grimik komentáře u knih

Dokonalé zakončení ještě dokonalejšího celku.

9 30.11.2022

Tetralogii Pohřebiště zapomenutých knih je potřeba brát a vnímat jako celek a Nebeský vězeň je vlastně jen takové intermezzo v celém příběhu. Nejkratší, čtené nebo posuzované jako samostatná kniha asi nic moc, ale v celku mnohé vysvětlující a důležitý díl. Zvláštní, jak s Fermínem na scéně mám hned neustálý úsměv na rtech. To je vážně bravurně vymyšlená postava. Perfektní.

Na rozdíl od některých komentujících si nemyslím, že by Nastereou ztrácela série dech, či by třetí díl vnesl do vyprávění chaos, nudu nebo zmatek. Přijde mi konzistentní vůči předešlým dílům se všemi klady i nedostatky. Myslím, že spíš nebylo každému po chuti, jakým směrem se příběh začal ubírat. Za mě stále stejně dobře poslouchatelné, záživné a fajn. No, ale pak je tu pár...do prasečí řitě, co to jako mělo být? Tímto způsobem se vyvíjí už tak celkem plochý charakter Ilan? Jakože 2 roky mám jen jeden nervový tik - že furt myslím na oříškové oči kapitána, ale sotva projdu tunelem pod horami, zkratuje mi mozek a začnu co pár vět opakovat /do prasečí řitě/ ? To jako Vážně? Nic trapnějšího pro oživení nezajímavého charakteru ve výběru nebylo?
Udělat z kapitána najednou naprosto netečného tupce, který všechny vede od záhuby k záhubě jen proto, že se zakoukal do ženský, ačkoliv vydržel být snad pár set let spolehlivým vůdcem pětadvacítky, to je další wtf vývoj charakteru. Pecka prostě.

9 18.11.2022

Děkuji.

14 15.11.2022

Ještě lepší pokračování prvního dílu. Nicméně rozhodně ne dokonalé (na české poměry a to, ze jde jen o YA, ale hooodně dobré), jak by se z komentářů a hodnocení zde mohlo zdát. Knize, stejně jako prvnímu dilu, chybí dost zásadní literární prvky jako je práce s charaktery postav, alespoň nějaký popis prostředí atp. Ale nepopírám, že příběh je vyprávěn poutavě a nedá se jen tak od poslechu odtrhnout (ano, ačkoliv v knihovně mám i knižní vydání, posloucháno jako audiopovídání). Na plný počet to ale prostě není. To by musela paní Stehlíková dát do knih vše, co ke knihám patří. Ne, že během dvou celých dílů sdělí čtenáři o celé pětadvacítce tolik, že jeden má rovný záda a cop a druhý ořechová kukadla, což ob odstavec dokola opakuje, protože jí to asi připadlo jako děsně cool a zbytek postav je doslova egal co jsou a jak vypadají.

9 15.11.2022

Ačkoliv čtení samotné jsem si moc užíval, výsledkem je mírné zklamání (s ohledem na to, jak velkým jsem milovníkem Stínu větru). Mám nesmírně rád Zafónův jazyk, způsob, jakým dokáže tvořit mysteriózní atmosféru v racionálně fungujícím světě, nechat čtenáře při tom, že se dějí skutečně záhadné věci, které jsou následně vysvětleny zcela prostě a logicky a schopnost eskalovat čtenářovo napětí do nepříčetna, i když tak rád až přehnaně kombinuje. Ale bez doplnění třetím dílem se zdá, že v Andělské hře, tento genius loci Zafónovi Barcelony, autor trochu ztratil. Už někdy po půlce mi přišlo, že ten šílený spektákl nevysvětlitelných jevů už není možné ukočírovat a vybruslit z něj jen logickým vysvětlením všeho nepochopitelného a velmi mne pak mrzelo zakončení ve stylu prosté pohádky s čertem a magií. Podle mne tím ztratila kniha to, co si Stín větru udržel. Ale hned potom jsem přečetl Nebeského vězně, třetí díl série a teprve tím se příběh uzavřel tak, jak už je pro mě přijatelné se vším všudy. Přes tento drobný nedostatek, kdy teď už je mi jasné, že je potřeba dočíst celou sérii k uzavření tohoto parádního Universa, se mi Andělská hra četla ještě lépe než první díl série Pohřebiště zapomenutých knih, díky svému přímočařejšímu a do méně odboček rozvětvenému příběhu s menším počtem zainteresovaných postav. Zprvu jsem hodnotil jen čtyřmi hvězdičkami a nebýt úžasného Zafónova psaní, uvažoval bych i o třech, ale po přečtení třetího dílu, který mi dokončil ten druhý, jsem nucen hodnocení upravit na pět. Fakt se někdy vyplatí komentář i hodnocení neuspěchat, pokud má čtenář v plánu přečíst celou sérii.

11 15.11.2022

Nedočteno. Konec už po 13 stranách. Lituji své zbrklosti, že jsem si v knihkupectví nepřečetl aspoň prvních pár vět. Nikdy bych si to nekoupil. Kvůli té formě, v jaké je to psané, je to zkrátka nečitelné. Nejsem schopen vůbec vnímat co se děje, o kom je řeč nebo kdo na koho mluví. Uff. Něco tak strašného jsem ještě neviděl. Třeba to ještě někdy zkusím překonat.

