Gothard komentáře u knih
Je neuvěřitelné, že ještě v druhé polovině 20. století byl R. L. Stevenson považován za podřadného a bezvýznamného autora, a řada přehledů anglicky psané nebo světové literatury jeho jméno vůbec neuvádí. Titulní novela je obecně známá a zaslouženě obdivovaná. Je úžasné, jakou strukturu textu autor zvolil, jak důmyslně skládá jednotlivá fakta a postupně osvětluje historii podivuhodného příběhu. Dnes se "vědeckému" pozadí titulní novely asi můžeme usmívat, ale nepochybuji, že ve své době to musel být velice zneklidňující a hrůzostrašný text. To samé platí i o dvou přidaných povídkách. Opět je třeba brát v úvahu dobu jejich vzniku, byť hororový tón je jistě příjemný (tak dobře - zajímavý) i pro současného čtenáře. Nový překlad mi příliš neseděl, předcházející se mi zdál jemnější a výstižnější. Tak jako tak se jedná o milé setkání s klasikem a skvělý čtenářský zážitek.
Asi jsem byl celkově lehce zklamán, ale patrně hlavně proto, že jsem očekával více klasických sci-fi témat a více "průkopnického" nadšení, jakým oplývají třeba rané povídky A. C. Clarka. Texty jsou co do témat hodně různorodé, skutečně kvalitních povídek je málo, ale sbírka celkově baví a slabší dílka spíše časopisecké úrovně sice příliš nezaujmou, ale ani nepohorší. Zájemcům o detailnější poznání díla Franka Herberta nebo vývoje klasické americké sci-fi lze jednoznačně doporučit.
Tak nakonec docela zklamání. Dvě třetiny knihy byly výborné: zajímavý nápad, opravdu svižný děj, logické vyšetřování, řada historických detailů, které potěší, prostě příjemná oddechová četba na několik večerů. Ale poslední třetina knihy byla (alespoň dle mého názoru) hrozná. Zbytečně brutální popisy, děj natahovaný líčením vojenských střetnutí s Turky, která pro odhalení vraha nejsou důležitá, spousta vaty, rozvláčný závěr. U předcházejících dílů série (některých) se mi zdálo, že se autor sympaticky snaží oslovit širší spektrum čtenářů a posunuje se tak od původní prvoplánové fantasy do lehce vyšších pater literatury (byť samozřejmě komerční), ale toto je krok zpět.
Tři svého času velmi oceňované novely od klasika žánru. Dvě se týkají možností výzkumu, pochopení a komunikace s cizozemskými bytostmi či rasami, třetí je nápaditá alternativní historie s řadou překvapivých momentů a zajímavou pointou. Kniha byla vydána v roce 1992, kdy byl trh se sci-fi a fantasy literaturou neuvěřitelně nenasycený a nakladatelství chrlila jednu knihu za druhou. Bohužel vydavatelskému chvatu odpovídá i kvalita překladu prvních dvou novel. Mnoho jazykových neobratností a až trapných obratů významně snižuje požitek z četby. Třetí novela je naštěstí přeložena výrazně lépe. Alespoň něco, i když celkový dojem z knihy nakonec stejně zůstává poměrně rozpačitý. Tak zajímavá díla by si zasloužila nové vydání v kvalitním překladu.
Vesměs velmi krátké příběhy vycházející z lidové slovesnosti. Často zde důležitou roli hraje lidská hloupost nebo naopak chytrost (či někdy spíše vychytralost) stejně jako zbabělost nebo odvaha. V mnoha příbězích se rovněž objevuje motiv nadpřirozených bytostí nebo různých tajemných sil, které v dobrém nebo ve zlém zasahují do děje. Ne všechny příběhy končí dobře, některé jsou docela kruté, takže jako pohádky bych je asi neoznačil. Jak už to bývá, výbor obsahuje texty jak vynikající a silně působivé, tak i takové, na které do večera zapomenete. Je třeba ocenit skvělou práci překladatele, texty mají výjimečné jazykové kouzlo, je to čistá radost. Doporučuji číst po malých dávkách, třeba jen několik příběhů každý den (před spaním pro "divoké" sny), jinak příběhy splynou do jednoho možná košatého, ale v zásadě stále stejně zeleného stromu.
