freejazz
komentáře u knih
Nejsme tady pro zábavu
Nina Lykke
fakt dobre som sa zabavil. bublina, v ktorej sa pohybuje spisovateľská háveď je asi všade na svete rovnaká. a nastaviť jej zrkadlo, ktoré nie je krivé, je dosť odvaha.
a áno, realita je nudná a nečitateľná, preto majú stále úspech vykladači reality. hoci nemajú úravdu, ubližujú a správajú sa ako rozmaznané decká. day to milujú, lebo realita je nuda.
výborné oddychové čítanie s celkom trefnými postrehmi a zmysluplnými myšlienkami.
My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
přečteno před tisíci lety, asi po tom sáhnu znova, protože můj dojem - absolutní vytržení - přetrvává věky.
rozhodně něco, co patří do zlatého fondu fantastiky.
Dny v knihkupectví Morisaki
Satoši Jagisawa (p)
takový milý příběh na jeden podvečer (mně to trvalo podvečery dva). v knize se neřeší nic zásadního kromě života, lásky, důvěry a budoucnosti.
co se mi moc líbí je jednoduchý, někdy až strohý jazyk, kterým lze vyjádřit i silné hnutí mysli.
myslím, že od Japonců se máme stále co učit.
Drak na polní cestě
Jiří Hájíček
jasně, že nový Hájíček mi nemohl uniknout. jenom je někdy obtížně získat na Slovensku knihu za českou cenu. dosti často se stává, že na prodejně je i dvakrát dražší. a úplně pravidelně dochází k tomu, že knihkupci na Slovensku knihu nemají v nabídce, ale umí ji objednat - to je potom cena knížky ještě drsnější. takže mi nezbývá než šmejdit po netu a srovnávat - a tak někdy, tedy téměř nikdy nečtu novinku ještě teplou z trouby:)
nevadí, dobrá kniha to zvládne a já už si na to zvykl.
co nám to tam ten Hájíček napsal?
situační zprávu o zpitomnělém davu, který si nevidí dál od nosu. a stačí mu dneska větší žvanec, i když zítra utře hubu.
můj dědeček by na to řekl, že kdo si neváží co má, nezaslouží si nic.
nějak nedovedu pochopit myšlení lidí, kteří bez váhání pustí rodinné stříbro za pár šupů. kór na vsi, kde jim to stříbro dává taky práci, peníze a možnost slušné existence. jak si nedovedou poskládat, že kdo několik generací hospodaří na vlastním, je nepochybně ve výhodě proti tomu, kdo jde náhodou kolem s rancem peněz a náhodou neví, co s nima.
takže jsem u knihy kroutil hlavou.
a vztah k dědictví - to je asi všude stejné. když jsme chtěli zachránit staré stavení a udělat v něm muzeum, vysmáli nás, dům zbořili a pozemek výhodně prodali. za rok už tam kdosi bydlel - kdosi, kdo nikoho ve vsi nezná, netuší nic o její historii, o vztazích, o místě, na kterém si postavil svou kadibudku ze sádrokartónů, polystyrénů a plastových oken. kdosi, kdo do svého hradu chodí jenom přespat, pracuje jinde a s nikým nepotřebuje nic mít.
a že se nakonec podařilo ten starý barák zachránit je v knížce tak trochu jako pohádka. asi proto, aby neměla úplně špatný konec.
protože to závěrečné poselství, že dobří lidé se všude najdou a že si najdou i cestu k sobě je hřejivé.
celkově to bylo fajn čtení na dva večery, akorát v jednom momentě jakoby to ztratilo dynamiku, jakoby se autor potřeboval nadechnout.
Biely vrabec
Ladislav Ballek
mne všetky Ballekove novelky a poviedky pripadajú ako nácvik na Pomocníka a Agáty. čo je fakt je košatosť jazyka, krásna poetika, neošúchané pohěady na všedné veci a udalosti. rozhodne je to kniha, ktorá stojí za prečítanie.
Hrdý Budžes
Irena Dousková
nevím, kde se ztratilo moje hodnocení této knížky.
našel jsem ji v antikvariátě za nějaké dvě eura. a vzal jsem ji proto, že měla vepsané dlouhé věnování - matky dceři. matky, která tu dobu určitě prožila a kniha ji zasáhla. dceři, které to bylo šumafuk a jako nepotřebnou veteši se knížky zbavila. přiznávám, že u mně v knihovně stála v řadě vedle dalších nepřečtených knih.
a pak jsem ji vzal do ruky. a nepustil, dokud jsem neslupl poslední stránku. jakoby autorka byla mou spolužačkou, jakoby jsme spolu dělali divadlo, jakoby nás honili za nevhodné chování a nepřípustné myšlenky. prostě Irena Dousková se pro mně stala mou souputnicí, i když žila úplně jinde a úplně jiný život - setkali jsme se akorát ve stejné době.
knížka mně chytla až tak, že jsem autorce napsal a poděkoval. a ona mi slušně odpověděla.
kdo chce vědět o době našeho dospívání víc, měl by se pustit do studia této knihy. protože ten imaginární hrdina Budžes dosud mátá v hlavách vzpomínkářů. i s tím zkomoleným jménem:)
ještě jednou díky, byla to skvělá jízda!
