fruitbueno komentáře u knih

Obrovské překvapení. O knize jsem si dopředu nic nečetla, nechala jsem se s čistým štítem strhnout dějem. A že ho bylo! V historické i novodobé lince, obě lze celkem spolehlivě považovat za malé české dějiny. Na jejich pozadí je pak stěžejní příběh hlavních postav, který je spletitý, dojemný, napínavý, krutý, ale v závěru vedený do jednoho velkého šťastného konce. Autorovi se podařilo získat mou pozornost svižným vyprávěním, oceňuji postupné odhalování jednotlivých dílků příběhu, charaktery postav i jakousi neskrývanou nezlomnost, která na mě z textu dýchla. Ta domácím autorům často schází, o to vzácnější je. Opravdu skvělý román.

82 14.01.2024

O tom, že se Petra Dvořáková nebojí kontroverzních témat, referují už její předchozí knihy. Zahradu jsem přečetla na jeden zátah a musím opět smeknout před tím, jak autorka opravdu důrazně neuhýbá i před něčím tak společensky tabuizovaným. V románu není ani slovo navíc, nezabředá do povrchnosti, nesoudí, nehodnotí, přesto je plný emocí a servíruje člověku přepestrou paletu osudu jednoho "obyčejného člověka". Téma je to hrozné, nebudu ani já zavírat oči a tvrdit něco jiného. Autorce se však dle mého podařilo víc než mistrně zachytit ten rozptyl pocitů hlavní postavy, ten nanejvýš bolestný a zničující přerod a uvědomění něčeho tak závažného, postupnou degradaci člověka, která vedla až k téměř definitivnímu konci. Dle komentářů vidím, že nejsem jediná, kdo s Jaroslavem dovedl soucítit, případně ho nedokázal odsoudit za něco, co sám sobě nevybral. Skvělý a důležitý text o tom, že každá strana má dvě mince, a pod každým netvorem se téměř vždy skrývá nešťastný tvor.

25 28.06.2023

Čtu. Čtu. Tisíckrát si v duchu říkám: Kéž by to neskončila. Čtu dál. Čtu zběsile. Opakuju si, jak je JKR talentovaná vypravěčka. Čtu a čtu a čtu. Hádám, kdo vraždí tentokrát. Čtu s větrem o závod. Znovu si říkám, jaké by to bylo, kdyby to nekončilo. Čtu dál. Blíží se konec. Čtu dál, bez ohledu na pozdní noční hodinu. Čtu, čtu, čtu! A pak to dočtu. Celé komplet. A naráz smutek, že je to za mnou. Aaachjo. Máte to taky tak?

25 28.05.2016

Z textu sálá obrovská pokora vůči tomu, co člověka v mnoha ohledech převyšuje. Příroda, smysl života, neutuchající snaha udělat svět lepším místem. Krásný klidně plynoucí text, který vás okrade jen o pár minut času, ale zanechá ve vás dobrý pocit a pokoj v duši.

23 02.11.2020

Dnes ráno mám v práci kruhy pod očima a jsem nevyspaná. Důvod? Hana Aleny Mornštajnové mi nedala spát; k přetáhnuté večerce se pak přidaly hodiny a hodiny převalování a šrotování v hlavě. Četba jako toto není četba na spaní. Autorka se pro mě stává synonymem ke generačním románům se silnými ženskými postavami. Oceňuju mimořádnou práci se slovem, dialogy, spád vyprávění, členění na kapitoly i části. Moc se mi líbily tři různé perspektivy pohledu, postupné odkrývání příběhu bylo jako otáček kartičky s pexesem, hledat, pátrat, spojovat si. Opravdu vynikající dílo, které ve mně zanechalo hluboký dojem.

23 05.02.2018

Nevadil mi ani přehršel postav, ani pasáže věnované astrologickým výkladům, návrat ke čtení příběhu Cormorana a Robin jsem si šetřila na celý jeden týden. Moc povedený děj s komplikovanou zápletkou. Autorka potvrzuje svoje kvality a stojím za ní i rozsahem textu. Jak už tady zmiňovali jiní čtenáři, nic knize nenadbývá, autorka nepíše do větru, nenatahuje uměle a zbytečně. Umí jít do hloubky tam, kde je to třeba, umí záměrně pomlčet tam, kde nás to pak nutí o to víc číst. To je řemeslo povýšené na umění. Mám o radost víc, protože poprvé v historii svých čtenářských setkání s detektivním žánrem jsem hned napoprvé odhadla zločince! :D

22 24.10.2022

Zpětně naprosto rozumím, proč se okolo posledního textu K. Tučkové rozhořela vášnivá diskuze. Bílá Voda je řemeslně bezchybné dílo, které dokládá přepoctivou práci s prameny, literaturou i výzkum v terénu. Za mě mu ale (bohužel) chybí lidštější, emočnější, vřelejší rozměr. Nedokázala jsem se na žádnou z postav navázat, ačkoli byly poměrně zajímavé, přišly mi neživé, bezkrevné, "čpící a šustící papírem".

