Gimli
komentáře u knih

Jirásek je mistr slohového útvaru, který jsem ve škole nenáviděl - líčení, popisu. Ovšem je vidět, že když se to umí, lze čtenáře vtáhnout do živého světa. Vždy, když Jiráska čtu, pohltí mě atmosféra popisované doby. A zde se mu to opět podařilo.


První část knihy bortící laické představy o čase byla fascinující. V další části, kdy jde Rovelli do větší hloubky, bych ale ocenil zevrubnější pojetí. Každopádně je to skvělé čtení, které jsem zhltl za dva večery. A zážitek byl umocněn faktem, že jsem krátce před tím, než se mi kniha dostala do rukou, dokoukal seriál Dark, takže jsem měl bezprostřední příležitost popřemýšlet o něm i v kontextu toho, co se dnes o čase ví.


Četli jsme s dcerkou před spaním. Pěkné, poučné a čtivé. A zase trochu jiné reálie, což je dobře.


Myslím si, že název "Dějiny biologického myšlení" je poněkud nadsazený. Jde spíše o seznam vědců-biologů a jejich děl s velmi povrchními konstatováními o dobově kulturním kontextu. Uznávám, že vecpat do sta stránek téma tak široké a komplexní nelze; ostatně sám autor si toho je vědom. Ale kdyby se Komárek na úkor "dědkologie" raději hlouběji ponořil právě do oněch kulturně historických kontextů a biologického myšlení, asi by udělal lépe.


Pro mě byl pohled Margulisové na evoluci skutečně nový. Její úvahy a práce o symbiogenezi jsou mnohem hlubší a zajímavější než pouhé tvrzení, že mitochondrie a chloroplasty jsou bakterie. Například symbiogenetické vysvětlení sexu mi zatím připadá nejelegantnější ze všech vysvětlení, s nimiž jsem se setkal. Symbiotická planeta je zároveň skvělý rozcestník na mnoho dalších knih, které se tématikou zabývají mnohem podrobněji.
PS: Netušil jsem, že Lynn Margulisová byla manželkou Carla Sagana, s nímž má dvě děti. Teď už to vím :-)


Atkinsovi se na pouhých sto stranách podařilo vysvětlit vztahy prvků v periodické tabulce a hlavně poskytnout vodítka, která umožňují při pouhém pohledu do tabulky stanovit základní vlastnosti a chování každého prvku. Rozhodně bych zvážil využití Atkinsova alegorického přístupu v osnovách chemie základních a středních škol.


John Gribbin ve Schrödingerových koťatech elegantně ukázal, že Feynman zřejmě neměl pravdu, když říkal, že kvantové mechanice nerozumí nikdo. Byť to jako laik nemohu fundovaně posoudit, Gribbinova interpretace kvantové skutečnosti mi připadá opravdu celkem jednoduše pochopitelná. Ale uvidíme, co s tímto potenciálním mýtem dnešní doby bude dál. Přestože Gribbin dokáže elegantně a jednoduše vysvětlit problematiku kvantové mechaniky, myslím si, že daleko zásadnější jsou (nejen) jeho úvahy o fungování samotného oboru fyziky (a v podstatě vědy jako takové) v kapitole "Přemýšlení o přemýšlení o věcech", kde upozorňuje na to, že často zapomínáme, že způsoby, kterými popisujeme a jejichž prostřednictvím vnímáme svět kolem nás, jsou jenom naše modely skutečnosti, a že to, který model je té skutečnosti nejblíže, ve velké míře závisí na otázkách, které si klademe, a na optice, kterou danou problematiku nahlížíme. Pokud by se někdo bál, že se bez přečtení prvního dílu "Pátrání po Schrödingerově kočce" nebude chytat, může se svých obav směle vzdát. První díl jsem zatím nečetl a nepřipadalo mi, že by mi to chybělo.


Zpočátku jsem to Flégrovi moc nežral, jsem velký fanda Dawkinsovy mezialelické selekce. Každopádně dotazy, které Flegr klade, jsou oprávněné a na mnohé z nich lze v současném pojetí evolučních teorií obtížně odpovědět. Teorie zamrzlé plasticity vlastně nepřináší žádný převratný objev, jenom staví dosavadní poznatky na poli evoluční biologie do nových a mnohem širších souvislostí. I když jsem měl občas pocit, že si Flegr v některých drobnostech protiřečí, musím uznat, že mě dokázal na svou stranu slušně naklonit. Zamrzlou evoluci bych doporučil všem, kteří mají o evoluční problematiku zájem. Nejenže přehledně shrnuje dosavadní poznatky, ale nadto je obhajoba teorie zamrzlé plasticity didaktická v tom, že vede čtenáře ke zdravému kritickému myšlení.


