Habana komentáře u knih
První část knihy zavádí čtenáře na finské pobřeží v roce 1640, kde se setká s mladým Samuelem Seghetem. Jeho srdce zahoří silnou láskou k dívce, se kterou je odhodlán žít a zůstat v přímořském městě Rauma. Samuel stojí před těžkým rozhodnutím. Buď může zůstat s milovanou Katiou, nebo rodinou, nezůstávající na jednom místě delší dobu. Pro Samuela by bylo lepší odtrhnout se od své matky, trpící přeludy a devastující teplo rodinného krbu. Ale to by tam nesměl být bratr Adam. Samuelovo dilema pohltí plameny stejně jako Raumu. Požár spouští řetězec událostí, které Samuela uvrhnou do nekonečné noční můry.
Ti Nepohřbení vypráví dva příběhy. Jeden ze sedmnáctého století a druhý ze současnosti. Autorce historická linka velice sluší a chytře čtenáře vtáhne do temné doby a bez okolků na něj vpustí své Violety. Ti jsou brutální, krutí, plni nenávisti a vzteku. K. Haidingerové se bez problému daří tyhle bestie nechat řádit mezi řádky, díky čemuž je úvod knihy mrazivým hororem s explicitními prvky a naturalistickými popisy násilí. Ti Nepohřbení mají skvělé tempo. Spisovatelka má bohatou slovní zásobu, místy využívá až archaický jazyk a je zručná v popisu a charakterizaci postav.
Děti Raumy – pokračování série plynule navazuje na dějovou osu ze současnosti. Hlavní postava Samuela Segheta je zpět a krom démonů minulosti jej děsí i moderní doba. Naštěstí má po boku přatele, ale v patách krvelačná monstra, se kterými má mnoho společného.
Děti Raumy se od první části výrazně liší. Důvodem je časový skok z historie do současného století. Čtenář se z velké části rozloučí s pochmurným temným motivem plným krajek, pudrů a děsivých a atmosférických popisů. K. Haidingerová servíruje akční děj s několika hlavními postavami, časem se omezující jen na Samuela a Katiu. Antagonisté vzbuzují čtenářovu zvědavost a nutí ho sledovat, kam se vše posune. Děti Raumy jsou spíše akčního rázu, a přesto je tempo zpomalované zbytečnou vatou, nechávající spousty otázek a nevyřešených zápletek.
A proto tu máme…
…Očistec.
Třetí a poslední díl o Violetech se nese v duchu postapokalyptického žánru. Finsko se uzavírá před světem a bojuje proti neznámé epidemii. Oheň, krev a všude přítomná smrt, to jsou kulisy, do kterých čtenář vstupuje společně se Samuelem a dalšími novými hrdiny. Množství postav je z počátku až příliš velké. Může být obtížné se v nich orientovat, ale K. Haidingerová píše aktéry maximálně zapamatovatelně, takže jsou okamžitě pochopitelné a čtenář se s nimi sžije.
Očistec je hodně zaměřený na lidské osudy a vyprávění se protahuje a oddaluje nás od rozplétání záhady s názvem Violeti a od napínavých zvratů. Pokud bude čtenář trpělivý, proniknete do naprosto uvěřitelného a logicky fungujícího světa. Kousky příběhů do sebe skvěle zapadají a finále prostě nemohlo skončit jinak, než nakonec skončilo.
Tato sedmi set stránková kniha je o lidech, kteří selhávají, intrikují, milují a obětují se. Zároveň je to ale také příběh o monstrech, jejichž duše hoří žízní po krvi a moci. I nadále se však někteří z nich snaží udržet rovnováhu mezi dobrem a zlem. Pokud vám nevadí utržené končetiny, krev a netradiční sexuální scény, je Očistec dobrá volba.
Afraid of the dark
První příběh zavede čtenáře na místo činu, s mrtvolou mladé dívky. Děj začíná v okamžiku, kdy je zřejmé, že zesnulá je sestrou detektiva, jedoucího k incidentu. Jedna podivná smrt stíhá druhou a kolotoč tragických událostí nelze zastavit. Do popředí se dostává policistka Katherine a něco co se skrývá v temnotě a volá ji k sobě.
Autor otevírá několik způsobů, jak se může vypravování rozvinout. J. B. Zmek představuje opuštěný komplex Big Hall, záhadné webové stránky a děsivé stíny. Příběh se místy zmateně klikatí a někdy není zřejmé, co je hlavním tématem. Afraid of the dark má jistý nádech tajemna, ale chybí mu přímočarost, udržující čtenáře v napětí.
