Gweny
komentáře u knih
Moje ulice v Paříži
Elaine Sciolino
Překrásná knížka, u které jsem už v průběhu čtení dostala chuť projít se po Rue des Martyrs, nakouknout do obchůdků, přivonět si k horé čokoládě, na jazyku pocítit chuť sýra a zapít ho douškem vína. Vydat se do Michouova kabaretu, poznat taje restaurátorské práce a uzřít na vlastní oči a pocítit celým svým tělem i duší život v ulici, která je sama pro sebe celým světem. Člověk tu najde vše, na co si vzpomene, a i když se časy mění, staré obchody zanikají, aby místo nich vznikly nové, Rue des Martyrs si stále nejen díky svým obyvatelům drží svého ducha.
Kniha je hodně popisná, především ze začátku. Zapamatovat si vše, o čem Elaine píše, je nemožné. Pokud má ale čtenář bujnou fantazii, není pro něho těžké přenést se skrz písmenka přímo na Rue des Martyrs a procházet se tam spolu s autorkou, jejíž láska k Paříži a především k této ulici je doslova hmatatelná.
S každou padající hvězdou
Susan Elizabeth McClelland
Už ani nevím, kdy naposledy jsem dokázala přečíst knihu na jeden zátah. Ráno začít a navečer skončit. Mezitím semtam přidat něco do žaludku, zahnat žízeň ale jinak vše kolem okázale ignorovat.
Tohle je reálný příběh, který se stal a stává snad denně. Čtenáře přenese do míst, kde se jakoby zastavil čas. Propast mezi těmi nahoře a těmi dole je nekonečná. Jeden život se zdá být zlým snem v jednu chvíli, aby se ze sna mohla stát skutečnost hned v zápětí. Člověka až mrazí, když se vžije do vzpomínek a vyprávění jednoho kluka, jehož dětství se velmi rychle změnilo v každodenní hru o přežití.
Jedná se o velmi emotivní čtení, kterému vládne čistý naturalismus.
Jsem ale nicméně šťastná, že alespoň tento chlapec je jedním z těch, kteří mohli promluvit.
Z pamětí císařova antikváře
Hana Parkánová-Whitton
"Často se mylně domníváme, že nám na některé věci zbývá spousta času, abychom se s pozdní lítostí přesvědčili o opaku." (s. 25-6)
Příběh, který jsem přečetla za dva dny a přitom nemohu říci, že bych z něho byla kdo ví jak nadšená. Prvních pár desítek stran slibovalo zajímavé dobrodružství italského mladíka Lorenza, který se vydává na přání svého příbuzného do českého království ke dvoru Rudolfa II.
Název je tak trochu zavádějící a dej knihy rozhodně není ucelený. Že začátku je příběh vyprávěn z pohledů Lorenzova života, ale později se přidávají i myšlenkové světy ostatních postav. Mnoho krátkých kapitol mi zde přišlo zbytečných. Je škoda, že si autorka nedala více práce se zápletkami v ději a celou dobu jen tak klouzala po povrchu téhle krásné historické éry.
Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
Každá žena je jiná a přitom existuje něco, co je všechny spojuje. Je to touha žít. I přes to, co zažily, prožily, jak žily ony, jejich blízcí, jak a kde vyrůstaly... To všechno je dovedlo tam, kde jsou nyní. Jejich cesta je plná hlubokých propastí, které dokázaly přejít a stanout silnější na nejvyšší hoře, aby se pak zase propadly ještě hlouběji, než by se kdy dříve zdálo vůbec možné.
Aleš Palán sám sebe postavil před nelehký úkol. Číst o životních osudech těchto žen nebylo jednoduché a slzy jsem měla párkrát na krajíčku, ovšem nedovedu si představit, jak psychicky náročné muselo být trávit s každou ženou čas při jejich vzájemném povídání a pak to vše slyšet znovu z diktafonu, přepisovat, znovu číst, upravovat atd. Pro člověka s minimální mírou empatie hračka, pro mne naprosto nemyslitelné.
Děkuji za možnost přečíst si o tak silných bytostech. Beru si z knihy to, o čem Aleš mluvil při rozhovoru s Apolenou, totiž, že díky téhle knize někteří poznají, že i když jejich životní situace není vůbec jednoduchá, mohou přijít ještě horší a těžší chvíle...