Brilantním jazykem napsaný velmi prostinký příběh o tom, že musíme soudit druhé s rozvahou a na základě vlastních zkušeností s nimi a že předsudky (Elizabeth) a pýcha (Darcy) mohou napáchat hodně škody. Austenová nabízí v podstatě archetypové, snadno předvídatelné figurky. Ovšem způsob, kterým to dělá, je velmi zábavný a poutavý. Nesmírně jsem si užíval dialogy a protože jsem četl v angličtině, naučil jsem se spoustu nových přívlastků :-). Celou dobu mi ale vadilo, že se děj točí kolem lidí, jejichž jedinými starostmi jsou co si obléci a koho pozvat na večeři. Chápu, že takhle to v těchto kruzích v Anglii na začátku 19. století chodilo, ale mně to prostě nesedělo. Proto jenom čtyři hvězdičky. (Čteno v originále)


Mám ze Svědectví ambivalentní pocity. Připadá mi, že se jedná o dva příběhy, které spolu až tak nesouvisí. Po úvodní a velmi dlouhé (pro mě strhující) části seznamování s postavami, během níž probíhá vymírání lidstva, mě téměř šokoval ten zlom v jakýsi nadpřirozený a religiózní souboj dobra se zlem. Ale jakmile jsem se naladil na tuhle druhou vlnu, což mi dobrých sto stran trvalo, byl jsem opět hluboce pohroužen do Kingova světa. Ve výsledku jsem spokojen a plné hodnocení se nekoná hlavně kvůli výše zmíněné roztříštěnosti.


Umění zkratky je druhá kniha po Hudbě prvočísel, kterou jsem od du Sautoye přečetl. Musím říct, že se z něj stává můj oblíbený autor. Byť už jsem toho o tématech mnoha kapitol přečetl docela dost jinde, du Sautoyův přístup mi na ně ukázal jiný úhel pohledu. A to samo o sobě může vést k účinné zkratce :-)


Tahle kniha na mě má podobný účinek jako Bez loga od Naomi Kleinové. Člověk o nerovném postavení žen něco ví z vlastní zkušenosti, od blízkých či přátel, a dost toho tak nějak tuší. Ale když to dostanete v uceleném balíku a pečlivě zasazené do dobových a společenských kontextů, tak je to docela náklad, který jednoho donutí zamyslet se i sám nad sebou a přehodnotit svůj postoj k této problematice.


Svižná a napínavá hard sci-fi pecka prodchnutá perfektně dávkovaným humorem!


Po delší době kniha, které mě opravdu zasáhla a kterou nedokážu pustit z hlavy. I kdyby dnes, o dvacet let později, i díky masivnímu rozvoji internetu fungoval svět nadnárodních korporací a jejich vliv jinak, Kleinová poodhaluje nepravosti, o nichž buď netušíme nebo je ignorujeme. Každopádně jsem si při čtení mnohokrát vzpomněl na vyprávění mé maminky, která pracuje v supermarketu Albert nadnárodní společnosti Ahold. Až překvapivě často se její zážitky shodovaly s hovadským přístupem velkých firem, o němž Kleinová píše.


Mám rád knihy o vědě, v nichž jsou poznatky a souvislosti podány v zásadě mimochodem jako součást osobních příběhů samotných vědců. To se zde autorovi daří náramně a Hudba prvočísel je v tomto ohledu srovnatelná s vynikající Mukherjeeovou knihou Gen: O dědičnosti v našich osudech.


Pád titánů bylo mé první setkání s Follettem. Zpočátku mi trochu vadila předvídatelnost některých dějových zvratů a obtížná uveřitelnost některých vzájemných setkání Follettových hrdinů. Ale postupně mě začaly osudy v podstatě všech postav zajímat a naprosto mě strhlo, jak přirozeně je Follett zasadil do dějinného soukolí. Skutečné historické události, které jsou tu prostřednictvím hrdinů pojednány velice živě, detailně a z mnoha perspektiv, navíc dělají z Pádu titánů knihu efektivně poučnou, zejména v kombinaci s Dějinami 20. století od Paula Johnsona, které jsem shodou okolností nedávno četl. Určitě si na Folletta ještě posvítím!


První půlka knihy je víceméně zbytečná a rozvleklá úlitba Vernově zálibě v popisech krajiny a komických postavičkách. Ovšem, když se hrdinové za dramatických okolností dostanou do San Fernanda, konečně se rozehraje dobrodružství tak, jak ho mám od Verna rád. Tentokrát mi dokonce nevadila ani ta do očí bijící průhlednost toho, co se stane, protože ta druhá polovina byla prostě nesmírně čtivá. Tři hvězdičky si Na vlnách Orinoka určitě zaslouží.


První část knihy, v níž je Sandorfovo spiknutí prozrazeno a jemu i jeho přátelům jde o holé životy, byla vskutku strhující. Ovšem zbývající části, v nichž jde o potrestání udavačů a zrádců, byly už jenom dobré. Podle mě je to tím, že postavy jsou až příliš černobílé a děj, včetně zásadních zvratů, je často dlouho dopředu předvídatelný. Ale kdybych četl Matyáše Sandorfa jako kluk někdy před pětadvaceti lety, asi bych byl nadšený.


Slackovu knihu doporučuji každému, koho alespoň trochu zajímá, jak vlastně funguje věda a jaké strasti a slasti potkávají vědce v každodenním pracovním životě. Uniknout by si ji neměli nechat ani vědci samotní, protože alespoň zjistí, že v tom nejsou sami. Krom toho se čtenář leccos dozví o tom, jak se dospělo k významným objevům ve vývojové biologii. A všechno je to napsáno velice čtivě a vtipně; místy jsem se smál nahlas. Pět hvězdiček je prostě bez debat!