Kdo přivedl prasátka na porážku
Stará chata, dva zamilované páry a hodně akce. To nabízí druhý text ve sbírce. Čtenář spolu s hrdiny čelí postavám s pytli na hlavě, co nemají úplně přátelského ducha.
Vrcholná pointa má opravdu dobře zachycenou atmosféru a obrazy. Až tak dobře, že chcete rozhodně víc. Jednoduše řečeno, tam, kde to začíná být zajímavé, to také končí. Kdo přivedl prasátka na porážku, má potenciál a ukazuje, že se autor nebojí vzít jednoduché hororové prvky a zasadit je do temnější vize.
Smrt je jediným východiskem
Partu dětí ztracených na bojovce v lese, zastihne zvláštní bouře. Útočiště najdou ve staré chatě, ale to není to jediné, co naleznou. Nápis SMRT JE JEDINÝM VÝCHODISKEM napsaný krví a lidská hlava jsou jen korunou na děsivém odhalení v podobě knihy návštěv, do které někdo napsal jejich jména.
Velmi atmosférická povídka čtenáře omotá a vzbuzuje zájem o to, co bude dál. Autor do příběhu navíc vnáší vztahy mladých lidí, které jsou vždy těžké a bolestivé. A bolestivé jsou i pro čtenáře. Mnohdy až úmorná dramata upozaďují vybudované napětí a text ztrácí náboj.
V kleci
S dalším tajemným stavením se seznámíme v díle V kleci. Čtyři dorostenci se vydávají na průzkum domu, údajného vraha a vyznavače minulého režimu. A jak to u takových blbých nápadů bývá, nekončí to dobře. Chlapci odhodláni vysílat živě na sociální sítě se vkradou do domu a narazí na něco ještě děsivějšího, než čekali.
V kleci je dílo posouvající hodnoty J. B. Zmeka na úroveň kvalitního vypravěče. Popis domu a neuvážené jednání hrdinů dělá z textu poutavý zážitek a stránky se otáčejí opravdu sami.
Strom z kostí
Jako laik v oboru poezie nedokážu posoudit kvalitu básně/balady, ale forma mě nijak neoslovila. Rýmy jsou jednoduché a často až nemelodické. Výjevy a scény mají určitý nápad, ale ze subjektivního hlediska mi podaná forma nesedí.
Dopis
Dopis je krátký útvar koncipovaný jako závěť starého muže vnukům po jeho smrti. Nejedná se o horor, ale o povídku s pohádkovými prvky. Dílo popisuje událost po druhé světové válce a nese poselství, abychom chránili přírodu. Mystické setkání člověka s přírodou samotnou postrádá hlubší smysl, ale rozhodně neurazí. Do hororové sbírky to však není vhodná volba.
Planina
Dva kamarádi a nadšení hledači se na doporučení vydávají na planinu s detektory kovu, aby objevili cokoliv cenného. Na to místo za lesem totiž moc lidí nechodí, takže bude nález zaručený!
Po několika okamžicích je čtenář vržen do šílené honičky mezi člověkem a věcí zahalenou do mytologie a pověr. Přes jednoduché téma není nouze o napětí. Příjemně akční jednohubka se povedla.
Jelení vrch
Námět z povídek Planina a Dopis je znovu recyklován v Jelením vrchu. Setkáváme se s vdovcem a jeho malou dcerou. Muž snažící se vypořádat s tragickou událostí v tichosti lesů se nachomýtne u zabití jelena. Startuje tak další vypravování s motivem útěku před jistým osudem.
Jelení vrch je poměrně zdlouhavé dílo, jež nedokáže držet gradaci a budování strachu až do samého finále. A právě závěr je opět to nejzajímavější, co autor zbytečně usekl.
Víla
Děti mají často kamarády, které dospělí nevidí. A nejinak je tomu i v povídce Víla. Autor kombinuje dětské vnímání světa se světem dospělých a zároveň uhýbá z čistého žánru hororu do thrilleru. Čtenář si však musí počkat na sice neoriginální zápletku, ale osvěžující zvrat. Prokousávání zbytečnou omáčkou, se však vyplatí.
Poslední den na Zemi
Snaha o úspěch na sociálních sítích a uznání od lidí za obrazovkou je v dnešní době pro mnohé z nás velmi důležité. Nejinak je tomu u hlavního hrdiny Posledního dne na Zemi, který touží odhalit tajemství Ďáblova vršku. Je vybaven kamerou a svým odhodláním, dokud nepotká podivného muže a ještě podivnějšího tvora.
