grillica komentáře u knih

Tuhle cestopisnou fantastickou nádheru, proloženou neskutečně vtipnými básničkami, skvělými ilustracemi a faktografickými okénky jsem zhltla za dva dny a pořád nemám dost. Strašně se mi líbilo, že v knize nejsou žádné fotky, přesto je popis Ládíkova putování natolik barvitý a konkrétní, že máte všechno jako na dlani. Smála jsem se, hodně, a nahlas. Nejradši bych si ještě dneska večer sbalila bágl a šla, kam by mě nohy nesly. Díky za super zážitek, princi.

4 07.05.2017

BUDE TO DLOUHÝ.

Po prvním týdnu.
Začnu ryze prakticky: téměř 900 stran se fakt pronese. Totiž, myslela jsem si, že kvůli váze knihy ji budu číst večer před spaním, případně ráno. Nebo prostě doma. Ale to se nedá, natolik mě vtáhla do děje, že jsem ji začala tahat s sebou po cestách do/z práce.
Hlavní hrdina fiktivních pamětí je tak trochu suchar Maximilien Aue, vystudovaný právník, přesvědčený nácek, nadějný esesák. Během vyvražďování Židů si buduje ve vojenské administrativě docela slušnou kariéru. Je přítomen u mnohého, všechno ale prožívá a rozmlouvá o tom s chladným odstupem. Je to maximálně strhující záležitost. Monstromán. Výjimečně jsem přelítávala nějaké výčty nebo popisy, ale jinak hltám slovo od slova, jde to samo - téměř žádné kapitoly, odstavce, nic. Neskutečná kombinace zdravotních problémů, snů a sexuálních zážitků, mašinérie SS a livkidace nežádoucích osob, popisů krajiny nebo detailů architektury v obsazovaných městech. Zvládla jsem Ukrajinu, Kavkaz a skončila jsem u příjezdu do Stalingradu. Otázky, na které po dočtení snad získám odpověď (a určitě nejsou jediné): Proč se kniha jmenuje Laskavé bohyně, a proč mě tak neskutečně pohlcují takové knihy - hned jsem si totiž vzpomněla na Smrt je mým řemeslem od Roberta Merleho.

Po druhém týdnu - přečteny téměř dvě třetiny.
Tahle šílenost je prostě pro silný lidi rukama (900 stran) i náturou.
Ze Stalingradu se Maxmilien vrací do Berlína, kde se během rekonvalescence postupně připravuje na návrat do pracovního procesu. Stihne navštívit Francii i Itálii, setká se také se svou sestrou a jejím manželem. Druhou část píšu ve chvíli, kdy se dostává do centra konečného řešení židovské otázky - do koncentráku v Osvětimi. Dosavadní část, a asi je to vážně tím, jak rozkouskovaně čtu, mě místy trošku nudila. Jeho cesty, výčty návštěv, které absolvuje, aby se dozvěděl co nejvíce ke svému úkolu, popis ubytování, okolí, kdy se převlékl a co si vzal na sebe. Více a více mám pocit, že nejlepší by bylo vzít si dva dny dovolenou a přečíst knihu na jeden zátah! Musíte se do toho totiž pořádně ponořit, abyste mezi nevinným a někdy suše-informačním nezaujatým vyprávěním zachytili ty nejvíce znepokojující okamžiky. Protože ty se vynoří nečekaně, až vás to srazí na kolena. Další poznámka na okraj: neumím německy, takže se občas ztrácím v hodnostech, zkratkách a teď čerstvě v nějakém úryvku německé písně...

Po dalších 12 dnech. Konec. Chtěla bych toho napsat strašně moc, ale je to tak čerstvý zážitek. Možná se to ani slovy vyjádřit nedá, nějak shrnout tu poslední, dost šílenou část neuvěřitelně rozsáhlého, ne příběhu, ne románu, ale eposu, opusu! Čtu doslov a je to třeba, čtu poznámku překladatelky, mimochodem, myslím si, že Michala Marková odvedla neskutečnou práci. Ano, odbíhám, ale s Laskavými bohyněmi jsem usínala a vstávala skoro měsíc, co teď? A vy to zkuste. Je to neskutečný. Opět varuju slabé nátury, ale když to dáte, slibuju že nebudete litovat. Není to jen tak něco o holocaustu. A válce. A vyšinutém magorovi. Dobře, o něm je to hodně. K tomu připočtěte roky cest a studií dokumentů, faktů, které musel autor absolvovat, znalost hudby, litertury. Neskutečné!!!! P.S. Pokračovat budu nejspíš hodně rudými reportážními Norimberskými procesy od ruského autora A. L. Poltoraka. (Nedám si pokoj co? Ale prokládám to paperbackovou detektivkou, abych se úplně nezbláznila.)