Příliš mnoho jsem od knihy nečekal, vždyť sám autor (nesporně obdařen vynikajícím talentem i literárními kvalitami) nebyl s textem spokojen a za svého života nepřipustil vydání, a proto jsem byl docela příjemně překvapen. Je to jednoduchý a velmi přímočarý příběh, kterému by jistě prospělo rozšíření či přepracování, ale obsahuje několik zajímavých myšlenek týkajících se nadřazenosti ras či obecně lidské svobody, a celkově je to docela příjemné čtení. Jen je potřeba ke knize přistupovat s vědomím, že vznikla před více než sto dvaceti lety, a je to pokus o dobrodružný a fantastický román. Ale jako zajímavé nenáročné čtení na jedno odpoledne lze literárně tolerantnímu čtenáři doporučit.
Výborná sbírka povídek, které vznikly v dlouhém časovém rozpětí od padesátých až do devadesátých let, i když texty z padesátých let výrazně převažují. V řadě povídek je vidět autorovo nádherné (někdy až lehce naivní) nadšení z vědeckého pokroku, díky kterému by se mohl rozvíjet výzkum vesmíru. Některé texty tak ani nemají pointu, jsou spíše popisem možností nebo úvahami nad tím, co vše by mohlo být možné. Clarke je ovšem výborný stylista, který má dar několika větami vytvořit skvělou atmosféru, a tak povídky rozhodně nenudí. Sbírka nemůže neobsahovat drobné humorné mini příběhy (různé kvality), často postavené na jednom vtipném nápadu nebo myšlenkovém paradoxu. Clarke tyto drobnosti miloval a psal je snad po celý život. Možná popudím ortodoxní fanoušky sci-fi, ale pro mě nejzajímavější a asi i nejlepší byla povídka Druhý úsvit, protože dokonale vystihuje autorovu víru v pokrok, ve vzdělání a v humanismus.
Soubor pěti krátkých povídek většinou s minimálním dějem, avšak s velmi svébytnou (a pozoruhodnou) atmosférou, které jsou navíc napsány s ohromujícím mistrovstvím. Hlavními tématy jsou čas, stáří a vzpomínky. Ale není to takové to uslintané "jó, když jsem byl mladý, to byl svět ještě v pořádku", na to je Claudio Magris příliš výsostný intelektuál a příliš kvalitní autor. Jeho hrdinové si uvědomují stárnutí a běh času jako přirozený proces, se kterým se nelze než smířit. Životní zkušenosti nebo vzpomínky představují nevyčerpatelný zdroj, ze kterého je možné nejen získat sílu k překonávání dalších životních překážek, ale i inspiraci k porozumění modernímu světu. Titulní povídka, která si pohrává s relativitou času (a otázkou vracejících se časových smyček), je tak zamotaná, že jsem ji prakticky vůbec nepochopil. Asi je to moje chyba, ale proto jsem z hodnocení ubral jednu hvězdičku.
Cestovat v tuhé zimě na motorce (nebo na sajdkáře) mi příliš rozumné nebo dokonce romantické nepřipadá. Kličkovat na motorce na hlavním tahu na kluzké silnici mezi kamiony - to je nerozum. Chlubit se, že jsem tak krátkozraký, že stěží rozeznám světla vozů před sebou - to je hazard. Autor chtěl společně se svými přáteli uctít a připomenout muže Napoleonovy armády, kteří v otřesných podmínkách ustupovali zpět do Francie. To samo o sobě vůbec není špatný nápad, jen jeho reálné provedení mi přijde trošku jako samolibé pozérství. Protože zatímco vojáci každou noc mrzli ve strašlivé ruské zimě a umírali po stovkách hladem, vyčerpáním a zimou, Tesson se vždy ubytoval v nějakém hotelu, dopřál si horkou sprchu, teplou večeři a poměrně výrazné množství alkoholu. Proč třeba jednu noc nepřespal venku ve stanu, aby alespoň vzdáleně poznal, co každý den zažívali ustupující Napoleonovi vojáci? Reflexe celého tažení je celkem zajímavá, postřehy o ruské duši a vnímání velikosti Ruska jsou vzhledem k současnému dění takřka pozoruhodné. Je třeba doplnit, že i v češtině máme k tažení do Ruska více kvalitních titulů. Celkově Je dobře, že Tesson umí psát čtivě a zajímavě, jinak by kniha byla jen záznamem nabubřelého zbytečného dobrodružství.
Čechov byl skvělý povídkář a prakticky vše, co v této oblasti napsal, stojí za přečtení. Kniha obsahuje vedle Černého mnicha, který je uváděn snad ve všech výborech Čechovových povídek, i méně známé texty, které ovšem nejsou o nic horší. Některé zmiňovaný motiv záhadnosti prakticky vůbec neobsahují, tak to prostě berme tak, že editor vybral různé zajímavé povídky a spojil je berličkou rádoby společného tématu. Ve výsledku je to jedno, podle mého mínění se tak jako tak jedná o skvělou četbu. V doslovu se urputně a kostrbatě hledá aktuální význam Čechovovy tvorby - nestačilo by snad jen konstatovat, že Čechov byl skvělý autor, jehož díla dodnes oslovují a inspirují generace vnímavých čtenářů i umělců?