21 30.01.2023

Gentleman v Moskvě je typ knihy, kterou nikdy nechcete dočíst. Vytvoří vám na tváři připitomělý úsměv, podvědomě si budete vychutnávat každé slovíčko a chvíli, kdy knihu na konci musíte zaklapnout, budete doopravdy odkládat na co nejpozdější dobu. Až na malou výjimku je prostor děje vymezen "do čtyř stěn", ale nepůsobí ani trochu klaustrofobicky nebo nudně. Stěžejní jsou postavy a postavičky, které dotváří mikrosvět hlavního hrdiny Alexandra Rostova (mimochodem, krásný odkaz na Vojnu a mír). Na jeho osudech je mistrným způsobem demonstrován "vývoj" Ruska ve dvacátém století, ale i dokonale zachycena ruská duše. Hrabě je dokonalý gentleman z jiného času v tom nejlepším slova smyslu, postava, kterou si zamilujete. Připomínal mi (nevím proč) Hymana Kaplana z Rostenova legendárního díla. Svou laskavostí, sečtělostí, způsobem, jakým se vypořádal se svým osudem - zamilovala jsem si ho. Líbily se mi ale i další postavy, osazenstvo i hosté hotelu, zkrátka a jednoduše, opravdu bravurní kniha.

21 08.11.2019

Stejně jako můj bratr prohlásil, že nechápe, proč vznikl takový film, já se stejně ptám, proč vznikla taková kniha. Ano, válka byla hrozná. Ano, menšiny zažívaly nelidská utrpení. Ano, rodiče a rodiny dělaly vše pro to, aby uchránily alespoň děti. A bohužel ano, jsou jiné knihy, které autoři zpracovali lépe. Mnohem lépe. Proč tak brutální demonstrace zla, násilí, naprostých šíleností, které mě zpočátku šokovaly, pak ale hodně rychle (tím, jak se na chlapce lepila stále dokola čím dál větší hrůza a smůla) znudila a ke konci i vyloženě otrávila. Podotýkám, že mi násilí v umění nevadí - ale musí mít nějaké opodstatnění. Opět cituji bratra, ale podvědomě jsem taky čekala, kdy onemocní nějakým tyfem a dopadne fatálně. Formální stránce knihy se dá taky vytknout plno věcí, vadila mi ta odosobněnost, naprostá neúčast, ačkoli je psaná v ich-formě, jedinou emocí v knize byla věta, že chlapec cítí strach, mám dojem. Po přečtení knihy jsem si ještě přečetla autorův doslov a ten už moje znechucení vygradoval; domnívám se totiž, že když má autor tak nutkavou potřebu vysvětlovat své dílo, omlouvat se, reagovat na okolí, vlastně ani moc nevěří tomu, co stvořil. Díla mají mluvit sama za sebe, nemá je svými ústy autor omlouvat, vysvětlovat nebo kdo ví co ještě. To je prostě degraduje o dva stupně níž.

Vůbec nevím, kde začít... S Kvítkem jsem se poprvé setkala při kontaktu s jinou z Faberových knih. Zaujala mě anotace, řekla jsem si, že by rozhodně stála za přečtení. V knihovně ale nebyla. Jaká radost, že mi ji jinde sehnala sestřenice! A jaká radost, když ji mám po týdnu přečtenou! Faber je v ní mistrným průvodcem, své určitě hraje i krásný český překlad. Se čtenářem si jeho vypravěči pohrávají, natahují ho jak špagety, udržují zájem, napětí dávkují přesně tak, jak je třeba. Jsem nadšená. Naprosto. Ze všeho. Z toho tragického příběhu, v němž nechybí humor, nízkost, pudovost, střet reality a toho, jaké v devatenáctém století asi panovaly představy (o čemkoli). Z postav, plných života, ran, touhy, potřeb i zlého v nich. Skvělé čtení, opravdu, v každém směru.

19 22.02.2024

Čtivý román, ve kterém se snoubí opravdu to nejlepší, co čtenář chce. Zajímavý námět, historické pozadí, nevšední postavy a osudy, které svým hrdinům autorka přisoudila. Ačkoli kniha nezpracovává vůbec jednoduchá témata (válka, migrace, komunismus, vykořenění, pocit nikam nepatřit vs. zbořené ideály o celoživotních snech), přesto se neubráním příjemnému dojmu z celku. Perfektní čtení, neváhejte a čtěte.

19 15.10.2023

Mohu bez přehánění říct, že Netrpělivost srdce je jedním z nejlepších románů, které jsem kdy četla. Ač přes sto let starý, text je nesmírně aktuální i v dnešní době. Stefan Zweig zachytil naprosto bravurně veškeré tóny a odstíny povah svých postav, text obsahuje řadu naprosto zásadních myšlenek, úvah, citátů, které platí napořád. Oceňuji i vykreslení atmosféry, od takové té radostné až po tísnivou, kdy není Toni schopný jednat podle sebe, respektive je manipulován do jiného chování. Skvělý nadčasový text, který budu doporučovat dál a dál.

