gladya komentáře u knih
Dystopie, která se důstojně řadí k 1984, Kallocainu i dalším slavným dílům žánru. Zamjatin byl ovšem první. Čtenář musí ocenit jeho vizionářství, v roce 1920 ještě totalitní režimy dvacátého století neukázaly vše, "co dokážou". V Rusku byla bolševická moc ještě v plenkách a excesy a první projevy zrůdnosti režimu se snad daly "vysvětlit" válkou a občanskou válkou.
Zamjatin jde podle mě nejdál v tom, jak moc mají občané vymyté mozky a jak veliká je nesvoboda vedoucí až k de facto k úplné ztrátě soukromí.
Některé technické věci působí skoro po sto letech samozřejmě naivně, ale vzhledem k jejich rozsahu to příběhu nevadí.
Hodnotím mezi 4* a 5* , vzhledem k době vzniku dávám 5.
Tak tuhle knížku si přečtu určitě ještě jednou. Musím jí víc vstřebat, sžít se s ní nebo jak to nazvat. A pak možná přidám tu pátou hvězdu. Mystično, faustovská legenda zasazená do Moskvy v době Stalina, to nemá chybu. Pokud jsem našla, "mouchy" , týká se to některých postav, ale to to jen můj subjektivní dojem na úrovni :"Jestli by ten Bolt nemohl běžet ještě o tisícinu sekundy rychleji".
Jedna z knížek, kde není nejdůležitější obsah. I jako "pouhý příběh" stojí za přečtení a má nesporné kvality. Ovšem tahle knížka má něco navíc, obsahuje množství myšlenek a aforismů ( pravda, často přinejmenším diskutabilních,) , zejména z úst lorda Henryho. A jak O. Wilde dokázal zachytit Dorianovu proměnu a přitom jen minimálně popisuje jeho "hrůzné činy". Jednoduše tohle je LITERATURA.
Kapitál se nedá posuzovat jako klasická knížka. V době vzniku měl Kapitál jistý význam i jako vědecké dílo, i když hodnotit je se dá různě. Neberu ohled na to, jaká ideologie se k tomuto dílu hlásila.
Vynikající kniha. Hlavní hrdina měl něco z Forest Gumpa a Stoletého staříka, něco z hrdiny Chyť mě, když to dokážeš., trochu možná byl lupič gentleman, měl trochu z J. Bonda, dokonce i Agent W4C se mi vybavil. Všechno to je použito jen přiměřeně a příběh je originální.
Jo, být pacifistou v letech 1939-1945 nebylo jednoduché. Hlavní hrdina se snažil být slušný člověk, což mu komplikovaly snad všechny tajné služby.
Bavila jsem se, a vůbec to nebylo hloupé.
Od autora jsem nedávno četla Láska je jen slovo, tohle je něco úplně jiného.
A některé recepty možná vyzkouším.
Zajímavé čtení. Trochu jsem čekala běžnou fantasy. To byl velký omyl. Ano, v téhle knize je magie. Jenže jako něco, s čím není dobré si jen tak zahrávat. Zkrátka Vesmír či jak to nazvat vyžaduje rovnováhu. Vždy je něco za něco. To je asi fakt bez ohledu na to, jestli člověk věří na věci mezi nebem a zemí.
A taky mě napadlo, že člověk má být opatrný na to, co si přeje. Ono se to totiž může splnit, ale trochu jinak, než to bylo myšleno.
Musím upozornit na jednu věc. Detektivky jsou součástí mého čtenářského "portfolia", ale severské detektivky spíš součástí okrajovou.
Tuhle konkrétní knížku jsem četla s chutí. Nečetla jsem sice celou sérii o oddělení Q, ale zrovna díly nejdůležitější pro Sedm metrů čtverečních jsem znala.
Vím, že detektivka je pohádka pro dospělé, ale tady toho na mě bylo moc. Nechci prozrazovat, ale u jednoho pokusu o likvidaci jisté nepohodlné osoby jsem skoro vyprskla smíchy, tak se mi to zdálo ujeté.
No, ještě že jsem mírumilovná osoba, kdybych chtěla někoho zlikvidovat, samozřejmě bych si najala odborníka. A pokud možno by to byla jedna "šikovná" nehoda nebo v krajním případě dobře mířená střela a bylo by to jednodušší a bez dalších obětí. Taky je fakt, že ti opravdoví padouši asi uvažují jinak.
Uznávám, k žánru jistá vykonsruovanost a přehánění patří . A když s tím čtenář počítá, užije si to.