Název povídky odkazuje na soutěž již dříve pořádanou nakladatelstvím Knihy Dobrovský. Autor zvolil sci-fi prvky naznačené tématem soutěže. Celá pointa díla je nakonec velmi příjemná, ale často kopíruje vzory předchozích textů.
Závěrem
Je patrné, že texty neprošly redakcí a pozornou sazbou. Obsah na konci knihy se liší od číslování stránek, dokonce v seznamu povídek chybí Víla. Autor při uvádění časových informací či roků používá číslovky, které v textu nepůsobí dobře.
Vybrané povídky jsou hodně šablonovité, hororové prvky jsou skromné a postrádají originalitu. V několika textech lze snadno poznat inspiraci béčkovmi filmy až na takové úrovni, že předpokládáte pointu i závěrečné vyvrcholení.
Jaká škoda.
Na konci většiny povídek se zpravidla objevují zajímavější pasáže, které se však nikam dál nerozvádí a jsou ustřiženy dost narychlo.
Autor hodně bojoval s postavami. Nepodařilo se mu naplno využít hororový žánr, který často sahá až do hloubky lidské podstaty. Čtenář nemá možnost prožít s hrdiny jejich útrapy a strasti či se s nimi ztotožnit. Největší problém vzniká u dětských charakterů, které nedrží do konce. Jejich chování je vyspělejší, než je předkládáno zprvu.
J. B. Zmek má rozhodně potenciál rozvíjet svá vlastní témata tak aby z toho vznikl opravdu zajímavý literární kus. Nedotažené nápady v povídkách Kdo přivedl prasátka na porážku, V kleci a Jelení vrch mě osobně hodně mrzely. Autor zbytečně opatrně krouží kolem monster a zla v jakýchkoliv jeho podobách.
V prvním díle nazvaném Zlatá Grai jsme se seznámili s královstvím Arachryst a jeho válečnou náladou. Byli jsme svědky proměny malého děvčátka v dospívající ženu, šplhající po společenském žebříčku až na vrchol. Potili jsme se při brutálních trénincích, svaly nám sténaly bolestí a srdce nám tlouklo rychleji při spletitých intrikách a úskocích. A nyní se podíváme do druhého dílu Dotek viatáru, kdy se společně s našimi hrdiny postavíme hrozbě ze stínů.
Arachné Isarell se stala Válečnou princeznou, s titulem je však spjato daleko více než prestiž. Nejenže se musí starat o své knížectví, ale zároveň stále podléhá své neortodoxní královně Ymiře splétající nové plány a intriky, jež se jí nebezpečně vymykají z pevných rukou. Mladá princezna Isarell bojuje s politikou i s nejistotou vlastní budoucnosti. Obklopují ji dravci v převleku sittských čarodějů, kteří se jí touží dostat do hlavy a odhalit její pravou podstatu. Nejen Isarell, ale především Arachryst je v nebezpečí. Ve Stínech se chystá něco, co by mohlo vyvolat válku a změnit zavedený způsob života.
Pokračování bezskrupulózní série je v mnohých ohledech výrazně lepší než první díl. Autorka nově definuje fungování světa a principy předkládá odlehčenou formou, často dialogovou. Čtenář si nepřipadá natolik zahlcený a v kulisách se dobře orientuje. Poznatky z předchozí knihy se někdy opakují, což vyvolává vzpomínky na předchozí příběh a oživuje paměť. Kristina Waagnerová na zpola čistý stůl vykládá nové karty zápletek a hned ze začátku se už propadáme do děje.
Intriky, manipulace a dril. To je nejlepší označení fantasy světa, které série nabízí. Začíná v tom ale být háček. Pokud nebudete velice pozorný čtenář, začnou vám unikat souvislosti a stále častěji se budete ptát: Proč? Autorce sice věříte, že má vše promyšlené, ale při nastavení království a jeho přesvědčení mi jedna linie příběhu přišla absolutně neopodstatněná a představa, že by klíčové postavy až tak zbytečně riskovaly, mi úplně nesedla.
Hlavním motivem druhého dílu je zjišťování co se děje za hranicemi království a Isarell pro svůj pozoruhodný talent a techniku boje je vysílaná tam, odkud v dětství utekla. V bezpečí království se však hraje úlisná partie šachů, která se svými pěšáky nemá slitování. A tady je autorka bezesporu jako doma. Čím víc krutosti a mocenských her, tím víc vyprávění nabírá na síle. Tempo knihy ale není vyvážené. Svižné scény protínají nudné, někdy ukecané pasáže. Zejména konec titulu trpěl na prostojích. Což je škoda, protože byl nabit akcí a nečekaným osudem hlavní hrdinky.