11 03.05.2017

Ke svátku zamilovaných jsem si letos koupila tenhle sladký bonbonek. Roztomilý, milý a jednoduchý ani ne tak počtení, jako spíš pokoukání. Leží mi na nočním stolku od února a když mám chuť, prolistuju znovu pár stránek, jen tak. A usmívám se u toho taky sladce. Dobrá volba jako sweet dárek, klidně i pro kluka. Třeba k výročí a připomenutí toho, jak sladký byly - nebo ještě pořád jsou - ty společný každodenní drobnosti.

20.04.2017

Hodně zajímavá kniha o rodinných tragédiích a z nich vyplývajících rodinných traumatech, děděných po generacích. Myslím, že na teorii a bohaté praxi autora, který řadu let pracuje s osobami, prožívajícími různé zdánlivě nevysvětlitené deprese, obavy, úzkosti, fobie, něco určitě bude. Knihu jsem si půjčila s úmyslem odhalit některá naše rodinná traumata, a měla bych ji asi půjčit každému z rodiny.. Třeba v sobě něco objeví.

1 24.03.2017

Vypadalo to jako klasická napínavá detektivka, ale občas jsem se ztrácela. Ale jo, lepší část této edice to rozhodně je. Blbej překlad názvu, to vám dojde až na konci...

14.03.2017

Doporučuji všem, kteří se jakkoli zajímají o halucinogenní látky. Nové vydání studie původně ze 60. letech nahlíží na tyhle "drogy" z úpně jiného úhlu, než je to v naší společnosti obvyklé. Manželský pár amerických vědců dokládá na bohatých zkušenostech velikého počtu osob zlepšení různých psychických poruch, úspěšnou léčbu deviací, depresí. Přinášejí spoustu příkladů "obyčejného" vylepšení psychického stavu a zážitky "normálních" lidí. Kriminalizace LSD a jiných halucinogenů v 70. letech v Americe je kritizována Mastersem hned v úvodu. Píše, že než lidstvu dojde, jaký potenciál LSD a jiné látky mají, hlavní zastánci zestárnou a zemřou..

1 28.02.2017

Kdyby šlo dát více hvězdiček, tak jich dám minimálně 10. Tohle je moje největší dětská srdcovka, některé pasáže znám skoro nazpaměť. Je to tak děsně milé a dojemné, vtipné a místy i smutné, až později člověku dochází to odloučení Krištůfka a Púa.. V rodinné knihovně máme vydání z roku 1988. A stejný text miluju namluvený Karlem Högerem, máme toho bohužel nahráno děsně málo, populárnější je verze od Ebena, ale to nějak nemůžu poslouchat. Disneyovku nebrat!!

5 28.02.2017

Ještě včera jsem se trochu rozčilovala, že to těm hlavním hrdinům nějak nevěřím, co všechno vědí a jak se vyjadřují a že se vyjadřují tak nějak všichni stejným jazykem, což je přece blbost, a přemýšlela jsem, zda je to způsobeno překladem nebo ne.. Zapůsobila na mě určitě reálná událost - potopení lodi - a tedy autorčin doslov a poděkování mnohem víc, než celý smyšlený příběh. Škoda, ale tak četlo se to nějak samo (když jsem nepřemýšlela nad tím, jak toporné mi to někdy přišlo..). Krátké výpovědi čtyř hlavních postav, ve kterých se snadno zorientujete. Dávám tři hvězdy, protože bych si knihu už nepřečetla, ale zaslouží si, abych se od ní odpíchla dál, k jiným knihám o potopení lodi Wilhelm Gustloff, k jiným knihám o druhé světové válce obecně.

4 12.02.2017

Když odhlédnu od toho, že apriori nečtu a nevyhledávám obdobnou seberozvíjející literaturu, dozvěděla jsem se tu poměrně zajímavé rozdělení myšlení na fixní a růstové. Ale teda že bych o tom musela číst 300 stran, to by mi bylo líto času. Myšlenka dobrá, a taky se mi líbí, že autorka staví na výzkumu, takže to není jen nějaké plkání. Ale knihu jsem nedočetla, takže hvězdičky nebudou.