Zraněné dětství
Pola Kinski
Po dlouhé době nehodlám knihu hodnotit hvězdičkami... přijde mi to nepatřičné.
Tohle byl naprosto šílený příběh jednoho zničeného dětství. Polu muselo stát hodně úsilí, aby se a tím dokázala vyrovnat natolik, že z jejího hororového příběhu vznikla kniha. Dlouho jsem přemýšlela, zda chci ještě číst dál. Ale co jsou mé pocity z četby oproti tomu, jaký měla Pola život prvních 20 let na tomhle světě...
Sto zázraků
Zuzana Růžičková
"Moje maminka říkala, že když se dělá citronáda, musí se dát nejdřív cukr a pak teprve citron. 'Když se to dá opačně, tak to nedosladíš.' A tak je to i s životem, je to dobrá metafora, protože okusíte-li sladkou chuť dřív než hořkost, tak vám vydrží." (s. 42)
Dechberoucí příběh ženy, o které jsem do nedávna neměla ani tušení. Příběh, který mrazí v kostech každého, kdo vládne alespoň minimální představivostí. Příběh o tom, kam až může člověk klesnout a zároveň vystoupat. Zuzana Růžičková byla osobou, k níž se sluší vzhlížet pro její neskonalou sílu, odvahu čelit nástrahám nepřátelských režimů a ještě tu být v mnoha mezních životních situacích pro druhé.
Děkuji za možnost přečíst si její příběh. Autorka se s jeho odvyprávěním popasovala skvěle. Nemůžu říci, že by mi nějak extra vadily skoky v čase, spíše naopak vždy po skončení kapitoly z koncentračního tábora přišla jakási, i když jen zdánlivá úleva. Často jsem ale mívala v očích slzy - slzy smutku a semtam i štěstí.
Dovolím si říci, že knih o přeživších lidech z druhé světové války jsem už pár přečetla a tuhle řadím na pomyslnou první příčku. Nehodnotím ale osudy lidí, nýbrž zpracování knihy jako takové.
Vždy, když takovouhle knihu přečtu, jsem o to více vděčná za to, v jaké době žiju. To, co si musela prožít Zuzana a statisíce dalších, si nedokážu představit ani v nejhorším snu.
Všichni jsme utkáni z hvězd
Rowan Coleman
"Laskavost změní všechno", řekla Grace. "Nemůžeme si dělat starosti s celým zbytkem světa, a už vůbec ne se zbytkem vesmíru. Jediné, co můžeme udělat, je podívat se doleva, potom doprava, a být laskavá ke komukoliv, koho tam uvidíte. Když jsem konečně přestala myslet sama na sebe a začala si všímat lidí okolo, kteří neměli nikoho, kdo by je ujistil, že mu na nich záleží, teprve tehdy začal můj život skutečně něco znamenat." (s. 216)
Překrásně napsaná knížka, která když Vás jednou uchvátí, už se od ní nedokážete odtrhnout. Několik příběhů se nám tu lineárně rozvíjí jen proto, aby se časem spojily a pak zase rozešly. Ty ostatní jsou sice krátké, ale o to emotivnější.
Ze začátku jsem měla trošku problém se zorientovat v ději, ale netrvalo mi to dlouho.
Všechny příběhy, i když jsou srdcervoucí, jsou vyprávěny něžně a tak nějak lehce a když najednou člověku tečou slzy z očí, ani se jim nediví, protože je to tak nějak ta nejpřirozenější reakce, co se mohla stát.
