu – čítal by som ďalej, ale kniha už skončila:)
kniha je dôkazom, že človek má šancu hľadať sám seba a klásť si príjemné i menej príjemné otázky v každom veku, v každom okamihu a na každom mieste. a len od jeho vnímavosti záleží, aké budú odpovede.
potešilo ma prostredie - Budějice, Krumlov, jihočeská ves, v pozadí Praha. reálie, s ktorými sa v súčasnej spisbe stretávam málokedy (preto dosť zásadne vyberám, čo budem čítať).
Jiří Hájíček patrí pre mňa do TOP rebríčka súčasných českých spisovateľov, spolu napríklad so Zdeňkom Zapletalom, Antonínom Bajajom alebo Vladimírom Körnerom. ale mohol by som k nim pridať ďalších 20 mien a aj tak by to nebol komplet zoznam.
prečítal som a zaradil sa na zoznam čakateľov na ďalší opus:)
niekoľkokrát som knihu odložil a zasa vzal do ruky, až som ju odložil definitívne.
pri severskej literatúre som zvyknutý na inú šťavu, toto akoby chvíľami vysychalo, chvíľami strácalo iskru. pritom námet je výborný.
kniha je dôkazom, že ani kurz tvorivého písania z vás neurobí spisovateľa.
nejako mi to nesadlo. ako hovorí slovenská exilová mysliteľka súčasnosti: toto nie je moja šialka kávy...
dosť mi vadil prázdny vulgárny slovník a čo ma vyložene iritovalo boli ilustrácie. také neumelé blbosti sme si kreslili z nudy na strednej škole – a niektorí na oveľa vyššej remeselnej a umeleckej úrovni.
pripájam sa k ostatným komentátrom.
radosť čítať. a keby som si najpr neprečítal, že kniha bola napísaná pred 173 rokmi, myslel by som si, že ju autor napísal v súčasnosti.
sranda sem, sranda tam, ale čeho je moc, toho je příliš. hrdina honěný především svými stihomamy v nejbláznivější verzi ameriky, v době, kdy si myslela, že je opravdu středem země, centrem intelektu a kolébkou krásy.
neuvěřitelně užvanený opus.
v tomto případě mi nebylo ctí a svátkem číst Bellowa. občas se mi zdálo, že tohle přece nemohl napsat autor Herzoga nebo Hendersona...
knížku jsem prvně četl někdy koncem 80. let a už tehdy to stálo za to. objevil jsem ji znovu teď, v době, kdy byly knihovny i knihkupectví zavřená a já měl chuť na dobrou knihu.
je to opravdu dokumentární kniha o pitomosti a stádovitosti naší civilizace, která se neumí vypořádat ani s jednoduchými problémy (které si navíc nadělala sama) a utíká se k drogám, o kterých všichni od reklamy po slovutné profesory tvrdí, že drogami nejsou. a když je z nich člověk na mraky, prostě ho zavřou, blázinců je dost a když není, postaví se další.
to, že nedokážeme žít a sháníme iluze je hodně špatné.
ovšem mnohem horší je, když se někdo tomuto zaběhnutému systému vzepře tak, jako to dokázala autorka. a když navíc z toho boje vyjde posílen, musí se zákonitě stát nepřítelem systému.
v něčem mi to připomnělo Kallokain...
pamatuji si na první setkání. Orko mluvil o své první cestě do Antarktidy, o tom, jak sděloval rodičům, kam se chystá. jak se ho máma ptala, jestli je tam zima a když jí řekl, že ano, poradila mu, aby si vzal kulicha.
to už jsem měl několikrát prolistovanou a přečtenou jeho knížku Poslední země: Antarktida a podléhal jsem jeho kouzlu - charizmě.
mám takový pocit, že kdyby mezi nás po čase přišel Ježíš, nezamířil by do arcibiskupských paláců, ale vyhledal by faru v Lechovicích. tam by se o životě a smýšlení lidí dověděl víc. a kdoví, do těch paláců by ho možná v sandálech a jakémsi hadru možná ani nepustili, ptali by se, jak je to možné, že je tu, kdežto v Lechovicích by se ptali, co by chtěl a jestli nemá hlad nebo žízeň... a kdyby měl štěstí, setkal by se i s Markem Váchou a to si umím představit ten rozhovor!:)
díky, Orko, díky, Jožine, hezké svědectví!
tak toto bol vždy zdroj dobrej zábavy. neskutočne nereálni pionieri, zblbnuté deti, pokus o naočkovanie tupej neľudskej ideológie do našich hláv. ak sa nájde niekto, komu sa táto blbosť páčila, odporúčam mu prečítať si Deti Arbatu. tam sú trochu iní hrdinovia a trochu iný raj na zemi
keď som ju čítal, nepochválil som sa kamarátom. frčali mayovky, ktoré mňa nikdy neoslovili, mám doteraz radšej príbehy s reálnym pozadím, nie rozprávky a už vôbec nie fantasy. knihu som si dokonca vtedy kúpil a dnes je v obecnej knižnici a viem, že už ju pár detí čítalo a všetkým sa páčila.
každý adolescent by mal podľahnúť čaru Kiplingovho humoru
akoby to bola inšpirácia seriálu Dobrodružství kriminalistiky. keď som to čítal, mal som nejakých 10 - 11 rokov a bolo to pre mňa veľmi objavné. myslím, že také by mali byť knihy pre začínajúcich čitateľov vždy.
začalo to celkom fajn, ale potom už som čítal len do kopca a do kopca. mrviť sa v bahne ľudskej úbohosti mi nejako nesedí. uvidím, či iný Mailer bude lepší, teraz si dávam od neho pauzu.