19 26.06.2023

Román o "holce z bažiny" musí dle mého zasáhnout každého, kdo má alespoň čtvrt zdravé duše v těle. Autorce se podařilo stvořit důležitý text o samotě, opouštění, touze po přijetí, bezvýhradné lásce i o odpuštění druhým. Vše v kulisách nevšedního prostředí, kterému dominuje příroda, její zákony, neměnnost a zároveň i různorodost. Navíc oceňuji nevšední pohled na jinakost, odlišnost, které je kolem každého z nás pořád dost. Škoda trochu pomalejšího rozjezdu, jinak by to bylo za plný počet. I tak rozhodně stojí za čtení.

19 22.05.2023

Jsem neskutečně zaskočená tím, jak obtížné bylo teď knihu číst. Poprvé jsem se s ní seznámila v pravěku, tedy někdy na základní škole, kdy jsem od autora četla všechno, co jsem kde našla. S odstupem více než dvaceti lety jsem zprvu netušila, zda text vůbec dočtu. Ta brutalita, všední dny tábora a jeho nevinných obyvatel, mě naprosto rozsekala. Remarque je mistr vypravěč, vtáhne a nepustí čtenáře. Stalo se tak i mi. Věkem, zkušenostmi i tou paralelou s dnešní divnodobou, kdy se mezi lidmi vytrácí úcta, respekt, cit, považuji text za nesmírně hodnotný a bohužel stále aktuální svým poselstvím. Zlo ve světě bude vždy kráčet po boku dobra. Beznaděj vedle naděje. Moc s bezmocí. Važme si toho, co máme.

18 03.01.2024

Viktorie Hanišová je dokonalá v tom, že dokáže představit příběh, jehož čtení až téměř fyzicky bolí. Román je jako do posledního morku kosti odhalená plocha, po níž autorka přejíždí drsným smirkovým papírem a vlákno po vláknu svléká svoje postavy, až z nich zbyde jenom holé nic. Tleskám, smekám, fandím. Vidět věci pod povrchem, umět takto uchopit a zpracovat trauma, to je opravdu mimořádný dar. Nedělní odpoledne není čtení na neděli odpoledne. Nezahřeje vás na duši, nepotěší, neposkytne úlevu od každodenních starostí. O to důležitější však ve skutečnosti je.

18 19.02.2023

Jiří Hájíček má dar napsat text o běžných, až fádních věcech a přitom nepůsobit otřepaně, kýčovitě, nudně. Mariin příběh, okořeněný vzpomínkami, které zasahují do přítomnosti, mě bavil. Postavy reálné, odpozorované z života, s běžnými starostmi. Uvěřitelné, čtivé, prostě dobré.

18 21.01.2021

Já se tak hrozně bála Šikmý kostel číst!! Jednak jsem "tutejší" a jakákoli regionální literatura se mě tak nějak zvláštně dotýká, jednak jsem měla strach ze ze všech stran valících se chvalozpěvů. Když totiž očekávání bývá velké, úměrně tomu pak může být i zklamání... Nicméně Karin Lednická je všechno, jen ne zklamání. Čtenářský zážitek neskutečný, příběh jsem doslova zhltala a těším se na pokračování. Moc se mi líbila forma i obsah knihy, na všem je znát poctivá a pečlivá práce autorky, do které navíc byla schopna zakódovat tolik lásky, empatie a citu, kolik si havíři a jejich těžce zkoušené rodiny dozajista zasluhují.

18 21.11.2020

Nádherná kniha! Svou atmosférou, plynutím děje i dospívajícím hrdinou mi trochu připomínala neapolskou ságu Eleny Ferrante, svými do exilu vyhnanými svéráznými postavičkami zase trochu hrabě moskevského gentlemana Amora Towlese. Nenechte se ale mýlit, žádné plagiátorství se nekoná! Čeká vás mnohovrstevný román o dospívání, síle přátelství, o politice, historii, křivdách minulosti... vše v koncentraci tak mimořádně citlivé a příjemné, že se od knihy nebudete chtít odtrhnout. Nyní mě omluvte, jdu napsat Ježíškovi, tenhle klenot rozhodně musím mít doma.

18 19.11.2020

I když jsem nerozuměla snad ani slovu, neboť moje technické dovednosti končí u použití jídelního příboru, užila jsem si čtení jak malý Marťan!

17 08.06.2023

To, jak autorka nemilosrdně přesně vykresluje každodenní život a realitu, je děsivé, nepříjemné, a přesto podané naprosto geniálně. Příběhu, jakých i kolem sebe v životě můžeme pozorovat plno, dominuje autorčin typický styl, dokonale odpozorovaná realita a střídání perspektiv, které potvrzuje, že bílá i černá mají tisíce odstínů. A že když dva dělají totéž, není to vždycky totéž. Opravdu výjimečný text, který mě vtáhl a pouštěl jen opatrně. Nastavené zrcadlo společnosti, rodinám, vztahům i každému z nás - věc nepříjemná, ale ke zdravému žití nutná.

17 28.11.2021