Ale pláč není jediná emoce, se kterou jsem se během čtení potýkala... byl to vztek, lítost a hlavně soucit ale zároveň údiv a radost. Druhou polovinu jsem zvládla na jeden zátah během čekání ve frontě u lékaře. Ve chvíli, kdy jsem knihu zavřela, se otevřely dveře a zaznělo mé jméno. Vesmír mi to zase krásně načasoval. Jen už teda nevím, kdy naposledy jsem měla v očích slzy u lékaře... :-)
Pan Voskovec z Manhattanu
Jiří Suchý
Mým oblíbencem byl vždy Jan Werich, spíše než Jiří Voskovec. Možná proto, že Jana Wericha jsem od mala milovala v jeho pohádkách a jeho hlas si dokážu v hlavě vybavit i po letech. Nicméně po přečtení téhle knihy musím uznat, že i pan Voskovec byl Člověk s velkým Č. A i když není kniha přímo o něm, ale o lidech, kteří ho znali, z většiny názorů vyplývá, že to byl velmi přátelský člověk, který si dokázal sám ze sebe udělat legraci, ale zároveň znal svou cenu a do práce (tedy točení filmů) se vrhal teprve po hodně zralé úvaze. Ne vše mu vyšlo tak, jak by si možná přál, ale možná je to tak dobře.
Je skoro až ironií, že se mi kniha dostala do rukou právě pár dnů před zamýšleným výletem do Sázavy a k jeho rodnému domu. Nic není prostě jen náhoda. :)
Kniha jako taková je psána ne zcela ucelenou formou. Na té by jistě šlo mnoho věcí vylepšit, nicméně zrovna u téhle knihy je třeba více se soustředit na její obsah, než formu zpracování.
Největší muž na světě
Pavel Brycz
"Příběh o lidské velikosti rostoucí z malosti. A o tom, že na sklapnutí podpatků a smíření se s porážkou není čas nikdy, ani ve smrti." (s.194)
Lépe než autor sám bych tuhle knížečku asi nepopsala. Je to fantastický příběh o lidech a událostech, které jsou pro mě naprosto cizí. Pravdou je, že k téhle části naší historie jsem nikdy neměla blízko. Autorovi se povedlo zajímavé a poutavé dílo, na jehož styl si čtenář musí chvíli zvykat. Ale jakmile se začte, už má problém přestat a je zvědavý, jak celý příběh dopadne.
Konec je pravda trochu uspěchaný a vypadá to, že si za vzor vzal americké filmy a seriály, ale na druhou stranu úžasné vyvrcholení života strýčka Maxe.
Tleskám a děkuji za milé letní čtení.
Vůle
Jeroen Olyslaegers
"Touha po normálnosti, to je právě ten jed, pokrytectví, který k ní patří, a všeobecná otrocká morálka." (s. 57)
Tohle nebyla na čtení vůbec jednoduchá kniha. Zvolený jazyk, místy velmi detailní popis reality, retrospektivní vyprávění, které je sem tam proložené popsáním současné reality - to všechno a mnohem více vytváří velmi působivé dílo, které čtenářům otevře dveře do jiné doby a jiného světa.
151 dní Pacifickou hřebenovkou – Dobrodružství Holky s bucket listem
Lucie Kutrová
Život je jako jízda na horské dráze. Jednou jsi dole, jednou nahoře, ale když se dokážeš potom ohlídnout za sebe, uvidíš, že každý tvůj krok měl smysl. Dělej vše s láskou a láska se ti vrátí.
Nejrůžovější kniha o nejbláznivější holce, jakou jsem kdy četla. Nemohla jsem si knihu na dovolenou do hor vybrat lépe. Každý kopec jsem myslela na Lůcu a její 30kg krosnu, přičemž můj batoh měl max 4kg. Po každém výstupu na nějakou horu jsem se radovala jako smyslů zbavená a myslela na Lůcu a její výstup na nejvyšší horu Ameriky v sandálech. Původně zamýšlené volné odpoledne se změnilo ve výstup na další horu s myšlenkami na Lůcu, která i během své periody dokázala nemožné.
Nemožné?! Ale kdepak. Nemožné je to, co si nedovedeme představit.
Lucka je naprosto nenormální osobnost (zaplať pánbůh, protože být normální je nuda). Způsob jejího myšlení je mi dost blízký. Na začátku knihy jsem se hodně smála, pak přišly trable a boje a já zvážněla. A na konci - teda asi posledních 20 stran jsem na konci každého dne bulela dojetím, jak k sobě dokáží být lidé laskaví (od slova láska).