Nevím, proč mě poslední dobou tolik "zajímá" smrt a otázky, které by měl mít každý dopředu vyřešené. Je to snad tím, že mám starší rodiče? Protože můj táta pořád mluví o rakvích nebo jak se odstěhuje do domova důchodců, aby nebyl na obtíž? Nebo že i takhle mladá holka chce sepsat něco jako závěť, pokyny, co dělat a nedělat, pokud někdy nastane moment, že o sobě už nebudu moci rozhodovat? Průvodce je fascinující a strašně skvělá kniha, nutí přemýšlet, o vás, o vašich blízkých, o nás, naší smrtelnosti. Nejenom, že jsem se dozvěděla o řadě fantastických lidí, z řad lékařů, psychologů a těch, kteří stojí nebo už bohužel nestojí, na druhé straně barikády (zemřelí i pozůstalí). Ale dostalo se mi pohledu do české paliativní a geriatrické péče, domácích hospiců, jak je to s eutanazií či dříve vysloveným přáním; rozhovorů, osobních, často dost intimních výpovědí... Rezonují ve mně všechna ta slova. "Není snadné vpustit si smrt do života". Hluboká, hluboká poklona a ohromné díky autorovi.

8 01.02.2017

Zamilovanosti. Úplně náhodný vánoční výběr. První odstavce mi z nějakého divnodůvodu připomněly začátek (ehmpropadáku) Dívky ve vlaku. Jedna osoba sleduje pravidelně dvě jiné osoby. Akorát spolu nemají žádnou, natož pohnutou historii. Tím veškerá podobnost končí.

K ději: Současný Madrid. María pracuje v nakladatelství a snídá každé ráno v kavárně, kde pozoruje manželskou dvojici. Luisa a Miguel. Ze začátku ani neví, jak se jmenují. Působí na ni sympaticky, jako Dokonalý pár, i po letech zamilovaní, stále si mají o čem povídat, někdy vídá i jejich děti. Díva se na ně jen tak, ze zájmu, in no creepy way, a asi by to takhle mohlo být do skonání světa. Jenže román potřebuje zápletku, takže muž nečekaně umírá. A není to úplně přirozená smrt. A María nezůstane úplně mimo hlavní dění.

Děje je tu celkem pramálo, zato myšlenkové pochody Maríi zabírají celé věty, odstavce, stránky. Někdy toho bylo skoro moc, ale stejně jsem byla zvědavá na pointu. Když jsem na S(n)oby o této knize psala, tak jsem četla "skvělý román, skvělý autor". Nadšená nejsem a pochybuju, že bych si knihu někdy ráda přečetla znovu.
Ale něco pozitivního zmínit můžu: Jelikož se celým příběhem táhne téma smrti, k dalšímu čtení mě ponoukla zmínka o Plukovníku Chabertovi (novela od Balzaca o domnělé mrtvole) a taky Třech mušketýrech (domnělá mrtvola č. 2 aneb Milady de Winter).

16.01.2017

Na Lesní lišky jsem se moc těšila - finské podivno sedí, ale bohužel mě jako dost ostatních zde zklamala velká rozdílnost v kvalitě povídek.. Třeba Lesní lišky (les, lišky, to se četlo samo), Transit (napínavý vypointovaný příběh, ještě navíc zajímavou formou podaný) a Temná zhouba, uzda smrti (pořádné podivno a temno, super super, nechci spoilerovat) byly opravdu podivně znepokojivé. Zato čtyři ostatní byly opravdu slabé: Gordon (what?), Kéž bychom tu byli taky (sci-fi mám ráda, ale tohle mě zoufale nebavilo), Motýl (hrůza, bez ničeho navíc) a Čarodějná kolébka (nejslabší a úplně mimo, nudné a směšné). Škoda. Celkově hodnotím za tři, čekala jsem nějak víc...

Přestože dnes si asi málokdo bude organizovat knihovnu tak pečlivě a možná i zastarale (sešitový seznam, katalogizační lístky; osobně mám tady databázi a excel), je to příjemná kniha, kterou přečtete za pár minut. Spoustu postřehů lze využít i dnes, třeba že knihovna nemá být zbytečně přezdobená (sloupky, řezy, ozdoby), ale účelová a praktická, nebo že máme ukládat knihy ve dvou řadách, protože kdo má na to pořizovat si novou knihovnu, když starou zaplní. "Mějme úctu ke knize!"