Goldstein píše dceři
Irena Dousková
pro mně paráda. jestli se chcete dozvědět něco o pozadí doby a vztahů, které žila autorka, toto je ideální příležitost. někdy až moc otevřené, jindy dokonale zazděné výpovědi, posuny reality požadovaným sěrem, přizpůsobování doby... prostě knížka plná detailů ze života.
Darda
Irena Dousková
kde ty loňské sněhy jsou? kde je ta revolta, ta chuť změnit svět. utahaná ženská, přišlápnutá v práci a vysátá doma. takto jsme si tu svobodu určitě nepředstavovali. i když se smutek pokouší porazit humorem, ne vždy to jde. je to takový smích přes slzy. jako život. trochu smutné, ale stále zajímavé čtení.
Oněgin byl Rusák
Irena Dousková
prožívat po letech svůj telecí věk a navíc z pohledu dívky, která s tím marazmem neche nic mít a ještě má škraloup. bŕŕŕ!
na druhou stranu musím uznat, že je to nádherná zkratka toho blbizmu, který jsme museli absolvovat.
paní Dousková má krásné téma a jak se zdá nevyčerpatelné.
Smuténka
Jan Skácel
to musí člověk být úplně zticha
vevnitř
vně ať bouří vítr a vzteky
pak vynoří se krajina
kde člověk láskou usíná
kde smutky zvoní k ránu
a mlha nese jejich slova
na rtech
až k slunci v dáli
a pak se rozplyne
a v soumraku člověk
zase ztichne
kedysi nám Vojto Kondrót neustále opakoval - prečítajte si Skácela, študujte ho, nie je lepší básnik, než Jan Skácel. umlčovaný, zapieraný, neznámy.
a potom prišiel Jiří Pavlica a jeho Modlitba za vodu alebo Modrý Portugal navždy otvorili tie útle knihy krásnych veršov krásneho človeka.
preto dnes opakujem po Kondrótovi - prečítajte si Skácela. preštudujte ho. a nemusíte potom nič hovoriť, on vo vás zostane.
Piknik u cesty
Arkadij Strugackij
toto jsme nikdy nečetli jako „náhodnou návštěvu mimozemské civilizace na Zemi“. mezi řádky jsme vnímali mizérii života v socialistickém ráji, kde nelze dělat nic jenom tak a každá akce způsobuje reakci - čili lidi si za své svízele můžou sami. stalker jako symbol odporu, který se nakonec zmůže jenom na průvodcování panoptikem smetiště. bez vysvětlení, bez budoucnosti. a dobrodruzi, kteří si myslí, že procházkou tím panoptikem na něco přijdou a objeví zázračnou formulku na věčný život? k smíchu - kdo by v tom marazmu chtěl žít věčně?
a když ještě Tarkovskij natočil ten skvělý film, který jsme poprvé viděli v původním znění s maďarskými titulky byli jsme z toho nadranc.
prostě kdo neprožil 70. a 80. léta na vlastní kůži nedovede si vůbec představit, co se tady dělo a jak „tábor míru“ pospíchal k vlastní záhubě.
knížku jsem vždycky považoval za obžalobu nelidství zhůvěřilé ideologie a dodnes nevycházím z údivu, že prošla přes bdělé oko cenzora a autoři neskončili v jednom z neexistujících gulagů na Sibiři.
kdo ví, kde skončilo to salátové vydání, které šlo z ruky do ruky...
Třetí oko
Lobsang Rampa (p)
všetko to krásne zhrnul gabriel375, nie je čo dodať. snáď len to, že kto v polovici 90. rokov nevedel, čo je tretie oko, bol v spoločnosti považovaný za, hm, čosi trochu mimo. (ale podobne to bolo v 70. a 80. s tým, kto nesledoval osudy dietlovín:)
Premena
Liv Ullmann
Liv Ullman, Bergmanova múza. krásne čítanie tak vzdialeného sveta. myslím, že vtedy sme ešte viac začali chodiť do kina, aspoň sa nadýchnuť inej atmosféry. kto tie časy prežil vie, o čom hovorím.