Čtení jsem si užila od první do poslední stránky a teď už se jen těším na další Lucčinu knihu. :-)
Nejhezčí mezi krávami
Zuzana Hubeňáková
Tak tohle byl gól. A to doslova. Brouzdám si takhle po knihkupectví Luxor na nádraží v Praze, abych si zkrátila čas a najednou mě zaujme kniha s parádní obálkou a vskutku směšným názvem. Prolistuji, přečtu si pár řádků a kupuji. Cesta ve vlaku se mění v komické divadlo.
Semtam se smíchy neudržím a směju se nahlas, ostatní spolucestující nechápou. Což je mě upřímně jedno, protože já se vážně bavím. Cesta domů utekla ani nevím jak.
Tohle není žádná vysoká literatura, ale ani se jí nesnaží být. Autorka trefně a vtipně vypráví i vysvětluje, píše skoro jakoby se svěřovala deníčku a ne čtenářskému publiku.
Rozhodně tleskám, děkuji a těším se, až se dostanu k dalším knihám Zuzany Hubeňákové. :-)
Děti, které přežily Mengeleho
Eva Mozes Kor
"Nikdy a v žádném případě se nevzdávejte. Vždy je možné přežít a naplnit své sny." (s.193)
Další z knih, která vypovídá o tom, čím si museli projít věznění lidé v koncentračních táborech. Příběh Evy Kor Mozes je plný nesmírné síly a odhodlání přežít za všemožných okolností. Přežít nejen sama, ale i se svou druhou polovinou, sestrou Miriam.
Příběh je pravda velmi zhuštěný, ubíhá rychle a detailů člověk moc nepozná. Ale chce je vůbec poznat?! Myslím, že pro představu tahle kniha dostatečně stačí.
Člověk musí mít na přečtení podobných knih náladu. Jedině pak je možné jej zvládnout s minimem slz v očích. U mě se slzy dostavily, ale až na samotném konci knihy při prohlížení fotografií. Fotografii těch, co přežili, i těch, kteří neměli to štěstí (opravdu štěstí?!) a nevrátili se domů.
Smekám klobouk před desetiletým děvčátkem, které dokázalo zachránit hned dva životy v tak nehostinném prostředí, které vyrostlo v okouzlující ženu, dalo život dvěma dětem, založilo nadaci a aktivně se podílelo na osvětě lidí.
A stejně jako u ostatních knih s podobnou tématikou, ani u této nehodnotím počtem hvězd. Toto se hodnotit prostě nedá. A když už bych hodnotit měla, co mám hodnotit? Skladbu textu, linii příběhu, smysluplnost souvětí? Vždyť je to jen prkotina...
Chlapec, krtek, liška a kůň
Charlie Mackesy
Nejněžnější kniha, jakou jsem kdy držela v rukou.
Velká svým zpracováním, málo textu, ale ta hloubka myšlenek. Ta hloubka kreseb. To, co jsem při jejím čtení, prohlížení, vnímání... zažila, je nepopsatelně krásné. Po dočtení už se mi chtělo jen a jen plakat. Je to skvost, který budu často vyndavat z knihovny, abych se potěšila jeho stránkami.
Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku
Giles Milton
Zajímavá kniha, která ač díky nevelkému počtu stran představuje informace, o jakých jsem neměla ani potuchy. Hitler na drogách, vyznamenaný holub a pes z první světové, nezvěstná královna detektivek, falešné paleontologické nálezy a mnoho dalších. Každý příběh vydal maximálně na 4-5 stran, takže člověk nemusel mít strach kdykoliv přestat se čtením. Hodně povedená exkurze do minulosti. :-)
Malá
Michal Čagánek
Dlouho jsem se téhle knize vyhýbala ze strachu, že kopíruje Malého Prince, kterého nadevše zbožňuji. Až dnes ráno jsem se rozhodla vzít s sebou knihu na cestu do Prahy na jedno vyšetření. Přečetla jsem ji téměř na jeden nádech...
Cesta vlakem domů byla obohacena o několik emocí, které se v mé duši během čtení objevily. Radost, smutek, úsměv na tváři i slzy v očích. A po dočtení knihy jen mír v srdci.
Nemám co více říct, jen to, že Michalovy knihy nesou hluboké poselství, které se ke mně dostane vždy v pravý čas.