Isarell je v druhém díle více propracovaná. Už se dokáže sama rozhodovat a vyjadřuje jisté city. Ale ani tehdy není tak trojrozměrná jako jiné postavy. Ve vypjatých situacích ji její vztek a agresi nevěříte, dokonce ani bolest, smutek a lásku. Sice se jeví jako Terminátor, ale společně s tím je i velice neempatická a čtenářovi chybí možnost se s Isarell správně propojit.
Styl vyprávění dokáže zaujmout. Autorka využívá zajímavé popisy a charaktery, což čtenáře ke knize táhne. Série kombinuje nadpřirozené bytosti, lidi, přírodní energie, ale také lásku, podlost a odhodlání. Je tak z pera Kristiny Waagnerové jasné, že razí heslo: Pokud něco chceš, tak sakra makej! A pro jistotu vás švihne bičem přes záda, aby se neřeklo.
Dotek viatáru má své rezervy, ale dokáže je kompenzovat zajímavým, temným dějem a propracovaností ras a národů. Osobně bych viděla menší snahu využívat vše, co bylo vymyšleno a soustředit se na klíčová dramata, tak aby pro čtenáře bylo vše dobře uchopitelné a pevné.
Ženský thriller, který se čte vlastně sám. Jako obvykle tu máme zničenou ženu, nechutně bohatého a majetnického muže no a psycho může začít.
Kniha staví na několika aha momentech. První je opravdu AHA! a ač může mít čtenář chvíli pocit, že se nudí, autorky mu to naservírují pěkně do ksichtu.
Při odhalování tajemství a příčin je to však takové nikterak silné. Nemáme tu ani hlavního antagonistu, ani protagonistu. Je to spíš o tragédiích, které charaktery zformovaly do nynější podoby.
Epilog mi přišel naprosto zbytečný, spíš to podtrhlo tu snahu šokovat za každou cenu. Určitě by se kniha bez něj obešla.
Ludmila Svozilova je velice zajímavé pozorovat v tvorbě. U sbírky povídek Hřbitov bílých králíčků si mohl čtenář přečíst pár lehce duchařských textů. V prvním díle Sběračka kostí už si autorka více hrála s motivem biblických příběhů a matením čtenářovi mysli. Pak přišel mysteriózní thriller Achernar a L.
Svozilová se již ponořila do mnohovrstvého vyprávění a tajemných, téměř psychadelických scén.
V roce 2022 vydala první díl románu - Zemři, Kaine: Svatyně a soudě dle čtenářských ohlasů, je vidět, že úroveň svého psaní opět pozvedla.
Příběh o mladé Matyldě Eliáškové nás zavede do pražské firmy Wersent, kde pracuje jako fotografka. Protože si román už od počátku hraje s čtenářem jako grizzly s turistou v trepkách, bude trochu složité titul přiblížit a vyvarovat se spoilerům.
Čím si u L. Svozilové můžeme být jisti, je to, že jde přímo k jádru věci. Už od prvních stránek, kde hlavní hrdinka a její lehce excentrický šéf fotografují mrtvá dětská těla, začíná být čtení hodně znepokojivé.
Atmosféra a napětí knihy čtenáře od počátku nemilosrdně strhnou a otazníky, které se nad dějem vznáší, nechává z velké části prozatím stranou. Je jasné, že se ve Wersentu děje něco podivného, ale jak se stránky obracejí, nejsme si jisti, co. Je to něco mystického a nadpřirozeného? Nebo je to realita prožívaná vyšinutou psychikou?
Děj se ohýbá, kroutí a stáčí jako klubko hadů a autorka bezohledně pokračuje ve svém příběhu dál.
I v Zemři, Kaine – Svatyně je vyprávění zvoleno v ich – formě z pohledu hlavní hrdinky. Matylda Eliášková je postavou se silným ženským charakterem a vlastnostmi. V určitých pasážích a navzdory jejímu věku, je až neuvěřitelně vyspělá a zrála. Takový typ protagonistek je pro L. Svozilovou typický,
což ale vůbec není na škodu.
Dalším společným rysem jejich děl jsou, nejednoznačné scény, balancování na hranici reality a mystiky často s prvky biblických příběhů. V jedné z dřívějších recenzí jsem její texty přirovnala ke kaleidoskopu a za svým názorem si stojím.