V letech 1982-1984 napsal Robert Jordan sedm knih s Conanem. Černý mág z Vendhye je poslední z nich. Všechny knihy s Conanem byly napsány na objednávku a především z finančních důvodů, ale pro Jordana to asi byla dobrá zkušenost. U Černého mága paradoxně lépe funguje vlastní dobrodružný příběh (Conanova cesta za lékem a snaha objasnit tajemství neznámých beden) než "magická" linka s čarodějem. Závěr tradičně není nic moc, rozsah daný smlouvou byl patrně naplněn. Ale jako oddechovka docela dobré, Jordan zde už piloval vlastní styl a alespoň v některých pasážích se tak vyhnul tradičním naivním stereotypům.
Poměrně otevřená zpověď o celoživotním boji s alkoholem. Je dost děsivé sledovat, jak si autor postupně ničí život, až se z něho stává naprostá troska neschopná fungovat. Stejně tak je šokující, kolik toho dokázal vypít a přežít to. Pro jeho nejbližší to muselo být strašné, soužití s alkoholikem je jedním slovem peklo. Nebudu hodnotit hvězdičkami.
A. Bierce byl významný redaktor, novinář a spisovatel. Jeho povídky mají příjemně tajuplný, někdy i docela hrůzostrašný nádech, občas se sympatickou příměsí cynismu nebo černého humoru. Některé zejména krátké texty mají krásně černohumorné pointy. M. R. James je ovšem skutečný zakladatel moderního hororu. Náměty velmi často čerpal ze svého odborného působení, pracoval jako knihovník a zabýval se popisem a katalogizací středověkých rukopisů. V jeho povídkách se objevuje celá řada naprosto klasických témat: prokletý rukopis, tajuplný zámek, hrůzostrašná rodová kletba atd. atd. Inspirace historií je zde zcela zřejmá. Povídky mají natolik silnou atmosféru, že ani nepotřebují nějakou výraznou pointu. Za mě dokonalé. Je proto jen dobře, že jeho povídky vyšly souborně v moderním vydání ve dvou svazcích, měla by to být povinná četba pro všechny fanoušky žánru.
Byl jsem zvědavý, co nového autor dnes již klasického cyklu Kolo času přinese do světa Conana, ale výsledkem bylo jedno velké zklamání. Nezáživný příběh, zoufale průměrné zpracování, tuctové postavy (hlavní ženská hrdinka byla místy až nechtěně směšná). R. E. Howard by musel zaplakat (určitě vícekrát). Kouzlo původních příběhů s nádhernou (byť možná původně ani nezamýšlenou) atmosférou se zde nepodařilo oživit ani na okamžik. Škoda. K této knize se už určitě nevrátím.
Devadesátá léta minulého století přinesla fanouškům sci-fi a fantasy opulentní čtenářské hody, protože na knižní trh se postupně začala dostávat nejen slavná díla slavných autorů, klasiků žánru, ale sem tam i moderní světová sci-fi a fantasy (a krom toho spousta braku vydávaného za "kultovní" díla či série). Pro domácí autory to byla úžasná inspirace a popud k nové tvorbě. Dlouholetý redaktor Ikarie se pokusil o sloučení sci-fi a fantasy, no a zůstal na půl cesty. Pokus zajímavý, a bohužel ne zcela vydařený. Dnes vhodné patrně pouze pro sběratele a historiky žánru.
Velmi dobře, přehledně a fundovaně zpracovaná kniha od profesionálního historika. Je to zajímavé téma: v roce 1939 se etnografický spolek Národopisná Morava (vznikla z Moravsko-slovenské společnosti) v čele s Janem Uprkou, synem známého malíře Joži Uprky, pokusil prosadit připojení části Moravy ke Slovenskému státu. Ukázkový příklad zneužití národopisu ke kolaboraci. Je třeba ovšem doplnit, že Národopisnou Moravu bral jen málokdo vážně, a její snaha vyvolala spíše jen posměch nebo v lepším případě úžas. Jan Uprka byl podivný člověk, spolek měl nulovou poltickou podporu, a také dopis zaslaný přímo do rukou Adolfa Hitlera s žádostí o pomoc svědčí o naprosté ztrátě soudnosti. František Mezihorák problém pěkně, jasně a srozumitelně objasnil, takže kniha je bez nejmenších pochyb přínosem k poznání moderních dějin Moravy.