Jako malý kluk jsem toužil po hromadě fantasy knih, ale kromě Hobita nic nebylo. Tak si dětské sny plním teď a kupuji si fantasy knížky, i když už je ani nečtu. Jsou moc jednoduché, prostě YA a vesměs mě moc nebaví. Takže i když mám celou sérii Naslouchače v knihovně v její papírové podobě, dávám to jako audioknihu při cestách autem. Naslouchač celkem překvapil, zejména tím, že jde o počin české autorky. Ta vyměnila tvorbu vlastního, konzistentního světa za zasazení děje do postapo budoucnosti naší Země a tak má základ položen sám od sebe. Poslouchalo se to dobře, ale zas taková perla to podle mne není. Třeba charaktery postav jsou vykreslovány totálně povrchně. Nevím, zda mám být rád za onen odkaz na Djatlovovu výpravu a její tradiční "mysteriózní" výklad až démonizaci a u audioknihy mi úplně nesedí hlas Jitky Ježkové. Ale jinak hodně dobrý počin a zajímavě naroubované, čisté fantasy na dějiny. Ural, coby dělící čára světa mi navíc v kontextu současného světového dění přijde jako trefně zvolené místo pro "novou hranici", ach ta ironie. :)

15 08.11.2022

Ke knize jsem se také dostal víceméně pouze díky čtenářské výzvě a dobře jsem udělal. Pro mě asi letošní největší, knižní překvapení.

2 08.11.2022

Nejsugestivnější výpověď ze zákopů Velké války, jakou si lze představit. Plná myšlenek a slov, které je třeba si stále připomínat. Úžasné literární dílo.

30 03.11.2022

Já povídkám zkrátka na chuť nikdy nepřijdu. Ani když jsou od Doerra. Jsou často moc krátké, nedostatečně jsem pohlcen dějem a už je konec, čtenář bývá rovnou vržen do situací a dějů a je často jen minimálně seznámen z čeho vyvstanuly, postavy vesměs jen povrchně predstaveny....atd. atd., zkrátka povídky. Ve Sběrateli mušlí jsou některé lepší, jiné horší a jen jedna byla vážně skvělá (Správce)...a ze všeho nejvíc jí ublížilo, že jde pouze o povídku. Jak jinak.

1 02.11.2022

Poslední část to hodně zachránila. Do té doby jsem neměl ucelenou představu, jak může skončit nikam nespějící bl...., eh, totiž kniha.

3 30.10.2022

Soubor panoramatických fotografií Karlových Varů. Mnohé pohledy jsou opravdu působivé.

1 26.10.2022

Obvykle mívám v knihách potřebu mnohem složitějšího děje, mnohem hlubšího rozboru postav a detailnějších popisů prostředí, možnost obelstít svůj mozek a na nekolik dní mu kromě reality naservírovat i komplexní svět za obálkou knihy. Proto třeba nemám rád povídky, kde neni prostor se čemukoliv déle věnovat. Ale musím souhlasit s mnoha zdejšími komentáři, také mě překvapuje, jak Cognetti ve Vlčím štěstí dokázal udržet, na pouhých stopadesáti stranách, mou pozornost a pocit naplnění z knihy se svým úsporným způsobem vyprávění, minimem děje, bez potřeby obhajovat motivace postav a vůbec je hlouběji představovat. Všechno to funguje, působí a je fajn a Cognettimu se i takto jednoduše podařilo sdělit vše, co je podstatou knihy a vlastně je tomu i takto zvolená forma přímo blízká. Přesto mi větší délka knihy poněkud chybí. Mít po čtyřech hodinách dočteno - uff, zvolil jsem však Vlčí štěstí jako odlehčení mezi dvěmi hodně emocionálně těžkými knihami a byla to trefa do černého, v tomto smyslu zapůsobila skvěle.