S každou další vydanou knihou je pro čtenáře obtížnější bezpečně se ve vystavěných kulisách orientovat. A tak mu nezbývá nic jiného, než pokorně čekat, co mu L. Svozilová naloží, aby se s tím popral.
A co když už je to celé až zbytečně komplikované?
V chytře vymyšlené zápletce je tolik odstínů, že se pravda stává lží a naopak. Čím více stránek však otáčíte, tím blíže jste k rozluštění tajemné záhady. A po dočtení si říkáte, jestli jste konečně na všechno přišli. Dovolte mi, abych vám dala odpověď: Ne!
Titul nabízí více hlavních postav a to zejména mužů, kteří mají jako obvykle potřebu vládnout, řídit a množit se. Charaktery aktérů jsou přirozené, srozumitelné, a proto uvěřitelné.
Mezi řádky cítíme bolest, zoufalství a nenaplněnou lásku, kterými postavy trpí, ale jejich osudy nikdy zcela nešokují ani nepřekvapí. Čtenář je zkrátka očekává a přijímá. To je od této autorky opravdu zajímavý a osvěžující způsob psaní.
Závěr trpěl několika nelogičnostmi. Nejvíce pro mě vynikl nešvar v podobě jistého handicapu hlavního hrdiny, který v jednom napínavém okamžiku zmizel. Z hlediska důležitosti tohoto postižení to byla velká rána mezi oči.
V Zemři, Kaine jsem se osobně setkala možná až se zbytečným kroucením příběhu, které
mi ve finále nedávalo smysl, a jisté věci se setkaly s mým nepochopením. Ale to je jen názor jedné ženy.
Zemři, Kaine – Svatyně do čtenáře vrazí jako náklaďák a nekompromisně jej drtí pod koly na placku.
Poslední čtvrtina románu však celkem chladne a táhne se jako med. Konečné pasáže se už zase vrhnou do zběsilého a záhadného tempa a L. Svozilová si kypří půdu pro druhý díl.
Každopádně jsem s titulem velice spokojená. Udrží vás v pozoru, řekne vám, co si máte myslet a jak na to reagovat. Kniha vás sejme a vyvolává ve správný moment otázky: Co bude dál?
Pokud jste příznivci akčních fantasy, nesmíte opomenout si přečíst Zlatou Grai. I když se na první pohled zdá, že jde o román sladké chuti, mýlíte se. Kristina Waagnerová , doposud neznámá autorka, vypráví příběh o světě, kde musíte chtít víc, než ostatní, kde je potřeba hodně páry a odhodlání přežít a rozvíjet se.
Titul nás zavede do země Aithra, která je po Pádu hvězd rozdělena na království Arachryst, kde žijí urození jorrei, potomci andělského lidu, divokého Stínu a Temné sarreijské bašty, kde přežívají krvelační sarrei. Tito nadlidé, získávají svou moc z padlých hvězdných trosek a samotných hvězd. Každá frakce podléhá jiné hvězdě. Denní hvězdy Maintré náleží jorrei a hvězdy Chribdy zase vládnou sarrei. A jestli se vám to zdá jednoduché, tak přidejme ještě druidy, grai, draky a sitty.
Než se čtenář setká s mladou dívkou, která unikne ze Stínu, autorka na něj hodí obrovské množství informací. Ty si prostě zpočátku nedokážete pořádně zaškatulkovat a uchovat v paměti. Až po přečtení Zlaté Grai začíná úvod dávat smysl. Z mého pohledu je to skutečně škoda a může to čtenáře odrazovat.
A to by o hodně přišli.
Příběh talentované Isarell, potomka téměř vyhynulého kmene Grai, je napínavý a fascinující. Sledujeme knihu z pohledu třetí osoby a vstupujeme do světa, kde se vše řeší
silou a bojovností. Autor je k postavám nekompromisní a ty si často sáhnou až na dno svých schopností a možností. Hlavní zápletkou prvního dílu je šplhání Isarell po společenském žebříčku.
A proč?
V podstatě proto, že jí to bylo řečeno. Tato dívka, později žena, vždy dělá jen to, co se jí řekne.
Čtenář si nejednou klade otázku, zda má vlastní vůli, nebo zda vůbec chce o svém osudu rozhodovat sama. Často jsem přemýšlela o tom, jestli není až moc poslušná vzhledem k vytváření jejího divokého
charakteru a neslouží samotné autorce jen jako loutka v příběhu, oplývající intrikami a zajímavějšími jedinci. Nejpozoruhodnějšími postavami, vzbuzující zvědavost, je královna Ymira, vůdkyně klanu divoženek, a ambiciózní princ Damión. Jejich osobnosti mezi řádky doslova ožívají a jejich osudy nenutí autora obcházet pravidla vlastního světa.