Odložený Vesmír
Michal Čagánek
Po opravdu dlouhé době kniha, která ve mě v průběhu čtení odkrývala velmi protichůdné emoce. Chvíli mě Aleš nesmírně rozčiloval, pak ve mně vzbuzoval soucit, chvíli se dostavily pocity lhostejnosti a nakonec vše tak nějak zmizelo, a zbylo jen TADY a TEĎ. Nemůžu říci, že bych si nějak extra užila samotný příběh. Napravení takového člověka, jakým Aleš byl, nemohlo trvat tak krátkou dobu. Ale musím říci, že mě upoutalo to, co je mezi řádky. Jakési hlubší myšlenky, které nelze popsat a vyjádřit. Jen vím, že mě poselství knihy na nějakou dobu zakořenilo.
Spisovatel jako povolání
Haruki Murakami
"Víte, pro spisovatele je nejdůležitější, aby to dokázal - promiňte mi ten výraz - šlehnout čtenářům vždycky rovnou do žíly." (s. 194, řečeno Johnem Irvingem)
Mým snem bylo vždycky stát se spisovatelkou. Ovšem po přečtení téhle knihy mě mé nadšení částečně opouští. :-)
Každopádně musím říci, že od knihy jsem čekala více méně návod na to, jak se spisovatelem stát. Ovšem dostalo se mi spíše autobiografické zpovědi o Murakamiho životě. Nejsem ale vůbec zklamaná. Čtení mi trvalo déle. Není to román ani detektivka, aby se člověk bál, že když si dá pauzu, zapomene napětí z předchozích kapitol. Tady na sebe kapitoly nenavazují a tak je jedno, jestli knihu přečtěte na jeden zátah nebo si ji nadávkujete podle nálady.
Za mě tedy originální počin, který ale právě kvůli tomu, jak je napsán, nemusí mnoha lidem sednout.
První láska, poslední pomazání
Ian McEwan
Velmi neotřelá témata, která jsou ještě v dnešní době částečně tabuizovaná. A přitom McEwan už před více než 45 lety napsal to, o čem se mnoho lidí bojí mluvit a přemýšlet ještě dnes.
Nemůžu říct, že by to bylo jednoduché čtení. Mnohdy dlouhá souvětí spíše lyrického rázu musí člověk opravdu číst vědomě a ne se myslí toulat někde jinde. To pak může začít číst znovu. Ale na druhou stranu, když už se do čtení ponoříte, nebudete moci přestat.
Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
Ach Haruki, zase jste mne dostal do kolen. Doslova.
Dlouho se mi nedařilo překonat čtecí krizi po přečtení čtyřdílné série Pohřebiště zapomenutých knih. Ale Murakami je holt záruka úspěchu, jen mě to mohlo napadnout dříve.
Stejně jako má první loňská "jarní" kniha byla od něho, letos to bylo zrovna tak. A musím říci, že mě Murakamiho knihy baví stále stejně. Nemůžu říci, že by v nich bylo nějaké slepé místečko, kde by snad hrozilo opadnuté mého zájmu.
Nejinak tomu bylo i u Kafky na pobřeží. Trochu erotiky, lehký magický realismus, příroda v kontrastu s městem, poklidné prostředí knihovny vs. hluk dálnice. Nejdrsnější patnáctiletý kluk, který zří onen svět; nejdivnější šedesátiletý stařeček, co si povídá s kočkami a kameny; genderově nespecifický pan Óšima... je toho opravdu moc. Každý moment v příběhu byl geniálně načasován A co teprve posledních pár řádků každé kapitoly, které přinesly nesmírnou dávku napětí a gradace děje.
Stejně jako v ostatních knihách, co jsem od Murakamiho četla, ani tady nehrozí, že by se čtenář ztratil v počtu postav. Jména znějí příjemně, souvětí jsou srozumitelná, semtam člověk narazí na nějaké to moudro, po kterém pak přestane číst a jen tupě zírá do prázdna a prázdno má v tu chvíli i v hlavě.
Jenže "Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestou sám sebou." (s. 414)
Nemůžu jinak, než s láskou vzpomínat na všechny Mirakamiho knihy a těšit se, že ke mě osudový vítr brzy nějakou zase přivane. A nebo nebudu spoléhat na osud a brzy si nějakou koupím sama. Co vím, mám doma v knihovně opravdu jen zlomek jeho knih.