Milostné rošády
Roald Dahl
jasně, každý, kdo to četl, se zamýšlel... a my v telecím věku, neznalí světa jsme to přímo hltali. příjemná vzpomínka.
No filter
Sarah Frier
opravdu jsem to nedovedl dočíst do konce. příběh instagramu napsaný medovou tužkou, všechno krásné, všichni úžasní, ještě i ten cukroušek jako by byl z jiné planety.
a pak si IG otevřu a vidím, kolik je tam stupidity, přes kolik močálů musím projít, abych našel těch pár zajímavých účtů, které mi mají co říct. a to ani nemluvím o všudepřítomné reklamě a vnucovaných profilech samozvaných evangelizátorů, kteří mi vysvětlují, jak je pitomé utírat si zadek papírem nebo že místo na trampolině můžu skákat třeba na potravinové folii nebo že když vypiju tři lžičky mléka přehodím přes sebe kolo z traktora nebo se trefím do dírky pro tenisák a propasíruju přes ni fotbalový míč.
prostě IG je stejná ztráta času jako všechny asociální sítě. milionkrát viděné obrázky, originalita v pytli, ale dejte nám svůj čas, své lajky a my vám za to dáme větší porci reklamy, i když ji nechcete.
přínos knihy je snad jenom v tom, že popisuje jak to vlastně celé začalo. a pak už jenom sebechvála a nuda. prostě IG.
už to pro mně mělo být podezřelé, že knížku nabízeli v Lidlu:)
Jiří Šlitr - Doktor Klavír
Lukáš Berný
taky jsem si knížku nenechal. jedna stará poškrábaná deska udělá lepší atmosféru a třeba stokrát viděné klarinety mně potěší víc. kdyby byl ke knížce přiložen usb klíč s písničkami v neopakovatelném podání Mistra, bylo by to lepší počtení.
přesto díky za ten portrét. kdo z nastupujících generací vůbec tuší, co to v tom se-ma-for-u vlastně vyváděli?!
Koniec sveta je iba začiatok
Peter Zeihan
další vánoční dárek. musím číst rychleji, aby mně Ježíšek zase obdařil:)
tak, pokud jsem si nedovedl představit Járu Cimrmana v americkém kabátě, tady jsem ho dostal se vším všudy.
na jedné straně nelze než smeknout nad šíří záběru autora, protože mluvit o všem a o všem detailně a na první pohled s výborným vhledem je opravdu výkon. musel bych mít hlavu jak škopek a k tomu mohutný tým poradců a rešeršerů a další analytiky a synergiky, abych se pak mohl pod tak rozsáhlé dílo podepsat. údajně jich má autor na kontě více.
na straně druhé jsem měl občas dojem, že na mně vyskočí Jára se svým oblíbeným: „...a není to málo?“
je to asi proto, že z knihy vychází téměř celý svět jako úplně blbá planeta. ovšem nebýt ameriky, přesněji júesej, která to všechno zachrání. a tak knížka pomalu vypadá jako katalog komiksových hrdinů, zachránců světa. schází tam snad už jenom Bruce Willis a Chuck Norris.
velké plus knížky je, že klade otázky a nutí čtenáře myslet a domýšlet, konfrontovat své představy s fakty a případně korigovat autorovu vizi.
velké plus je, že se zcela otevřeně vyjádřuje k aktuání situaci ve světě včetně zhůvěřilé agrese rudých ďáblů na Ukrajině a falešné dělání ramen madeinchina.
velké plus je, že na faktech dokládá, jaká pitomost je elektromobilita, čili, jak pitomí jsou investoři, kteří vráží peníze do chimér vypouštěných Ilonmaskem, což teda opravdu není Ironman ale spíš prodavač deště.
velké plus je, že si nebere servítku, když hodnotí vklad velmocí a „velmocí“ do rozvoje lidstva.
ovšem pořád ta zamilovanost do júesej. kdyby byl Jára američan, nejednal by jinak.
přes všechno, co jsem napsal si myslím, že kniha za přečtení stojí. aspoň si můžete zkusit, jak brzo nebo pozdě vám naskočí kontrolka, že nemusí být všechno tak, jak to autor popisuje.
ale v zásadě – budou lidi jednat jinak než přes plné břicho a trochu potěšení, ať to stojí, co to stojí?