10 23.10.2022

(SPOILER) Co se zprvu jeví jako generační příběh party mladých lidí, žijících život někdy naivně lehkovážný, jindy intelektuální, někdy bezcílný, jindy ustaraný, se rychle mění v silně emocionální drama. které si rozhodně nebere servítky. Autorka se s nesmírnou komplexností věnuje charakterům postav. Vykresluje je do takové hloubky, že už po nějakých 200 stranách jsem měl pocit, jako bych hlavní postavy znal mnohem více než by bylo za pár dnů čtení možné. Jako bych s nimi opravdu dlouhá léta žil a poznával je. Každý den, kdy jsem šel pokračovat ve čtení, jako bych šel číst o někom, koho dobře znám a projevovalo se to i při čtení, kdy jsem dopředu znal reakci postav na probíhající situace. Nicméně příběh se točí zejména kolem Judea. Postupné nahlížení pod křehkou skořápku Judeovi osobnosti, na jeho, životem se zmítající a na cáry roztrhanou duši, mi způsobovalo mé vlastní vnitřní bolení. Hluboké bolení z pocitu marnosti, vnitřní potřebě mu pomoct a směřovat děj tak, jak by se podle mě samotného hodilo, aby byl pozitivně ovlivněn vývoj. Opravdu silné! Bohužel, kniha má pro mne i pár slabých stránek. Nejvíce ze všeho mi vadila až absurdní míra stále stejného, monotématického utrpení, kterým si Jude musel ve svém životě projít. Retrospektivní pohledy do jeho života vypadaly, jakoby byl svět kompletně plný jen pedofilních homosexuálů. Sehnat jich po maloměstských motelech, kudy byl několik let vláčen, doslova několik tisíc. Sehnat je opravdu na denní bázi několik let, to je trochu přestřelené, i když si nedělám o zvrhlosti ve společnosti žádné iluze. Stejný nášup zneužívání však musel dostat i před tím, od prakticky všech v klášteře, poté od většiny vychovatelů a následně ještě potkávat doslova zástupy pedofilních homosexuálů za volanty kamionů. Opravdu ke zlomení těla i mysli nestačí méně? Opravdu se nenašel jeden jediný trýznitel, který by měl aspoň potřebu jiného typu trýznění a teroru? Tohle bylo na knize, bohužel, jednoznačně přestřelené, nevěrohodné a naprosto to ve mě anulovalo veškeré emoce z těchto děsných prožitků. Jsou to ty nejdrastičtější části knihy a přitom bez náležitého efektu. K tomu, aby se člověk vnitřně úplně zhroutil, stačí zlomek toho, čím si Jude musel projít.
Jen drobně mi pak vadilo, zejména na začátku knihy, hraní si s různými časy a formami vyprávění a záměrné neodhalování totožnosti osoby, jejímž pohledem byla ta která kapitola vyprávěna. Později, kdy jsem postavy znal do hloubky to nevadilo a nebylo ani nutné osobu jmenovat, jelikož bylo zřejmé z chování a jednání, kým že pohledem jest právě čtená kapitola vyprávěna.
Ze všeho nejméně, ale přesto, jsem se pak pozastavoval nad zvláštní sociální bublinou v níž se kniha a její hrdinové pohybují, kde byl téměř každý gay a pokud ne on sám, pak měl alespoň příbuzného, který byl. Je to vlastně jedno, nevadí mi to, jen to působilo až normativním společenským stavem a prostě mírně nerealisticky. Není to nic důležitého, ale mozek na to občas upozornil.
I když jsem o tom dlouze přemýšlel, zda to, co mi na Malém životu vadilo, by mělo mít vliv na výsledné hodnocení, nakonec jsem usoudil, že rozhodně ne. Sice se rozcházím s autorkou v názoru na míru bolesti, kterou na Juda musela seslat, aby náležitě odůvodnila jeho rozpadlou osobnost, rozhodně jí nebylo třeba až nesmyslně tolik, ale Malý život mě zasáhl maximální silou. Přesně tak, jak čtenáře zasáhnout měl a ještě pár dní po dočtení ve mně ta bolest zůstane. Možná i víc než pár dní. Bolest za Judyho, za jeho duši navždy roztrhanou jinými lidskými bytostmi.

17 20.10.2022

Milý a tuze pěkný soubor obecných, známých i méně známých mouder.

4 17.10.2022

Nádherné čtení! Doerr nám opět přináší další literární fascinaci, v níž se nám snaží sdělit mnohem víc než příběhy samotné. Tak jako v předešlých románech, i v Městu v oblacích apeluje přímo i nepřímo v mnoha náznacích na to, co je v životě skutečně důležité a celý román je zároveň poctou knihám jako takovým. Napříč všemi dějovými linkami, které, leč vzdálené od sebe relativně dlouhou dobou několika staletí, jsou přesto všechny vzájemně propojené, upozorňuje Doerr na fakt, že jsou to právě knihy, které nám z generace na generaci přenášejí veškerou moudrost a vědění lidstva a obsah každé, i sebestarší a čert ví kde zapadlé knihy, může změnit naši budoucnost i nás samotné.

5 17.10.2022

Myslím, že autor stvořil tuto knihu fotografií, coby ódu na jemu milovaný les, ve snaze něco z něj předat ostatním. Pro někoho, kdo ve fotografiích nevidí konkrétní místa a jejich genius loci, jde o soubor převážně vcelku obyčejných lesních cvaknutí závěrky. Některé fotografie jsou opravdu pěkné, jiné méně. Doprovodný text pak činí víceméně nijak hluboké autorovi myšlenky. Které opět jsou víc blízké autorovi samotnému.

1 17.10.2022

Ano, ani po dvou letech nemám dočteno a vzdávám to. Dost nezajímavě napsané. Herriot, to je mezi knihami z vet.prostředí jiná káva.

22.08.2022

Docela pěkný čtení v rámci letní oddechovky a mého "čtecího restartu" :)). Tedy až na pár věcí, které mi přišly hodně málo pravděpodobné. Povedený závěr, ale Míši mi bylo upřímně líto. Jednohubka, která v hlavě dlouho nezůstane.

7 22.08.2022