Zlatá Grai nabízí skvěle vystavěné napětí, akci a postupné vtahování do děje. Spisovatelka i bez předchozích zkušeností dokáže nadchnout a podat zajímavý svět a osudy lidí. Čtení jsem si užila a Zlatá Grai ve mně zůstala, takže se k Aithře plánuji vrátit. ALE
Slabinou románu je, že obsahuje spoustu informací, bez kterých se v podstatě obejdete. Autorova snaha napsat vše, co vymyslel, knihu zbytečně komplikuje a zamotává. Dalším problémem jsou zákony, které v Grai fungují a často skřípou a jak už jsem psala dříve, ohýbají se podle potřeb příběhu.
Občas se fungování království zachvěje pod kostrbatým nastavením a jednáním vystupujících.
Vyprávění o Isarell a jejím výcviku je někdy dlouhé, někdy zkrácené a roky uběhnou ani ne po dvou stranách. V tomto ohledu je příběh velmi nevyvážený.
Všechny nedostatky se však zdařile a efektně skrývají pod napětím a atmosférou, kterou titul doslova dýchá.
Zlatou Grai mohu doporučit.
Jihočeši si s hororem umí poradit, to už víme. Ale co říkáte na atomovky pršící okolo a devastující zem? Či nulová porodnost? Že je to dost na prd? Ano. Dle Jiří Sivok totiž Líp už bylo. Starosti všech na planetě se smrskly jen na jedno – přežít.
Dystopická novela s prvky hororu čtenáře usadí pěkně u Českých Budějovic v roce 2045. Vmete mu do tváře zmar, bolest, beznaděj a jadernou zimu. Setkáváme se s postavou Cappyho, vědce, který se snaží v nehostinném prostředí přežít a narazí přitom na rodinu Sněžínovu, která má stejné hobby. Jejich spojení je tragické stejně tak, jako vše okolo. Při společném putování zasvěcují čtenáře do nepřátelského světa. U žen nemožná reprodukce totiž mění lidi na bestie bez morálky a hranic. Proč? Protože za pár let nebude nikdo, kdo by je soudil a nebude nikdo, kdo by přebral jejich odkaz.
Všichni zemřeme, takže s**t na to! Přesně tímto heslem se řídí frakce Harkonnenů pod vedením Jana Hartla, který si ze Zoo Hluboká udělal vlastní zábavní park. Bez jakýchkoliv zábran a skrupulí se baví mučením a trýzněním lidí, jež chová v klecích a voliérách. Správně odhadujete, že se osudy Harkonnenů a Cappyho s rodinou, protnou.
Krátká novela je nabitá akcí a autorův styl psaní je mi blízký. Tedy pokud pominu občasnou snahu umělecky vylíčit metafory a obraty. Z mého subjektivního pohledu by vyprávění zasloužilo delší zpracování, neboť by se Jiří Sivok mohl vyhnout cpaním všech potřebných informací do někdy až
umělých dialogů a možná by se vyhnul i pár logických chybám, které si uvědomíte, když jste rejpal.
Co zasluhuje moje vřelé díky je postava antagonisty Jana Hartla. Skvěle vykreslený zmetek umocňuje prožitek z příběhu a velice mu sluší. Obecně autor dokáže ve svých románech vždy vypíchnout nějakou figuru, kterou si zapamatujete. Jen si vzpomeňte na to příšerný mimino ve Smrt bývá nehezká.
Líp už bylo, tedy stojí za přečtení. Je to svižné, jasné a plné bezmoci ale naděje umírá poslední a tím se řídí i Jiří Sivok vydávající pod značkou Nakladatelství Golden Dog
Kniha má své zvláštnosti... hůře stravitelné pro mnoho čtenářů. Román však nabízí příběh dívky z disfunkční rodiny, která se snaží bojovat proti traumatům svým osobitým způsobem. Zároveň se snaží svou rodinu bláhově spojit. Je odhodlaná pro to udělat cokoliv.
Dílo ve mně zanechává dojem a jistě na něj dlouho nezapomenu. Takže hodnotím v plné výši neb se k Vlhkým místům určitě vrátím.
Super věc tyhle Stop hrůzy. :) Dokonce i dnes to ma svou atmošku :) Možna u mě i více nostalgickou. Je to příjemné a napínavé čtení.
Ja se mohu shodnout s kiraa. Je prece dobre ze se podezrele urazy resi, ne? Copak se u vysokoskolaku - hezky oblecenych a na prvni pohled milujicich rodicu - nemuze objevit tyrani svych potomku?