Krátké, jednoduché a přímočaré povídky. Některé byly původně určeny pro rozhlasové vysílání, a tak ani nemohly být složité, aby se posluchač v ději neztratil. Autorka často využívá několika osvědčených postupů, které jsou završeny dějovým paradoxem, takže pointy jsou občas předvídatelné. Na druhou stranu je zde několik skutečně pěkných příběhů s velmi zajímavým či netradičním námětem. Tajuplných či duchařských povídek je zde více, ale vesměs je zřejmé, jak příběh dopadne a o co se jedná. Celkově docela příjemná kniha, jejíž obsah však po čase poněkud splývá, takže si vybavíte jen několik málo námětů.
K pochopení tohoto příběhu je naprosto zásadní uvědomit si, jakým způsobem se lišilo myšlení průměrného japonského vojáka od myšlení třeba obyvatele Evropy. Hiró Onoda byl vychován v tradičním konzervativním duchu, a oddanost císaři a vlasti byly prostě neotřesitelným základem jeho myšlení a chování. Byl to člověk, jehož žebříček hodnot byl výchovou i předchozími životními a společenskými zkušenostmi uspořádán tak pevně, že ho nemohlo takřka nic změnit, a z našeho pohledu až absurdní lpění na cti, poslušnosti, disciplíně a odpovědnosti nadřízeným tvořilo absolutně pevný základ jeho myšlení a chování. Dokonce tak pevný, že ho nemohly nabourat ani stále častější zkušenosti, které naznačovaly, že vše je prostě jinak. Onoda nebyl hlupák, blázen ani paranoik, jen prostě odmítal uvěřit, že v jeho tradiční výchově je trhlina, že všechno to, čemu věřil a co pro něho představovalo jistotu v šíleném světě války, už neplatí. Jeho vytrvalost a zatvrzelost je možná obdivuhodná, možná nepochopitelná. Každopádně bych ho neodsuzoval, spíše mi ho bylo nakonec líto, protože promrhal život bojem s chimérou, která dávno ztratila smysl a význam. A návrat k normálnímu životu musel být po třiceti letech v džungli opravdu strašný ...
Devadesátá léta minulého století (a zejména jejich první polovina) byla pro fanoušky sci-fi neuvěřitelně náročná - a ještě více pro ty, kteří nebyli členy různých fanklubů a neměli možnost získat neoficiální a malonákladové překlady. Najednou vycházelo tolik úžasných knih úžasných autorů, klasiků žánru, o kterých jsme jen slyšeli a pouze v okamžicích naprosto bezbřehého optimismu doufali, že si je někdy přečteme. A naráz to bylo tady! Jaké to bylo pozdvižení, když poprvé vyšla česky třeba Hvězdná pěchota! Až později se ukázalo, že více těchto zdánlivě úžasných titulů vlastně vůbec nebylo dobrých, tím méně úžasných, a dnes se válejí na nejspodnějších a nejvíce zaprášených policích v nejvzdálenějším koutu knihovny. No a v této době vzniklo i několik antologií, které zcela nepokrytě těžily z tohoto čtenářského nadšení, a jejich kvalita byla přinejmenším diskutabilní. Srdce technopopu je jedna z nich. Obsahuje méně kvalitní povídky známých spisovatelů sci-fi i zcela nekvalitní povídky dnes oprávněně zapomenutých autorů. Klíč, jakým byly povídky vybírány, mi zůstal utajen, název byl jen obchodní trik. Z průměru vyčnívaly snad dva texty, a i ty si po letech těžce vybavíte. Na svou dobu snad dobré v tom, že i tyto antologie umožnily čtenářům lépe se orientovat, nicméně neumím si příliš představit, že by se k této knize někdo po letech ještě vrátil (a to mám bohatou fantazii).
Pokud vás zajímá vývoj sci-fi jako literárního žánru, pak je to pro vás naprosto povinná četba. Povídky samozřejmě zastaraly, ale čiší z nich nadšení, okouzlení neomezenými možnostmi (protože lidská fantazie nemá hranice) a naivní víra, že svět se bude vyvíjet správným směrem a lidstvo všechny problémy zvládne s nadhledem a grácií. Číst tyto povídky je poučné, protože pochopíte, z jakých základů se vyvíjela současná sci-fi, a také zábavné - jednak proto, že se jedná vesměs o kvalitní autory, jednak i proto, že jejich nadšení pro nový žánr je upřímné a nakažlivé. Doporučuji všem, kteří od sci-fi nečekají jen bezduchou zábavu a potoky krve.