05.01.2017

Jean a Avery, Marina, a Lucjan, Kanada, Egypt. Nil. Zaplavování vesnic kvůli přehradě a stěhování milionů lidí. Varšavské povstání. Architektura a botanika, umění. Jídlo a touha, smutek a láska, dotek a slovo, úzkost. Samota a bolest. Smrt. Anne Michaels a její další básnický román. Knih, u kterých mi tečou slzy, je minimum, tohle je jedna z nich. Nejenom při pasážích o Varšavě. Nedávno jsem tam byla a úplně to vidím, teda vlastně nevidím, nemůžu to vidět, ani pochopit, ověřit, uvěřit, tu neskutečnost všeho. A tohle je jen zlomek z okamžiků, při kterých mi bylo těžko na srdci. A jakto, že už jsem na poslední straně?

2 04.01.2017

Sága o čtyřech Knihách. Prý novodobá Odyssea. No nevím. Nejdřív Lanark - docela mě bavil do té doby, než se dostal do ústavu. Pak mě naštval přechod k Thawovi, říkala jsem si co je to sakra za blbost a proč nemůžu tohle celý nějak přeskočit?? A asi bych mohla, ale nakonec mě Thawův vývoj od malého divného kluka, přes divného puberťáka k nadanému, ještě podivnějšímu malíři nadchl natolik, že mě pak zas nepříjemně překvapil návrat k Lanarkovi. A naštvalo mě to do té míry, že jsem posledních přibližně 100 stránek prostě přeskočila. Mrkla jsem akorát na konec, asi to nedopadlo dobře, nejsem si jistá. Po celou doby četby jsem měla takový neurčitý divný, nepříjemný pocit.

15.12.2016

Tenhle dívčí románek mám ráda. V době, kdy jsem prožívala svoje první platonický lásky, jsem hltala stránku za stránkou. Škoda že jsem knihu někomu půjčila a už se mi nevrátila, knihovna to snad jistí. Láska, nenávist, intriky, rodinné vztahy, bohatství. A patosu až na půdu.

1 27.11.2016

Šimek a Grossmann. Legendární povídky, ke kterým mě přes Návštěvní dny přivedli rodiče. Hlášky používá hlavně táta dodnes, a já se hned chytám. Krampola ale taky nemusím a proto pět hvězd patří jen Š+G.

7 26.11.2016

Jak jsem si v dětství zamilovala Prince a Skřivánka (příběh o přátelství dvou malých kluků), tak jsem v pozdějším věku objevila Benjamina. Četla jsem ho minimálně čtyřikrát. Nevím, co se honí v hlavě puberťákům, ale mám představu o životě kluka, kterému se začne hroutit rodinný život a tak nějak bude potřeba, aby hezky rychle dospěl. Překonat lenost, neochotu se bavit s někým, kdo ho nezajímá, školu, první nesmělou lásku...

1 26.11.2016

Jedna z mých nejoblíbenějších dětských knih, po které ráda sáhnu kdykoli. Nedokážu ani vyjádřit ten smutek, radost, dojetí, které mě pokaždé přepadnou při četbě tohoto neuvěřitelně citlivě napsaného příběhu... Dětská čistá přátelství můžeme dětem jen závidět. Každý by měl mít spřízněnou duši.

5 26.11.2016

Jarle je na začátku devadesátek docela obyčejným norským puberťáckým rebelem s rozvedenými rodiči, který na všechno říká ne, poslouchá drsnou hudbu, miluje svou holku a jeho nejlepším kamarádem je ještě větší drsňák než on. Ale Yngve je Yngve a když na tenhle nový přírůstek narazí ve škole, začnou se dít věci. Příběh se mi četl nádherně snadno, plynule, lehce (7 hodin ve vlaku). Je z něj cítit hromada mladického neklidu a rebelství a melancholie, které jsme zažili v pubertě snad všichni, vše je ještě podbarveno celosvětovými událostmi a hudbou. ++ Na norské wiki jsem se dočetla, že vyšly další 4 knihy s Jarlem jako hlavním hrdinou, ale nenašla jsem nic o tom, že by byly přeloženy do češtiny. Škoda.

2 26.11.2016