Líbilo se mi to. Nejvíc oceňuji, že je tam popsán nejen pohled člověka, který je v něčem "jiný", ale taky matky a sourozence. Rodiče jsou dospělí a s jinakostí a speciálními potřebami potomka se můžou nějak vypořádat. A ne každý to dokáže. Ale co sourozenci? Jak malé dítě pojme, když se rodina přizpůsobuje potřebám bráchy či ségry a ono se možná cítí odstrkované?
Zaujalo mě, že autorka (nebo alespoň matka v knize) bere jako fakt souvislost autismu a očkování, to se, pokud vím neprokázalo, ale budu pátrat.
A zajímavá věc je odpovědnost člověka za své činy.
Je to Hartl v tom dobrém i špatném. Dávám plný počet hvězdiček, protože se mi to z Hatrlových knih, které jsem četla, libilo asi nejvíc. Četlo se to hodně dobře. V kategorii oddechové čtení je to fajn.
Co mě zaujalo? Řada postav jsou úspěšní a bohatí lidé, kteří se znají se slavnými lidmi. A přitom vlastně prožívají stejné rodinné a vztahové situace, jako každý z nás.
Mohla bych podepsat komentář uživatele witiko. Jelikož mi knížku půjčil kamarád jako něco, co stojí za přečtení ale nic víc mi k ní neřekl a anotaci jsem nečetla, chápu i jistá zklamání některých uživatelů. Kdo čekal „seriozní" memoáry nebo politoligický či podobný text, nutně byl překvapen a mohl být i zklamán. Já jsem po přečtení první kapitoly navštívila stránku Palmknih a knížku jsem si koupila do čtečky, To asi hodně vypovídá. Mně to vysloveně sedlo, takový humor rozhodně můžu.
A napadlo mě, že člověk si tuhle knížku asi užije tím víc, čím víc o politice, diplomacii ale taky celebritách z oblasti kultuty ví. Vím, že mi určitě nedošlo všechno a hlavně u těch celebrit jsem neznala všechna zmiňovaná jména, ale i tak to stačilo.
A pozor, humor a odlehčený tón a nadsázka nijak nesnižují to, že základem jsou skutečné autorovy zážitky.
Rozumím vysokým i nízkým hodnocením. Od autorky jsem něco četla, ale skoro vůbec si nepamatuju, o čem to bylo. To mi u téhle knížky nehrozí. Přiznám se, že jsem k ní přistupovala s jistou předpojatostí a vlastně ani nevím, proč jsem jí začala číst. Taky jsem na začátku váhala, co to jako má být a chtěla jsem to odložit. Ještě chvíli jsem vydržela a dobře jsem udělala. Nakonec to vůbec není špatné. A nejde jen o to, že jsem žena 40+, s hlavní hrdinkou se neztotožňuji a v řadě věcí jí moc nerozumím.
Co jsem v téhle knížce našla? Třeba to, jak toxický vztah hlavní hrdinka nahradí sice jiným, ale taky toxickým vztahem. A nemám na mysli věkový rozdíl.
Vulgarismy a explicitní popisy některých scén osobně nemusím, řadu používaných slov jsem snad ještě nevypustila z úst, a to už dost pamatuju. V některých případech a k některým postavám takový jazyk patří a je to na místě. V některých případech by možná stačily náznaky bez podrobností, ale je právo autora trochu šokovat. Takže mě to nijak nepohoršuje. Docela zajímavé je srovnat tyhle podrobné popisy některých erotických scén s tím, co je ze života hlavní hrdinky spíš naznačeno.
Zajímavá je forma, působí to někdy trochu zmateně, přehozené kapitoly k tomu přispívají. Jenže tohle má v daném kontextu smysl. A kapitola z pohledu Marka to ještě povyšuje.
I závěrečný díl je skvěle zpracovaný pohled na minulé století. Děj začíná v roce, kdy jsem se narodila. Stavbu berlínské zdi i kubánskou krizi tedy znám jen z vyprávění rodičů, na rok 1968 si už trochu pamatuju a 21. srpen docela dobře, i když jsem byla teprve absolventka 1. třídy ZDŠ.
Pro mě tahle trilogie byla zajímavá a docela poučná. Popisované zásadní historické události jsem celkem znala, většinou jsem předem věděla, k čemu se hrdinové zase přimotají. Jenže na fiktivních příbězích lidí někdy člověku pořádně docvaknou všechny souvislosti toho, co zná z učebnic. Tak na mě fungují dobré historické romány. Plně jsem si připomněla třeba to, že ani v zemích, které považujeme za kolébky demokracie v současném pojetí, nebyla občanská práva samozřejmostí. To se týká třeba práv žen v Británii zajména v první polovině století, A v USA byla rasová segregace problém i 100 let po zrušení otroctví, takže chápu, proč Follett dává černochům tolik prostoru. To byla reakce na některé komentáře.