Chapu, je to stresujici situace. Subjektivne
se zda, ze nic neni fer a v knize se poukazuje na jiste tahanice a vytraceni podstatnych informaci... ale co kdyz by bylo dite opravdu tyrane? Jak jinak se ma postupovat? Ci koho vyhodit z kola ven? Podlehnout predsudkum?
V titulu se hodne veci opakuje a je to spis takovy denik z terapie. Zadne sokujici zalezitosti ani sokujici justicni omyl necekejte.
Marcos Teja, hlavní protagonista Znamenité mrtvoly nás zavede do světa, kde záhadný virus vyřadil z jídelníčku maso zvířat. Lidé jsou vynalézavý a umí si poradit… a copak je to za život bez jitrnic, bůčku nebo knedla, vepřa, zela? (rozuměj máme to rádi hezky česky)
Dystopická novela poukazuje na lidstvo jako na stádo bezcitných a hloupých ovcí, jenž poslouchá, neptá se a nepochybuje. A proč se ptát, kdy vláda ví vše? Mají tolik odborníků a lékařů… Bohužel plytké a nevěrohodné dialogy či přehnané chování postav stahují děsivost příběhu, kde lidé jí lidi.
Čtenář nemá šanci si oblíbit postavu ani na straně pojídače nebo na straně pojídaného. Odehrávající hrůzy jsou chrleny bez přestávky - příprava masa a chod mrazíren je psán jako manuál (naporcuj si svého člověka) bez emocí. Je to škoda neboť pohnutí a pocitů může kniha vyvolat mnoho. Nakonec čtenář může být k titulu stejně chladný a strohý jako on k němu.
Znamenitá mrtvola je jen připravené jeviště a kulisy, ale bez herců, kteří by dílu vdechli život. I přesto se jedná o kruté a syrové čtení a jistou pachuť na jazyku zanechá.
● rychlý děj
● kulervoucí konec
● detailní přiblížení alternativní potravy pro lidstvo
○plytké dialogy
○ postavy nemaji propracovaný charakter
○ myšlenka není plynule zapracovaná do díla
Jak již bylo zmíněno. Nových faktů je jen hrstička. Často autor uvádí djatlovce a jejich stopy v kultuře, či fanouškovskou základnu.
Což je fajn... aspoň víte, kde hledat.
Kniha se příjemně čte, autor má bohatou slovní zásobu. Rád se věnuje detailům, a tak pro některé čtenáře může být děj táhlý. Knihu ale doporučuji, rozhodně má co nabídnout.
(SPOILER) Rozsudek smrti je postaven na tématu pomsty. Městský policista se nakazí HIV a život s ním vytře jako s kusem hadru. Vžívá se do role samozvaného mstitele a jde bezhlavě vraždit. Jako základní pointa asi klidně. I když téma je ohrané, dlouho tu nebylo. Funguje to však?
No... román je vachrlatý... Totiž, když autor nelogicky pojme celou osudovou zápletku, stane se z toho otrava a čtenář mlátí hlavou o zeď.
Co tím myslím?
Když jste policista a vaší každodenní prací jsou feťáci a bezdomovci... podle autora je úplně logické, když jej narkoman pokouše a onen policista to neřeší. Podle autora je logické si sednout v hromadné dopravě na injekční jehlu a... neřešit to. A pak se divit "Kde jsem se asi nakazil HIV? Hm? To vůbec netuším!"
Věřte mi, že křičením na literární postavu jeho jednání nezměníte (už jsem to dělala za vás). Blbá nemoc a ještě blbější uvažování - jak pak můžete knihu brát vážně? Při dočtení už máte spíš dojem, že závěr byl jen našroubován aby to mělo tu správnou pecku mezi oči. No nic. Postav je tam fakt mrtě a rozlišujete jen Jardu (měšťák s jehlou v zadku) a to je vlastně všechno.
Debut J. Kral je ve své podstatě celkově povedený detektivní thriller. Řekla bych spíš pro ty co nevyhledávají nějaké masakry, krev a vnitřnosti. Děj odehrávající se ve Švýcarsku začátkem prosince, nás zavede k mrtvole ženy s pořezaným až odřezaným obličejem. Slibný a čtivý začátek. Jenže postupem času, jakmile se na scéně objevují hlavní kriminalisté Simon a Camille, začínáte se trochu nudit. Vztah mezi protagonisty nemá žádnou jiskru a chemie mezi nimi moc nefunguje.