Juta
Josef Pecinovský
až na ten nástin happy endu skvělé čtení. a celkem čistá dystopie, i když v roce 1989 se na to asi lidé dívali jinak. že to po 35 letech získá tak ostré kontury, že se to spíše stane krutě realistickým dílem nikdo nemohl tušit - ale ty paralely tady jsou, když už nic jiného tak prodávání vlastní inteligence za kus žvance a pohodlný život bez odpovědnosti třeba na smetišti a pod kuratelou... z toho až mrazí.
a několikrát jsem si u čtení vzpomněl na můj oblíbený film Absurdistán. je to stejně křivé zrcadlo pidlivizace. žel, nedostupné těm, co trvale a uměle snižují svou inteligenci jenom proto, aby se jim dostalo víc koblih.
Vysoko spracovaní ľudia: Prečo jeme niečo, čo nie je skutočné jedlo, a prečo s tým nevieme prestať
Chris van Tulleken
pamatujete si na film Křidýlko nebo stehýnko? Lojza Funus v něm hrál tvrdošíjného zastánce opravdového jídla a Julien Guiomar producenta „rychlého“ žvance.
tak tato knížka je to samé, akorát v bleděmodrém. i když jí tady vyčítají povrchnost a ukecanost myslím, že je to tak maximum, co běžný konzument dovede pozřít. a pro ty, co se chtějí do problému vnořit hlouběji je k dispozici obrovský poznámkový aparát se zdroji, který tvoří téměř jednu sedminu knížky.
co je na knížce skvělé - autor nikomu nevnucuje své názory, nehlásá nové evangelium, ani se nestaví do pozice guru a nežádá, abychom ho následovali. pouze jde od problému k problému a odkrývá načančaný obal dalšího a dalšího junk foodu. na čtenáři nechá, co s tím udělá.
náš zdravotní stav prostě souvisí s tím, že za posledních 50 let vyhubil člověk téměř čtvrtinu (doplněno: ne čtvrtinu, ale polovinu! a doplněno ještě jednou - údajně je to až 75 % všech živočichů...) rostlin a živočichů na Zemi, že po deseti tisíciletích zemědělství jsme se dopracovali k tomu, že nám stačí 12 rostlin a pět zvířat, abychom zasytili celou planetu. a že hmotnost těchto užitkových zvířat několikrát převyšuje hmotnost všech zbylých živočichů na planetě. prostě nezřízené žraní hezky zabaleného odpadu nás dovedlo na okraj srázu. miliardy a biliony, které létají v potravinářském biznisu by snad překvapili i strýčka Skrblíka. otázka je, k čemu to vlastně majitelům bude, kdy už nebude koho odírat a hlavně co si za ty prašule koupit. ale jak se zdá, sedět na větvi a pilně ji pod sebou uřezávat patří k nejoblíbenějším kratochvílím této pidlivizace.
podle FAO (Organizace pro zemědělství a výživu) se ročně vyhodí až třetina vyprodukovaných potravin, na Evropana je to víc jak 100 kilo. spolu za svět 1,3 miliardy tun...
více než 60 % dospělých a třetina dětí v Česku trpí obezitou - a to nepatří k těm nejhroznějším číslům, máme tady jiné přeborníky.
a lidi předstírají, že chtějí jíst zdravé potraviny, žádné šunty. ale v supermarketu se chovají stejně jako Vlasta Burian alias detektiv Babočka Vincenc ve filmu Tři vejce do skla.
abych se vrátil k začátku - i když Lojza Funus dostal gurmánský metál, zvítězil padouch - vzpoměňte si na závěrečnou scénu filmu!
a když si budete objednávat další skvělá pikantní křidýlka vzpomeňte si, že při jejich přípravě se používá stejná ingrediencie, která se používá jako lubrikant kondomů. dobrou chuť!
a třeba se můžete pokusit přijít na to, proč se do zubní pasty přidává jakýsi derivát umělého sladidla (doplněno: kdybyste náhodou nevěděli, tak sacharin byl původně vyroben z dechtu, čili odpadu při nekvalitním spalování nekvalitního uhlí). já na to nepřišel, ale můj zubař s tím nejspíš potíže nemá:)
Vězeň času
Matt Haig
četlo se to samo. a dokonce i lépe než Půlnoční knihovna, i když téma nebylo nic jednoduché. navíc v knize bylo několik zajímavých myšlenek, které stáli za přečtení a možná i zapamatování.
základní poselství, že je jedno, v jaké historické době žijeme, jsme stále stejní (prevíti) mně sice moc nepotěšilo, ale plně zodpovídá realitě. a kdo byl líná potvora v jedné éře, bude línou potvorou vždycky. stejně tak hrdina jedné doby je hrdinou kdykoliv. mění se svět kolem nás, my sami zůstáváme téměř bez viditelné změny. a kdybychom nestárli, bylo by to peklo.
hezké čtení.
snad jenom - protože cizí jazyky mi moc nejdou, přivítal bych v překladu aspoň někde v poznámkách také ty větičky ve francouzštině.