Pasáže o hudební scéně také dobře ilustrovaly dobu, nejen proto, že hudba se zásadně změnila. Hudba se a stala se pro mládež mnohem významnější než dřív, objevilo se šílenství po popových a rockových hvězdách, i to sex drogy a rokenrol.
Pěkně byl popsán i rozdíl mezi demokratickými a totalitními režimy. Ano, i v demokracii je hodně nedokonalostí a v politice špíny. Ale totalitní režimy jsou bez debaty horší.
Při čtení jsem byla stejně nadšená jako u prvního dílu, ale přece jen dávám o hvězdu míň. Pokud se něco opravdu významného v první polovině 20. století stalo, je velmi pravděpodobné, že se kolem alespoň motal někdo z hrdinů téhle skvělé trilogie. Hrdinové někdy byli jen náhodou ve správný či nesprávný čas na správném či nesprávném místě, jindy i velmi významně zasáhli a byli téměř hybateli. No, nakonec, nějací „obyčejní lidé“ se u těch událostí vyskytovali. Je fakt, že využití toho v knížce může být dvousečné. Možná to přidává atraktivnosti a zajímavosti, ale současně to trochu ubírá věrohodnosti. Mně se to ovšem i v této trochu nadsazené podobě moc líbilo.
Co mi trochu vadilo, to byly prvky červené knihovny a množství různých náhod a setkání. To je hlavní důvod, proč dávám hvězdu dolů.
Čtenář nemůže být na pochybách o Follettově světonázoru. Fandí liberální demokracii. Přiznám se, že já taky. Zatím nevím o ničem lepším, co by se v historii osvědčilo. A že je to „moc levicové“? V dané době podle mě levice (zdůrazňuji ta demokratická a liberální levice) přispěla k žádoucím společenským změnám, z nichž pravděpodobně některé nevadí ani rozumným pravicově smýšlejícím lidem. Nakonec, pravice nebo levice, důležitější je, že normálně politicky soupeří a mohou se střídat u moci. Jde o to, aby nikdo nevládl „na věčné časy“ a opozici nelikvidoval v nějakém koncentráku nebo gulagu.
"Žádný zdroj neříká pravdu a některé lžou". To říká autorka několikrát. A kromě příběhů žen z různých období je to vlastně jedna z důležitých myšlenek knihy. Dává podnět k tomu podívat se na historii trochu jinak, než pod vlivem stereotypů, které máme zafixované z hodin dějepisu. Vnitřní Němci či Rakušané v nás a vnitřní Češi když ne v Němcích, tak určitě v Rakušanech. Když člověk takhle souhrnně vidí známé i méně známé české stopy v Rakousku, ale i naopak. Zkrátka máme k sobě blízko.
Příběh Kateřiny byl celkem pochopitelně zajímavější.
Docela dobře napsaný thriller. Jo, taky jsem si vzpomněla na D. Browna. Věrohodnost vůbec nemá smysl řešit, zabudování příběhu plného konspiračních teorií do českého prostředí vážně brát nemůžu.
Politické úvahy nemusí sednout každému, to je pravda. Je zajímavé, že jsem to vůbec nevnímala jako nějaký jednoznačný pamflet politických názorů autora. Zaznívají tam totiž otázky, které jsou opravdu zajímavé a odpovědi na ně mohou být zásadní. A mně se zdálo, že jsou tam spíš ty otázky než odpovědi. Možná se pletu, ale viděla jsem tam totiž tak trochu pohled obou nebo dokonce možná více stran. Jistě, v některých částech se zdálo jasné, komu autor fandí. Jenže pak se to trochu posunulo.
Nad konspiračnímoi teoriemi se můžeme usmívat. Když si ovšem uvědomíme, jaký vliv mají některá ekonomická imperia, možná nás napadne, jak velká je to vlastně fikce? Jenže i kdyby, jaké jsou alternativy?
Třetímu dílu dávám 5*. Za drobné mušky na kráse ( třeba mohla Ilan opravdu tak dlouho před většinou z 25 uchránit své tajemství?) už jsem dala o hvězdu míň u prvního a druhého dílu.
Jak se některé věci odhalují a jiné zamotávají, mně se to líbí čím dál víc. Oceňuji hlavně originalitu a fantazii, s níž autorka vytvořila svět naslouchačů a ostatních bytostí. Fantazy pro mládež s mladým vyvoleným či mladou vyvolenou je dvanáct do tuctu, tenhle příběh je opravdu něco víc. A prvky postapo to vše činí ještě zajímavější.