Tvář je román, kde vyšetřování probíhá z bodu A do bodu B, prostě se tahá figurkami na hracím plánu. Hodně prostoru je často věnováno postavám, které nemají ději nic moc co nabídnout. Za to prostě hvězdy musím odebrat.
Ale pořád se jedná o nenáročné a příjemné čtení na večer.
Pokračování V pasti neslo sebou i velkou zvědavost. Co je ještě nám může autor předložit? První díl ukončen ve slepecké škole byl prostě bomba a tak Malorie, která svým objemem strčila jedničku hluboko do kapsy, vyvolala i otázku: A už nám to vysvětlí?
Dílo pokračuje masakrem ve slepecké škole a pak skáče sedmnáct let dopředu. Nyní máme k dispozici nejen pohled Malorie, ale také kluka Toma a holky Olympie. Jejich vsuvky alespoň trochu vyváží po čase nudné a často se opakující myšlenky Malorie.
Pokud prahnete po vysvětlení, tak asi zase vychladněte... Malorie je prostě neobsahuje, nic nevysvětluje. Kniha není o světě, který rázem oslepl a řeší jak z toho ven, kniha je o Malorie a démonech, kteří ji deptají a berou chuť do života. Pár náznaků o fungování světa tam je, ale je to žalostě málo.
Pokud by Malerman nechal pouze jedničku asi by to bylo lepší, než se pak zbytečně plácat třista stran v něčem, co má nejlepší záběr v konci. A vlastně konec byl uspěchaný a je to škoda. Hodně mě mrzelo, že morálka lidí nakonec byla pořád dobrá, všichni jedli stále dokola konzervy (a že jich asi bylo dost) a tak prostě dystopický svět prostě nefunguje.
Asi nebudu patřit mezi ty nadšené... protože kniha s dobrým námětem (kdo vykradl Ridica??) je nedomyšlená a taková naivní. Upřímně netuším pro jaké čtenáře je kniha určená, myslím tím věk. Na jedné straně je místy lehce brutální, až hororová (fakt mohu chválit) a na straně druhé neuvěřitelně dětská. Často jsem měla pocit, že se tak chovají i protagonisti a tedy jsem schýzovala mezi jejich charaktery.
Dalším mínus vidím v nelogičnosti... vězni krmeni povařeným zhnilým masem? Asi trochu mimo, pokud by jim tam měli chvíli přežít. Kriminalita mladistvých se asi týká jen chlapců. Unikalo mi často proč by dělali zloduši co dělali...
Pak mě prudila naivita a spoustu prvků, které tam jsou nevysvětlené. Prostě moc otazníků a zbytečných efektů.
Uznat musím, že je titul čtivý a má pár dobrých okamžiků, ale přijde mi to hodně rozevláté a už teď vím, že druhý díl mě mine.
Kniha je bohužel naprostá slátanina, která nemá ani pevné základy. Nic nemá logiku a pokud ano, tak jen do doby, než to autorka zase pohřbí. Více z dojmů v recenzi. I já zamáčkla slzu, nad ztracených časem.
Habana
Hanna Mácová si asi chtěla splnit sen a vytvořit romantiku, která bude pořád napínavá jak kšandy a nebude jasné, zda se nakonec ty dva milovat budou nebo nebudou. Úplně tak zapomněla, kde se děj odehrává a tak nám na scéně pořád poskakuje maniodepresivní slečna, která nejen že pořád někoho bije, ale ve skutečnosti si vyskakuje na všechny okolo sebe. Často se dovídáte, že to či ono chování jí ponižuje, nebo někoho miluje, nemiluje, nebo nenávidí, pak zase sonduje, proč ten nenáviděný o ní neprojevoval tuhle a tamhle zájem. Asi nejvíce zarážející je fakt, že spoustu tohoto výstředního chování si dovoluje v roli otrokyně. :)
Román ve skutečnosti jiný děj nemá. Sem tam se objevuje zmínka o politických rozepřích, ale že by se cokoliv na toto téma rozvádělo to zase ne. Muži vystupující v knize jsou všichni dost tolerantní a děsně ohromený z hysterky, která je drsná a neústupná, až si z toho nervózně žmoulá ruce.
Závěr knihy raději ani nekomentuji, protože to co se tam děje, bylo až masochistické pro mě jako čtenářku.
Nemyslím si, že by se tohle pekelný příšerno vůbec povedlo... Většinu času ani nevíte, co čtete a maximální úsilí vynakládáte, abyste chápali úplně bezduché dialogy, které stejně nikam nevedou.