Jedno zklamání ale tady je. Čekala jsem třetí díl bude závěrečný.
Poznámka ke štítkům, tak docela se mi to nezdá jako knížka pro děti, pubertální mládež ano, ale děti spíš ne.
Posloucháno jako audiokniha.
Jsou dva základní druhy sci-fi.
V tom jednom čtenář (nebo divák či posluchač) akceptuje, že kdysi dávno v předaleké galaxii nefungují přírodní zákony stejně jako na matičce Zemi a blízkých několika miliardách světelných let. Nabrousí světelný meč (nebo co se s ním dělá) a bojuje za světlou nebo temnou stranu síly, podle gusta. Tuhle sci-fi mám moc ráda.
A pak je tu ten druhý typ sci-fi, který mám snad ještě radši. Tam čtenář přemýšlí nad svými znalostmi z fyziky a jiných vědních disciplín a dumá, co je ještě jasné science a kde už je to více či méně podložená nebo úplná fiction.
Kulový blesk se jednoznačně tváří jako druhý případ, vědecky podložená fantazie. Nakolik knížka odpovídá poznatkům vědy neposoudím, ale jako počteni je to skvělé.
Jelikož jsem pacifista, hvězda dolů, kdo četl, pochopí.
A co mě napadlo? Postavy se mi zdály v podstatě všechny studení čumáci, mně chyběly emoce. Možná je to i díky jinak skvělé interpretaci audioknihy a při čtení bych takový dojem neměla. Možná je vidět jiná kultura. Je zvláštní, že u jiných sci-fi tohoto typu jsem takový pocit neměla.
Neodpustím si také připomínku Vzpomínky na Zemi. Ano, trilogie je komplexnější a asi i propracovanější. Ale autor své mistrovství nezapřel ani v Kulovém blesku.
A k druhům sci-fi, dodatek. Pak jsou tu ještě nadčasová veledíla, kde věda a technika nejsou podstatná. Ta prověřil čas. Trilogie Vzpomínka na Zemi by se tam možná jednou zařadit mohla, Kulový blesk spíš ne.
Četla jsem to už dávno a plánuju se k téhle knížce vrátit. Možná se projeví pár stovek přečtených knih a pár desítek let a hodnocení změním.
Jak jsem Mosty přes propast času vnímala v době, kdy jsem to četla? Líbily se mi nejen proto, že je to zajímavé spojení mých oblíbených žánrů, sci-fi a historie. To mi vysloveně sedlo. Napsáno je to skvěle. Trocha romantiky mi nevadila. Celkové vyznění mi sedlo. Zkrátka oslovilo mě to a zapůsobilo to na mě víc než "běżná" sci-fi nebo historický román.
Červená knihovna, k tomu asi nepravděpodobné náhody, překombinovanost a vykonstruované propletence patří. Nečetlo se to špatně.
Dávám pět hvězdiček za to, jak na mě knížka zapůsobila. S některými výhradami, které zazněly v komentářích, ovšem souhlasím.
Tahle knížka stojí za přečtení. Oceňuji to, že autor jde podle mě opravdu k jádru problému a hlavně to, že jasně formuluje, proč lidé volí populisty. Z knížky cítím pochopení pro ty, kdo volí populisty, ne pohrdání, které se vůči nim z liberální bubliny občas ozývá.
Všichni politici a elity, kteří mají pocit, že liberální demokracie by měla mít ještě šanci, by si tuhle rozsahem útlou knížku měli velmi pozorně přečíst. A vlastně všichni lidé, kteří se k liberální demokracii hlásí. A když se neprobereme, tak my nebo možná další generece už v liberální demokracii žít nebudeme. V úlevě, že prezidenské volby nevyhrál Hofer nebo Le Penová nesmíme zapomínat, jak velký průšvih je to, že klidně mohli vyhrát. A kde všude populisté posilují.
Ne ve všem s autorem souhlasím, to je asi u tohoto žánru v pořádku. Možná je trochu vidět, že autor v liberální demokracii vyrůstal. V postkomunistických zemích působí i další faktory. Pravda, pohled na jejich specifika by autorovy závěry nevyvrátil, ovšem jeho analýzu by mohl obohatit.
Až budu mít čas, dám jsem i některé citáty. Zatím jen jeden zajímavý postřeh o těch, koho liberální demokracie nezajímá a nikdy nezajímala. Autor popisuje z Francie konkrétní příklad bývalých voličů komunistů , kteří přešli k Le Penové. A rozumí, proč tak volí.